Slavné československé nealko nápoje: Co jsme pili za socialismu

08.03.2021 - Michal Petrov

Sirupy, šťávy, šumáky, ale i žluté limonády nebo obyčejné sodovky. Snad za každým z československých socialistických nealko nápojů se skrývalo nějaké „ale“. Přesto na mnohé z nich s nostalgií vzpomínáme, a některé dokonce zažívají svoje znovuzrození

<p>Socialistické limonády dodávaly na trh cukrárny i sodovkárny, ale například také konzervárny, lihovary, pivovary, a dokonce pekárny.</p>

Socialistické limonády dodávaly na trh cukrárny i sodovkárny, ale například také konzervárny, lihovary, pivovary, a dokonce pekárny.


Reklama

Standardní pití za socialismu představoval nápoj zvaný „šťáva“. Nebylo to nic jiného než hodně sladký sirup zředěný většinou vodou z kohoutku a servírovaný proti všem zásadám stolování do porcelánového hrnku. Ovocné sirupy se prodávaly v drtivé většině v typizovaných čirých litrových láhvích nevábného, obézního vzhledu, a to na korunovou zálohu. 

Socialistické Československo platilo za cukrovarnickou velmoc a právě to se projevilo na chuti sirupů, kterým se někdy z málo pochopitelných důvodů říkalo ovocné. Bez ohledu na deklarovanou příchuť totiž všechny chutnaly velmi podobně – cukr přebil chuť všeho ostatního, a když se sirup více zředil, ztratil zase chuť nadobro. Výjimku potvrzující pravidlo představoval sirup Amara vyrobený podle jedné z nejpopulárnějších limonád 60. let. Měla snížený obsah cukru a obsahovala podobně jako toniky chinin. Charakterizovala ji ostře zelená barva (o to zelenější byl později vyráběný sirup), a nebyla tak v obchodě k přehlédnutí. 

Vítězství zahradníka Ovocínka

Naprostý převrat pak v druhé polovině 70. let znamenala řada sirupů Ovocit. Stačilo málo – jen aby chutnaly po tom, co etiketa slibovala: po malinách, jahodách, pomerančích nebo citronech. A to nebylo všechno. Obsah sice vězel pořád v neskutečně nepraktických láhvích, ale etikety vypadaly na svou dobu úžasně moderně. Postavička zahradníka Ovocínka s přehledem vytlačila hlemýždě, který zdobil chuťově bezpohlavní Zahradní směs, a poprala se i s veverkou z Lesní směsi. Téměř všechny sirupy dodával v té době na trh konglomerát podniků schovaný pod deštník takzvané výrobně hospodářské jednotky Konzervárny a lihovary. 

Stojaté sirupové vody rozčeřil až v druhé polovině 80. let nákup dánské licence na výrobu pomerančového koncentrátu Sunquick, který sjížděl z linky Středoslovenských konzerváren a lihovarů v Liptovském Mikuláši. Do československých kuchyní se tak dostal „skutečný“ západní výrobek, dostupný ovšem jen v přednostně zásobovaných obchodech, například v potravinách Prioru anebo v síti prodejen ESO. 

Šumáky a prášky 

Vedle „šťávy“ si člověk mohl připravit i pití z instantních nealko nápojů. Už prvorepublikovou tradicí se mohly pochlubit Šuměnky, kterým celá desetiletí nikdo neřekl jinak než „šumák“. Uchvacoval především tím, že po nasypání do úst vytvořil v mžiku takové množství pěny, že by se za ně nemusela stydět ani cisterna šamponu. 

Neuvěřitelné zbarvení jazyka, nejlépe ještě v kombinaci s dlaní, dokázal zase vytvořit Vitacit z kaznějovské pobočky brněnské Lachemy. Na trh přišel začátkem 70. let, nejprve jen v citronové variantě a plastových kelímcích, o něco později přibyla verze jahodová a pomerančová. Z víc než devadesáti procent šlo o krystalový cukr, zbytek tvořily kyselina citronová, vitamin C, aromata a barviva.

V 80. letech vypustila byšická Vitana na trh celou řadu vita-přípravků (Vitacola, Vitaoranž, Vitagrep, Vitamalina a Havaj ananas) a se svým LipoTonikem se přidal i liberecký výrobce Šuměnek. Do hry už dříve vstoupila také brněnská Lachema s instantním citrusovým nápojem SAP, vyráběným (jen považte) z řeckého koncentrátu. Neomezené kralování českých instantních nápojů skončilo s invazí „amerického“ prášku Tang. Do Československa ho ovšem dodávala jugoslávská Podravka.

Bublinky z Kovočasu 

Malou odbočku od sortimentu nápojů si určitě zaslouží něco, co dokázalo obyčejnou šťávu proměnit tak trochu v limonádu – „socialistický Soda Stream“ čili sifon. Sifonové láhve, ať už hliníkové, nebo skleněné, patřily do československých kuchyní tak neodmyslitelně jako láhve od Chianti z Domu potravin proměněné ve svícny. Při narážení bombiček občas ušel kysličník uhličitý stranou, občas se do láhve dostal jen napůl a někdy tlak plynu zvítězil nad pojistkou a obsah sycené vody vytryskl nekontrolovatelně ven. Ano, tohle všechno se stávalo, moudří lidé proto nikdy nespoléhali na jedinou bombičku a neplnili sifon jinak než nad dřezem. Všechna rizika však vyvážila osvěžující sodovka, kterou se daly ředit sirupy i instantní nápoje. Láhvové sifony z děčínského družstva Kovočas zkrátka nebývalou měrou zvyšovaly životní úroveň československých domácností. 

Žlutá, nebo červená? 

Zejména děti však dávaly přirozeně přednost limonádě kupované před tou domácí. Průmyslové limonády přicházely většinou na řadu na výletech nebo při návštěvě koupaliště. Obsah přímo z pípy anebo z láhví putoval do třetinkových pohárků z voskovaného papíru či plastu, vyráběných v sušickém PAPu. Na dně měly láhve nápis Solokup a nenesly žádnou etiketu. Veškeré údaje jako značku, cenu a výrobce musel zákazník hledat na potištěném víčku. 

Limonády dodávaly na trh různé konglomeráty podniků. V Praze nebo v Olomouci se například jednalo o podniky cukráren a sodovkáren (ten olomoucký se později přejmenoval na Nealko a dnes se v jeho někdejším krnovském závodě vyrábí současná Kofola). Jinde zase limonády sjížděly z linek konzerváren a lihovarů, například pod značkami Fruta, Briliant, Kord nebo Rekord. Bublinkové nealko se stáčelo do láhví také v některých pivovarech a družstvech, a dokonce i pod hlavičkou pekáren (v jižních Čechách). 

Retroikona z 60. let 

Za zrodem Kofoly, tedy výrobku, který dnes představuje nespornou retroikonu, stála snaha o obohacení trhu, ale také o efektivní využití zbytků z výroby. V 50. letech vznikaly při pražení kávy jako odpad saze, které ovšem navíc obsahovaly kofein. Další možné zpracování této suroviny měl vymyslet tým z Výzkumného ústavu léčivých rostlin v Praze v roce 1957. 

Výsledkem bádání se stal sirup Kofo, jehož základní surovina se po několik hodin louhovala v teplé vodě společně s malinovým listím a lékořicí, načež se přidal karamel, pomerančová esence, anýz a kardamom. První Kofoly se vyráběly od roku 1960 v Pražských cukrárnách a sodovkárnách, které tehdy ještě nesly název národní podnik Zátka. Vůbec první kolový nápoj tuzemské výroby vyvolal obrovskou poptávku, a tak se brzy Kofola stáčela i leckde jinde – v Jihomoravských a Východočeských pivovarech, olomouckém Nealku, žitavských Sodovkárnách nebo v božkovském Liku (dále viz Zrození legendy)

Kola – nápoj bohatých 

Mezník v dějinách československého nealka znamenal určitě rok 1968, kdy se v závodě brněnské Fruty v Modřicích začala podle americké licence vyrábět česká verze Coca-Coly. (Modřice produkovaly celou řadu nealko nápojů, kromě různých limonád s označením Fruta například také oblíbené Ovocenky, sycené ovocné šťávy.) Dát si pravou kolu však v tehdejších poměrech nepředstavovalo jen otázku uhašení žízně, jež nabízely reklamy v zahraničí. Šlo o vyjádření společenského postavení. 

TIP: Válka limonád: Drsné dějiny perlivého osvěžení

Nestála přitom zrovna málo – čtyři padesát za dvě a půl deci ve volném prodeji (v restauracích druhé cenové skupiny ovšem s přirážkou sedmdesát procent), což představovalo násobky cen běžných limonád. V samém závěru 80. let se navíc v karlovarské Becherovce začaly stáčet nové typy Coca-Coly – višňová Cherry a bezkofeinová. V Chrasti u Chrudimi a v Českých Budějovicích pak odstartovala licenční výroba dalších značek z atlantského impéria – ovocných šťáv Cappy a citronového Liftu. 

Zrození legendy

V polovině 70. let se Kofoly ročně vypilo úctyhodných dvě stě milionů litrů. Tato československá alternativa k americké Coca-Cole měla být od začátku něčím výjimečným. Speciálně tvarované láhve, představené i na bruselské světové výstavě Expo v roce 1958, vypadaly skvěle a zdobily je originální etikety. Časem ale originalita poněkud vyprchala – Kofola putovala do obyčejných nealko láhví a etikety zmizely. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Krom případu Kathleen Grundyové vyšetřovala policie také úmrtí 27 dalších pacientů Harolda Shipmana, z nichž někteří také „změnili“ závěť v lékařův prospěch.

Zajímavosti

Dron Zephyr S při letních testech

Věda

Azincourt: Nedisciplinovaní rytíři

Psal se rok 1415 a schylovalo se k jedné z nejdůležitějších bitev stoleté války, ke které mělo dojít u severofrancouzského Azincourtu. Anglické vojsko se tehdy vylodilo na pobřeží a čekalo na rozhodný boj. Odhadem 6 000 až 9 000 vojáků zápolilo s vyčerpáním, zato Francouzi šli do boje se vší vervou. Byla to obrovská armáda, která prý mohla čítat až 36 000 mužů. K vidění zde byla krásná brnění. Silní koně. Jedno jim ale chybělo. Disciplína.

Když boj začal, dostávali se francouzští jezdci jen těžko k nepříteli. Urozencům navíc šlo spíše o ukázku osobní statečnosti a kopyta těžkých koní se navíc nořila hluboko do bláta, které vytvořily deště z předcházející noci. Angličané měli nádavkem jednu obrovskou výhodu, a totiž dlouhé luky, i když jejich role asi nebyla tak dominantní, jak se kdysi tvrdilo. Rozhodně však dokázaly vystřelit stovky vraždících nástrojů za minutu a francouzská převaha se proto rychle zmenšovala. Země galského kohouta nakonec utržila drtivou porážku a přišla o výkvět svého rytířstva. Zatímco na anglické straně prý padlo 15 rytířů, Francouzi jich ztratili kolem 5 000. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Dostane-li se planetka do Kirkwoodovy mezery, vytlačí ji odtud působení gravitační síly Jupitera.

Vesmír
Revue

Puklinový kaňon nazvaný Subway (podzemka) patří k nejvyhlášenějším místům Národního parku Zion.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907