Reklama


Spravedliví mezi národy: Příběhy nezapomenutých hrdinů 2. světové války

18.11.2017 - Kateřina Helán Vašků

V dobách válečného běsnění podléhaly miliony lidí politické manipulaci a nenávisti vůči Židům. Přesto se i tehdy našli hrdinové, kteří se je pokoušeli zachránit. Nasazovali životy své i svých blízkých, jak jim velelo svědomí

Izraelský památník holocaustu Jad Vašem udělil mnoha hrdinům, kteří za války Židům pomáhali, ocenění „Spravedlivý mezi národy“ .
Izraelský památník holocaustu Jad Vašem udělil mnoha hrdinům, kteří za války Židům pomáhali, ocenění „Spravedlivý mezi národy“ .

Reklama

Psal se 13. červen 1940 a portugalský konzul ve Francii Aristides de Sousa Mendes stál pravděpodobně před nejdůležitějším rozhodnutím svého života. Pokyny shora zněly jasně – neudílet vízum ani portugalský cestovní doklad Rusům, Židům, cikánům či držitelům mezinárodních uprchlických pasů. Ve stejné době se na diplomata obrátil s prosbou o portugalské vízum jeho známý, polský rabín Chaim Kruger. De Sousa Mendes si i díky němu trpce uvědomil, že ve skutečnosti nemá v rukou záchranu několika desítek životů, nýbrž tisícovek… 

Víza pro všechny

Francouzské Bordeaux, kde konzulární úřad sídlil, se tou dobou stalo poslední nadějí tisíců utečenců z Nizozemska, Lucemburska, Belgie a dalších zemí obsazených nacisty. Uprchlíci se chtěli za každou cenu dostat do portugalského Lisabonu, odkud mohli po moři vycestovat do celého světa. K tomu však potřebovali platná víza. 

Podle rodinných příslušníků konzul onoho červnového odpoledne onemocněl a zavřel se ve svém pokoji. Když pak 16. června 1940 z ložnice vyšel, prohlásil v souladu s hlasem svého svědomí: „Od této chvíle vydávám víza všem!“ A slovo dodržel. Jeho dům se krátce nato změnil k nepoznání. Jídelnu, ložnici i kanceláře zaplnily stovky utečenců: Spali na židlích, na podlaze i kobercích. Byly mezi nimi těhotné ženy, starci, děti i lidé, kteří ztratili rodinu ve válce. Nemyli se, nečesali ani nejedli z obavy, aby nepřišli o místo ve frontě. Ostatní se tlačili u vstupní brány a na schodech do budovy.

Za odvahu se platí

Mendes podepisoval víza jako na běžícím pásu, bez ohledu na to, zda šlo o antifašisty, intelektuály, Židy či jinak nepohodlné osoby – na nic se uprchlíků neptal. Jeho tajemník José Seabra opatřoval dokumenty razítkem a pomáhala i rodina. Za pouhých 72 hodin zvládli takto odbavit tisíce víz. O tři dny později, 19. června 1940, bombardovali Bordeaux Němci a Mendes společně s dalšími běženci město opustil. V Toulouse pak pověřil vicekonzula, aby nadále dával razítka do pasů a pokračoval ve vydávání dokumentů, jež mohly zachránit život. 

O den později zuřící portugalský diktátor António de Oliveira Salazar nařídil, aby konzula neprodleně eskortovali do vlasti. Než k tomu však došlo, udělil Mendes nespočet dalších víz – celkově asi třicet tisíc, přičemž zhruba dvanáct tisíc obdrželi Židé. Většina z těch, kdo pak v létě roku 1940 přešli Pyreneje a dorazili na portugalské hranice, vděčila za záchranu právě jemu. Po návratu domů ovšem konzul za své hrdinství tvrdě zaplatil. Okamžitě ho propustili a zbavili penze i možnosti pracovat. Zemřel v naprosté bídě roku 1954 ve františkánském špitále v Lisabonu.


Bulharská tvrdošíjnost

Velcí hrdinové a zachránci z řad politiků patřili často mezi kontroverzní a ne zcela mravně neposkvrněné osobnosti. Svědčí o tom i činnost Dimitara Peševa, který byl za druhé světové války místopředsedou Národního shromáždění Bulharské republiky a předtím působil jako ministr spravedlnosti. Pešev neprotestoval, když měla země schválit protižidovský zákon na ochranu národa ani při pozdějším projednávání deportace bulharských Židů. Názor změnil až ve chvíli, kdy pochopil, že opatření směřující k vyhoštění 48 tisíc židovských spoluobčanů nejsou pouze prázdnými slovy. Přesvědčila jej o tom delegace bulharských Židů, kterou přijal 8. března 1943. 

Ještě téhož dne kontaktoval předsedu vlády Bogdana Filova, ten však setkání odmítl. Pešev se tedy obrátil na ministra vnitra Petara Gabrovského a přesvědčoval jej, že zmíněná opatření se musejí zrušit. Nakonec uspěl: zastavení deportací bulharských Židů bylo oficiálně nařízeno 9. března v 17.30. Proces vyhošťování nicméně pokračoval v tehdejší bulharské Makedonii a Thrákii – dvanáct tisíc tamních Židů skončilo v koncentračních táborech Treblinka, Salonika a Auschwitz, kde později téměř všichni zemřeli. 

Aby se Pešev ujistil, že podobný osud nepotká zbylé bulharské Židy, napsal 19. března 1943 premiéru Filovovi dopis, v němž ještě jednou naléhavě žádal o zastavení nucených přesunů. Listinu signovalo dalších 43 poslanců vládních stran, z nichž většina ani přes nátlak svůj podpis neodvolala. K deportacím tak nakonec nedošlo.


Nepolapitelný Bond v sutaně 

Jednoho květnového dne roku 1943 se Římem rozezněly výstřely samopalů, ale muž v kněžské sutaně, na kterého německá hlídka střežící italskou metropoli mířila, zmizel kdesi v uličkách. Němci tak znovu propásli šanci dostat Hugha O’Flahertyho, irského kněze a člena vatikánského diplomatického sboru. Odvážný duchovní unikl nastražené léčce již po několikáté, a to k nesmírné zlosti fanatického nacisty podplukovníka Herberta Kapplera, který tehdy v okupovaném Římě pořádal svá židovská jatka

O’Flahertymu patřilo na seznamu nepohodlných osob jedno z předních míst. Využíval totiž svého postavení kněze a dokázal pod vatikánskou záštitou vybudovat ve městě tajnou síť klášterů, podzemních prostor a bytů, kde ukrýval zhruba čtyři tisíce Židů a odbojářů. S nacisty, kteří jej později odhalili a usilovali mu o život, rozehrál nebezpečnou hru na kočku a myš. Mimo Vatikán se ve městě za účelem tajných schůzek objevoval v přestrojení za pouličního prodavače, metaře, jeptišku i uhlíře. Často se mu dařilo uniknout i díky dřívějším sportovním zkušenostem nadaného boxera a házenkáře. 

Po válce se situace obrátila – Kappler dostal doživotí a jedním z mála lidí, kteří ho ve věznici Gaeta navštěvovali, se stal právě O’Flaherty. Zřejmě pod vlivem společných rozhovorů se nechal nacistický pohlavár v roce 1959 za mřížemi pokřtít. 


Maďarský anděl spásy 

V lednu 1944 propuklo v ulicích Budapešti protižidovské běsnění pod taktovkou antisemitské nacistické strany Šípových křížů a došlo k masovým odsunům do tamního ghetta. Před začátkem onoho pekla žilo ve městě zhruba 700 tisíc Židů, o šest měsíců později už jen 230 tisíc. V této situaci přijel do maďarské metropole švédský diplomat Raoul Wallenberg, kterého vrchní rabín skandinávské země Marcus Ehrenpreis pověřil záchranou zbylých židovských bratrů a sester. 

Dvaatřicetiletý vystudovaný architekt pocházející z jedné z nejvlivnějších švédských rodin se v napjatých podmínkách brzy zorientoval – pochopil, že i v tvrdé nacistické byrokracii lze s využitím úplatků najít jisté skulinky. Mimo to nechal tisknout speciální švédské pasy, které opravňovaly maďarské Židy k pobytu v tzv. mezinárodních ghettech. Jednalo se celkem o 32 budov, které pronajal: nad jejich střechami se vlnily vlajky neutrálních zemí a jejich půda byla podobně nedotknutelná jako velvyslanectví. 

Nevyjasněné úmrtí

Osmého prosince 1944 oblehla Budapešť Rudá armáda. Bylo zřejmé, že se válka chýlí ke konci. Členové Šípových křížů tehdy porušili diplomatickou imunitu, vtrhli do „bezpečných domů“ a odvlekli další stovky Židů. V lednu 1945 se vedení ozbrojených složek SS rozhodlo povraždit všechny zbylé obyvatele budapešťského ghetta. Tehdy Raoul Wallenberg osobně navštívil generála SS Augusta Schmidhubera a pohrozil mu, že pokud zmíněný plán uskuteční, udá ho Sovětům a postará se, aby jej popravili. Nacista se hrozby zalekl a švédský diplomat – v Budapešti rovněž přezdívaný „Anděl spásy“ – tak zachránil dalších padesát tisíc Židů. 

Život jednoho z největších hrdinů války skončil za dosud nevyjasněných okolností. Podle posledních zpráv ze 17. ledna 1945 odjel na velvyslanectví v Debrecenu vyjednat sovětskou podporu pro své židovské chráněnce. Tam ho zřejmě zatkli a kvůli obvinění ze špionáže pro Američany jej odvezli do Sovětského svazu, kde skončil za mřížemi. Podle pozdějšího oficiálního prohlášení zemřel v roce 1947 v moskevské věznici Lubjanka na infarkt. Někteří propuštění trestanci ze sibiřských gulagů však tvrdili, že muže odpovídajícího jeho popisu viděli ještě v 80. letech minulého století. 


Matka dětí z ghetta 

V červenci 1942 začala v Polsku likvidace židovského ghetta a jeho obyvatelé museli nastoupit do transportů směr vyhlazovací tábory. Na scéně se v té době objevila sociální pracovnice Irena Sendlerová, kterou všichni z ghetta znali jako obětavou sestru Jolantu. Věděla, že odsun do tábora skončí pro většinu Židů smrtí, a rozhodla se, že zachrání tolik dětí, kolik jen zvládne. Napojila se proto na Radu pro pomoc Židům s krycím názvem Žegota a stala se vedoucí jejího dětského oddělení. 

TIP: Sluníčkáři na známkách: Britové ocenili své morální elity

„Pašování“ dětí pak probíhalo různě. Ty starší opouštěly ghetto v rakvích či pytlích na mrtvoly, skrz kanály nebo zahrabané v odpadcích. Mladší z nich přehazovali tajní členové Žegoty přes zeď v krabicích či menších pytlích. Následně museli malí utečenci podstoupit převýchovu a poté našli nový domov v náhradních polských rodinách, klášterech nebo světských ústavech. 

Navzdory mučení 

Když Sendlerovou v říjnu 1943 zatkli příslušníci gestapa, netušili, o jak velký „úlovek“ se jedná. Sestra Jolanta znala jako jediná celou zašifrovanou kartotéku všech propašovaných dětí i jejich náhradních rodin, takže každé její slovo mohlo přivést stovky lidí na smrt. Navzdory brutálnímu mučení však nepromluvila a po třech měsících vyšetřování si vyslechla ortel: smrt zastřelením. Lidé z Žegoty ji ovšem v poslední chvíli zachránili – gestapo zkrátka podplatili. 

Sendlerová odmítla přijmout komunistickou ideologii a po válce se stala nežádoucí osobou. V následujících desetiletích pracovala v sirotčincích a sociálních domovech. Její příběh pak na přelomu tisíciletí paradoxně znovu objevily až jisté americké středoškolačky z Kansasu, které zpráva o odvážné a obětavé Polce zaujala. Když v roce 2008 Irena Sendlerová umírala, bylo 700 z 2 500 dětí, které zachránila, stále na živu. 

Ocenění zachránci

Na záchraně Židů se podílela celá řada dalších jednotlivců, politických organizací i církví. Šlo především o poskytování úkrytu, pomoc při útěku či materiální podporu. Těmto hrdinům, jimž se často říká prostě „zachránci“, uděluje izraelský památník holocaustu Jad Vašem ocenění „Spravedlivý mezi národy“. V současné době patří k jeho nositelům více než dvacet tisíc lidí, přičemž nejvíce jich pochází z Polska (6 454); v Česku je jich 114. 

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Wikipedie, Profimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vypuštění americké testovací rakety Bumper 2 z Cape Canaveral v roce 1950 byl velký úspěch. Raketa vznikla spojením ukořistěné německé technologie a amerických vylepšení.

Zajímavosti

V Indii se ztratí až půl milionu dětí ročně

Věda

Součástí Hannibalovy armády byli i jezdci na slonech

Historie

Sovice sněžní možná vypadá spokojeně, ale její osud není úplně růžový

Věda

Zdroje gama záření na snímku oblohy s teleskopem HESS a Mléčnou dráhou.

Vesmír

Stávky polských dělníků nakonec potlačily domácí vojenské a bezpečnostní síly. Na snímku polské tanky T-55A

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907