Válka na 38. rovnoběžce (3): Američané v Koreji 1950–1953

Námořní pěchota bojovala vedle armádních pěšáků i po vylodění u Inčchonu a několikrát se úspěšně prosadila s novou taktikou využívající dopravní vrtulníky. I když rozhodně nešlo o rozsah nasazení „letecké kavalerie“ známé z Vietnamu, vrtulníky dokázaly dopravit vojáky na klíčové kopce, odkud vedli palbu z týlu na nepřátelská postavení a bránili tak protivníkovi ve spořádaném ústupu.

Nové tanky M26 Pershing a M46 Patton ovládly bojiště a severokorejské T-34, které přežily počáteční ofenzivu, se proti nim jen obtížně prosazovaly. Vojáci Severní Koreje se snažili ničit nepřátelské obrněnce zblízka náložemi a ručními granáty, ale šlo prakticky o sebevražednou taktiku, neboť americká pěchota tanky dobře chránila. Útok Američanů také podporovala samohybná děla M7 Priest se 105mm houfnicí, ale v horském terénu byly jejich osádky v otevřené korbě vystaveny palbě z vyšších postavení. Proti bunkrům se používaly také ruční nebo tankové plamenomety, které opět prokázaly svou efektivitu. 

Ústup k 38. rovnoběžce

Američané si rychle znovu osvojili koordinaci různých druhů vojsk a během postupu na sever již zvládli navádět útočící letouny a dělostřeleckou palbu těsně před vlastní vojáky. Tato náročná metoda si vyžádala přidělení návodčích a pozorovatelů přímo k prvosledovým jednotkám a správné nastavení systému bezdrátového spojení. V něm figurovaly i protiletadlové baterie, které se často nasazovaly ke střelbě na pozemní cíle; s nepřátelským letectvem si většinou poradily vlastní stíhačky.

Na krátkou vzdálenost se do boje zapojovala i kulometná čtyřčata ráže 12,7 mm, namontovaná na obrněných transportérech. Velký problém představovalo zásobování postupujících vojsk, které zajišťovaly autokolony. Infrastruktura v zemi byla zcela nedostatečná a v nouzi se musela munice a barely s benzinem shazovat na padácích. Další potíže vznikly při ústupu zpět ke 38. rovnoběžce poté, co se do konfliktu zapojili Číňané. Množství nahromaděných zásob se nedalo rychle převézt, a tak nezbylo než je naházet do moře nebo zapálit. 

Statická obrana

Po příchodu Číňanů na válčiště se dostala vojska OSN do defenzivy a začala pomalu ustupovat. Jediná možnost, jak udržet pozice, bylo zakopat se ve výhodných postaveních a odrážet útoky pomocí křížové palby automatických zbraní s mohutnou dělostřeleckou podporou.

Pro zjišťování nepřátelských dělostřeleckých postavení byly nasazeny polní dělostřelecké pozorovací prapory schopné zaměřit postavení nepřátelského dělostřelectva pomocí dat získaných z mobilních radarů, naslouchacích aparatur a od pozorovatelů, pátrajících po demaskujících příznacích, především záblescích při výstřelech.

Na tyto pozice pak mířila rušivá dělostřelba vlastních zbraní, mnohdy s výborným účinkem v cíli. Po nepřátelském dělostřelectvu pátraly i lehké pozorovací letouny kroužící nad frontou. Číňané rádi využívali k útokům noci a snížené viditelnosti, proto byly za přední linie přisunuty velké světlomety, jež ozařovaly předpolí a minomety vystřelující světlice na padáčcích.

Smrtící miny

Tam, kde byly na dostřel válečně lodě, zapojovaly se do osvětlovací střelby i jejich baterie střední ráže. Náhlý přepad měla také znemožnit rozsáhlá minová pole, často položená ve spěchu a bez řádných záznamů. Na odminování většinou nebyl čas, a tak místní rolníci umírali při náhlém výbuchu miny ještě desítky let po válce.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka

Po vyhlášení příměří armády na obou stranách fronty ustoupily o dva kilometry, čímž vzniklo demilitarizované nárazníkové pásmo. Obě strany začaly okamžitě budovat systém zákopů a palebných postavení, ale do vytyčené zóny již nevstupovaly. Postupně se začaly jednotky přeskupovat podle domluveného průběhu hranice nových států. Na definitivní hranici byla opět vytyčena demilitarizovaná zóna s minovými poli, ostnatými ploty a osvětlovací technikou. Vojska pomalu přecházela na strážní a hlídkovou službu, zatímco ženijní a stavební jednotky začaly s budováním stálých opevnění a úkrytů.