Čtyři legendy amerického námořnictva: Velitelé, kteří si opakovaně vysloužili Námořní kříž
Jen málokdo dokázal získat Námořní kříž opakovaně – Laurence Abercrombie, Slade Cutter, Roy Davenport a Evans Carlson si jej vysloužili za sérii mimořádně odvážných akcí proti japonským silám v Tichomoří.
Každý velel jiným jednotkám a bojoval odlišným způsobem, všechny ale spojovala mimořádná odvaha. (ilustrace: ChatGPT, PDM 1.0)
Úspěšný velitel torpédoborců
Spíše než coby obhroublý mořský vlk byl Laurence Abercrombie, narozený roku 1897, známý jako gentleman s pevnou morálkou a smyslem pro povinnost. Jeho dlouhá kariéra začala už první světovou válkou, ve které sloužil na palubě bitevních lodí Delaware, Georgia, Nevada a Mississippi. Po skončení Velké války působil na řadě dalších plavidel, ale také jako učitel francouzštiny na své alma mater.
Druhá světová válka si však žádala zkušené námořníky jeho kalibru, a tak 21. března 1941 korvetní kapitán Abercrombie převzal velení nad svou první lodí: zbrusu novým torpédoborcem Drayton. Na jeho můstku si ještě téhož roku vysloužil úvodní Námořní kříž, když se 24. prosince zasloužil o potopení nepřátelského plavidla.
Abercrombieho velitelské schopnosti byly jeho nadřízenými rychle rozpoznány a oceněny, načež byl nejprve v červnu 1942 povýšen na kapitána, aby od července převzal velení eskadry torpédoborců 9, sestávající ze čtyř lodí včetně Draytonu.
Dvě z nich, torpédoborce Lamson a Mahan, pak v říjnu vedl během výpadu proti Japoncům u Gilbertových ostrovů, přičemž se mu podařilo potopit dvě lodě a beze ztrát odvrátit letecké útoky, čímž si vysloužil druhý Námořní kříž.
Poslední získal, když se svou eskadrou kryl zbytek úkolového uskupení 62.7.2 u Šalamounových ostrovů. V noci 17. února 1943 úspěšně odvrátil všechny vzdušné útoky Japonců, kteří při svých marných pokusech proletět jeho neprostupnou obranou přišli o pět torpédových bombardérů. V roce 1951 odešel Laurence Abercrombie do výslužby v hodnosti kontradmirála.
Flétnista, sportovec, ponorkář
Slade Cutter, pocházející ze státu Illinois, zpočátku neuvažoval o armádní kariéře a chtěl se stát profesionálním flétnistou, přičemž na daný nástroj hrál vskutku dobře. Přesto však v roce 1931, ve svých 25 letech, nastoupil na Námořní akademii Spojených států v Annapolis, přičemž coby neřesti tehdy uvedl „tabák, klení a flétnu“. Během studií se se svými skoro 190 centimetry a 100 kilogramy brzy osvědčil jako velmi schopný hráč amerického fotbalu, který byl později uveden do univerzitní síně slávy tohoto sportu.
Po absolvování akademie sloužil na bitevní lodi Idaho a v červnu 1938 nastoupil na ponorkovou školu. Po vypuknutí druhé světové války sloužil nejprve na palubě podmořského člunu Pompano, s nímž po vstupu USA do konfliktu absolvoval tří hlídky.
Následně jej převeleli na ponorku Seahorse, se kterou jako výkonný důstojník podnikl jednu hlídku, načež byl v říjnu 1943, před další bojovou plavbou, určen jejím velitelem. Pod jeho rázným vedením se Seahorse proměnila v postrach nepřátelských lodí.
Hned při své první misi na kapitánském můstku prokázal značnou odvahu hraničící až s drzostí, když se vynořil jižně od japonského pobřeží a potopil palubním kanonem tři trawlery. Posléze ve spolupráci s ponorkou Trigger zaútočil na velký konvoj, proplížil se mezi jeho eskortou a potopil dvě lodě, z toho jeden velký parník pro transport vojska, za což byl oceněn Námořním křížem.
Jeho agresivní styl mu pak toto ocenění vynesl pokaždé, když se vrátil z hlídky. Pozoruhodná byla i jeho druhá plavba na kapitánském můstku Seahorse, při které ve filipínských vodách potopil celkem pět lodí. Přitom se také skoro zasadil o rekord, když jedno z plavidel zničil až po neskutečných 80 hodinách pronásledování. Válku Cutter ukončil se čtyřmi Námořními kříži, nárokoval potopení 21 nepřátelských plavidel, přičemž poválečná komise mu uznala 19 „zářezů“ o výtlaku více než 70 000 tun.
Modlící se kapitán
Mnoho vojáků za druhé světové války získalo různá ocenění, ať už pro chrabrost, odhodlání či sebeobětování. I mezi těmito vynikajícími osobnostmi se ale čas od času objeví tací, kteří vyčnívají. Roy Davenport byl jedním z nich: nejlepší z nejlepších. Za vše mluví už skutečnost, že se stal prvním námořníkem v americké historii, který si vysloužil hned pět Námořních křížů.
Hluboce věřící Davenport, přezdívaný „modlící se kapitán“, ve svých 34 letech získal velení nad ponorkou Haddock, na jejíž palubě získal tři Námořní kříže.
Už jeho úvodní mise v roli velitele ale mohla být poslední. V důsledku blízkých výbuchů hlubinných náloží v dubnu 1943 utrpěla Haddock těžké poškození velitelské věže, ba co hůře, nabírala vodu a rychle se potápěla kvůli poškozenému poklopu.
V nejhorší chvíli a s modlitbou na rtech ale zasáhl čerstvý kapitán a poklop dorazil kladivem. Davenport si pak v čele jeho první ponorky nárokoval potopení 11 lodí a skoro 80 000 tun vojenského materiálu, poválečná komise však potvrdila pouze tři zničená plavidla.
Po nezbytném odpočinku dostal v květnu 1944 velení nad novou ponorkou Trepang, v jejímž čele pokračoval v tom, co uměl nejlépe: v potápění japonských lodí. Na její palubě získal zbývající dva Námořní kříže. Poslední z nich si vysloužil, když vedl skupinu tří ponorek v oblasti mezi Tchaj-wanem a Luzonem. V noci 6. prosince se na radaru Trepangu objevil konvoj 10 lodí, načež to Davenport ohlásil zbylým ponorkám, a aniž by na ně čekal, sám zaútočil.
Citace k udělení Námořního kříže k tomu mimo jiné uváděla: „Velitel Davenport odvážně pronikl silnou nepřátelskou doprovodnou clonou, aby provedl sérii nočních hladinových útoků, a odpálil svá torpéda proti konvoji, přičemž neúnavně sledoval své cíle navzdory tvrdým protiopatřením a potopil významné množství japonské tonáže.“
Zbytek války na vlastní žádost strávil jako instruktor na Námořní akademii v Annapolis. Sloužil pak ještě během konfliktu v Koreji a do zaslouženého důchodu odešel jako kontradmirál v roce 1959.
Neohrožený mariňák
Když bylo Evansi Carlsonovi 14 let, utekl z domova, aby se vyhnul církevní kariéře, již pro něj zamýšlel jeho otec. O dva roky později lhal o svém věku, díky čemuž mohl vstoupit do armády. Už jako velmi mladý se tak zúčastnil například takzvané Mexické expedice a později i první světové války, kdy ve Francii získal Purpurové srdce.
Armáda se stala jeho druhou, snad i milovanější rodinou a v roce 1922 se přidal k námořní pěchotě. Mezi válkami působil v Nikaragui, kde získal první Námořní kříž, a také opakovaně jako vojenský pozorovatel v Číně, kde se stal svědkem japonské agrese, přičemž už tehdy předpokládal, že zasáhne i Spojené státy.
Poté, co se jeho obavy vyplnily, byl coby podplukovník v roce 1942 postaven do čela 2. nájezdnického praporu námořní pěchoty, nového útvaru, který pomáhal vytvořit.
Prvotní skepsi, již u velení tato jednotka i její velitel vyvolávala, definitivně odradil až křest ohněm – nájezd Carlsonových mužů na atol Makin v srpnu 1942.
Přes 200 mariňáků se pod rouškou tmy vylodilo ze dvou ponorek, aby přepadli nic netušící obránce, shromáždili důležité informace o okolních japonských pozicích a zmizeli, než vyjde slunce. Útočníci zcela překvapili japonskou posádku, kterou napadali ze zálohy, zatímco okolo vybuchovaly muniční sklady a další infrastruktura.
Mise skončila velkým úspěchem, a to především proto, že ukázala, že lze Japonce zasáhnout na jejich vlastní půdě a že Američané přecházejí do útoku. Nájezd vysloužil Carlsonovi nejen pověst nekonvenčního a odvážného velitele, ale také druhý Námořní kříž.
Třetí pak získal za ukázkové vedení a hrdinství na Guadalcanalu v prosinci téhož roku. V listopadu 1943 se zúčastnil bitvy o Tarawu a během bitvy o Saipan v červnu 1944 obdržel i druhé Purpurové srdce, když byl raněn při pokusu o záchranu postřeleného vojáka z první linie. Kvůli svým zraněním v roce 1946 odešel do výslužby s hodností brigádního generála.
