Nevelký Kuvajt leží na severu Perského zálivu téměř bez povšimnutí. Nepyšní se popularitou Dubaje ani mrakodrapy Abú Dhabí, přesto ukrývá cosi přitažlivého. Orientální země má totiž co nabídnout
Malý stát, rozkládající se mezi Irákem a Saúdskou Arábií, se zapsal do širšího povědomí především válkou. V roce 1990 se diktátor Saddám Husajn rozhodl, že z něj udělá iráckou provincii, načež na hlavní město vyslal tanky se záměrem si bohatou ropnou zemi podmanit. Válka v Zálivu trvala „jen“ půl roku, ale zanechala trauma i dalším generacím. Přesto se Kuvajťané snaží hledět především do budoucnosti. Nákupní centra dýchají svěžími vizemi a nad metropolí ční k nebi někdy až sterilní mrakodrapy, ale v uličkách utopených mezi domy stále bije stařičké lákavé srdce orientu.
Trh al-Mubarakiya se rozlévá celou čtvrtí a pohlcuje několik ulic, které se navzájem proplétají. Při vstupu do nich zažijete cestu v čase: Zatímco svět před tržištěm je plný silných drahých aut a k obloze se tyčí moderní budovy, stačí udělat pár kroků a obklopí vás přítmí i vůně koření. Omamné arabské parfémy se mísí s kadidlem a myrhou a z malé kavárničky za rohem voní káva s kardamomem. Al-Mubarakiya funguje na stejném místě již úctyhodných dvě stě let, tedy od dob, kdy se ještě o ropném bohatství nikomu ani nesnilo.
K nejzajímavějším patří uličky, kde se prodává čerstvé maso, zelenina, ovoce a kuvajtské datle. A podobně jako na jiných tržištích v zemích Zálivu, i na zmíněném „súku“ uvidíte směsici obličejů a jazyků z různých končin: kuvajtské rodiny s dětmi, arabské návštěvníky z dalších států, hrstku turistů, ale také Indy, Pákistánce či Bangladéšany, kteří v místě pracují a žijí.
Země Perského zálivu vědí, jak zhmotnit sny, jimž dala křídla ropa. V Kuvajtu ji poprvé našli v roce 1938 a od roku 1946 ji vyvážejí. První generace po objevu černého zlata na exportu pohádkově vydělala a postavila Kuvajt na nohy. Nehostinné místo v poušti se proměnilo v tepající arabské centrum.
Nejvýraznější symbol dnešní metropole představují Kuvajtské věže na břehu Perského zálivu. Tři vodojemy tvoří součást většího projektu: V roce 1965 pověřila místní vláda švédskou strojírenskou společnost VBB, aby pro hlavní město vyvinula a realizovala moderní systém zásobování vodou. V 70. letech 20. století tam tedy vyrostlo na třicet vodárenských věží, z nichž nejznámější jsou právě uvedené tři. Nejvyšší se tyčí do 187 metrů a zahrnuje i restauraci s výhledem na novou část Kuvajtu.
Věž osvobození potom nezdobí periferii metropole jako Kuvajtské věže, ale roste přímo v srdci moderní čtvrti. Začala se stavět před válkou, dokončit se ji však podařilo až pár měsíců po utichnutí zbraní – a odtud také její název. Se svými 372 metry se stala druhou nejvyšší budovou města, a dokonce patří do první čtyřicítky světových rekordmanů. Kuvajtské věže i Věž osvobození jsou nejkrásnější večer, když se rozsvítí, blikají a halí se do barev kuvajtské trikolory.
Nejvyšší budovou Kuvajtu je pak 413 metrů vysoký mrakodrap al-Hamra, který se řadí k architektonické špičce: Vypadá jako jemně zkroucený list papíru a jeho konstrukce působí velice odlehčeným dojmem.
Ráno je život v přístavu u tržiště Sharq pořádně rušné. Na vodě se houpou tucty starých dřevěných lodí zvaných „dhau“, s jakými kdysi arabští námořníci brázdili nejen Perský záliv, ale také Indický oceán. Několik rybářů ještě čistí palubu, rozmotává sítě a vybírá z nich malé rybky, zatímco mnozí další už svůj úlovek prodávají na sousedním trhu. Za jeho branami se odehrává ranní divadlo – koloběh smlouvání, vychvalování a nakupování – a pulty se prohýbají pod čerstvými dary moře.
Nedaleko se nachází náměstí Seif, s fontánou a známou hodinovou věží. Ta patří ke komplexu emírova paláce, který hrál v minulosti důležitou roli. Proslul střechou zdobenou čistým zlatem a za války tam dopadla jedna irácká raketa. Dnes jde spíš o memento vládnoucí rodiny, protože emír Sabah al-Ahmad al-Jaber as-Sabah žije v obrovském paláci Amiri Diwan.
Mezi malá zajímavá muzea patří Dickson House. Na konci 19. století se jednalo o obchodnický dům, zatímco dnes se jím můžete projít a načerpat atmosféru dávných časů. Od roku 1929 tam žil britský důstojník Harold R. P. Dickson a budova sloužila Britské politické agentuře, která zajištovala diplomatickou komunikaci mezi ostrovním impériem a tehdejším kuvajtským protektorátem.
K výhodám Kuvajtu patří, že je opravdu malý a nikam to netrvá dlouho. Město al-Džahrá leží v nejzápadnějším bodě Kuvajtského zálivu, kde se před sto lety rozkládala jen oáza uprostřed nehostinné krajiny. Písek občas zvířila pouze karavana přicházející ze severu, z dnešního Iráku či z Persie, nebo z jihu z oblastí Saúdské Arábie.
Ozdobou al-Džahrá se stala slavná Červená pevnost. Vyrostla roku 1897 a záhy se do dějin Kuvajtu zapsala velkými písmeny. Princ Fajsal se koncem 19. století rozhodl spojit okolní kmeny pod zelenou vlajkou Saúdů, ale kuvajtský šejk Sálim nehodlal o své území přijít. Strhla se bitva, v jejímž závěru se štěstěna přiklonila na stranu Kuvajťanů. Pokud by prohráli, tvořila by jejich dnešní země zřejmě jen jeden z několika regionů Saúdské Arábie.
Uprostřed města se tedy zničehonic vynoří červené hradby, hlídané několika starými děly, a za bránou se ocitnete na prázdném nádvoří. Stojí tam pouze několik figurín pro dokreslení atmosféry a studna. „Nikdy v ní nebyla pitná voda. Vždycky měla slanou chuť, ale pokud se smíchala se sladkými datlemi, neublížila,“ líčí správce muzea. V jednotlivých místnostech pevnosti se dnes nachází etnografická sbírka s věcmi a tradicemi, jež skončily pohřbené pod nánosem éry černého zlata.
Mezi al-Khiranem a Kuvajtem leží městečko Fahaheel, a přestože ho od metropole dělí čtyřicet kilometrů, mnozí mu přezdívají „poslední předměstí Kuvajtu“. Přístav má dlouholetou tradici, jež naštěstí přetrvala dodnes. Dokazuje to i tržiště plné ryb či krevet, považovaných za nejlepší v zemi. Na nábřeží stojí moderní obchodní centrum s fontánami, fastfoody a kavárnami. Podobné kontrasty jsou přitom v Kuvajtu běžné, jelikož ho americká kultura ovlivnila ze všech států Zálivu nejvíc.
TIP: Rozžhavený Katar: Země s chlazením na maximum
Za mešitou se štíhlým minaretem však začíná menší trh. Vznáší se nad ním aroma vonných tyčinek a prodavači z Indie nabízejí kašmírové šátky, koberce, pašmíny i barevné látky. Také v hlavním městě pulzuje večerní tržiště v tradičním rytmu. V čase večeře se pak restaurace pod místními klenbami plní téměř do posledního místa: Podávají se kuvajtské speciality jako grilované ryby, kebab z kuřecího i jehněčího masa, ryby hamour v rajčatové omáčce, šafránová rýže a nekonečné doušky sladkého čaje.
O městě al-Khiran, ležícím na jihu země, zřejmě ještě uslyšíme. Kuvajťané ho totiž chtějí proměnit v dovolenkové letovisko s plážemi, aby trochu konkurovali Dubaji či katarskému Dauhá. Mnohé vilky, domy a komplexy už vyrostly, stále se ovšem staví a dalších pár let potrvá, než se tento zázrak pouště naplno otevře příchozím.
K nalákání turistů však bude nutný, jelikož pokud jde o přírodní krásy, nemá země příliš co nabídnout. Cestování je tam značně monotónní: Silnice jako přímka, za okny auta rovina s občasnými domy, elektrickým vedením či ropným vrtem. V dálce se rýsuje rafinerie, jinde zase silueta malé vesnické mešity. Písek, prach, štěrk, kameny, ropa – těchto pět elementů utváří kuvajtskou krajinu mimo hlavní město.
ZajímavostiSvoboda z oceli a kůže
Společnost: Harley-Davidson
Založena: 1903, USA, Milwaukee
Ikony: modely JH „Two-Cam“ (1928), Hydra-Glide (1952), Electra Glide (1965), FX Super Glide (1971)Motorky Harley-Davidson, které dnes více než co jiného představují synonymum svobodného životního stylu, vznikly vlastně opravdu pro zábavu. Jejich „otcové“ – ve skutečnosti dvacetiletí mladíci a potomci anglických emigrantů Arthur Davidson a William Harley – si prostě chtěli urychlit časté cesty k jezeru. A tak je napadlo přišroubovat k obyčejnému jízdnímu kolu benzinový motor. Svou myšlenku ovšem dále rozpracovávali a již v roce 1903 spatřil světlo světa jejich „stroj číslo jedna“. Dokázal vyvinout rychlost až 60 km/h a jezdil i do kopce. Podnikaví mladíci motorku prodávali za 200 dolarů (asi 112 tisíc korun v dnešních cenách) a zakázky se jen hrnuly. Není divu – ceny automobilů se tehdy pohybovaly v řádech tisíců dolarů. Ocelový orel, symbol jejich nově založené firmy Harley-Davidson (H-D), mohl hrdě vzlétnout.
Bezstarostná jízda
S trochou nadsázky lze říct, že jejich společnost v následujících desetiletích přežila vše: velkou hospodářskou krizi, období špatné kontroly kvality, finanční propad i konkurenci levnějších a zpočátku dynamičtějších japonských výrobců. Stačila si však přitom připsat hned několik legendárních kousků. Jeden takový vznikl roku 1952 pod označením Hydra Glide: na jeho slávě se pak velkou měrou podílel i film Divoch s Marlonem Brandem v hlavní roli, v němž se záporný hrdina proháněl právě na této „těžké mašině“. V 60. letech se harleye staly doslova reklamou na svobodu, poté co se objevily v kultovním snímku Easy Rider (Bezstarostná jízda). Model FLH Electra Glide (1965) dodnes tvoří zlatý standard amerických motorkářů.
Ačkoliv firma prošla mnohými krizemi a její motorky byly svého času spojovány s temným podsvětím, nakonec si dokázala místo na trhu udržet. Stále platí, že pro většinu lidí je jakýkoliv „svalnatý“ motocykl prostě „hárlej“ a stejně tak slavná značka evokuje představu chopperu – v obou kategoriích má přitom H-D na všech kontinentech už dlouho silnou konkurenci. Každoročně pak vyjede na silnice na 300 tisíc nových modelů, jejichž základní pořizovací cena se pohybuje v přepočtu kolem čtvrt milionu korun. (foto: Unsplash, CC0)