Reklama


Ze zoo zpátky do přírody: Rozhovor s Romanem Horským, ředitelem Zoo Zlín

26.05.2018 - Marek Telička

O cestách, jakými zoologické zahrady přispívají k záchraně ohrožených druhů, supech na Balkáně, nepostradatelných nadšencích, i o tom, jak mohou zvířatům pomoci obyčejní lidé s ředitelem Zoo Zlín Romanem Horským

Sloni v Zoo Zlín -<p>Výběh slonů zasazený do přírodního prostředí zlínské zoo</p>
Sloni v Zoo Zlín -

Výběh slonů zasazený do přírodního prostředí zlínské zoo


Reklama

Někteří lidé zoologické zahrady vnímají jako místa, která slouží k poznání cizokrajných zvířat, ale zvířatům samotným nic nepřinášejí, což určitě není pravdivý obraz. Můžete dnešní zoologické zahrady stručně charakterizovat?

Úplně první zoologické zahrady byly vlastně menažérie, kde byla předváděna cizokrajná zvířata. Prodělaly ovšem velký vývoj, a to nejen třeba v porovnání s dobou přes sto nebo dvě stě lety, ale také v posledních deseti dvaceti letech. Dávno už nejde jen o zařízení, kam by se lidi chodili dívat, jak vypadá lev nebo krokodýl. Stačí se podívat na internetové stránky českých zoo a zjistíte, že každá z nich je zapojena do nějakého programu ochrany zvířat. Cílem těchto programů je primárně vytvořit jakousi genetickou databanku druhu a také se aktivně zapojit do ochrany areálů výskytu ohrožených druhů. Bez zoologických zahrad by dnes ve volné přírodě nebyly například bernešky havajské nebo zubři a podobných příkladů, kdy byl určitý druh prostřednictvím zoo zachráněn, je možné uvést desítky. Pochopitelně každý nemůže dělat všechno, a tak má každá zoologická zahrada nějaké ohnisko svého zájmu. Třeba my jsme zaměřeni na ochranu dravých ptáků, především supů.

Při pohledu do volné přírody by člověk pomalu nevěděl, co zachraňovat dřív. Jak vlastně dojde k tomu, že je konkrétní zvířecí druh vybrán jako hodný ochrany a je vytvořen k tomu určený záchranný program?

Odpovím příkladem. Účastnil jsem se například konference odborníků specializovaných na ochranu ptáků, kde samozřejmě taky máme své místo. Na konferenci byly mimo jiné předneseny údaje o stavech pelikánů skvrnozobých, jejichž počty ve volné přírodě dramaticky klesají. Nejde ale o nahodilé akce. Existuje například seznam ptačích druhů, který kontinuálně zkoumá jejich počty. Z něj třeba víme, že celosvětově dramaticky poklesly stavy supů. To všechno jsou alarmující věci, z nichž se pak vychází při vytváření konkrétních programů.

Jestliže se tedy odborníci shodnou na tom, že by bylo potřeba věnovat se například supům, co se děje dál?

Koordinátor, který je určený pro danou skupinu zvířat, vyzve zoologické zahrady: ‚Tomuto druhu je potřeba věnovat zvýšenou pozornost, navrhněme Evropské asociaci zvířat, aby mu dala potřebný status.‘ Pak se může udělat jen monitoring druhu, nebo jeho plemenná kniha, případně Evropský záchranný program, z nějž vyplývá nejvyšší úroveň ochrany v rámci zapojených zoo. Získáme přehled o tom, jaké jsou stavy druhu v rámci evropských zoologických zahrad, jaké je jejich stáří, příbuznost a tak dále. Je určen koordinátor, který by měl být tím nejpovolanějším znalcem, a pak je možné postupovat dál.

Funguje taková spolupráce v praxi?

Někdy to trochu drhne zejména kvůli úředničině, která zasahuje i sem, ale důležité je, že vždy dojdeme ke konkrétním závěrům. V oblasti ptáků, kde jsme zapojeni my, to funguje velmi dobře. Sbírají se údaje z desítek zahrad a jde o tisíce záznamů. Z nich je pak možné získat poznatky důležité nejen pro odchov a vypouštění zpět do volné přírody, ale také pro ochranu druhu přímo v místě výskytu.

Vypouštění živočichů zpět do volné přírody (reintrodukce) je pro veřejnost asi nejviditelnějším důkazem, jak jsou zoologické zahrady potřebné. Dá se obecně říct, že se zvířata reintrodukovat daří?

U mnoha zvířat jde o velice složitý proces a dá se říct, že jsme u některých druhů dosud nepřišli na nejlepší postup, jak to provést. Třeba u velkých kočkovitých šelem. Naopak spousta druhů ptáků je do přírody uváděna velmi úspěšně.

Pojďme od obecného ke konkrétnímu. Jak se daří vašim supům, které jste vypouštěli v bulharských horách?

V roce 2009 jsme do přírody vypustili našeho prvního supa a já jsem měl to štěstí, že jsem jej jednou viděl kroužit nad bulharským pohořím Stara Planina. Pak sedl a já jej jednoznačně identifikoval podle křídelní značky. To samozřejmě potěší každého. Třeba se dočkáme i chvíle, kdy se námi vypuštěná zvířata budou v přírodě rozmnožovat v těch místech, kde byla skoro vyhubena.

Vypuštěním ale práce určitě nekončí, že?

Ano, pak je potřeba přímo na místě nesmírné úsilí místních nadšenců, bez nichž by reintrodukce vůbec nebyla představitelná. Ti kluci tam pracují skvěle s naprosto minimálním rozpočtem a mají neskutečný přehled. Supi na Balkáně ubyli kvůli poklesu pastevectví, který znamenal menší počet uhynulé zvěře a tím pádem i míň potravy pro supy. No a mnozí pastýři, kteří zůstali, předhazovali mrchožravým ptákům otrávenou potravu. Pastevci se pomalu vracejí, ale potravy je stále málo, takže je nutné zajišťovat takzvaná krmiště. Kluci měli třeba i velmi složitou akci, když dopravovali zraněného supa z Turecka zpět do Bulharska. Ve vzduchu hranice nejsou, ale když jej měli převézt přes hranice po zemi, bylo s tím obrovské množství papírování.

Je mi jasné, že u každého zvířete je reintrodukce úplně jiná, a proto se zeptám opět konkrétně na ptáky. Neztrácejí odchovem v zajetí schopnosti potřebné pro přežití ve volné přírodě? Například by mohlo být překážkou, že už nemají strach z lidí…

Už rodiče ptáků, které jsme odchovali a vypustili, byli odchováni v zajetí. Jakmile se ale takový sup dostane ven, jeho chování se změní. Budete mít třeba pět let korelu, která na vás bude navyklá tak, že vám bude sedat na ruku. Uvidíte ale, co bude dělat, když se náhodou dostane ven. Zaručuju vám, že budete mít velké problémy se k ní vůbec přiblížit. Ta plachost v nich prostě je.

Máte tedy pocit, že se o sebe dokážou postarat?

Svou roli hraje i souhra okolností. Jeden sup se třeba zatoulal do Turecka a tam jej někdo postřelil. Nějaký Turek si zřejmě myslel, že je to orel, který mu bude napadat dobytek. Každopádně si myslím, že je program na dobré cestě.

Bez lidí, kteří zvířatům věnují čas přímo v místě, je reintrodukce asi předem ztracený podnik, že?

Dát dohromady místní nadšence se zoologickými zahradami je úplně zásadní. My si třeba můžeme zamanout, že vypustíme nějaké zvíře v Africe, ale pokud lidem tam nevysvětlíme, že je to k něčemu dobré a pro tu věc je nezískáme, pak je to zbytečná práce. Můžeme je například přesvědčit, že zvířata znamenají více turistů, kteří chtějí vidět kus přírody, a pak je možné prodávat jim třeba suvenýry. My nemůžeme dělat nic na vlastní pěst, ale musíme se spojit s místními lidmi. Čerpáme od nich a oni čerpají od nás.

Těžká práce je ovšem i s ochranou našich zvířat a třeba velké šelmy v Česku určitě nemají na růžích ustláno. Angažují se zoologické zahrady i v ochraně evropských druhů?

Jak jsem říkal na začátku, nemůžeme všichni dělat všechno. Každopádně jsou zahrady, které se třeba věnují ochraně rysů, my jsme zase vypustili desítky sov pálených. Existují programy reintrodukce sýčků a podobně. Zoologické zahrady spolupracují i se záchrannými stanicemi. Dnes může každá česká zahrada hrdě prohlásit, že se na něčem podílí.

Určitě velice důležitou část vaší práce tvoří osvěta. Myslíte, že akce a osvětové činnosti v zoologických zahradách mají na návštěvníky nějaký dopad?

Berte to tak, že zoologické zahrady České a Slovenské republiky navštíví každý rok šest nebo sedm milionů lidí. Vzděláváme stovky škol, mluvíme s dětmi a například je učíme chovat se ekologicky a poznat mloka, který je dnes v lesích vidět jen výjimečně. Máme v oblasti osvěty všeobecný záběr. Lidi se k nám jezdí v prvé řadě pobavit a odpočinout si, ale máme možnost na ně působit a snažíme se o to. Nejsme tady proto, abychom drželi v kleci medvěda a lidi se na něj jezdili dívat.

Co tedy pro ochranu živočišných druhů mohou udělat obyčejní lidi, kteří se do zahraničí třeba vůbec nikdy nepodívají?

Mohou jednak přispět přímou finanční podporou, někdy třeba i nákupem určitých výrobků. Část výnosu pak putuje na konkrétní podporu, například hnízdišť v Barmě. No a pak jde hlavně o to, aby měli zájem něco dělat a vyhledávali si informace.

Má Česká republika ve vztahu k zoologickým zahradám a zvířatům nějaké specifikum, které podle vás jinde není?

Češi byli vždycky špičkoví chovatelé na velmi vysoké úrovni v rámci všech evropských zemí a možná i v porovnání se zámořím. Možná to bylo dané tím, že jsme nikam nemohli, nic nebylo k sehnání a všeho jsme si proto ohromně považovali. Máme opravdu velmi šikovné lidi, kteří si i v oblasti chovu dokázali poradit, často téměř bez jazykových znalostí. V českých domácnostech došlo ke spoustě světových prvoodchovů, které se nepodařily ani v zoologických zahradách. Teď se to ale bohužel vytrácí a je to škoda.

TIP: Život rysa ostrovida – Návrat evropského tygra se zatím nekoná

Co byste řekl lidem, kteří mají stále pocit, že zoo je vlastně zvířecí vězení?

Slyšel jsem i hlasy proti zoologickým zahradám. Jenže zoologické zahrady se snaží aktivně přispívat k ochraně přírody a přístup „nechejme to tak, lepší je nedělat nic a zvířata pustit na svobodu“ sotva vede k lepšímu stavu zvířecích populací.

Kdo je Roman Horský

Narozen 4. 2. 1970 ve Vsetíně, kde také v roce 1988 absolvoval gymnázium. Po ukončení vysokoškolského studia na Mendelově univerzitě v Brně nastoupil v roce 1993 do Zoo Zlín jako zoolog. V roce 2004 byl pověřen vedením zoologického oddělení a stal se zástupcem ředitele. Od začátku roku 2011 vykonává funkci ředitele.


Na okraj rozhovoru

„Pan ředitel šel něco řešit k lachtanům, máte tam přijít za ním,“ říká mi s omluvou sekretářka zlínské zoologické zahrady. Pohyb početného filmového štábu u expozice lachtanů ztěžuje identifikaci, ale po pár minutách usuzuji, že hledaný tady není. Alespoň, že mají zaměstnanci zoo stejná trička, takže vím, koho se ptát. Dostávám povědomou odpověď: „Pan ředitel tady teď byl, ale musel jít něco řešit ke gibonům. Máte si sednout tady u lachtanů a počkat na něj.“ 

Začínám chápat, že od gibonů by ředitelská stopa vedla třeba k pandám červeným a od nich možná ke slonům. Lepší bude opravdu počkat na jednom místě. Roman Horský v evidentním časovém presu přibíhá asi po deseti minutách se slovy: „Pojďme na to, nemám moc času.“ Krátká zkušenost napovídá, že i v zoologické zahradě mohou přinejmenším ředitelé zažívat každý den pěknou divočinu.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Zoo Zlín

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vlče z doby ledové je skoro jako živé

Věda

Panoramatický pohled z vyhlídkové terasy na čajové plantáže Cameron Bharat

Příroda

První letušky Československých státních aerolinií: zleva Marie Stará, Hana Fuchsová a Marie Müllerová, 1937

Historie

Povrch Ceres na snímku sondy Dawn. Ahuna Mons je v horní části.

Vesmír

Větrná farma a bitcoinový důl

Věda

Inhalátory promění přírodní látky v páru, dochucenou třeba vanilkovou nebo jahodovou příchutí. Takto vypadá balení verze nazvané Strawberry Fields, která má příchuť jahod a obsahuje vitamíny

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907