Život rysa ostrovida: Návrat evropského tygra se zatím nekoná

13.03.2017 - Aleš Toman

V lesích střední a západní Evropy jsou už několik dlouhých století velké šelmy vzácností. Snahy o jejich návrat jsou navíc poměrně složité

Lov na drobnou kořist -<p>Na polích a loukách chytá drobné hlodavce</p>
Lov na drobnou kořist -

Na polích a loukách chytá drobné hlodavce


Reklama

Jen stěží lze dnes na světě najít místo, které by nějakým způsobem nebylo ovlivněno člověkem. Dopadů lidské činnosti nezůstanou ušetřeny ani oceánské hlubiny či antarktické ledovce a původní příroda se scvrkává do mozaiky izolovaných chráněných území. Proto se zdá téměř jako zázrak, že se některé druhy živočichů do přírody vracejí. Obzvlášť, pokud jde o návrat do člověkem tak pozměněné a kultivované krajiny, jaká nám zůstala v západní a střední Evropě.

Šelmy pouze v pohádkách

Do evropské krajiny se nevracejí pouze druhy drobné a přehlížené, kterým se z nějakého důvodu zlepšily životní podmínky. Přelidněná a pozměněná evropská krajina je dnes dějištěm návratu, či spíše snahy o návrat velkých predátorů. Medvěd, vlk a rys byli ve většině zemí střední Evropy vyhubeni již v první polovině 19. století a na jejich vymizení se podílelo hned několik negativních faktorů současně. Nejzávažnější bylo přímé pronásledování pro škody, které způsobovali na zvěři, hospodářských zvířatech a majetku lidí. Klesající počty ulovených vlků a rysů v loveckých záznamech jednotlivých panství smutně dokumentují proces vymírání těchto šelem.

TIP: Hon na tygra - Obávaný predátor indického subkontinentu je dnes ohroženým druhem

Mizení velkých šelem pak urychlilo odlesňování spojené s industrializací a s tím spojené ubývání jejich přirozené potravy. Důsledkem bylo úplné vymizení velkých predátorů na většině území Evropy. Poslední baštou jejich výskytu v rámci Evropy byl oblouk Karpat, balkánská pohoří a sever Skandinávie. Střední Evropa byla velkých predátorů na více než jedno století „zbavena“ a několik generací znalo rysa, vlka či medvěda pouze jako postavy z pohádek a bajek. Přerušilo se tak jakési kontinuum schopnosti žít v blízkosti těchto šelem.

Zpátky v českých lesích

Rys ostrovid je největší kočkovitou šelmou evropských lesů a bývá proto s trochou nadsázky označován za „evropského tygra“. Na více než jedno století ve většině střední Evropy vymizel. Stal se obětí pronásledování a neřízeného lovu, na většině území ztratil vhodné biotopy vlivem odlesňování a nenacházel dostatek přirozené potravy.

V průběhu 20. století se na mnoha územích začal zvyšovat podíl lesů a zvýšily se i stavy spárkaté zvěře. Do popředí se dostal i zájem o ochranu přírody a s ním spojené projekty ochrany ohrožených druhů živočichů. V několika západoevropských zemích došlo i k reintrodukci rysa do vhodných chráněných území a lidé se znovu museli učit akceptovat jeho přítomnost. K těmto reintrodukcím byli využiti rysové odchycení ve volné přírodě na Slovensku a roli zprostředkovatele a karanténní stanice v té době sehrála Zoo Ostrava. Karpatští rysové ze Slovenska se tak stali základem dnes prosperujících populací rysů ve Francii, Itálii, Švýcarsku a Německu.

V naší přírodě v té době žila nevelká populace rysů v Beskydech, která navazovala na slovenskou rysí populaci. Do oblasti Šumavy se k nám sporadicky zatoulala zvířata pocházející z reintrodukcí v Bavorsku. V letech 1982–89 však bylo na Šumavě postupně vypuštěno 17 rysů, kteří posílili vznikající populaci. Šelmě se v šumavských lesích vedlo dobře a její početnost narůstala do několika desítek jedinců. Mladí rysové migrovali do dalších vhodných oblastí a objevovali se v Českém lese, Brdech, na Vysočině a dokonce i v Labských Pískovcích. Tento pozitivní vývoj však netrval dlouho…

Tisíciletí trvající konflikt

Již v dobách, kdy se předchůdce člověka napřímil v savanách východní Afriky, soupeřil s predátory o určitý díl své potravy. Tenkrát to byla mršina antilopy, kterou musel obhajovat proti hyenám a lvům. Dnes jde v docela jiné rovině o pomyslný srnčí steak v mrazícím boxu. Doba jiná, princip problému stejný. Predátor se nám pokouší urvat něco z talíře a z toho plyne jeho všeobecná neoblíbenost. Naše myšlení se od dávných dob příliš nezměnilo. I kdybychom přistoupili na tuto srovnávací bázi, museli bychom konstatovat, že rys svojí trvalou přítomností v revíru sníží početnost srnčí zvěře, která je jeho hlavní kořistí, o pouhých 10 %. Naproti tomu autoprovoz má na svědomí až 80 % celkové úmrtnosti srnčí zvěře. V případě rysa jde navíc o zcela přirozenou regulaci slabších kusů a díky jeho přítomnosti v revíru například prospívají výhonky mladých stromů, které jinak nerušené srny s oblibou likvidují.

Těchto skutečností si bohužel většina lidí není vědoma, a proto byl vývoj rysí populace na našem území velice kolísavý. Zpočátku byl vnímán veřejností jako vzácná šelma, právě vrácená do ekosystému Národního parku Šumava, zpravidla vybavena vysílači na dálkové sledování. Později však změny, které přinesla doba do naší myslivosti, vedly až k nerespektování zákonů, ilegálnímu lovu a výraznému poklesu početního stavu této šelmy. Rysovi znovu hrozí, že z našich lesů zmizí.

Zkušenosti z jiných částí Evropy však ukazují, že existuje cesta, jak zajistit trvalou existenci velkých šelem. Nemusí jít pouze o úplnou ochranu v rámci velkoplošných chráněných území, jak je tomu v národních parcích Švýcarska, Itálie či Francie. Rozumným řešením se zdá být i šetrné lovecké využívání, které myslivce motivuje k zachování dobrých početních stavů. Tak situaci řeší v Pobaltí a ve Skandinávii.

Studovat a pochopit

Abychom mohli jakýkoliv živočišný druh úspěšně chránit, musíme se o něm co nejvíce dozvědět a snažit se pochopit jeho životní potřeby. Studiem šumavské populace rysa se již řadu let zabývá skupina odborníků z Národního parku Šumava, Akademie věd a vysokých škol. Několik rysů bylo odchyceno a opatřeno vysílači k telemetrickému sledování a dlouhodobě monitorováno. Bylo získáno množství dat o jejich teritoriích, sociální struktuře a loveckém chování. Telemetrie bohužel potvrdila i častý ilegální odstřel. Na základě získaných dat a vědomostí mohl být sestaven a legislativně uznán dokument, s jehož pomocí by měla být zajištěna trvalá existence tohoto druhu v naší přírodě.

Významnou součástí programu „seznamování rysa s veřejností“ je vzdělávací a výchovná činnost zaměřená nejen na cílové skupiny jako je myslivecká veřejnost, vlastníci pozemků či správci lesů ale především na mladou generaci. Dnešní děti lze účinně oslovit prostřednictvím internetu a televize. Jako malý příspěvek ke kampani na ochranu rysa vznikl ve spolupráci tvůrce dětských pořadů Václava Chaloupka a České televize také seriál příběhů rysa a štěněte, který ČT uvedla a reprízovala pod názvem Madla a Ťap (viz S rysem na Šumavě). Můžeme jen doufat, že i tento článek přispěje svým skromným dílem k tomu, aby se jediná volně žijící kočkovitá šelma (výskyt kočky divoké u nás není v poslední době spolehlivě prokázán) opět stala nedílnou součástí naší přírody.


S rysem na Šumavě

Pro zfilmování večerníčkových příběhů Madla a Ťap se ze Zoo Olomouc podařilo získat a na filmování připravit mládě rysa, které sehrálo roli rysa Ťapa. Prožili jsme každý víkend z téměř pěti měsíců v krásné přírodě Šumavy ve společnosti dospívajícího rysa. Mládě si zachovalo přirozené instinkty a chování a bylo velice zajímavé sledovat vývoj jeho pohyblivosti, loveckého chování a reakce při setkání s pobytovými značkami jiných rysů. Krotký rys dlouze očichával vývraty a skalky, na nichž značkovali divocí šumavští rysové. Učil nás tak znát, jak tato zvířata využívají prostředí lesa, usnadňují si pohyb používáním průseků a cest a jsou schopna si prodloužit cestu o několik kilometrů, aby pohodlně přešla řeku Křemelnou po mostě.

K neznámým lidem byl rys nedůvěřivý, ale nikdy agresivní. Pouze při podávání potravy si musel člověk dávat pozor, protože výpad tlapou byl bleskový. Při hraní s postupně dospívajícím štěnětem barváře (Madlou) ani s lidmi nikdy opravdu nepoužil vytažené drápy nebo zuby. V době kdy dosáhl hmotnosti 20 kilogramů to byl velmi zvláštní pocit, když vás tato šelma při hře uchopila vzadu na krku a jemně přidržela několikacentimetrovými špičáky. Některé členy našeho týmu si rys nikdy neoblíbil, vyhýbal se jim a nerespektoval je. Jednoho technika pravidelně „trestal“ tím, že se mu vymočil na batoh či do postele. Během natáčení, ale i v dalších letech, si ovšem zachoval přátelský vztah k lidem.

Díky jeho ochotě cestovat volně v mém automobilu jsme s ním mohli filmovat v prostředí Beskyd, Vysokých Tater a rakouských Alp. Vzniklo tak několik přírodovědných snímků a bylo pořízeno množství fotografií, které byly použity v knihách, kalendářích a propagačních materiálech. Dá se říci, že dvorním fotografem natáčení a dodnes velkým kamarádem rysa je autor těchto krásných snímků, pracovník Zoo Plzeň Jaroslav Vogeltanz. Patří mezi těch několik privilegovaných, které si rys i po létech pamatuje, pozdraví je po rysím způsobu trknutím čelem a dovolí jim bezprostřední kontakt.

Až dojemné bylo setkání feny Madly a rysa po více jak dvou letech. Obě zvířata se okamžitě poznala, rys pozdravil frknutím a přestože už oba dospělí, začali dovádět, jako by se rozešli teprve včera.


Rys jako fotomodel

Při fotografování těchto plachých predátorů, které lze ve volné přírodě zahlédnout jen s obrovskou dávkou štěstí, jsem využil zvířat chovaných v lidské péči. Vždy jsem se ale snažil, aby snímky z přirozeného prostředí vypadaly co nejpřirozeněji. Pro fotografování rysa ostrovida potřebujete notnou dávku trpělivosti. Je to kočkovitá šelma, která loví z úkrytu překvapením, v rychlosti. Pokud se mu nepovede kořist rychle chytit, po chvíli to vzdá, což znamená, že po krátké době aktivity šetří energii a třeba i několik hodin spí nebo odpočívá. (Jaroslav Vogeltanz)


Rodný list rysa ostrovida

Vědecké pojmenování: Lynx lynx
Pozice: Vrcholový predátor. Přestože jej zoologická taxonomie řadí do podčeledi malých koček Felinae, dosahují největší jedinci rysa ostrovida hmotnosti až 30 kilogramů. Ostatní příbuzné druhy, jako například rys červený, rys kanadský nebo karakal, jsou výrazně menší.
Výskyt: V rámci svého obrovského areálu, který původně pokrýval téměř celou Evropu, severní a střední Asii až po Japonsko, dosahuje rys velké variability ve velikosti a zbarvení. Vědci na základě těchto odlišností popsali 9 podruhů rysa ostrovida. Střední Evropu a Balkán obývá karpatský poddruh Lynx lynx carpaticus.
Období rozmnožování: Říje probíhá v únoru a březnu, březost je 70–75 dní.
Mláďata: 1–5, nejčastěji 2–3.
Starost o mláďata: O mláďata pečuje samice až do jejich 9.–10. měsíce.
Dospělec: Dospívá mezi 2.–3. rokem.
Potrava: Převažuje spárkatá zvěř velikosti srnce, mladí jeleni a divoká prasata.
Způsob života: Samotářský s výjimkou páření a v období péče o mláďata.

  • Zdroj textu:

    Příroda 11/2010

  • Zdroj fotografií: Jaroslav Vogeltanz

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V Zoo Praha se narodilo mládě slona indického.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907