Zrzavý mazlíček: Lidé doby bronzové chovali vedle psů také lišky

06.04.2021 - Jaroslav Petr

V době bronzové pochovávali obyvatelé Pyrenejského poloostrova své nebožtíky společně se zvířaty. Vedle psů ukládali do hrobů také lišky. Chovali je totiž jako domácí zvířata…

<p>S domestikací lišek experimentovali ruští vědci v roce 1959 v Novosibirsku – krotké exempláře se jim podařilo ochočit – dalším generacím se následně změnila barva srsti a zkrátil se jim čenich.</p>

S domestikací lišek experimentovali ruští vědci v roce 1959 v Novosibirsku – krotké exempláře se jim podařilo ochočit – dalším generacím se následně změnila barva srsti a zkrátil se jim čenich.


Reklama

Pes provází člověka nejméně od pravěku. Jednu z dávných kapitol tohoto soužití otevřeli španělští archeologové při výzkumech osídlení z doby bronzové ve dvou katalánských lokalitách. První – Can Roqueta leží poblíž katalánské metropole Barcelony na pobřeží Středozemního moře. Druhé Minferri se rozkládá v katalánském vnitrozemí na náhorní plošině v blízkosti města Lleida. Koncem třetího tisíciletí před naším letopočtem tu žili pravěcí zemědělci. Pěstovali obilí, chovali domácí zvířata a své nebožtíky pochovávali do jam.

Laroquetské a minferrijské pohřebiště prozkoumal tým vedený Aurorou Grandal-d´Angladeovou z university v Coruně. Zjistili, že pravěcí obyvatelé La Roquety a Minferri kladli s nebožtíky do hrobů jako obětiny také těla dalších psovitých šelem.

Vlci, nebo psi?

Jak dokládají nálezy z La Roquety a Minferri, těšily se společné pohřby lidí a zvířat v době bronzové velké oblibě. Zdaleka tu nešlo jen o to, že člověk měl k danému zvířeti silný vztah. Svou roli sehrávaly jistě i náboženské představy o posmrtném životě, kde mohl pes svého pána střežit, bránit ho a pomáhat mu. Není pochyb o tom, že psi byli pro pohřební obřad zabiti. Na žádné psí kostře se ale nenašly stopy po řezech čepelí, které by naznačovaly, že lidé z La Roquety a Minferri konzumovali jejich maso.

Často se vedou dohady o tom, jestli psí ostatky nacházené v sídlech pravěkého člověka patřily skutečně plně domestikovaným zvířatům, či zda nejde o ostatky vlků lovených například pro kožešinu. V případě psů z La Roquety a Minferri je jisté, že tato zvířata žila společně s člověkem. Španělští archeologové se to dozvěděli z analýzy izotopového složení kostí pohřbených lidí a zvířat, které odhalily zajímavé podrobnosti o lidském i zvířecím jídelníčku. 

Obyvatelé La Roquety a Minferri se živili hlavně pokrmy z obilí. Maso a mléko mívali zřejmě jen občas. Častěji se k těmto živočišným potravinám dostávali muži. Vlci jsou šelmy a převážnou část jejich jídelníčku tvoří maso ulovených zvířat. Zvířata z hrobů v La Roquetě a Minferri se tak neživila. Psi jedli to samé co lidé. Jejich jídelníček se podobal víc stravě žen, než tomu, co jedli muži. I z toho je jasně patrné, že psi žili společně s lidmi a dostávali zbytky jejich běžné stravy. 

Psí nosiči

Důvodů, proč psi z La Roquety a Minferri dostávali dietu založenou hlavně na obilí, bylo zřejmě více. Naznačují to výsledky detailnějšího průzkumu psích koster. Především obratle nesou jasné známky deformace. Ty prozrazují, že zvířata byla dlouhodobě přetěžována.

Pro vědce nepředstavuje podobně poškozená páteř velkou neznámou. Stejné postižení bylo už dříve popsáno u indiánských psů, které původní obyvatelé Ameriky používali k nošení břemen v brašnách připevněných na hřbetu, nebo k tahání nákladu upevněnému k vleku. Indiáni neznali kolo ani vozy. K hřbetu psů a koní proto připevnili zkřížené tyče, které druhým koncem klouzaly po zemi. K těmto tyčím pak připevnili náklad. Tahání naloženého vleku bylo namáhavé, a pokud měli psí tahouni podávat stabilní výkony, museli konzumovat krmivo bohaté na energii. K tomu se výborně hodily pokrmy z obilí plné škrobů. 

Zdomácnělé lišky

V několika hrobech našli vědci společně s lidskými ostatky také kosti lišek. Jejich izotopové analýzy skončily velkým překvapením. Rozhodně nešlo o ulovená divoce žijící zvířata. Lišky byly živené stejnou potravou jako lidé či psi. I ony konzumovaly rostlinnou stravu a zjevně žily v zajetí. Dokazuje to i nález jedné liščí kostry, jejíž přední tlapka nese neklamné stopy po hojení zlomeniny. Sama od sebe by se zlomená noha takto nezhojila a zvíře by v přírodě nepřežilo. Lidé zraněnou lišku ošetřili, zlomeninu jí zafixovali a následně se o zvíře starali a krmili ho.

TIP: Prastarý zvířecí hřbitov ukrýval pohřbené domácí kočky, několik psů a opic

Jasný není ani důvod domestikace lišek. Záhada obestírá také kult pohřbívání lidí společně se zvířaty. Zvířata nebyla kladena zdaleka do všech hrobů. A s lidmi nebyli pohřbívání jen psi nebo lišky. Někteří nebožtíci byli uloženi k poslednímu odpočinku společně se zabitým skotem nebo ovcí. Španělští archeologové se domnívají, že pohřeb společně se zvířetem mohl být vyhrazen jen pro lidi s významným společenským postavením. Mohlo jít například o náčelníky nebo šamany. Ale to jsou pouhé spekulace…

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Rytina Jiřího Jakuba Dašického průlet Velké komety nad Prahou 12. listopadu 1577. Kromě komety se na obloze objevuje pět symbolů zvěrokruhu: Beran, Ryby, Vodnář, Kozoroh a Střelec. Pod ocasem komety je půlměsíc a Saturn, zobrazený jako hvězda s astronomickým symbolem ♄. 

Historie

Když štír bodne s použitím maximální možné dávky jedu, musí pro to mít opravdu pádný důvod. V krajním případě umí štíři jed i rozprašovat a odradí tak od útoku třeba křečky (Onychomys), kteří škorpiony dokážou odzbrojit tím, že jim úplně odkousnou ocas.

Příroda
Reklama
Vesmír

Francouzští vojáci během bitvy na Marně konecm léta 1914. Během následujících let jich padlo přes 1 400 000.

Válka

Stres dokáže zbarvit vlasy na šedivo. Pořádná dovolená jim zase může vrátit jejich původní barvu.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907