Americký Orel a sovětský Netopýr (2): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

První prototyp MiG-25 odstartoval 6. března 1964, brzy následovaly další a letoun si připsal dlouhou řadu světových rekordů v rychlosti a stoupavosti. Nejvyšší rychlost činila zhruba Mach 3,2, ovšem „pětadvacítka“ jí dosahovala jen bez výzbroje a dokázala ji udržet pouze krátkou dobu, jelikož motory se potom v podstatě rozpadly a shořely.

Předchozí část: Americký Orel a sovětský Netopýr (1): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

Američané o slabinách MiGu-25 zpočátku nic netušili a řídili se pouze impozantními hodnotami, kterých bylo dosaženo při rekordních letech. Dospěli tudíž k závěru, že Sovětský svaz vyvinul nejlepší stíhačku světa. Když se prototypy Je-155 (MiG-25M) v roce 1967 představily na letecké přehlídce nad Moskvou, propukla v americkém letectvu panika. Zanedlouho vznikly specifikace nového bojového letounu F-X, jenž měl předstihnout všechny (předpokládané) schopnosti existujících i vyvíjených sovětských stíhaček.

Aplikace zkušeností z Vietnamu

Požadavky byly extrémně náročné, avšak navzdory tomu se přihlásilo šest firem, z nichž letectvo do užšího výběru zvolilo dvě, a sice General Dynamics a McDonnell Douglas. V prosinci 1969 se vítězem stala druhá z nich, jejíž letoun obdržel název F-15 Eagle (Orel), ale stejně jako v případě „pětadvacítky“ platilo, že sama konstrukce letadla tvořila jen část komplexního zbraňového systému, protože bylo třeba vyvinout i nové motory, radar a další elektroniku. Hlavní výzbrojí měly být řízené střely AIM-7 Sparrow a AIM-9 Sidewinder. S protizemní výbavou se zprvu vůbec nepočítalo podle hesla „Not a pound for air-to-ground“, tedy „Ani libra pro zbraně vzduch–země“.

Do konstrukce letounu se promítly i špatné zkušenosti z vietnamské války, a proto F-15 nesměl trpět problémy, které trápily typ F-4 Phantom II. Musel tedy nést palubní kanon a kromě vysoké rychlosti a dostupu se akcentovala špičková obratnost, aby se již neopakovala situace, kdy modernější americká stíhačka nesoucí pouze rakety prohraje souboj se starším, ale hbitějším sovětským strojem vybaveným kanony.

Prototyp vzlétl 27. července 1972 a o čtyři roky později byl F-15 zaveden do řadové služby ve verzi F-15A a jako dvoumístný F-15B. Koncem 70. let přibyly zdokonalené obměny F-15C/D s novým radarem a možností nést konformní palivové nádrže. Od poloviny 80. let se vyráběl i dvoumístný stíhací bombardér F-15E Strike Eagle.

Orel, či jestřáb?

Oba konkurenční typy vykazovaly podobnosti, mimo jiné mohutné trupy ukrývající výkonné motory nebo podobné aerodynamické pojetí křídel a ocasních ploch, MiG-25 byl ale výrazně těžší. Oba letouny směřovaly také za hranice svých domovských států. Jedinou zemí Varšavské smlouvy, jež provozovala „pětadvacítky“, se stalo Bulharsko, avšak o to vyšší počty mířily do Indie a do arabských zemí, a to do Alžírska, Iráku, Libye a Sýrie. Letouny MiG-25 se objevily také v Egyptě, jenže tam se jednalo o sovětské stroje, které využívaly Egypt jako základnu pro průzkumné lety nad Izraelem.

Právě piloti židovského státu se tudíž s MiG-25 občas potkávali ve vzduchu a snažili se je sestřelit, schopnosti jejich letadel F-4 Phantom II však na to zkrátka nestačily. To podpořilo strach Američanů z „pětadvacítek“ a rovněž je to pobídlo, aby prodali izraelskému letectvu F-15, které tam dostaly jméno Baz, což ale v hebrejštině neznamená orel, nýbrž jestřáb.

Pilot-dezertér

Židovští piloti převzali první exempláře v roce 1977, avšak již o rok dříve došlo k průlomové události, která úplně změnila západní pohled na foxbat (druh netopýra), jak znělo kódové označení NATO pro MiG-25. Dne 6. září 1976 totiž sovětský pilot Viktor Bělenko dezertoval a přistál s migem v Japonsku. Předal ohromně cenné informace o silných a slabých stránkách tohoto stroje. Američané pochopili, že MiG-25 je skutečně úžasně rychlý, jenže také mimořádně těžkopádný a postrádá dolet a obratnost na to, aby se dokázal měřit s F-15 ve vzdušném souboji.

Dokončení: Americký Orel a sovětský Netopýr (3): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

Bělenko vysvětlil, že MiG-25 slouží v podstatě jenom jako „létající odpalovací základna“ pro řízené rakety. Jeho úkolem bylo vzlétnout, podle pokynů ze země nalézt útočící bombardéry, zaměřit je, vypustit rakety a přistát, protože v té chvíli by mu stejně docházelo palivo. Průzkumné či bombardovací varianty pak měly rychlostí přes Mach 3 beztrestně přeletět nad územím nepřítele a pořídit snímky či vypustit bomby, načež by se pilot měl modlit, aby se zničenými motory vůbec přistál.