Mise zahalená tajemstvím: Neúspěšná speciální operace Green Dragon

Na začátku posledního roku korejské války americké velení připravovalo tajnou operaci Green Dragon. V jejím rámci by do nepřátelského týlu byla vysazena velká záškodnická skupina, která měla operovat až u čínských hranic. Vybavena výbušninami by se zaměřila na útoky proti železnicím, mostům a dalším komunikacím a vysadit ji měly americké bombardéry Boeing B-29 Superfortress. 

Krátce po západu slunce 12. ledna 1953 z japonské letecké základny Jokota odstartoval jeden stroj patřící 91. strategické průzkumné peruti, za jehož řízením seděl sám velitel jednotky major William Baumer. Oficiálně se mělo jednat o misi určenou ke shozu propagačních letáků nad nepřátelským územím v oblasti Sinuidžu, ale ve skutečnosti na palubě nesl skupinu výsadkářů, kteří měli v rámci operace Green Dragon vyskočit v týlu nepřítele. Na palubě s nimi byl i specialista pro výsadkové operace od CIA Alvin Hart a také plukovník John Arnold, který celé akci velel.

Směr Čína 

Letoun nabral kurs na sever a pokračoval až k hranici s Čínou. Patrně kvůli navigační chybě ji o 24 km překročil, k výsadku ale zatím nedošlo. Sovětské radiolokátory Periskop tou dobou už B-29 sledovaly a na základnách 351. a 353. nočního stíhacího pluku v An-tungu (dnes Tan-tung) se rozeřvaly sirény. Pár minut po 21. hodině odtamtud odstartovaly čtyři MiG-15 a stoupaly do výšky 7 000 metrů, kde se měl nepřítel nacházet. V hlášení později zaslaném do Moskvy se o tom psalo: „Bombardér zachytily paprsky světlometů a poručík Chabijev na něj zaútočil ze vzdálenosti 600 metrů. Střílel ze všech kanonů a letadlo protivníka začalo hořet. Levou zatáčkou se opět dostal za ocas a vypálil podruhé. B-29 zahalený plameny ostře klesal k zemi a havaroval na čínském území asi 30 km od An-tungu.“ 

Podle Američanů na jejich stroj zaútočilo hned 12 stíhaček, jež palbou poškodily dva motory a zapálily palivové nádrže v křídle. Plukovník Arnold vydal rozkaz opustit letoun na padácích. Druhý pilot s ním nesouhlasil a navrhoval, že se B-29 pokusí dotáhnout nad moře, kde by je pak snad vylovila záchranná služba. Osádka už ale začala vyskakovat. Třem mužům se to nepodařilo a v troskách nalezli smrt; zbylých 11 mužů se pod hedvábnou kopulí padáků sneslo k zemi, kde je všechny zajali čínští vojáci. 

Náčelník pozemní pátrací služby P. Kolesnik od 224. pluku to sledoval ze země a později o tom uvedl: „Probudil mě hluk motorů a podle zvuku jsem pochopil, že nad mraky letí B-29. K monotónnímu dunění bombardéru se ozval hvízdavý zvuk turbíny reaktivní stíhačky. Vše pak přervala dlouhá kanonová dávka. Mraky ozářila růžová barva, najednou z nich vypadla ohnivá pochodeň a její ohnivou stopu provázel řetěz otevírajících se padáků. Křídla se po dopadu odlomila a jasně hořela. Trup jako obrovský doutník klouzal po zemi dál od centra požáru a zůstal relativně nepoškozen. V něm se také našla špionážní a diverzní výstroj, radiostanice, souprava s jedy, nafukovací čluny a pistole. Našli se tam i mrtví a zjistilo se, že byli zastřeleni z pistolí.“

Záhada tří zastřelených 

Jak na informaci ohledně zemřelých jmenovaný sovětský důstojník přišel, není vůbec jasné. Buď šlo o fámu, kterou někde později slyšel, nebo někdo při ohledání mrtvých špatně vyhodnotil příčinu smrti. Že by se Američané ze strachu ze zajetí sami zastřelili, není příliš pravděpodobné a v situaci, kdy hořící B-29 padal k zemi, i prakticky nemožné. Kolesnik o tom dále napsal: „Ty, kdo vyskákali na padácích, se nám hned podařilo ulovit. Nedůvěryhodné osoby na palubě postříleli úplně zbytečně. Zajatci totiž velmi ochotně vypovídali. Této špionážní akci velel a výsadek osobně doprovázel velitel americké rozvědky na Dálném východě plukovník Arnold.“ 

Zajatci patrně opravdu mluvili. K operaci Green Dragon totiž došlo a v noci 25. ledna 1953 v hlubokém týlu nepřítele seskočilo 97 vojáků, většinou se jednalo o Jihokorejce. Počítalo se s tím, že v zasněžených horách zbudují stálou základnu, od níž budou útočit na cíle v týlu severokorejské armády. Spojení se svým velením ale dlouhé týdny nenavázali a teprve po měsíci začali vysílat poprvé. Podle jejich hlášení měla tehdy skupina už jen 31 mužů, žádala posily a shoz dalšího materiálu. Americkému velení se to ale nezdálo a zatím nikoho neposlalo. 

V dubnu pak přišla od výsadku další zpráva, že se k němu přidalo pět sestřelených amerických letců. Ač byla situace více než nejasná, 18. května v oblasti seskočilo dalších 57 partyzánů, kteří měli dohodnout způsob vyzvednutí zachráněných letců. Když o pár dnů později do oblasti přilétlo letadlo, které mělo zjistit situaci, z místa, kde měli partyzáni působit, začaly pálit protiletadlové zbraně. Pilot okamžitě přidal plyn a z horké oblasti rychle zmizel.

Nikdo se nevrátil 

Spojení s muži na zemi se sice ještě několikrát podařilo navázat, špičky americké rozvědky ale usoudily, že jde o past a výsadek se ocitl v rukou nepřítele. Je možné, že při výslechu vedeném čínskými rozvědčíky opravdu promluvil někdo ze zajatých mužů plukovníka Arnolda, sestřeleného na palubě B-29. Proto možná už na první výsadek z 25. ledna na zemi čekali Číňané a všechny zajali či pobili. Co se však skutečně stalo, se nepodařilo spolehlivě zjistit; nehledě na to, že z jihokorejských partyzánů se nikdo nikdy nevrátil. 

TIP: Nevinné oběti vojenských letounů: Sestřely civilních letadel během studené války

Celá operace tak dopadla naprosto katastrofálně a kromě bolestivých ztrát na vybavení a lidech nic pozitivního nepřinesla. Se zajatci přeživšími z posádky sestřeleného B-29 majora Williama Baumera měla Čína velké plány. Rok po konci války uspořádala v Pekingu velký veřejný soudní proces, ve kterém jich všech 11 obdrželo vysoké tresty za špionáž a přípravu záškodnické činnosti. Někteří měli zůstat za mřížemi desítky let, jiní dostali dokonce doživotní trest. V roce 1955 se ale podařilo vyjednat jejich propuštění a v srpnu se vrátili do USA.