Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska (2)

Kořeny německé konstrukce Sturmgeschütz neboli StuG sahají až do let první světové války, kdy se zrodila koncepce děl pro doprovod pěchoty, tedy lehkých zbraní. Tehdy se jednalo o děla tažená, avšak v časech budování Wehrmachtu se objevil nápad použít v této roli samohybná vozidla. Největším zastáncem této myšlenky byl Erich von Manstein, v roce 1935 generál pěchoty, který žádal o obrněná vozidla nesoucí kanony k podpoře pěšáků, takzvané Sturmartillerie.

Předchozí část: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska (1)

Zdůrazňoval zásadní rozdíly mezi nimi a tanky, a to nejen kvůli odlišné taktice, ale i kvůli tomu, aby ztlumil kritiku, která již začínala znít ze strany velitelů vznikající Panzerwaffe. Ta měla na počátku jen málo strojů, o něž se samozřejmě nechtěla dělit s pěšáky.

Pro podporu pěchoty

Mansteinův apel ale padl na úrodnou půdu: generální štáb schválil vznik takzvaných doprovodných baterií (Begleitbatterien) a v roce 1936 vydal požadavky pro nové vozidlo, jež nejdřív neslo název „schwere Panzerabwehrkanone“, těžký protitankový kanon, zkráceně sPaK. Jeho hlavním úkolem mělo být vyřazování měkkých cílů, kulometných hnízd, pozic děl, polních opevnění, bunkrů a podobně, ačkoliv sekundárně se počítalo i s ničením nepřátelských tanků.

V zájmu úspory zdrojů měl sPaK využívat podvozek obrněnce ZW (Zugführerwagen), což bylo krycí označení středního tanku PzKpfw III, který již vyvíjela firma MAN. Prototypy sPaK, které vznikly v letech 1937–1938, proto dostaly šasi PzKpfw III Ausf. B s osmi páry pojezdových kol. První sériové kusy nazývané Sturmgeschütz III Ausf. A vznikly na jaře 1940 a používaly podvozek PzKpfw III Ausf. E. Nesly nízkou nástavbu s krátkým kanonem StuK L/24 ráže 75 mm, jenž vycházel z děla KwK 37 L/24, tedy z kanonu prvních verzí PzKpfw IV. Jiná výzbroj chyběla, protože se předpokládalo, že o obranu zblízka se postarají němečtí pěšáci, které bude StuG III provázet.

Od Francie po Rusko

První baterie vozidel StuG III stihly už bojové nasazení v západní Evropě a na Balkáně, avšak rozsáhlé operace se rozběhly až po vpádu do Sovětského svazu. Tam už tyto formace vstupovaly po reorganizaci, neboť původní podoba předpisu říkala, že baterie obsahuje šest vozidel StuG III, pět velitelských polopásových SdKfz 253, šest muničních SdKfz 252 a dále nákladní i osobní auta a motocykly.

Tři takové baterie tvořily prapor, ale nová organizace přidala sedmý StuG III pro velitele každé baterie (místo SdKfz 253) a další pro velitele praporu, takže prapor čítal celkem 22 kusů StuG III. V listopadu 1942 se tabulkový počet zvýšil na deset v baterii, respektive na 31 strojů v praporu. V té době se již vyráběla nová provedení vozidla StuG III, které se sice velmi osvědčilo, ale nezadržitelně stárlo.

Vyčerpaný potenciál

Největší změna se dostavila na jaře 1942, kdy došlo k dodání prvních obrněnců Ausf. F, které nesly dlouhé 75mm kanony StuK 40 L/43, opatřené úsťovými brzdami. Od podzimu téhož roku se montovala děla StuK 40 L/48 a na stropě nástavby se poprvé objevil kulomet MG 34 ovládaný nabíječem. Od jara 1943 se standardně instalovaly představné boční pancéřové desky (zvané Schürzen – zástěry), avšak v té době již sériově běžela výroba provedení Ausf. G, jehož dodávky pokračovaly až do dubna 1945, ačkoli i během nich probíhaly četné změny.

Patřila mezi ně i nová lafeta pro kulomet, díky níž mohl nabíječ ovládat zbraň z bezpečí nástavby, zatímco u původní verze musel vysunout polovinu těla ven. Šlo o důsledek poučení z bitvy u Kurska, protože obrněnce StuG III a jejich osádky utrpěly těžké ztráty. Tato bitva ale rovněž naznačila, že potenciál modernizace vozidla StuG III se takřka vyčerpal, a přispěla k vývoji obdobného, avšak výkonnějšího typu StuG IV, jenž více zohledňoval i nasazení proti tankům. Nepochybné však je, že navzdory počáteční kritice se koncepce útočného děla velmi osvědčila, o čemž svědčí též fakt, že StuG III byl vůbec nejvíce vyráběným německým obrněncem celé války. 

Ztráty T-34 a úloha StuG III

První setkání s tanky T-34, k nimž došlo už 22. června 1941, bylo pro německé vojáky šok, jelikož tato vozidla svými parametry výrazně převyšovala ta německá. Zároveň však nelze tvrdit, že by „téčka“ měla nějaký zásadní podíl na zastavení německého postupu. Bylo jich prostě příliš málo, trpěly poruchami, osádky neměly mnoho zkušeností a sovětské velení stále dělalo obrovské chyby. Konstrukce T-34 se ale projevila jako ideální pro masovou produkci, jež se rozjela na přelomu roků 1941 a 1942 a stupňovala se až do konce války.

Je ale nutné dodat, že ze zhruba 55 000 dodaných T-34 všech variant bylo okolo 45 000 zničeno! To znamená ztráty přes 80 % a jen dokazují skutečnost, že pro Rudou armádu šlo o „spotřební materiál“. Na těchto ztrátách mají značný podíl také útočná děla StuG III, která se projevila jako jedna z nejlepších protitankových zbraní Wehrmachtu, ačkoliv jejich původní zadání bylo úplně odlišné. Povaha bojů na východní frontě nakonec způsobila takřka „obrácení rolí“, protože původně měly baterie vozidel StuG III podporovat pěšáky, ve finále se však naopak formovaly pěší jednotky coby ochrana útvarů útočných děl.

TIP: Stíhač tanků Jagdpanther: Vysoce efektivní bojový prostředek

Obrněnce StuG III putovaly dokonce i k jednotkám stíhačů tanků a v této roli samozřejmě bojovaly u Kurska, kde se střetly s obrovskou přesilou tanků a samohybných děl Rudé armády. Ta již měla mnohem větší zkušenosti, ačkoli i za vítězství u Kurska vděčila do značné míry prosté početní přesile. Sice utrpěla obrovské ztráty, ale ve srovnání s Německem je mohla snadněji nahrazovat.