Papír místo betonu: Temná tvář čínského stavebního boomu

Čínský stavební boom je u konce. Výsledkem se stala nejen celá města duchů, kde nikdo nebydlí, ale především domy, které se doslova rozpadají před očima. Pro nekvalitně postavené budovy se vžil termín „tofu dreg“ a nemálo lidí zaplatilo za mizerné technické postupy životem.

10.06.2024 - Vilém Koubek



Když v roce 2008 zasáhlo čínský S’-čchuan zemětřesení o síle až osmi stupňů Richterovy škály, vyžádalo si přes 69 tisíc životů a statisíce dalších lidí skončily v nemocnicích. O domov přišlo na 4,8 milionu obyvatel a celkové škody se přiblížily 150 miliardám dolarů. Pro asijskou velmoc se přitom jednalo nejen o tragickou událost, ale také o kruté upozornění na nekvalitně vybudovanou infrastrukturu, která se v lidnaté zemi vyskytuje prakticky na každém kroku. Otřesy totiž ze všeho nejvíc poničily školy: Podle některých zdrojů pod jejich troskami zemřelo na dvacet tisíc dětí.

Všechny popsané budovy měly přitom jedno společné – šlo o novostavby. Děti bohužel doplatily na fakt, že kvůli kombinaci korupce a snahy developerů maximálně ušetřit nesplňovaly budovy ani zdaleka předepsané standardy bezpečnosti a zahrnovaly kritické konstrukční chyby. Pro uvedené novostavby se v Číně vžil pojem „tofu dreg“, který označuje neupotřebitelné zbytky z výroby tofu. Problémy zmíněných domů se sice nemusejí během prvních let projevit, ale jakmile přijde zemětřesení nebo třeba jen období dešťů či prudký vítr, zhroutí se k zemi jako domečky z karet.

Zkratky a korupce

Venkovské školy v daném ohledu představovaly to nejhorší místo pro bezpečí dětí. „V chudých oblastech začíná jejich stavba už tak s malým rozpočtem, který dál rozkrádají vládní úředníci, manažeři a podobně. Samotné budovy se tudíž stavějí jen ze zbytků peněz,“ vysvětlil čínský dělník, který si z pochopitelných důvodů nepřál uvést svoje jméno. Když tedy došlo na lámání chleba, budovy, jež měly podle zákonů odolat otřesům, nápor nevydržely.   

Stavební „zkratky“ a zpronevěra nejsou výjimečné ani v jiných zemích, ale Čína je „stavbami z tofu“ doslova posetá, přičemž do uvedené kategorie spadá vše od škol přes obří mrakodrapy až po standardní bytové domy. Výjimku netvoří ani mosty, jež se v Číně propadají každý rok, nicméně mezi léty 2011 a 2012 se jich zhroutilo hned šest. Nejhorší situace nastala ve městě Charbin, kde zřícená konstrukce zabila tři lidi. Jak je však vůbec možné, že čínská infrastruktura spočívá na tak vratkých základech?

Co odkážete dětem?

Počátky problému spočívají v přesvědčení běžných Číňanů, že jedinou hodnotnou věc, do níž lze vložit životní úspory a následně ji odkázat potomkům, představuje nemovitost. Od mužů se vlastnictví domu dokonce očekává, protože pokud se hodlají oženit a založit rodinu, podle tradice by měli mít vlastní bydlení. Co se však dalo před pouhými padesáti lety zařídit na vesnici svépomocí, není dnes již možné. Většina Číňanů žije ve městech: Jde o důsledek snahy komunistické vlády o urbanizaci, která začala v 80. letech, kdy bylo během pouhé dekády založeno 241 nových měst. V metropolích našlo domov 66 % čínských občanů a za deset let půjde o 75–80 %. 

Obrovskou poptávku po nemovitostech hodlaly stavební firmy za každou cenu vytěžit. Příliv peněz udělal z Číny v letech 2015 a 2017 největší trh s nemovitostmi na světě, čtyřikrát překonávající ten americký. Společnosti však záhy zjistily, že zdaleka nestíhají držet krok s vlnou objednávek, a přistoupily ke „kreativním“ řešením. Nechávaly dělníky často pracovat 24 hodin denně, v noci za mizerných světelných podmínek, a ohled nebraly ani na víkendy. Stavební postupy se obcházely, na všechno se spěchalo a kvantita hrála důležitější roli než kvalita. Na jednu stranu se tak mohou čínské firmy chlubit, že postaví desetipatrový dům za pouhých 28 hodin – jako to v roce 2021 zvládla Broad Group. Na stranu druhou se stavby nezřídka začnou časem hroutit, nefunguje v nich svod odpadů a například centrální hasicí systém není napojený na vodu.

Na internetu se pak dá najít řada výpovědí nešťastných majitelů bytů v novostavbách, kteří se jednoho dne vrátili do vyplaveného domova, protože se v budově třeba protrhlo potrubí s odpadem. Za bydlení přitom většinou utratili celoživotní úspory, a nakonec jim zbyly jen oči pro pláč. Stavební firmy totiž na stížnosti buď nereagují, nebo si za opravu vyžádají horentní sumu. Státní zástupci pak podobné situace neřeší, jelikož realitní sektor představuje zásadní součást čínského HDP: Pozemky patří vládě a developerům se pouze pronajímají, z čehož do státní kasy plynou nemalé peníze. Firmy musejí v ideálním případě stavět rychle a levně, přičemž se zakázky rozdávají na základě politických konexí, a nikoliv schopností či zkušeností.

Plážový beton

Platforma YouTube je proto plná videí, jež zachycují, jak vítr odtrhává tepelnou izolaci z výškových budov, jak se hroutí stropy, propadají se střechy sportovních hal nebo se kroutí zábradlí na mostech. Během období dešťů nezřídka zatéká dokonce i do vládních budov a žádný majitel novostavby si nemůže být jistý, že se odpoledne vrátí z práce do obyvatelného domova.

Na vině přitom nejsou jen uspěchané postupy, ale také nekvalitní materiály či jejich nepochopitelné náhražky. Do základového betonu se například namísto štěrkopísku přidává písek z mořských pláží, jelikož je obzvlášť v pobřežních oblastech snadno dostupný a výrazně levnější. Obsahuje však zrníčka soli a dalších nečistot, která postupem času vlivem povětrnostních podmínek „pracují“. Výsledný beton se pevností nemůže poctivému materiálu rovnat a snadno se drolí. Na některých záběrech ze staveb ho dělníci bez jakékoliv nadsázky trhají rukama… 

Bambus i prázdné láhve

Někdy se i takto křehkým betonem šetří a stavbaři vkládají mezi výztuže například láhve od alkoholu…  Je možné narazit na záběry, kde dělník demonstruje „kvalitu“ oceli pro armování výškových budov: Kovový prut tlustý jako mužský palec několika údery o zem ohne a poté ho prostě rozlomí. Občas se přitom ocel nepoužívá vůbec a kov nahradí třeba bambusové pruty.

Stavební firmy se předhánějí v získávání zakázek a konkurují si snižováním cen i doby potřebné k dokončení projektu. Když tedy kontrakt uzavřou, jsou téměř na nule. Po nákupu kvalitních materiálů a zaplacení dělníků by jim pak zbyl profit méně než 10 %. Ke slovu tak přicházejí úplatky a další machinace, které z nákladů ukrojí nemalou část. Firma nakonec práci šidí jednoduše proto, aby nestavěla se ztrátou.

Domov pro celou Čínu

Lidová republika se tudíž ocitla v začarovaném kruhu a podle statistik z roku 2021 tam každý rok vznikalo 15 milionů bytů. Situace se přitom nezměnila, ani když zájem o nové bydlení začal klesat. Developerské společnosti jednoduše stavěly dál a chybějící peníze z prodejů nahrazovaly horentními bankovními půjčkami. Finanční sektor totiž nemovitosti vnímal jako vynikající investici a neměl důvod pochybovat, že by se mu peníze nevrátily.

Nejvýmluvnější příklad bezhlavého půjčování a nekonečného stavění bez poptávky představuje společnost Evergrande Group, jejíž dluh okolo roku 2020 přesahoval 310 miliard dolarů. Che Kcheng z národního statistického úřadu loni prohlásil, že by v nedokončených bytových projektech a v hotových, ale neobydlených stavbách Evergrande mohla žít celá populace Číny. Vláda proto musela zasáhnout: Změnila způsob, jakým si developeři mohou půjčovat peníze, a bublina Evergrande splaskla – od letošního ledna je firma v likvidaci.

Paříž na zelené louce

Realitní boom dal v Číně vzniknout nejen nekvalitním stavbám z tofu, které neblaze zasáhly do bezpočtu životů a tisíce jich také zcela zmařily, ale rovněž městům duchů. Zatímco běžně se tak označují obce, jež obyvatele postupně ztrácely, v lidové republice jde o nikdy neosídlenou zástavbu. Někde takřka na zelené louce vyrostly desítky výškových budov, jinde zas třeba napodobenina francouzské metropole včetně Eiffelovy věže: „Čínská Paříž“ o rozloze 31 km² se jmenuje Tchien-tu-čcheng, nachází se na východě země a v letech 2007–2013 tam žily asi jen dva tisíce lidí. V současnosti se sice jedná přibližně o třicet tisíc obyvatel, přesto zmíněné sídlo naplňuje svůj potenciál sotva z poloviny.

Nepravý kout Francie měl alespoň to štěstí, že ho stavitelé dokončili a lidé zabydleli. Umělé souostroví Ocean Flower Island, které firma Evergrande vytvořila u pobřeží ostrova Chaj-nan, dopadlo o poznání hůř. Stavbu zastavily nejen finanční problémy společnosti, ale také nesrovnalosti s pozemkovými zákony, a dělníci tak nedokončené domy opustili. Souostroví mělo být hotové v roce 2020, nicméně kvůli popsaným potížím leželo ladem tak dlouho, až ho firma „odepsala“. V roce 2021 pak po prošetření pozemkových komplikací dostala příkaz 39 staveb resortu zbourat.

Uvedené domy tak naštěstí půjdou k zemi dřív, než by případně mohly ohrozit životy nájemníků. O osudu spousty jiných nešťastníků se však nejspíš ani nedozvíme. Nekvalitní a hroutící se infrastruktura totiž nevrhá na světového hráče velikosti Číny nijak příznivé světlo, a země tedy dělá vše pro to, aby nepohodlná videa či stížnosti co nejrychleji mizely. 


Další články v sekci