Reklama


Přízrak z Gobi: Honba za devítitunovou hrbatou kachnou

09.02.2016 - Vladimír Socha

Když paleontologové našli masivní přední končetiny neznámého dinosaura, zatajil se jim dech. Pokud by se totiž jednalo o predátora, byl by to skutečný obr, který by mohl konkurovat druhu Tyrannosaurus rex. Zvíře dostalo v překladu název „strašlivá ruka“

Obrovské přední končetiny neznámého dinosaura objevili 9. července 1965 polští paleontologové, kteří prováděli vykopávky v pustině na jihu Mongolska, v dnes již proslulé provincii Jihogobijský ajmag, v lokalitě známé jako Altan Ula III. Nálezkyni Zofii Kielan-Jaworowské tehdy údajně nechtěl nikdo věřit: „Drápy dlouhé třicet centimetrů? Taková zvířata přece neexistují!“

Fosilii nazvanou Deinocheirus mirificus neboli „podivuhodná strašná paže“ popsaly o pět let později její kolegyně Halszka Osmólska a Ewa Roniewiczová. Celá „ruka“ neznámého živočicha totiž měřila zhruba 2,5 metru, z toho pažní kost měla 94 centimetrů, loketní kost 69 centimetrů a přední část končetiny dosahovala délky 77 centimetrů, přičemž jen na obří zahnuté drápy připadalo 32 centimetrů. Obě kosti lopatkového pletence pak měřily dalších 153 centimetrů.

Paleontologové byli překvapeni už proto, že největší známý teropod z uvedené lokality – Tarbosaurus bataar, který vzhledem i velikostí připomíná svého slavnějšího bratrance tyranosaura – měl přední končetiny charakteristicky krátké a nepříliš výrazné. V tomto případě se tedy muselo jednat o zcela jiného a dosud neznámého dinosaura.

Devítitunové monstrum

Vědcům se honily hlavou divoké představy. Jak asi onen zabiják s masivními zahnutými drápy vypadal? Mnoho vodítek však k dispozici neměli, protože kromě předních končetin se na místě žádné další kosterní pozůstatky nenašly.

Už duo Osmólska a Roniewiczová dospělo k závěru, že se možná jednalo o obřího ornitomimosaura, tedy zástupce tzv. pštrosích dinosaurů. Představoval by tak nejen největšího zástupce své skupiny, ale i jednoho z „nejurostlejších“ teropodů vůbec. Původní odhady přisuzovaly deinocheirovi velikost největších tyranosaurů. Americký badatel Gregory S. Paul v roce 1988 odhadoval hmotnost zmíněného obra na 6–12 tun, později ji upřesnil na 9 tun. Veškeré úvahy se však odehrávaly v teoretické rovině a nález postupně upadal v zapomnění.

Teprve duben roku 2012 přinesl v tomto směru nová, fascinující odhalení. Paleontologové Phil Bell, Philip Currie a Yuong-Nam Lee odtajnili ve své studii objev z roku 2008, kdy se z původní lokality podařilo vyzdvihnout další části těla podivného živočicha, tentokrát především z oblasti břicha. Dosud jediný známý exemplář deinocheira nám pak poskytl alespoň jednu novou informaci: Víme už totiž, proč se dochovaly jen některé části jeho tělesné schránky a proč šlo o pouhé fragmenty.

Pradávná oběť

Odpověď souvisí s již zmiňovaným dravcem tarbosaurem. Dvě z tenkých zahnutých kostí, jež tvořily jakýsi vyztužovací koš pod hrudníkem deinocheira, totiž nesou neklamné stopy zubů tohoto velkého tyranosaurida. Paleontologové se domnívají, že dravec svou masivní hlavou pronikl do břišní dutiny mrtvého dinosaura a pochutnal si na jeho vnitřnostech. Otázkou zůstává, zda jej predátor sám ulovil, nebo jen dorazil ke zdechlině, kterou pak ohlodal.

Představa, že by deinocheirus mohl být dravým dinosaurem, tak po podrobnějším výzkumu vzala zasvé. Před několika lety se pak podařilo objevit další fosilie, které potvrdily, že šlo o býložravce: V jeho břišní dutině se totiž nacházelo velké množství trávicích kamenů, tzv. gastrolitů (viz Deinocheirus mirificus). Dinosaurus měl zřejmě i velmi netypickou stavbu těla. Stále však chybělo to hlavní – lebka jako důkaz.

Nenechaví pašeráci

Přesněji řečeno, vědci lebku objevili už spolu s jedním ze dvou nových exemplářů, které pomohly sestavit záhadnou dinosauří skládačku. Než ji však stačili prozkoumat, hlava zmizela – ukradli ji překupníci zkamenělin. O osudu cenné fosilie pak badatelé nějakou dobu vůbec nic nevěděli a hrozilo, že bude pro vědu jednou provždy ztracena.

Naštěstí se ji nedávno podařilo objevit v jedné soukromé evropské sbírce, a majitel ji dokonce bez náhrady na kompenzaci vrátil. Nalezené kosti se tedy opět nacházejí v zemi svého původu a měly by se stát součástí nově budovaného muzea dinosaurů. Lebku momentálně zkoumají odborníci z mongolské akademie věd a jejich studie by na sebe neměla nechat dlouho čekat.

Již nyní je však jasné, že deinocheirus představoval velmi podivného dinosaura: Na zádech měl velký hrb a jeho metrovou lebku zdobil zobák podobný tomu kachnímu. Zmíněný teropod obýval mokřiny a jezera s vodní vegetací, kterou se mohl živit. Jeho životní prostředí možná připomínalo dnešní deltu řeky Okavango. Svými obřími předními končetinami pak mohl ohýbat větve při hledání potravy nebo třeba vytahovat chaluhy. Měl také velmi široké nohy, což svědčí o častém pohybu po měkkém a blátivém podloží. Jak vtipně poznamenávají někteří paleontologové i nadšenci, deinocheirus se do značné míry podobá komicky nemotorné postavě Jar Jar Binkse z Hvězdných válek.

Kulaté výročí

Loni v létě uplynulo od objevu „záhadného přízraku z Gobi“ rovných padesát let. Teprve po dlouhém půlstoletí jsme však dávného obyvatele dnešního Mongolska skutečně pochopili. Z původní představy o démonickém zabijákovi s obříma „rukama“ a drápy se vyklubala monstrózní několikatunová kachna s hrbem. I taková překvapení skýtá paleontologie. Jaké další záhady asi ještě čekají v druhohorních usazeninách?

Deinocheirus mirificus

Deinocheirus představoval mohutného všežravce, který si jídelníček sestávající z rostlinné stravy občas zpestřil i drobnými vodními živočichy. V jeho žaludku se našlo asi 1 400 kamenů, které mu zřejmě pomáhaly trávit a rozmělňovat rostliny či drobné rybky. Konec jeho tlamy se rozšiřoval do stran, podobně jako u kachnozobých dinosaurů.

K nápadným prvkům patřily také vysoké výběžky obratlů, jež na hřbetu nejspíš vytvářely výrazný hřeben či hrb. Dva poslední ocasní obratle byly srostlé v tzv. pygostyl, který mohl sloužit pro upnutí peří. Deinocheirus se tedy zřejmě řadil k opeřeným dinosaurům!

V dobré společnosti

Deinocheirové obývali říční systémy dávného Mongolska asi před 70 miliony let a jejich fosilie se zachovaly v sedimentech souvrství Nemegt. Jednotlivé exempláře (k roku 2015 známe tři) objevili vědci ve vzdálenosti 50 km od sebe a je možné, že v mongolských ekosystémech žilo těchto zvířat poměrně hodně. Obří teropodi přitom dělali společnost četným bezobratlým, rybám, želvám, krokodýlům i různým formám opeřených teropodů.

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Shutterstock,Wikipedie

Reklama



Reklama

Aktuální články

Význam utajení si uvědomoval již římský vládce Gaius Julius Caesar, který psal šifrované zprávy z bojiště.

Zajímavosti

Císař Rudolf II. podepsal v roce 1609 dokument, který do značné míry zrovnoprávňoval katolíky, luterány a kalvinisty.

Historie

Korýši skýtají jednoznačně nejčerstvější maso, jaké se vám může na talíři ocitnout. Důvod je prostý. Do vroucího vývaru se vkládají živí.

Revue

SpaceShipTwo VSS Unity na novém testovacím letu jako kluzák

Vesmír
Válka

Zalesněné skály v Číně

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907