Tanec v časech Marie Terezie: Dvorní plesy a maškarní bály představovaly důležitý politický nástroj

Tanec lidem odpradávna přinášel radost, potěšení a veselí. V 18. století se v podunajské monarchii tančilo v palácích, sálech, hostincích i ve volné přírodě. Císařovna Marie Terezie nicméně byla nadšenou tanečnicí pouze jako mladá dědička, naopak jako vdova proti nevázanému křepčení na parketech brojila.

21.05.2024 - František Stellner



V době narození Marie Terezie v roce 1717 dominovaly v rakouském soustátí stejně jako v jihoněmeckých zemích italské kulturní vlivy, ale později za její vlády (1740–1780) převládla u vídeňského dvora i díky spojenectví s Versailles francouzská móda, včetně tanečního umění. První umělý styl s precizními systematizovanými pravidly a přísně vypracovanou technikou pohybu se nazýval krásný nebo vznešený tanec. Jednalo se o samostatnou uměleckou formu baletu. 

Za svůj zrod vděčil francouzskému králi Ludvíku XIV., který byl vynikajícím a nadšeným tanečníkem. V baletních vystoupeních se nejčastěji stylizoval do role boha Slunce Apollona a umění i tance využíval jako jednoho z hlavních nástrojů alegorické prezentace vlastní osoby coby středobodu dvora i monarchie. Nevstupoval na scénu jako tanečník, nýbrž jako ztělesnění panovnické suverenity, absolutistické moci, elegance a nadpozemské vznešenosti. Tanec se stal každodenní součástí dvorského života, dvořané rekrutující se výlučně ze šlechty museli denně cvičit taneční kroky a prezentovat se na plesech i v divadelních produkcích. I tímto způsobem král kontroloval a zaměstnával svou šlechtu, takže jí nezbýval čas kout pikle či připravovat povstání. 

Tančící Vídeň 

Ze dvora v nové rezidenci Versailles učinil Ludvík XIV. vzor pro celou Evropu. Ve Vídni se již za vlády otce Marie Terezie, císaře Karla VI. (1711–1740), začala pořádat baletní představení a plesy „po francouzsku“, tedy za účasti panovnického páru a členů panovnické rodiny. Stejně jako na francouzském dvoře byly i ve Vídni plesy pod dozorem nejvyššího hofmistra pečlivě připravovány a řízeny dvorními a císařskými tanečními mistry, ceremoniáři a skladateli. Řídili se tanečním patentem a karnevalovým a plesovým řádem. 

Skutečným účelem dvorních plesů však nebyl samotný tanec, nýbrž reprezentace a demonstrace nádhery i moci. Plesů se kromě členů dynastie a dvora mohli účastnit také zahraniční diplomaté, aktivní důstojníci vídeňské posádky, další šlechtici a vysocí úředníci. Marie Terezie byla vzdělávána především v jazycích a dějepisu, hudební výchově a tanci. Dostalo se jí vskutku kvalitního hudebního vzdělání a na dvorních představeních se tedy mohla projevit jako talentovaná sopránová zpěvačka. Také ráda tancovala menuety. Nadšení pro hudbu a tanec sdílela se svým vzdáleným příbuzným, „králem tance“ Ludvíkem XIV. Španělský král Filip III. a jeho žena Markéta Habsburská byli totiž královi prarodiče a císařovniny prapraprarodiče. 

Maškarní plesy 

Mladá Marie Terezie milovala oslavy spojené s masopustem, tedy dnem před Popeleční středou, který byl bujaře oslavován tancem ve speciálních sálech, palácích, měšťanských domech a hostincích. Nejvýznačnější událostí byl karneval v císařském sídle Hofburgu, na který se sice smělo chodit v maskách, ale pouze v „počestných“. Kostýmy prostitutek nebo upírů bychom tam nespatřili, hosté se převlékali zejména za nižší vrstvy, například za kuchaře či služebnictvo, nebo přicházeli v páru v tradičních krojích různých národností. Někteří se oblékali i do výstřednějších a exotičtějších kostýmů, například Římanů, Peršanů, Turků, otroků či harlekýnů. 

Marie Terezie šla ve svých třinácti letech za dolnorakouskou selku, o pár let později přijímala se svým manželem Františkem Štěpánem hosty v přestrojení za „hostinského a hostinskou U Černého orla“. Oba neobyčejně bavila možnost zažít na chvíli „svět naruby“. Bohužel nevíme, zda se podobně jako jiní aristokraté po půlnoci „v utajení“ přesouvali z dvorního karnevalu na méně vznešené a exkluzivní, ale o to veselejší a frivolnější taneční zábavy, které pořádali měšťané a prostý lid. Nicméně se to jeví jako velmi nepravděpodobné, neboť na karnevalových akcích „ve městě“ se totiž skutečně hýřilo, bujely milostné pletky a docházelo k mnoha výtržnostem či opileckým bitkám. 

Dvůr se baví 

Při slavnostních příležitostech, jako byly oslavy narozenin členů dynastie, se pořádaly dvorské plesy. V těchto případech záleželo především na reprezentaci nádhery, bohatství, prestiže a moci panovnické rodiny a nejvyšších kruhů. Jeden z nejúchvatnějších maškarních plesů s ohňostrojem v tereziánské éře proběhl v roce 1770 v rámci oslav svatby arcivévodkyně Marie Antonietty s francouzským následníkem, pozdějším králem Ludvíkem XVI. 

Konal se za účasti 1 500 hostí v maskách v nádherné vídeňské rezidenci Belvedere, kterou nechal postavit známý vojevůdce Evžen Savojský. Náklady na slavnostní osvětlení místností a venkovní osvětlení 500 lucernami, 6 900 voskovými svíčkami, na nezbytné tesařské a truhlářské práce, a také na malíře a barvy, olej, terpentýn, zápalné tyče a další pyrotechniku, lešení, různé rekvizity, velkolepou výzdobu, stavbu samostatné dřevěné haly na zahradní straně paláce, květinová aranžmá s více jak 100 000 čerstvých květin, osvětlení, na obsluhu a catering zahrnující čaj, čokoládu, kávu, víno, pivo, studené pečené maso, zákusky a další delikatesy, se vyšplhaly na 31 000 guldenů, přibližně dnešních 340 000 000 korun. Pro srovnání uveďme, že kůň tehdy stál deset a jednoduchý cestovní kočár okolo 60 guldenů. 

O hudební doprovod se postaraly dva orchestry po 80 hudebnících. Tančilo se ve velkých sálech a galeriích. Na parketu si kromě dvořanů, aristokratů, hodnostářů cizích zemí a států mohli zatančit taktéž nejvyšší úředníci, členové akademické obce univerzity, představitelé vídeňského magistrátu, městského soudu, významní obchodníci, měšťané a umělci. 

Jaké další zábavy kromě baletu a tance čekaly na Marii Terezii? Ačkoliv se panovnice svědomitě věnovala státním a rodinným povinnostem, našla si čas i na odpočinek a zábavu. Dámám u dvora byly vyhrazeny „venkovní“ zábavy jako střelba na terč, sokolí lov, lov na jeleny a dámské kolotoče, tedy „balety“ s koňmi a kočárem. Večer se obvykle hrálo divadlo, ale pouze francouzské komedie a frašky, které předváděla k tomuto účelu najatá společnost. Občas byl den zakončen plesem, loterií nebo ohňostrojem. 

Společenské tance 

Vedle baletu, který pěstoval panovnický dvůr a nejvyšší šlechta, se ve šlechtických a měšťanských vrstvách rozvíjel společenský tanec, tedy ten, který nepředváděli profesionální tanečníci. Na rozdíl od lidových tanců se lidé společenské tance museli naučit od tanečních mistrů. Ve druhé polovině 18. století byly dominantními a nejoblíbenějšími společenskými tanci menuety, kontratance v anglickém stylu, cotillion, německý tanec, polonéza a valčík. Zatímco v první polovině 18. století se dalo hovořit o sociální kategorizaci společenských tanců, takže menuet byl vyhrazen šlechtě, kontratance měšťanstvu a německý tanec venkovanům, v tereziánské době se u dvora a ve šlechtických sídlech tančily již všechny zmíněné druhy tanců. 

Nejoblíbenější dvorský tanec, menuet, byl považován za ztělesnění francouzské elegance a symbol důstojnosti, půvabu a lehkosti, ba dokonce za taneční umění par excellence. Vznikl na venkově v blízkosti západofrancouzského města Poitou a jeho název je odvozen od „malých“ kroků. Menuet se tančí v otevřených párech, kromě základního schématu (dva kroky s pokrčením nohy následované dvěma kroky s napnutýma nohama) vyvinuli taneční mistři nespočet dalších variací. Například tanečník se po stylizovaném pozdravu partnerů a diváků přiblíží ke své dámě a opět se od ní vzdálí.

Kontratanec v anglickém stylu pocházel z Britských ostrovů. Při tomto skupinovém figurovém tanci vystupují jednotlivé páry ze základního postavení a střídavě se proti sobě setkávají v rozdílných tanečních figurách. Mezi nejoblíbenější figury patřila promenáda, při níž páry postupují tanečním sálem v kruhu, osmě či vlnovce, dále dosido, kdy se partneři vzájemně obcházejí „záda na záda“, anebo brány, kdy dvojice vedle sebe vzpaží vnitřní ruce a postaví „bránu“. Velmi častá byla forma třípárového tance, kdy pár z první pozice odtančí komplikovanější figury, více nebo méně v součinnosti s dalšími páry, a poté se ocitne na nejnižší třetí pozici, a do první pozice se tak dostává další pár. Díky tomuto společenskému tanci si každý zatančil doslova s každým. 

Z Anglie, Německa i Polska 

Zdvořilou verzí kontratance v anglickém stylu byl cotillion, který se v 18. století rozšířil z Francie do celé Evropy i Ameriky. Tančily ho čtyři páry ve čtvercové formaci v kruhovém uspořádání, přičemž se střídaly spletité figury hlavní části s prostými refrény. Na konci století se cotillion přerodil ve čtverylku. Termín německý tanec se používá v užším smyslu pro označení tance volného tempa a lidového původu, jenž původně kombinoval tanec v rovnoměrném tempu (chůze) s tancem v nerovnoměrném tempu (skoky). Nebyl totožný s pomalým tancem v sudém rytmu nazývaném allemanda, při kterém páry postupovaly tanečními kroky po sále tam a zpět. 

Polonéza neboli polský tanec patří mezi vznešené procesní tance, kdy páry tančí dokola v tanečním sále za doprovodu hudby v trojdobém metru a mírném tempu. Zrodil se v Polsku z folklórních svatebních tanců. Podunajská monarchie se stala kolébkou valčíku, který se objevil již v polovině 18. století. V tereziánské éře se však ještě masově neprosadil, neboť se tančil v poměrně těsném držení, což u dvora vyvolávalo rozhořčení, takže ho pro jeho údajnou „nemorálnost“ úředně zakázal. Valčík dobyl svět až v 19. století. 

Spořivá matrona 

Císařovna Marie Terezie byla sice v mládí nadšenou tanečnicí, ale poté, co se v roce 1740 chopila vlády nad podunajskou monarchií, nezbývalo jí na potěšení z tance a hudby příliš času. Rovněž musíme připomenout, že porodila šestnáct dětí, takže převážnou část první půlky života byla neustále těhotná nebo v šestinedělí, což byl stav, během kterého dobová tradice velela neúčastnit se tanečních zábav. Jako vznešená panovnice už nevystupovala jako zpěvačka. Výjimku učinila pouze jednou, ve svých 45 letech, kdy v Loretánské litanii zapěla árii, kterou pro ni napsal německo-italský skladatel Johann Adolph Hasse. 

V rámci úsporných opatření přestala platit dvorská divadelní představení a dvorní hudební orchestr se mohl věnovat pouze chrámové a komorní hudbě. Nicméně dbala na to, aby její děti získaly dobré hudební vzdělání, a podporovala jejich umělecké nadání. Hudebníci a zahraniční virtuosové (včetně rodiny Mozartů) byli do Hofburgu nebo Schönbrunnu často zváni na odpolední kávové dýchánky v širším rodinném kruhu. 

Po smrti manžela v roce 1765 se počet slavností u vídeňského dvora značně snížil. Marie Terezie o ně ztratila zájem a její syn a spoluvladař, vážný a akurátní Josef II. (1780–1790), nejevil velké nadšení pro reprezentaci a zábavy. Císařovna jako vdova již netančila, naopak se u ní stále více projevovala přísná katolická výchova a odpor k nejrůznějším „požitkům“. Proto často a tvrdě kritizovala taneční mánii svých poddaných, která se projevovala zejména na vídeňských předměstích. 

Podle jedné z legend měla dokonce založit „komisi cudnosti“, která měla neúprosně stíhat skutečné nebo domnělé nemravnosti, včetně příliš odvážných a necudných tanců. V archivech se však o tomto úřadu nenašla jediná zmínka. Celkově je ale třeba přiznat, že její dvůr z hlediska morálky, nebo alespoň slušnosti daleko převyšoval většinu tehdejších dvorů.


Další články v sekci