Reklama


Top 3 šlechtické sňatky: Kdo si uměl dobře vybrat?

05.12.2017 - Tomáš Sterneck

Při výběru protějšků urozených osob se pečlivě zvažovala řada kritérií. Vedle rodové prestiže a příslušnosti k politickým či náboženským táborům šlo především o ekonomické důsledky manželského spojení

Šlechtické sňatky - Spojení urozených rodin mělo především zajistit udržení rodového majetku a postavení
Šlechtické sňatky - Spojení urozených rodin mělo především zajistit udržení rodového majetku a postavení

Pro řadu šlechticů, kteří se významně zapsali do dějin, představoval odrazový můstek k jejich kariéře právě výhodný sňatek. Nalézt partnerku odpovídajícího původu, která by do manželství přinesla velké jmění, se ovšem nepoštěstilo každému. Zcela mimořádná poptávka byla na aristokratickém „sňatkovém trhu“ po nevěstách, s nimiž na jejich muže přecházely rozsáhlé majetky vymírajících slavných rodů. S nabytím takového dědictví se noví majitelé namnoze ujímali rovněž symbolického odkazu svých předchůdců. Někdy nástupnické rodiny vedle výnosných panství přejímaly i osiřelé atributy urozenosti, a to nejen erbovní znamení, ale také honosně znějící jména, která připojovaly ke svým původním.

1603: Majetek šarmantní vdovy

Manželství Polyxeny (1567–1642), dcery Vratislava z Pernštejna a španělské šlechtičny Marie Manrique de Lara, s českým nejvyšším kancléřem Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic (1568–1628) vstoupilo do dějin jako příkladně harmonický a vroucí láskou naplněný vztah. O jeho hloubce vypovídá i  soukromá korespondence tohoto páru. Samotný sňatek uzavřený 23. listopadu 1603, jímž půvabná poloviční Španělka udělala tečku za svým jedenáctiletým vdovstvím, byl ovšem výsledkem pragmatické rozvahy, v níž hrála klíčovou roli nábožensko-politická a majetková hlediska. Spojení stoupenců římské církve, jejichž rody patřily k výkvětu společnosti, se odbylo na pozadí mobilizace menšinového katolického tábora v nábožensky rozštěpených Čechách.

Polyxena a Zdeněk Vojtěch představovali z hlediska svého původu, postavení a angažovanosti v zájmu katolické víry ideální partnery. Vdovinu hodnotu na „sňatkovém trhu“ ovšem zásadně zvyšoval její majetek. Jeho základem bylo panství Roudnice nad Labem, které si Polyxena odnesla z prvního manželství s Vilémem z Rožmberka (1535–1592). Vzkvétající statek sestával z 29 vesnic a města s honosným zámkem, jehož nákladnou renesanční přestavbu inicioval již vladař červené pětilisté růže. Ovdovělá dáma pak rezidenci velkoryse zařizovala luxusním vybavením včetně obrazů, které převzala z rožmberského majetku. Zároveň dokázala efektivně řídit roudnické hospodaření, takže panství nebývale prosperovalo.

Nikoliv náhodou Zdeněk z Lobkovic po svatbě přesunul své hlavní venkovské sídlo právě do Roudnice. Vedle uznání jejích předností tak symbolicky vyjádřil své ambice převzít roli Viléma z Rožmberka, kterému náleželo vůdčí postavení v řadách české šlechty. Jaký význam byl roudnickému panství přisuzován a jakou závist jeho vlastnictví vyvolávalo, dokládá pomluva šířená roku 1625 Adamem Pavlem Slavatou z Chlumu a Košumberka, o níž Polyxena svého muže znechuceně informovala: „Povídal, že kdyby můj nebožtík manžel, dopřej mu Bůh věčnou slávu, věděl, že Roudnice připadne těm, komu připadla, určitě by mi ji nenechal. To ale lže.“

1609: Sňatek podle horoskopu

Ve společenském vzestupu Albrechta z Valdštejna (1583–1634) sehrály nezastupitelnou roli dvě svatby. Jeho druhé manželství, uzavřené v červnu 1623 s dcerou vlivného císařského rady Izabelou Kateřinou z Harrachu (1601–1655), směřovalo k upevnění zdárně se rozvíjejícího valdštejnsko-harrachovského spojenectví a bylo tedy motivováno především politicky. Když se však chorobně ambiciózní, leč zatím nemajetný pětadvacetiletý Valdštejn ženil v květnu 1609 poprvé, stály v popředí jeho zájmu ekonomické zřetele. Ostatně součástí horoskopu, který mu o rok dříve sestavil Johannes Kepler, byla předpověď sňatku s bohatou nevěstou.

Albrechtovou první chotí se stala zámožná vdova Lukrécie Nekšovna z Landeka, dědička vsetínského panství s výstavným zámkem a statky Lukov a Rymice. V březnu 1614 zemřela, aniž po sobě zanechala děti, a její rozsáhlé državy s více než osmi stovkami poddanských usedlostí přešly do Valdštejnových rukou. Díky tomuto úctyhodnému jmění, které dokázal ubránit před nároky Lukréciiných příbuzných, pronikl potomek zchudlé větve českého panského rodu mezi vlivné moravské šlechtice. Navzdory dosud nevelkým válečnickým zkušenostem pak získal důstojnou pozici ve velení zemského vojska, již za stavovského povstání zneužil k okázalé demonstraci věrnosti habsburské dynastii.

Počátek cesty, která Albrechta po Bílé hoře přivedla k pohádkovému bohatství a učinila z něj jednoho z nejmocnějších mužů Evropy, lze tedy hledat v jeho prvním, z hvězd vyčteném sňatku. Leč astrolog Valdštejnovi nepředpověděl jen lukrativní manželství, ale také kritické období, které mělo podle Keplerova druhého horoskopu nastat na počátku roku 1634...

1849–1857: Čtyři svatby a jedno losování

Když se vdávaly čtyři dcery Josefa Františka knížete z Ditrichštejna (1798–1858), představovaly mimořádně perspektivní partie. Nad existencí Ditrichštejnů, jejichž plné jméno Dietrichstein-Proskau-Leslie vyjadřovalo genealogickou a majetkovou návaznost na jiné, dříve vymřelé aristokratické rodiny, se tehdy stahovala mračna. Vyvstala tudíž otázka převzetí obrovských držav na Moravě, v Čechách, Rakousích i Uhrách s celkovou hodnotou přesahující sedm milionů zlatých. Poslední mužský příslušník rodu, Josefův strýc Mořic Jan Nepomuk (1775–1864), se v roce 1856 zřekl knížecí hodnosti v synovcův prospěch a po jeho smrti připravoval rozdělení ditrichštejnského fideikomisu (majetku zapsaného v zemských deskách) mezi nebožtíkovy dcery.

Ačkoliv se statky roku 1862 rozdělily tak, aby měl každý ze čtyř dílů stejnou tržní hodnotu, Mořic přišel s návrhem, aby o ně jeho praneteře losovaly. Vedle ekonomických parametrů bylo totiž ve hře také finančně těžko vyjádřitelné hledisko prestiže spojené s držbou konkrétních panství. Osud rozhodl tak, že tento symbolický kapitál mohla nejlépe zúročit rodina Josefovy druhorozené dcery Alexandriny (1824–1906), provdané za Alexandra hraběte Mensdorffa-Pouilly. Tato dědička si vylosovala jihomoravský Mikulov. Kontinuita vlastnictví tradičního pilíře ditrichštejnských držav sehrála významnou roli v tom, že byl Alexandrininu choti v březnu 1869 přiznán titul „kníže z Dietrichsteina na Nikolsburgu (Mikulově), hrabě Mensdorff-Pouilly“. 

  • Zdroj textu: Tajemství české minulosti
  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama



Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Paříž je pojmenovaná podle keltského kmene známého jako Parisii. Nejstarší osídlení se datuje do roku 4200 př. n. l.

Cestování

Konopí stále častěji nachází uplatnění v medicíně

Věda

Odvedl krysař děti na Moravu?

Historie

Nejnovější test motoru pro nosnou raketu systému SLS

Vesmír
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907