Žhavé výstřely studené války: Sestřely narušitelů nad Československem (1)

Československé vojenské letectvo se na přelomu čtyřicátých a padesátých let nenacházelo v radostné situaci. Až do roku 1951 chránily hranice Avie S-199, což byla nepříliš zdařilá verze německého Messerschmitu Bf 109, která se zdaleka nemohla rovnat proudovým F-80 Shooting Star nebo F-84 Thunderjet z výzbroje USAAF. Mnohem vážnější problém představovala téměř neexistující protivzdušná obrana. Nebylo k dispozici nic, co by šlo srovnávat třeba se sítí radarů, jakou disponovali Britové už v časech bitvy o Anglii.

Spoléhání na oči

Prakticky veškerá hlášení o narušení vzdušného prostoru pocházela jen od pozemních vidových hlásek rozmístěných po celé délce hranice. Jejich účinnost však velmi omezovala oblačnost. Průniky cizích letounů do našeho vzdušného prostoru byly na počátku padesátých let doslova na denním pořádku. Situace se začala měnit teprve s nasazením prvních proudových letounů.

Šlo o 11 sovětských Jak-23, které dostal do výzbroje nově vzniklý 11. stíhací letecký pluk. Na jaře 1951 však přišly letouny zcela nových kvalit – MiGy15, jež zcela jednoznačně překonávaly všechny americké stíhačky, které v té době operovaly z německých základen. Během příštího roku zahájily provoz ze Sovětského svazu dodané radary P-3A a začal výcvik stíhačů v navádění na cíl. Od roku 1954 se za jejich pomoci startovalo proti narušitelům i v noci. 

První poválečný sestřel

Na úspěšný zásah proti nepříteli velení naší PVO čekalo do 10. března 1953. Nedaleko Domažlic se ten den účastnili cvičného letu v oblasti Šumavy poručíci Jaroslav Šrámek a Milan Forst, kteří pilotovali MiGy-15bis. Ve vzdálenosti přibližně 35 km od státní hranice narazili na dvě americké stíhačky F-84 Thunderjet. Poručík Šrámek podal hlášení a okamžitě dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku, která měla přimět Američany přistát na československém letišti.

Rozpoutal se však opravdový stíhací souboj: „Provedli jsme zatáčku doprava, ale vtom nás zahlédli. Začali se bránit. Vedoucí provedl ostrou zatáčku doleva, vedený ostrou doprava. Drželi jsme se vedoucího. Netrvalo dlouho a dostal jsem se do východiska zteče. Dávka šla doprostřed křídla a po ní se americký stíhač otočil na záda a klesavou zatáčkou šel dolů. Zvedl jsem letoun nahoru a díval jsem se, co bude dělat. Otočil směrem na jih a začal utíkat. Pro mne nebylo nic snazšího než se dát za ním. Přiblížil jsem se k němu blíž než minule, na takových 300 metrů a druhou dávkou zasáhl trup. Z letounu se nejdřív vyvalil dým a pak i plameny.“

Poručík Brown pilotující americký letoun se musel katapultovat, to již ale letěl 58 km nad německým územím. Souboj vyvolal horečnou diplomatickou i vojenskou aktivitu na obou stranách. Američané totiž tvrdili, že čs. piloti zaútočili nad Německem, což naše strana vehementně popírala. 

Boj s námořními skyraidery 

K dalšímu vzdušnému boji došlo o rok později. Dne 12. března 1954 vzlétl poručík Zdeněk Voleman od 5. stíhacího pluku proti dvojici amerických námořních letounů. Konkrétně šlo o bitevní AD-4 Skyraider z letadlové lodi USS Randolph. Oba měly provést cvičný útok na letiště v západním Německu, dostaly se však až nad Československo, kde je zastihl MiG-15 poručíka Volemana. Ten zahájil na letouny palbu a jeden skyraider zasáhl do ocasních ploch.

Sám čs. pilot nejdřív identifikoval oba letouny jako americké stíhačky F-51 Mustang, později ale názor změnil: „Byly to vrtulové letouny ověšené raketami. Dodnes nevím přesný typ. Domnívám se, že šlo o námořní letouny. Na zádi bylo stanoviště střelce a na trupu nahoře další. Dobře jsem si je prohlédl. Dostal jsem se k nim s velkým přebytkem rychlosti a provedl jsem proto ostrou zatáčku se stažením plynu. Ihned jsem zaútočil, protože jsem dostal pokyn, že se blížím k hranicím a nebyl čas váhat. Střílel jsem ze vzdálenosti od 500 m do 100 m. Už jsem se obával, že se srazíme. Překvapila mě jedna věc. Viděl jsem jasně, jak trup doslova náboje polyká, ovšem letoun v letu stále pokračoval.

TIP: Jak chutná studená válka: Drsný nábor do čínských ozbrojených sil

Nic se nedělo, až najednou jsem uviděl, jak se ze zádi trupu vyvalil plamen a něco odpadlo. Viděl jsem také střelce, kteří na mě mířili svými zbraněmi, jestli stříleli, nevím. Prudkou zatáčkou jsem volil nové východiště ke zteči. Odhodil jsem přídavné nádrže a opakoval útok. Viděl jsem zasažený letoun, který po pravém křídle rychlým skluzem mizí v mracích, a druhý, jak točí ostrou zatáčkou proti mně doleva. Z velké dálky jsem po něm vystřelil jednu dávku až do chvíle, kdy mi došlo střelivo. V zatáčce také klesal a zmizel v oblacích.“ I když popis letounů skyraidery příliš nepřipomíná, je třeba připomenout, že šlo o Volemanův první boj, což pro něj zajisté znamenalo velmi stresující zážitek. Tak jako tak, zasažený americký letoun poté bezpečně přistál na německé straně.