Zvířata osmého divu světa: Tanzanský kráter Ngorongoro a jeho obyvatelé

Namáhaný džíp se přehoupne přes poslední převis a kopíruje římsu kráteru. Jen za několik málo okamžiků se po pravé straně otvírá výhled, který nám bere dech. Na tomto místě se kdysi tyčila hora, která dosahovala zhruba stejné výšky jako Kilimandžáro. Gigantická sopečná erupce, k níž došlo přibližně před třemi miliony let, tu vytvořila největší neporušený sopečný kráter na světě, jehož strmé stěny se tyčí až do výšky 610 metrů. Uprostřed 260 km2 rozlehlé náhorní plošiny se leskne oko jezera Magadi a v pozadí se majestátně tyčí posvátná hora Masajů – Ol Doinyo Lengai. K poslední významné erupci stále činného vulkánu došlo v roce 2007, ale hustý kouř dává čas od času vědět, že výčet sopečných výbuchů není s velkou pravděpodobností konečný. Když zaměříte pozornost a skla dalekohledu na dno kráteru, můžete na otevřené planině dohledat pohybující se tečky, které při zaostření dostanou podobu antilop nebo zeber. Je to první ochutnávka bohaté fauny tohoto přírodního útvaru, který byl v roce 1979 zařazen na seznam světového dědictví UNESCO a je označován jako osmý div světa.

Zvířata a lidé

Do kráteru vedou pouze tři cesty, z nichž jen jedna je obousměrná. Další dvě slouží buď pouze k sestupu, nebo naopak k výjezdu ze dna kaldery. Zhruba v polovině Seneto road, jednosměrky vedoucí dolů, nám cestu přehrazuje stádo krav doprovázené několika štíhlými postavami. Masajové!

Kráter je od roku 1971 součástí širšího chráněného území o celkové rozloze 8 300 km², které nese název Ngorongoro Conservation Area (NCA). Kromě významných historických nalezišť, jakými je například Oldupaiská rokle (i v češtině se neprávně uvádí název Olduvaiská), je NCA unikátní tím, že zde vedle sebe žijí divoká zvířata i lidé. Ne vždy je ale toto soužití bez problémů. Masajové mají právo pást svůj dobytek v celé oblasti NCA a v horních partiích samotného kráteru, není ale nic neobvyklého zastihnout pasoucí se stáda přímo na dně kaldery. Hranice, a to ani ty státní, nehrají v životě Masajů žádnou důležitou roli. Příslušníci tohoto hrdého kmene považují za své svaté právo hnát dobytek kamkoliv se jim zlíbí, což občas vede i k dalším potížím.

Masajové sice divoká zvířata z principu neloví, pokud ale nějaká šelma jejich stáda napadne, obvykle s ní udělají krátký proces. Je pak jedno, zda se jedná o běžnější druh zvířete, nebo o vysoce ohroženého predátora. Takto byli v této oblasti vybiti například dříve běžní psi hyenoví. V poslední době sice do kráteru tu a tam zavítá jedna smečka těchto kriticky ohrožených zvířat, ale v takovém případě jde skutečně pouze o vzácnou návštěvu, která se dlouho nezdrží…

Na cestě nekonečných stád

Širší chráněná oblast NCA je také součástí každoroční migrační trasy pakoňů a zeber. Statisícová stáda sem připutují přibližně v prosinci a zdržují se zejména v oblasti Ndutu, která leží mimo kráter a přiléhá k NP Serengeti. Mezi koncem ledna a počátkem března se pak stáda pakoňů ještě rozrostou o zhruba 400 000 mláďat, která se zde každoročně hromadně narodí.

Ani v době, kdy se pakoně vydají dále na severozápad, ale kráter nezůstává bez života. Trvale jej obývá na 25 000 velkých zvířat, mezi něž kromě početnějších druhů býložravců patří například i více než 60 lvů nebo několik desítek slonů. Nechybí zde levharti, gepardi, hyeny skvrnité nebo na 4 000 buvolů kaferských. Rozmanitostí se může pochlubit i zdejší říše opeřenců, která zahrnuje na 500 různých druhů ptáků.

Ohnivá debata

Dalším kontroverzním bodem, pokud jde o způsob ochrany ekosystému kráteru, je zakládání řízených požárů. V době sucha jsou návštěvníci parku často svědky vypalování celých rozsáhlých ploch. Některé požáry zakládají Masajové, aby před příchodem dešťů povzbudili růst čerstvé trávy pro svůj dobytek. Za jiné je pak zodpovědná samotná správa parku, která tvrdí, že se tak snaží zamezit větším škodám v případě přirozených požárů.

Je pravdou, že se na vypálených plochách s příchodem dešťů brzy zazelená svěží tráva, na druhou stranu ale řízenému vypalování každoročně padnou za oběť tisíce drobných živočichů. Platí to především pro některé druhy hmyzu, drobné hlodavce a také pro ptáky hnízdící na zemi, jejichž mláďata nemají šanci před ohněm uniknout. O tom, nakolik jsou řízené požáry pro krajinu přínosem nebo pohromou se stále vedou odborné spory, v nichž zatím zastánci umělých požárů vítězí.

Ve střehu před pytláky

Pokud jde o pytláctví, daří se jej díky přísné ochraně kráteru celkem účinně eliminovat. V porovnání například se západním Serengeti, kde se pytláci běžně projevují, je Ngorongoro pro zvířata mnohem bezpečnější. To ale neznamená, že by zde k pytláckým pokusům vůbec nedocházelo. Na webových stránkách správy parku si lze přečíst varování, aby se turisté, kteří se stanou svědky pytláckého řádění, nepokoušeli sami zasáhnout. Pytlácké bandy bývají zpravidla dobře ozbrojené a v případě ohrožení neváhají své zbraně použít.

Pytláky jsou ohroženi zejména vzácní nosorožci dvourozí, známí také jako nosorožci černí (Diceros bicornis). Kolem roku 1900 obývalo africký kontinent dokonce několik stovek tisíc těchto zvířat a ještě v první polovině dvacátého století zde nosorožci dvourozí platili za nejpočetnější zástupce svého druhu. To se radikálně změnilo ve druhé polovině minulého století a v roce 1995 poklesl počet těchto zvířat na historické minimum. Podle nadace International Rhino Foundation tehdy přežívalo v celé Africe pouhopouhých 2 410 kusů. Díky zostřené ochraně se podařilo od té doby jejich stavy lehce navýšit, stále však platí, že nosorožci dvourozí patří na listinu kriticky ohrožených druhů. Jejich rohy mají na černém trhu cenu několika tisíc dolarů a to už je pro pytláky z kontinentu, kde drtivá většina lidí žije pod hranicí chudoby, pádný důvod riskovat vysoký trest nebo dokonce život.

Jedinou účinnou ochranou, která se osvědčila v kráteru Ngorongoro, kde aktuálně žije 26 nosorožců dvourohých, je proto jejich důsledný monitoring. Ozbrojení strážci tu „své“ nosorožce hlídají 24 hodin denně.

Zemřít pro Afriku

Po několikahodinovém safari na dně kráteru, během kterého jsme kromě desítek běžnějších zvířat zaznamenali i vzácného karakala, se zastavujeme na malé občerstvení v piknikovém areálu, který zde zbudovala správa parku. Na okolních stomech hlídkují luňáci, na které je třeba dát si pozor. Snadno dostupná potrava je velkým lákadlem a drzost dravců už postupem času došla tak daleko, že vám nestřežené sousto neváhají ukrást přímo z ruky. V dálce se zableskne a objevují se černé mraky, které se rychle blíží. Je čas na návrat.

TIP: Problémy krále zvířat aneb Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Strmý výstup lemuje stádo buvolů, které se nerušeně popásá v horních partiích kaldery. Na bližší pozorování ale není vhodná doba. Blížící se bouřka hrozí na příkré cestě uvíznutím i silným safari vozům s náhonem na všechny čtyři kola (jiné sem ani nemají povolený vjezd). První kapky, které se vzápětí mění v hustý liják, nás naštěstí zastihnou až na římse kráteru.

Míjíme hrob německého kameramana a režiséra Michalea Grzimeka, který se spolu se svým otcem, zoologem Bernhardem Grzimekem, významně zasloužil o rozvoj ochrany zdejší přírody. V lednu 1959 se Michael Grzimek stal obětí letecké nehody, když se jeho letadlo po srážce se supem bělohlavým zřítilo právě do těchto míst. Bylo mu tehdy necelých 25 let. Ani tragická synova smrt nezpůsobila, že by jeho otec na Afriku zanevřel. Jeho památce vzdal hold knihou „Serengeti nesmí zemřít“, která vyšla i v češtine a patří k tomu nejlepšímu, co bylo o této oblasti kdy napsáno. Stejnojmenný film, ve kterém byly použity Michaelovy filmové záběry a snímky z jeho archivu, pak v roce 1960 svým tvůrcům vynesl filmového Oskara. „Vše, co měl, daroval divokým zvířatům této země. Včetně vlastního života... ,“ stojí na vysokém jehlancovém pomníku, který zde na Michaelovu počest zbudovala tanzanská vláda. Stačí si před očima promítnout některé obrázky z dnešního safari a není tak těžké pochopit ty, kteří jsou tomuto koutu světa ochotni zasvětit celý svůj život…