10× sondy, které změnily Sluneční soustavu: Věněra 9, Viking a Voyager (1.)

04.09.2016 - Tomáš Přibyl

Americká NASA neopomíná při každé příležitosti zdůraznit, že „žijeme ve zlaté éře planetárního průzkumu“. Ačkoliv však Spojené státy představují v meziplanetárním zkoumání supervelmoc číslo jedna, historii nepsaly jen ony


Reklama

1. Veněra 9: Do pekla Venuše

Sonda Veněra pořídila první fotografie na povrchu Venuše

Sovětský svaz se nepouštěl do náročných a dlouhodobých meziplanetárních misí. Jeho elektronika zkrátka „proslula“ svou nespolehlivostí, a tak země uskutečňovala jen relativně krátké, několikaměsíční průzkumné výpravy, jakými se staly například jednoduché lety k Marsu či k Venuši. 

Zatímco čtvrtá planeta Sluneční soustavy zůstává pro ruské inženýry dodnes „začarovanou“, u Venuše triumfovali. Zkonstruovali totiž řadu sond Veněra, jež vesmírné těleso dlouhodobě zkoumaly z jeho oběžné dráhy a zároveň provedly výsadek na jeho povrch. Jedná se přitom o technicky nesmírně náročný manévr, protože tlak na povrchu Venuše dosahuje téměř stonásobku tlaku pozemského a teplota se tam pohybuje okolo 500 °C. Jednou z nejúspěšnějších z celé série sond se stala Veněra 9 (startovala v červnu 1975 a přistála v říjnu téhož roku), která dokázala jako první v historii pořídit fotografie na povrchu jiného kosmického tělesa. Přistávací modul pracoval na planetě 53 minut.

2. Viking: To nejlepší pro Mars

Biochemická laboratoř složená ze čtyřiceti tisíc součástek hledala na Marsu stopy života

Američtí novináři označili ve své době sondy Viking slovy „nejlepší laboratoře, jaké bylo možné naložit do rakety a poslat na Mars“. A nepřeháněli. Z dat, která kvarteto zmíněných zařízení ve druhé polovině 70. let získalo, žijeme dodnes.

Dvě sondy Viking vypuštěné na sklonku léta 1975 měly identickou podobu, přičemž se skládaly z družicové části a přistávacího modulu. Obě sekce byly společně naváděny na oběžnou dráhu Marsu, kde se uskutečnil finální průzkum přistávací oblasti; teprve poté došlo k vysazení výsadkového modulu. Družicová část pak sloužila jako retranslační stanice pro komunikaci se Zemí a zároveň fungovala coby samostatná pozorovací jednotka.

Hladké přistání zajišťovaly tři hydrazinové motory, z nichž každý disponoval 18 tryskami (aby se vznikající spaliny rozptýlily rovnoměrně). Devět přístrojů vážilo jen 29 kg, přičemž mezi všemi jednoznačně vynikala biochemická laboratoř složená ze 40 tisíc součástek, která využívala k analýze získaných vzorků tři metody. Jednak šlo o pyrolýzu ke zjištění, zda materiál obsahuje organické látky (živé organismy) schopné vázat oxid uhličitý; dále se jednalo o detektor rozkladu organických látek na oxid uhličitý („tlení“) a nakonec o zaznamenání plynové výměny mezi zkoumaným vzorkem a atmosférou („dýchání“).

Biologická laboratoř, do níž vědci vkládali mnohé naděje, však žádný život ani jeho stopy nenašla. Identifikovala sice některé neobvyklé procesy, které se někdy dávají do souvislosti s možnou přítomností látek organického původu, ale všechny bylo možné vysvětlit i procesy neorganickými.

3. Voyager: Až na konec světa

Voyager 1 je nejdéle fungující sondou vůbec. Od jeho startu uplynulo téměř 40, přičemž stále komunikuje

Když v srpnu a září 1977 startovaly sondy Voyager 2 a Voyager 1 (v tomto pořadí, protože NASA se je rozhodla očíslovat podle toho, v jakém sledu dorazí k Jupiteru), měli jejich konstruktéři upřímný strach, zda vydrží fungovat celé čtyři roky na cestě k Saturnu. Obavy se nakonec ukázaly jako liché, protože Voyager 1 bez větších problémů navštívil Jupiter (v březnu 1979) a Saturn (v listopadu 1980), Voyager 2 pak Jupiter (v červenci 1979), Saturn (v srpnu 1981), Uran (v lednu 1986) a Neptun (v srpnu 1989). 

K našemu velkému překvapení přitom obě sondy fungují v omezeném režimu dodnes: tedy v roce, kdy si připomeneme 39. výročí jejich vypuštění. Voyager 1 se dokonce v srpnu 2012 stal prvním tělesem vyrobeným lidskou rukou, které vstoupilo do mezihvězdného prostoru – od Země jej k 28. 6. 2016 dělilo přes 134,6 AU.

Pokračování příště

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 4/2014

  • Zdroj fotografií: NASA, Wikipedie

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Černobílý mořský vlk

Mezi nejobávanější predátory mezi vodními savci nepochybně patří kosatka dravá (Orcinus orca) – až šestitunový kytovec. Kosatku coby vrcholného predátora v jejím přirozeném životním prostředí nic neohrožuje. Tito několikatunoví savci z čeledi delfínovitých dovedou plavat rychlostí bezmála 60 km/h, vidí skvěle nad hladinou i ve vodě, výborně slyší a pomáhají si také echolokací. Loví v organizovaných smečkách, proto se jí někdy přezdívá „mořský vlk“. V průměru pozře skoro čtvrt tuny masa denně a zabíjí bez problémů i velké žraloky nebo ploutvonožce.

Skutečné nebezpečí však představují pouze pro svou kořist. Ve volné přírodě ještě nedošlo k žádnému útoku na lidi, který by skončil smrtí – kosatky si člověka obvykle jen spletou se svým běžným úlovkem a včas se zastaví, což se připisuje jejich vysoké inteligenci. 

Příroda

Stalin a Gottwald na propagačním plakátu z padesátých let.

Historie
Vesmír

Chudoba není úplně zdravá pro vývoj dětí

Věda

Při poslechu hudby se podobně jako při dobrém jídle nebo sexu uvolňuje hormon dopamin. U 90 % lidí hraje při vnímání řeči zásadní roli levá mozková hemisféra a při vnímání hudebního signálu naopak pravá, která rozeznává především rozdíl ve výšce tónů. 

Zajímavosti
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907