Evropa chystá vlastní znovupoužitelnou loď: Space Rider má zamířit do vesmíru už v roce 2027
Evropská kosmická agentura testuje nový typ bezpilotní znovupoužitelné lodi Space Rider, která se má stát univerzálním kosmickým „náklaďákem“, zvládajícím přesné autonomní přistání pomocí padákového kluzáku.
Evropská kosmická agentura (ESA) se spolupráci se společností Thales Alenia Space Italia vyvíjí opakovaně použitelnou kosmickou loď Space Rider (Space Reusable Integrated Demonstrator for Europe Return). Má jít o „kosmický náklaďák“ pro nejrůznější typy misí, od přepravy zásob pro orbitální platformy až po experimenty a výrobu na oběžné dráze. Space Rider je navrhován jako znovupoužitelný prostředek s rychlým obratem: po každé misi má strávit jen šest měsíců v údržbě, než znovu vyrazí do vesmíru.
Poprvé by měl Space Rider letět do vesmíru už v roce 2027. Na orbitě by měl vždy strávit maximálně tři měsíce, po uplynutí této doby se má pomocí padákového kluzáku (podobnému například křídlu pro kiteboarding) vrátit zpět na zem. Space Rider má létat bez posádky a jeho přistání musí být tudíž zcela autonomní.
Testovací kampaň v Sardinii
Letos v červnu absolvoval tým Space Rideru sérii klíčových zkoušek na testovacím vojenském polygonu Salto di Quirra na Sardinii. Cílem bylo ověřit dvě zásadní součásti přistávací fáze: funkčnost padákového systému a schopnost autonomního navádění a přistání.
Testovací moduly Space Rideru byly shazovány z výšek 1 až 2,5 kilometru z transportního vrtulníku CH-47 Chinook italské armády. Při reálném návratu z orbity ale bude situace mnohem dramatičtější – Space Rider se bude řítit rychlostí převyšující šestinásobek rychlosti zvuku a trup se rozpálí až na 1 600 °C.
Přistávací sekvence Space Rideru má být sofistikovaným procesem, který začíná záložním padákem pro prvotní zpomalení těsně pod rychlostí zvuku. V druhé fázi přijde ke slovu větší padák, který ve výšce okolo 5 kilometrů na zemí aktivuje parafoil – obří „plachtu“, jež funguje jako řiditelný kluzák.
Během tří drop-testů na polygonu se podařilo ověřit, že každý prvek padákového systému funguje dle plánu – zpomaluje modul tak, jak má, a jednotlivé části se spouštějí ve správném pořadí.
Unikátní sytém autonomního přistání
Další klíčovou částí testů byla autonomní navigace během přistání. Použitý model – kovová platforma se senzory, řídicí elektronikou a navijáky pro manipulaci s parafoilem – zvládl sestup zcela bez lidského zásahu.
Modul letěl 12 minut z výšky 2,5 km, udržoval vertikální rychlost 4 m/s a přistál měkce rychlostí 2 m/s. Přesnost přistání se pohybovala do 150 metrů. Šlo o vůbec první takto přesné autonomní přistání s pomocí parafoilu v historii.
Pro testy tohoto typu není nutné, aby je podstoupila kosmická loď ve své finální podobě. Namísto toho byla v Salto di Quirra testována velmi hrubá atrapa, která na první pohled loď Space Rider vůbec nepřipomínala. Šlo vlastně jen o kovovou konstrukci, vybavenou nezbytnými přístroji a padákovým systémem budoucí lodi, s odpovídající hmotností.
Kosmický návrat v evropském stylu
Dalším krokem má být ostrý systémový test s plnohodnotným modelem návratového modulu, který bude mít stejnou hmotnost, aerodynamiku i přistávací nohy. Poté proběhne „nárazový“ test, kdy bude modul vypuštěn z rampy simulující nejhorší možné scénáře – aby se ověřilo, že vědecký náklad uvnitř neutrpí při přistání žádné škody. I tento závěrečný test se odehraje s podporou italského ministerstva obrany na speciálně upravené přistávací ploše v Salto di Quirra. Pokud vše půjde podle plánu, ESA získá vlastní opakovaně použitelnou loď, která může pravidelně přinášet vědecké experimenty zpět na Zemi.
