Anglický Leonardo da Vinci: Robert Hooke posunul hranice vědy, přesto zůstal ve stínu Isaaca Newtona

Když se řekne „nejslavnější britský vědec“, většina lidí si vybaví Isaaca Newtona. Přitom co se týká šíře znalostí a množství zásluh, mohl by se s ním Robert Hooke nejen měřit, ale dost možná by jej v lecčems i předčil. Oba velikány vědy dělilo věkově pouhých osm let, tudíž se samozřejmě znali, a dokonce mnohdy vedli intenzivní debaty. Nedá se však říct, že by spolu dobře vycházeli: Spor se mezi nimi rozhořel například v otázce gravitačního zákona, přičemž Hooke slovutného kolegu obviňoval z plagiátorství.

Odporná osobnost?

Zmínku o Hookovi nalezneme ve většině Newtonových životopisů a zpravidla ne právě v lichotivých souvislostech. O jeho nepříliš vřelé povaze psal například přírodovědec Richard Waller, podle nějž šlo o „odpornou osobnost“: Údajně byl melancholický, nedůvěřivý a žárlivý. Wallerovy texty ovlivnily i další autory, takže se o Hookeovi můžeme dočíst mimo jiné jako o nespokojeném, sobeckém a asociálním bručounovi. 

Otázkou však zůstává, do jaké míry lze uvedená svědectví považovat za oprávněná. Spisovatelka Ellen Drakeová v Hookeově životopise z roku 1996 upozorňuje: „Pokud se zaměříme na intelektuální prostředí té doby, zdá se, že podobná rivalita byla spíš pravidlem než výjimkou. A Hookeova reakce na kontroverze týkající se jeho vlastních objevů a vynálezů se jeví jako mírná ve srovnání s chováním některých jeho současníků.“ 

Sbohem, domove

Malý Robert přišel na svět v červenci 1635, jako čtvrté a nejmladší dítě v rodině vikáře. Chlapec byl neduživý a údajně se nepředpokládalo, že přežije. Možná i proto rodiče usoudili, že investovat do jeho vzdělání nemá valný smysl, takže jej poněkud přehlíželi. Robertovi tedy nezbylo než se spoléhat sám na sebe a už jako malý si například sestavoval mechanické hračky.

Když mu bylo třináct let, jeho otec zemřel a zanechal mu dědictví ve výši čtyřiceti liber – dnes by šlo bezmála o 170 tisíc korun. Mladík se na vlastní pěst vydal z rodného ostrova Wight do 140 kilometrů vzdáleného Londýna, kde se coby nadaný kreslíř hodlal stát učedníkem nizozemského malíře Petera Lelyho.

Záhy však zjistil, že v práci s barvami ho budoucnost nečeká, a zapsal se na prestižní Westminsterskou střední školu, jejíž historie sahá až do 11. století. A okamžitě bylo jasné, že se jednalo o dobrou volbu: Bleskově zvládl latinu, řečtinu či hru na varhany a osvojil si základy euklidovské matematiky i principy mechaniky. V osmnácti letech pokračoval na Oxford, kde získal bezplatné studium výměnou za to, že přijal funkci varhaníka a sbormistra. Čas strávený na univerzitě později popsal jako zásadní pro formování své celoživotní vášně pro vědu. 

Přesný jako hodinky

Jeho nadání se přitom začalo projevovat dlouho před promocí: Během studií asistoval lékaři a chemikovi Thomasi Willisovi a ten jej přizval do Oxfordského filozofického klubu. Hooke nebyl ještě ani v posledním ročníku, a už tam přednášel vlastní závěry – starší kolegy poučil například o způsobech letu objektů těžších než vzduch. Pro profesora Setha Warda vyvinul mechanismus zlepšující chod kyvadlových hodin a s přírodovědcem Robertem Boylem spolupracoval na experimentech s tlakem plynu. Při této příležitosti sestavil nový typ vzduchového čerpadla, díky čemuž mohl Boyle posléze formulovat „svůj“ zákon: Podle něj platí, že kolikrát se při téže teplotě zvětší tlak plynu, tolikrát se zmenší jeho objem a naopak.

Společně později vystoupili s tvrzením, že oheň představuje chemickou reakci, a nikoliv základní přírodní živel, jak tvrdil Aristoteles. Právě Boyle se stal v roce 1660 jedním z dvanácti zakládajících členů tzv. Královské společnosti, tedy instituce odpovídající akademii věd, a když se vybíral vhodný adept na pozici kurátora, doporučil svého chráněnce. Hooke místo získal, a to dokonce na doživotí.

Ze života psů

Jedny z prvních otázek, kterými se zabýval, se týkaly plynů: Při pokusech se psy například prokázal, že zvíře s otevřeným hrudním košem může nadále žít, jestliže se mu do plic pumpuje vzduch. Jeho záběr byl nicméně mnohem širší. Ponořil se například do zákonitostí spojených s počasím a později byl považován za jednoho z prvních britských meteorologů. Sám si navíc sestrojil například teploměr či anemometr k měření rychlosti větru. Od meteorologie pak nebylo daleko k astronomii: V květnu 1664 pozoroval Velkou červenou skvrnu na Jupiteru, pomocí dalekohledu také zkoumal krátery na Měsíci a navzdory tehdejšímu převládajícímu vědeckému názoru usoudil, že náš souputník musí mít vlastní gravitaci. 

Věnoval se však rovněž řadě fyzikálních oborů: Zvlášť intenzivně se soustředil na zákony pružnosti a v roce 1678 prezentoval zákon elasticity, který dnes nese jeho jméno. Práce Roberta Hookea v dané oblasti vyvrcholila vynálezem vlasové pružiny, díky níž se výrazně zpřesnily hodinové strojky. Zkonstruování prvního přístroje s využitím Hookeovy novinky se nicméně připisuje Christiaanu Huygensovi.

Léčba svépomocí

V polovině 60. let začal Hooke zkoumat živé i neživé objekty pod mikroskopem. Sám si přístroj navrhl a nechal jej vyrobit u Christophera Cocka, londýnského specialisty na sestavování mechanických zařízení. Jednoduchý mikroskop následně zdokonalil nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek, který se dnes považuje za jeho vynálezce. S využitím zvětšovacích čoček dospěl Hooke ke správnému závěru, že zkamenělé objekty tvoří pozůstatky živých organismů. V sérii přednášek v roce 1668 dokonce přišel s hypotézou, že zemský povrch zformovala sopečná činnost.

Zdravotní problémy, které Hookea provázely celý život, jej přivedly také k experimentování s vlastním tělem: Příznaky u sebe léčil vším od laxativ až po opiáty či emetika, která vyvolávají zvracení. Začátkem 18. století se však badatelův stav rapidně zhoršil, takže poslední rok života strávil slepý a upoutaný na lůžko. Zemřel v Londýně v březnu 1703, ve věku 67 let.