Božský Čech: Josef Mysliveček svými operami očaroval Itálii

U zrodu polopravd a mýtů vážících se k osobě Josefa Myslivečka paradoxně stálo biograficky laděné romaneto, které mu mělo vzdát hold a které jeho autor Jakub Arbes v roce 1886 pojmenoval Il divino Boemo, tedy „božský Čech“. Ve skutečnosti býval Mysliveček, ač ve své době italským publikem vskutku zbožňován, nazýván pouze „Il Boemo“. Přezdívku odkazující na jeho rodnou zemi mu hudbymilovní obyvatelé Apeninského poloostrova vymysleli proto, že se jim složité české příjmení špatně pamatovalo i vyslovovalo. 

Ze stejného důvodu se na některých dobových vydáních Myslivečkových děl objevuje italský překlad jeho jména: Giuseppe Venatorini, přičemž „Venatorini“ doslova znamená „malý myslivec“. Podle Arbesova romaneta později vznikla stejnojmenná opera z pera plzeňského autora Stanislava Sudy, poprvé uvedená v roce 1927, jež domněnky a nepřesnosti o životě Josefa Myslivečka v obecném povědomí ještě více utvrdila. Smutnou pravdou však je, že o životní dráze jednoho z našich nejúspěšnějších skladatelů lze s jistotou říci až žalostně málo. 

Učenec nebo mlynář? 

Zahraničnímu úspěchu Josefa Myslivečka se nelze neobdivovat zvláště vezme-li v úvahu rodinné zázemí, z něhož vzešel. Na rozdíl od mnoha jiných slavných hudebníků a skladatelů totiž nepocházel z hudební rodiny a nikdy ani nebyl k umění nikterak cílevědomě veden. Naopak, budoucí skladatel byl synem mlynáře. Sice nesmírně schopného a postupem času i zámožného, ale stále na hony vzdáleného světu hudby, a zvláště prostředí vážné opery. 

Josef Mysliveček se narodil dne 9. března 1737 nejspíše v areálu Sovových mlýnů. Zde jeho otec Matěj s rodinou bydlel předtím, než si mohl roku 1740 dovolit přestěhovat se do domu U Modrého Šífu, který dnes nese pražskou adresu Melantrichova 13 a je ozdoben pamětní deskou připomínající kolemjdoucím svého někdejšího slavného obyvatele. 

Spolu se svým bratrem – dvojčetem Jáchymem – patrně navštěvoval jezuitské gymnázium v Klementinu a později se dokonce pokusil o univerzitní studia. Z nich byl ovšem při první možné příležitosti v roce 1753 vyloučen pro nedostatečný, respektive žádný pokrok ve studiu logiky. Podobně dopadlo i Josefovo dvojče, a proto se nakonec oba bratři dali do učení na mlynáře v souladu s přáním širokého příbuzenstva. Podle cechovních záznamů oba úspěšně složili mistrovskou zkoušku spočívající v sestavení funkčního hydraulického modelu koncem října 1761.

Cesta k hudbě 

Na rozdíl od bratra Jáchyma se však Josef Mysliveček mlynářského řemesla příliš dlouho nedržel. Z jeho korespondence vyplývá, že o pouhé dva roky později již členem pražského cechu mlynářů nebyl a že v této době již cílevědomě pracoval na tom, aby mohl odejít do Itálie studovat italskou vážnou operu neboli operu seria. Jak a kde se k tomuto žánru, který jej tolik vzal za srdce, mladý mlynářský učeň v Praze dostal, není známo. Stejně tak se neví mnoho o jeho hudebních studiích před odchodem z Čech. 

Tak jako ostatním žákům se mu dozajista dostalo rámcového vhledu do hudební teorie i základů hry na nástroj během studia na základní škole a na gymnáziu. V Myslivečkově případě byly tímto nástrojem housle – ve hře na ně údajně odmala vynikal nad své vrstevníky a vzhledem k jeho pozdější oslnivé kariéře se tento údaj zdá být zcela věrohodný. 

Na začátku 60. let 18. století, tedy ještě v době před složením mistrovských zkoušek v oboru mlynářství anebo krátce poté začal také soukromě studovat hudební kompozici u Františka Václava Habermanna, českého skladatele se zkušenostmi z Paříže a Florencie, a u Josefa Segera, který byl předním varhaníkem a působil mimo jiné v týnském chrámu. Jeho cílem nicméně bylo učit se u italského mistra Giovanniho Battisty Pescettiho přímo v jeho působišti v italských Benátkách. 

Hvězda italského nebe 

Už sama skutečnost, že této mety Mysliveček již na podzim roku 1763 dosáhl, je ohromující. V této době mu bylo totiž již 26 let a ve světě profesionální hudby byl takřka absolutním nováčkem. Studovat v Itálii navíc bylo nesmírně nákladné a dodnes není úplně jasné, jak začínající skladatel svůj italský pobyt financoval. Částečně nejspíše čerpal z rodinného jmění, část jeho příjmů pak mohla plynout od hraběte Vincence Valdštejna, o němž se spekuluje coby o Myslivečkově mecenáši. K zakázkám a finančním zdrojům, které Mysliveček v době svých italských začátků měl, se ovšem nedochovaly žádné účty.

Faktem zůstává, že se Myslivečkovi podařilo v rekordně krátké době vybudovat si renomé vynikajícího skladatele vokální i instrumentální hudby. Nepočítáme-li dramatickou kantátu Zmatek na Parnasu uvedenou v roce 1765 v Parmě, byla jeho první regulérní opera Semiramis znovu poznaná veřejně provedena v roce 1766 během letní slavnosti v Bergamu, tedy pouze asi dva a půl roku od Myslivečkova příjezdu do Itálie. Představení samozřejmě sklidilo fenomenální ohlas a vyneslo skladateli zakázku na zkomponování opery pro neapolský královský dvůr a jeho karnevalovou sezónu hned v následujícím roce. 

Neapolské divadlo Teatro San Carlo bylo přitom mekkou soudobých komponistů, kteří se věnovali žánru vážné opery. Podnik najímal na celou sezónu špičkové pěvce i hudebníky, a kromě slavné karnevalové sezóny trvající od konce května do masopustu následujícího roku uváděl operní produkce u příležitosti narozenin a svátků členů neapolské a španělské královské rodiny. 

Je skutečně s podivem, že vlastně teprve druhá Myslivečkova opera s názvem Bellerofontés zde byla s ohromujícím úspěchem provedena dne 20. ledna 1767 coby poslední opera sezóny. Ať už je pravdou anebo nikoliv, že Mysliveček byl pro italské obecenstvo jakousi exotickou raritou, neboť jižané jen stěží mohli uvěřit, že tak líbeznou a kvalitní hudbu složil autor ze vzdáleného severu, a právě z toho plynul jeho úspěch a lukrativní zakázky na sebe po neapolském úspěchu nenechaly dlouho čekat. 

V následujících letech se Myslivečkova díla stala nepostradatelnou ozdobou významných karnevalových sezón i šlechtických dvorů. Rovněž při krátké návštěvě Čech v roce 1768, kam zavítal kvůli vyřizování pozůstalosti po rodičích, byly v Praze plnohodnotně uvedeny všechny tři jeho dosavadní opery – tedy Semiramis, Bellerofontés a Farnace – což je výsada, které se v 18. století ze skladatelů narozených v Čechách dostalo pouze Janu Antonínu Koželuhovi. 

Život bohéma 

V podstatě ničím nekalené slávy v italských operních domech si Josef Mysliveček užíval až do konce roku 1779. V této době měl na kontě bezpočet hudebních děl včetně velkých oper, oratorií, koncertů pro sólové nástroje i orchestrálních a komorních skladeb, a dokonce se o něm krátce uvažovalo jako o možném řediteli hudby švédského dvorního operního divadla ve Stockholmu. Po profesní stránce byl tím, o čem se mnoha jiným slavným skladatelům té doby mohlo jenom zdát – dělal jen to, co dělat chtěl. Bral zakázky, které jej těšily, a příležitostně učil žáky, kteří jej bavili a dokud jej bavili. 

O jeho osobním životě je však známo velmi málo. Mysliveček neměl rád závazky, nikdy se neoženil a nikdy nevstoupil do stálého angažmá ani do služby, což historické bádání dosti komplikuje. Byl bohémem, který kvůli své lásce k přepychu obratem utratil vše, co vydělal, ba ještě více, a který své okolí dráždil nevázaným milostným životem. 

O něm se dozvídáme především od otce a syna Mozartových. Ti byli s Myslivečkem několik let v úzkém kontaktu, a právě Leopold Mozart ve svých listech poměrně explicitně naznačuje, že Mysliveček se během svých avantýr nakazil syfilidou, která mu postupně zohavila obličej. Mysliveček sám nicméně přičítal svůj žalostný zdravotní stav rakovině obličejových kostí, jež se u něj rozvinula v důsledku zranění utržených při nehodě kočáru v roce 1773. 

Konec v bídě 

Prvním, zato však fatálním Myslivečkovým fiaskem byla opera Armida, poprvé uvedená na svatého Štěpána roku 1779 v milánském Teatro alla Scala. Její premiéru i následné reprízy provázela série skandálů různé povahy včetně toho, že se na jednoho z hudebníků zřítil kus utržené omítky, což vyděsilo sólistku natolik, že místo dokončení árie vykřikla a utekla z jeviště. 

Pro Myslivečka zvyklého na vždy perfektní provedení svých děl se jednalo o šok, který snášel o to hůř, že ani jeho následující – celkově předposlední – opera Medón, král epirský premiérovaná v lednu roku 1780 v Římě nebyla publikem přijata o mnoho lépe. Reputaci skladateli napravilo až jeho poslední operní dílo Antigonos uvedené o pouhé tři měsíce později tamtéž. Nedokázalo mu už ale zajistit dostatečný finanční příjem na to, aby Mysliveček dokázal vybřednout z bídy, do níž se vzhledem k absenci jakýchkoliv finančních rezerv propadl.

Poslední týdny svého života živořil v pronajatém pokoji na ulici Strada del Corso. Zemřel tamtéž, osamělý, zadlužený a obklopený jen hrstkou osobních věcí, které mu zbyly z celého jeho někdejšího jmění. Pohřben byl dne 4. února 1781 na náklady jednoho ze svých obdivovatelů v kostele San Lorenzo in Lucina.

Je dozajista potěšující vědět, že i na sklonku svého života měl Mysliveček okruh milovníků své hudby a že jeho nekrology vyšly ve všech významných periodicích napříč Itálií, Rakouskem i Českými zeměmi. Že tak jako v případě jiných zesnulých hudebníků byl i Mysliveček po smrti vzpomínán hudebními vědci i umělci. Nikdo z nich každopádně nedokázal zabránit tomu, aby na jeho jméno i hudbu usedla silná vrstva prachu tak, jako se to ostatně stalo s celým žánrem italské opery seria starého ražení, s nímž je Myslivečkova tvorba neoddělitelně spjata.