Bratři v Kristu: Co obnášelo být řeholníkem ve středověku?

15.09.2020 - Eva Svobodová

Když se řekne „žít jako v klášteře“, dnešní člověk si představí nepohodlí, námahu a ustavičné odříkání. V očích středověké společnosti však byly kláštery privilegovaným místem


Reklama

Mnišství, jakožto způsob zvláštního přiblížení se Bohu na zemi, se objevilo již ve starověku. Od počátku se dělilo na poustevnictví a tzv. cenobitství, neboli život ve společenství. V podmínkách Evropy a českých zemích se prosadila zejména druhá forma, jíž dal v 6. století podobu svou řeholí Benedikt z Nursie. Jednalo se o přehledné směrnice, podle nichž se organizoval život klášterního společenství.

Víra a práce

Tím hlavním, co činilo mnicha mnichem, byla služba Bohu prostřednictvím práce a modlitby. To vyjadřovalo známé benediktinské heslo „Modli se a pracuj!“ Popularita Benediktovy řehole byla obrovská. Zásadního rozšíření se jí dostalo ve středověku a dodnes představuje základní kánon mnišského života. Řádů však středověk poznal celou řadu. Zjednodušeně můžeme říct, že Benediktovou řeholí se řídily řády označované jako mnišské, k nimž se počítají benediktini, cisterciáci či kartuziáni. Život příslušníků těchto řádů se vyznačoval celoživotním připoutáním ke klášteru, prací a meditací v ústraní. Zatímco benediktini a cisterciáci žili ve společenství, kartuziáni byli především poustevníky a s ostatními členy kláštera se setkávali jen příležitostně. 

Ve středověku dále vznikaly řády tzv. řeholních kanovníků, mezi něž patřili premonstráti a augustiniáni. Oproti mnichům se zabývali kněžskou službou v rámci svěřených farností, a proto museli klášter (zvaný kanonie) často opouštět. Pro ně byla oporou jiná řehole, sepsaná sv. Augustinem, stejně jako pro řády rytířské či špitální, které se věnovaly péči o nemocné a chudé. Středověký svět klášterů v neposlední řadě dotvářely řády žebravé. Jejich zaměření na kázání a pastorační činnost je nutilo pobývat většinu času mimo klášter. Slovo „mnich“ tak ve své podstatě označuje pouze příslušníky první skupiny, ač bývá někdy nesprávně užíváno pro příslušníky církevních řádů vůbec.

Osazenstvo klášterů nebývalo většinou zvlášť početné, v českých zemích jej tvořilo obvykle kolem dvaceti nebo třiceti bratrů. Číslo nesmělo být příliš vysoké, jinak by se mniši nezvládli z výnosu klášterních statků uživit. Za minimální stav konventu bylo považováno dvanáct bratrů plus opat a tento počet symbolicky odkazoval ke Kristu a apoštolům. Zcela jistě však existovaly i menší komunity.

Bratři v Kristu

Vedle zasvěcených osob žili v některých klášterech, zejména cisterciáckých, také laičtí bratři, tzv. konvršové. Ti se na rozdíl od mnichů pocházejících z urozenějších vrstev rekrutovali mezi venkovskými obyvateli, zůstávali negramotní a jejich úkolem bylo starat se o klášterní hospodářství. Často se stávalo, že mniši jim zcela přenechali fyzickou práci na poli a starost o chovaná zvířata, zatímco sobě vyhradili pouze práci intelektuální, čili studium a přepisování textů.

Do kláštera také pravidelně mířily nejrůznější návštěvy, od prostých lidí, žebráků a poutníků až po osoby urozené, a to včetně žen. Ač to představené autority neviděly rády, bylo těžké zavřít před vznešenými dámami bránu, zvláště když se jednalo o mecenášky kláštera, pamatující na něj ve svých darech. Některé kláštery měly pro hosty zvláštní budovy, kde mohli strávit noc. Nehledě na majetek a společenské postavení měl být každý přijat tak, jako by to byl sám Kristus. Na Bibli také odkazoval zvyk mýt příchozím ruce a nohy. U vzácných návštěv směl opat jakožto hlavní hostitel dokonce přerušit půst, aby se neprohřešil proti zásadám pohostinnosti. 

V klášteře také nacházeli útočiště nemocní z nejbližšího okolí. Mniši totiž bývali jedni z mála, kdo měli jisté medicínské znalosti. V zahradě za tímto účelem pěstovali léčivé bylinky, ve kterých se vyznali. V určité dny se klášter otevíral chudým, kteří se tu mohli najíst, vykoupat, případně získat nějaký kus oblečení. Sami mniši dodržovali hygienu střídmě. Řehole povolovala koupele pouze výjimečně, několikrát denně se však myly ruce a jednou týdně nohy. Mniši se pravidelně holili a obnovovali si tonzuru, znak mnišství (vyholené kolečko na hlavě). Vždy však záleželo na představeném kláštera, který mohl v případě potřeby zavést častější mytí. 

Řeholníci a klérus byli dlouhou dobu jedinými členy společnosti, kteří uměli číst a psát. Při klášterech proto existovaly také školy, kde se vzdělávali budoucí adepti mnišství. Kontakt mnichů s vnějším světem však byl omezený. Klášter směli opustit pouze v nutných případech na přesně určenou dobu se svolením opata. Vždy bylo vhodnější vyslat bratry dva, aby nad sebou vzájemně mohli mít dohled.

Poslušnost a prohřešky

Kázeň, poslušnost a pokora byly vlastnostmi pro středověkého mnicha naprosto nepostradatelnými. Jen s nimi mohl naplnit mnišský ideál. Do kláštera byly posílány v případě benediktinů často již malé děti, které tak dostaly patřičnou klášterní výchovu. U cisterciáků bylo možné do kláštera vstoupit až od 18 let, mělo se tedy jednat již o osoby uvědomělé, které ví, co řeholní život obnáší. Horní věková hranice neexistovala. Mnozí do kláštera vstoupili až v pokročilejším věku, kdy se tímto způsobem chtěli před smrtí kát za své hříchy.

Jeden rok od vstupu probíhal noviciát, po němž adept složil do rukou představeného kláštera sliby, které ho zavazovaly dodržovat věčnou chudobu, poslušnost a čistotu. Doba, která uplynula od slibu, byla pak důležitá pro stanovení hodnostního pořadí. Mniši byli totiž považováni za „mladší“ či „starší“ ne podle věku, ale doby pobytu v klášteře. Podle tohoto pořadí pak zasedali ke stolu nebo k modlitbám a museli si vzájemně prokazovat odpovídající úctu.

Představený, jímž byl opat či převor, tvořil hlavní autoritu kláštera, byl zástupcem Kristovým. Vyžadovala se bezpodmínečná poslušnost a on byl zase zodpovědný za spásu svěřených duší. K tomu náleželo i udělování trestů za nejrůznější prohřešky. Mezi ty nejčastější patřilo pozdní docházení k modlitbám, nekázeň při bohoslužbách a při jídle či porušování mlčení. Kromě k tomu určené speciální místnosti, tzv. hovorny, neměli mniši povoleno se mezi sebou bavit. Jedna vizitace v klášteře například zachytila, že bratři se vedle dovolené znakové řeči dorozumívali mumlavými zvuky, což vzbudilo podezření.

Jiným zajímavým (ale lidsky zcela pochopitelným) přestupkem mnichů z Vyššího Brodu bylo vysedávání při víně po večerce v infirmariu, kde panoval volnější režim, čehož bratři rádi využívali. Obvyklým trestem za různá provinění, pokud se hříšník po dvou napomenutích nenapravil, bylo setrvání o chlebu a vodě po příslušný počet dní. Zvláště u mladistvých bratrů byly běžné fyzické tresty. Mezi nejpřísnější patřilo převelení do jiného kláštera. Každý totiž při obvyklém běhu věcí zůstával od složení slibů až do smrti ve stejném klášterním společenství a přesun jinam byl pro něj velkým trestem.

Běh dne dle modliteb

Den v klášteře byl rozvržen do nejmenších detailů tak, jak to nařizovala řehole. Páteří dne byla tzv. oficia (latinsky officium=služba), kanonické hodinky, což byly modlitby a bohoslužby v přesně stanovenou dobu. Toto schéma se opíralo o Bibli, konkrétně o žalm č. 119, kde se píše: „Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu… Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy.“

Rytmus dne tedy řídilo sedm oficií provázejících mnichy od rána až do večera. Každou modlitbu ohlásil klášterní zvon. Řehole k tomu říká: „Jakmile je slyšet znamení k hodince, mnich nechá všechno, co má v rukou a spěchá co nejrychleji k službám Božím.“ 

Poprvé zvon zazněl ještě hluboko v noci mezi první a druhou hodinou ranní, aby mnichy svolal do klášterního chrámu na tzv. vigilii. Aby vstávání netrvalo dlouho, spávali bratři oblečeni. Sešli do křížové chodby, kde si v kašně umyli ruce a obličej a pak se vydali do kostela. Další rozvrh dne záležel na ročním období. Letní rytmus od Velikonoc do podzimu byl poněkud příjemnější, vstávalo se trochu později a mniši měli přes den více času na odpočinek. V zimě bylo nutné využít co nejvíce omezeného denního světla, proto přibyla práce na úkor odpočinku a také se podávalo pouze jedno jídlo namísto dvou v létě.

Během rána a dopoledne mnichy v každém případě čekalo několik dalších oficií (zvaných laudes, primy, tercie a sexty) a jedna mše. Nedílnou součástí začátku dne bylo také shromáždění všech v čele s opatem, tzv. kapitula. Její název souvisí s tím, že se při ní četla vždy jedna kapitola z řehole. Na kapitule se řešily hlavně praktické věci související s novým dnem. Ti bratři, kteří se něčím provinili, zde před všemi museli přiznat svoje pochybení.

V poledne se podával oběd (v zimním období až odpoledne kolem 3 hodin), jejž tvořilo velmi jednoduché vařené jídlo složené zejména ze zeleniny. Všechno maso kromě rybího, jež bylo považováno za postní jídlo, se zcela zakazovalo.Výjimkou bylo tzv. infirmarium neboli nemocnice, kde se zesláblým nemocným mohlo přilepšit výživnější stravou. Pilo se víno, samozřejmě v přiměřeném množství, a v postním období byl jídelníček ještě skromnější. Při každém stolování jeden z mnichů ostatním předčítal náboženské texty, aby se tak nezapomnělo na to, že živit se má nejen tělo, ale i duše.

TIP: Život v celibátu: Oběť, nebo osvobození?

Po obědě a krátkém odpočinku v letním období pak následoval čas vymezený pro práci. Tou se rozuměla jak práce v klášterním hospodářství, tak ve skriptoriu, kde mniši opisovali a zdobili knihy. Pamatovalo se i na soukromé studium a četbu. I pro ně byla vyhrazena určitá část dne. Zhruba uprostřed odpoledne svolal bratry zvon k další části hodinek, tzv. nonám. Posledními modlitbami pak byly nešpory a kompletář, po němž se mniši ukládali ke spánku. V létě se tak stávalo kolem osmé hodiny večer, v zimě však už po západu slunce, tedy kolem čtyř hodin odpoledne. Podle tehdejšího vnímání času totiž den končil se soumrakem. Na spánek mnichům zbývalo 6-9 hodin. V klášteře během té doby musel panovat klid, dokud se znovu neozval ranní zvon.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Americký náklaďák GMC CCKW-353 

Válka

Vražda knížete Václava, kterou v představách Matyáše Hutského spáchal o půlnoci sám Boleslav, iluminace z 2. poloviny 16. století.

Historie

Opečený ultrahorký neptun LTT 9779b je zřejmě zbytkem mnohem většího plynného obra.

Vesmír

Krmící se antilopa žirafí bývá častým terčem útoků lvů, gepardů, levhartů a šakalů.

Příroda
Zajímavosti

Spinosaurus aegyptiacus (přezdívaný Trnitý ještěr) žil na území dnešní severní Afriky v křídových obdobích před asi 112 až 94 miliony let.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907