Byly zázračné zbraně Old Shatterhanda a Vinnetoua skutečné, nebo šlo jen o spisovatelův výplod?

Medvědobijka, henryovka a stříbrná puška, jakmile tyto zbraně promluvily, zlo a bezpráví neměly šanci. O jejich rychlosti a přesnosti se nejednou přesvědčili všemožní lumpové a bandité. Vinnetou a Old Shatterhand s nimi dokázali jedinou ranou skolit medvěda nebo prostřílet dřevěnou palisádu několika ranami na palec od sebe. 

Čtenáři ale nemuseli o zázračných puškách pouze snít nad stránkami románů. Slavný spisovatel se totiž nechával tuze rád fotografovat. Pózoval jako Old Shatterhand nebo jeho východní obdoba Kara ben Nemsí, nejčastěji právě se třemi legendárními zbraněmi.

Pouze 12 kusů

Na svých výpravách měl Old Shatterhand u sebe vždy dvě spolehlivé pušky: těžkou medvědobijku a slavnou henryovku. Karel May obě zbraně podrobně popsal v dopise, který roku 1894 zaslal jedné ze svých nadšených čtenářek: „Medvědobijka je dvouhlavňová předovka na dvě olověné kule. Její dostřel je 1 800 metrů a váží 20 starých liber (cca 10 kg), vyžaduje tedy velmi silného střelce. Pochází od slavné firmy M. Flirr, San Francisco a je jedinou zbraní tohoto typu. Henryovka nemá zakalenou hlaveň, jak by se asi čekalo při velké kadenci výstřelů, dostřel je 1 500 metrů. Patrony jsou umístěny v excentrickém otáčivém zásobníku. Je to nejlepší puška na světě. Mohl jsem vystřelit třeba 100 ran za sebou a hlaveň nebyla vůbec přehřátá, v opasku jsem u sebe nosíval 1 728 patron, to vystačilo na pár měsíců v divočině.“ 

Neméně slavná byla zbraň náčelníka Apačů. Ten vlastnil „… dvouhlavňovou pušku, jejíž dřevěné části byly hustě pobity stříbrnými hřeby. To byla slavná stříbrná puška, která nikdy neminula cíl.“ 

U spisovatele se kupily dotazy, zda pušky skutečně existují. Také redakce časopisu Deutscher Hausschatz, kde Mayova vyprávění vycházela, dostávala dopisy zejména ohledně zázračné henryovky. Roku 1891 proto nechala otisknout odpověď: „Slavný mechanik Henry ze St. Louis zkonstruoval opakovačku, jejíž uzávěr se skládá z excentricky se pohybující koule, v jejíž otvorech se nachází 25 nábojů. May ji dostal k vyzkoušení a upozornil, že bude-li vyráběna a prodávána v mnoha exemplářích, bude nevyhnutelným následkem vyhlazení indiánů a zvěře. Henry se proto rozhodl zhotovit pouze 12 kusů, které prodal 12 proslulým westmanům. Jedenáct z nich zmizelo v průběhu let na Divokém západě a jejich pušky s nimi. May je jediný, který ještě žije a jeho ručnice je jediná, která existuje…“ 

Slavný puškař byl ale pouze fiktivní postavou ze spisovatelových románů, což později potvrdila i redakce Deutscher Hausschatz.

Vyzvednutá z hrobu

Ve skutečnosti Karel May v době, kdy psal své romány, žádnou z „kouzelný pušek“ ještě nevlastnil. Dokonce neměl ani představu o tom, jak jednotlivé zbraně vlastně vypadají a fungují. Nejenže při líčení jejich rychlosti a přesnosti naprosto ignoroval veškeré fyzikální a balistické zákonitosti, ale jakmile došlo na odborné dotazy ohledně technických parametrů, podával slavný autor pokaždé naprosto jiné informace, které si v mnohém navzájem odporovaly.

Jako první „spatřila světlo světa“ Vinnetouova stříbrná puška. Německý spisovatel se roku 1896 seznámil se studentem práv Aloisem Schießerem a pozval jej na Velikonoce do své vily v Radebeulu. Student při této příležitosti pořídil řadu fotografií a na některých z nich byla k vidění i slavná stříbrná puška. 

Mnozí čtenáři Mayových románů se podivovali, jak mohla nádherná zbraň viset vedle spisovatelova stolu, když měla být pohřbena spolu s Vinnetouem. May přišel s historkou, že příslušníci ostatních indiánských kmenů se pokusili hrob vyloupit, aby pušku získali. „Nemohl jsem trvale zůstat v údolí řeky Metsur jako hlídač hrobu, a protože se dalo čekat, že se znesvěcení hrobu bude opakovat, stříbrnou pušku jsem vyzvedl.“

Několik dní před Velikonocemi navštívil spisovatele také městský úředník Paul Scheven se svým synem a dvěma jeho spolužáky. „On (Karel May) nás velice přátelsky přijal ve své pracovně přebohatě vyzdobené rozličnými předměty ze svých cest. Nad psacím stolem visela Vinnetouova stříbrná puška. Chtěli jsme vidět i slavnou medvědobijku a henryovku, ale jedna z nich byla zrovna předána puškaři k opravě, protože měla prasklé péro, a druhá byla schovaná, protože May chtěl podle svého vzoru sestrojit 25rannou pěchotní pušku pro německou armádu.“

Znáte Vinnetoua?

Z výše uvedených vzpomínek je patrné, že spisovatel měl před Velikonocemi 1896 ve vlastnictví pouze stříbrnou pušku. Krátce po skončení svátků se objevila i medvědobijka, která údajně byla na opravě u puškaře v Drážďanech, zatímco slavná henryovka spatřila světlo světa až po roce 1900. Všichni pochopitelně chtěli vědět, odkud May pušky získal. Jeden z návštěvníků jeho vily se roku 1910 spisovatele zeptal: „Nuže, pane Mayi, řekněte mi popravdě, odkud pochází stříbrná puška.“ Na to May ironicky odpověděl: „Copak jste nečetl Vinnetoua?“

Původ kouzelných pušek tak dlouho zůstával záhadou. Až v druhé polovině 30. let 20. století vyšlo najevo, že zbraně zhotovil drážďanský puškař Oskar Max Fuchs. Karel May ho vyhledal roku 1895 a pověřil jej delikátním úkolem: mladý puškař měl vyrobit slavnou stříbrnou pušku a medvědobijku, ale nikdo se o tom nesměl dozvědět! 

Nutno poznamenat, že Fuchs byl v té době jen puškařským pomocníkem v jedné drážďanské továrně, kde pouze čistil flinty a vyřizoval drobné opravy. A právě z toho důvodu si ho spisovatel vybral. Pokud by totiž se zakázkou oslovil některého z věhlasných puškařů, celá věc by brzy vešla ve známost, a to May nechtěl.

„Znáte mého Vinnetoua?“ byla prý spisovatelova první otázka, když Fuchse navštívil. Mladý puškař ho však neznal, May mu proto vyprávěl příběh o náčelníkovi Apačů, o jeho pokrevním bratru Old Shatterhandovi a jejich zázračných zbraních. Za zhotovení pušek samozřejmě slíbil Fuchsovi tučnou odměnu, a mladý řemeslník se ochotně pustil do práce. May mu ohledně obou ručnic poskytl jen základní informace, jinak ho odkázal na román Vinnetou–rudý gentleman, který přinesl s sebou.

Obyčejný winchester

Počátkem roku dostal May svoji stříbrnou pušku. Jednalo se o zcela obyčejnou předovku se dvěma hlavněmi a perkusními zámky, která byla hustě pobita mosaznými růžicovými hřebíky. Během Velikonoc pak Fuchs dokončil i medvědobijku, která se měla toho času podle Mayových slov nacházet u puškaře na opravě. Opět se jednalo o dvouhlavňovou předovku s perkusními zámky, která díky své kalibru 23 mm vážila přes 10 kg. Pro srovnání, první vojenské perkusní pušky vážily od čtyř do šest kilogramů.

Kolik May za obě pušky zaplatil, není známo. Patrně se ale jednalo o obrovskou sumu, protože mladý zbrojíř se záhy osamostatnil a roku 1901 si otevřel jako puškař a obchodník se zbraněmi v Drážďanech vlastní obchod. Spisovatel s ním zůstal nadále v kontaktu a roku 1902 od něj obdržel i slavnou henryovku. Jednalo se o pušku Winchester model 1866 na 14 ran, kterou Fuchs dovezl ze Švýcarska. Sbírka „kouzelných“ pušek tak byla kompletní.

Celá pravda o původu zbraní hrdinů Divokého západu vyšla najevo až 25 let po Mayově smrti. V květnu roku 1937 oslavil Fuchs 40leté jubileum svého samostatného puškařského řemesla. Při této příležitosti svůj obchod slavnostně vyzdobil a do výlohy vystavil vzorky svého puškařského umění, lovecké zbraně či řády a ceny, které získal jako mistrovský střelec. 

Největší pozornost ale vzbudily fotografie, které ukazovaly slavnou medvědobijku a stříbrnou pušku Karla Maye a které byly opatřeny odkazem, že to byl právě on, kdo obě zbraně zhotovil. Toto odhalení vzbudilo zejména mezi milovníky „májovek“ značné rozčarování.