Divoká tvář Alp: Jarní svahy Alpské přírody

20.06.2022 - Denisa Mikešová

Pokud si chcete vychutnat nespoutanou krásu Alp, vyhněte se turisticky známým místům a zamiřte do zapadlých dolin, kudy protékají dravé řeky, kde se tyčí srázy skalních stěn a nad horní hranicí lesa se na hladině ledovcových jezer zrcadlí sluneční paprsky…

<p>Na obzoru se ukazují zlověstné bouřkové mraky</p>

Na obzoru se ukazují zlověstné bouřkové mraky


Reklama

Alpy jsou nejkrásnější na jaře. Ještě před třemi týdny ležel na horách sníh, teď jsou nižší svahy pokryté koberci bíle kvetoucích sasanek narcisokvětých, pryskyřníky omějolistými, které též kvetou bíle, a žlutými upolíny. Jak stoupáme výš, květena se samozřejmě mění. Rostlinky jsou nižší a druhů přibývá. Hřeben pak vypadá, jako by na něm byla vysázená jedna velká skalka. Mezi kameny vyrůstají žluté prvosenky aurikule s dužnatými listy a v kombinaci s modrými hořci Clusiovými vytváří zlato-úborové petrklíče dekorativní porost, v němž září purpurové kopyšníky a fialově svítí střapaté dřípatky či miniaturní zvonky alpské.

Odměna s horským dramatem

S rozmanitostí květin ovšem ten den rostly na obzoru také mraky. Nedělali jsme si starosti, protože jsme předpokládali, že na mapě značený bivak nám poskytne útočiště před případnou bouřkou. Ovšem někdy bývá všechno jinak, než si člověk naplánuje. Bivak zbudovaný v 70. letech minulého století postrádal podlahu, místo ní zbyl jen značně nerovný terén a hlína. Na trosky sedátek jsme alespoň umístili batohy a před bivakem jsme postavili stan, který se však v noci podle průsaku tvářil starší než samotný bivak. Noční bouřka byla velká: Přišel silný vítr a lilo jako z konve. Nás však kromě spacáků hřálo vědomí, že ještě ten večer jsme pořídili pěkné fotografie kozorohů, kteří se pásli na strmém svahu kousek od bivaku.

Kozorožci a kamzíci se během slunných jarních dnů a v létě zdržují ve vysokých polohách, kde odpočívají v nepřístupném terénu. Kamzíci mnohdy vyhledávají poslední zbytky sněhu, na kterém se ochlazují. Za potravou společně s kozorožci sestupují ze skalních teras až navečer a brzy ráno, kdy je klima příhodnější.

Na zelených alpských loukách při horní hranici lesa lze pozorovat také jeleny. I oni se chtějí v parném dni zchladit, proto často lehávají na vlhčích místech, v blízkosti horských bystřin a během léta třeba i v některém ledovcovém plese. Odpočinek však nebývá klidný. Zvířata otravují hejna dotěrných much, které na jaře přitahuje i prokrvené lýčí jeleních parohů. Mouchy útočí i na nás; pijí náš pot a přitom nepříjemně lechtají. Rozhodně to není nijak příjemná společnost.

Za tajemným hlasem

Už předešlý večer mě zaujal nápadný hlas, který se ozýval od sněhových polí. Poměrně hluboké, tajemně znějící „orr ke-kerrr“ se neslo do šera smrákajících se hor. Časně ráno se hlas ozval znova. Vykročila jsem přímo k nejbližším zbytkům sněhu, fotoaparát v pohotovosti. Odhalení na sebe nedalo dlouho čekat. V jeden okamžik mi téměř zpod nohou vylétl zavalitý pták, jehož jsem si předtím ani nevšimla, a usedl na nedalekou skálu. Jednalo se o bělokura horského (Lagopus muta). V přírodě jsem se s ním setkala poprvé, a tak jsem pochopitelně neznala ani jeho volání, které prý zřejmě plní funkci zpěvu.

Chtěla jsem si tohoto hrabavého ptáka prohlédnout a také zkusit zdokumentovat, proto jsem se v zákrytu balvanů plížila k místu, kam usedl. Plížení ale bylo zbytečné. Samec téměř přepeřený do letního šatu se moc nebál a až velkoryse mě nechal fotografovat na pouhé čtyři metry. Dal mi šanci několikrát zmáčknout spoušť fotoaparátu a poté s drnčivým voláním přelétl přes malé údolí na protější skálu.

V Alpách se bělokuři vyskytují od klečového stupně až po hranici věčného sněhu. Na zimu se stahují do nižších poloh, kde vyhledávají společnost velkých býložravců. Ti ve snaze dostat se k potravě odhrabávají sníh a bělokurům tak usnadňují přístup k semenům trav a zbytkům rostlin. Na jaře bělokuři oždibují pupeny a živí se hmyzem, koncem léta bobulemi.

Vyhlídka na „vzdušné zámky“

Po úspěšném focení bělokura jsme se chtěli přesunout na horskou chatu. Důvod byl prostý: Docházela nám voda. Právě jsme nebyli v dosahu žádného horského potoka, a ani odtávající sníh nevytvářel malou stružku, ale hned se vsakoval. Z mapy jsme vyčetli, že chata, poblíž které vyvěrá pramen, je nejbližším možným místem, kde bychom mohli vodu doplnit. Od včerejška však fičel silný vítr a občas se mnou zacloumal tak, že mě navzdory těžkému batohu na zádech nekompromisně naklonil do kosodřeviny. Chůze v takovém fičáku byla nejen nepříjemná, ale na exponovaných místech i nebezpečná. Vydala jsem se tedy zpět k bivaku a o pár hltech vzácné tekutiny jsem přežívala navzdory větru i pražícímu slunci.

Manžel zatím schoval svůj batoh ve skalní puklině a jen nalehko s prázdnými láhvemi absolvoval cestu k prameni za chatou. Zpět se vrátil s naprosto úžasnou novinou. U pramene zastihl stádo kozorožců! Vzhledem k tomu, že se zvířata klidně popásala na travnatých svazích kolem jediného vodního zdroje v dosahu několika kilometrů (alespoň podle mapy), jsme usoudili, že zítra navečer bychom s notnou dávkou štěstí mohli kozorožce zastihnout na stejném místě. Alespoň jsme v to doufali. S vidinou „vzdušných zámků“ jsme opět postavili protékající stan. Tentokrát naštěstí nepršelo, ale protivný, chladný vítr ustal až k ránu.

Lepší než trekové boty

Ráno se mi za pokřiku bělokurů podařilo vyfotit kamzíky. Tři dospělci okusovali trávu ve strmém srázu v blízkosti samice s loňským mládětem. Všichni však byli pode mnou, takže fotografie by byly příliš z nadhledu. Snažila jsem se tedy nenápadně slézt níž, když tu si mě jeden z kamzíků všiml a ostrý hvizd, který vznikne vyfouknutím vzduchu z nozder, prořízl ranní ticho. Všichni zbystřili a ladně popoběhli v krkolomném terénu ještě víc dolů. Ten, který výstražně zahvízdal, ale rozvážně vystoupal na vytrčený skalní ostroh, odkud jistil okolí (dominantním smyslem kamzíka je zrak).

Opatrně jsem sešplhala ještě níž, abych se dostala na úroveň zvířete a zpoza kamene vyfotila na skále „pózujícího“ strážce. V tu chvíli jsem ocenila základy skálolezení, ačkoliv jsem na kluzké trávě záviděla kamzíkům blánu mezi prsty, díky níž se kopýtko doširoka roztáhne a dokonale tak přilne k povrchu. To jim zaručuje bezpečný pohyb i možnost dělat odvážné skoky v náročném horském terénu. Při sestupu zvířata využívají i paspárky na noze – jejich tvar a sklon zvyšuje brzdící účinek. Což se o vzorku sebelepších trekových bot říct nedá.

Dohled nad kamzičí školkou

Po zdárném začátku jsme se konečně vypravili k horské chatě, kde jsme plánovali složit těžké batohy a přes noc i naše těla. V půli cesty nám opět začala docházet voda, což bylo nepříjemné, protože slunce pražilo. Museli jsme tedy vyjít s posledním litrem, dokud jsme nedošli k chatě. Jinak jsme obvykle vypili pět litrů na dvě osoby na den.

Cesta k chatě byla poměrně dlouhá, poněvadž jsme zastavovali kvůli fotografování alpské flóry a také kvůli pozorování kamzíků, kteří v nezvykle parném jarním dni polehávali na zbytcích sněhu a chladili se. Leželi však vždy velmi daleko. Dalekohledem jsme na stráni náhorní planiny sledovali i zvolna přecházející tlupu kamzic s letošní drobotinou. Kamzíčata se držela pospolu a tvořila jakousi „kamzičí školku“. Dospělé samice je v této formaci snadněji uhlídají a oni se zase mohou mezi sebou dosyta honit a přitom pružně a obratně vyskakovat do výšky.

Jednodenní kozorožčí divadlo

Na chatě jsme si zamluvili nocleh, občerstvili se a s velkým očekáváním jsme se vydali s fotoaparáty k prameni, kde Zdeněk den předtím zastihl kozorožčí stádo. Štěstí nám přálo. Když jsme přišli k vodě, stačilo se jen rozhlédnout po okolních kopcích a začít počítat. Zaznamenali jsme neuvěřitelných 28 kusů, které pospávaly na vyvýšených místech, otíraly se o kleč, popásaly se a občas přátelsky i s trčící trávou v tlamě zkřížily rohy. Úchvatné divadlo odehrávající se častokrát v bezprostřední blízkosti majestátních zvířat vygradovalo, když se několik kusů rozhodlo přeběhnout přes sněhový jazyk, aby se vzápětí připojilo k většině.

Nakonec nás od kozorožců vyhnal termín večeře, čehož dodnes lituji. Ubytovaní turisté nám stejně všechno snědli, takže na nás zbyly poslední dvě porce špaget (i když výtečných) a zatímco jsme jedli, kozorožčí divadlo u pramene určitě pokračovalo.

Na ráno jsme si směle „naplánovali“ repete ve společnosti kozorožců, ale celé stádo zmizelo někde v horách. Na skalách vysoko nad námi přecházely tři opožděné kusy a i ony zanedlouho zmizely v hustém porostu růžovo-červeně kvetoucích pěnišníků rezavých (rododendronů). Své druhové jméno získaly pěnišníky podle rezavé pryskyřičnaté plsti na spodní straně listů, která rostlinám pomáhá bránit se proti vysušujícím větrům.

Sestup za dohledu svišťů

Vrátili jsme se na chatu, vyzvedli jsme batohy a obtěžkáni věcmi jsme pro tentokrát vyrazili do údolí. Jenže nešlo to tak rychle. Cesta byla totiž lemována rozličnými kvítky všemožných barev a tvarů, takže náš sestup byl každou chvíli prokládán fotografickými zastávkami. Zakrslá dryádka osmiplátečná, růžokeřík listový, bílý mák Sendtnerův, rozčepýřené modré hlavičky kdoulenek srdcolistých… Jemnost květin až v ostrém protikladu kontrastovala s drsnou krajinou skal a příkrých kamenitých svahů, odkud nás bedlivě pozorovali svišti. Slunili se rozvalení na kamenech a patrolovali okolí nebo dřímali v ústí svých nor.

Svišti nemají rádi vysoké teploty a během parných dnů nepřijímají potravu. Obecně jsou horská zvířata uzpůsobena k přežití v drsných podmínkách, kdy například ještě na jaře může rozkvetlé stráně zčistajasna zasypat sníh. Vedra krátkého horského léta proto snášejí hůř než chlad a nepohodu.

Namísto doslovu

Dívám se na kamzíka, který leží na nepřístupné skalní římse, a snažím se dalekohledem odhalit skrytou pěšinku, po které se tam na ni dostal. Ozvěnou od skalních stěn se odráží křik kavčat, a když zvednu hlavu k obloze, všimnu si siluety orla, který krouží vysoko nad námi. Jen mi tu idylu krásné a dosud nespoutané přírody odlehlého koutu hor kazí posed, který vyčnívá na kraji lesa a v téměř panenské divočině působí doslova zlověstně (obliba trofejního lovu v Alpách v posledních letech roste). Otočím se k němu zády a se supěním nahodím na ramena přeplněný batoh.

TIP: Století kamzíků v Jeseníkách: Dva světy kamzíka horského

Sice se plahočíme z kopce do kopce s těžkou fototechnikou, ale zastřelit zvíře umí každý. My, lovci beze zbraní, se k němu musíme přiblížit tak, aby výsledná fotografie byla efektní. Vyfotit a přitom nevyplašit. A protože počasí v horách bývá opravdu „náladové“, snášíme nepohodu společně se zvířaty, zdoláváme úzké chodníčky, kde často chybí jištění, a proto fotoaparát někdy z batohu vytáhneme, až když už je pozdě. Zejména obezřetní svišti a kamzíci vám nedají žádnou fotku zadarmo. Ale i to patří k divoké tváři Alp.

 

 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Až stanice doslouží, nové moduly se od ní odpojí a zůstanou na oběžné dráze pro soukromé účely. (foto: NASA, CC0)

Vesmír
Revue

Kočrka, kohout nebo třeba kozel - tato zvířata byla ve středověku považována za pomocníky čarodějnic. (foto: Pexels, Lucas PezetaCC0)

Historie

Kareta obrovská (Chelonia mydas) je coby ohrožený druh chráněna. V dospělosti jsou jejími jedinými nepřáteli větší druhy žraloků (zejména žralok tygří) a člověk. (foto: Wikimedia Commons, National Marine Sanctuaries, CC0)

Věda

Hideki Tódžó již jako japonský premiér na manilském letišti před inspekcí posádky Filipín. Japonští vojáci na souostroví povraždili statisíce civilistů. (foto: Wikimedia Commons, Reader's Digest, TT News AgencyCC0)

Válka

Po měsíci „UPF diety“ přibral Chris van Tulleken sedm kilogramů (tři kilogramy tvořil jen tělesný tuk, zbytek sacharidy uložené v játrech a svalech), z průměrné hmotnosti podle BMI poskočil k nadváze. (ilustrační foto: Shutterstock) 

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907