Století kamzíků v Jeseníkách: Dva světy kamzíka horského

12.06.2019 - Štěpán Mikulka

Loni uplynulo 105 let od doby, kdy první z Alp přivezení kamzíci vstoupili na půdu Jeseníků. Stále se jim tam velmi dobře daří a bezesporu patří mezi nejpozoruhodnější živočichy nejvyšších moravských hor

<p>Kamzík pátrající v kraji – oblíbená činnost kamzíků.</p>

Kamzík pátrající v kraji – oblíbená činnost kamzíků.


Reklama

Snad nejintenzivněji začne člověk vnímat veškeré přírodní dění paradoxně tehdy, když se dlouhodobě zaměří na jeden živočišný druh a jeho biotop, a to v průběhu celého roku, nikoli pouze v čase sezónních biorytmů. Se spoustou neopakovatelných zážitků tak získá i množství překvapivých poznatků. Podobně se vedlo i mně, když jsem se začal soustředěně věnovat kamzíkům...

Ploché vrcholy a strmá údolí

Nevím, nakolik někdejší lesníci v čele s vrchním lesním radou Höhlmannem a vrchním lesmistrem Dreschlerem, kteří před více než sto lety stáli u zrodu i realizace myšlenky chovu kamzíků v Jeseníkách, předem řešili vhodnost či nevhodnost horského biotopu Jeseníků pro introdukci tohoto býložravce. Zdá se ale, že přesně vystihli potřeby turovitého sudokopytníka. Hrubý Jeseník dodnes nabízí kamzíkovi horskému (Rupicapra rupicapra) velmi vhodné podmínky k životu a jesenická populace patří k nejzdravějším v Evropě.

Pokud bychom se podívali na Hrubý Jeseník z ptačí perspektivy, určitě by nám neunikly dva základní rysy tohoto nejvyššího moravského pohoří. Jsou to jednak ploché vrcholy s dominantním hlavním hřebenem a četnými vrcholovými skalami (tzv. tory); dále pak strmá údolí, z jejichž převážně lesnatých úbočí vystupují rovněž rozmanité skalní útvary (skalní hradby a výchozy). Oba jmenované biotopy kamzík v průběhu roku s různými preferencemi využívá.

Život nad hranicí lesa

Nejvyšší ploché partie Jeseníků v oblasti hlavního hřebene, jimž se říká alpínské bezlesí, jsou fenoménem České republiky. Navazují na horní hranici lesa, která se tady pohybuje v průměrné nadmořské výšce 1 300 až 1 350 metrů a kromě Jeseníků je lze u nás vidět už jen v Krkonoších. Vznikly působením celoročně velmi drsných klimatických podmínek. Průměrná roční teplota se zde pohybuje v rozpětí 1–3 °C a v průběhu celého roku je tady prakticky nepřetržitě větrno. Kamzík horský se v nejvyšších partiích Jeseníků vyskytuje po větší část roku. Nalézá zde především dostatek vhodné potravy, ale zdržuje se i z jiných důvodů.

Mimo turistickou sezónu, kdy v Jeseníkách panuje klid, lze nad horní hranicí lesa spatřit pasoucí se a odpočívající tlupy kamzičí zvěře po celý den. Jde většinou o stáda do 15 kusů, i když v minulosti bylo možné spatřit i více než 50 kusů pohromadě.

Na vrcholu turistické sezóny vytahují kamzíci do vrcholových partií Jeseníků pouze časně z rána a navečer. Zbytek dne tráví na klidnějších místech, obvykle na strmých svazích, opět však v dosahu horní hranice lesa.

Zrakem i sluchem

Kromě potravy nalézá kamzík ve vrcholových partiích i velmi důležitý přehled. Zrak je totiž dominantním smyslem, jehož převaha nad ostatními smysly kamzíka je vcelku pochopitelná. Pro větrné počasí není ve vyšších partiích hor mnohdy dostatečně slyšet. Sluch kamzíků zřejmě není tak dobře vyvinut jako zrak. Důvodem může být i značné osrstění slechů, a to i v jejich vnitřní části. To nejspíš eliminuje jak ztráty tepla v chladném prostředí hor, tak i chrání vnitřní sluchové ústrojí před větrem. Přitom však jsou kamzíci schopni vnímat i slabé zvuky. Poměrně tichý říjný hlas kamzíka slyší samice až na půl kilometru. Osobně jsem tento specifický hlas za bezvětrného počasí vnímal přibližně na poloviční vzdálenost.

Známý varovný hvizd kamzíka zaznamenají příslušníci stáda díky jeho intenzitě i výškové frekvenci vždy spolehlivě a okamžitě. Obvykle po něm následuje únik, jehož směr udává jedinec, který na nebezpečí upozornil. V Jeseníkách uniká stádo nejčastěji ze svahu dolů. Když si kamzíci nejsou jisti druhem nebezpečí, nebo i tím, zda stále trvá, vůdčí kamzice se zpožďuje za tlupou a ukryta například za terénní vlnou vyčkává, aby zjistila, jestli je, či není skupina pronásledována.

Svět neviditelných pachů

Zmiňme se rovněž o velmi citlivém kamzičím čichu, který živočich využívá především k doplnění zrakových informací. Proto se kamzík při zpozorování podezřelého objektu k němu často musí zdánlivě nelogicky přiblížit – jde si tzv. pro vítr. Prostřednictvím čichu, přesněji řečeno tzv. vomeronasálního orgánu, rovněž zjišťuje stupeň říjnosti kamzice. Přitom často zvedá horní pysk a cení zuby; tato jeho činnost se označuje jako flémování. Flémovat však může i kamzice, když si například snaží zapamatovat pach svého mláděte.

Nejrůznější pachy tedy mají pro kamzíky horské rovněž velký význam. Proto také pomocí pachu označují své teritorium. Slouží jim k tomu sekret z pachových žláz, tzv. fíků, které se nalézají za růžky. Kamzíci takto mnohdy označují zakrslé smrčky solitérně roztroušené těsně nad horní hranici lesa či jejich uschlé pahýly. Je nutno dodat, že fíky i růžky mají u kamzičí zvěře obě pohlaví. Podle ročních prstencových vrubů na povrchu růžků se dá celkem spolehlivě určovat stáří i pohlaví kamzíků.

Život ve skalních hradech

Druhým charakteristickým rysem Jeseníků jsou hluboká, někdy až strmá horská údolí, z nichž některá se vyznačují bezpočtem skalních útvarů. Právě do těchto často nepřístupných míst se na přechodnou dobu uchylují kamzice po šestiměsíční březosti, kdy na svět přivádí malá kamzíčata (konec dubna až polovina června). Obě pohlaví tady nacházejí útočiště v období říje (polovina listopadu až polovina prosince). Kamzíci jsou zde totiž minimálně rušeni.
Především tady však přečkávají zimní období, kdy sestupují ke skalním komplexům až do výšky 600 metrů n. m. Nabízí se jim nejen závětří, ale i dokonalý úkryt. Rodiny kamzíků nocují na mnohdy velmi nepřístupných místech, v nejrůznějších skalních výklencích a jeskyňkách. Vůdčí kamzice zalehává na místě s nejlepším přehledem, aby mohla stádo včas varovat před případným nebezpečím.

Ze skal mají kamzíci rovněž dostatečný rozhled, který se pro ně zdá být takřka životní nutností. Kolem poledne, kdy se v zimním období kamzíci převážně pasou, se také dokáží na skalách doslova slunit, natočeni hřbetem ke slunci. Jejich tmavá zimní srst za slunečných dní znamenitě „přitahuje“ teplo.

Na hraně

Podobné skalní komplexy se v nižších polohách Jeseníků často nacházejí v hospodářském lese, kde je potravní nabídka velmi skromná. Kamzík horský je však i na takto skromné potravě schopen přežívat velmi dlouho. Dominantní složku jeho zimního jídelníčku tvoří jehličí, větvičky borůvčí, lišejníky, játrovky atd. Právě takovéto stravě je také výborně uzpůsoben kamzičí chrup, jehož stoličky dokážou rozmělnit i dost tuhé složky potravy. Přední zuby jsou pak doslova mistrovským nástrojem. Jsou uzpůsobeny ke spásání i velmi krátké trávy (okolo 2 cm), která právě skály na vhodných místech obvykle porůstá.

Má to však jeden háček. Za krutých zim zůstávají poslední nespasená místa bez sněhu už jen na velmi strmých úbočích skal. I tam se však kamzík dostane. Má velmi svalnaté a houževnaté tělo, přičemž zadní běhy jsou delší, než přední. To je pro kamzíky užitečné právě při pohybu ve svahu a na skalách. I tak jsou ale v kamzičích tlupách mnohdy k vidění kusy se zlomenými růžky či poraněnými běhy, což je zřejmě důsledek nejrůznějších pádů. Také přibližně polovina kamzíčat první rok svého života z různých důvodů nepřežije.

Býložravý horolezec

Pokud se komplex skal nachází v přírodě blízkém lese, můžeme zde kamzíky zastihnout i trvale. I tady by to však v zimě nejspíš nešlo bez dostatečné zásoby podkožního tuku, kterou kamzík nejlépe nabere v letních měsících nad hranicí lesa. Právě proto se tam kamzíci většinou hned po odeznění mrazů a tání sněhu na jižně orientovaných skalách brzy vracejí. Podobné sezónní migrace lze pozorovat i u kamzičí zvěře v Alpách. Ta se v průběhu roku vyskytuje ve výškách od 1 800 až do 3 000 m n. m.

TIP: Důstojný kozorožec: Nejlepší alpský horolezec

Kamzík horský je v mnoha ohledech unikátní a obdivuhodný tvor. Adaptoval se na horské prostředí, kam byl pravděpodobně v dávných časech vytlačen progresivnějšími druhy býložravců, tak dokonale, že bychom u nás jen stěží hledali podobně vybaveného tvora. Jen ho blíže poznat. Mně se to v průběhu minulých let poštěstilo a za to patří můj dík nejenom kamzíkům, ale i jedinečné jesenické přírodě.

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra)

  • Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)
  • Čeleď: Turovití (Bovidae)
  • Velikost: Hmotnost samců až 60 kg, samice do 40 kg, délka cca 1,1 metru, výška 0,7–0,9 metru.
  • Potrava: Kamzičí zvěř přijímá z 90 % bylinnou potravu. Zbytek jídelníčku je tvořen pupeny a plody, jako jsou borůvky či jeřabiny, a také nejrůznějšími semeny. Na vodu je kamzičí zvěř nenáročná. Zajímavostí související s trávicím traktem kamzíků jsou tzv. bezoáry, které se nalézají v jejich bachoru. Vznikají mineralizací nestravitelných částí potravy a kdysi byly považovány za léčivé.
  • Věk: Ve volné přírodě se dožívá až 25 let.
  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Štěpán Mikulka, www.ordinaryangels.net

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Krásná císařovna Barbora

Historie

Saturn a jeho polární záře

Tři fotografie Saturnu pořízené pomocí spektrografu STIS na palubě Hubbleova teleskopu odhalují dynamickou povahu polárních září na planetě. Série představuje pohled na jižní polokouli tělesa v rozpětí pěti dnů. Polární záře na Saturnu mají podobu prstence zářících plynů v okolí pólů a vznikají při kolizi nabitých částic s magnetickým polem planety. Částice jsou urychlovány na vysoké energie a vnikají do horních vrstev atmosféry. Srážky s přítomnými plyny pak vedou k vyzáření energie ve viditelné části spektra a také v ultrafialovém a infračerveném oboru.

Vesmír

Kdysi aktivní vulkány se dnes mohou skrývat pod zemí

Věda

Ani náročný výšlap vám nezaručí, že si koncert vychutnáte – počasí se totiž může kdykoliv změnit.

Zajímavosti

Frostovi muži ukazují svoji kořist – německou přilbu – jednomu z pilotů whitleyů, který je přišel přivítat do přístavu.

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907