Reklama


Důstojný kozorožec: Nejlepší alpský horolezec

14.11.2018 - Peter Krejzl

Kozorožci alpští žijí vysoko v horách a bez zaváhání se pohybují na téměř kolmých stěnách, kam se za nimi nedostanou ani velké šelmy. Tito mimořádní zástupci řádu sudokopytníků mají z mnoha ohledů pro strach uděláno

<p>Zdálky jsem na skalnatém pahorku zahlédl dva mladé kozorožce při hledání potravy. Vydal jsem se za nimi a obcházel kopeček po vrstevnici pořád dokola. Po kozorožcích ani vidu ani slechu. Konečně mě napadlo podívat se taky vzhůru a zjistil jsem, že kozorožec chodil celou dobu po vrstevnici asi tři metry nade mnou a zřejmě se královsky bavil</p>

Zdálky jsem na skalnatém pahorku zahlédl dva mladé kozorožce při hledání potravy. Vydal jsem se za nimi a obcházel kopeček po vrstevnici pořád dokola. Po kozorožcích ani vidu ani slechu. Konečně mě napadlo podívat se taky vzhůru a zjistil jsem, že kozorožec chodil celou dobu po vrstevnici asi tři metry nade mnou a zřejmě se královsky bavil


Reklama

Setkání s kozorožcem alpským (Capra ibex) v divoké přírodě si člověk musí zasloužit. Ne, že by bylo nutné zvíře několik dní stopovat, nebo na něj čekat v krytu. Musí se za ním jen dojít. Jenže jak druhové jméno napovídá, vyskytuje se tento turovitý sudokopytník v horách ne zrovna nízkých. A aby to bylo ještě zajímavější, v létě se drží výš než v zimě. Znamená to tedy, že v teplých měsících je k nalezení pod hranicí sněhu ve výškách kolem 2 600 až 2 800 metrů nad mořem.

Za horolezci do hor

Jestliže chcete spatřit živého kozorožce ve volné přírodě, musíte vystoupat minimálně 1 200 výškových metrů. Já se za nimi vydal do prostředí Grajských Alp v severní Itálii. Nahoru nevede žádná lanovka, což je ovšem dobře, protože jinak by zde zřejmě nebyli ani kozorožci. Člověka čeká několikahodinový výstup, při němž může sledovat, jak se s měnící nadmořskou výškou proměňuje také krajina. Od pásu lesa na začátku, přes rozkvetlé alpské louky a zakrslé rododendrony až po kamenná pole těsně pod vrcholky. V nižších polohách potkáváme po cestě mnoho kamzíků a na travnatých svazích se odevšad ozývá pískání svišťů.

Naštěstí je všude kolem dost vody, takže žízní netrpí člověk ani zvířata. Jediným problémem je velké převýšení. Odměnou za namáhavě získané metry jsou ale majestátní kozorožci v prostředí nádherných skal a zasněžených vrcholků.

Ve skalní pevnosti

Kozorožci jsou excelentní horolezci. Sledovat, s jakou elegancí se dokážou udržet na sebemenších skalních výstupcích či úzkých římsách, je nezapomenutelný zážitek. Pohybují se na téměř kolmé skále a toto umění zvládají i drobná mláďata. V severní Itálii můžete nalézt kozorožce olizující minerály na padesátimetrové, téměř kolmé stěně přehrady Cingino (Diga del Cingino).

Útesy a strmé skály používají rohatí býložravci jako svůj hlavní úkryt a zdržují se zde po většinu dne. Při nebezpečí prchají právě sem, neboť jen málokterý z predátorů by je dokázal následovat. Pouze při hledání potravy se vydávají na přístupnější místa, kde musí být ostražití především před vlky, medvědy a liškami. Na mláďata si ovšem troufne i orel.

Mírně optimistická budoucnost

Kozorožce můžete sledovat nejen v Itálii, ale také ve Švýcarsku a Rakousku, v menší míře pak ve Slovinsku, Francii a Německu. Italové jim říkají stambecco, Němci steinbock a Slovinci kozorog. Zvíře mimo jiné objevuje i ve známé slovinské legendě (viz Co ještě o kozorožcích nevíte) a rovněž ve znaku Triglavského národního parku.

Podle posledního sčítání má současná populace kozorožců více než třicet tisíc jedinců. Na jejich stavy má kromě predátorů vliv i turistický ruch, pytláci, ale také izolovanost jednotlivých skupin a potencionální možnost příbuzenského křížení. Nicméně se zdá, že počet kozorožců v rámci Alpského pohoří zdárně roste a oblast jejich výskytu se rozšiřuje. Kromě italského Gran Paradisa je tak můžete najít v okolí slovinského Triglavu a v Rakousku například v oblasti Hohe Wand.

V současné době má kozorožec v rámci IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) status „málo dotčený“. Proto je v některých zemích dokonce legálně povolen jejich lov (Rakousko, Švýcarsko, Bulharsko a Slovinsko), naštěstí s minimálním dopadem na celkovou populaci.

Sebejistě nebojácní

Kozorožec se živí se trávou a mechem, občas i větvičkami stromů. V případě potřeby se dokáže postavit na zadní, opřít přední nohy o kmen stromu a dosáhnout tak i na vyšší větve. Během léta dodržuje siestu jako správný Ital. Nejaktivnější je tedy ráno a pak pozdě odpoledne, během dne odpočívá. V zimě se jeho denní aktivita mění na nepřetržité hledání potravy. Vždy se ovšem zdržuje poblíž zdroje vody. 

Samci a samice žijí během léta v oddělených skupinách a až na podzim (na začátku říje) se skupiny samců rozpadají a každý si hledá svůj harém. V tomto období se pak horskými údolími ozývají zvuky dlouhotrvajících soubojů. Při nich se samci nejdříve postaví na zadní a pak se rozběhnou proti sobě. Jejich střet doprovází třeskutý náraz mohutných rohů. I když tyto souboje vypadají opravdu nebezpečně a mohou trvat dlouho, jen zřídkakdy při nich dojde ke zranění. Ostatně ti opravdu největší samci se sobě navzájem vyhýbají a zamezují tak případným těžkým zraněním.

Vůči lidem jsou kozorožci poměrně nebojácní. Zvědavost je zřejmá zejména u mladých jedinců – leckdy na vás shlížejí ze skalní římsy jen dva či tři metry nad vámi. V případě, že se jim něco nezdá, zafunguje osvědčený varovný systém. První jedinec, který zpozoruje potenciální nebezpečí, varuje pískáním všechny ostatní. Nicméně zejména větší samci jsou dost tolerantní, a když o vás ví, není problém přiblížit se jim i na dva metry. Například kamzíci, kteří se v horských oblastech také vyskytují, si udržují mnohem větší odstup.

S trpělivostí dojdeš nejblíž

Relativní nebojácnost kozorožců dle mého názoru souvisí i s faktem, že někteří jejich předci pocházeli ze zoologických zahrad či jiných chovů. (Do těchto „záložních rezerv“ totiž bylo potřeba sáhnout při obnově kdysi téměř vyhynulé populace.) Výraznou roli samozřejmě hraje i vzrůstající turistický ruch v oblasti. Celkově bych řekl, že jsou kozorožci vyznavači filozofie „žij a nech žít“. Přítomnost lidí tolerují víceméně bez problémů, samozřejmě při dodržení elementárních pravidel chování v přírodě. Občas se bohužel vyskytne skupinka „nadšených pomatenců“, kteří s válečným pokřikem „stáámbekóó“ pronásledují kozorožce po kopcích ve snaze ukořistit fotografii. Naštěstí jim dojde dech mnohem dříve než pronásledovaným skálolezcům, a tak mají kozorožci po pár obratných skocích většinou zase klid. 

TIP: Severoamerický kamzík bělák: Odvážný akrobat z vysokých hor

V porovnání s hlasitým halekáním a vysokohorským sprintem se mnohem víc vyplatí věnovat těmto zvířatům čas a klid. Sednout si někde poblíž a nechat kozorožce, ať se klidně pasou v okolí. Postupem času někteří zvědavější nebo flegmatičtější přijdou opravdu blízko a pozorovat je lze bez zbytečné námahy a stresu. V oblasti italského národního parku Gran Paradiso jsem takto strávil několik dní, během nichž jsem mohl sledovat chování těchto zajímavých zvířat a pořídit řadu snímků. Byl to opravdu nádherný zážitek, který mne sice stál spoustu potu, ale námahu mi bohatě vynahradila možnost vidět obratné horolezce v jejich přirozeném prostředí relativně daleko od civilizace. 

Kozorožec alpský (Capra ibex)

  • Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla)
  • Čeleď: Turovití (Bovidae)
  • Popis: Dlouhé zahnuté rohy jsou obzvlášť velké u samců – mohou dorůstat délky až jednoho metru. Samec má rovněž typickou „kozí bradku“. V létě jsou zbarveni do šeda a jejich srst je mnohem kratší, zimní srst je pak tmavě hnědá a mnohem silnější než letní, navíc s hustou podsadou.
  • Velikost: Celkově váží samec 80 až 150 kilogramů, samice jsou výrazně lehčí.
  • Mláďata: Samice jsou březí kolem 170 dní a během května rodí většinou jedno, výjimečně dvě mláďata. Ta dokáží běhat a skákat už od prvního dne života. 
  • Dospělí jedinci: Samice dospívají během roku až roku a půl, samci kolem dvou let.
  • Věk: Obvykle se dožívají deseti až čtrnácti let.

Co ještě o kozorožcích nevíte

Zachráněni italským králem

Již od dob římské říše se tradují zvěsti o léčivých účincích jednotlivých částí těla kozorožce, rohy počínaje. To bohužel vedlo až k nekontrolovanému lovu a téměř vyhubení tohoto druhu. Naštěstí se důslednou reintrodukcí v 19. století podařilo z několika posledních kusů v oblasti Gran Paradisa populaci obnovit a zachránit. Zasloužil se o to zejména italský král Vittorio Emanuell II.

Strážce pokladu 

Známá slovinská legenda líčí příběh bílého kozorožce se zlatými rohy, který v srdci nedotčených hor hlídal poklad ukrytý v rajské zahradě. Místo se snažilo objevit mnoho dobrodruhů, až nakonec jeden z nich uspěl. Vnikl na hlídané území a zastřelil zlatorohého strážce. Kozorožce ovšem vzkřísila zpět k životu zázračná květina. Rozzuřený zlatoroh nejprve shodil vetřelce do propasti, poté rozdupal zahradu a od té doby jej v horách nikdo nespatřil.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Peter Krejzl

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Velké zemětřesení v roce 1923 usmrtilo přes 100 tisíc lidí. Ještě silnější bylo to z roku 2011 při kterém zemřelo okolo 16 tisíc lidí.

Zajímavosti

Do Evropy se orientální parfémy dostaly s křižáckými vojsky. Vzbudily nadšení a obrovský zájem. Netrvalo dlouho a první ryze evropský parfém byl na světě. Ve 14. století si jej pro sebe nechala namíchat uherská královna Alžběta.

Historie

Australský pikachu je barevná mutace vačnatce jménem kusu liščí. 

Věda

Kosmická loď Dragon během mise CRS-10.

Vesmír
Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907