Existoval na Venuši život? A pokud ano, co bylo příčinou jeho zkázy? (2.)

Venuše před námi stále ukrývá nejedno tajemství. Počátkem minulého století ji astronomové považovali za „sestru“ Země s příznivými podmínkami pro život. Nové výzkumy ji však vykreslily spíš jako pekelnou planetu

03.06.2018 - František Martinek



Výzkumy sondy Venus Express ukázaly, že počasí, které na Venuši panuje, je stejně extrémní jako teplota na povrchu. Hustá oblačnost, tvořená kapičkami kyseliny sírové, se nachází 40–60 km nad povrchem. Tzv. mezosféra ve výšce 60–100 km pak představuje přechodovou oblast plynného obalu, kde silný vítr unáší ovzduší takovou rychlostí, že oblétne celou planetu jednou za čtyři dny (tzv. superrotace). Horká atmosféra se šíří na noční stranu tělesa, kde se poté ochlazuje a klesá k vrcholkům oblaků.

TIP: Nepřehlédněte předchozí část článku!

Oceány a vulkány?

Venus Express pořídila i první mapu jižní polokoule Venuše v oboru infračerveného záření, jež odhalila, že naše „sousedka“ se mohla v minulosti podobat Zemi – s deskovou tektonikou a s oceány vody. Ačkoliv radarový systém již dříve posloužil ke zmapování povrchu planety s vysokým rozlišením, Venus Express jako první sonda prozkoumala jeho chemické složení. Nová data pak odpovídají předpokladu, že náhorní plošiny jsou ve skutečnosti pradávnými kontinenty s někdejší vulkanickou aktivitou, které kdysi obklopovaly oceány. „Zatím nejde o důkaz, ale je to v souladu s našimi představami. Můžeme opravdu říct, že horniny plošin vypadají odlišně,“ objasňuje vedoucí mapovacího týmu Nils Müller.

V 70. a 80. letech minulého století dopadlo na náhorní plošiny Venuše celkem osm sovětských modulů, jež posléze objevily v místě přistání pouze horniny podobné bazaltům. Podle nové mapy je materiál v těchto oblastech světlejší a v porovnání s většinou povrchu vypadá starší. Na Zemi představují takto zbarvené horniny obvykle žuly neboli granity, jež vytvářejí kontinenty. Dávné bazalty se dostaly do nitra naší planety v důsledku pohybu kontinentů při procesu známém jako desková tektonika. V kombinaci s vodou pak vytvořily granit a tato směs pronikla na povrch při vulkanické činnosti. „Pokud se na Venuši vyskytuje granit, potom tam musely v minulosti existovat oceány i desková tektonika,“ vysvětluje Müller. Dodává ovšem, že jediný známý způsob, jak detekovat náhorní plošiny coby dávné kontinenty, je vyslat na místo přistávací modul s patřičným vědeckým vybavením.

Kontinenty objevené v laboratoři

Mapy vytvořené pomocí radaru na oběžné dráze Venuše ukazují, že povrch naší sousedky tvoří převážně vulkanické planiny, kde kdysi tekla láva, jež následně utuhla. Ve vzorcích odebraných moduly sovětských sond Veněra v místě přistání se podařilo detekovat bazalty. Nelze však říct, jaké horniny se vykytují v jiných oblastech planety.

Přístroj VIRTIS na palubě evropské družice Venus Express sestavil mapu jižní polokoule tělesa. Žhavá hornina září v oboru infračerveného světla, přičemž emituje spektrum podle svého složení. Jörn Helbert z berlínského institutu DLR pro výzkum planet hledal využití těchto dat, aby zjistil, jaké minerály tedy vytvářejí povrch Venuše. To však byl problém. Vědci znají spektra hornin za pozemských teplot – jenže na naší sousedce panuje spalující žár 460 °C. Výzkumníci proto postavili v laboratoři speciální elektricky vytápěnou komoru, v níž poté „pekli“ různé druhy hornin včetně bazaltů, anortozitů a hematitů a porovnávali získaná spektra s údaji z přístroje VIRTIS.

Výsledky napovídají, že nejstarší oblasti povrchu Venuše může tvořit granit, který na Zemi vznikal v důsledku tektonické aktivity. Z toho vyplývá, že na druhé planetě Sluneční soustavy mohly kdysi dávno existovat kontinenty. Podle některých geologů vyžaduje tektonická aktivita přítomnost vody, což možná znamená, že se na Venuši v minulosti rozprostíraly oceány, jež snad hostily i život. Laboratorní výzkumy tak potvrzují závěry uvedené výše.

Teoreticky obyvatelná planeta

Povrch Venuše je dnes mimořádně suchý a dosahuje teploty, při níž se taví olovo. Astronomové však získali důkazy, že v minulosti byla planeta mnohem chladnější a obsahovala velké množství vody, která nakonec zmizela v důsledku skleníkového efektu. Již dřívější výzkumy naznačovaly, že vznik oblačnosti mohl uvedený proces zpomalit, což oceánům teoreticky umožnilo přetrvat až dvě miliardy let.

„Polovinu své existence mohla být Venuše obyvatelným světem s povrchovými oceány kapalné vody,“ uvádí planetolog David Grinspoon. A pokud se oceány na planetě rozprostíraly dostatečně dlouho, mohly se v nich objevit i složitější formy života. Grinspoon dodává: „Dostaneme-li se v časové škále do rozpětí dvou miliard let, můžeme si představit, jak složitý vývoj zde nastal: nejde jen o vznik života – otevíral se i čas pro zajímavou evoluci.“

Vzhledem k tomu, že Venuši kryje z velké části láva, není snadné zjistit, jak dlouho tamní oceány existovaly a zda se v nich vůbec mohl život objevit. David Grinspoon ovšem tvrdí, že stopu teoreticky představuje odolný minerál tremolit obsahující vodu. Víme totiž, za jak dlouho se v extrémních podmínkách planety mohl rozložit na jiné minerály. Jeho množství by nám pak napovědělo, kdy vznikl, a tudíž jak dlouho se životodárná tekutina na povrchu Venuše nacházela. Výzkum tremolitu však mohou uskutečnit pouze budoucí automatické sondy.

Život v atmosféře?

Podle některých astronomů by pak mohl život v podobě jednoduchých mikroorganismů existovat na Venuši i dnes, a to ve větších výškách atmosféry, kde panují příznivější teplota a tlak. S teorií o možném životě nikoliv na povrchu planety, ale v jejích oblacích, přišli v roce 2002 i Dirk Schulze-Makuch a Louis Irwin z University of Texas. Na základě údajů ze sond Veněra, Pioneer Venus a Magellan poukázali na určité zvláštnosti v tamních mračnech, přičemž podle názoru obou vědců lze uvedené anomálie vysvětlit přítomností mikroorganismů vznášejících se v atmosféře, jejichž metabolismus se podobá některým raným pozemským organismům. 

Zhruba 50–65 km nad povrchem druhé planety Sluneční soustavy skutečně panují velice příznivé podmínky: teplota a tlak dosahují podobných hodnot jako na Zemi, vyskytuje se tam i vodní pára a zřejmě také nepatrné množství volného kyslíku. Přesto všechny úvahy o životě na Venuši představují zatím pouhé spekulace, byť částečně podepřené nepřímými důkazy. Na další závěry si musíme počkat, až na naší sousedce přistanou další moduly (viz Chystá se nová sonda).

  • Zdroj textu

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií

    NASA


Další články v sekci