Falešní Romanovci: Kdo se pokoušel vydávat za potomka ruského cara?

14.09.2020 - Redakce Kauzy (extra Historie)

Pohnutý osud carské rodiny zlákal mnohé jedince k tomu, aby se pokusili vydávat za přeživší celého masakru. Odkud se vzali tito lidé, kteří více či méně úspěšně předstírali svůj romanovský původ? Šlo o psychicky nemocné osoby, nebo jen o vychytralé podvodníky? Anebo mohl někdo z nich skutečně mluvit pravdu?

<p>Zleva doprava velkovévodkyně Anastázie a Olga; car Mikuláš II, carevič Alexej, velkovévodkyně Taťána a Marie s kozáky v roce 1916.</p>

Zleva doprava velkovévodkyně Anastázie a Olga; car Mikuláš II, carevič Alexej, velkovévodkyně Taťána a Marie s kozáky v roce 1916.


Reklama

A si nejrozsáhlejší skupina osob se v průběhu 20. století pokoušela prohlásit za velkokněžnu Anastázii či za careviče Alexeje. Těm bylo v době masakru sedmnáct, respektive třináct let, tudíž nebylo složité se s jejich „dospělou“ identitou po letech objevit na veřejnosti. Ale našli se samozřejmě i napodobitelé dalších carových dcer Olgy, Marie a Taťány. Jasné světlo do této složité situace začaly vnášet až testy DNA, díky nimž je v současnosti možné s pravděpodobností hraničící s jistotou konstatovat, že nikdo z těch, kteří se veřejně prezentovali jako zázračně zachránění členové carské rodiny, nebyl s rodem Romanovců jakkoli spřízněn.

Fräulein Unbekannt

Roku 1920 byla v berlínské nemocnici na Lützowstrasse hospitalizována neznámá žena, poté, co se neúspěšně pokusila spáchat sebevraždu skokem z mostu. Hovořila německy s ruským přízvukem a během pobytu se odmítala jakkoliv identifikovat, pročež ji personál po několika dnech začal oslovovat „Fräulein Unbekannt“ neboli „Paní neznámá“. Následně strávila dva roky v psychiatrické léčebně, a právě během této doby o sobě začala prohlašovat, že je velkokněžnou Anastázií Nikolajevnou. Její tvrzení se setkalo jak se zarytým odporem, tak s jednoznačnou podporou – tu domnělé Romanovně vyjádřili například Zinalda Tolstá, přítelkyně carevny Alexandry či ruský exulant, kapitán Nicolas von Schwabe.

Andersonová po čase ústav opustila a živobytí jí nadále zajišťovalo vydržování různými mecenáši. Vždy se totiž našla dostatečně zámožná osobnost, která jí její carský původ věřila nebo si zkrátka chtěla užít přítomnost této kontroverzní ženy. S Andersonovou se během jejího života setkalo i množství pamětníků, kteří Anastázii znali ještě z romanovského dvora. Někteří z nich ji ihned označili za podvodnici, jiní by přísahali, že se jedná o skutečnou velkokněžnu. Samozvaná princezna se dokonce pokusila soudit o carské dědictví, pochopitelně neúspěšně.

Svůj život žila opravdu naplno, neboť ještě rok před smrtí si stihla vzít o dvacet let mladšího profesora Johna Eacotta Manahana. Zemřela v USA v únoru 1984 za vědomí, že žádný soud do té doby nedokázal její carský původ s konečnou platností ani potvrdit, ani vyvrátit.

Dle dobového vyšetřování soukromého detektiva, kterého si na Andersonovou najal Arnošt Ludvík Hesenský, starší bratr Anastáziiny matky Alexandry, se ovšem tato žena, která vystupovala i pod jménem Anna Tschaikovská, za princeznu Anastázii pouze vydávala. Ve skutečnosti se jednalo o Franzisku Schanzkowskou, polskou dělnici. Ta byla lékaři prohlášena za šílenou, když její manžel zemřel na prvoválečné frontě a ona sama byla zraněna výbuchem granátu, který jí v továrně vypadl z ruky. Testy DNA, provedené v devadesátých letech, pak tuto její identitu spolehlivě potvrdily.

Literárně zdatná fabulátorka

Další z „Anastázií“ svůj život vylíčila v autobiografii, vydané roku 1963. V ní mimo jiné podrobně popsala i samotný akt popravy a způsob, jakým se jí podařilo přežít. Dle její výpovědi ji ve sklepení Ipaťjevského domu polomrtvou zachránila neznámá žena, která o ni na bezpečném místě pečovala, dokud se neuzdravila. Poté prý princezna pod jménem Eugenie Smithová cestovala vlakem a pěšky až do Srbska, kde se vdala a založila rodinu. Její dcera však zemřela v dětském věku a s mužem se následně rozešla. Když se však novináři následně pokusili jejího manžela v Srbsku vypátrat, našli jen muže, který popíral, že by s kýmkoliv tohoto jména byl kdy ženatý. Pro pravdivost jejích tvrzení na druhou stranu hovořil pozitivní výsledek testu na detektoru lži, jemuž se autorka musela na nátlak nakladatelství ještě před vydáním své knihy podrobit.

Bratranec Anastázie Nikolajevny kníže Rostislav Alexandrovič Romanov, který dlouhou dobu žil v Chicagu, se s domnělou princeznou pokusil několikrát setkat, vždy ho ale odmítla. Samozvaná velkokněžna své váhání zdůvodňovala nervozitou a strachem z velkého emocionálního vypětí, které by jí schůzka způsobila.

Za zmínku také stojí setkání „Anastázie“ s polským vojákem Michaelem Goleniewským (viz Trojitý agent), který se vydával za Anastáziina bratra, careviče Alexeje. Oba si tehdy v slzách padli do náručí a objímali se jako dlouho ztracení sourozenci. Poté, co odmítla dát vzorek k potvrzení DNA, se od své romanovské identity začala Eugenie Smithová distancovat. Pohřbena pak na své vlastní přání byla jako Evgenia Smetisko.

Trojitý agent

Málokdo prožil tak nabitý život jako tento dobrodruh polské národnosti. Za svůj život stihl Michael Goleniewski být příslušníkem jak CIA, tak i polské a ruské tajné služby, a krátce dokonce všechny tyto instituce obelhával coby trojitý agent. Nakonec se plně dal do služeb CIA, načež jej polské soudy v nepřítomnosti odsoudily k trestu smrti. Následkem jeho přeběhnutí bylo totiž v USA a v západní Evropě zatčeno několik ruských tajných agentů.

Krátce po útěku do USA se Goleniewski prohlásil za přeživšího careviče Alexeje. Uvedl také, že celou rodinu ve skutečnosti zachránil jejich domnělý vrah Jakov Jurovský. Celá romanovská rodina se podle něj od té doby měla skrývat v Polsku. Toto tvrzení mu však nijak nebránilo se roku 1963 v USA setkat s domnělou velkokněžnou Anastázií, za kterou se vydávala jistá Eugenie Smithová (viz Literárně zdatná fabulátorka). Goleniewski na tvrzeních o svém romanovském původu trval až do konce svého života a rozešel se kvůli tomu i s ruskou pravoslavnou církví, která jeho nároky zpochybňovala.

Estonský grafoman

Ernest Veermann, estonský imigrant žijící v Kanadě, známý také jako Alexej Tammet-Romanov, byl napůl hluchý – prý od toho, jak mu jeho domnělý vrah Jurovský vystřelil během popravy přímo vedle ucha. Trpěl leukémií a snažil se tvrdit, že carevičova hemofilie byla ve skutečnosti chybně diagnostikovanou rakovinou krve.

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Carevič Dimitrij, který čtyřikrát vstal z hrobu

Své nároky začal vznášet až roku 1973, kdy začal příbuzné carské rodiny, žijící ve Velké Británii, bombardovat množstvím korespondence se žádostmi o osobní setkání. Po několika stížnostech z britské strany mu bylo kanadskou policií doporučeno, aby svého konání ihned zanechal. Veermann sice od svých prohlášení nikdy oficiálně neustoupil, ale až do své smrti o čtyři roky později je už nikdy neprezentoval veřejně.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vražda knížete Václava, kterou v představách Matyáše Hutského spáchal o půlnoci sám Boleslav, iluminace z 2. poloviny 16. století.

Historie

Opečený ultrahorký neptun LTT 9779b je zřejmě zbytkem mnohem většího plynného obra.

Vesmír

Krmící se antilopa žirafí bývá častým terčem útoků lvů, gepardů, levhartů a šakalů.

Příroda
Zajímavosti

Spinosaurus aegyptiacus (přezdívaný Trnitý ještěr) žil na území dnešní severní Afriky v křídových obdobích před asi 112 až 94 miliony let.

Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907