Potopa světa není jen biblický příběh: Stejný mýtus sdílely desítky kultur od Indie po Nový svět

Potopa na zemi trvala čtyřicet dnů, voda přibývala, zvedla archu a ta stoupala od země. Vody se na zemi rozmáhaly a velmi přibývaly a archa plula po povrchu vod. Vody se na zemi převelice rozmáhaly, až byly přikryty všechny vysoké hory všude pod nebem. A zahynulo všechno tvorstvo pohybující se na zemi – ptactvo, dobytek i zvěř, veškerá havěť hemžící se na zemi i všichni lidé. Všechno, co mělo ve svém chřípí dech života, všechno, co bylo na souši, zemřelo. Tak popisuje první kniha Mojžíšova dávnou tragédii, kterou přečkal pouze Noe, jeho potomci a zvířata, která nalezla útočiště v jeho dřevěné arše.

Bible však rozhodně není jedinou knihou, která tyto domnělé události zachycuje. Mýtus o potopě světa – neboli diluviální mýtus – patří mezi nejrozšířenější příběhy v dějinách lidstva. Po tisíciletí se vyprávěl od břehů Eufratu a Tigridu přes indické veletoky až po náhorní plošiny Mexika a vždy má v zásadě velmi podobnou strukturu – Boží hněv vede k ničivé záplavě, která vyhladí veškerý život s výjimkou několika vyvolených, kteří poté obnoví lidský rod.

Rozmar bohů

První známé písemné zmínky o potopě nepocházejí z Bible, jak se někdy soudí, ale ze starověké Mezopotámie. Za vůbec nejstarší je považována sumerská skladba o králi, knězi a věštci Ziusudrovi, datovaná do počátku 2. tisíciletí př. n. l. Bohové se zde rozhodnou vyhladit lidstvo, protože je příliš hlučné a brání jim ve spánku. Bůh Enki však včas varuje zbožného Ziusudru a poradí mu postavit obrovskou loď. Dílo se dochovalo pouze ve fragmentech, detaily tak nejsou zcela jasné.

Motiv byl nicméně později rozvinut v akkadském Eposu o Atrahasiovi ze 17. století př. n. l. a slavném Eposu o Gilgamešovi. V tom vystupuje hrdina Utnapištim, který vypráví o sedmidenní bouři, vypouštění ptáků (holubice, vlaštovky a havrana), aby zjistil, zda voda opadla, a o oběti bohům po přistání na hoře Nisir. 

Archeologické vykopávky v Uru, Kiši či Šuruppaku skutečně odhalily silné vrstvy říčních nánosů bez stop osídlení, což potvrzuje, že mezopotámská údolí zažívala katastrofy takového rozsahu, že pro tehdejšího obyvatele „svět“ skutečně zanikl. Mezopotámská verze je také fascinující svou syrovostí – bohové se zde bojí vlastní potopy a po jejím skončení se „jako mouchy“ slétají na obětní maso, protože bez lidí trpěli hlady.

Trest za hříchy

Hebrejská verze v knize Genesis představuje v našem prostředí nepochybně nejznámější verzi mýtu. Ačkoliv sdílí s mezopotámskými texty mnoho strukturních prvků jako stavbu lodi, záchranu zvířat či přistání na hoře, přináší zásadní teologický posun. Zatímco u Sumerů či Akkaďanů je potopa výsledkem rozmaru či podráždění bohů, v Bibli jde o zasloužený trest. Bůh (Jahve) sesílá potopu jako odpověď na špatnost a hříšnost lidí, přičemž Noe je zachráněn pro svou spravedlnost.

Text Genesis je podle moderní biblické kritiky kompilací dvou různých pramenů: jahvisty a kněžského kodexu. To vysvětluje některé nesrovnalosti, například počet zvířat – v jedné části sedm párů čistých, v druhé jen dva od každého druhu. Biblická potopa také trvá mnohem déle než ta mezopotámská – prší 40 dní a nocí a vody opadají až po roce.

Klíčovým prvkem je uzavření smlouvy mezi Bohem a lidstvem, jejímž symbolem je duha – příslib, že svět již nikdy nebude zničen vodou. Hebrejská verze se potom promítla také do Koránu. V tom vystupuje Noe pod jménem Núh, a také on je vylíčen jako bohabojný člověk a prorok, jenž kárá ostatní za jejich nepravosti. Když je odmítnut a vyhnán, sešle Bůh potopu jako trest pro malověrné.

Nové lidstvo z hlíny

Také staří Řekové znali příběhy o ničivé potopě. Platón ve 4. století př. n. l. v dialozích Timaios a Kritias zmiňuje několik potop, které stály mimo jiné za zničením slavné Atlantidy. Součástí antické mytologie je potom příběh Deukalióna a jeho ženy Pyrrhy, který pro nás nejpodrobněji zachoval básník Ovidius. Podle něj se Zeus rozhodl ukončit bronzový věk lidstva, který byl plný pýchy a bezbožnosti. Ze smrtelníků ušetřil pouze Prométheova zbožného syna Deukalióna a jeho manželku. Ti právě na radu Prométhea postavili loď, v níž devět dní a nocí pluli, než přistáli na vrcholu hory Parnas.

Když vody opadly, Deukalión a Pyrrha se modlili k bohyni Themis. Ta jim dala záhadnou věštbu: „Zahalte si hlavy a házejte za sebe kosti své matky.“ Po úvaze pochopili, že matkou je míněna Země (Gaia) a kostmi jsou kameny. Kameny, které hodil Deukalión, se proměnily v muže, a ty, které hodila Pyrrha, v ženy. Tento mýtus vysvětluje také řeckou etymologii – slovo pro lid (laos) je blízké slovu pro kámen (laas).

Potomci izraelských kmenů?

V Indii se mýtus o potopě objevuje poprvé v textech Šatapatha Brahmana a později v puránách. Hlavním hrdinou je první člověk, Manu. Příběh začíná drobnou epizodou: Manu při ranní očistě uloví malou rybku, která ho poprosí o záchranu. Manu ji chová, tvor roste, až mu nakonec prozradí, že se blíží velká potopa.

Ryba – ve skutečnosti avatar boha Višnua zvaný Matsja – poradí Manuovi postavit loď a vzít do ní semena všech rostlin a páry živých bytostí. Během potopy Manu přiváže loď k rohu obrovské ryby, která ho bezpečně provede běsnícím oceánem až k himálajským vrcholům.

A mýty o potopě nacházíme i u domorodých národů Ameriky, což pro rané misionáře představovalo záhadu – někteří to považovali za důkaz, že Indiáni jsou potomky ztracených izraelských kmenů. U Aztéků se hovoří o věku, který skončil strašlivou potopou, při níž se lidé proměnili v ryby. Přežil jen muž Tata a žena Nene v dutém kmeni cedru.

Inkové zase vyprávěli o potopě seslané bohem Virakochou, po níž se lidstvo znovu objevilo z jeskyní u jezera Titicaca. A pozadu nezůstávají ani severoamerické kmeny. Odžibwejové si například vyprávějí příběh o záplavě, kterou přežil pouze hrdina Nanabozo, který poté s pomocí ondatry, jež vylovila ze dna kousek bahna, stvořil novou pevninu.

Doba ledová a meteorit

Jak je ale možné, že je motiv potopy světa tak univerzální? Otázkou si lámou hlavu již celé generace badatelů a jednoznačnou odpověď nemáme. Teorií však existuje celá řada. Podle jedné z nich mohou mýty reflektovat opravdové zkušenosti lidstva z období poslední doby ledové, která skončila někdy před 14 000 lety. Voda z tajícího ledu se valila krajinou a hladiny moří jezer stoupaly, což mohlo přivodit zánik kultur, které v jejich okolí žily. Hrozivý zážitek se potom propsal hluboko do sdílené historické paměti a později našel své místo v mytologiích jednotlivých civilizací.

Archeolog Bruce Masse nabízí jiné vysvětlení. Podle jeho hypotézy, vycházející též z astronomických záznamů, mohl někdy ve 3. tisíciletí př. n. l. dopadnout do Indického oceánu meteorit. Náraz vyvolal obrovskou vlnu tsunami, která zasáhla pobřežní oblasti v Indii, Číně i na Blízkém východě.

Historička Adrienne Mayorová zase navrhuje možnost, že mýtus vůbec nemusel vycházet ze skutečné události, ale pouze z nálezů pravěkých fosilií – jak jinak než potopou, mohly starověké civilizace vysvětlit zkamenělé mušle hluboko ve vnitrozemských oblastech?

Někteří antropologové a etnologové zase poukazují na psychologickou rovinu mýtu. Potopa podle nich symbolizuje jakýsi restart systému, kde se lidstvo skrze utrpení zbavuje hříchů a začíná znovu s čistým štítem pod patronátem božstva.