Jatagan ze dvora Sulejmana I. Nádherného: Osmanský meč zdobí zlato, slonovina, perly i rubíny

Použitými materiály a zpracováním je uvedený jatagan příkladem vytříbené umělecké práce. Je téměř identický s tím, který byl vyroben v letech 1526–1527 dvorním klenotníkem Ahmedem Tekelüm pro osmanského sultána Sulejmana I. Nádherného (👑1520–1566) a dnes se nachází v paláci Topkapi v Istanbulu. Exponát ze sbírek Metropolitního muzea vznikl nepochybně ve stejné císařské dílně, a to mezi lety 1525–1530.

Zlatá intarzie na ocelové čepeli zobrazuje na pozadí se svitky listů boj mezi drakem a fénixem. Tito tvorové, stejně jako zlatem intarzované oblačné pruhy a svitky listů na rukojeti z mroží slonoviny, jsou inspirováni Čínou a do osmanského umění byli pravděpodobně zavedeni prostřednictvím kontaktů s Persií. Kromě oceli, zlata a slonoviny jatagan zdobí i stříbro, drobné tyrkysy, perly či rubíny. Artefakt váží téměř 700 gramů a měří 59,3 centimetru, samotná čepel 46,7 centimetru.

Zbraň janičářů

Původ jataganů je nejasný. Část autorů je spojuje s různými starověkými zbraněmi, například s meči z íránské provincie Lorestán. Jiní je zasazují na východní Balkán, kde se s nimi v 15. století mohli během dobyvačných výprav seznámit i Osmané. Jisté je, že počátek tyto zbraně mají v 15. století a odvozují svůj název od vesnice Yatağan na jihozápadě Turecka (v dnešní provincii Denizli). 

Nejstarší dochovaný exemplář bývá přisuzován Bajezídovi, synovi chána Mehmeda. Vyrobil jej Mustafa ibn Kemal al Akšehirri někdy mezi lety 1481 až 1512, vystaven je v Muzeu islámského umění v Dauhá v Kataru.

Původně tyto zbraně vznikaly ve všech velkých městech Osmanské říše, nejvíce v Istanbulu, Burse, Prizrenu, Plovdivu, Foči, Skopje a Sarajevu. Používaly se ale i v oblastech pod bezprostředním osmanským vlivem, jako jsou Balkán, Kavkaz nebo severní Afrika. Existovaly pro ně různé výrazy: v srbochorvatštině jatagan, v řečtině giatagami, v bosenské srbštině dugi nož (dlouhý nůž), v turečtině jatagan bisari (dlouhý nůž).

Jatagany nikdy nebyly zavedeny do výzbroje osmanské armády. V 17. až první čtvrtině 19. století sloužily především jako osobní zbraně janičářů, elitní turecké pěchoty rekrutované z nemuslimského obyvatelstva Osmanské říše. Janičáři je preferovali, protože jim nepřekážely při chůzi. Vznikaly vesměs na zakázku, na řadě z nich je proto vyryto jméno nebo značka řemeslníka, který je vyrobil, ale také jméno či monogram majitele zbraně. Mezi oblíbené motivy výzdoby patřily citáty z koránu a takzvaná Šalomounova pečeť ve tvaru hexagramu vtlačená do čepele.

Pro úplnost dodejme, že jednotky rakouské armády používaly takzvané jatagany, tedy bodáky s jataganovou čepelí. První model byl od roku 1864 vyráběn pro pušky Lorenz firmami Blackmann nebo Jung, poslední rakouský jatagan představoval model z roku 1885 nebo 1886 pro pušku Mannlicher. Ještě za první světové války používala obdobné zbraně také srbská armáda.