Mistrovské dílo z oceli a ze zlata: Brnění Jindřicha VIII. je klenotem renesanční Evropy
Nádherné brnění Jindřicha VIII., jednoho z nejznámějších a nejslavnějších anglických králů, náleží v newyorském Metropolitnímu muzeu umění k nejznámějším symbolům pozdně středověkého a renesančního válečnictví i dvorské kultury.
Jindřich VIII. Tudor (1491–1547) obdivoval tradiční ideály a ctnosti válečníka a rytíře, proto se je snažil ztělesňovat. V mládí byl energickým a pohledným atletem, vynikal ve sportech jako lov, zápas nebo tenis. Nejvíce ale miloval účast na rytířských turnajích. Historické záznamy nicméně naznačují, že v oficiálních zprávách a uměleckých dílech byly jeho výkony často přeháněny. Naposledy se klání zúčastnil v roce 1536, kdy utrpěl vážné zranění, jež jeho turnajovou kariéru ukončilo.
Prestiž rytíře a válečníka
Po celou svou vládu Jindřich VIII. usiloval o to, aby byl vnímán jako pravý nástupce bájného krále a rytířského ideálu Artuše či skvělých a úspěšných válečníků typu Jindřicha V. ( 1413–1422), který proslul jako vítěz nad Francouzi ve stoleté válce a hrdina známé hry Williama Shakespeara. Jenže tažení proti Francii v 16. století byla neuvěřitelně drahá a přinesla jen málo významných dlouhodobých územních zisků. Jindřich VIII. sice v počátcích vlády trval na tom, že své vojáky povede proti francouzským šikům sám, ale jeho skutečné velení na bojišti bylo omezené a vždy stál mimo největší řeže.
V roce 1544 se třiapadesátiletý král postavil navzdory oslabenému zdraví do čela obléhání Boulogne. Šlo o další neúspěšný pokus o znovuzískání rozsáhlých francouzských území a poslední válečnou akci, jíž se osobně zúčastnil. Právě při této příležitosti si na sebe možná vzal i zbroj vyrobenou na míru v italské Lombardii. Pravděpodobně ji dodal milánský obchodník známý v Anglii jako Francis Albert, jenž obdržel královskou licenci na dovoz a prodej luxusního zboží.
Impozantní polní brnění, které bylo vyrobeno z oceli, zlata, textilu a kůže, se mohlo používat jak na koni, tak při chůzi, ale s ohledem na královo zdraví a obezitu se spíše hodilo pro reprezentaci či krátká vystoupení na bojišti. Brnění je nápadně velké, na výšku měří 184,2, na šířku 83,8 centimetru a váží 22,91 kilogramu. Připomeňme, že Jindřich VIII. v této době vážil okolo 136 kilogramů, takže je nepravděpodobné, že by se v brnění dokázal aktivně zapojit do bojů.
Nádherné pancíře zdobené zlatem sloužily k jeho sebeprezentaci coby legitimního, silného a úspěšného vladaře z Boží milosti. Náprsník a zátylník tvoří horizontálně překrývající se pláty spojené nýty a vnitřními koženými pásky, které zajišťují pružnost.
Dekorace sestávající z listoví, malých bůžků zvaných putti, běžících psů, renesančních svícnů a groteskních ornamentů jsou typicky italské. Původně byla zbroj vybavena odnímatelným zesíleným náprsním plátem, k němuž byla připevněna opěrka kopí, a zesílením levého ramenního chrániče. Tyto části se ale nedochovaly, zatímco původní dvojice výměnných předloktí se nacházejí v královské sbírce ve Windsorském zámku.
Dědictví „šíleného rváče“
Po návratu z tažení u Boulogne daroval Jindřich VIII. zbroj svému oblíbenému dvořanovi Williamu Herbertovi, pozdějšímu vykonavateli jeho závěti a prvnímu hraběti z Pembroke. Herberta, přezdívaného „šílený rváč“, si monarcha oblíbil již jako panoše pro jeho dravou ambicióznost spojenou se stejně prudkou povahou a horkokrevností. Zahrnul ho přízní a bohatstvím. Stali se dokonce švagry, neboť Herbert se oženil se sestrou poslední Jindřichovy manželky, královny Kateřiny Parrové.
Zbroj byla vystavena v Herbertově rodinném sídle Wilton House až do dvacátých let 20. století, kdy ji koupil americký sběratel a spolumajitel největšího naleziště zlata v Nevadě Clarence Mackay. Ten během velké hospodářské krize zbankrotoval a brnění spolu s dalšími artefakty prodal Metropolitnímu muzeu umění v New Yorku.
