Hořký pozdrav z Cejlonu: Čaj se Šrí Lance pěstuje jen díky náhodě

18.03.2021 - Veronika Pešková

Při pohledu na rozsáhlé čajové plantáže obsypané keříky s bílými květy si člověk pomyslí, že to na Šrí Lance nikdy nemohlo vypadat jinak. Opak je však pravdou – nebýt náhody, pěstuje se tu dnes káva

<p><strong>Cesta z plantáže do dřevěné bedny trvá zhruba 24 hodin. Na rozdíl od kávy se musí čaj zpracovávat ihned po sklizení.</strong> <em>(zdroj: Shutterstock)</em></p>

Cesta z plantáže do dřevěné bedny trvá zhruba 24 hodin. Na rozdíl od kávy se musí čaj zpracovávat ihned po sklizení. (zdroj: Shutterstock)


Reklama

Šrí Lanka, jejíž oficiální název zněl ještě před půlstoletím Cejlon, spadala od roku 1802 pod britskou koloniální říši. Místní úrodnou půdu pak Britové využívali především k pěstování kávy. Poté však přišla nákaza v podobě houby Hemileia vastatrix, která zničila prakticky všechny kávovníkové plantáže. Jako náhražka se tedy začal pěstovat čaj, jehož semena se podařilo tajně propašovat z Číny. 

Místní lidé pokáceli divokou džungli, protože pokrývala nejvýživnější půdu. Toto na první pohled drastické opatření však probíhalo regulovaně, a na některých místech bylo dokonce zcela zakázáno. Vykácené stromy odtáhli sloni a zbytek džungle muži vypálili. Šlo překvapivě o jeden z nejdůležitějších kroků v otázce budoucího pěstování čaje – zničila se tak totiž většina semen cizích rostlin v půdě. Pahýly stromů musely hořet dostatečně dlouho, aby se zlikvidovaly plísně, houby a další škůdci.

Poté postavili britští kolonizátoři na odlesněných svazích nezbytné továrny, hospodářské budovy a ubytovny pro pracovníky a správce plantáží. Fabriky na čaj měly kamenné základy, aby v přízemí panoval co největší chlad kvůli procesu fermentace (kvašení). Aby se podařilo stavbu dokončit co nejrychleji, sáhli inženýři po oceli jako po základním konstrukčním materiálu a střechy pokryli plechem. Původní budovy zde přitom najdete dodnes. 

Britští majitelé však měli k dispozici zcela jiné bydlení – vznikly pro ně luxusní bungalovy zajišťující maximální pohodlí. Každá čajová plantáž totiž fungovala (a dodnes funguje) jako samostatná usedlost s vlastním životem – zasazením čajových rostlin počínaje a kvalitně zabaleným čajem ve velkých dřevěných bednách konče.

Zrození černé lahůdky 

Za počátek éry cejlonského čaje můžeme považovat rok 1867. Tehdy přijel na Šrí Lanku britský plantážník James Taylor, aby osobně dohlédl na výrobu čaje na svém políčku o velikosti pouhých devatenácti akrů. Měl již zkušenosti s pěstováním na severu Indie a zavedl i zcela nové výrobní postupy – čajové lístky například ručně roloval a pak je sušil v pecích.

Za další milník lze považovat rok 1873, kdy do Londýna dorazila vůbec první zásilka s cejlonským čajem: vážila deset kilogramů a v Anglii vzbudila tato plodina  obrovský zájem. Již v roce 1899 se tak na Šrí Lance pěstoval čaj zhruba na 400 tisících akrů půdy (asi 160 tisíc hektarů) a jeho produkce stále dramaticky narůstala. Zakládání plantáží šlo ruku v ruce s budováním sítí silnic a železnic. Postupně pak vyrostl i jeden z největších přístavů na světě – Colombo –, a kvalitní čaj se tak rychle dostal z plantáží na paluby lodí a odtud do celého světa.

První obchodníci s čajem vydělali obrovské jmění. Mezi nejznámější patřil Thomas Lipton, proslulý mimo jiné tím, že rád sedával nedaleko své továrny Dambatenne ve městě Haputale, přičemž se kochal výhledem na stále se rozrůstající plantáže. Zmíněné místo dnes známe jako Lipton’s Seat a je veřejně přístupné. 

Sběračky „dovezené“ z Indie 

Čajový průmysl dnes v zemi vytváří více než milion pracovních míst. Pokud se ovšem pohybujete u základny výrobní pyramidy, pak zrovna nezbohatnete. Mzdy sběraček (tuto práci vykonávají téměř výhradně ženy) jsou velmi nízké – kolem tří dolarů na den, což představuje dvě třetiny minimální mzdy státních zaměstnanců. Sběračka přitom musí denně natrhat alespoň dvacet kilogramů lístků, což vydá přibližně na pět kilogramů černého čaje. V minulosti však byly požadavky ještě tvrdší – u sběru cenných odrůd nesměly ženy jíst kořeněná jídla a musely nosit rukavice, aby se nepřenášely nežádoucí pachy. 

Práce na plantážích je fyzicky velmi náročná a sběračky ze mzdy sotva vyžijí. Naprostou většinu z nich tvoří Tamilky: toto etnikum vyznává náboženství hindu, tvoří asi 18 % šrílanské populace a obecně představuje nejnižší sociální vrstvy. Britové si sice v 19. století chtěli na sběračskou práci najímat Sinhálce (dnes hlavní etnická skupina ostrova), jenže místní obyvatele práce na plantážích nelákala. Proto si kolonizátoři začali „vozit lidi“ z jižní Indie z oblasti Tamilandu. Podle dochovaných záznamů musely mít ubytovny pro sběrače příslušné parametry – předepsán byl například i počet a velikost oken. Před nástupem na plantáž prošli všichni zaměstnanci lékařskou prohlídkou, měli bezplatné ubytování a pro jejich děti se v areálech zřizovaly školy.

Lahůdka kropená monzuny 

Pokud se čajovník nezastřihuje, může dorůstat výšky až patnácti metrů. Již po tisíciletí se však čaj kultivuje a udržuje v podobě keřů vysokých zhruba metr. Čajové lístky se mohou poprvé sklízet tři až pět let po vysazení. Aby se zachovala kvalita, sbírají se ručně a zpravidla se trhají dva nejmladší listy a pupen – zmíněná kombinace totiž vytváří nejlahodnější čaje. Časové rozestupy mezi česáním musejí být přesně stanoveny. Doba, po kterou dorůstají nové výhonky, se liší v závislosti na hnojení, podnebí atd. V tropických oblastech lze česat každých čtrnáct dnů. Dalších třicet až sto let se lístky pravidelně sbírají a keř se zarovnává do vhodné výšky. Mohli byste narazit i na několik set let staré čajovníky, které však mají tuhé listy horší jakosti.

Čajovníku se nejlépe daří v tropickém a subtropickém pásmu do nadmořské výšky kolem 2 500 metrů. Říká se, že čím vyšší nadmořská výška, tím kvalitnější čaj. Způsob zpracování pak určuje, zda z lístků vznikne černý, zelený, nebo bílý čaj. Tradiční cejlonský čaj (Ceylon Tea) je ovšem černý a má jemně citrusovou příchuť.

Mix vitaminů a minerálů 

Existuje mnoho čajových odrůd, jež se liší velikostí listů – od čajového prachu, který je nejpodřadnější, přes drť až po jakostní listové čaje. Čaj získaný z prvního listu, jenž je nejmladší, a tudíž i nejbohatší na cenné látky, se nazývá orange pekoe (OP) a představuje ten vůbec nejkvalitnější produkt. Dobrý čaj střední jakosti se získává i z druhých listů označovaných jako pekoe (P). Třetí, čtvrtý a pátý list pak dávají vzniknout čajům střední až nízké kvality. Produkty z Cejlonu se dále dělí například podle nadmořské výšky plantáží: nížinné (do 600 m n. m.) mají slabou chuť, ale rostou rychleji; vysokohorské (nad 1 200 m n. m.) vykazují skvělou chuť, rostou však pomaleji. 

TIP: Šampaňské mezi čaji: Ochutnejte indický Dardžiling

Lahodný tmavý mok navíc obsahuje vitaminy – například C (posiluje imunitní systém), B1 (pomáhá na soustředění) –, zinek a bioaktivní látku EGCG, která působí tlumivě na srážlivost krve a předchází onemocněním srdce. Kromě toho mírní oxidační proces buněk, a lze tak s nadsázkou říct, že zpomaluje stárnutí. Vědci jsou přesvědčeni, že právě díky každodennímu pití čaje se lidé v Asii dožívají tak vysokého věku. 

Výroba zeleného čaje

Zelený čaj se vyrábí odlišně než černý – po otrhání a částečném usušení se vystaví vysoké teplotě, čímž se zabrání fermentaci. Čajové lístky se poté svinou a nechají se dosušit. V Číně a v Japonsku existuje velké množství druhů, které se vzájemně liší vzhledem: najdeme mezi nimi například Gunpowder (malé svinuté kuličky), Jehličkový čaj nebo Jadering, jehož dlouhé výhonky se tvarují do kroužků.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Když člověk přijde o jednu hemisféru, zbývající část mozku dokáže z velké části nahradit její funkci. Plasticita mozku je ale zřejmě závislá na věku. (foto: Shutterstock)

Věda

Ulicemi kráčí smrt

Día de Muertos | Mexiko

Mexický svátek Día de Muertos neboli „den mrtvých“ se slaví od večera 31. října do 2. listopadu. Odrážejí se v něm předkřesťanské tradice, mimo jiné aztécké rituály, a jeho smyslem je poukázat, že smrt tvoří zcela přirozenou součást života. Malování a masky ve tvaru lebek slouží k uctění zesnulých, jimž lidé také pokládají na hroby či domácí oltáře obětiny. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Skupiny malých roverů by mohly pronikat do jeskynních prostor na Měsíci a na další obtížně dostupná či nebezpečná místa. (foto: Lunar Zebro, TU Delft, CC0)

Vesmír
Válka

Po smrti Jana Šembery (1597) pánové z Boskovic vymřeli po meči. A komu připadly jejich překrásné zámky? Jan Šembera obě své dcery provdal za šlechtice z rodu Lichtenštejnů, kteří se tak mohli radovat z bohatého dědictví. (foto: Wikimedia Commons, DoronenkoCC BY-SA 4.0)

Historie

Úchvatná scenérie Velké Sněžné jámy. (foto: © Jan Vítek)

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907