Šampaňské mezi čaji: Ochutnejte indický Dardžiling

19.09.2020 - Tomáš Kubuš

Čaj dobyl svět a na Zemi existuje pouze pár míst, kde ho nikdy neochutnali. Ohromný díl popularity mu přitom zajistila jediná oblast – indický Dardžiling, kde se pěstují ty nejlepší odrůdy černého čaje

<p>Práce sběračky se dědí z matky na dceru, jde však o úmornou dřinu za mizernou mzdu.</p>

Práce sběračky se dědí z matky na dceru, jde však o úmornou dřinu za mizernou mzdu.


Reklama

Město Dardžiling i stejnojmenná oblast na severovýchodě Indie tvoří součást státu Západní Bengálsko. Atmosféra tamní metropole, chaotické a vzrušující Kalkaty, se od klidných čajových plantáží velmi liší. Přibližně pět set kilometrů na sever od ní, na půli cesty mezi Nepálem a Bangladéšem, leží v úrodné rovině město Siliguri. Neoplývá sice mnoha turistickými lákadly, zato nabízí zážitek v podobě jízdy po úzkokolejce Dardžilingské himálajské železnice. Devadesát kilometrů dlouhou trať postavili Britové právě kvůli obchodu s čajem a od chvíle, kdy se první lokomotiva v oblacích dýmu vydala do indických kopců, uplynulo už sto třicet let. Jedinečná tradice však přetrvala, a železnice se dokonce dostala na seznam světového dědictví UNESCO.

Útěk před horkem

Vlak se šine krajinou opravdu velmi pomalu, a osmdesát kilometrů ze Siliguri do Dardžilingu tak urazí za osm hodin. Tudíž máte dost času vychutnat si krajinu za oknem, kdy se rovina posetá čajovníky postupně mění v husté lesní porosty a z kopců se pohled stáčí do hlubokých údolí. 

Těžko říct, zda Britové stavějící tyto úseky mezi léty 1879 a 1881 tušili, že bude himálajská železnice fungovat ještě v 21. století. Vlak musí na své cestě vystoupat ze sta metrů nad mořskou hladinou až do výšky 2 200 metrů. Za jeho okny se přitom odehrává život: malá tržiště, vesničky s obyčejnými domy, městečka roztroušená po kopcích, políčka a sem tam čajová plantáž, nad níž se ráno ohýbá tucet žen. Když souprava zastaví, strojvedoucí s průvodčím vyskakují, aby nakoupili čerstvou zeleninu. 

O pár set metrů výš se přidá mlha. Zatímco dole u Siliguri bylo horko a vlhko, tady se teplota pohybuje kolem patnácti stupňů. Proto si Britové, prchající před spalujícím indickým sluncem, stavěli odlehlá sídla jako Dardžiling. Za okny vlaku přibývá domů, lidí, aut i tržišť a všeobecný ruch sílí – konečně město, o němž snily tisíce lidí a kde se pěstuje nejlepší čaj v celé Indii.

Vzpomínky na britské časy

Dardžiling nikdy nepředstavoval obrovské město jako třeba Agra, Kalkata či Dillí. Leží totiž na vysokých zelených pahorcích, které svírá zasněžený masiv himálajské Kančendžengy, nejvyšší hory Indie. S 8 586 metry nad mořem jde také o třetí nejvyšší vrchol světa a jeho jméno v tibetštině znamená „pět pokladnic velkého sněhu“. V místě se odjakživa mísil vliv Indie, Nepálu, Sikkimu i Bhútánu, ale „dnešní“ Dardžiling vznikl až v první polovině 19. století. Duši mu vdechli Britové hledající odpočinek, a později tam začali pěstovat čaj. Vzpomínky na britské časy přitom dosud nevybledly. 

Dardžilingský život se odehrává na tržišti, v ulicích či na hlavním náměstí Chowrasta. U zlaté sochy nepálského básníka Acharyi se setkávají lidé z celého města, podobně jako před sto lety – jen džentlmeny v kloboucích a dámy v róbách vystřídali školáci v uniformách, skupinky mládeže, indičtí turisté a hrstka dobrodruhů. Místní jsou už od pohledu jiní než ve zbytku Indie: Převládají mírně šikmé oči a spíš čínské nebo nepálské rysy, jaké na jihu neuvidíte.

Mlha coby symbol

Obchody ve starých koloniálních domech s dřevěnými fasádami nabízejí knihy, kávu a samozřejmě čaj. Kousek za náměstím se zvedá pahorek Observatory Hill coby posvátné buddhistické místo, kde se ve větru třepotají stovky modlitebních vlaječek. Buddhismus představuje v těchto končinách nejsilnější náboženství, ale v Dardžilingu najdete i mešity, hinduistické chrámy a několik britských kostelů, již nahlodaných zubem času. 

Chodník stáčející se pod pahorkem tvoří hlavní městskou promenádu. Kráčíte po ní v klidu a tichu mimo dosah aut a sledujete zelenou krajinu, která se občas vynoří z mlhy patřící k dardžilingským symbolům. Najednou začne poprchávat a zavládne dokonale britské počasí. Před deštěm se můžete ukrýt do starého koloniálního podniku Glenary’s na hlavní ulici. Nabízí několik teras a uvnitř spatříte černobílé fotky zašlé slávy. Stačí si objednat konvičku místního čaje, na večeři si dát tradiční dum aloo neboli brambory v pikantní omáčce či plněné taštičky momo, a zážitek z indického města s evropskou historií bude kompletní.

Cesta za malými lístky

Čajové plantáže Dardžilingu se rozprostírají hned za městem a dalších téměř devadesát čajových zahrad leží v celém okolí. Každá z nich je pod přísnou kontrolou a pouze odtud pochází čaj, který se může chlubit známkou kvality. Mekku milovníků tradičního nápoje si můžete prohlédnout na vlastní oči a vyrazit na objevitelskou výpravu. 

Ve zvlněných ulicích ranního Dardžilingu se převaluje hustá mlha a venku je pouze pár lidí. Hlavní cestu ucpaly džípy směřující do Gangtoku, Kurseongu či Siliguri. Za starým hřbitovem s několika zapomenutými náhrobky se objeví čajová políčka. Ostře se sklánějí dolů do údolí, pokrytého smaragdovým kobercem čajovníků. Před dvěma sty lety tu o čaji nikdo neslyšel, ale Britové zjistili, že právě Dardžiling a nedaleký Ásám pro něj skýtají skvělé podnebí. Nejenže tedy objevili divoce rostoucí keře Camelia sinensis neboli čajovníku čínského, ale také v místě zasadili první keře tradičního čaje. V Ásámu s ním experimentovali od roku 1840 a v Dardžilingu se začal jeho příběh psát o rok později zásluhou Archibalda Campbella.

Z Číny do Indie

Zmíněného britského chirurga přeložili do Dardžilingu z nepálského Káthmándú. A právě on přivezl do indického města sazenice z regionu Kumaon na severu země. Britové nejspíš nevěděli, že rozhodnutím vybudovat indické plantáže zcela promění dějiny nápoje, který se do té doby spojoval výhradně s Čínou. Indie se během jediného století stala čajovou velmocí a díky nově zrozené britské zálibě v pití čaje mu přišel na chuť i starý kontinent. 

Sběr plodiny se od těch dob příliš nezměnil – i dnes přicházejí brzo ráno na políčka sběračky. Z čajovníku je totiž třeba odtrhnout jen několik malých vrchních lístků a ženy zvládají jemnou práci lépe. Na zádech nosí velké koše a za den musejí sklidit několik kilogramů. Pro cizince jde o exotický pohled, sběračky však žijí v ničivé chudobě: Za celodenní tvrdou dřinu si vydělají sto dvacet rupií, tedy asi čtyřicet korun. Jejich mzda tak patří k nejnižším v Indii, nemají však na výběr, neboť jiná práce v oblasti není. 

Tibetská stopa

Jen pár kilometrů od Dardžilingu se nachází městečko Ghoom, ukrývající velkou turistickou atrakci – nejvýš položenou železniční stanici Indie, jež vyrostla neuvěřitelných 2 258 metrů nad mořem. Na konci klikatých silnic Ghoomu se pak objeví buddhistický klášter, jeden z nejdůležitějších v okolí. Místní mu říkají Jiga Čoeling a proslavila ho téměř pětimetrová socha Buddhy. Komplex vznikl teprve roku 1875, a přestože už prošel řadou proměn, vyzařuje starobylou posvátnost. Na významu nabyl zejména po roce 1959, kdy se k němu po tibetském národním povstání proti čínské okupaci stáhly tisíce lidí. Často se proto říká, že je zde na severu Indie tibetská kultura dokonce silnější než v samotném Tibetu.

TIP: Úzkokolejka v indických horách: Železniční příspěvek světovému dědictví

Uvnitř kláštera vládne příjemné přítmí, ticho a duchovní atmosféra. Jediný mnich v dlouhém rouchu se modlí nad otevřenou knihou a jeho šepot znásobuje krásu prostoru. Modlitební mlýnky ozdobené mantrou čekají na poutníky, kteří je roztočí, zatímco nehybný Buddha hledí mlčky před sebe. 

Živo navečer 

Na okraji Dardžilingu vyrostlo tibetské centrum, kde vás seznámí se staletou kulturou a s detaily z dávného i dnešního života. K vidění jsou koberce, výšivky, dřevěné výrobky či staré fotografie. Město pak nejvíc ožívá navečer: Tehdy se lidé procházejí po hlavní ulici stoupající k náměstí, restaurace se plní, v obchůdcích s čajem se dál řeší byznys a v podnicích neutichá cinkání lžiček a konvic. Dokud v Dardžilingu zůstane čaj, bude mít místo duši, která návštěvníkům učaruje. 

Ochutnejte ho!

Pokud chcete poznat plody práce dardžilingských sběraček přímo na místě, není nic jednoduššího než zajít k jednomu ze starých obchůdků na náměstí Chowrasta, kde čaj prodávají už po několik generací. Typický místní nápoj je jemný, má světlejší barvu a plnou muškátovou chuť. „Tento pochází z letošní první sklizně a je světlý, protože mu ještě monzun nedodal sílu,“ vysvětluje obchodník Šarma. „Tmavý sbírali ze stejného keře, ale až po monzunu,“ ukazuje. 

TIP: Za tajemstvím chuti: Vědci rozluštili genetický kód čajovníku čínského

Pěstování a sklizeň čaje představují alchymii, podobně jako výroba vína. Existují různé sběry, rozdílné lokality i cena. Ne nadarmo se o místním legendárním nápoji říká, že jde o „šampaňské mezi čaji“, a za kilo toho nejdražšího zaplatíte i stovky eur. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dole snímek Arsia Mons, v horní části zhroucená část padesátimetrového lávového tunelu na úbočí Arsia Mons, zachycený kamerou HiRISE

Vesmír

Alexandr Veliký si získal oddanost vojáků svým kouzlem osobnosti.

Zajímavosti

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

Příroda

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907