V severovýchodní Brazílii se nedávno střetla paleontologie s archeologií. Na lokalitě Serrote do Letreiro ve státu Paraíba na severovýchodě Brazílie se nacházejí tři velké skalní výchozy, kde byly objeveny četně fosilizované stopy teropodních, sauropodních a iguanodontních dinosaurů ze spodní křídy, staré asi 145 až 130 milionů let.

To ale není všechno. Jak uvádí studie, kterou nedávno publikoval vědecký časopis Scientific Reports, na stejném místě se kromě dinosauřích stop nacházejí také petroglyfy, které tam vytvořili dávní obyvatelé této oblasti před příchodem evropských kolonizátorů. Pro tým odborníků, který vedl Leonardo Troiano z Národního institutu historie a umění ve městě Brasília, je to neocenitelný průnik historie v paleontologickém a archeologickém měřítku.

Rytiny u dinosauřích stop

Nalezené petroglyfy většinou představují kruhové motivy. Jejich význam není příliš jasný, velmi ale připomínají skalní rytiny objevené na dalších místech v brazilských státech Paraíba a Rio Grande do Norte. Kromě kruhových motivů se archeologové objevili i rytiny obdélníkových mřížek nebo petroglyfy připomínající hvězdy a hady.

Rozmanitý styl rytin na Serrote do Letreiro napovídá, že měly řadu různých autorů. Možná se nedozvíme, kdo ti lidé byli, vše ale nasvědčuje tomu, že si dali velkou práci s tím, aby vytvořili rytiny v těsné blízkosti dinosauřích stop. Vědci zdůrazňují, že ani v jednom případě nedošlo při rytí petroglyfů k poškození dinosauřích stop. Autoři rytin je očividně nechtěli zničit.

Troiano a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že lidé obývající Brazílii před příchodem Evropanů reagovali na fosilní záznam, s nímž se setkali, a aktivně ho začleňovali do svých uměleckých vyjádření. Autoři studie se přimlouvají, za okamžitá opatření, která by uchránila dinosauří stopy i petroglyfy před dalším poškozením.

V 70. letech se jako jeden z prvních začal kosmickým smetím zabývat výzkumník NASA Donald J. Kessler a v roce 1978 zveřejnil svoji teorii budoucího vývoje: Upozornil, že každá kolize vytváří mrak trosek, jež následně zvyšují pravděpodobnost další srážky. Tím se kolize stávají čím dál četnějšími a spouští se řetězová reakce. Teorie dostala název Kesslerův efekt a podle badatele patřil mezi potenciální dlouhodobé důsledky fakt, že se některé velmi vytížené oběžné dráhy stanou nepoužitelnými – prostě na ně nebude možné umístit zařízení, aniž by ho v relativně krátké době zničil úlomek odpadu. Vědec také tvrdil, že už za několik let bude kosmické smetí znamenat větší nebezpečí než mikrometeoroidy.

Kolegové nepřijímali Kesslerovy teorie jednotně. Někteří jeho výpočty zpochybňovali jako „malování čerta na zeď“, ale brzy jeden po druhém umlkali. Na začátku 80. let totiž nastoupily do služby raketoplány a bylo možné studovat působení kosmického smetí přímo na nich nebo na zařízeních, která z vesmíru dopravily. Do té doby jsme podobnou možnost neměli, a náhle jsme tak zjistili, že je problém drobných úlomků umělého původu mnohem závažnější, než jsme si připouštěli. 

Když například v roce 1983 přistál zpátky na Zemi Challenger zhruba s dvoumilimetrovým zásahem na okně kabiny, jako nejpravděpodobnější příčina se při následném rozboru potvrdil střet s umělým tělesem. Nepatrné poškození nemohlo bezpečnost stroje ohrozit, protože jeho okna sestávala z několika vrstev; přesto jasně a názorně ukázalo rizika, jež se s kosmickým smetím pojí. Zmíněné okno raketoplánu dnes vystavuje National Air and Space Museum ve Washingtonu.

Když si hrají vojáci

Podobné srážky aktivního tělesa s menší částicí byly v historii zaznamenány několikrát. Například francouzské družici Cerise „amputoval“ úlomek kosmického smetí v červenci 1996 přístrojovou tyč. V roce 2006 zase selhal ruský komunikační satelit Express AM-11, který pracoval necelé dva roky a počítalo se u něj nejméně s šesti­násobnou životností. Šetření prokázalo, že na vině byla kolize s cizím objektem.

Jenže 10. února 2009 se srazily dvě velké družice: vysloužilý ruský Kosmos 2251 o hmotnosti 950 kg a aktivní americký komunikační satelit Iridium, vážící 560 kg. Výpočty přitom den před havárií předpokládaly, že se automaty minou o desítky metrů – což mimochodem dokazuje, že jsme stále nepronikli do všech detailů nebeské mechaniky a faktorů, které ji ovlivňují. Vzájemná rychlost těles dosáhla 11,7 km/s a srážka kosmický prostor „obohatila“ o více než tisíc úlomků větších než 10 cm. Nakonec se podařilo katalogizovat 1 668 reliktů z Kosmosu a 628 z Iridia a na orbitě jich dosud zůstává 1 014, respektive 290.

Podobné věci se stávají, i když dnes se pokládá za standard, že se družice po skončení činnosti posílají k zániku do hustých vrstev atmosféry. Těžko omluvitelné jsou ovšem případy jejich záměrného zničení. V počátcích kosmonautiky se takto likvidovaly vojenské satelity, aby nepadly do rukou nepříteli. V září 1985 odzkoušela americká armáda dvoustupňovou raketu ASAT alias Anti-SATellite weapon (označení poté zobecnělo pro celou kategorii daných zbraní): Zařízení o hmotnosti 1 300 kg a délce 6 m, vypuštěné zpod letounu F-15, sestřelilo družici Solwind, načež vznikly stovky úlomků. Jejich přesný počet neznáme, neboť tehdejší detekční metody nelze s těmi dnešními srovnat. Každopádně poslední z nich zanikl až v roce 2004, tedy skoro dvacet let po testu.

V lednu 2007 pak Čína sestřelila pomocí antirakety vlastní vysloužilý meteo­rologický satelit. Lidová republika se za uvedeným účelem rozhodla obětovat svoji stále ještě fungující, nicméně přesluhující družici Fengyun 1C (Feng-jün), vypuštěnou roku 1999. Automat se již nepoužíval, ale nadále se s ním udržovala komunikace. Logika věci byla jednoduchá: „Dokud družice vysílá, netrefili jsme ji. Přestane-li vysílat, zásah byl úspěšný.“ Vzniklé úlomky každopádně oběžnou dráhu nesmírně zaneřádily – zhruba čtvrtina všech detekovaných těles a tělísek dnes představuje důsledek zmíněného „testu“. Od té doby odzkoušely své protidružicové zbraně Spojené státy, Rusko či Indie.

Pozor, padá družice!

Problém kosmického smetí se přitom ne­omezuje na oběžnou dráhu, ale týká se každého z nás: Má totiž potenciál ohrozit satelitní komunikaci, družicovou televizi, navigaci i meteorologické služby. Navíc se s rostoucím počtem úlomků množí případy, kdy vysloužilý hardware proletí atmosférou a dopadne na zem. Riziko nepředstavují malé kousky, jež se po vstupu do ovzduší rozžhaví na několik tisíc stupňů a spolehlivě shoří. Nebezpečné jsou prázdné stupně raket či nefunkční družice: Různé příruby, turbočerpadla nebo spalovací komory raketových motorů mohou ohnivé inferno přečkat a proměnit se ve smrticí projektil.

Ročně dojde asi k 50 událostem, kdy se takto dostanou až na zemský povrch alespoň stokilogramové kusy. Do historie se zapsala třeba sovětská družice Kosmos 954, vybavená výkonným radarem pro odhalování ponorek i atomovým reaktorem k zajištění potřebné energie. Jenže satelit selhal a 24. ledna 1978 jako neovladatelné těleso vstoupil do hustých vrstev atmosféry. Trosky dopadly na kanadské území, což vzhledem k přítomnosti reaktoru na palubě vzbudilo poprask. Speciální oddíly pátraly na desítkách tisíc kilometrů čtverečních a zachránily asi 1 % z původní hmotnosti družice, přičemž jen jediný kousek vykazoval slabou radioaktivitu. Polovinu nákladů na záchrannou operaci zaplatil SSSR, každopádně trosky získali Američané, a i z velmi kusých informací dokázali zrekonstruovat podobu satelitu.

Problém nemá řešení

Co se tedy dá s kosmickým smetím dělat? K velkým družicím můžeme poslat „odtahovou službu“, aby je přesunula na oběžnou dráhu, kde nebudou představovat nebezpečí, nebo je lze rovnou nasměrovat do hustých vrstev atmosféry. Jenže co s nespočetnými miliony úlomků, jež se navíc pohybují všemi směry? Přiletět pro všechny drobné kousky o velkosti pětikoruny zkrátka není možné. Ani občas navrhované sestřelování laserem se nejeví jako vhodné. Troska totiž nezmizí, ale rozpadne se na menší kusy nebo se odpaří. Na orbitě potom zůstane, pouze ji nelze tak dobře detekovat. Největší riziko přitom souvisí právě s nejmenšími částečkami.

Vesmírné agentury i provozovatelé družic si komplikace dobře uvědomují a dobrovolně se zavazují k tomu, aby množství kosmického smetí nenarůstalo – a abychom ochránili alespoň nejcennější oběžné dráhy. Proto raketové stupně po vynesení satelitu míří k zániku do atmosféry, a pokud by to mělo být například energeticky příliš náročné, vypustí náklad ještě před dosažením cílové orbity. Komunikační družice se před koncem činnosti odesílají na tzv. hřbitovní dráhu, 300 km nad tou geostacionární. Problém se tak sice jen odloží o tisíce let, ale cenná orbita zůstává zachována. 

Všechny vysloužilé velké satelity na nízkých dráhách se navádějí na takovou trajektorii, aby do 25 let skončily v atmosféře a ideálně aby jejich trosky dopadly mimo obydlené oblasti. Před vypnutím se spotřebují či vypustí pohonné látky a vybijí se akumulátory, čímž se předejde nechtěným explozím a vzniku mraků kosmického smetí.

Soukromí investoři i vesmírné agentury se dnes předhánějí v přípravě různých misí, jež by demonstrovaly možnosti odstranění velkých kusů kosmického smetí z oběžné dráhy. Aktuálně však nemáme k dispozici nic lepšího než prevenci a zodpovědnost. Otázkou zůstává, zda to bude stačit.

Dějiny válčení se dají vnímat i jako nekončící úsilí nalézt „stříbrnou kulku“, respektive nějaké nové technické vynálezy či taktické metody, které zaručí vítězství. Vždy se však ukázalo, že takové převratné záležitosti mohou fungovat pouze po jistou dobu, než druhá strana nalezne vhodnou odpověď. Tak tomu logicky bylo i v případě nových zbraní, se kterými přišla třetí říše, neboť na většinu z nich Spojenci dříve či později adekvátně reagovali a je takřka jisté, že by se tento vzorec opakoval i u typů, které již do války nezasáhly.

Nástup proudových letadel 

Jako typický příklad lze uvést reaktivní letadla, například slavnou stíhačku Messerschmitt Me 262 Schwalbe, která představovala vážnou hrozbu pro těžké bombardéry. Spojenečtí piloti ovšem záhy odhalili i slabiny německých proudových letadel a přišli na způsoby, jak je sestřelovat. Tento typ se dá navíc použít jako ilustrace dalších závažných problémů, které trápily mnohé německé zbrojní programy.

Rychlé stíhačky vděčily za své výkony proudovým motorům, jež ale měly absurdně krátkou životnost (pouze několik hodin), jelikož Německo zkrátka postrádalo kovy potřebné k výrobě kvalitních turbínových lopatek. Stále více se projevoval také nedostatek pohonných hmot, a tudíž v praxi platilo, že většina dodaných messerschmittů z různých důvodů nelétala. Je docela možné, že pokud by Němci tyto stroje nasadili dřív (například díky získání oněch kovů z Turecka), mohlo by to přinést prodloužení války, avšak je prakticky vyloučeno, že by ji Me 262 mohly vyhrát, což platilo i o jiných pokročilých typech zbraní.

Také se hodí dodat, že některé další typy vyspělých letounů se projevily pouze jako slepé uličky, typicky třeba Messerschmitt Me 163 Komet s raketovým motorem. Jeho rychlost až 900 km/h sice budila úžas, leč ve skutečnosti bylo toto letadlo pro vlastní piloty zřejmě nebezpečnější než pro nepřítele. Také pozdější vývoj jasně potvrdil, že raketový pohon se pro pilotované bojové letouny zkrátka nehodí.

Slabiny „odvetných zbraní“ 

Raketové motory obecně představovaly obor, ve kterém Německo dosáhlo působivých úspěchů. Nejznámější je balistická střela A-4, jež vstoupila do historie pod propagandistickým jménem V-2, tedy „Odvetná zbraň č. 2“ (Vergeltungswaffe). Ve své době reprezentovala takřka fantastický výkřik techniky, proti němuž se do konce války nenašla protizbraň, jenže současně je třeba zdůraznit, že šlo o nevyzrálou a dosti problémovou záležitost. Značný počet raket explodoval během letu a přesnost měla k ideálu hodně daleko, což platilo též o „Odvetné zbrani č. 1“, tedy nechvalně známé „létající pumě“ Fieseler Fi 103. Ta se často označuje za vzdáleného předka současných střel s plochou dráhou letu, byť oproti nim šlo o velmi primitivní konstrukci. 

Pro její pohon sloužil pulsační motor, další technicky zajímavá, jenže v praxi problémová novinka. Ona primitivnost konstrukce ovšem současně znamenala výhodu, neboť zbraně V-1 se díky ní daly produkovat v tisícových počtech, které měly kompenzovat nízkou přesnost. Nesporné ale je, že programy V-1 a V-2 vyžadovaly obrovské množství materiálu, lidské síly, času a peněz, tedy všechno to, čeho měla třetí říše stále méně. Reálný vojenský efekt těchto zbraní však byl minimální, protože se v praxi mohly používat jen proti městským aglomeracím, jelikož přesné zásahy vojenských cílů ležely zcela mimo jejich možnosti. Na straně „odvetných zbraní“ však nadále působila politická podpora z nejvyšších míst.

Reálné fungování třetí říše 

Tím opravdu „nejvyšším místem“ nebyl pochopitelně nikdo jiný než sám Adolf Hitler, jenž se (na rozdíl od spousty svých současníků) nikdy nebál technických novinek. Objektivně je třeba uznat, že někdy vsadil na správné nápady, mimo jiné v případě tankových vojsk. Avšak přinejmenším stejně často se nechal strhnout i k podpoře záležitostí značně pochybných, což dobře dokládají právě zbraně V-1 a V-2. Nacistický vůdce totiž mohl vypadat jako fanda moderní techniky, z hlediska znalostí však zůstal pouhým diletantem. To ostatně platilo i o většině dalších špiček Říše včetně šéfa Luftwaffe, který navíc neměl ani Hitlerovo nadšení pro nové technologie. 

Ve výsledku tedy Hermann Göring adekvátně nepodporoval (či přímo brzdil) mnoho slibných projektů včetně proudových motorů, řízených střel či radiolokátorů. Göringův přístup zároveň ilustruje další negativní trend typický pro třetí říši, která měla ve skutečnosti hodně daleko ke stereotypu o „pořádných Němcích“ a „germánském organizačním talentu“. V praxi šlo spíše o chaos, v němž nejrůznější osoby či instituce (složky Wehrmachtu, SS, nacistická strana, četné úřady atd.) neustále bojovaly o moc a zdroje. Zákonitě vznikaly organizační a kompetenční spory a docházelo ke zpožděním, zmatkům a plýtvání surovinami. To se hodně podepsalo například na raketovém programu, který původně začal v režii pozemních vojsk, ovšem postupně se dostal pod faktickou kontrolu organizace SS, respektive některých osob, které do jejich funkcí dosadil velitel této složky Heinrich Himmler.

Dobré nápady i slepé uličky 

Neutěšená situace v oblasti zdrojů se pak projevila zrodem některých projektů, které sice stále budí zájem a někdy i obdiv, ale ve skutečnosti byly projevem zoufalství. Typickým příkladem je program „lidové stíhačky“ (Volksjäger), nesmírně jednoduchého proudového stroje, jenž se měl dodávat v tisícových počtech pro rychle vycvičené piloty. 

Tak vznikl He 162 Spatz, který sice zasáhl do boje v posledních týdnech války, jenže reálně již nedokázal ovlivnit vůbec nic a zařadil se do dlouhého seznamu záležitostí, které začali studovat odborníci vítězných velmocí. Na těch zanechaly některé německé technické novinky opravdu ohromující dojem, což se týká mimo jiné naváděcích systémů a distančních zapalovačů protiletadlových raket, ale stejně tak experti zcela správně poukázali na nesmyslnost některých nápadů, např. gigantických tanků, jež by se na bojišti staly jen lákavými cíli. 

Technický výzkum třetí říše však nepochybně znamenal pro USA, Velkou Británii a SSSR těžko vyjádřitelný přínos. Jistě nejčastěji se hovoří o raketovém programu, ale veliký význam měly také například práce v oboru aerodynamiky, ponorek, dělostřelecké munice nebo už zmíněných naváděcích zařízení. Řada typů techniky, které se na obou stranách železné opony objevily v počáteční fázi studené války, tak více či méně čerpala z německých kořenů. Nezřídka je dokonce vyvinuli němečtí vědci, jimž Spojenci „odpustili“ dřívější práci pro nacistické impérium.

Uběhlo 390 let od chvíle, kdy byl Albrecht z Valdštejna (1583–1634) spolu se svými přívrženci zavražděn. Životní osudy vrchního velitele císařských vojsk během třicetileté války tematizuje Valdštejnův okruh muzea v Chebu se sídlem v prostorách Pachelbelova domu, kde generalissimus naposledy vydechl. Na prohlídce si návštěvníci mohou kromě Valdštejnova údajného úmrtního pokoje prohlédnout i jeho koně, jenž měl svému pánovi věrně sloužit až do vojenského střetu u Lützenu.

Milovník nevšedních koní

Albrecht z Valdštejna se vrhl do boje proti sasko-švédským vojskům na území dnešního Německa. Osudná bitva 16. listopadu 1632 skončila do určité míry nerozhodně a zavinila smrt tisíců mužů včetně švédského krále Gustava Adolfa II. Na pomyslné úmrtní listině se tehdy měl ocitnout i Valdštejnův kůň, nicméně přes popularitu této historky nelze jeho zastřelení u Lützenu prokázat.

Zesnulého oře, který měl prý slyšet na jméno Mas Querido (španělsky Můj miláček), si Albrecht z Valdštejna pravděpodobně vážil, poněvadž ho nechal vycpat a převézt do svého paláce v Praze. Do dnešních dní se tak dochovalo jeho snad původní žíhání, jež se u koní objevuje málokdy. Kvůli unikátnímu vzhledu, zapříčiněnému zřejmě embryonálním spojením dvouvaječných dvojčat, tedy vrozenou poruchou zvířete, koně dost možná osedlal právě vlivný vévoda, který si (dle odborníků velmi drahé) zvíře mohl dovolit. Albrecht z Valdštejna proslul jako chovatel a milovník koní, v jehož stájích se nacházeli i jedinci s pohybovými anomáliemi, a při polních taženích ho doprovázely stovky obyčejných a desítky ušlechtilých jezdeckých ořů.

Unikát z Chebu

Jeden z nejdůležitějších artefaktů současné expozice o Valdštejnovi se pyšní titulem pravděpodobně nejstarší vycpaniny neboli dermoplastického preparátu v České republice a jednoho ze tří nejstarších v Evropě. Do chebského muzea se kůň z Valdštejnského paláce přesunul v sedmdesátých letech minulého století. Od té doby opustil západočeské město jen kvůli restauraci začátkem 21. století, která proběhla v Praze z důvodu chátrání vycpaniny, a během zápůjčky do zemského muzea německého města Halle, kam se vydal spolu s osobními předměty Valdštejna v roce 2015.

Vzácný exponát v současnosti sestává ze tří částí různých koní – jednu tvoří s největší pravděpodobností původní trup s ocasem, druhou hlava a třetí končetiny. V průběhu staletí totiž docházelo k úpravám poškozené vycpaniny, proto má nyní zvíře například o něco kratší nohy. 

Ostrov ležící v Indickém oceánu východně od Madagaskaru spravovalo Spojené království coby jednu ze svých kolonií až do roku 1968. Právě tam také evropská země zahájila velký experiment s využitím svobodné pracovní síly poté, co počátkem 30. let 19. století vstoupil v platnost zákon o zrušení otroctví a na většině území impéria včetně jeho podrobených teritorií se vlastnictví otroků stalo nelegálním. Cílem britské vlády bylo prokázat, že i prostřednictvím svobodné práce lze dosáhnout hospodářského úspěchu. Zaměstnat osvobozené otroky, kteří nyní vyžadovali vyšší mzdu a solidní pracovní podmínky, by ovšem znamenalo značné náklady – a proto padla volba na dělníky z jiných částí světa.

Půl milionu Indů

První vlnu tvořili pracovníci z portugalské Madeiry, osvobození Afroameričané z USA a zchudlí Číňané. Nicméně záhy se ukázalo, že větší příslib skýtají Indové: Země v té době procházela hospodářskou krizí a mnozí tamní obyvatelé byli ochotní pracovat i za nízkou mzdu. Podle nového systému dostali přidělenou práci na různých místech koloniální říše, a to výměnou za náklady na cestu, základní ubytování a nevelký plat. Právě z Indie na Mauricius postupně připlulo půl milionu dělníků, primárně na sklízení cukrové třtiny. A zatímco někteří zůstali, jiní putovali dál do Karibiku či Austrálie.

Poslední loď

Nově příchozí získali na Mauriciu dočasné ubytování v komplexu vybudovaném na místě původního skladiště, v přístavu hlavního města Port-Louis. Areál se poté postupně rozšiřoval, až nakonec pojal tisícovku dělníků. Ve druhé polovině 19. století však globální poptávka po cukrové třtině klesala s tím, jak naopak rostla obliba cukrové řepy. Doplatily na to i mauricijské plantáže, které navíc v 60. letech zasáhla epidemie malárie. Množství potřebných pracovníků se tak postupně snižovalo a poslední loď s námezdními dělníky přistála v mauricijské metropoli v roce 1923.

Na popud indické premiérky Indiry Ghándíové se později někdejší imigrační depo pod názvem Aapravasi Ghat stalo chráněnou kulturní památkou, jež si v roce 2006 vysloužila i zápis na seznam UNESCO. 

Kosmická loď za miliony  

• Michael Jackson | Scream | 7 milionů dolarů

Král popu se proslavil touhou po naprostém maximu. Není tedy divu, že se ani ve videoklipech nespokojil s málem a nebál se do nich investovat obrovské sumy. Už jeho skladbu Black Or White doprovázely záběry za tehdejší čtyři miliony dolarů, nicméně pro rozhněvaný song Scream vznikl téměř dvojnásobně dražší vizuální doprovod.

Peníze řeší všechno

Klip ke zmíněnému duetu znázorňuje Michaela Jacksona a jeho sestru Janet, jak prchají ze Země na palubě kosmické lodi. Nemohou už totiž vystát články, jež o nich píše bulvární tisk – hlavně o zpěvákovi, který v roce 1993 čelil obvinění z obtěžování nezletilých. Černobílý vizuál vznikl ve stylových minimalistických a futuristických kulisách, postavených na zakázku. Kreativní záběry jsou přitom plné efektů, a mimo jiné i díky nim získalo video hned tři ceny MTV Video Music Awards a také Grammy.

Problém spočíval v tom, že výsledek musel být hotový v šibeničním termínu. Setkání zástupců sourozenců Jacksonových s režisérem Markem Romanekem a odevzdání díla dělilo zhruba pět týdnů. Prvních čtrnáct dní se psal scénář, chystaly se obří kulisy, hledali se stavitelé – vše na poslední chvíli, a tudíž za nesmírné peníze. Dalších deset dní se klip točil a ve zbývajícím čase probíhala postprodukce včetně střihu a vkládání efektů. Jakýkoliv problém se proto musel řešit hromadou dolarů. Samotný klip stál přitom podle Romaneka „pouhých“ pět milionů, zatímco zbytek spolkla péče o hlavní hvězdy, zahrnující luxusní karavany, občerstvení a v neposlední řadě ochranku.

Královna popu a její ego 

Madonna | Die Another Day | 6,1 milionu dolarů

Píseň Die Another Day se stala ústředním motivem bondovky Dnes neumírej z roku 2002. Skladbu přitom údajně ovlivnila raná verze filmu, kterou studio poskytlo Madonně ke zhlédnutí. Podle zpěvačky se jedná o metaforu zničení vlastního ega, což mimo jiné podtrhuje scéna, v níž hlavní hrdinka bojuje sama se sebou. Horentní rozpočet si vyžádala hlavně přemíra vizuálních efektů, které se vyskytují doslova v každém záběru. Od kritiků si však skladba vysloužila smíšené hodnocení.

Rozchod, drama, delfíni

• Guns N’ Roses | Estranged | 5 milionů dolarů

Nadčasové efekty a výprava se podepsaly také pod obrovský rozpočet klipu slavné hardrockové kapely Guns N’ Roses. Skladba Estranged trvá bezmála deset minut a kamery při ní sledují zpěváka Axla Rose, který po rozchodu s přítelkyní bojuje s depresemi. Během jeho cesty jej doprovází několik kytarových i klavírních sól a střídají se rovněž drahé kulisy. Na konci klipu vyšplhá Axl na palubu tankeru, načež skočí do vody a plave se skupinou delfínů – což má symbolizovat nalezení vnitřního klidu.

Sláva na první pokus

• Gwen Stefani | Make Me Like You | 4 miliony dolarů

Píseň Make Me Like You doprovázel netradiční videoklip, který se natáčel a souběžně vysílal živě během předávání cen Grammy. Na podání perfektního výkonu tak měla zpěvačka Gwen Stefani, tanečníci a další zúčastnění jen jeden pokus, a pokud by nastaly jakékoliv komplikace, kamery by je přenášely nejen po celých Spojených státech. Účet za natočení klipu se vyšplhal na čtyři miliony dolarů, dalších osm však muselo studio investovat do zakoupení exkluzivního vysílacího času.

Velmi drahá záchrana 

• Aqua  | Cartoon Heroes | 3,5 milionu dolarů

K natáčení klipu pro singl Cartoon Heroes si norsko-dánská popová skupina Aqua přizvala českého režiséra Tomáše Mašína. Pod jeho dohledem pak vznikl příběh o mořské příšeře, která napadla svět, a o hrdinné kapele Aqua, jež ho jako jediná může zachránit. Divák sleduje její probuzení v kosmické lodi, hrátky s gravitací, zastávku po cestě k Zemi i následný souboj s bestií. Ačkoliv není zcela zřejmé, na co při natáčení padlo tolik peněz, zřejmě je spolkly kostýmy, kulisy a také přemíra speciálních efektů.

Mnohem dříve, než se příběh objevil ve sbírkách obrozeneckých buditelů, zachytil jeho námět mistr Klaretus (asi 1320–1370), vyučující na pražské univerzitě. Šlo o učence ze 14. století, jehož vlastní jméno znělo Bartoloměj z Chlumce. Vedle spousty jiných, převážně naučných textů sepsal vrstevník Karla IV. kolem roku 1366 sbírku takzvaných exempel neboli krátkých naučných příběhů, které vkládali duchovní do svých kázání, aby je oživili a přiblížili teologické pravdy prostým věřícím. Není bez zajímavosti, že v křesťanském středověku se do exempel často přebíraly antické bajky, protože právě ty měly mnohdy moralistní rozměr. 

Pohádka z okolí trenčínského 

V podání mistra Klareta se jednalo o velmi rudimentární verzi pozdější pohádky o Marušce. Celý text zněl takto: „Říká se, že jakási žena poslala dceru sbírat jahody v měsíci únoru. Ta, když přišla do lesa, spatřila dvanáct plešatých starců, sedících okolo ohně. Dala jim ‚dobré jitro‘ a jeden z nich: ‚Co hledáš?‘ Ona odpověděla: ‚Sbírám jahody.‘ Únor jí řekl: ‚Trhej.‘ A ona vzala a donesla matce – a tak se divily.“ Není známo, zda mistr Klaretus příběh pouze zaznamenal jako už tradovaný, nebo jej sám vymyslel. Nicméně jde o první známé písemné zachycení uvedeného motivu vůbec. 

Námět na dlouhou dobu z písemných pramenů zmizel a znovu se vynořil teprve v polovině 19. století v pohádce Boženy Němcové (1820–1862) nazvané O dvanácti měsíčkách. Spisovatelka ji v roce 1855 vydala v almanachu Lada-Nióla, sbírce textů českých a moravských autorů, již inicioval Josef Václav Frič. Je pozoruhodné, že příběh, kterým Němcová publikaci obohatila, nesl podtitul Pohádka slovenská z okolí trenčínského. 

Jednalo se o nám dobře známou dnešní podobu příběhu o maceše a dvou dcerách, vlastní Holeně a nevlastní Marušce, kterou matka odstrkuje. Poprvé pošle nebohou Marušku v lednu pro fialky, poté pro jahody, a nakonec pro červená jablka. Dívku zachrání dvanáct mužů sedících v horách kolem ohně, když máchnutím kyje převezme postupně vládu Březen, Červen a Září. Macecha s Holenou se poté pro svou nenasytnost vydají samy za nimi do zimního nečasu, v němž nakonec umrznou.

Od exempla k příběhu pro děti 

Jak konkrétně Němcová při zachycení pohádky postupovala, co vše pozměnila, vypustila či sama přidala, se už nedozvíme. Obecně je ale prokázáno, že sběratelé lidové slovesnosti mnohé verze „obrušovali“, protože originály byly často brutální či košilaté. Ostatně lidové příběhy původně vůbec nebyly určené dětem, ale dospělým. 

Jak konkrétně se ze stručného kazatelského exempla vyvinul rozvitý příběh s morálním ponaučením a zda je mezi záznamy vůbec přímá souvislost, zůstává otevřené hypotézám a dohadům. Jisté je pouze to, že pohádka O dvanácti měsíčkách představuje česko-slovenskou klasiku, kterou bratři Grimmové (sběratelé lidové slovesnosti v zemích dnešního Německa) neznali.

Britští archeologové objevili během vykopávek v oblasti Fenlands ve východní Anglii vesnici doby bronzové, kterou nazvali Must Farm. Jde o čtyři velké domy vystavěné na kůlech a další stavby, které pocházejí z doby kolem roku 850 před naším letopočtem. Vesnice, která je stará téměř tři tisíce let, představuje velice významnou archeologickou lokalitu.

Pompeje v anglických mokřadech

Výjimečná zachovalost vesnice je dána dávnou katastrofou. Někdy v době okolo roku 850 před naším letopočtem ji zničil požár a její obyvatelé ji poté navždy opustili. Ruiny vesnice později zakonzervovaly říční naplaveniny, které vytvořily prostředí bez kyslíku, v němž se mohly uchovat nejen cenné artefakty, ale i organické materiály.

Od objevení moderní vědou jsou „britské Pompeje“, jak se vesici přezdívá, intenzivně studovány. Archeologové Univerzity v Cambridge nedávno zveřejnili dvě nové výzkumné zprávy, které se zabývají řadou aspektů této unikátní lokality. Nabízejí cenný pohled na každodenní život lidí, kteří obývali Anglii v době bronzové.

„Tehdejší lidé byli sebevědomí a zdatní stavitelé domů,“ uvádí například vedoucí vykopávek Mark Knight z výzkumné skupiny Cambridge Archaeological Unit. „Se svými skromnými prostředky vytvořili design domů na kůlech, který krásně fungoval ve stále více zaplavené krajině.“

TIP: Pompeje doby bronzové: Na ostrově Théra se skrývalo prehistorické město

Badatelé odkryli na lokalitě Must Farm celou řadu zajímavých předmětů, včetně hromady kopí s téměř třímetrovými násadami, sklenice, útržky textilu, sekeru a keramickou mísu se zbytky pšeničné kaše smíchané s živočišnými tuky. Mezi nalezenými artefakty nechybí ani dřevěná špachtle, zvířecí kosti a náhrdelník vyrobený z korálků, pravděpodobně pocházejících z Dánska a Íránu. Zvláštním nálezem byla lidská lebka vyhlazená doteky, která podle badatelů mohla sloužit jako upomínka milované osoby.

Řada rčení inspirovaná pozorováním přírody se ukazuje jako nadnesená, ovšem pro přirovnání „paměť jako slon“ to s největší pravděpodobností neplatí. U velkých chobotnatců totiž dobře uložené vzpomínky znamenají klíč k přežití. V čele stáda stojí dominantní samice, která své protějšky vodí ke zdrojům potravy a vody – tudíž si musí pamatovat, kde se nacházejí. Vědecká pozorování přitom prokázala, že se sloni dokážou vrátit na ověřené místo bez ohledu na čas a vzdálenost. 

Další důkaz „sloní paměti“ představuje jejich sociální chování: Při setkání s jedincem, s nímž přišli do kontaktu již dřív, komunikují odlišně než při konfrontaci s neznámým příslušníkem jiného stáda.

Přítomnost temné hmoty lze odvodit z gravitačních jevů ovlivňujících viditelnou látku, jako jsou pohyby hvězd a galaxií. Podle současných pozorování se však nijak jinak neprojevuje; s obyčejnou hmotou tedy především neinteraguje elektromagneticky, takže nereaguje ani na světlo, a proto ji nemůžeme pozorovat. 

První indicie o skryté látce přišly již ve 30. letech 20. století, kdy bylo patrné, že rotační pohyby některých galaxií nerespektují sledované rozložení hmoty. Pokud by se hvězdné ostrovy skládaly pouze z viditelné hmoty typu hvězd, plynu a prachu, pak by se pohyby uvedených objektů měly řídit gravitačním polem vytvořeným popsanou viditelnou látkou. Pozorování vedená astronomkou Verou Rubinovou však ukázala, že jsou pohyby stálic v galaxiích mnohem rychlejší, než by mohly být pouze vlivem viditelné hmoty, a to zejména ve vnějších partiích ostrovů. Naznačovalo to existenci značného množství neviditelné látky – nejméně v objemu pětinásobku, ne-li až desetinásobku jejího běžně pozorovaného protějšku.

Rubinová o „temné hmotě“ ve vědeckých kruzích nehovořila jako první; zmíněný primát si připsal kontroverzní fyzik Fritz Zwicky. Astronomka ovšem přinesla důkazy založené na pečlivém pozorování a měření. Přesto trvalo ještě mnoho let, než se daná měření stala běžnou součástí teorie o fungování vesmíru. Navzdory dekádám výzkumu nicméně podstatu skryté látky stále neznáme. Navíc řada astrofyziků preferuje jiná vysvětlení pozorovaných nesrovnalostí, stavějící například na modifikaci gravitačního zákona.