Často oprávněný pocit, že pro své zdraví nedělá dost, si řada lidí kompenzuje nákupy superzdravých potravin, exotických pochoutek, kterým marketing vychytralých prodejců přisoudil přímo zázračné schopnosti. Vyrábějí z nich vitamínové bomby, zdravá smoothie a ladí s nimi koncentraci minerálů v tělech, čistí a upravují si s nimi zažívání a podobně. Nebo si to aspoň chtějí myslet. Protože často nerozumnou cenu si potřebují nějak rozumně odůvodnit. Kvůli svému zdraví nebudete koukat na korunu, ne? Jenže jíst zdravě neznamená nutně draze. Ovoce a zeleniny, zdánlivě všedních potravin s neobyčejnými vlastnostmi, je kolem nás víc než dost.

Prakticky každá exotická superpotravina má důstojného konkurenta v domácí produkci. Bobulím goji se mohou postavit „obyčejné“ borůvky, které si zadarmo natrháte v lese. Zázračnou acerolu neboli malpígii směle dorovnává náš rakytník řešetlákový. Quinoa, na níž si pochutnávají domorodci v Andách, nepřekoná proso. A dočista běžné klíčky pšenice dokážou s vaším zdravím úplně to samé jako dávka řasy spiruliny.

Jablko je královský plod

Rádi byste doplnili hladinu antioxidantů ve svém organismu? Je to pochopitelné, příslib ochrany DNA ve vašich buňkách, a tím snížení rizika vzniku rakoviny, je jistě lákavý. Ve zdravé výživě by vám nejspíš k tomu účelu doporučili bobule goji, tedy plody rostliny kustovnice čínské (Lycium chinense). Anebo si můžete dát jedno červené jablko. To totiž obsahuje tolik antioxidantů jako 13 dávek džusu z kustovnice čínské.

Jedno jediné jablko – které mj. snižuje krevní tlak a hladinu cholesterolu a krevních tuků, posiluje imunitní systém, srdce a krevní oběh, stabilizuje hladinu cukrů v krvi, působí protizánětlivě, posiluje dásně a má vysoký obsah vlákniny, čímž příznivě ovlivňuje celou zažívací soustavu.

Navíc dodá organismu hned devět vitamínů naráz. Obyčejné jablko je tak super, že už to snad ani víc nejde. Cena za kilo se pohybuje kolem 35–40 korun. Vypěstovat si je můžete sami a skladovat klidně celou zimu. Kilo bobulí goji stojí něco mezi čtyřmi až pěti stovkami, letí k vám z druhého konce světa a o tom, kde a za jakých podmínek vlastně rostly, víte jen pramálo.

Mimochodem, zrovna bobule goji se podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) zapsaly v posledních testech stopami 29 různých pesticidů – což je určitě zázračnými nečiní. Jablko má možná lepší účinky pro vaše zdraví než exotická kustovnice, ale evidentně horší marketing.

Nic lepšího nenajdete

Pokud jde o obsah antioxidantů, můžete u nás sáhnout ještě po jedné vynikající potravině, ostružinách. Jejich koeficient antioxidačního účinku z nich činí nejsilnější kalibr v přírodním arzenálu celého světa. Pokud usilujete o prevenci nádorového bujení, ostružiny jsou vaší jasnou volbou. Navíc obsahují ještě třísloviny, flavonidy a vitamín A (trochu méně pak vitamínu C).

Nechybí v nich ani přírodní cukry, kyselina jablečná a jantarová, draslík, hořčík, železo, měď, vláknina a kyselina listová. Díky obsahu salicylátů jsou přírodním acylpyrinem. Patří k perfektním nástrojům prevence trombóz, urychlují hubnutí a také metabolismus. Užitečné jsou přitom jak plody, tak i sušené listy. Co víc si přát?

Univerzální potravina

O tom, jak by asi měla vypadat univerzální plodina budoucnosti, se spekuluje už dlouho. Co se bere v potaz? Určitě by měla mít schopnost zasytit lidstvo a snášet rozmanité přírodní podmínky, aby mohla být pěstována na všech lidmi osídlených kontinentech. Hodila by se odolnost vůči klimatickým změnám a vysoká produkční schopnost, svým složením by rozhodně měla přispívat ke zdraví strávníků. Dá se vůbec něco takového nalézt? Ano, a správnou odpověď vlastně znají lidé už po dlouhá staletí. Onou zázračnou potravinou by totiž klidně mohly být obyčejné fazole.

Jejich plody obsahují vápník a železo, a naprosto „válí“ v koncentraci draslíku. Jsou zdrojem vitamínů skupiny B (B1, B2, B3, B6, B9), A a C. Obsahují glukokinin, který pomáhá snižovat obsah glukózy v krvi, což si mohou pochvalovat diabetici. A jsou bezlepkové. Když se podíváte na jejich účinky, užasnete: podporují krevní oběh a činnost srdce (při pravidelné konzumaci snižují rizika srdečních chorob až o 25 %), játra, ledviny, močový měchýř a činnost střev. Odvádějí přebytečnou vodu z těla, posilují obranyschopnost organismu, podporují regeneraci a hojení. I přes relativně nízkou kalorickou hodnotu (již oceníte během diet) obsahují výrazný podíl vlákniny.

A hlavně, mají spoustu proteinů a rostlinných bílkovin (30–40 %). Proto se zatím o fazolích nehezky hovoří jako o „masu pro chudé“, ale vše naznačuje, že super-fazole čeká zářivá budoucnost. Není divu. Jedna zasazená fazole přinese stovku dalších. Ať už plánujete cestu do vesmíru a kolonizaci jiné planety, anebo jen přemýšlíte o ozdravění vlastního jídelníčku či snížení váhy, jsou fazole vynikající. A stranou kladného hodnocení nestojí ani další luštěniny, čočka nebo hrách.

Vitamíny v plné síle

Představte si, že vám někdo nabídne rostlinu, která na 100 gramů hmotnosti obsahuje asi 70 mg sodíku, 380 mg draslíku a nezanedbatelné množství vápníku a hořčíku (a ze vzácných mikroprvků ještě cesium a rubidium), to vše našlapané vitamínem C a komplexem vitamínů B. A k tomu vám ještě slíbí, že pravidelná konzumace díky obsaženému betaninu bude zlepšovat kondici vašich tepen, ať už rozšiřováním těch věnčitých, anebo zpevňováním vlásečnic. Jinými slovy, je vynikajícím nástrojem proti cévním onemocněním a arterioskleróze. Kromě jiného podporuje tvorbu červených krvinek, je močopudná a zbavuje střeva odpadních látek. Jak že se ten zázrak jmenuje? Je to obyčejná červená řepa.

Sháníte se před zimou po zdroji vitamínu C a nejste si jistí, jestli raději citron, anebo stravitelnější pomeranč? Správná odpověď se nenachází na regálech obchodů, ale na vaší zahradě. A má podobu sušených šípků růže. V přírodě patří mezi ty nejvydatnější zdroje vitamínu C vůbec (trumfne je už jen rakytník). Na 100 gramů získáte při běžném zpracování kolem 420 miligramů. Záleží pochopitelně na odrůdě, přičemž růže šípková (Rosa canina) stojí na relativním konci žebříčku. Pokud byste sušili šípky růže alpské (Rosa pendulina), můžete se dobrat až trojnásobné koncentrace.

Na co se často zapomíná? Že šípky nečiní superpotravinou jen „céčko“. Extrémní je i v koncentracích vitamínu A, K, B1, B2 a B3. Pomáhá tedy koncentraci a soustředění, uklidňuje, čistí ledviny i žlučník, pomáhá i k lepšímu zažívání a udržuje vaše tepny a cévy fit. Je také vynikajícím zdrojem vápníku. Může se to zdát zvláštní, ale patří k těm nejlepším potravinám, které můžete využívat jako prevenci paradentózy.

Z lesů, vod a strání

Energii se vyplatí věnovat i sběru borůvek (včetně listů). Ty obsahem tříslovin pomáhají při průjmových onemocněních a zánětech močových cest. Jinak vám ale fialové borůvky poskytnou nepřekonatelnou kúru proti kardiovaskulárním onemocněním.

Špičkovým doplňkem stravy je i špenát, brambory, brokolice anebo česnek a cibule. Když odhlédnete od exotických „zázračných“ superpotravin z dovozu a budete věnovat větší pozornost tomu, co máte takříkajíc doma na zahradě, z údivu nevyjdete. Velké zázraky mají často velmi všední a skromnou podobu – a spousta našich zdánlivě běžných potravin je svými vlastnostmi neobyčejným unikátem.

Město Diriyah (Diríja) bývalo původním sídlem dynastie Saúdů, až do roku 1818, kdy ho dobyli a vyplenili Turci. Historie tohoto místa přitom sahá mnohem hlouběji do minulosti. Dnes se nachází na okraji saúdskoarabské megapole Rijádu a probíhají tam intenzivní archeologické vykopávky.

Nedávno zde archeologové zaznamenali významný úspěch, když odkryli keramickou nádobu se zlatým pokladem, který tvoří více než stovka zlatých šperků a cenných předmětů. Poklad byl pravděpodobně ukryt během raného období abbásovského chalífátu, který vznikl roku 750 a zanikl po dobytí Bagdádu Mongoly v roce 1258.

Poklad na poutní cestě do Mekky

Diriyah byla ve středověku významnou zastávkou na poutní trase hadždže mezi iráckou Basrou a Mekkou. Hadždž čili rituální pouť do Mekky by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim, který je toho tělesně schopen a má na to dost finančních prostředků, což platilo i ve středověku a poutní trasy bývaly velmi frekventované.

Odborníci zatím netuší, proč byly šperky, které jsou zdobené květinovými motivy a geometrickými ornamenty, ukryty právě zde. Není ani jasné, zda doopravdy patřily některému z poutníků. Je však zřejmé, že šperky precizně vyrobené ze zlatých plátků vytvořily ruce velmi zkušených řemeslníků. 

Kromě tohoto fascinujícího zlatého pokladu archeologové během letošní sezóny odkryli také sádrové vodní nádrže, zdi obytných budov a množství keramických i skleněných střepů.

Archeologické práce na lokalitě Diriyah mají pokračovat i v dalších letech. Je docela dobře možné, že vydá ještě další tajemství z časů, kdy karavany poutníků křižovaly rozpálené cesty Arabského poloostrova.

Desítky utýraných mladých žen, kanibalismus a koupele v panenské krvi… Alžbětu Báthoryovou obestírá legenda bezmála upírská. Přitom nadpřirozeného na jejím případu není zhola nic. A to ať se už na celou věc díváme optikou politického boje uherské šlechty, nebo prizmatem genetiky. Jak se vše skutečně událo, však zůstává tajemstvím.

Turecké nebezpečí

V každém případě se kruté a nelidské chování v tehdejších Uhrách mnohem více tolerovalo. Podobně jako Balkán i Uhry byly už několik století vystaveny vpádům Osmanské říše. Velká část byla okupována Turky. I když zrovna neprobíhaly přímé vojenské operace, lidé žili v permanentním nebezpečí. Velké armády obou stran bylo nutno živit a potraviny si nejen žoldáci obstarávali loupením. Když se k tomu přidala neúroda a nejrůznější epidemie, kraje se v některých místech téměř vylidnily. 

Navíc brutalita se v bojích často stávala nástrojem propagandy a zastrašování – a to na obou stranách. Nějaké morální zábrany si nepřipouštěl ani Ferenc Nádasdy, manžel Alžběty Báthoryové. Syn z významného uherského magnátského rodu dostal vychování na královském dvoře spolu s dětmi císaře Maxmiliána II. Habsburského. A vládnoucímu rodu zůstal věrný až do smrti – ať už jako vojevůdce, či králův rádce. 

Ve třiadvaceti letech ho jmenovali hlavním velitelem uherských vojsk. Proslavily ho odvážné a často úspěšné výpady do míst obsazených Osmany. Se zajatci se nenamáhal – na řadové osmanské vojáky žádné dlouhé zajetí nečekalo, neboť Nádasdy často hned po boji nařizoval hromadné popravy. Jeho oddíl se vyžíval v tom, že rozséval strach už jen svým zjevem a do útoku vyráželi s uťatými hlavami nepřátel. Osmané ho dokonce překřtili na Černého Beje – jako protivník rozhodně vyvolával respekt, vynikal prý i velkou fyzickou silou. 

Pověsti o Nádasdyho ukrutnostech možná přiživovali i jeho věrní vojáci. Mocný pán si přece mohl dovolit vše – třebas tančit s useknutými hlavami poražených Turků, jak se o něm povídalo. V civilním životě přitom podporoval umění a vzdělanost. Miloval hru na loutnu, pěstoval tulipány a broskvoně. Nechával tisknout knihy a na svém dvoře hostil protestantské humanisty a učitele. A prý měl velmi rád i svou ženu Alžbětu, s níž se oženil v květnu roku 1575. Postupně mu porodila pět či šest dětí, z nichž dospělosti se dožily dvě dcery a syn. Jejich spojení navíc oba posílilo – jemu přineslo další bohatství, jí prestiž a rovnocenného partnera. Patřily jim paláce ve Vídni i Bratislavě i hrady a zámky rozeseté od dnešního Rumunska až po Rakousko. Pod Nádasdyho spadaly tři maďarské župy, platil za třetího nejbohatšího muže Uher.

Rodinná anamnéza?

A teď už se dostáváme k samotné „krvavé hraběnce“. Ani ona se totiž za svůj rodokmen a konexe nemusela stydět. Báthoryové shromáždili své majetky zejména v Sedmihradsku – tedy rumunské Transylvánii. Ačkoli se rod už ve 14. století rozdělil na dvě větve, obě kumulovaly úctyhodný majetek. Alžbětin strýc Štěpán Báthory vládl v Polsku a v Litvě. 

Jenže tento rod také pronásledovalo dědičné zatížení, které ještě znásobovaly sňatky vzdálenějších příbuzných. Například otec Alžběty pocházel z ečedské a matka z šomlyovské větve Báthoryovců. Podle některých pramenů se mezi členy rodu vyskytovalo příliš mnoho osobností samolibých, panovačných až tyranských. Tíhli k sexuálním extremitám. Trpěli epilepsií a dnou. 

Sedmihradský kníže a Alžbětin bratranec prý nechal k smrti umučit několik desítek svých poddaných. Její bratr Štěpán Báthory měl pověst alkoholika a despoty. O její tetě Kláře se říkalo, že holduje ženám stejně jako mužům a vyžívá se v utrpení svých milenců. Dokonce měla zavraždit svého manžela. Klevetníci si v průběhu věků přidali nejrůznější detaily – že prý Klára zasvěcovala Alžbětu do tajů lesbické lásky i mučicích praktik. 

Schopná vdova

Zdědila Alžběta sklony k sadismu, z něhož ji obviňovali? Dokud nedošlo k jejímu zatčení, byla považována za dobrou paní, která o své poddané během manželovy nepřítomnosti pečovala a chovala se k nim vlídně. Na začátku roku 1604 ale ani ne padesátiletý Ferenc Nádasdy zemřel – ne na bojišti, ale doma v Sárváru. Příčina jeho smrti není přesně známa, den před svou smrtí však ještě napsal dopis svému příteli, palatinovi Juraji Turzovi, v němž ho prosil o přízeň a ochranu pro Alžbětu a své děti. Zprvu to vypadalo, že se Juraj Turzo o vdovu a sirotky skutečně postará. Nejstarší, už devatenáctiletá dcera Anna se ještě ten rok v létě provdala za Turzova synovce Mikuláše Zrínského. 

Čekalo se od bohaté vdovy, že se znovu vdá a svůj majetek svěří do rukou vhodného manžela? Nebylo jí ještě ani pětačtyřicet. Jenže Alžběta nejspíš dokázala rozsáhlá panství řídit i bez pomoci muže. Uběhlo dalších šest let a ona stále třímala otěže svého života pevně v rukou. Uměla být přísná, ale i spravedlivá. A hlavně se jí dařilo.

A potom se vše zkazilo. O Vánocích roku 1610 prý Juraj Turzo přistihl hraběnku Báthory, kterak do krve týrá své služky, dokud ty nebožačky nevypustily duši. Později o tom manželce napsal: „Když naši lidé a služebnictvo vešli do domu, našli tam mrtvou dívku, druhá vyčerpaná mučením a surově zbitá, už zemřela. Kromě toho tam seděla další zmlácená žena a další, svázané, které si ta prokletá osoba schovávala pro jinou příležitost.“

Jenže rozlícený šlechtic nespustil regulérní proces, ale výslechy vynucované s pomocí mučení. Ty se samozřejmě netýkaly hraběnky Báthoryové. Zatkl čtyři z jejích služebníků a z nich nechal „vymlátit“ doznání hříchů, kterých se dopustili oni, ale především jejich paní. Soudní proces s nimi začal 2. ledna 1611 v Bytčanském hradu.

Děsivá obvinění

Vypověděli, že se čachtická hraběnka sadisticky vyžívala v týrání mladých dívek. Označili i místa, kde měla ležet pochovaná těla – a ta se samozřejmě našla. Nakonec jeden ze sluhů doznal, že se jeho paní chystala k vraždě palatina Turza, a dokonce samotného krále Matyáše. Poslední obvinění mohlo váženou a mocnou šlechtičnu stát hlavu. Muselo by jej však potvrdit sedm šlechticů, hlas sluhy žádnou váhu neměl. 

K tomu nedošlo, a tak zůstávala Alžběta Báthory po další čtyři léta pouze bezmocným vězněm na čachtickém hradě. Nikdo ji nepředvolal k soudu ani nevyslechl. Její izolace ji chránila, ale také mařila jakékoli šance na to, že by se mohla očistit. Různí se i výpovědi o tom, jak zbytek svého života strávila. Podle jedněch neopouštěla komnatu, do níž ji zamkli. Podle jiných zdrojů se po hradě pohybovala volně, stejně jako mohla cestovat. Na sloužící, kteří před vyšetřovateli tak barvitě vypovídali, nicméně čekalo už týden po výsleších popraviště a na bylinkářku-čarodějku hořící hranice.

Habsburský dvůr si zkrátka nepřál kontroverze, které by mohly vzniknout, kdyby se před soud dostala tak vysoká šlechtična a navíc vdova po vojenském hrdinovi. Habsburkům stačilo získat Alžbětiny majetky, které sahaly od srbské Vojvodiny až po Slovensko. Její bratranec, sedmihradský kníže Gábor Báthory navíc s Vídní nevycházel zrovna dobře. A pohnutky palatina Turza mohlo vést nějaké skryté nepřátelství, snad nesouhlas s jejím vystupováním či závist nad tím, jak suverénně si coby vdova vede. Onomu „vyššímu politickému zájmu“ se hraběnka zkrátka ubránit nedokázala. Snad jí u katolických Habsburků uškodilo i to, že stejně jako její muž vyznávala luteránskou víru.

Legenda žije

Dobové prameny ale podrobnostmi o jejích údajných zločinech zrovna nehýřily. Například evangelický kněz sice Báthoryovou obvinil z kanibalismu, ale žádný důkaz o tom nepřinesl. Mnohem větší publicitu přinesla Alžbětě až další století. Bohužel pro ni. V knize jezuity László Turócze vydané roku 1729, tedy o 115 let později, už nechybějí barvité popisy všech zvrácených rituálů, které krvavá paní páchala. Údajně byla posedlá touhou po věčném mládí. V každé komnatě měla zrcadlo a s hrůzou zkoumala první známky svého stárnutí. S různými lektvary a mastmi jí pomáhala i místní vědma – známá čarodějnice. 

Nezůstalo však jen u bylinek. Hraběnka prý jednoho dne za nějaké provinění udeřila svou služku tak silně, až nebožačce vytryskla krev. Pár kapek skropilo i Alžbětinu tvář, a když se omyla, zdála se jí pokožka na onom místě zářivější a bělejší. Od té doby pravidelně vyžadovala koupel v krvi panen. Jejich krev snad dokonce pila. A navrch se v mučení divoce vyžívala. To už se v líčení zločinů předhánějí i další „spisovatelé“. Z několika dívek se najednou stává šest stovek obětí.

Rozpálenou lžíci či minci jim přitlačovala k tělu. Vpichovala jim špendlíky do rtů, propichovala prsty, vytrhávala zuby, zašívala ústa, aby nebyl slyšet jejich křik. Bila je, kopala a bičovala. Přirození jim opalovala svíčkou. „Když byla paní nemocná, že nemohla nikoho bít, přitáhla si děvčata k sobě a kusy masa jim zuby vytrhávala z tváří a ramene,“ vypověděla prý jedna ze služebných. A jiný z vyslýchaných ji doplňoval: „Paní jim dva ukazováky strčila do úst a tak dlouho jim je roztahovala, dokud se netrhala.“ Se svou milenkou údajně zřídila na čachtickém hradě školu pro dívky, skrze niž měla neustále přísun nových a nových „hraček“.

Politická objednávka

Jak moc ovšem sadistické popisy vypovídaly o samotné Alžbětě a nakolik odrážely sexuální fantazie jejich autorů, nelze oddělit. Okultismus se jí připisoval už dříve, její ztvárnění coby krvelačné bestie však cílí spíše na dobové posluchače milující tajemno, skandály a pikantní erotiku. Obvinění lze zpochybnit už samotným faktem, že krev se velmi rychle sráží, a pro nějaké koupání tedy není zrovna vhodnou tekutinou. A ani za komplikované situace, v níž se Uhry nacházely, by hraběnka nemohla tak dlouho unikat pozornosti světské moci.

Pokud by skutečně páchala takové zločiny, už dávno by se ocitla před soudem. Smrt desítek či stovek poddaných se prostě ani v 17. století nedala jen tak přejít mlčením. A tak se místo zvrácené a démony štvané vražedkyně jeví Alžběta Báthoryová stále více jen jako terč politických intrik, obyčejné lidské hrabivosti i touhy po senzacích a dramatických historkách. Dnešní historikové jsou zkrátka v jejím hodnocení už mnohem střízlivější… 

Hvězdy při svém zrození dávají život i planetám, které je pak obklopují jako planetární systém. Jak se ale ukazuje, mohou také svých planet existenci ukončit. Astronomové přinesli jedny z doposud nejpřesvědčivějších důkazů, že hvězdy mohou pohlcovat své vlastní planety.

Robin Jeffries z Univerzity v britském Keele a jeho kolegové prostudovali tisíce hvězd ve hvězdokupách, na základě dat z průzkumu Gaia-ESO Spectroscopic Survey. Během toho narazili na šest případů, kdy červení trpaslíci pohltili terestické planety, které byly do jisté míry podobné Zemi.

Chemický otisk lithia

Jak říká Jeffries, klíčovým vodítkem byl charakteristický chemický „otisk prstu“. Šlo o to, že dotyční červení trpaslíci obsahovali lithium, což je chemický prvek, který by se v nich prakticky neměl nacházet. I malé množství lithia je podle Jeffriese v těchto hvězdách velmi nápadné. Jako když někdo nastříká barvu na prázdné plátno.

„Červení trpaslíci jsou sice menší a chladnější než naše Slunce, ale jejich nitro je mimořádně horké,“ dodává Jeffries. „V takovém prostředí by mělo by být krátce po vzniku červených trpaslíků veškeré lithium zničeno jadernými reakcemi.“

Analýzy ukazují, že dotyční červení trpaslíci pozřeli blízké planety podobné Zemi, respektive celkem asi 3 až 10násobky hmoty Země. Tím získali nové lithium, které obohatilo jejich atmosféry. Vědcům v tomto případě pomohlo, že hvězdy ve hvězdokupách bývají navzájem chemicky velice podobné a je snazší odhalit, když se některé z hvězd liší od ostatních.

Šestého června 1944 se v Normandii vylodily spojenecké armády, které se německé velení pokusilo zahnat zpět do moře a povolávalo na sever Francie všechny dostupné síly. O čtyři dny později dostala 2. tanková divize SS Das Reich rozkaz přesunout se na frontu, kvůli nedostatku paliva a sabotážím francouzského odboje tam ale první jednotky divize dorazily až 15. června.

Image

Čtěte také

Nacistická elita v první linii: Divize Das Reich prošla nejtvrdšími boji druhé světové války

Zpočátku se proto části Das Reich rozdělily mezi jiné útvary; například část pluků Der Führer a Deutschland bojovala v řadách 2. tankové divize u Caen, zatímco oddíl tanků se připojil k divizi tankových granátníků SS Götz von Berlichingen držící pozice u Saint-Lô.

V pasti u Falaise

V průběhu června a první poloviny července 1944 se následně divize účastnila tvrdých bojů v Normandii a za cenu těžkých ztrát se jí dařilo zpomalit americký postup na západním křídle německé obrany.

Když ale Američané zahájili 25. července operaci Cobra (průlom z Normandie), fronta 7. armády u Saint-Lô zkolabovala a americké jednotky odřízly poloostrov Cotentin od zbytku Francie. Zde přítomné části divize Das Reich se musely urychleně stáhnout ke Coutances, u Roncey se však americké 2. obrněné divizi podařilo velkou část ustupujících jednotek obklíčit. Das Reich těsně unikla, přišla ale o většinu zbývající obrněné techniky. 

Americký postup se tím nezastavil – 30. července padlo Avranches, čímž se Spojencům otevřela cesta do Bretaně. Vyčerpaná Das Reich se účastnila protiútoku mezi Mortain a Argentanem (operace Lüttich). Útok začal v noci z 6. na 7. srpna 1944, rychle však ztroskotal – část divize na bojiště dorazila pozdě kvůli dopravním komplikacím v týlu a zbytek nedokázal ani po opakovaných útocích zlomit odhodlaný odpor amerických jednotek u Mortain. Následný protiútok pak německé svazky vytlačil zpět do výchozích pozic. 

Das Reich musela opět přejít do obrany, než ji spojenecký postup společně s jádrem skupiny armád B zatlačil do kapsy u Falaise. Následovaly zoufalé obranné boje, kdy Das Reich držela jihovýchodní okraj fronty a část pluku Der Führer asistovala při otevření únikového koridoru na východ. Tím nakonec z kapsy uniklo 20 000 německých vojáků včetně rozptýlených zbytků Das Reich.

Divize v těchto bojích fakticky zanikla – k 1. září 1944 mohla nasadit sotva 450 mužů a 15 tanků. Toto torzo se poté stáhlo na německo-belgickou hranici, odkud v listopadu putovalo zpět do Říše k doplnění.

Nezdařený ardenský gambit

Ačkoliv ani zdaleka nedosáhla plné síly, zapojila se divize na podzim 1944 do příprav ofenzivy v Ardenách. Druhý tankový sbor SS včetně Das Reich měl zpočátku vyčkávat v záloze a využít případného průlomu dosaženého jinými útvary, nakonec ale musel vyrazit do boje předčasně. Das Reich se kvůli nedostatku paliva zapojila do bojů až 23. prosince, kdy se jejím vojákům podařilo obsadit důležitou křižovatku u Baraque de Fraiture. Po zlepšení počasí na Štědrý den se však jednotky divize ocitly pod intenzivními leteckými údery a nakonec musely z křižovatky ustoupit. U Grandmenilu se dokonce pluk Deutschland dostal do obklíčení, z nějž se probil jen s vypětím všech sil.

V závěru roku 1944 divize vyslala část svých obrněných vozidel na podporu útoku na Bastogne, kde se vojáci Das Reich postavili 101. výsadkové divizi. I zde nakonec Američané nápor ustáli a 4. ledna 1945 velení vyčerpanou Das Reich stáhlo do zázemí.

Během února 1945 čekal divizi poslední strategický přesun – do Maďarska, kde z rozkazu vůdce měla proběhnout operace Jarní probuzení východně od jezera Balaton s cílem zajistit maďarská ropná pole. Pro tento účel byly využity poslední rezervy skupiny armád Jih. V prostoru Balaton–Székesfehervár pak měla postupovat 6. tanková armáda Seppa Dietricha, jejíž jádro tvořily hned čtyři tankové divize SS – kromě Das Reich se jednalo o svazky LSSAH, Hitlerjugend a Hohenstaufen. 

Das Reich měla postupovat na levém křídle Dietrichovy formace směrem k severovýchodnímu břehu Balatonu, jarní obleva však proměnila terén v nekonečné moře bahna. V těchto podmínkách divize bojovala jihozápadně od Budapešti a ve spolupráci s divizí Totenkopf se probíjela odhodlanou sovětskou obranou. Kvůli počasí a tuhému odporu nepřítele ale nakonec postup 15. března ztroskotal daleko od vytyčených cílů. Když pak 16. března nastoupila do protiútoku drtivá přesila Rudé armády, bylo rozhodnuto. 

Konec na české půdě

Po neúspěchu operace Jarní probuzení se vyčerpaná 6. tanková armáda SS stáhla k Vídni, po jejímž pádu 12. dubna se rozpadla; z divize Das Reich v té době zbývalo jen ubohé torzo, kdy jen tankovému pluku zbylo pouhých 12 bojeschopných tanků a stíhačů tanků.

Poté se divize rozdělila, kdy velká část pluku Deutschland zamířila k Pasovu a 8. května 1945 se vzdala u Ennsu. Zbytek jednotky zakončil válku na českém území, když se snažil vyhnout se sovětskému zajetí a překročit demarkační linii. Již nevíme, kolika mužům se to podařilo – jisté je, že v té době již pluk Deutschland zanikl jako souvislá formace.

A jak skončil pluk Der Führer? Formace se na konci dubna 1945 vydala k Praze, kde měla asistovat při evakuaci německých jednotek a administrativních pracovníků. Ve městě však pluk zastihlo Pražské povstání a jeho vojáci se tak dostali do série střetů na barikádách. Velitel pluku Otto Weidinger nakonec s Českou národní radou vyjednal volný odchod svých mužů a v noci z 8. na 9. května Der Führer město opustil v čele evakuačního konvoje. 9. května pak vojáci pluku kapitulovali do rukou Američanů u Rokycan; šlo o poslední tečku nejen za kariérou Der Führer, ale také za existencí celé divize Das Reich. 

Od Zakroczymi po Oradour

Divize Das Reich si na frontě vedla velmi efektivně, podobně jako jiné formace Waffen-SS se ale do historie zapsala především svými válečnými zločiny páchanými napříč Evropou. První z nich si vojáci divize připsali již 28. září 1939 v Zakroczymi, kdy bez varování zahájili palbu do vzdávajících se polských vojáků. Zbylí Poláci se chopili zbraní a útočníky z vesnice vytlačili, esesmani se však následující den vrátili s posilami a v odplatě za utrpěné ztráty obec doslova vyplenili. Celkem jejich řádění nepřežilo okolo 500 polských vojáků a asi 200 civilistů.

Ani v pozdějších taženích se příslušníci divize nekrotili. Během jugoslávského tažení vtrhli do městečka Alibunar, kde povraždili zhruba 200 civilistů; údajně šlo o odplatu za to, že na vojáky divize spustila střelbu místní domobrana. Známý je i masakr ve francouzském Tulle, kde vojáci divize 9. června 1944 v odplatě za pobití německých vojáků partyzány, kteří se na krátko zmocnili města, oběsili 99 civilistů a dalších 149 deportovali do koncentračního tábora Dachau – 101 z nich se domů nikdy nevrátilo.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. SS-Sturmbannführer Adolf Diekmann, velitel 1. praporu pluku tankových granátníků Der Führer, nařídil 10. června 1944 obklíčit vesnici Oradour-sur-Glane. Podle jedné z verzí tak učinil jako odvetu za smrt jiného důstojníka SS, kterého nedaleko obce zajali a popravili příslušníci odboje. Esesmani následně vyzvali všechny obyvatele, aby se shromáždili na náměstí pod záminkou kontroly dokladů. Poté muže zavřeli do šesti stodol, zatímco ženy a děti uvěznili v místním kostele.

Následoval masakr – vojáci Das Reich začali do shromážděných mužů pálit z kulometů a kosili je po desítkách. Mrtvá těla poté polili benzinem a zapálili. Stejný osud stihl i ženy a děti zamčené v kostele. Během jediného dne takto esesáci povraždili 642 civilistů, z toho 248 žen a 205 dětí. Přežilo pouze šest lidí, kterým se podařilo ukrýt se mezi mrtvolami a později uniknout.

Když se o masakru dozvěděl Sylvester Stadler, velitel pluku Der Führer, nařídil postavit Diekmanna před válečný soud. Dne 29. června 1944 však Diekmann padl v boji u Noyers-Bocage, po čemž byla veškerá obvinění zrušena.

V roce 1953 soud obžaloval 65 přeživších příslušníků Diekmannova praporu z válečných zločinů, před tribunálem jich však stanulo jen 21, ostatní byli souzeni v nepřítomnosti. Soudci vynesli mnohaleté rozsudky vězení a dva tresty smrti, které ale později justice také změnila na testy odnětí svobody.  

Antibiotika patří mezi nejdůležitější objevy moderní medicíny. Každý rok zachraňují miliony životů a pomáhají zvládat infekce, které byly ještě před několika desítkami let často smrtelné. Zároveň však vyvolávají obavy z vedlejších účinků, zejména těch, které souvisejí se střevním mikrobiomem – složitým ekosystémem bilionů bakterií a dalších mikroorganismů žijících v našem trávicím traktu. Mnoho lidí proto při užívání antibiotik automaticky sahá po probiotických doplňcích. Současné vědecké poznatky ale naznačují, že situace je mnohem složitější.

Proč antibiotika způsobují zažívací potíže

Nevolnost, křeče v břiše nebo průjem patří mezi běžné vedlejší účinky antibiotické léčby. Důvod je poměrně jednoduchý. Antibiotika sice ničí bakterie způsobující infekci, současně však mohou zasáhnout i část prospěšných mikroorganismů, které pomáhají trávit vlákninu, produkují důležité látky a podporují fungování imunitního systému.

Některá antibiotika navíc působí přímo na střevní tkáně. Například širokospektrální azithromycin, často předepisovaný při infekcích dýchacích cest, aktivuje ve střevech takzvané motilinové receptory, které ovlivňují stahy trávicí soustavy. Výsledkem mohou být nepříjemné křeče nebo zvýšená střevní aktivita.

Krátkodobé zažívací obtíže proto nemusí znamenat, že antibiotika nenávratně poškodila mikrobiom. Ve většině případů jde o očekávaný a přechodný vedlejší účinek léčby.

Situaci navíc komplikuje skutečnost, že část lidí může po prodělané infekci trpět dlouhodobými zažívacími obtížemi bez ohledu na užívání antibiotik. Studie ukazují, že přibližně 10 až 25 procent pacientů po některých akutních střevních infekcích později rozvine přetrvávající problémy, například syndrom dráždivého tračníku.

Určit, zda jsou podobné obtíže důsledkem samotné infekce, antibiotické léčby nebo změn ve střevním mikrobiomu, proto není vždy jednoduché.

Jak odolný je střevní mikrobiom

Vědci již téměř deset let vědí, že antibiotika dokážou složení střevního mikrobiomu dočasně změnit. Dobrou zprávou je, že u většiny dospělých lidí se mikrobiom během několika týdnů po léčbě vrací do stavu podobného tomu původnímu. Situace je však individuální. Každý člověk má unikátní mikrobiální společenství, a proto mohou být dopady antibiotik velmi rozdílné.

Větší výkyvy bývají pozorovány například u lidí s oslabenou imunitou nebo u pacientů užívajících některé léky na snížení žaludeční kyselosti. U těchto skupin může být vyšší i riziko infekce bakterií Clostridioides difficile, která je známá tím, že způsobuje závažné střevní potíže.

Překvapivý pohled na dlouhodobé následky

Až donedávna nebylo jasné, jak dlouho mohou změny mikrobiomu přetrvávat. Nová rozsáhlá švédská studie publikovaná v časopise Nature Medicine přinesla zajímavé odpovědi.

Výzkumníci analyzovali údaje o předepisování antibiotik a složení mikrobiomu téměř 15 tisíc lidí. Ukázalo se, že u části účastníků přetrvávaly některé změny mikrobiálního společenství ještě řadu let po jediné antibiotické kúře.

Ne všechny léky však působily stejně. Nejvýraznější dlouhodobé změny byly spojeny s antibiotiky klindamycin, flukloxacilin a fluorochinolony. Naopak běžně předepisované přípravky, jako je amoxicilin, azithromycin nebo některá cefalosporinová antibiotika, vykazovaly podstatně mírnější dopad.

Vědci zatím nedokážou s jistotou říci, jaký zdravotní význam tyto dlouhodobé změny mají. Je možné, že u některých lidí jsou prakticky bez následků, zatímco u jiných mohou ovlivňovat náchylnost k určitým onemocněním. Odpovědi bude muset přinést další výzkum.

Pomáhají probiotické doplňky?

Mnoho pacientů považuje probiotické kapsle za logický způsob ochrany mikrobiomu během antibiotické léčby. Dosavadní vědecké důkazy však jejich přínos příliš nepotvrzují. Souhrnná analýza klinických studií publikovaná v roce 2023 ukázala, že užívání probiotických doplňků během léčby antibiotiky má jen velmi omezený efekt.

Ještě překvapivější byly výsledky menší studie zveřejněné v roce 2018 v časopise Cell, které naznačují, že lidem užívajícím po antibiotikách probiotické doplňky se původní složení střevního mikrobiomu obnovovalo pomaleji než těm, kteří žádná probiotika neužívali. Vědci předpokládají, že některé probiotické kmeny mohou dočasně bránit návratu původního mikrobiálního společenství.

Výjimku mohou představovat pacienti s vyšším rizikem infekce bakterií Clostridioides difficile, například hospitalizovaní nebo lidé s oslabenou imunitou. V jejich případě může být vhodné individuální posouzení lékařem.

Tři strategie pro zdravější mikrobiom

Místo spoléhání na probiotické doplňky doporučují odborníci zaměřit se na postupy, jejichž účinnost podporují přesvědčivější data.

• Základem je dostatek vlákniny. Střevní bakterie ji fermentují a vytvářejí při tom mastné kyseliny s krátkým řetězcem, které prospívají střevní sliznici i metabolismu. Pokud je příjem vlákniny nízký, mohou pomoci například doplňky s psylliem.
• Neméně důležitá je pestrost jídelníčku. Výzkumy naznačují, že právě pestrost rostlinných potravin je jedním z nejlepších ukazatelů zdravé mikrobiální rozmanitosti. Různé druhy vlákniny totiž slouží jako potrava pro různé skupiny bakterií. Čím pestřejší jídelníček člověk má, tím širší spektrum mikroorganismů může ve střevě prosperovat.
• Třetí doporučení se týká fermentovaných potravin. Řecký jogurt, kefír, kimčchi nebo kysané zelí obsahují živé mikroorganismy a podle výzkumu Stanfordovy univerzity mohou přispívat ke zvýšení mikrobiální rozmanitosti. Účastníci studie, kteří pravidelně jedli fermentované potraviny, vykazovali nejen pestřejší mikrobiom, ale také nižší hladiny řady zánětlivých markerů v krvi.

Antibiotika mají stále nezastupitelnou roli

Přes všechny debaty o mikrobiomu zůstává hlavní poselství odborníků jednoznačné: pokud jsou antibiotika skutečně potřeba, jejich přínosy výrazně převyšují možná rizika pro střevní mikrobiom.

Současně je však důležité používat antibiotika rozumně. Nepomáhají proti virovým infekcím, jako je běžné nachlazení nebo chřipka, a jejich zbytečné užívání pouze zvyšuje riziko vedlejších účinků i vzniku antibiotické rezistence.

Moderní medicína navíc některé své postupy přehodnocuje. Například u řady jinak zdravých pacientů s divertikulitidou (zánětem výchlipky střevní stěny) dnes lékaři antibiotika rutinně nepředepisují, protože výzkumy ukazují, že se většina nemocných uzdraví i bez nich.

Pokud už ale antibiotickou léčbu zahájíte, je důležité dodržet doporučený režim a dokončit celou předepsanou kúru. Jen tak lze zajistit úplné potlačení infekce a zároveň snížit riziko vzniku odolných bakteriálních kmenů.

Hlubiny oceánů stále patří k nejméně probádaným místům na Zemi a čas od času vydají tvora, který připomíná spíše mimozemský organismus než běžného obyvatele naší planety. Právě takový objev nyní oznámili vědci z výzkumu u Galapážských ostrovů. Na dně Tichého oceánu mořští biologové narazili na drobnou modrou chobotnici velikosti golfového míčku, která se ukázala být zcela novým druhem.

Neobvyklý hlavonožec dostal jméno Microeledone galapagensis a podle odborníků jde o jednoho z nejzajímavějších hlubokomořských živočichů objevených v oblasti za poslední roky.

Setkání v hlubinách

K objevu došlo už v červenci 2015 během desetidenní expedice výzkumné lodi E/V Nautilus poblíž Darwinova ostrova, který je součástí Galapážského souostroví. Vědci tehdy nasadili robotickou ponorku Hercules, aby prozkoumala svahy podmořské hory v hloubce téměř 1 800 metrů pod hladinou oceánu.

Právě tam kamery zachytily drobnou modře zbarvenou chobotnici sedící na mořském dně. Reakce vědců byla okamžitá. Na záznamu z expedice je slyšet nadšené komentáře členů týmu, kteří nad tvorem neskrývali údiv a pobavení. Výzkumníci si ale tehdy ještě neuvědomovali, že pozorují živočicha, kterého dosud nikdo vědecky nepopsal.

Po návratu do laboratoří Výzkumné stanice Charlese Darwina začali odborníci analyzovat odebrané vzorky. Brzy zjistili, že identifikace nebude jednoduchá. Fotografie proto poslali renomované specialistce na chobotnice Janet Voightové z Fieldova muzea v Chicagu.

„Okamžitě mi bylo jasné, že jde o něco mimořádného. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla,“ uvedla Voightová, hlavní autorka studie publikované v odborném časopise Zootaxa.

Chobotnice pod rentgenem

Aby vědci odhalili anatomii nového tvora co nejpodrobněji, využili moderní technologii zvanou mikro-CT skenování. Metoda funguje podobně jako lékařský CT přístroj, ale umožňuje vytvořit extrémně detailní trojrozměrný model i velmi malých organismů.

Tisíce rentgenových snímků odhalily několik neobvyklých znaků. Chobotnice měla například relativně malý počet přísavek, hladkou kůži a specifický tvar zobáku. Charakteristické bylo také zbarvení některých vnitřních orgánů a částí pláště.

Během analýzy navíc vědci zjistili další překvapivý detail – samice měla ve vaječnících třináct vajíček. I přes svou miniaturní velikost tedy šlo o dospělého jedince připraveného k rozmnožování.

Skrytá tajemství Galapág

Objev nové chobotnice znovu připomněl, jak málo lidstvo zná prostředí hlubokého oceánu. Zatímco povrch Galapág je proslulý unikátními druhy zvířat a rostlin, podmořský svět kolem souostroví zůstává z velké části neprozkoumaný. Podle spoluautorky studie Salome Buglassové ukazují podobné objevy, kolik neznámých organismů může v hlubinách ještě čekat na své objevení.

Galapážské ostrovy přitom patří k nejslavnějším biologickým lokalitám světa už od 19. století, kdy je během plavby na lodi HMS Beagle studoval Charles Darwin. Právě zdejší pěnkavy se později staly jedním z klíčových důkazů pro vznik evoluční teorie.

Nově objevená modrá chobotnice tak symbolicky navazuje na dlouhou tradici překvapivých objevů, které Galapágy vědcům přinášejí už téměř dvě století.

V roce 1974 byly v čínské hrobce váženého chirurga Sia Čchüan-a (Xia Quan), který žil přibližně v letech 1348 až 1411, objeveny jeho nástroje – rezavé kovové nůžky a pinzety. Už tehdy to sice vypadalo, že na nástrojích jsou nějaké zbytky po operacích, ale před padesáti lety ještě nebyly k dispozici technologie, které by dokázaly určit, zda na jejich železném povrchu zůstaly i nějaké chemické látky.

Badatelé, které vedl Cchung-cchang Čao (Congcang Zhao) ze Severozápadní univerzity v Číně, prozkoumali kousky červeného materiálu z těchto nástrojů metodou stimulovaného Ramanova rozptylu (SRS) a narazili na pozoruhodnou látku. Jsou přesvědčeni, že nástroje obsahují pravděpodobně nejstarší přímý chemický důkaz chirurgické anestezie. Jde o první objev svého druhu a současně také důkaz o vysoké úrovni medicíny za dynastie Ming.

Anestezie jedovatým omějem

Látkou používanou k anestezii byl podle vědců akonitin, velmi účinný neurotoxický alkaloid získávaný z jedovatých rostlin rodu oměj (Aconitum). S akonitinem se musí zacházet velice opatrně, což ukazuje na vyspělost tehdejší medicíny i hlubokou znalost rostlin.

Vědci se domnívají, že nalezený akonitin pochází z oměje druhu Aconitum carmichaelii, který se vyznačuje blankytně modrými květy a roste v Číně a okolních zemích. Dobové texty uvádějí, že lékaři používali několik metod ke snížení toxicity této látky. Patřilo mezi ně ošetření močí mladých chlapců, vaření v octu nebo namáčení v odvaru z černých sójových bobů.

Po těchto bezpečnostních úpravách byl připravený prášek s akonitinem nejspíš nanášen na pacientovu pokožku, aby znecitlivěl dané místo před bolestivým zákrokem.

Objev akonitinu na chirurgických nástrojích dokonale zapadá do historických záznamů a ukazuje, že lékaři dynastie Ming měli propracované znalosti bezpečné přípravy i podávání toxických sloučenin při léčbě.

V nebeské mechanice se ukazuje, že do všech detailů můžeme vyřešit pouze pohyb dvou izolovaných těles. Obecný pohyb tří a více těles je již analyticky neřešitelný. Naštěstí však existují určité typy úloh, pro něž lze získat dostatečně vypovídající řešení. Patří k nim i omezený problém tří těles, v němž zkoumáme pohyb testovací částice v gravitačním poli dvou hmotnějších těles, přičemž tato testovací částice nemá žádný zpětný vliv na dvojici dominujících objektů.

Takto zjednodušený problém odpovídá mnoha reálným fyzikálním aplikacím – například pohybu umělé družice v okolí Země a Měsíce, pohybu extrasolárních planet v dvojhvězdném systému nebo pohybu částeček plynu ve dvojhvězdě. V takovém systému pak označujeme jako Rocheovu mez jedné z hmotných komponent hranici oblasti, kde dominuje její gravitační vliv.

Hranice mezi stabilitou a zkázou

Částečka uvnitř Rocheovy meze je přitom gravitačně vázána k centrálnímu objektu. Dostane-li se však na Rocheovu mez – například při expanzi hvězdy v závěrečných stadiích vývoje –, může od mateřského tělesa uniknout. Nejčastěji se tak děje skrze librační bod, v němž se vyrovnávají gravitační síly obou těles a dochází k přenosu hmoty mezi oběma složkami. Přetok hmoty z jedné složky dvojhvězdy na druhou představuje základní fyzikální proces v tzv. kataklyzmických dvojhvězdách.

Naopak, pokud se těleso dostane blíže než je Rocheova mez, mohou jej roztrhat slapové síly. Objekt (například měsíc planety) se neudrží pohromadě vlastní gravitací a slapové síly způsobí rozpad tělesa. Částice bližší primárnímu pohybu se pohybují rychleji než částice vzdálenější. Na schématu to je reprezentováno červenými šipkami. Různá oběžná rychlost materiálu případně způsobí zformování se prstence.

Skutečnost, že Bedřich Hrozný (1879 až 1952) v roce 1915 rozluštil chetitský jazyk, je české veřejnosti dobře známa, avšak bližší vysvětlení, proč se tak význačný objev podařil právě rodáku z Lysé nad Labem, je složitější. Zdůrazněme, že Hrozný nebyl náhodným badatelem, který se rozhodl luštit neznámý jazyk.

V době, kdy za tímto účelem odcestoval do Osmanské říše, působil na vídeňské univerzitě a byl světově uznávaným znalcem asyrských a sumerských klínopisných textů psaných na hliněných tabulkách. Luštěním chetitštiny ho oficiálně pověřila Německá orientální společnost a na pobyt v Cařihradě získal stipendium rakouského ministerstva vyučování. Jaká byla jeho studijní a vědecká dráha, během níž se vypracoval na jednoho z největších odborníků na poli starověkých předovýchodních jazyků?

Z kolínského gymnázia do Vídně

Otcem Bedřicha Hrozného byl evangelický farář v Lysé nad Labem. V tomto středočeském městě začal Hrozný chodit do školy a poté přestoupil na akademické gymnázium do Prahy. Později uvedl, že jeho nejoblíbenějšími předměty byly latina a řečtina – jazyky klíčové pro jeho pozdější badatelské úspěchy, dále i staročeština a čeština, kde byly probírány pro něj fascinující etymologie slov.

Po náhlé smrti otce se rodina Hrozných musela odstěhovat z fary v Lysé, a Hrozný dokončil poslední ročník gymnázia v Kolíně. Zde se mimo jiné setkal s profesorem Justinem V. Práškem, který byl nadšen žákem, jenž projevoval zájem o orientální jazyky. Prášek podporoval Hrozného v přípravě na studium orientálních jazyků na univerzitě ve Vídni – umožnil mu studovat ve své rozsáhlé knihovně a doporučil ho vídeňským profesorům.

Bedřich Hrozný začal ve Vídni studovat evangelickou teologii, po prvním semestru se však rozhodl tento obor opustit a věnovat se pouze orientalistice. Navštěvoval přednášky předních odborníků na arabštinu, její dialekty a literaturu, sabejštinu, syrštinu, etiopštinu, egyptské hieroglyfy a hieratické texty, perštinu či asyrsko-babylonské klínopisné nápisy.

Z dopisů, které Hrozný zasílal do Kolína Práškovi, máme představu o tom, jaké knihy si z profesorovy knihovny půjčoval a o jaká témata se zajímal – například o babylonské eposy a mytologii, starozákonní příběhy a jejich klínopisné paralely, perské klínopisné nápisy nebo nápisy z egyptské Tell el-Amarny. Hrozného záběr byl široký, a byly to především jeho rozsáhlé znalosti jazyků, které mu později pomohly při luštění a překladech staroorientálních textů.

První úspěchy

Po skončení vídeňského studia získal Hrozný stipendium pro pobyt v Berlíně a Londýně, kde začal psát své první odborné práce: o peněžnictví ve staré Babylonii a pojednání o sumersko-babylonských mýtech o bohu Ninragovi. Po návratu do Vídně nastoupil na pozici ve vídeňské univerzitní knihovně a na univerzitě vyučoval klínopisné jazyky. Vydobyl si pověst vynikajícího odborníka, a profesor Ernst Sellin mu proto v roce 1903 nabídl, aby se ujal edice klínopisných textů nalezených na pahorku Tell Ta‘annek. V roce 1904 byl Hrozný přizván k osobní účasti na archeologické expedici a v následujícím roce se na vídeňské univerzitě habilitoval jako docent v oboru semitských jazyků se zvláštním zřetelem ke klínopisnému bádání.

Jak víme z nově nalezené korespondence, v roce 1906 se začalo odvíjet Hrozného jednání s profesorem pražské univerzity Jaroslavem Gollem, jehož cílem bylo založení samostatného semináře na univerzitě v Praze, který by vedl Hrozný, jenž se za tímto účelem rozhodl vypracovat habilitační práci na téma obilí ve staré Mezopotámii. Právě v těchto letech byly na území dnešního Turecka objeveny starověké texty v dosud neznámém jazyce psané klínovým písmem na hliněných tabulkách.

Hrozný se o tento objev živě zajímal a měl zájem se podílet na jejich luštění. Svou případnou účast neustále odkládal kvůli práci o mezopotamském obilí. Spis Das Getreide im alten Babylonien, který se mu podařilo vydat až v roce 1913, měl velmi kladný mezinárodní ohlas.

Do Cařihradu za chetitskými texty

Po smrti objevitele chetitských klínopisných tabulek Hugo Wincklera v dubnu 1913 se Německá orientální společnost rozhodla pověřit několik předních odborníků publikováním těchto textů. Měli je překreslovat na papír tak, aby bylo možné je vydat jako knihu a zpřístupnit všem badatelům. Hroznému se podařilo získat pracovní smlouvu, na jejímž základě měl texty studovat a překreslovat přímo v Cařihradu. Tam na nich už od ledna 1914 pracoval berlínský asyriolog Hugo H. Figulla a luštěním se zabývali i další badatelé – asyriologové Friedrich Delitzsch, Otto Weber, Ernst Weidner a Franz Böhl.

Po podpisu smlouvy se Bedřich Hrozný vypravil, i se svou těhotnou manželkou Vlastou, do Cařihradu, kde začal ihned intenzivně pracovat. Společně s Hrozným a Figullou zde pobýval také Eckhard Unger.

V archivu Německé orientální společnosti je uchovávána korespondence jednotlivých aktérů a z dopisů vyplývá, že Hrozný se soustředil pouze na svou práci, oproti tomu jeho kolegové byli zdržováni neustálými sváry svých manželek. Jejich rozepře a následné stěhování znemožňovaly Hugo Figullovi, aby se plně věnoval přepisování klínopisných tabulek a luštění chetitštiny. Hrozný oproti tomu neúnavně pracoval a podařilo se mu nakopírovat velké množství textů, díky kterým důkladněji pronikal do stavby jednotlivých vět.

Nyní chléb budete jísti, vodu pak budete píti

V době, kdy došlo k objevu prvních chetitských tabulek, bylo již možné číst a analyzovat klínopisné texty v sumerském a akkadském jazyce (viz Od obrázků k větám). Znaky klínopisu uměli badatelé přepisovat do latinky, do jejich hrubé fonetické podoby. Takto přepsaným větám z chetitských tabulek však nebylo možné porozumět. Jednotlivá slova textu nedávala žádný smysl, nepodobala se žádnému jinému klínopisnému jazyku.

Musíme doplnit, že starověcí Chetité, kteří převzali písmo od Babyloňanů, používali některé totožné znaky pro celá slova, četli je však po svém, tedy chetitsky. Tato sumerská a akkadská slova Hrozný dobře znal a v záplavě znaků je dokázal rozpoznat. Právě takzvané sumerogramy a akkadogramy mu umožnily odhadnout pravděpodobný kontext některých vět.

Při čtení textů Hrozného napadlo, že určitá slova by mohla být slovesným tvarem – participiem přítomného času, který znal z latiny. V jedné větě pak rozpoznal sumerský znak NINDA pro slovo chléb. K němu našel ve větě slovo ezzatteni, které srovnal s německým essen – česky jíst. V další větě přečetl výraz watar, jež mu připomínalo anglické water a německé Wasser čili voda, a sloveso ekutteni, blízké latinskému aqua, voda. Chetitské souvětí „nu NINDA-an ezzatteni watarma ekutteni“ přeložil: „Nyní chléb budete jísti, vodu pak budete píti.“

Po těchto zjištěních se mu dařilo analyzovat i další slova, jež ho více a více utvrzovala v tom, že chetitština je jazykem indoevropským, příbuzným latině či staré řečtině i germánským, románským a slovanským jazykům. Chetitská zájmena srovnal s latinskými či řeckými, například tvar uga se zájmenem ego – já, tuel s tuus – tvůj, miš s meus – můj, kuiš s quis – kdo, kuit s quid – co, kuiš kuiš s quisquis – kdokoli, kuit kuit s quidquid – cokoli. 

Objevil i slova, která mu připomínala jiné jazyky, například dalugašti církevněslovanské dlъgostъ – délka, nebiš české nebe, ešmi české jsem, pedar německé Feder (česky křídlo) a mnohá další. Byl si výsledky svého bádání neochvějně jist.

Indoevropská hypotéza

Mezitím vypukla první světová válka, Hrozný musel opustit Cařihrad a vrátit se do Vídně. V roce 1915 narukoval, zůstal však ve Vídni a za podpory svého nadřízeného se snažil dokončit analýzu chetitské gramatiky. Právě kvůli narukování ho vydavatel chetitských textů přesvědčil, aby uveřejnil alespoň předběžnou zprávu o svém luštění. Hrozný tušil, že jeho hlavní zjištění – že chetitština je jazykem indoevropským – bude mezinárodní senzací. Nikdo do té doby nepředpokládal, že v oblasti starověkého Předního východu mohl být klínovým písmem zapisován jazyk z indoevropské jazykové rodiny.

Hrozný oznámil své rozluštění chetitštiny 24. listopadu 1915 v Berlíně a současně vyšla jeho přednáška pod názvem Die Lösung des hethitischen Problems. Ein vorläufiger Bericht (Řešení chetitského problému. Předběžná zpráva) ve vědeckém časopise Mitteilungen der Deutschen Orient-Gesellschaft. Závěry přednášky ostatní badatele ohromily a diskuse se protáhla dlouho do noci. Tuto přednášku Hrozný zopakoval 16. prosince ve Vídni. 

Po nadšené odezvě v tisku se však již začátkem roku 1916 začínaly objevovat první pochyby s tím, že Hrozný srovnává jazyk ze 2. tisíciletí př. n. l. s latinou a řečtinou, tedy jazyky mnohem pozdějšími. Když pak přední srovnávací jazykovědci ostře odsoudili Hrozného závěry, podařilo se jim odbornou veřejnost přesvědčit o tom, že český badatel se ve svých tvrzeních zcela mýlí. 

Hrozný se ale nenechal záplavou negativní kritiky odradit a pilně pokračoval v práci na sepsání gramatiky chetitštiny. Tu vydal v roce 1917 a začal překládat delší chetitské texty, aby podložil svá tvrzení. Vydal je pod názvem Hethitische Keilschrifttexte aus Boghazköi. In Umschrift, mit Übersetzung und Kommentar (Hethitské klínopisné texty z Boghazköi. V přepisu, s překladem a komentářem). Až nyní se někteří srovnávací jazykovědci pustili do studia klínového písma a postupně zjišťovali, že Hrozného teze je podložena správnými úvahami. Jeho rozluštění chetitského jazyka bylo světovými odborníky po letech odsuzování přijato v roce 1921.