Počátkem června roku 1613 dopluli ve zdraví k islandským břehům Daniel Vetter, budoucí učitel Jindřicha Fridricha, nejstaršího z potomků „zimního krále“ Fridricha Falckého, a jeho druh Jan Salmon. Mohli mluvit o štěstí, neboť cesta z německých přístavů, odkud se z kontinentu na ostrov vyráželo, trvala obvykle čtyři týdny a byla často provázena nepřízní počasí i pirátskými přepady. O tom, co mohl nástrahy plavby přeživší cestovatel na ostrově tehdy vidět, nechme promluvit přímo Daniela Vettera.

Koně se drž

Island doslova znamená země ledu. A toho je zde skutečně požehnaně, protože ostrov leží na studené půlnoční straně Země. Zimy jsou tady dlouhé a kruté, takže návštěvník by si měl pro svou cestu zvolit letní měsíce, kdy jsou navíc nejkratší noci. Ale také tehdy je třeba počítat s nepříliš teplým počasím, vždyť vrcholy některých hor jsou pokryty sněhem po celý rok.

Ve zdejším kraji je nutné překonávat mnohá úskalí, ať už jde o silné vichry, nebo překážky v podobě skal, hor, bažin, a především vodnatých řek. Island zkrátka není země pro slabé povahy. Kdo se rozhodne podniknout výpravu za jeho poznáním, neměl by počítat s možností využití islandských cest, protože se tu žádné nevyskytují. Na vůz tudíž rovnou zapomeňte. Do terénu je radno vyrážet pouze v doprovodu místního průvodce.

Ovšem i když ho máte, není putování snadné. Kromě toho, že návštěvníkům na pohodlí jistě nepřidá absence hospod, jít kamkoliv pěšky je téměř nemožné. K putování po krajině mají místní obyvatelé speciálně vycvičené koně, kteří se v různorodém terénu obratně pohybují a umějí dobře plavat. Islanďané proto bázlivce povzbuzují slovy: „Nestrachuj se, jen se dobře drž!“

Kdo by chtěl zdejší vodstvo překonat suchou nohou, má smůlu, neboť tady kromě kamení nejsou potřebné materiály pro stavbu mostů, natož mistři znalí řemesla. Na ostrově ostatně nenajdete zdaleka tolik rozličných živností jako v českých zemích. Islanďané se předně živí rybářstvím, v druhé řadě pak chovem dobytka. Rybí úlovky suší zavěšené na bidlech nebo provazech kolem svých domů a mají jich takovou hojnost, že jimi krmí i koně, ovce a krávy, když v zimě dojde seno. Nepřekvapí tedy, že také návštěvníci dostanou k jídlu nejčastěji rybu.

Obyvatelé hrdí a svobodní

Co se týče islandské kuchyně, může Středoevropana zaskočit, že na ostrově není zvykem solit pokrmy, ať již jde o sušené štokfiše (tresky) nebo vařené maso. A jakoby to nebylo dost, podávají se tato jídla bez chleba. Běžně se pije voda nebo syrovátka, první je však podstatně chutnější.

Skutečně lahodný pokrm můžete okusit jen na tabulích vyšších vrstev – chleba, maso vařené i pečené, lososy… A co víc, pivo! Ale nikoliv místní, nýbrž dovezené z kontinentu. Je to tak, na ostrově nemají pivo, víno, sůl, ale ani ovoce nebo stromy.

Z uvedených informací by se mohl život Islanďanů jevit bídný. Přesto jsou zdejší obyvatelé dobromyslní a veselí, dokonce se svou vlastí chlubí a jsou na ni hrdí. Prohlašují, že pod sluncem není lepší země.

Nutno podotknout, že tu lze skutečně nalézt mnoho dobrého. Předně je to zdravé povětří, které není tolik náchylné k nákazám jako naše – například zimnice nebo podagry tady vůbec neznají. Snad právě tento vzduch přispívá k dlouhověkosti obyvatel, z nichž se někteří dožívají až 150 nebo dokonce 200 let.

Obecně jsou Islanďané sličné tváře a menší postavy, hlavně ženy jsou drobné. Oděvy nosí prosté, svrchní ženský od mužského téměř nerozeznáte. Plátno je tu vzácné. Prostí lidé proto většinou oblékají kožené košile. Islanďanům stačí k životu, co mají, a více nepotřebují. Co je však zajímavější, nejsou zatíženi poddanstvím nebo robotou, odvádějí pouze nevysoký tribut svému králi, jenž sídlí v Dannemarku (Dánsku).

Každý se také může usadit, kde se mu zlíbí. Jen zřídka narazíte na tři nebo čtyři domy pospolu, spíše se vyskytují po jednom či dvou. V domě ovšem přebývá 60, 100, 150 a někdy i přes 200 osob. Obydlí se skládá z mnoha komor a maštalí, je zahloubené do země a svrchu ho kryje trávník. Proč Islanďané budují tato podivná sídla? Jedním důvodem je nedostatek dříví, absence vápna a vhodné hlíny. Druhý je ryze praktický: tento typ domu nabízí ochranu před tuhou zimou a silným větrem, před nímž jen máloco obstojí.

Tajemná země

Součet našich největších vichrů se zdá se být ničím ve srovnání s jediným islandským. A právě jejich prostřednictvím se k Islandu dostávají po moři ledové kry z Grunlandu (Grónska), které přispívají k ochlazení ovzduší. Zahřát se znavený cestovatel může v horkých vodách, které se nacházejí na mnoha místech ostrova. Někde ze země tryskají, jinde vytvářejí potok. Pro skutečné odvážlivce je tu ke spatření i prýštící oheň. Vystupuje z hory Hekly, jež budí hrůzu na první pohled. Zvlášť děsivě působí v zimních měsících, kdy osvětluje krajinu ztemnělou polární nocí.

Oblast je na dvě míle od ní neoby­vatelná, protože hora neustále chrlí kamení. Navíc se z ní line kvílení a křik podobný lidskému. Právě zde se totiž ukazují různé obludy a dávno zesnulí lidé. Nejsilněji hora hořívá podle místních tehdy, když se má ve světě udát nějaká významná proměna.

Jiným ukazatelem nenadálých událostí světového významu je zjevení mořské obludy podobné hadovi. Měří až půl míle, takže její tělo nad vodou vytváří tři až čtyři oblouky. Byla viděna i minulý rok krátce před smrtí císaře Rudolfa II. Druhá potvora, jež podle Islanďanů také věští podobné věci, má tři hlavy. Kromě příšer ale nabízí moře kolem ostrova k vidění řadu roztodivných ryb, z nichž za zhlédnutí stojí především hřmotní velrybové. Na pohled jsou hroziví nejen pro svou ohromnost, ale též černost a jiskřivé oči.

Tolik ochutnávka z krátké návštěvy Islandu. Pokud by chtěl někdo vědět víc, musí se do nehostinných končin země ohně a ledu vypravit sám. Nechť ho pak Pán Bůh ochraňuje na této dobrodružné cestě! 

Island dnes

Už Daniel Vetter upozorňoval na nedostatek stromů na Islandu. Důvodem byl úbytek lesů, který se z původních asi 20–40 % dostal na dnešní necelá 2 % celkové plochy země. Odlesnění šlo ruku v ruce s osidlováním ostrova, jež začalo koncem prvního tisíciletí. Dřevo bylo spotřebováváno na stavby, lodě a otop, ale většina lesů byla přímo vypálena kvůli pastvinám a získání půdy na obdělávání. Společně s klimatem, sopečnými erupcemi, postupujícími ledovci a zemětřeseními byla tato činnost islandským lesům osudná.

V současnosti je Island tradičně vnímán jako „země, kde nerostou stromy“. Nutno podotknout, že ani dříve nebylo jeho území pokryto tak vzrostlými lesy, na jaké jsme zvyklí v našich podmínkách, ale takzvaným březovým křivolesem s příměsí vrb a jeřábů. Potřebu řešit nebývalé odlesnění si Islanďané uvědomili již roku 1899, kdy odstartovali aktivity k znovuzalesnění země, v nichž vytrvale pokračují dodnes. Sami obyvatelé ostrova většinou považují za les porost dřevin, v němž se schová dospělý člověk.

Je možné se setkat i s názorem, že les představují jakékoliv porosty dřevin včetně břízy zakrslé a jí podobných. Odtud také pramení následující vtip: Co má člověk na Islandu dělat, jestliže zabloudí v lese? – Postavit se.

Před několika lety začali někteří lékaři v Kanadě předepisovat pacientům umění. Šlo o vstup do místního muzea zdarma a představu, že chození mezi uměleckými díly může prospět tělesnému zdraví i mysli. Nový výzkum z Velké Británie ukazuje, že takový recept možná doopravdy funguje, protože umění může ovlivňovat biologické známky stárnutí.

Vědci University College London zjistili, že pravidelné kulturní či umělecké aktivity jednou týdně zpomalují tempo biologického stárnutí zhruba podobně jako každotýdenní tělesné cvičení. Jak potvrzuje vedoucí týmu Feifei Buová, jejich studie, kterou uveřejnil odborný časopis Innovation in Aging, jak první prokázala, že kontakt s uměním a kulturou zpomaluje biologické stárnutí.

Zdravotní procházka do muzea

Badatelé analyzovali zdravotní data více než 3 500 dospělých Britů. Zaměřili se mimo jiné na takzvané epigenetické hodiny, matematické modely, které slouží k odhadu rychlosti stárnutí organismu, a porovnávali je s tím, jak často se dotyční lidé věnují kulturním či uměleckým aktivitám, včetně návštěv muzeí, knihoven a výstav, a také malování, zpěvu, tance či dalších kreativních činností.

Epigenetické hodiny v dnešní době představují stále populárnější způsob, jak odhadovat biologický věk člověka. Sledují změny v genové expresi, které souvisejí se životním stylem a zdravotním stavem. Přitom neexistují jediné univerzální „hodiny“. Různé modely epigenetických hodin sledují různé aspekty biologického opotřebení organismu. Badatelé v tomto případě využili sedm různých typů těchto hodin.

Ukázalo se, že lidé, kteří se podobným aktivitám věnovali alespoň jednou týdně, vykazovali pomalejší známky biologického stárnutí než ti, kteří se s uměním setkávali jen zřídka. Nejsilněji se vliv „kulturního života“ projevil u lidí středního věku. Čím pestřejší byl jejich „kulturní jídelníček“, tím pomaleji stárnuli. Je možné že lékaři budou časem doporučovat návštěvy muzeí či koncertů podobně, jako dnes pohyb v přírodě.

Možná to tak na první pohled nevypadá, ale Thajsko patří mezi asijské země, které se pyšní bohatými nalezišti dinosauřích fosilií. Potvrzuje to i nedávný objev v souvrství Khok Kruat v provincii Chaiyaphum na severovýchodě Thajska. 

Třicetitunový obr z Thajska

Jeden z místních obyvatel si v roce 2016 všiml velkých kostí na břehu vysychajícího rybníka. Byly mezi nimi obratle, pánevní kosti i části končetin, včetně na několik kusů rozlámané pravé stehenní kosti. 

Paleontolog Thitiwoot Sethapanichsakul z University College London a jeho spolupracovníci kosti prozkoumali a ukázalo se, že patří novému druhu sauropodního dinosaura, který dostal jméno Nagatitan chaiyaphumensis, podle polobožských hadovitých bytostí nágů z indické mytologie. 

Samotná stehenní kost podle vědců měřila zhruba dva metry a patřila doposud největšímu známému sauropodovi, který byl kdy nalezen v jihovýchodní Asii. Podle studie zveřejněné v odborném časopise Scientific Reports, měřil kolem 27 metrů a vážil asi 30 tun.

Nagatitan žil podle vědců zhruba před 120 miliony let v období spodní křídy. Jeho fosilie se našla v nejmladších známých vrstvách hornin v Thajsku, v nichž jsou známé fosilie dinosaurů. Nad nimi jsou uložené sedimenty bez dinosaurů, z nichž lze vyčíst, že oblast dnešního Thajska v té době zalilo mělké moře. Mohlo by tak jít o nejmladšího nebo jedno z nejmladších sauropodů této části světa.

V období křídy se jihovýchodní Asie nacházela blíže k rovníku než je tomu dnes a nejspíš tam panovalo velmi horké klima. Lokalita, kde byl nagatitan objeven, tehdy zřejmě tvořila součást říčního ekosystému a mohutný dinosaurus tam sdílel prostředí s krokodýly, rybami i rybožravými pterosaury.

Proč Romové vlastně odešli z původního domova? Jejich pravlast nebyla žádným rájem. Existovala zde celá řada drobných království, která proti sobě neustále válčila, a proto pravděpodobně již ve 3. století došlo k prvnímu hromadnějšímu exodu. 

Domové a Romové

Právě v této době také perský šáh dobyl území dnešního Pákistánu, a řečená oblast se stala kolonií. Toto místo uprchlíky nesmírně lákalo, protože nabízelo mnohem lepší životní podmínky. Vznikla zde i nová etnická skupina Domů, přičemž ze slova „Dom“, které původně znamenalo člověk, pak vzniklo slovo „Rom“ se stejným významem.

S prvními vystěhovaleckými skupinami to však není tak jednoznačné. První jasné doklady o emigraci pochází totiž až z let 241–272, kdy tehdejší šáh Šápúr I. povolal dělníky na stavbu šasterské přehrady. Podle některých badatelů však přijeli sami a bez žen, a tudíž je není možné považovat za předky dnešních Romů.

Další imigrantská vlna pak již plně odpovídá představě, která byla platná i o několik staletí později. Mezi lety 420–438 totiž přišli do Persie kumštýři, jejichž úkolem bylo bavit. Právě v dané době se také pomalu začíná usazovat tradice kočování. Umělci totiž putovali od vesnice k vesnici na vozech tažených voly. Díky tomuto neustálému cestování také potřebovali vykonávat právě ta řemesla, ke kterým nebylo potřeba převážet objemné nebo příliš specializované náčiní. Mezi Romy se tak začali objevovat především koláři (vozy bylo potřeba opravovat opravdu často), košíkáři či ševci.

Matoucí zmínky

Pokud se zaměříme na naše území, pak se za první zmínku o Cikánech považuje pasáž z Dalimilovy kroniky:

„Leta od narození Jezu Krista milostivého
tisícího dvoustého čtyřicátého druhého,
kartasi chodili,
tatarští zvědové byli.“

Už z této krátké ukázky vidíme, že noví příchozí si kronikáře zrovna nezískali. (Dlužno však podotknout, že pamfletista Dalimil měl v lásce málokoho.) Za kartase je přitom označuje proto, že prý říkali „kartas boh“, což se dá velmi volně přeložit, jako „máme hlad“.

Dále se o nich dočteme, že:

„Holi dlouhé v rukou drželi.
Když píti chtěli, s břehů koňmo pívali.“

V tomto případě však nemůžeme s jistotou tvrdit, že se jednalo o Romy, a existuje i názor, že se pod tímto popisem skrývají Mongolové.

Podobně sporná je i zmínka z Popravčí knihy pánů z Rožmberka, která se datuje do roku 1399. Jeden z vyslýchaných loupežníků totiž uvedl, že spoluviníkem je mimo jiné i „Cikán, černý, Ondřejóv pacholek“. V tomto případě však mohlo jít o pouhý přídomek, který tehdy nahrazoval dnešní příjmení.

Z podobného ranku je pak i několik dalších, více či méně problematických zmínek. Za první skutečně oficiální doklad je tedy možné považovat až Cikánský list na ochranu psanců vydaný roku 1423 Zikmundem Lucemburským, který měl tyto putovníky ochraňovat. Ještě v průběhu 15. století Romové dorazili na území dnešní Francie a později i do dnešního Německa, Španělska, Nizozemí, Dánska nebo Norska a v druhé polovině 16. století již byli roztroušeni po celé Evropě. 

Vesmír drží pohromadě něco neviditelného. Říkáme tomu temná hmota a dlouho jsme vycházeli z jednoduchého předpokladu, že dělá jen jedinou věc – gravitačně přitahuje. Nezáří, její částice se nesrážejí a ani nevstupují do chemických reakcí. V poslední době se ale objevují studie, podle nichž tato představa netečné temné hmoty povážlivě skřípe.

Patří k nim i výzkum Gordana Krnjaice z Chicagské univerzity a jeho kolegů, nedávno zveřejněný na preprintovém serveru arXiv. Zabývá se stále záhadným přebytkem gama záření, který před časem detekovala americká vesmírná gama observatoř Fermi Gamma-Ray Space Telescope v oblasti galaktického centra Mléčné dráhy.

Dva stavy částic temné hmoty

Tento jev, v angličtině označovaný jako Galactic Center Gamma-Ray Excess, zkráceně GCE, by mohl být projevem temné hmoty. Existuje hypotéza, podle které v hustém centrálním halu temné hmoty Mléčné dráhy na sebe narážejí částice temné hmoty a vzájemně se anihilují, přičemž uvolňují energii právě ve formě gama záření.

Problém je, že pokud se temná hmota anihiluje v centru galaxie, měla by na základě jednoduché úvahy anihilovat také v určitých satelitních galaxiích Mléčné dráhy, které jsou podle vědců na temnou hmotu mimořádně bohaté. Astronomové proto takové trpasličí galaxie velmi pečlivě prohledali, ale žádný obdobný gama signál nenašli. Buď nadbytek gama záření GCE nesouvisí s temnou hmotou, nebo se temná hmota chová různě podle prostředí, v němž se nachází.

Krnjaic s kolegovy navrhují druhou možnost. Podle temná hmota existuje ve dvou stavech, v základním a excitovaném stavu. Gama záření vzniká pouze tehdy, když se srazí částice v základním a v excitovaném stavu a anihilují se.

V dramatickém prostředí centra Mléčné dráhy by se podle této představy měly částice temné hmoty snadno excitovat. V centru malé trpasličí galaxie je ale mnohem klidněji a chladněji a k excitaci temné hmoty v takovém prostředí téměř nedochází. To by vysvětlovalo, proč v trpasličích galaxiích nadbytek gama záření nepozorujeme.

Na světě existuje jen několik suchozemských zvířat, která nedokážou skákat: Vedle slonů jde o hrochy, nosorožce, želvy a lenochody. U posledních dvou tkví důvod především ve stavbě těla a ve způsobu pohybu – jejich pomalý metabolismus a omezená pružnost končetin ke skokům zkrátka nevybízejí.

Stabilní tlustokožci

U velkých savců pak hraje hlavní roli obrovská hmotnost. Samec slona afrického může vážit i kolem sedmi tun a celé tělo se dané zátěži přizpůsobilo. Velkou roli hraje také samotná stavba sloního těla. Obrovský trup nesou relativně štíhlé nohy, které fungují spíše jako sloupy podpírající těžkou konstrukci. Takové uspořádání je ideální pro stabilitu a nesení vysoké hmotnosti, nikoli však pro pružný odraz potřebný ke skoku.

Specifická je i sloní kostra. Sloni v podstatě stojí „na špičkách“ a jejich kosti směřují téměř kolmo dolů. Tento anatomický design pomáhá rozložit obrovskou váhu těla, zároveň ale omezuje pružnost kloubů a šlach. U skákajících živočichů fungují šlachy jako pružiny, které ukládají energii a následně ji využívají při odrazu. U slonů tento mechanismus prakticky chybí.

A v neposlední řadě sloni skákat vlastně nepotřebují. Disponují totiž jedním z nejuniverzálnějších orgánů v živočišné říši – chobotem. Díky němu nemusí zvedat tělo ani se natahovat jako jiná zvířata. Chobot dokáže ohýbat, natahovat i uchopovat předměty s překvapivou přesností. Slon tak dosáhne na potravu nebo manipuluje s objekty bez potřeby složitějších pohybů celého těla. Právě tato anatomická specializace snižuje tlak na evoluční vývoj schopnosti skákat.

Na sociálních sítích v posledních měsících rychle roste popularita takzvaného „biblického stravování“. Jeho zastánci tvrdí, že moderní průmyslově zpracované potraviny škodí lidskému tělu i duchu, a snaží se vracet k jídelníčku inspirovanému potravinami zmiňovanými v Bibli. Trend spojuje náboženskou víru, wellness kulturu i současnou americkou debatu o zdravém jídle.

Jednou z výrazných tváří tohoto směru je sedmadvacetiletá influencerka Kayla Bundyová, která má na TikToku přes půl milionu sledujících. Svůj den začíná vývarem z kostí, kupuje nepasterované mléko, jí sardinky a peče kváskový chléb bez průmyslových kvasnic. Tvrdí, že jí tento způsob stravování pomohl vyřešit problémy s pletí, vlasy i depresemi.

Bundyová označuje svůj jídelníček za součást duchovní cesty. Už osm let se snaží jíst především potraviny zmíněné v Bibli a věří, že správné jídlo může být prostředkem boje proti „zkaženosti“ moderního světa. Podle jejích slov vstoupil hřích do světa skrze jídlo a právě jídlo může člověku pomoci vzdorovat negativním vlivům.

Udělejme Ameriku znovu zdravou!

Popularita biblického stravování roste v době, kdy se ve Spojených státech rozšiřuje hnutí Make America Healthy Again (MAHA). To kritizuje ultrazpracované potraviny, chemické přísady a průmyslovou výrobu jídla. Podporuje například dostupnost nepasterovaných mléčných výrobků nebo přísnější regulaci umělých barviv a aditiv.

Mnozí propagátoři biblické stravy se přitom sami za součást MAHA nepovažují, přesto mají podobné cíle. Důraz kladou na „čisté“ potraviny, domácí vaření a návrat k jednodušším receptům. Dalším faktorem je rostoucí popularita léků na hubnutí typu GLP-1, jejichž uživatelé často hledají přirozené zdroje bílkovin a méně průmyslově zpracované potraviny. Biblické stravování se tak stalo jakousi kombinací wellness trendu, alternativní výživy a náboženské identity.

Víra jako součást jídelníčku

Na internetu vznikla komunita influencerů, kteří propojují výživové rady s citacemi z Bible. Často nabízejí placené kurzy, elektronické kuchařky nebo osobní koučink. Bundyová například prodává digitální průvodce „biblickými superpotravinami“ a konzultace za stovky dolarů měsíčně.

Podobně uspěla i Annalies Xavieraová z Georgie, jejíž facebooková stránka během několika týdnů vyrostla z několika tisíc sledujících na více než 300 tisíc. Sama tvrdí, že jejím cílem není striktní dieta, ale návrat k domácímu vaření a přirozeným surovinám.

Biblické stravování přitom nemá jednotná pravidla. Někteří lidé se snaží jíst pouze potraviny explicitně zmíněné v Bibli, jiní chápou celý koncept volněji a zaměřují se hlavně na omezení průmyslově zpracovaného jídla.

Starý koncept v novém kabátě

Spojování víry a stravy není ničím novým. Už v roce 2004 se bestsellerem stala kniha „The Maker’s Diet“ od Jordana Rubina, která nabízela dietní doporučení založená na biblických principech. Později následovala další díla jako „The Eden Diet“ nebo novější „The Biblio Diet“.

Mnoho křesťanů se také účastní takzvaného Danielova půstu inspirovaného starozákonní knihou Daniel. Během 21 dní jedí převážně zeleninu a pijí vodu. Podobné náboženské stravovací systémy přitom existují po staletí – od košer a halal pravidel až po různé postní tradice.

V poslední době se však díky sociálním sítím dostává biblické stravování do mnohem širšího povědomí. Trend podpořily i známé osobnosti. Herec Chris Pratt například veřejně mluvil o absolvování Danielova půstu a propagoval modlitební aplikaci Hallow. Do podobných aktivit se zapojili také Mark Wahlberg nebo Patricia Heatonová.

Duchovní biohacking

Někteří influenceři propojují stravu s širším konceptem „zbožného životního stylu“. Student Casper Schimmer z Amsterdamu například nabízí koučink mladým křesťanským mužům, kteří chtějí sladit jídelníček, cvičení a duchovní život. Vedle zdravého jídla zdůrazňuje i fyzickou kondici, duševní zdraví nebo pravidelný odpočinek během sabatu, který označuje za „původní biohack“.

Podle odborníků ale podobný přístup odráží širší společenský trend. Profesorka Jennifer Ayresová z Emory University upozorňuje, že internetová komunita kolem biblického stravování klade silný důraz na individuální rozhodování a osobní disciplínu, zatímco širší otázky potravinového systému či ekologických dopadů zůstávají často stranou.

Co na to odborníci?

Křesťanská dietoložka Abbie Stasiorová tvrdí, že většina jejích doporučení odpovídá běžným zásadám zdravé výživy. S klienty řeší například důležitost snídaně nebo vyvážený příjem bílkovin a sacharidů, přičemž někdy odkazuje i na biblické příběhy. Jako příklad uvádí scénu z Janova evangelia, v níž Ježíš snídá s učedníky chléb a ryby – podle ní tedy kombinaci sacharidů a proteinů.

Výživová expertka Marion Nestleová upozorňuje, že pokud lidé jedí dostatek kalorií a širokou škálu málo zpracovaných potravin, pravděpodobně jim podobný jídelníček neublíží. Současně ale připomíná, že wellness kultura bývá více založená na osobních pocitech než na vědeckých důkazech.

Podle Nestleové je strava často otázkou víry a identity. V době, kdy mnoho lidí hledá smysl a stabilitu, mohou podobné směry nabízet nejen recepty, ale i pocit sounáležitosti a duchovního řádu.

Modlitba místo sušenky

Pro některé zastánce biblického stravování není jídlo jen otázkou zdraví, ale také duchovní disciplíny. Annalies Xavieraová například radí svým sledujícím, aby se při chuti na sladké zastavili a místo automatického sáhnutí po sušence se nejprve pomodlili.

Právě v tom spočívá síla celého trendu: nejde pouze o seznam doporučených potravin, ale o propojení výživy, morálky, spirituality a životního stylu. Biblické stravování tak představuje další podobu moderní wellness kultury – tentokrát zabalenou do náboženského jazyka a starověkých textů.

Jak dobře víme i z bolestné zkušenosti našeho druhu, primáti mají od pradávna problémy se zubními kazy. Nepochybně se to týkalo i neandertálců. Paleontologické nálezy již dříve prozradily, že neandertálci odstraňovali zbytky potravy ze zubů párátky a zřejmě používali na zuby i léčivé rostliny. Rozsah jejich zubařských schopností ale zůstával nejasný.

Výzkumný tým, který vedla Alisa Zubova z petrohradského Muzea antropologie a etnografie Petra Velikého, nedávno zjistil, že neandertálci zřejmě rozpoznali infekci zubu a dokázali ji s použitím drobných kamenných nástrojů odvrtat. Prozradil to nález zubu neandertálce, publikovaný v odborném časopisu Plos ONE, přičemž dotyčný zub nese stopy záměrného zubařského zásahu.

Neandertálští stomatologové

Jde o stoličku, která pochází z Čagyrské jeskyně na Altaji, známé mnoha paleontologickými nálezy. Stolička patřila neandertálci, který žil asi před 59 tisíci lety. Uprostřed horní strany zubu se nachází hluboký otvor, který zasahuje až do dřeňové dutiny. Vědci provedli experimenty na lidských zubech a prokázali, že takový otvor lze vytvořit vrtáním kamenným hrotem.

Pokud víme, u neandertálců byly zubní kazy poměrně vzácné. Jak se ale zdá, když už se objevily, neandertálci si s nimi dokázali poradit. Zákrok, který se odehrál před 59 tisíci lety, musel být bolestivý. Podle vědců ale mohl fungovat a neandertálskému pacientovi značně ulevil.

Každopádně jde o první doložený případ záměrného „zubařského“ zásahu mimo náš druh Homo sapiens. Je to také absolutně nejstarší případ, jehož stáří převyšuje dosavadní nálezy o více než 40 tisíc let. Neandertálci přišli do oblasti Altaje před 70 až 60 tisíci lety během migrace ze střední a východní Evropy v nejmladší době ledové a žili zde nejméně do doby před 40 až 45 tisíci lety.

Rozvoj obrněné techniky po druhé světové válce provázela adekvátní opatření ve vývoji protitankových zbraní. Jedním z nejefektivnějších prostředků ochrany pěchoty se staly řízené střely. Američanům se ve vývoji těchto zbraňových systémů zpočátku příliš nedařilo a jejich ozbrojené síly byly závislé na francouzských modelech SS.11 a ENTAC. I přes slabý start ale USA v 60. letech vyvinuly systém, který představoval absolutní špičku.

Nová protitanková raketa BGM-71A TOW (Tube Launched, Optically Tracked, Wire Guided Missille – doslova střela vypouštěná z tubusu, opticky zaměřovaná a naváděná po drátě) vzešla ze soutěže vyhlášené počátkem 60. let. Po vývoji následovalo v roce 1968 zadání do výroby a v srpnu 1969 americká armáda obdržela první kusy.

Systém mohl být lafetován na terénní vozidla M151 (lafeta M233), obrněné transportéry M113 či jej mohla čtyřčlenná obsluha přenášet na omezenou vzdálenost vlastními silami. Výrobu rakety zajišťovala firma Hughes Aircraft (od 1997 firma Raytheon – dnes RTX) a odpalovací zařízení dodávala společnost Emerson Electric Co. Od konce roku 1970 střela TOW spolu s přenosným odpalovacím zařízením M151 či ve vozidlové verzi s lafetami M232 a 233 začala ve výzbroji US Army nahrazovat bezzákluzové kanony M40 ráže 106 mm a PTŘS 1. generace MGM-32 ENTAC. 

Anatomie TOW

Raketa, uložená v plastovém přepravním obalu, se skládala z dvojstupňového (startovacího a letového) motoru na tuhé pohonné hmoty, čtyř ovládacích kormidel, infračerveného zařízení, dvou cívek s vodiči, čtyř stabilizátorů, palubního řídicího systému se zdrojem a kumulativní bojové hlavice se zapalovačem. Odpalovací zařízení tvoří šest hlavních částí – trojnožka, lafeta, hlaveň, optický zaměřovač, řídicí souprava a zdroje (NiCd akumulátory 2 × 50 V, 1 × 24 V – plně nabitá baterie stačila na odpálení 50 raket). 

Systém se vyznačoval jednoduchou obsluhou – střelec zachytí cíl v zaměřovači, sleduje ho a stiskne spoušť. Poté se aktivují palubní zdroje rakety, roztočí se gyroskop a za 1,5 sekundy se zažehne startovací motor. Po opuštění hlavně se rozevřou křídla a kormidla a rozsvítí se infračervený zdroj. Ve vzdálenosti 12 m se zažehne letový motor a po 60 m se aktivuje zapalovač. Současně střelec udržuje cíl v záměrném kříži naváděcí optiky, přičemž infragoniometr zjišťuje odchylku střely od záměrné a v počítači řídicího systému se vytvářejí řídicí signály, které odvinující se vodiče přenášejí na ovládací systém střely až do zasažení cíle. Testy prokázaly 92 až 95% pravděpodobnost zásahu. 

Senzační premiéra

Kvality zbraně se poprvé prokázaly ve vietnamské válce. Na jaře 1972, kdy USA předaly zodpovědnost jihovietnamské armádě a stáhly většinu svých pozemních sil, zahájila Vietnamská lidová armáda (VLA) pozemní ofenzivu, při níž nasadila značné množství obrněné techniky. Jedním z krizových opatření se stalo urychlené vyslání dvou bitevních vrtulníků UH-1B vybavených odpalovacími zařízeními XM26 pro raketu TOW, které původně sloužily jako demonstrační exempláře pro předvádění zahraničním zákazníkům.

K prvnímu nasazení došlo 2. května, když praporčík Carroll Lain zničil čtyři tanky, jedno dělo a nákladní auto. Dne 19. května se podařil zásah na 2 800 m a 26. května zničily rakety 10 z 12 tanků útočících na město Kontum. Během bojových letů v oblasti Centrální vrchoviny v květnu a červnu 1972 američtí piloti vypálili 94 raket TOW, přičemž zničili 81 cílů, z nichž bylo 24 tanků. 

K potlačení obrněné hrozby VLA byla vedle dvou vytížených vrtulníků připravena i pozemní odpalovací zařízení. Počátkem května do Vietnamu dorazila jednotka z 82. výsadkové divize vyzbrojená 24 systémy na džípech M151. U 1. jízdní divize pak začala s výcvikem nových obsluh. Současně probíhala příprava Jihovietnamců a koncem měsíce došlo k jejich k nasazení.

Dne 22. května obsluha pod velením amerického instruktora ubránila postavení jihovietnamské námořní pěchoty, přičemž zničila devět tanků, o čtyři dny později si u Pleiku první zničený tank připsala i jednotka z 82. výsadkové divize. Další nasazené obsluhy do konce června zničily 12 tanků. 

Podle statistik selhalo ze 162 v boji vypálených raket pouze 11 a ze zbylých zasáhlo cíl plných 124, což znamená 82% úspěšnost. Rakety TOW zničily 27 tanků, 21 nákladních aut, pět obrněných transportérů, pět polních dělostřeleckých systémů, tři protiletadlová děla, osm bunkrů, sedm skladišť, dva mosty a 122mm raketomet. Naopak obsluhy neutrpěly žádné ztráty.

Hradba proti obrněné lavině

V 70. letech PTŘS TOW umožnily zvrátit nevýhodný poměr obrněné techniky mezi NATO a Varšavskou smlouvou (7 000 : 14 000). Každý mechanizovaný prapor US Army v západním Německu disponoval 22 systémy lafetovanými na transportérech M113. Obdobně pak 12–18 kusy byly vybaveny prapory pěší, výsadkové či aeromobilní, kde jako nosič sloužila vesměs lehká vozidla M151. V roce 1976 se ve výzbroji US Army nacházelo víc než 1 800 odpalovacích zařízení a téměř 83 000 raket.

Dle protitankové doktríny měly obsluhy PTŘS volit postavení podél osy postupu protivníka a vést boční palby proti méně pancéřovaným bokům a zádím obrněnců, zatímco vlastní tanky by napadaly cíle čelně. Útočník tak musel rozdělit svou pozornost na dva až tři směry a obsluhy měly větší šanci, že na ně nezahájí odvetnou palbu či bude méně intenzivní a přesná. 

Ústupový boj

Obsluhy vybíraly palebná postavení předem, přičemž zohledňovaly krycí a maskovací vlastnosti terénu a kryté trasy pro ústup do záložního postavení, do nějž se PTŘS přesunula v případě silné odvetné palby či zakrytí výhledu dýmem. Palebné sektory jednotlivých odpalovacích zařízení se měly překrývat, čímž se obsluhy mohly vzájemně krýt. Podle doktríny měly systémy TOW zahajovat palbu na hranici maximálního dostřelu, přičemž studie a zkoušky dávaly více než 75% šanci zasažení cíle a v případě zásahu i stejně velkou šanci jeho zničení.

Odpalovací zařízení mechanizované pěchoty se pak teoreticky mohla přesouvat od jednoho postavení k druhému a v rámci aktivní obrany zpomalovat postup nepřítele a oslabovat jeho síly až do jeho vyčerpání. Základní palebný průměr pro každý ze 760 systémů dislokovaných v polovině 70. let u jednotek US Army v západním Německu činil 20 raket, což poskytovalo pro první fázi případné války značnou protitankovou kapacitu. 

Vrtulníková brigáda

V roce 1976 začala výroba vylepšené verze s dostřelem 3 750 m, již dokázali ocenit obzvlášť piloti bitevních vrtulníků AH-1 Cobra ve verzi Q a S. Pro masové nasazení PTŘS dokonce vznikla vrtulníková „hasičská“ brigáda určená k posílení evropského bojiště, jejíchž 81 helikoptér teoreticky disponovalo kapacitou zničit během dvou hodin až 1 700 obrněných cílů. V praxi se počítalo s permanentním nasazením třetiny stavu a například jedna rota vrtulníkového praporu mohla při hromadné palbě vypálit až 168 střel na úseku o šířce 10–30 km. V nouzovém případě mohlo dojít k použití až 63 strojů, které tak při plném palebném průměru (8 PTŘS na helikoptéru) nesly dohromady 504 raket TOW.

Na základě propočtů a zkoušek bylo stanoveno, že jeden vrtulník může zničit až 12 obrněnců. Teoreticky tak koncem 70. let mohlo 242 AH-1 verzí Q a S dislokovaných v Evropě vyřadit až 2 900 tanků. 

Dalším kvalitativním skokem se na konci 70. let stalo zavedení termovizního zaměřovače AN/TAS-4, který zobrazoval cíle nejen v noci, ale i za mlhy či v kouři, pod krytem vegetace a maskování. V té době existovalo již více než 200 000 raket, 14 000 pozemních a téměř 8 000 leteckých odpalovačů, dodávaných do desítek zemí – vedle států NATO se jednalo například o Izrael či Írán. Během bojů v Libanonu v roce 1982 izraelské TOW zničily minimálně devět syrských tanků T-72. Za války s Irákem v 80. letech Írán používal odpalovací zařízení jak v pozemní variantě, tak i na bitevnících AH-1F, které raketami TOW dokonce sestřelily několik vrtulníků Mi-24. 

Příliš tvrdý krunýř?

Protitanková řízená střela TOW prošla v 80. letech modernizací v podobě vylepšení bojové hlavice a zvýšení její průbojnosti. Varianta TOW-2 pak dokázala probít až 900 mm pancíře, ale ani to nestačilo, protože zbrojním specialistům NATO dělalo velké starosti masové zavádění reaktivního pancéřování u prvosledových jednotek Sovětské armády ve východním Německu.

Tento ochranný prvek v podobě přídavných schránek s výbušninou totiž snižoval účinek existujících PTŘS, a to tím způsobem, že předčasně aktivoval kumulativní hlavici, která již neměla sílu k probití hlavního pancíře tanku. V případě TOW vyřešil problém vývoj nové varianty značené jako TOW-2A, jež používala tandemovovou hlavici. První nálož eliminovala reaktivní pancíř a druhá se aktivovala až při styku s pancéřovou ochranou vozidla. 

Úvodní várky TOW-2A pak k americkým jednotkám v Evropě dorazily na podzim 1987. V 90. letech došlo k vyvinutí varianty TOW-2B určené pro napadení obrněného cíle seshora přes slabý stropní pancíř věže (obdobně jako přenosná PTŘS FGM-148 Javelin zaváděná koncem dekády). Mezi zlepšení nové verze patřilo prodloužení doletu na 4 500 m. 

Zvyšování výkonu i možností

Z hlediska mechanizované války hrála zásadní roli varianta lafetovaná na obrněném transportéru M113. V původní verzi z počátku 70. let ale musela obsluha operovat mimo vozidlo. Po několika experimentech s přidáváním nástaveb nakonec na bázi M113A2 vznikl raketový stíhač tanků M901 ITV. 

Firma Emerson Electric Company vyvinula hydraulickou otočnou a teleskopickou věž se dvěma odpalovacími zařízeními a optickými senzory, dálkově ovládanou zevnitř vozidla. Teleskopická věž také umožnila, aby transportér zůstal během palby ukrytý v okopu či za terénní nerovností. Palebný průměr vozidla, které tvořilo výzbroj protitankové roty (po 12 ks) každého amerického praporu mechanizované pěchoty, činil 12 raket. 

Vrcholem kapacit systému TOW se ovšem stala integrace do bojového vozidla pěchoty M2, které US Army zaváděla od roku 1983. Každé vozidlo tak vedle 25mm kanonu a spřaženého kulometu ráže 7,62 mm neslo odpalovací zařízení pro dvě střely TOW (každé BVP vezlo do boje 7 raket). Po přezbrojení tak mechanizovaný prapor disponoval 72 vozidly vyzbrojenými raketami TOW (54 M2, šesti v průzkumné variantě M3 a tuctem M901). 

Efektivitu modelu M2/M3 ukázala operace Pouštní bouře a například 26. února 1991 se rota z průzkumného praporu 3. obrněné divize vyzbrojená BVP M3 dostala za nízké viditelnosti do kontaktu s početnější iráckou jednotkou. Nejprve jedna z čet narazila na postavení pěchoty, zaujala linii a zahájila palbu, zatímco se na její úroveň přesunula další četa. Následně byly ve vzdálenosti 200 až 600 m rozpoznány tanky T-72 a jedno z amerických vozidel zasáhla tanková střela, přičemž došlo ke zranění osádky. 

Během její evakuace a krytí ústupu se do iráckých obrněnců pustili kavaleristé raketami TOW a ihned jeden zničili. V hodinu a čtvrt trvajícím boji Američané vyřadili šest T-72 a 18 BVP, zatímco sami ztratili tři zničená a čtyři poškozená BVP. Celá 3. obrněná divize spotřebovala během ofenzivy v Zálivu 101 raket TOW (oproti 774 tankových granátů a 10 214 střel pro 25mm kanony), které se podílely na zničení 374 iráckých tanků a 404 obrněných transportérů. 

Služba nekončí

Poslední modernizace M41 ITAS  s vylepšeným naváděním a zvýšenou ochranou proti rušení byla sice určena pro lafety na vozidlech HMMWV, ale TOW se v 21. století dostal i do výzbroje bojových vozidel Stryker – a to protitankové varianty M1134. Aby systém dokázal držet krok s komplety fungujícími v módu „vystřel a zapomeň“, pracovalo se také na samonaváděcí variantě, vývoj však byl v roce 2002 zastaven. Přesto systém zůstal dalších více než 20 let ve výzbroji, prošel nasazením v Afghánistánu, Iráku či v Sýrii, kde povstalci využívali rakety TOW nejen proti obrněncům, ale i proti budovám či pěchotě. 

Půlstoletí starý systém se dočkal nejintenzivnějšího nasazení po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. V rámci vojenské pomoci byly první PTŘS TOW dodány napadené zemi na podzim prvního válečného roku a jednalo se o 1 500 raket, patrně spíše starších verzí. Původně byly lafetovány na terénní vozidla HMMWV, kterých ukrajinská armáda provozuje v současnosti kolem 5 000.

Zásadní zefektivnění jejich nasazení přineslo dodání modernizovaných BVP M2A2, jichž Kyjev získal od roku 2023 kolem 300. Vojáci si systém pochvalují jako účinný a zároveň nenáročný na obsluhu, a tím pádem i výcvik. Protitanková řízená střela TOW je stále schopná likvidovat většinu obrněnců sovětské a ruské konstrukční školy. Oproti PTŘS Javelin vyjde zásah střelou TOW dokonce asi čtyřikrát levněji. A tak i po více než 50 letech služby se díky nadčasovému designu, modernizacím a jednoduché obsluze jedná o zbraň, která má na moderním bojišti uplatnění, o čemž svědčí i 60 uživatelů z řad armád po celém světě, pro něž bylo vyrobeno kolem 650 000 raket tohoto modelu. 

Na konci středověku začal stoupat počet států, které stále více ochraňovaly autory vynálezů. Jen v benátských archivech se pro období let 1475–1549 dochovalo celkem 109 patentů na technické vynálezy s datem udělení, jménem držitele a předmětem. Žadatel o patent musel dílo realizovat do jednoho roku, nesmělo být již vynalezeno nebo představeno jinými, ani nesmělo být již uděleno jiným privilegiem.

Vzorový zákon

Například astronom, filozof a fyzik Galileo Galilei proslul nejen inovativním využitím dalekohledu k astronomickým pozorováním, ale též požádal roku 1594 Benátskou republiku o patent na zařízení na čerpání vody a zavlažování pozemků, protože se mu nelíbilo, že by „se tento vynález, který je mým majetkem a který jsem vytvořil s velkým úsilím a náklady, stal společným majetkem kohokoli“. Byla mu udělena ochrana na dvacet let, za porušení patentu hrozil trest ztráty napodobeniny a pokuta 300 dukátů, z nichž třetina měla připadnout žalobci. Galilei úspěšně použil své zařízení v zahradách vznešené dóžecí rodiny Contarini.

Podobně jako v italských republikách byly zákony na ochranu duševního vlastnictví přijímány také v Anglii. Někteří vynálezci ale měli smůlu, neboť anglický dvůr byl znám tím, že odmítal udělovat patenty na vynálezy považované za nevhodné. Právě z tohoto důvodu nezískal v roce 1596 sir John Harington patent na návrh splachovacího záchodu. Tento předchůdce moderní splachovací toalety měl splachovací ventil, který vypouštěl vodu z nádržky, a splachovací systém, jenž vyprazdňoval mísu. Chyběl mu ale sifon zabraňující šíření nepříjemných pachů. Harington nakonec neproslul jako vynálezce, ale jako významný alžbětinský básník a překladatel.

V roce 1624 vydal král Jakub I., první panovník ze stuartovské dynastie, zákon o patentech, který poprvé kodifikoval možnost udělovat dočasné monopoly „pravému a prvnímu vynálezci“ na „nové výrobky“ na dobu čtrnácti let. Ochrana zakazovala distribuci a dovoz daného produktu, čímž monopolizovala obchod ve prospěch vynálezce.

Zákon byl považován za vzor patentových zákonů na celém světě a aplikoval se ještě dlouho v 19. století. Nicméně stále neexistoval žádný ústřední patentový úřad, novost se systematicky nezkoumala, patenty byly vydávány různými úřady a jejich zveřejňování nebylo systematické.

Barokní kalkulačka

Ve Francii 17. století se udělování výhradních práv stalo zcela závislé na úsudku a libovůli královského dvora. Jednotlivým vynálezcům se málokdy podařilo získat vynálezecké privilegium na základě žádosti adresované akademii věd nebo králi. Bylo to způsobeno tím, že státní manufaktury stejně jako mocné cechovní organizace zneužívaly svého výsadního postavení a bránily inovacím ve výrobě.

Jednu z mála výjimek představovalo vynálezecké privilegium ve Francii udělené v roce 1645 jménem krále Ludvíka XIV. matematiku a filozofovi Blaise Pascalovi na počítací stroj neboli mechanickou kalkulačku pascalinu. Patentový dokument obsahoval oblast působnosti, práva držitele patentu a stanovení pokuty ve výši 3 000 livrů, což odpovídalo přibližně dnešním pěti milionům českých korun. Pascal dokonce spustil reklamní kampaň a pověřil známého básníka, aby vytvořil sonet propagující jeho vynález. Přesto se počítací stroj příliš nerozšířil, protože jeho cena sto livrů byla na tehdejší dobu velmi vysoká. Kromě toho zvládal pouze sčítání a odčítání, což výrazně omezovalo jeho praktické využití. Ale i tak znamenal důležitý krok na cestě k moderním počítačům.

Patentová revoluce

Inovace během průmyslové revoluce prudce zvýšily výkon hospodářství: stroje poháněné parou a nové postupy nahradily lidskou i zvířecí práci a umožnily vyrábět rychleji a levněji. Vynálezy otevíraly celé nové obory – od textilní výroby po železnice – a jejich vzájemné navazování spustilo řetězovou proměnu společnosti: růst měst, nové profese, rozšíření trhů a dlouhodobý hospodářský vzestup. Patenty poskytovaly vynálezcům právní ochranu a jistotu návratnosti nákladů, čímž podněcovaly další nápady, ale pokud byly příliš přísné, zpomalovaly šíření nových řešení.

Ve Velké Británii, nejprůmyslovější zemi světa, vznikl roku 1852 centralizovaný patentový úřad, který zavedl čísla patentů, zveřejňování a tisk specifikací. Patentové řízení však bylo vleklé (viz Byrokratické martyrium). Ve Spojených státech amerických federální zákon prosadil roku 1790 věcný přezkum, který posuzoval, zda je vynález „dostatečně užitečný a významný“. První patent podle tohoto zákona získal Samuel Hopkins na zlepšený postup výroby potaše (uhličitan draselný) užívané při výrobě mýdla, opracování kůží, ale především ve sklářské a železářské produkci.

Zásadní obrat přinesl nový zákon z roku 1836, jímž se zřizoval samostatný patentový úřad s prvními profesionálními examinátory, který zavedl číslování patentů a začal systematicky budovat přehled patentů. Nízké poplatky otevřely systém širokým vrstvám a přispěly k demokratizaci vynalézání. Američané tedy velmi brzy pochopili, že rozumně nastavená patentová ochrana je jedním z nejjistějších prostředků, jak urychlit rozkvět domácího průmyslu a povzbudit přirozenou soutěž nápadů.

Hezký příklad americké patentové mašinérie ukázal americký seriál Pozlacený věk (2022–dosud). Ve vyprávění z osmdesátých let 19. století vymyslel obyčejný sluha Jack Trotter lepší budík, s pomocí syna multimilionáře podal patentovou přihlášku, a nakonec celý patent i s výrobními právy prodal za ohromující částku, odpovídající podle dnešních přepočtů zhruba desítkám milionů českých korun.

Na riziko žadatelů

Moderní francouzský patentový systém zavedli v roce 1791 revolucionáři. V preambuli přelomového zákona se uvádělo, že by bylo újmou lidských práv, kdyby se průmyslový vynález nepovažoval za autorovo vlastnictví. Zákon nepředepisoval žádné zkoumání novosti a případná řešení patentových sporů ponechával na soudu. Předložil ho poslanec, markýz Stanislas de Boufflers, bývalý guvernér Senegalu, bojovník proti otrokářství, známý svými galantními úspěchy u žen. Mimo jiné zdůraznil i nutnost dohonit britskou patentovou legislativu: „Napodobovat vše je dětinské, odmítat vše je šílené.“

O půl století později, v roce 1844 byl ve Francii zaveden nový patentový zákon, který s malými změnami platil až do roku 1968. Stanovil: „Patenty, jejichž přihláška byla podána řádným způsobem, budou vydány bez předchozího přezkoumání, a to na výhradní riziko žadatelů o patent a bez záruky skutečnosti, novosti nebo hodnoty vynálezu, ani správnosti nebo přesnosti popisu.“ Kontrola se týkala pouze formálních náležitostí.

Pro zajímavost uveďme, že světově proslulá Eiffelova věž v Paříži se stala předmětem francouzského patentu č. 164364 z roku 1884. Vedle celokovové konstrukce ideálně propouštějící vítr, tvaru nohou, metod montáže a prefabrikace byly mimořádně technicky novátorské též hydraulické lanové výtahy.

Dnešní výzvy

Když se podíváme na dnešní inovace, je zřejmé, že patentový svět už dávno neodpovídá době, kdy vznikl. Trh je globální, technologie jsou vrstvené a propojené a jeden moderní výrobek stojí na tisících drobných stavebních kamíncích. Například u chytrých telefonů se uvádí, že jsou vyvíjeny na základě více než dvou set tisíc relevantních patentů. V takové „houštině“ je prakticky nemožné uvést složitý produkt na trh, aniž by někdo netvrdil, že porušujete jeho práva. A paradoxně čím větší úspěch člověk má, tím je pro žaloby viditelnější.

O komplikované situaci v oblasti patentů svědčí například dvě nedávná rozhodnutí dvou soudních tribunálů ve stejné věci – v žalobách firmy Apple o porušování patentů. Apple vyhrál soudní spor v USA s tím, že řada telefonů a tabletů Samsung porušuje několik užitných i designových patentů Applu.

Naopak v Japonsku soud konstatoval, že Samsung patent Applu týkající se synchronizace hudby a videí mezi zařízeními a servery neporušil. Stanovené odškodnění ve výši jedné miliardy dolarů je pro firmu z finančního pohledu v podstatě nezajímavé, neboť Apple dosahuje ročního obratu okolo 150 miliard a zisku kolem 40 miliard dolarů. A to díky inovacím a schopnosti okamžitě je využít na trhu. Firma inovuje proto, že se jí to vyplácí na trhu, nikoliv že ji k tomu motivuje patentový systém. Apple přitom nejlépe dokazuje, že dnes je možné vytvořit globální trh v podstatě okamžitě a velmi rychle na něm splatit veškeré náklady na vývoj.