NASA představila mimořádně ambiciózní plán, který má během příštích let přeměnit lidskou přítomnost na Měsíci z krátkých návštěv v trvalé osídlení. Program Artemis už nemá být jen sérií jednotlivých misí, ale rozsáhlým „ekosystémem“ infrastruktury, dopravy, energetiky a průmyslu. Pokud vše půjde podle představ americké kosmické agentury, vznikne do roku 2036 na jižním pólu Měsíce stálá základna poháněná jaderným reaktorem.

Plán počítá s téměř 80 starty raket, více než 70 lunárními landery, deseti vozidly pro pohyb po povrchu a desítkami dalších zařízení. NASA chce nejprve dostat astronauty zpět na Měsíc do roku 2028 a následně vybudovat základnu u jižního pólu. Od roku 2032 by měly k základně putovat astronauté každého půl roku. Vyvrcholením má být trvale obydlená stanice fungující podobně jako polární výzkumné základny na Zemi.

Nová strategie

Za zrychlením programu stojí i politické rozhodnutí. Administrativa prezidenta Donalda Trumpa vydala v prosinci 2025 exekutivní příkaz, který NASA nařídil soustředit hlavní úsilí na Měsíc. Agentura má nejen obnovit pilotované lunární lety, ale také zahájit budování trvalé základny.

Nový administrátor NASA Jared Isaacman označil dosavadní kosmické projekty za příliš pomalé, drahé a neefektivní. Kritizoval roky zpoždění, miliardové překročení rozpočtů i hardware, který se nikdy nedostal do vesmíru. Řešením má být mnohem větší zapojení soukromých firem, v čele se společnostmi SpaceX a Blue Origin.

NASA proto opouští některé starší projekty, například plánovanou orbitální lunární stanici Gateway, a snaží se využít už existující technologie i rozpracované moduly. Cílem je zkrátit vývoj a snížit náklady.

Proč právě jižní pól Měsíce?

Budoucí základna má vzniknout v oblasti jižního pólu Měsíce, která je z vědeckého i praktického hlediska mimořádně zajímavá. Důvod souvisí s geometrií měsíčního povrchu i dávnou historií Sluneční soustavy.

Před asi 4,3 miliardy let zasáhl jižní polokouli Měsíce obrovský asteroid a vytvořil gigantickou pánev širokou přibližně 2 600 kilometrů, jednu z největších impaktních struktur ve Sluneční soustavě. Náraz pravděpodobně odkryl hlubší vrstvy měsíčního pláště a rozmetal materiál po širokém okolí. Oblast jižního pólu tak představuje unikátní geologický archiv rané historie Měsíce i Země.

Současně zde existují mimořádné podmínky. Kvůli malému sklonu měsíční osy zůstávají některé krátery v permanentním stínu, zatímco vyvýšené okraje jsou osvětleny téměř nepřetržitě. V hlubokých stinných oblastech panují extrémně nízké teploty, klesající pod minus 200 stupňů Celsia. Právě tam vědci očekávají zásoby vodního ledu, který by mohl posloužit k výrobě vody, kyslíku i raketového paliva.

Obavy ze „zlaté horečky“

Perspektiva využívání lunárních zdrojů však vyvolává i geopolitické napětí. Dohody Artemis Accords, k nimž se postupně připojují desítky států, umožňují využívání kosmických surovin. Kritici se ale obávají, že to může rozpoutat závod o nejcennější oblasti Měsíce.

Astronomové upozorňují, že jižní pól představuje unikátní vědecké prostředí, které lze snadno poškodit. Jediná rozsáhlejší průmyslová aktivita může navždy změnit oblast obsahující stopy nejstarších dějin Sluneční soustavy. NASA proto tvrdí, že se snaží hledat kompromis mezi výstavbou základny a ochranou vědecky cenných lokalit.

V pozadí navíc stojí soupeření Spojených států a Číny. Američtí politici stále častěji označují lunární program za součást strategického závodu velmocí. Měsíc už není pouze vědeckou destinací, ale také potenciálním geopolitickým prostorem budoucnosti.

Náročný návrat

Přestože od programu Apollo uplynulo více než půl století, bezpečné přistání na Měsíci stále představuje obrovskou technickou výzvu. Povrch pokrývá vrstva jemného regolitu tvořeného ostrým vulkanickým prachem, úlomky hornin a balvany. Zejména oblast jižního pólu je velmi členitá a plná kráterů.

Právě proto astronauti programu Apollo přistávali v relativně hladkých oblastech poblíž rovníku. Moderní mise se ale musí vyrovnat s mnohem složitějším terénem. Statistiky jsou přitom neúprosné: v 21. století uspěla jen přibližně polovina pokusů o automatické přistání na Měsíci.

NASA zatím nemá k dispozici plně funkční pilotovaný lander. O zakázku soupeří SpaceX se svou lunární verzí Starshipu a Blue Origin s vylepšeným landerem Blue Moon. Obě společnosti budou muset prokázat schopnost nejen bezpečně přistát, ale i tankovat palivo na oběžné dráze Země – technologii, která zatím nebyla v praxi ověřena.

Nebezpečný měsíční prach

Jedním z největších problémů budoucí základny je lunární prach. Na rozdíl od pozemského prachu není obroušený větrem či vodou, a jeho částice jsou proto extrémně ostré. Navíc se elektrostaticky nabíjejí a ulpívají téměř na všem.

Během programu Apollo způsoboval astronautům podráždění očí i dýchacích cest. V budoucnu ale může představovat mnohem větší problém: dostává se do mechanických částí strojů, poškozuje senzory, optiku i skafandry. Ve slabé gravitaci navíc prach po přistání dlouho zůstává vznášet nad povrchem.

Inženýři proto musí vyvíjet speciální maziva, odolné materiály i nové navigační systémy. Na Měsíci nefungují klasické kompasové přístroje a optické senzory mohou být rychle zaneseny prachem. NASA proto experimentuje s konceptem navigace využívající GPS a evropský systém Galileo.

Výstavba v šestinové gravitaci

Vybudovat základnu na Měsíci znamená řešit problémy, které na Zemi prakticky neexistují. Nízká gravitace komplikuje pohyb vozidel i manipulaci s materiálem. Těžké stavební stroje známé ze Země zde nelze jednoduše použít.

NASA plánuje budovat ochranné valy z regolitu kolem přistávacích ploch a obytných modulů, aby chránily zařízení před prachem a troskami vyvrhovanými při přistání raket. Jenže přesouvání měsíčních hornin je ve slabé gravitaci mnohem složitější, než se původně očekávalo.

Dalším problémem je samotná logistika. Program vyžaduje desítky startů, dopravu obrovského množství nákladu a přesnou koordinaci mnoha soukromých firem. Podle představitelů NASA bude klíčové zvládnout takzvanou „kadenci“ – pravidelný rytmus startů, zásobování a přistání.

Jaderný reaktor na Měsíci

Trvalá základna má být energeticky soběstačná. Solární panely by kvůli dlouhým obdobím tmy nestačily, NASA proto počítá s nasazením jaderného reaktoru o výkonu 20 kilowattů. Právě energie bude jedním z rozhodujících faktorů dlouhodobého pobytu lidí na Měsíci. Elektřina bude potřeba nejen pro obytné moduly, ale také pro těžbu ledu, výrobu kyslíku, komunikaci či nabíjení vozidel. 

Vývoj takového systému je však teprve v počátcích. Mnoho technologií potřebných pro dlouhodobý provoz na Měsíci zatím vůbec neexistuje nebo nebylo otestováno v reálných podmínkách.

Skepse i opatrný optimismus

Řada odborníků pochybuje, že NASA dokáže splnit termín pilotovaného přistání do roku 2028. Program Artemis už byl několikrát odložen a problémy se týkají prakticky všech klíčových komponent – landerů, skafandrů i nosných raket.

Současně ale roste zájem investorů i průmyslu. Firmy zabývající se těžbou surovin, energetikou nebo kosmickými technologiemi začínají vnímat Měsíc jako budoucí ekonomickou příležitost. Důležitou roli hraje i přesvědčení, že Spojené státy nebudou chtít přenechat strategicky významnou oblast lunárního jižního pólu Číně.

Podle některých expertů je současný plán spíše počátečním návrhem než definitivní podobou budoucí kolonizace Měsíce. Stejně jako historické výpravy do neznámých oblastí Země se i lunární program bude muset přizpůsobovat novým překážkám a objevům. Jisté je pouze to, že návrat lidstva na Měsíc už nebude připomínat krátké výpravy éry Apollo, ale začátek dlouhodobé přítomnosti člověka mimo Zemi.

V dnešní době je pro nás skon člověka něčím dramatickým, tragickým a vzdáleným, co běžný život obvykle neprovází. Staří lidé umírají v nemocnicích a hospicech vyděleni z „normální“ společnosti, a tak se se smrtí obvykle nesetkáme dříve, než se nás začně bezprostředně týkat.

U našich předků tomu bylo jinak. Smrt byla všudypřítomná a každý banální úraz či nemoc mohly být jednosměrnou jízdenkou na onen svět. Nebezpečný byl dokonce i spánek, protože vždy hrozilo, že se spáč už neprobudí. Maminky houpající své děti si tudíž musely dát velký pozor, aby u ukolébavky dodržely správnou formu. Snadno by se totiž mohlo stát, že by děťátko ukonejšily ne ke spánku, ale rovnou k věčnému odpočinku. Právě proto se dětem zpívaly ukolébavky a ne jakékoli písně a také proto se u těchto písní nesmělo improvizovat. 

Jak uctít mrtvého?

Stejně jako smrt byli všudypřítomní i mrtví, a tudíž bylo nutné jim všemožně vycházet vstříc. Podle církevních regulí existují tři způsoby, jak jim ulevit, a totiž modlitby, slavení eucharistie a almužny vybírané v jejich prospěch. Na základě této triády bychom snadno mohli dojít k závěru, že církev u nebožtíka zajímala jen nehmotná duše. To však není pravda.

Konečně s péčí o mrtvé se setkáváme již v pravěku a minimálně od dob starověku existovala obava, že se mohou vrátit a trápit živé. Křesťanství na antickou tradici v mnohém navázalo, ale zavedlo jasná pravidla. Novými hrdiny se tak stali světci, objektem úcty měly být pouze jejich hroby a vezdejší a nebeský svět spolu měly komunikovat skrze jejich přímluvu. Tím také definitivně padla hranice mezi sférami živých a mrtvých.

Téma ještě přiživily velké epidemie ve 14. století, v jejichž průběhu se jedineční a milovaní zesnulí doslova ztratili v záplavě jiných těl. Svět mrtvých náhle převládl a do umění se dostali tančící kostlivci a obrazy tlení a zmaru.

Nejznámějším dokladem je příběh Tři živí a tři mrtví, který vypráví o krásných a rozmařilých mladících, kteří si vyjeli na lov kance. Cestu jim však nezkřížilo štětinaté zvíře, ale tři tlející těla, ve kterých s hrůzou poznali sami sebe. Ostatky jim řekly:

„A stejnými, běda, budou vaše těla
vizte se, soustem pro červy
nahá a mrtvá, smradlavá a shnilá
co jsme, budete i vy.“

Jinoši tak pochopili, že musí zanechat prázdných radovánek a opustit zahálku a hřích. Ve Francii je zase na hrobce kardinála Jeana de la Grange optimistický nápis: „Brzo budeš to co já, odporná mrtvola, pastva červů.“

Vampýři a revenanti

Existovala však těla, která rozkladu vzdorovala a i po smrti se vracela, aby trápila živé. To jsou případy takzvaných vampýrů. Často to byly oběti nějakého násilného činu či předčasné smrti, jako třeba padlí vojáci, sebevrazi, nepokřtěné děti a tak dále. Zatímco my se bojíme především dlouhého umírání a bolesti, středověk děsila především náhlá a rychlá smrt, na kterou se nešťastník nemohl připravit. Takové úmrtí v sobě totiž neslo riziko, že věřící zemřel zatížen hříchem, což znamenalo cestu do pekla.

Neklidní mrtví měli poměrně složitou typologii od revenantů (z latinského „znovu jdu“), kteří na živých často žádali přímluvu (mši, almužnu či modlitbu), až po hromadně vraždící upíry. Všichni nemrtví však měli společné to, že jejich těla ani po smrti nepodléhala rozkladu. Mrtvá pleť byla i po otevření hrobu svěží a růžová a z místa věčného odpočinku nevstával nějaký pomstychtivý duch, ale celá tělesná schránka.

Krvesajové v pramenech

I když útoky podobných bytostí nejsou v našich pramenech úplně časté, přesto bychom jich několik našli. Pro 16. století je zaznamenáno několik případů ze Slezska a jeden z okolí Turnova, v 17. století se jich pár událo na Moravě a ve Slezsku a na bohumínském panství se jeden datuje dokonce do 19. století.

Nejstarší doklad však přináší Neplachova kronika a jedná se o podrobně popsané kauzy až z hlubokého 14. století. K roku 1336 se zde dočteme: „(...) ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: ‚Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil přes psy‘: a když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto, když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo.“

Další případ následuje o pouhých osm let později a to roku 1344: „Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako z živého tvora. Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý. Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek z kostela, podle poučení nějakých stařen. Ačkoli byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo.“

O slovo se hlásí věda

I když jsou oba případy popsány poměrně podrobně, neobsahují dostatek detailů na to, aby nás opravňovaly k nějakým jednoznačným závěrům. Přesto však vidíme celou řadu společných rysů. Především obě těla po době strávené v hrobě působila čerstvě a svěže. Postupný rozklad mohla zpomalit celá řada faktorů, jako například těžká půda, věk zesnulého nebo nízká tělesná hmotnost nebožtíka. Navíc se v zimě tělo rozkládá pomaleji a při pohřbení v zimních měsících je vzhled mrtvoly i po celé čtvrtině roku poměrně svěží. Na krytých místech je kůže dokonce zdravě růžová. To by, v kombinaci se zjitřenou obrazotvorností a jistě pohnutou náladou v průběhu exhumace domnělého vampýra, mohlo mnohé vysvětlit.

Další možný důvod je pak ještě konkrétnější a je jím sněť plynatá. Jedná se o prudce probíhající infekci měkkých tkání vyvolanou takzvanými histotoxickými druhy klostridií. Ty se vyskytují ve střevním traktu člověka i zvířat a dokonce i v půdě. Jejich spóry jsou vysoce odolné vůči zevním vlivům a vydrží i desítky let. 

Banálně řečeno tělo zůstává působením těchto toxinů zdánlivě čerstvé a jeho obsah se postupně mění na kapalinu a metan. Po vyjmutí z hrobu a probodení pak snadno vznikne dojem, že krvácí, a může dokonce dojít ke slyšitelnému zvuku. To by pak snadno mohlo vysvětlit oba případy, stejně jako pohyb těla.

Rčení „jsi to, co jíš“, platí od počátku lidské historie. Potrava, kterou jíme, těsně souvisí s tím, jaké máme tělo a jaký ho řídí mozek. Když porozumíme tomu, jak naši předci jedli a jak získávali kvalitní stravu, může nám to poodhalit, jak se vyvíjel náš mozek a spolu s ním i naše sociální chování.

Bioantropoložka Frances Forrestová z Univerzity ve Fairfieldu nedávno vedla výzkum, který ukázal, že naši předci nebyli jen mrchožrouty, kteří se dostali se štěstím k nějakému masu. Byli to také zdatní sběrači potravy, kteří neustále využívali živočišné zdroje v různých prostředích.

Zkušení řezníci z Koobi Fora

Vědci k tomuto závěru dospěli díky výzkumu 1,6 milionu let starých fosilií ze slavné lokality Koobi Fora v severní Keni, kde se našlo značné množství fosilií zvířat i raných zástupců rodu Homo. Jak se zdá, dávní lidé tehdy nejedli jen to, na co náhodou narazili. Jídlo, k němuž se dostali, systematicky porcovali, přenášeli a důkladně zpracovávali.

Vědci analyzovali přes 1 000 fosilních kostí, převážně antilop a dalších býložravců. Detailně prozkoumali rozmanité mikroskopické stopy na kostech, aby zjistili, zda pocházejí od zubů predátorů nebo kamenných nástrojů.

V některých případech objevili výrazné řezy uprostřed dlouhých kostí nohou, což naznačuje, že dávní lidé zpracovávali mrtvá zvířata ještě v době, kdy na nich zbývalo hodně masa. Nejspíš šlo o přenesené končetiny, k nimž se masožravá zvířata dostala jen zcela minimálně. Lidé si tehdy přenášeli nejcennější kusy masa na bezpečnější místa, kde je mohli v klidu sníst.

Úctyhodný 25cm těžký minomet (25 cm schwerer Minenwerfer) byl vyvinut v prvním desetiletí 20. století pro německou císařskou armádu. Zbraň byla přepravována na dvoukolové lafetě, při instalaci do palebné pozice se kola sundala. Obsluha pak musela vykopat jámu hlubokou nejméně 1,5 metru, která chránila jak minomet, tak dělostřelce.

I přes relativně krátký dostřel (540-970 metrů) šlo o velmi efektivní zbraň používanou především proti opevněním. Jeho granáty byly téměř stejně účinné jako střely „Tlusté Berty“, houfnice o ráži 42 cm, která měla více než 50krát vyšší hmotnost než minomet. Bylo to dáno především tím, že granát minometu mohl být díky nízké úsťové rychlosti naplněn větším množstvím výbušniny. Na začátku války měli Němci 44 těchto zbraní, na jejím konci už 1 234 kusů.

Výbušná služba

Vývoj této zbraně výrazně ovlivnila rusko-japonská válka z let 1904–1905, zejména obléhání Port Arthuru. Právě zde se ukázalo, jak účinné mohou být těžké minomety při ničení bunkrů a opevnění, proti nimž si běžné dělostřelectvo často nedokázalo poradit. Německá armáda proto začala podobné zbraně vyvíjet především pro ženijní jednotky, které potřebovaly účinný prostředek pro boj v opevněném terénu a později i v zákopové válce první světové války.

25cm schwerer Minenwerfer byl drážkovaný minomet nabíjený ústím hlavně a využíval hydropružinový brzdovratný systém tlumení zpětného rázu. Střílel buď téměř stokilogramové granáty, nebo lehčí o hmotnosti kolem 50 kilogramů, přičemž oba typy munice obsahovaly mimořádně velké množství výbušniny. Nízká úsťová rychlost totiž umožňovala používat tenčí stěny granátů a více prostoru vyhradit pro nálož.

Němci navíc kvůli nedostatku TNT často používali levnější směsi na bázi dusičnanu amonného. Ty však byly méně stabilní a občas způsobovaly předčasné exploze, takže služba u těchto minometů byla pro obsluhu výrazně nebezpečnější než u běžného dělostřelectva.

V roce 1916 se začala vyrábět modernizovaná verze s delší hlavní označovaná jako 25 cm schwerer Minenwerfer neuer Art (n/A), která nabízela větší dostřel. Původní kratší varianta pak získala označení alter Art (a/A). Existovala i meziverze nazvaná 25 cm schwerer Minenwerfer 16a, která vznikla prostým prodloužením hlavně starších minometů o půl metru.

Lahvičky s názvy jako „Brain Boost“, „Brain Drive“ nebo „Brain Guard+“ slibují lepší paměť, maximální soustředění a pomalejší stárnutí mozku. Trh s doplňky stravy zaměřenými na „kondici mozku“ dnes zažívá obrovský boom. Jen ve Spojených státech utrácejí lidé za podobné přípravky miliardy dolarů ročně a celosvětový trh s doplňky stravy má během několika let vyrůst na stovky miliard dolarů. Mozek se tak stal další oblastí, kterou se moderní člověk snaží optimalizovat – podobně jako fyzickou kondici, spánek nebo dlouhověkost. Skutečně tyto přípravky fungují, nebo jde hlavně o chytrý marketing?

Vylepšujeme mozek

Představa, že lze lidskou mysl dolaďovat pomocí správné kombinace tablet, prášků, diet či cvičení, zapadá do širšího trendu dnešní doby. Kognitivní zdraví už není spojováno jen s nemocemi stáří, ale stále častěji také s výkonem, produktivitou a prevencí.

Psychiatr a odborník na dlouhověkost Gary Small upozorňuje, že situace je komplikovaná. Výzkum mozku se vyvíjí velmi rychle a ani experti často nedokážou jednoznačně rozlišit mezi skutečně podloženými účinky a marketingovým humbukem. Podle průzkumu organizace AARP z roku 2021 užívá přibližně každý pátý Američan starší 50 let vitaminy či doplňky speciálně kvůli podpoře paměti, pozornosti nebo soustředění.

Doplňky stravy vs. léky

Jedním z důvodů, proč je situace nepřehledná, je způsob regulace doplňků stravy. Na rozdíl od léčiv nemusí výrobci doplňků před uvedením na trh procházet rozsáhlými klinickými studiemi zahrnujícími tisíce lidí. Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) zasahuje až poté, co jsou produkty v prodeji, a velká část odpovědnosti tak zůstává na samotných firmách.

Mnohé přípravky stavějí své reklamy na biologických procesech spojovaných s neurodegenerativními chorobami – například na zánětech, poškození buněk nebo ukládání amyloidních bílkovin známých z Alzheimerovy choroby. To ale ještě neznamená, že stejný efekt bude mít doplněk i u zdravého člověka, který chce jen „zlepšit koncentraci“.

Podle harvardského odborníka Pietera Cohena je právě zde hranice často neostrá. Výsledky laboratorních experimentů nebo studií na zvířatech bývají prezentovány jako důkaz, že produkt zlepší každodenní mentální výkon. Ve skutečnosti ale podobné závěry často chybí. Podle Cohena navíc neexistuje mechanismus, který by marketingová tvrzení výrobců systematicky ověřoval.

Jak velkou roli hraje placebo?

Další komplikací je placebo efekt. Některé studie zaměřené na takzvaná nootropika – tedy látky podporující mentální výkon – naznačují, že subjektivní pocit zlepšení často souvisí spíše s očekáváním než s objektivně měřitelnou změnou.

Člověk může mít pocit, že se lépe soustředí nebo se mu zlepšila paměť, protože začal více dbát na svůj režim, pravidelně spí nebo prostě věří, že přípravek funguje. Samotný rituál užívání může vést k větší pozornosti vůči vlastnímu výkonu.

Historie navíc ukazuje, že ani původně nadějné výsledky nemusí obstát. V 90. letech například vyvolal velkou pozornost vitamin E, který měl podle jedné studie zpomalovat zhoršování Alzheimerovy choroby. Pozdější výzkumy však upozornily na možná zdravotní rizika, například vyšší pravděpodobnost krvácení, a původní nadšení postupně opadlo.

S rostoucím zájmem i množstvím investic ale začínají vznikat kvalitnější klinické studie na lidech. Dosavadní výsledky však zůstávají spíše skromné a nejednoznačné.

Co skutečně říká výzkum?

Maďarská vědkyně Mónika Fekete, která se zabývá vlivem doplňků stravy na kognitivní funkce, upozorňuje, že řada studií trpí malými počty účastníků, rozdílnými metodami nebo nejasně definovanými cíli. Vitaminy B, C, D a E sice hrají v mozku důležitou roli, ale dostupné důkazy podle ní nepodporují masové užívání izolovaných doplňků jako univerzální ochrany mozku.

Většina odborníků se dnes shoduje, že nejspolehlivější cestou k ochraně mozku zůstávají překvapivě obyčejné věci: pravidelný pohyb, kvalitní spánek, sociální kontakty a zdravá strava.

Sir Walter Raleigh (asi 1553 až 1618) zahájil přípravu na zaoceánskou kolonizační cestu roku 1584, když mu byl 25. března vydán patent, jenž ho opravňoval zabrat území, která ještě nebyla obsazena ve jménu katolických vládců. Raleigh si uvědomoval, že nejprve musí vyslat výpravu, jež zajistí kontakt s tamějšími indiánskými kmeny (viz Střet kultur). Pro zformování první stálé anglické osady si zvolil ostrov Roanoke ležící v dnešním okrese Dare County v Severní Karolíně.

Dvojité fiasko

Vytvořit základnu, z níž by angličtí privatýři mohli brázdit a napadat španělské lodě, měl na starost Ralph Lane (asi 1532–1603), který se postavil do čela první militární kolonie sira Raleigha. Za další úkol dostal prověřit terén a zjistit jeho potenciál, v čemž mu pomáhal vědec Thomas Harriot (asi 1560–1621). Oba muži nám zanechali dokumentaci, popisující ostrov z etnografického, přírodopisného i zeměpisného pohledu.

První kolonie Roanoke fungovala mezi lety 1585–1586. V této době se guvernér Lane vydal s malou skupinou na průzkumnou výpravu severním směrem, přičemž zbytek posádky zanechal v nově postavené osadě bez jakéhokoliv přísunu jídla a dalších zásob. Mylně předpokládal, že s obstaráním potravin jim pomohou domorodí indiáni. Angličané po nich ale požadovali velké dávky kukuřice, které místní obyvatelé neměli ani pro sebe.

Když se Laneova výprava po dlouhém čase vrátila, našla kolonii ve zdevastovaném stavu. Osadníci skončili buď mrtví, nebo zmrzačení a vyhladovělí. Průzkumná část posádky na tom nebyla nijak lépe, a proto guvernér nařídil indiánským kmenům zasadit kukuřici a zajistit Evropanům obživu. Mezitím marně čekal na slíbenou zásobovací loď z Anglie.

Místo ní připlul k břehům Roanoke korzár Francis Drake (1540 až 1596), který se vracel z dobývání Santo Dominga a nabídl místní posádce pomoc. Kvůli vichřici se ale přenos nákladu z lodí na ostrov nepodařil, zásoby byly tedy buďto zničeny, nebo ztraceny, a tak bylo rozhodnuto, že se Angličané vrátí přes Atlantik domů.

Raleigh se přes ztroskotání první kolonie pokoušel o její znovupostavení. Možná se tím snažil královně Alžbětě I. (1533–1603) dokázat, že Anglie by měla šanci se ukotvit v Novém světě a mít opěrný bod při kolonizačním souboji se Španěly. Do vedení osady tentokrát postavil Johna Whitea (asi 1539–1593), který si roku 1587 s sebou na místo přivezl indiána Matea, jenž předtím pobýval v domě Raleigha v Anglii. K němu se přidalo dalších 115 mužů, žen a dětí.

Plán Raleigha zněl zcela jistě: vytvořit soběstačnou kolonii. Kvůli velkému počtu kolonizátorů ale nebylo možné přivézt do Roanoke dostatečný počet zásob, proto ještě ve stejném roce White odjel do Anglie, aby přivezl do osady nové zdroje. Když se roku 1590 s velkým zpožděním vrátil, našel ji zcela prázdnou.

Co se stalo s Angličany?

Většina historiků se shoduje na teorii přesídlení kolonistů na jiná území. V tom, kam se lidé vydali, se už ale rozcházejí. Například historik David Quinn tvrdil, že poté, co John White odplul zpět do Anglie, se osadníci přesunuli na sever, kde žili mezi indiány kmene Chesapeake ve stejnojmenné zátoce. Tuto teorii však vyvrací dobové tvrzení guvernéra Ralpha Lana, že se tito domorodci spojili s ostatními kmeny, které chtěly novousedlíkům uškodit. Navíc návštěva indiánů Chesapeake osadníky z Jamestownu roku 1607 potvrdila jejich jasné nepřátelství vůči Angličanům.

Další možností je, že obyvatelé odešli na severozápad ke kmeni Weapemeoc, jenž choval vůči kolonistům sympatie. Ostatně tito indiáni zavítali do Roanoke už roku 1586, kdy přislíbili loajálnost Raleighovi a Alžbetě I. Pro tuto teorii existuje nemalý počet dokumentace: po návštěvě Weapemeocu napsal Ralph Lane navigátorovi Richardu Hakluytovi, že na pevninském území těchto indiánů našel úrodnou půdu se stromy, které produkují gumu. Dále měl kmen Weapemeoc podle Laneova dopisu státnímu sekretáři Francisi Walsinghamovi důležitý přístup k rybám. Je tedy pravděpodobné, že se kvůli těmto výhodám Angličané usadili právě tam.

Tuto teorii popřel zmiňovaný David Quinn, který tvrdil, že by osadníci museli projít nepřátelským prostorem a byli by zabiti, než by na území domorodců Weapemeoc došli.

Odchod, nebo útok

Jiná hypotéza říká, že kolonisté byli ještě před odjezdem Johna Whitea rozhodnuti opustit osadu a vydat se 50 mil jakýmkoliv směrem, aby se usadili na pevnině, která by jim poskytla prostor pro kultivaci půdy a mohla by vést k soběstačnosti kolonie. Při návratu do Roanoke pak White našel na kmeni stromu vyryté slovo nebo zkratku slova „CRO“, která mohla odkazovat k indiánskému kmeni Croatoan. Indicie ale nedává úplně smysl, jelikož tito domorodci sídlili na Hatterasově ostrově (dříve Croatoan), tedy ne na kýžené pevnině.

Archeologické vykopávky navíc potvrdily, že se sem osadníci nepřestěhovali. Mohlo tedy jít o jakousi „zastávku“ na jejich cestě, která měla Whitea dále nasměrovat. 

Jedna z posledních teorií praví, že byli osadníci na Roanoke zavražděni indiány, kteří nesouhlasili s jejich přítomností na ostrově. Angličané ale nemohli být pobiti v samotné osadě, protože už White nenašel žádné stopy po násilí, když tam v roce 1590 dorazil. Ani současní archeologové nenašli nic, co by nasvědčovalo takovéto agresi.

Nabízí se možnost, že si domorodci po provedení útoku na kolonii s sebou obyvatele odnesli jako zajatce a pobili je ve svých vesnicích při obětních rituálech. Tuto úvahu dále rozvádí antropoložka Helen C. Rountree, která tvrdí, že mezi indiánskými kmeny panovaly nepřátelské vztahy a samy mezi sebou pořádaly útoky na vesnice. Jestliže by se osadníci zrovna v jedné z nich nacházeli, mohli by být velmi pravděpodobně zabiti při některém z útoků. 

Kometa 3I/Atlas, která vzbudila velký rozruch mezi astronomy i širší veřejností, se po objektu 1I/ʻOumuamua a kometě 2I/Borisov stala třetím potvrzeným mezihvězdným návštěvníkem Sluneční soustavy. Podle vědců by mohla být z této trojice nejstarší. Vědci odhadují, že mohla vzniknut až před 11 miliardami let. To by znamenalo, že je více než dvakrát starší než Slunce a Sluneční soustava. Otázkou je, odkud vlastně pochází.

Luis Salazar Manzano z Michiganské univerzity a jeho spolupracovníci využili dobu, po kterou mezihvězdná kometa prolétala vnitřní částí našeho planetárního systému, k jejímu pozorování soustavou radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama. V současné době se už se nachází daleko za drahou Jupiteru a opouští Sluneční soustavu.

Kometa s vodou plnou deuteria

Manzaův tým detekoval pomocí pozorování soustavou ALMA ve vodě, která uniká z komety 3I/Atlas, značné množství těžkého vodíku, deuteria. Podle vědců to naznačuje, že tato mezihvězdná kometa vznikla v prostředí, v němž panovaly fyzikální a chemické podmínky podstatně odlišné od těch v naší Sluneční soustavě.

Vysoký obsah deuteria ve vodě této komety odpovídá planetárnímu systému výrazně chladnějšímu, než je naše kosmické sousedství a s menším množstvím záření. Přesné místo původu komety ale zůstává neznámé. Badatelé uveřejnili svůj výzkum ve vědeckém časopise Nature Astronomy.

Prvním známým mezihvězdným objektem, který zavítal do našeho planetárního systému, byl 1I/ʻOumuamua, zřejmě planetka protáhlého tvaru, kterou objevil v roce 2017 teleskop Pan-STARRS 1 na Havajských ostrovech. V roce 2019 následovala mezihvězdná kometa 2I/Borisov, objevená amatérským astronomem teleskopem na observatoři MARGO na Krymu.

Ve sladkých vodách tropické Střední a Jižní Ameriky žijí pozoruhodné ryby z příbuzenstva sumců, které se řadí do čeledi krunýřovcovitých nebo též lorikárií (Loricariidae). Jsou nápadné celkově zvláštním vzhledem, brněním z kostěných destiček a především tím, že jejich ústa jsou přeměněná v přísavku. V některých případech jsou si navzájem velmi podobné, takže je obtížné určit, o jaký konkrétní druh se jedná.

Lidé si už dávno všimli, že tyto živé „přísavky“ mohou účinně čistit sklo sladkovodních akvárií od řas a že je zajímavé je u toho pozorovat. Díky tomu se přísavky dostaly do akvárií po celém světě. Bohužel se také ukázalo, že jsou velmi odolné a výborně se množí. Když se dostanou v nějaké tropické zemi z akvárií do volné přírody, a k tomu dochází poměrně často, mohou zahájit úspěšnou invazi.

Invaze ve znečištěných vodách

Tímto způsobem se krunýřovci dostali i do řek na indonéském ostrově Jáva, včetně extrémně znečištěných toků v indonéské megapoli Jakarta, v jejíž metropolitní oblasti, druhé největší na světě, žije asi 42 milionů lidí. Krunýřovci nemají v místních řekách přirozené nepřátele, intenzivně se množí a vytlačují domácí druhy ryb.

Město Jakarta proto v posledních týdnech zahájilo rozsáhlou likvidační kampaň. Do odlovu se zapojili obyvatelé, pracovníci rybářských úřadů, komunálních služeb i vojáci. Jen v jižní části Jakarty bylo během dvou týdnů odstraněno přes pět tun těchto ryb. Odlovení jedinci jsou odděleni od původních druhů, usmrceni a pohřbeni.

Zmíněný postup se ale nelíbí všem. Někteří aktivisté tvrdí, že alespoň část biomasy by se dala využít například pro výrobu rybí kůže, hnojiv nebo krmiv. Jiní naopak upozorňují, že ryby jsou silně kontaminované a představují zdravotní riziko. Vědecké studie v jejich tkáních odhalily zvýšené koncentrace těžkých kovů, například olova a rtuti, stejně jako nebezpečné množství bakterií Escherichia coli.

Přesto se tyto invazní ryby dostávají i do potravinového řetězce. Podle představitelů města bývají používány jako levná surovina do některých populárních indonéských pokrmů, například rybích knedlíčků siomay nebo rybích koláčků pempek. Úřady proto obyvatele varují, aby byli při nákupu podobných výrobků opatrní a nenechali se zlákat nízkou cenou.

Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa zveřejnila první balík odtajněných dokumentů týkajících se UFO, respektive takzvaných UAP (Unidentified Aerial Phenomena – neidentifikovaných vzdušných jevů či Unidentified Anomalous Phenomena - „neidentifikovaných anomálních jevů“, zahrnujících nevysvětlitelné úkazy nejen ve vzduchu).

Materiály publikované americkými úřady zahrnují videa, fotografie, přepisy výpovědí svědků i interní dokumenty několika federálních agentur. Podle Bílého domu má veřejnost možnost „udělat si vlastní názor“ na to, co zveřejněné materiály ukazují.

Záznamy pocházejí z různých institucí, včetně amerického ministerstva obrany, FBI nebo NASA. Některé soubory obsahují známé rozmazané záběry objektů, které se podle federálních vyšetřovatelů dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Jiné dokumenty představují částečně začerněné rozhovory s očitými svědky neobvyklých jevů.

Transparentnost místo tajemství?

Trumpova administrativa celý krok prezentuje jako gesto maximální otevřenosti. Mluvčí Bílého domu Anna Kellyová uvedla, že prezident chce veřejnosti zpřístupnit co nejvíce informací a nechat občany, aby si sami rozhodli, co si o nich myslí.

Sám Trump na své sociální síti Truth Social napsal, že předchozí administrativy nebyly v otázce UFO dostatečně transparentní, zatímco nyní „lidé mohou rozhodnout sami“. Prezident zároveň veřejnost vyzval, aby se zveřejněnými materiály „pobavila“. Takový tón dobře zapadá do dlouhodobé americké fascinace UFO, která balancuje mezi seriózním bezpečnostním tématem, populární kulturou a konspiračními teoriemi.

Přesto není jasné, zda nově publikované dokumenty skutečně přinesou zásadní průlom v našem chápání těchto jevů. Skeptici upozorňují, že řada pozorování může mít zcela běžná vysvětlení – od optických klamů přes meteorologické jevy až po utajované vojenské technologie.

Od tabu k veřejné debatě

Debata o UFO prošla v posledních letech výraznou proměnou. Zatímco ještě donedávna bylo podobné téma spojováno hlavně s okrajovými teoriemi, po roce 2017 začala americká média zveřejňovat informace o tajných vládních programech, které se neidentifikovanými jevy skutečně zabývaly.

Velkou roli sehrály články deníku The New York Times a následné publikování armádních videí zachycujících objekty, u nichž se zdálo, že se pohybují způsobem odporujícím běžným fyzikálním očekáváním. Vznikl také specializovaný úřad amerického Pentagonu s názvem All-domain Anomaly Resolution Office (AARO), který koordinuje vyšetřování podobných incidentů.

Právě tento úřad nyní uvedl, že zveřejněné materiály představují „nevyřešené případy“, u nichž vláda nedokáže jednoznačně určit povahu pozorovaných jevů. To ale automaticky neznamená, že jde o mimozemské technologie – pouze to, že dostupná data nestačí k jednoznačnému vysvětlení.

Blízká setkání Apolla 17

Mezi zveřejněnými materiály se objevují i dokumenty z lunární mise Apollo 17 z roku 1972. Jeden ze snímků pořízených na povrchu Měsíce zachycuje několik drobných bodů na obloze. Součástí archivu je i přepis komunikace astronautů, kteří o těchto objektech diskutovali.

Astronauti přitom sami připouštěli, že mohlo jít například o ledové částice nebo úlomky pocházející z jejich vlastního kosmického plavidla. I tento detail dobře ukazuje, jak obtížné bývá podobná pozorování interpretovat.

Další dokumenty obsahují výpovědi amerických občanů, kteří údajně spatřili doutníkovitý objekt poblíž testovací základny ve Spojených státech v roce 2023. Součástí spisu je i kreslený kompozitní portrét objektu vytvořený podle svědeckých popisů.

Jiná zpráva shrnuje svědectví šesti speciálních agentů bezpečnostních složek, kteří během dvou dnů na západě USA pozorovali neobvyklé jevy včetně „kulovitých světelných objektů, které vypouštěly další objekty“. Pentagon označil právě tuto zprávu za jednu z nejzajímavějších ve své databázi.

UFO jako politické téma

Zveřejnění dokumentů přichází v době, kdy se téma UAP stává stále běžnější součástí veřejné i politické debaty. Podle průzkumu společnosti YouGov z listopadu věří 56 % Američanů v existenci mimozemského života.

K tématu se v posledních letech vyjadřují i významní politici. Bývalý prezident Barack Obama například letos v únoru prohlásil, že „mimozemšťané jsou skuteční“, aby později upřesnil, že nemluvil na základě tajných informací, ale spíše z úvahy o obrovské velikosti vesmíru.

Trump sám nikdy jednoznačně neřekl, zda na existenci mimozemšťanů věří. Opakovaně ale zmiňuje rozhovory s vojenskými piloty, kteří mu údajně popsali pozorování objektů, „kterým by člověk nevěřil“.

Zveřejnění dokumentů provází i pochybnosti ohledně načasování celé akce. Někteří Trumpovi spojenci i komentátoři spekulují, zda nejde alespoň částečně o pokus odvést pozornost od jiných kontroverzních témat americké politiky.

Populární podcaster Joe Rogan například v rozhovoru s republikánským kongresmanem Timem Burchettem naznačil, že zveřejnění může souviset se snahou odvést pozornost od Trumpova nepopulárního rozhodnutí zahájit válku s Íránem. Burchett ale tuto interpretaci odmítl a uvedl, že Trump podle něj jednoduše plní svůj slib větší transparentnosti.

Sám kongresman zároveň upozornil, že úplné odtajnění podobných materiálů nebude jednorázovou událostí. Další dokumenty mají být zveřejňovány postupně podle toho, jak budou zbaveny utajení.

Fascinace neznámem

Celá kauza ukazuje, jak silně téma UFO stále působí na veřejnou představivost. Přestože většina zveřejněných materiálů pravděpodobně nepřináší důkaz o mimozemské civilizaci, zájem o tyto nevysvětlitelné a neobjasněné jevy zůstává mimořádně silný.

Moderní debata o UAP navíc není jen otázkou sci-fi fantazií. Pro armádu i bezpečnostní experty představují neidentifikované objekty potenciální problém bez ohledu na jejich původ – ať už jde o přírodní jevy, experimentální technologie cizích států, chyby senzorů, nebo něco dosud neznámého.

Právě tato směs vědecké nejistoty, technologických záhad a kulturní fascinace vysvětluje, proč zveřejnění podobných archivů pravidelně vyvolává takovou pozornost po celém světě.

Jak se firma Baťa a. s. rozrůstala po celém světě, musel se její šéf stále více zabývat otázkami globální ekonomiky. Nemálo k tomu přispěla i cesta kolem světa, kterou spolu se svými spolupracovníky uskutečnil v roce 1937. Hledal při ní nová odbytiště a nové příležitosti k další expanzi. Cesta byla úspěšná a po jejím návratu viděl Jan Antonín Baťa i Československou republiku jako součást velkého ekonomického celku.

Když doprava, tak po železnici

Především si uvědomoval mimořádný význam dopravní sítě pro rozvoj národního hospodářství, tím spíše, že Československo mělo v tomto ohledu pořádný skluz za jinými zeměmi. Doma i po takřka dvaceti letech existence samostatného státu pořád ještě všechny hlavní spoje směřovaly ze severu k jihu (tedy do Vídně) a cestovat ze Zlína do Prahy po úzkých a klikatých silnicích bylo nebezpečným dobrodružstvím.

Baťa ale neuvažoval jen o moderních silnicích, jeho snem bylo vybudovat také železniční magistrálu, která by republiku propojila od Aše až po Jasinu na Podkarpatské Rusi. A chápal, kolik by se dalo ušetřit na dopravních nákladech za těžké zboží, kdyby je bylo možno dopravovat po vodních cestách z  Československa až do Hamburku, případně na druhou stranu, do Černého moře. Neobyčejné přízni a podpory Jana Bati se samozřejmě těšila letecká doprava, jíž využíval co nejčastěji a v níž spatřoval budoucnost, podobně jako jeho bratr.

Nepřátelství s Benešem

Pro své plány se snažil získat především prezidenta Beneše. A aby všechno bylo co nejnázornější, nechal speciálně pro něj zhotovit velkou plastickou mapu Československé republiky, dlouhou 15 metrů, na níž všechny své nápady a myšlenky přehledně a srozumitelně představil. Prezident ji ale odmítl s tím, že je příliš velká a že ji na celém pražském Hradě nemá kde umístit! A když Jan Baťa vymýšlel řešení, jak tento problém odstranit, vzkázala mu hlava státu chladně, „že žádných rad od ševce nepotřebuje“.

Jan A. Baťa totiž při své schopnosti analyzovat ekonomickou situaci na základě zpráv, které dostával z celého světa, velmi brzy dospěl k závěru, že Československo se po nástupu Hitlera k moci dostalo do velkého ohrožení a že prezident Beneš není tak silným politikem, aby byl schopen nacistickému nebezpečí účinně vzdorovat. 

Nedělal si žádné iluze o jeho schopnosti bránit se tlaku agresivního souseda a svůj názor dal zřetelně najevo: „Je skoro jisto,“ napsal v podnikovém časopisu Zlín 28. února 1938 ve svém komentáři k Hitlerovu projevu, „že se požadavkům Hitlerovým dostane sluchu. Je skorem jisto, že dosáhne Německo většiny svých požadavků, protože to žádná moc na světě nebude chtít Německu (nikoli Hitlerovi) odepřít.“

Zachránili jsme vám mír

Současně si uvědomil, že Zlín jako centrum jeho firmy není místem bezpečným, protože je v bezprostředním ohrožení Německem. Začal se proto zabývat myšlenkou na vybudování náhradního centra někde jinde. Původně uvažoval o Holandsku, pak myslel na baťovské město Tillbury ve Velké Británii nedaleko Londýna, ale nakonec se rozhodl pro Kanadu a právě tam vyslal Tomáše Baťu juniora, aby budování „kanadského Zlína“ řídil.

Jan Baťa sám byl rozhodným odpůrcem kapitulace před Německem. Byl přesvědčen, že se Československo má útoku bránit, a zradu, které se na nás západní spojenci dopustili, ostře kritizoval. Naprosto srozumitelně se vyjádřil 19. ledna 1939 ve vysílání Československého rozhlasu na krátkých vlnách, kde anglicky pronesl projev, který nazval „Obyvatelé Západu, nezapomeňte na svůj dluh…“.

Mluvil otevřeně, bez servítků, často ironicky: „Nezlobte se, že budu upřímný. Řeknu vám pravdu, jak ji československý člověk myslí a cítí. Na škodu tohoto státu byl zachován mír Evropy – vlastně mír světa… když jste mu zakázali, aby svoje území chránil a bránil.“ 

Kandidatura nemá smysl

Československý člověk, řekl Jan Baťa, si musí svůj stát vybudovat znovu a „…očekává, že vy, lidé anglicky mluvící, kterým zachránil svojí kůží mír, mu v tom budete chtít být nápomocni“. Pak hovořil o nutnosti vybudovat nové silnice a železnice, protože ty staré několikrát přerušila státní hranice, „…kterou jste určili bez něho“.

Západní mocnosti, především Velkou Británii, Jan Baťa ve svém projevu skutečně nešetřil. Projevil se jako přesvědčený československý vlastenec, jako hluboce raněný člověk. Avšak způsob, jaký zvolil, se mu nevyplatil. U britských posluchačů sympatie nevzbudil a ti mocní mu to za pár měsíců dali srozumitelně najevo.

Není se co divit, že když se prezident Beneš 5. října 1938 vzdal svého úřadu a odletěl do USA, padlo jméno Jana Antonína Bati mezi možnými kandidáty na uvolněný prezidentský úřad. On sám nepochybně tuto nabídku rovněž zvažoval, ale zachoval se jako realisticky uvažující člověk a odmítl se jí vážněji zabývat.