Hyperrychlé hvězdy se pohybují výrazně vyššími rychlostmi než běžné hvězdy. Vědci se domnívají že většina z nich má původ v dvjhvězdných systémech, které roztrhla gravitace supermasivní černé díry v centru Galaxie. Zatím se ale jen u několika málo z nich podařilo spolehlivě doložit původ právě v galaktickém centru.

Čínský tým astronomů, který vedl Šun-chung Teng (Shunhong Deng) z Čínské akademie věd, nedávno objevil hvězdu, která je novým kandidátem na hyperrychlou hvězdu odpálenou z galaktického centra. Výsledky výzkumu, založeného na datech experimentu DESI (Dark Energy Spectroscopic Instrument) a pozorování vesmírné observatoře Gaia, vědci zveřejnili na preprintovém serveru arXiv.

Prastará hvězda na útěku

Jde o starou a relativně málo hmotnou hvězdu s nízkou metalicitou spektrální třídy F, kterou pojmenovali DESI-HVS1. V současné době se nachází asi 12 300 světelných let od Sluneční soustavy a pohybuje se rychlostí přibližně 523 km/s, směrem pryč od galaktického disku a ven z vnitřních oblastí Mléčné dráhy.

Hvězda DESI-HVS1 má hmotnost asi tři čtvrtiny Slunce a její stáří vědci odhadují asi na 14,1 miliardy let, což z ní dělá „pamětníka“ doby na úsvitu vesmíru. Výpočty čínského týmu napovídají, že v době, kdy byla DESI-HVS1 vystřelená gravitací supermasivní černé díry, se pohybovala počáteční rychlostí asi 682 km/s.

Pokud se potvrdí původ hvězdy DESI-HVS1, rozšíří se tím skupina dosud známých hyperrychlých hvězd, vystřelených z centra galaxie, i o hvězdy, které nejsou mladé a hmotné, ale naopak staré a nenápadné. Jak se zdá, galaktické centrum odpaluje do okolního vesmíru i prastaré hvězdy z dob, kdy byl vesmír ještě velice mladý.

V angličtině se tomuto druhu motýla říká „glasswinged butterfly“, ve španělštině „mariposa de cristal“. Anglický název by se dal přeložit jako „motýl skleněnokřídlý“, španělský pak obratem „motýl z křišťálu“. Značná část plochy jeho křídel, která mají rozpětí 5,6 až 6,1 cm, je totiž skutečně průsvitná až průhledná, což je dáno kombinací více pozoruhodných vlastností.

Šupinky křídel totiž neobsahují žádný barevný pigment, ale nadto materiál tvořící střední část křídel téměř nepohlcuje viditelné světlo. Paprsky, které křídly procházejí, jsou navíc velmi málo rozptylovány a další důležitou optickou daností je fakt, že křídla světlo jen v minimálním množství odráží.

Motýl Greta oto, kterému můžeme pracovně říkat „babočka skleněnokřídlá“ je také známý migracemi na dlouhé vzdálenosti a namlouvacími rituály samců. Housenky motýlů se krmí toxickými rostlinami z čeledi lilkovitých (Solanaceae) a rodu Cestrum a jsou tedy nebezpečnou potravou pro potenciální predátory.

Rovněž dospělí jedinci jsou zřejmě jedovatí, ale ti tuto vlastnost získávají z konzumace nektaru květin čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), který obsahuje alkaloid pyrrolizidine, jenž zároveň samci používají, aby se zalíbili samičkám.

Zpráva sovětského tisku z 11. června 1937 šokovala celý svět. Země, která se dosud navenek pyšnila především úspěchy při budování socialismu, náhle oznámila zatčení osmi nejvyšších důstojníků Rudé armády. Obvinění znělo hrozivě: vlastizrada a špionáž ve prospěch nacistického Německa a Japonska.

Na seznamu domnělých spiklenců se ocitla jména nejzářivějších stratégů té doby, včetně maršála Michaila Tuchačevského, velitele Frunzeho akademie Augusta Korka či elitních velitelů vojenských okruhů Jeronima Uboreviče a Jony Jakira. Soukolí stalinské justice se roztočilo s nevídanou rychlostí – již druhý den byli tito muži odsouzeni k smrti a vzápětí popraveni. Šlo ale jen o začátek.

Beneš informuje velvyslance

V následujících měsících se rozběhla největší vojenská čistka v historii, která doslova sťala hlavu nejvyšším patrům sovětské hierarchie. Bilance byla děsivá: o život přišli tři z pěti sovětských maršálů a téměř celé nejužší velení. Velitel politického oddělení Jan Gamarnik spáchal sebevraždu dříve, než jej stihli zatknout, a z patnácti armádních komisařů 2. stupně jich čtrnáct skončilo na popravišti. Perzekuce postihla celkem 50 z 57 velitelů armádních sborů a 154 ze 186 velitelů divizí. Postiženy byly desetitisíce důstojníků a blíže neznámý počet řadových vojáků. Část historiků se domnívá, že neblahou roli v celé události sehrál tehdejší československý prezident Edvard Beneš.

Ten přitom celou záležitost velmi stručně komentuje i ve svých Pamětech. Během československo-německých jednání se údajně zástupce Berlína omylem prořekl a přiznal tajné vyjednávání se spiklenci proti Stalinovi. Beneš měl zprávu o celé konspiraci obratem předat sovětskému velvyslanectví: „Jak nám bylo Trauttmannsdorffem jeho neuvědomělým podřeknutím vyzrazeno, bylo to jednání se sovětskými protistalinovskými spiklenci, maršálem Tuchačevským, Rykovem a ostatními; Hitler čekal, že se jednání to podaří, a neměl tudíž zatím zájmu na rychlém skoncování jednání ve věcech našich. Bylo by to opravdu změnilo celou situaci Evropy, kdyby se bylo zvrácení poměrů v Sovětském svazu podařilo. Stalin to však včas předešel. Hned jsem tehdy uvědomil sovětského vyslance v Praze Alexandrovského, co jsem se z Berlína z rozhovoru Mastný–Trauttmannsdorff dověděl.“ 

Hra Němců?

Co se tedy na přelomu let 1936 a 1937 vlastně odehrálo? Německá strana tehdy neoficiálně kontaktovala Československo s nabídkou jednání o bilaterální smlouvě mezi oběma státy. Zprvu nadějné rozhovory o politických a hospodářských záležitostech se však posléze zadrhly na klesajícím zájmu Berlína. Když v lednu velvyslanec v Berlíně Vojtěch Mastný sondoval, co je důvodem německého zdržování, dostalo se mu od jeho protějšku neoficiální informace o chystaném spiknutí v SSSR, které zmiňuje prezident Beneš – právě kvůli němu Hitler nespěchá na podpis smlouvy.

Část historiků spekuluje o promyšlené zpravodajské hře německých tajných služeb vedených Reinhardem Heydrichem. Jejich cílem byla diskreditace maršála Tuchačevského a špiček Rudé armády, vytvořily proto podvržené důkazy o spiknutí proti Stalinovi, které potom přes prostředníky předaly Čechoslovákům. 

Zpravodajci Oldřich Tichý a Emil Strankmüller později vzpomínali na takovéto dokumenty, které Beneš údajně ukazoval jejich nadřízenému, plukovníku Františku Moravcovi. A tuto verzi potvrzují i některá další svědectví. Někdejší šéf německé tajné služby Sicherheitsdienstu Walter Schellenberg například zpětně vzpomínal, jak nacisté nesprávnými informacemi vyřídili špičky Rudé armády a „československý prezident byl využit jako kanál“.

Na celý příběh se pak nabalila celá řada dalších, obvykle zcela smyšlených historek. Tradovalo se například, že Stalin na zvláštní schůzi politbyra osobně ocenil prezidentovu zásluhu na likvidaci puče, nebo že sovětský diktátor obdaroval jako poděkování Hanu Benešovou nádhernými šperky.

Je Beneš vinen?

Jakou roli ale tedy skutečně sehrála československá hlava státu? Zdá se, že sám Beneš nepochyboval o tom, že se díky jeho bystrému zásahu podařilo zabránit katastrofě, a byl na to patřičně hrdý. Příběh o tom, jak se mu podařilo zmařit spiknutí proti Stalinovi, potom za války vyprávěl různým reportérům, a dokonce samotnému Winstonu Churchillovi, který jej rovněž zaznamenal ve svých pamětech. 

Československý prezident se podle něj z „vysoce postaveného německého pramene“ dozvěděl o chystané zradě a včas o ní informoval Moskvu. „Stalin si byl vědom osobního dluhu prezidentu Benešovi a sovětskou vládu ovládla silná touha pomoci jemu osobně i jeho zemi ohrožené nacistickým nebezpečím,“ píše britský premiér ve svých vzpomínkách.

Velká část moderních historiků však o Benešově skutečném významu pochybuje. V první řadě se zpětně žádné zmíněné materiály nepodařilo dohledat ani v jeho osobním, ani v sovětských archivech (je samozřejmě možné, že byly později zničeny) a nefigurovaly ani v následném soudním procesu se sovětskými generály. A zdá se, že pravdivá není ani Benešova vzpomínka o neprodleném informování Moskvy. 

Prezident se s Alexandrovským sešel až 22. dubna 1937 a hlavním předmětem rozhovoru bylo sbližování SSSR s nacistickým Německem. Další jednání měli až po zatčení Tuchačevského a začátku čistek v létě téhož roku. Nezdá se tak, že by Beneš Sovětům předal jakékoliv klíčové informace, které by se později staly hlavním impulsem pro bezprecedentní sérii zatýkání v Rudé armádě.

Katalyzátor událostí

Poslední argument proti Benešově vině potom přináší samotný charakter čistek v Sovětském svaze. Ty totiž probíhaly ve velkém již od r. 1934 a po likvidaci Stalinových hlavních politických odpůrců se stále více blížily i k armádě. V srpnu 1936 zatkla policie vojenského atašé při velvyslanectví v Londýně Vitautase Putnu. Ten při výslechu přiznal, že byl v minulosti členem protistalinské opozice, i to, že ve vojsku existuje údajné trockistické spiklenecké centrum.

Následovala interní jednání, na kterých stále hlasitěji zaznívalo volání po důkladném prověření vojenských špiček – na sjezdu Všesvazové komunistické strany v zimě 1937 se takto vyjádřil například předseda rady lidových komisařů Vjačeslav Molotov. První vlna prověrek spojených s čistkami pak začala již v březnu, tedy ještě před setkáním Beneše se sovětským velvyslancem. Jestliže tak při čistkách československý prezident nějakou roli sehrál, šlo patrně spíše o katalyzátor událostí, než že by stál u samotného jejich kořene. 

Rakovina slinivky patří mezi nejzákeřnější onkologická onemocnění s často velmi špatnou prognózou – zhruba 87 % pacientů nepřežije pět let od stanovení diagnózy. Ani desítky let výzkumu zatím nepřinesly v tomto směru zásadní zlepšení.

Nemoc bývá často označována jako „tichý zabiják“, protože dlouho probíhá bez výrazných příznaků a většina pacientů je diagnostikována až v pokročilém stadiu, kdy už není možné nádor chirurgicky odstranit. Právě operace přitom zůstává jednou z mála šancí na vyléčení.

Léčba šitá na míru

Novou naději nyní přináší nový přístup založený na mRNA technologii – tedy stejném principu, který slavil úspěch během pandemie covidu-19. V tomto případě ale nejde o univerzální vakcínu. Každá dávka je vytvořena individuálně pro konkrétního pacienta na základě genetického materiálu jeho nádoru, odebraného při operaci.

Cílem je „naučit“ imunitní systém rozpoznat specifické znaky rakovinných buněk. Takto „vycvičené“ imunitní buňky by pak mohly v těle přetrvávat dlouhé roky a zabránit návratu nemoci.

První výsledky klinického testování jsou opatrně optimistické. Studie první fáze zahrnovala 16 pacientů s operovatelnou formou rakoviny slinivky, kteří po chirurgickém zákroku dostali personalizovanou vakcínu v kombinaci s imunoterapií a chemoterapií.

U osmi z nich se podařilo vyvolat imunitní odpověď – jejich T-lymfocyty začaly cílit na nádorové buňky. Sedm z těchto pacientů zůstává naživu i šest let po operaci. Naopak mezi pacienty, u nichž vakcína nezabrala, přežili pouze dva.

Příběhy jednotlivých pacientů ukazují, jak dramatický rozdíl může nová terapie znamenat. Jedna žena, která dostala devět dávek vakcíny po diagnóze ve věku 66 let, dnes – o šest let později – žije plnohodnotný život a oslavila s manželem zlatou svatbu. „Nemám žádná omezení v tom, co můžu dělat, takže pro mě je to naprostý zázrak,“ říká.

Podobně mluví i další pacient, který patřil mezi ty s pozitivní imunitní odpovědí: dnes je natolik v dobré kondici, že prý občas zapomíná, čím si prošel.

Jak vakcína funguje?

Princip spočívá v aktivaci imunitního systému proti konkrétním mutacím přítomným v nádoru. Vakcína „ukáže“ tělu unikátní znaky rakovinných buněk, které by jinak mohly uniknout pozornosti imunitního systému. Ten si tyto znaky „zapamatuje“ a může na ně reagovat i v budoucnu.

Podle vědců jde o zásadní průlom: „Domníváme se, že jsme našli způsob, jak probudit imunitní systém, aby zabránil návratu rakoviny,“ zaznívá z výzkumného týmu. Pokud se tento přístup potvrdí, mohl by se časem uplatnit i u dalších typů nádorů.

Nová kapitola v boji s rakovinou?

I přes pozitivní výsledky je třeba zůstat oběma nohama na zemi. Šlo o malou studii, která se týkala pouze pacientů, u nichž bylo možné nádor operovat – což je bohužel jen menšina případů. Zda by měla vakcína podobný efekt i u pokročilých stadií, kde se rakovina rozšířila do dalších částí těla, zatím není jasné. Rakovina slinivky je navíc obzvlášť obtížný cíl, protože nabízí méně „značek“, podle nichž by ji imunitní systém mohl rozpoznat.

Přesto výsledky naznačují, že personalizované mRNA vakcíny by mohly představovat zásadní posun v léčbě této dosud velmi obtížně zvládnutelné nemoci. Odborníci zdůrazňují, že klíčem bude další výzkum a rozsáhlejší klinické studie – druhá fáze testování už probíhá.

Pokud se nadějné výsledky potvrdí, mohli bychom být svědky změny paradigmatu: místo univerzálních léčebných postupů by se rakovina léčila stále více individuálně – s využitím vlastního imunitního systému pacienta jako hlavní zbraně.

NASA znovu posouvá hranice letectví. Ve svých nejnovějších testech představila experimentální letoun X-59, který má ambici změnit způsob, jakým vnímáme nadzvukové cestování. Cíl je ambiciózní: létat rychleji než zvuk, ale bez typického ohlušujícího sonického třesku, který dosud omezoval využití těchto technologií nad pevninou.

Problém jménem sonický třesk

Když letadlo překročí rychlost zvuku, vytváří rázové vlny, které se na zemi projeví jako hlasitý třesk. Tento zvuk není jen nepříjemný – může rušit obyvatele, děsit zvířata a v některých případech dokonce poškozovat budovy. Například během testů nad Oklahoma City v letech 1964-1965 byly v souvislosti se sonickým třeskem zaznamenány případy prasklých nebo rozbitých oken, poškození omítky či drobných strukturálních trhlin. Právě kvůli těmto dopadům je nadzvukové létání nad pevninou v mnoha zemích přísně regulováno nebo zakázáno.

Letoun X-59 přichází s inovativním designem, který tento problém řeší. Jeho extrémně dlouhý a úzký „jehlovitý“ nos rozkládá rázové vlny tak, aby se nespojily do jednoho silného třesku. Místo toho vzniká pouze tlumený zvuk, který by měl připomínat vzdálené hřmění nebo zabouchnutí dveří.

Nejde přitom o žádného pomalého experimentálního drobečka. X-59 má dosahovat rychlosti okolo 1 600 km/h, tedy přibližně dvojnásobku rychlosti běžných komerčních letadel. To znamená výrazné zkrácení letových časů – například transkontinentální lety by mohly trvat jen zlomek dnešní doby.

Testy nad pouští

Nedávno zveřejněné záběry ukazují X-59 při testovacích letech nad Mohavskou pouští v Kalifornii. Stroj zde provádí různé manévry ve vzduchu – náklony do stran, stoupání i klesání – a testuje také vysouvání podvozku. Tyto zkoušky jsou klíčové pro ověření stability a bezpečnosti letounu.

Další fáze projektu má být ještě zajímavější: NASA plánuje záměrně létat s X-59 nad obydlenými oblastmi ve Spojených státech. Obyvatelé budou následně dotazováni, jak vnímají doprovodný zvuk nového letounu. Právě jejich reakce mohou rozhodnout o budoucnosti nadzvukového létání nad pevninou.

Pokud se technologie X-59 osvědčí, může otevřít dveře nové éře letectví. Nadzvukové lety by se mohly stát běžnou součástí komerční dopravy – bez negativních dopadů na lidi na zemi. Výsledkem by bylo nejen rychlejší, ale i přijatelnější cestování, které by mohlo zásadně změnit globální mobilitu.

NASA znovu otevírá jednu z nejkontroverznějších otázek moderní astronomie: je Pluto opravdu trpasličí planetou, nebo by si zasloužilo návrat mezi „plnohodnotné“ planety? Současný šéf NASA Jared Isaacman naznačil, že by se status tohoto vzdáleného světa mohl znovu přehodnotit. Na nedávném slyšení v americkém Senátu prohlásil: „Patřím do tábora těch, kdo chtějí udělat z Pluta znovu planetu.“

Spor starý dvě dekády

Pluto bylo po svém objevu v roce 1930 dlouho považováno za devátou planetu Sluneční soustavy. Změna přišla v roce 2006 na pražském zasedání Mezinárodní astronomické unie, kde byla mimo jiné schválena definice planety a zavedena nová kategorie těles – trpasličí planety. Podle nových kritérií Pluto nesplňuje všechna kritéria planety (viz Proč už není Pluto planetou?) a bylo přeřazeno do nově vzniklé kategorie.

Toto rozhodnutí vyvolalo ostré debaty mezi astronomy i veřejností. Otázka „co je vlastně planeta?“ se ukázala být mnohem složitější, než se zdálo. A právě k této debatě se NASA nyní chce vrátit. Isaacman uvedl, že agentura připravuje odborné stanovisko, má znovu otevřít diskusi vědecké komunity.

Diskusi o Plutu nedávno přiživily i politické výroky. Někteří lidé blízcí Donaldu Trumpovi, včetně Elona Muska, naznačili, že by bylo možné „vrátit“ Plutu status planety exekutivním rozhodnutím.

Takový postup ale neodpovídá realitě vědeckého světa. O klasifikaci vesmírných těles nerozhodují politici, nýbrž právě Mezinárodní astronomická unie, která stanovuje standardy i názvosloví v astronomii. Zda NASA skutečně disponuje novými vědeckými argumenty, zatím není jasné.

Nový teleskop a jaderný pohon

Vedle debaty o Plutu přinesl Isaacman i optimističtější zprávy o budoucích projektech. Připravovaný Nancy Grace Romanové by podle něj mohl odstartovat dříve, než se čekalo – možná už v srpnu místo plánovaného září. „Nechceme zatím stanovovat pevné datum, ale je možné, že si brzy budete upravovat kalendáře a mluvit o startu Nancy Grace Romanové třeba už v srpnu místo září,“ uvedl Isaacman.

Nový teleskop má zkoumat temnou energii, objevovat planety mimo Sluneční soustavu a pomoci identifikovat potenciálně obyvatelné světy. Půjde o důležitý krok v hledání odpovědi na otázku, zda jsme ve vesmíru sami.

Další zásadní novinkou v plánech NASA je mise Space Reactor-1 Freedom, která by měla v roce 2028 otestovat technologii využívající štěpnou reakci, která by mohla pohánět kosmické lodě. Pokud se tento koncept osvědčí, mohl by výrazně zkrátit dobu cestování na Mars i do vzdálenějších oblastí Sluneční soustavy.

Navzdory technologickým ambicím čelí NASA i politickým tlakům. Návrh rozpočtu podporovaný Donaldem Trumpem počítá s výrazným omezením financí pro vědecké programy – až o 46 %. Kritiku vyvolalo zejména plánované zrušení NASA Office of STEM Engagement, které podporuje studenty v oborech vědy, technologií, inženýrství a matematiky.

Teoreticky by mělo motostřelecké vojsko, samohybné dělostřelectvo a tanky působit ve vzájemné podpoře: dělostřelectvo potlačuje protivníka a připravuje cestu, BVP a jejich osádky kryjí tanky před nepřátelskou pěchotou a obsluhami protitankových (PT) prostředků. V praxi se však často stávalo, že BVP nestačila rychle postupujícím tankům a jejich slabý pancíř jim nedokázal zajistit, aby přežily v prvním sledu.

Lekce z Grozného

Široké rozšíření RPG-7 a dalších typů pancéřovek, natož pak moderních protitankových řízených střel (PTŘS) zkomplikovalo spolupráci obrněnců a mechanizované pěchoty. Jako významný příklad může sloužit novoroční útok na Groznyj 31. prosince 1994: ruské jednotky bez větších problémů vstoupily do města a obsadily železniční nádraží, ale brzy čelily protiútoku Čečenců s pancéřovkami. Ti zničili přední i zadní vozidla kolony, čímž ji zablokovali. Tanky nemohly střílet nízko do sklepů a do vyšších pater budov a „bévépéčka“ je nedokázala podpořit. Povstalci proto dál koloně způsobovaly těžké ztráty shora i zdola.

Třetího ledna 1995 se zbytky rozprášené 131. majkopské brigády probojovaly z obklíčení. Její ztráty činily přibližně 186 osob, 20 z 26 tanků, 102 ze 120 obrněných vozidel a všech šest PL raketo-kanonových systémů 9K22 Tunguska.

Neúspěch při dobývání Grozného v lednu 1995 urychlil vytvoření konceptu bojového vozidla podpory tanků (BVPT, v ruštině BMPT), jehož prototypy vznikly ještě před začátkem první čečenské kampaně. Šlo o první pokus na světě zkonstruovat specializovaný prostředek schopný převzít část úkolů pěchoty v přímém boji – především detekci a likvidaci cílů ohrožujících tanky, jako zamaskované obsluhy pancéřovek a PTŘS.

Podvozky z T-90 a T-72

Během projektování BVPT se vedly četné debaty o sestavě výzbroje a celkové koncepci. Vzniklo několik prototypů s různými komplexy, následovaly všestranné zkoušky. Finální vzhled vozidla se ustálil až v roce 2002. Terminator dostal spřažené 30mm kanony 2A42, dva dálkově ovládané granátomety AG-17D, 7,62mm kulomet PKTM a PTŘS Ataka-T. Vozidlo tak dokáže současně zasáhnout tři odlišné cíle. 

V knize Уральский вагоностроительный завод. 80 лет (Uralský vagónový závod. 80 let) napsal její autor Sergej Ustjancev: „Při testech, kdy BVPT vedl současně palbu ze všech zbraní na cíle v různé vzdálenosti a pod odlišnými úhly, dosáhl silného ničivého efektu… v celé šířce pásma. To vysvětluje neoficiální označení Terminator, které prakticky odpovídá funkci stroje.“

Navzdory impozantní hmotnosti (47 tun, o půl tuny více než u T-90S) si BVPT uchovává vysokou mobilitu, a to díky vícepalivovému čtyřdobému, dvanáctiválcovému dieselovému motoru s kapalinovým chlazením V-92S2 o výkonu 735 kW.

První vozidla BVPT typu Terminator byla postavena na podvozku tanku T-90S, avšak kvůli omezenému počtu sériově vyráběných strojů a jejich vysoké ceně se základem pro Terminator-2 stal modernizovaný podvozek tanku T-72. Tento krok zvýšil unifikaci s existujícím parkem obrněné techniky, zjednodušil logistiku při provozu a snížil náklady o 15–20 %. Zároveň snížení počtu členů osádky z pěti na tři vedlo k vyřazení dvojice automatických granátometů AG-17D.

Jak odhalit cíle

Pokud jde o navigační a topogracký systém BVPT, je integrovaný s globálním satelitním komplexem GPS a jeho ruským protějškem GLONASS. Patří k němu multifunkční panel, anténa a výpočetní jednotka. Umožňuje určit aktuální souřadnice, zobrazit obrněnce na elektronické mapě, zaznamenávat trasu a řídit podřízená vozidla. Díky automatizovanému systému řízení palby Ramka dokáže BVPT rychle a spolehlivě detekovat cíle.

Ramka zahrnuje kombinovaný zaměřovač střelce s optickým, termovizním a laserovým dálkoměrným kanálem. Stabilizované zorné pole umožňuje spolehlivě sledovat cíle i za pohybu, popsaný celek funguje v mlze, dýmu i za tmy a lze s ním odhalit cíle do vzdálenosti 3 500 metrů.

Velitel disponuje panoramatickým stabilizovaným zaměřovačem s optickým, televizním a laserovým kanálem. Pohled v rozsahu 360° umožňuje sledování cílů a ovládá se lehkým pohybem prstu, což neodvádí pozornost od velení. V případě potřeby může velitel přepnout zobrazení termovizoru na displej a samostatně vést palbu jak z hlavní, tak z doplňkové výzbroje. Systém disponuje digitálním balistickým počítačem a automatickým sledováním cílů, což usnadňuje jejich eliminaci rovněž během pohybu vozidla.

Přesné dávky i za jízdy

Modernizovaný kulomet PKTM zavedla ruská armáda v roce 1998 (původní PK pochází z roku 1961). Na terminatoru disponuje vysokým náměrem, což umožňuje v městském a členitém terénním prostředí palbu na cíle vysoko nad vozidlem. Zásoba munice činí 2 000 ran v jednom souvislém pásu, takže osádka se během boje nemusí zdržovat nabíjením. Ve srovnání s PK a PKT získala modernizovaná verze prodlouženou hlaveň se zesílenými stěnami, což zvýšilo odolnost proti přehřívání, počáteční rychlost střely na 850 m/s a účinný dostřel na 1 500 m. Munice 7,62 × 54 mm R zůstala stejná, stejně tak kadence 800 ran/min.

Základ výzbroje tvoří dvojice 30mm kanonů 2A42 pro náboje 30 × 165 mm na nízkoprofilové věži chráněné kombinovaným modulem s reaktivním pancířem. Odměr činí 360°, náměr –5° až +45°, což umožňuje střelbu proti cílům na střechách, v patrech, na vyvýšeninách, v korunách stromů i na nízko (pomaleji) letící objekty. Stabilizace zajišťuje přesnost palby i během jízdy.

Délka hlavně činí 2,4 metru, kromě jednotlivých ran se nabízí kadence 300 ran/min nebo 800 ran/min. Zásoba munice činí celkem 900 nábojů – průbojných se stopovkou, tříštivých se stopovkou, tříštivotrhavých a průbojných podkaliberních. Dvoupásový podavač umožňuje přepínání mezi různými druhy munice podle typu cíle.

„Ostré“ nasazení ukázalo, že kanon 2A42 vyřazuje vnější vybavení tanků – zaměřovače, senzory, pozorovací přístroje, prvky reaktivního pancéřování, komunikační systémy a některou výzbroj. Zůstávají tedy bojeschopné, ale jejich schopnosti se snižují.

U první verze slouží dva dálkově ovládané granátometoty AG-17D proti živé síle a neobrněným cílům. Díky strmější balistické křivce mohou zasahovat prostor za přírodními nebo ženijními překážkami, maximální dostřel činí 1 700 metrů. Každé „ágéčko“ disponovalo 300 náboji v souvislém pásu, díky kombinovanému dennímu/nočnímu zaměřovači Agat-MP a stabilizaci lze přesně střílet i za jízdy.

V Sýrii a na Ukrajině

Na rozdíl od mnoha západních zemí Ruská federace od počátku neomezovala perspektivu budoucích válek jen na boj s povstalci, terorismem a na obranu území. Naopak, její vojenská doktrína vždy počítala s konflikty vysoké intenzity zahrnující manévrové akce – což prokázala i takzvaná „speciální vojenská operace“ na Ukrajině.

Zatímco jiné státy omezily nebo dokonce úplně upustily od rozvoje a nasazení těžké obrněné techniky ve prospěch misí v asymetrických konfliktech, Moskva pokračovala ve vývoji a nákupu nových typů hlavních bojových tanků a obrněných vozidel. Zároveň hromadně vrací do služby tanky a bojová vozidla pěchoty (BVP) z období Sovětského svazu – a to v mimořádném rozsahu.

K červnu 2025 zůstává údajně jediným ruským provozovatelem obrněného vozidla Terminator 90. gardová tanková divize. Přesný počet modernizované a především k exportu určené verze Terminator-2 (na podvozku T-72) ve výzbroji ruské armády není zveřejněn. Kromě toho BVPT Terminator-1 provozuje Kazachstán a obě verze 1 a 2 dostalo Alžírsko.

Přestože terminator prošel ozbrojenými střety již v roce 2017 v Sýrii, tedy rok před oficiálním zavedením do ruské výzbroje, skutečnou premiéru prodělal až na Ukrajině. V květnu 2022 rota BVPT poprvé bojovala u Severodoněcku–Lysyčansku na severu Luhanské oblasti. Během útoků terminatory umlčely řadu ukrajinských palpostů včetně dělostřeleckých srubů a zemljanek. Zároveň zničily několik skupin ukrajinských vojáků, kteří přišli do předních linií s PTŘS Javelin a NLAW odrazit tankové útoky.

Přestože toto nasazení ruští analytici a provládní média hodnotili jako úspěšné, k dalšímu využití BVPT na frontě docházelo jen výjimečně. Podle Defense Express operovalo k říjnu 2024 na ukrajinském bojišti nejvýše deset terminatorů.

Do první linie potlučený

S masovým nasazením dronů oběma stranami konfliktu do léta 2023 se architektura vedení boje proměnila. Průzkumné a útočné bezpilotníky učinily bojiště zcela průhledným, což umožnilo přesné údery na velkou vzdálenost a znemožnilo skrytí jakékoli techniky či záloh – dokonce i hluboko v týlu obrany. Na linii dotyku se vytvořila souvislá zóna ničení o šířce 10–15 km, která se stále zvětšuje – stejně jako roste pravděpodobnost likvidace všeho, co se v ní ocitne. Na operační úrovni se válka ocitla ve slepé uličce…

Klasické útočné operace ztratily účinnost a staly se prakticky sebevražednými. Dokonce i akce malých, technologicky vyspělých a vysoce mobilních taktických skupin, úzce sehraných se systémy situačního povědomí, radioelektronického boje (REB) a protivzdušné obrany, se ukázaly jako málo účinné – což se jasně projevilo během letní ukrajinské protiofenzivy v roce 2023. Obrněná technika se stala zranitelná levnými drony, zatímco obranné technologie překonaly svými schopnostmi ty útočné.

Na rozdíl od tanku se veškerá výzbroj terminatoru nachází mimo obývaný bojový prostor, což ji činí zranitelnou vůči většině zbraní. Praxe ukázala, že za podmínek moderního, vysoce technologického boje lze zbraňové systémy BVPT vyřadit z provozu dávno předtím, než vozidlo dosáhne potřebné linie pro své palebného nasazení. Použití dodatečných ochranných sítí a klecových pancířů, obdobných těm instalovaným na tanky, přitom problém neřeší, neboť výrazně omezují bojové schopnosti terminatoru při vyhledávání a ničení pěchoty – což je jeho hlavní účel. Ke květnu 2025 Ukrajina oficiálně oznámila zničení nejméně čtyř BVPT.

Proti povstalcům v domech

Polemika ohledně smysluplnosti terminatoru začala už před 20 lety. První kritické materiály se objevily v tisku v roce 2005, kdy experti vyjádřili pochybnosti o potřebnosti drahého stroje, jehož cena tehdy převyšovala náklady na tank T-90S. Navíc nebylo jasné, jaké místo náleží BVPT v rámci organizační struktury obrněných jednotek, zejména za situace, kdy velitel tankové roty měl určovat úkoly osádkám terminatorů.

Kontroverze vyvolalo také rozhodnutí o pětičlenné osádce zahrnující dva střelce z granátometů, kteří podle kritiků „pálí v úzkých sektorech a jinak nemají co dělat“ (Michail Barabanov, redaktor časopisu Export vooruženij).

Diskuse se rychle rozrostla v rozsáhlou emotivní polemiku ve specializovaných publikacích. Praktické nasazení terminatoru na Ukrajině do značné míry potvrdilo obavy skeptiků. Moderní pěchota chráněná neprůstřelnými vestami 5.–6. třídy, kevlarovými přilbami a vybavená PT prostředky se ukázala méně zranitelná. V těchto podmínkách BVPT spíše potlačovalo aktivitu protivníka a znemožňovalo mu působit z úkrytů, než že by přímo likvidovalo živou sílu. Tento fakt se stále častěji odrážel v titulcích, například BVPT Terminator – slepý výstřel speciální operace. 

Podceňovat terminator by však byla chyba. Zvýšená ochrana osádky a rozmanitá škála výzbroje ho činí efektivním prostředkem protiteroristického boje proti skupinám, které obsadily budovy, či při řešení specifických úkolů. Přestože se změnily způsoby boje, při správném přístupu může BVPT zaujmout určitou pozici jako specializovaný druh zbraně.

Na první pohled běžný den v norské krajině se proměnil v archeologickou senzaci. Dva amatérští hledači kovů objevili na farmě poblíž vesnice Rena několik stříbrných mincí. Když později na místo dorazili odborníci, ukázalo se, že nejde o lecjaký nález.

„Žertem jsem říkala, že by bylo hezké najít ještě pár mincí, aby byl objev ještě o něco větší,“ popisuje archeoložka May-Tove Smisethová pro platformu Science Norway. „Jenže detektory nepřestávaly pípat!“ Výsledkem je objev téměř 3 000 mincí, největší vikinský mincovní poklad, jaký byl kdy v Norsku nalezen.

Poklad z celé Evropy

Celkem bylo dosud odkryto 2 970 stříbrných mincí pocházejících z různých částí Evropy – z Anglie, Německa, Dánska i samotného Norska. Tento mix ukazuje, jak široké obchodní i politické vazby Vikingové udržovali.

Mezi mincemi se nacházejí i ražby významných panovníků, jako byl anglický král Ethelred II., mocný vládce severní Evropy Knut Veliký nebo císař Svaté říše římské Otto III. Každá z těchto mincí tak představuje malý fragment příběhu o propojeném středověkém světě.

Zajímavým detailem je, že většina mincí je zahraničního původu. To odpovídá historické realitě: až do poloviny 11. století bylo Norsko silně závislé na cizí měně. Teprve za vlády krále Haralda III. Sigurdssona se začala formovat vlastní norská měnová soustava. Několik mincí v pokladu pochází právě z tohoto období, což umožnilo archeologům datovat jeho uložení zhruba kolem roku 1050. Poklad tak zachycuje přechod mezi dobou závislosti na zahraničních mincích a vznikem domácí ekonomiky.

Přestože se to ve spojení s Vikingy nabízí, poklad podle archeologů nemusel představovat válečnou kořist. V oblasti, kde byl nalezen, probíhala od 10. do 13. století rozsáhlá těžba železa z rašelinišť. Toto železo se následně vyváželo do Evropy. Vikingové tak mohli své bohatství získávat obchodem než jen jako loupeživí válečníci.

Kromě mincí archeologové objevili také úlomky stříbrných šperků, které se ve středověku používaly jako platidlo. Hodnota totiž často nezávisela na podobě předmětu, ale na hmotnosti kovu. To ukazuje flexibilní ekonomiku, kde mince, šperky i jejich fragmenty mohly fungovat jako prostředek směny. Vikingové tak operovali v systému, který byl částečně standardizovaný, ale zároveň velmi praktický.

Objev, který přepisuje rekordy

Vikinské poklady se v Norsku nacházely již v minulosti, žádný ale nebyl tak velký, jako Mørstadský poklad. Archeologové tak mluví o skutečně výjimečném nálezu, který se může přihodit jen jednou za kariéru.

Výzkum navíc zdaleka nekončí. Odborníci stále prohledávají okolí naleziště a snaží se zjistit, zda se v oblasti nenacházelo i sídliště nebo další části pokladu.

Štíři patří mezi nejodolnější a nejúspěšnější tvory na Zemi. Stavba jejich těla se za více než 300 milionů let téměř nezměnila, což samo o sobě svědčí o mimořádné funkčnosti jejich uspořádání. Tito pavoukovci přežili dramatické změny klimatu, přesuny kontinentů i masová vymírání, která smetla tisíce jiných druhů. Jak je možné, že právě oni obstáli ve zkoušce času tak úspěšně?

Část odpovědi se skrývá v jejich zbraních – klepetech a jedových ostnech. Nový výzkum ukazuje, že nejde jen o tvar nebo mechaniku, ale také o materiálové složení. Štíři totiž dokážou využívat kovy z prostředí a zapracovat je přímo do svých tělních struktur.

Biokováři s klepety a ostny

Vědci zkoumali osmnáct druhů štírů pomocí pokročilých metod, jako je elektronová mikroskopie a rentgenová analýza. Zjistili, že štíři získávají kovy – například železo, zinek nebo mangan – z potravy. Tyto prvky pak metabolizují a cíleně ukládají do konkrétních částí těla.

Výsledek je fascinující: jejich zbraně jsou doslova „vyztužené“ kovem. Evoluce u nich funguje podobně jako zkušený kovář – různé části nástroje mají odlišné složení a vlastnosti podle toho, jakou funkci plní.

Detailní analýza ukázala, že rozložení kovů není náhodné. Ve špičce jedového ostnu se koncentruje zinek, který zřejmě zajišťuje tvrdost a ostrost. Hned pod touto vrstvou přebírá hlavní roli mangan, čímž vzniká jasně oddělená struktura s různými mechanickými vlastnostmi.

Podobný princip platí i pro klepeta. V jejich pohyblivé části se nachází buď samotný zinek, nebo kombinace zinku a železa. Tyto kovy jsou přitom soustředěny především podél řezné hrany – tedy tam, kde dochází k největšímu mechanickému namáhání při lovu nebo obraně.

Překvapivá role železa

Jedním z nejzajímavějších zjištění bylo, že železo se nevyskytuje tam, kde by ho vědci intuitivně čekali. Nepřevládá totiž u druhů s mohutnými, drtivými klepety, ale naopak u těch s dlouhými a štíhlými.

To naznačuje, že železo neslouží jen k zesílení nebo zvýšení tvrdosti, ale pravděpodobně zvyšuje i odolnost proti opotřebení či deformaci. Dlouhá klepeta totiž musí kořist pevně udržet, než dojde k jejímu ochromení jedem. Evoluce tak jemně ladila vlastnosti materiálu podle konkrétní funkce zbraně.

Studie zároveň ukazuje, jak mimořádně efektivně štíři nakládají s omezenými zdroji. Kovy jako železo nebo zinek nejsou v přírodě vždy snadno dostupné, přesto je štíři dokážou nejen získat, ale i přesně distribuovat tam, kde jsou nejvíce potřeba.

Inspirace pro budoucí výzkum

Zjištění tak kromě odpovědí přináší i zajímavé otázky: jak přesně tyto procesy fungují na molekulární úrovni? A využívají podobné strategie i jiné organismy?

Vědci plánují použít stejný přístup i na další živočichy, například bodavý hmyz. Pokud se ukáže, že podobné „biologické metalurgie“ jsou rozšířenější, mohlo by to změnit naše chápání evoluce i materiálového inženýrství v přírodě.

Štíři tak nejsou jen přeživšími z dávné minulosti, ale také inspirací pro moderní vědu – důkazem, že příroda dokáže vytvářet materiály a struktury, které se svou sofistikovaností vyrovnají těm nejlepším lidským technologiím.