Představa ryb nadopovaných kokainem zní jako zápletka nějakého ztřeštěného hollywoodského filmu. Realita je ale mnohem méně veselá. V posledních letech vědci stále častěji nacházejí stopy kokainu a dalších psychoaktivních látek nejen ve vodním prostředí, ale i přímo v tělech volně žijících živočichů.

Studie z roku 2024 například odhalila přítomnost kokainu ve svalech a játrech žraloků u pobřeží Ria de Janeira. Tento objev není izolovaným případem, ale součástí širšího globálního trendu: psychoaktivní látky pronikají do řek, jezer i oceánů po celém světě.

Kokainový experiment

Jack Brand ze Švédské univerzity zemědělských věd a jeho spolupracovníci se rozhodli zjistit, nakolik kokain ovlivňuje chování ryb, když se vyskytuje ve vodním prostředí.

Ve švédském jezeře Vättern vědci sledovali mladé jedince lososa atlantského po dobu osmi týdnů. Ryby byly vystaveny buď kokainu, nebo jeho hlavnímu metabolitu – látce zvané benzoylecgonin, která vzniká rozkladem kokainu v lidském těle.

Pomocí akustické telemetrie vědci zaznamenávali pohyb ryb ve volné přírodě. Výsledky byly překvapivé: jedinci vystavení benzoylecgoninu uplavali až téměř dvojnásobnou vzdálenost ve srovnání s kontrolní skupinou a rozptýlili se po jezeře o více než 12 kilometrů dál. Kokain měl na ryby podobný, ale slabší a méně konzistentní efekt.

Tikající hrozba

Změny v chování patří mezi nejcitlivější ukazatele toho, že je s prostředím něco v nepořádku. U lososů může zvýšená aktivita znamenat vyšší energetickou spotřebu, pohyb do méně vhodných oblastí nebo větší riziko, že se stanou kořistí. Takové změny se neomezují jen na jednotlivce – mohou postupně ovlivnit celé populace i fungování ekosystémů. Pro druhy, které už nyní čelí tlaku klimatických změn, ztráty prostředí a dalším znečišťujícím látkám, představují tyto vlivy další komplikaci.

Jedním z nejzajímavějších zjištění studie je, že benzoylecgonin měl na chování ryb výraznější dopad než samotný kokain. To je důležité, protože hodnocení ekologických rizik se obvykle soustředí na původní drogy, nikoli na jejich metabolity. Tyto „zbytky“ jsou přitom ve vodě často hojnější a stabilnější. 

Ačkoli se studie nezabývala dlouhodobými dopady na přežití ryb nebo jejich rozmnožování, předchozí výzkumy ukazují, že podobné látky mohou měnit chemii mozku, zvyšovat oxidační stres a narušovat energetický metabolismus vodních organismů. Výsledky švédské studie tak naznačují, že skutečné ekologické riziko může být bohužel mnohem vážnější.

Kosmonautika představuje obor, který v sobě zahrnuje to nejlepší z mnoha oblastí lidského snažení. Samozřejmostí jsou technologie na absolutní špici pokroku a běžný zájemce o lety do vesmíru předpokládá, že veškeré systémy používané v kosmických strojích, zejména těch pilotovaných, reprezentují nejnovější trendy. 

Kosmonautika s sebou však nese rovněž důvtipná řešení často složitých problémů: Občas jde o řešení na první pohled až primitivní, přesto dokážou přetrvat v relativně nezměněné podobě dlouhé roky, někdy i dekády. A nezřídka jsou nejen chytrá, ale současně také krásná – samozřejmě svým specifickým, technickým způsobem. A právě to byl případ navigačního kosmického indikátoru INK.

Kde je posádka?

Přístrojový pult všech kosmických lodí je bodem, na který se po většinu doby plně soustředí pozornost posádky. Kosmonauti pracují se skutečně obrovským množstvím informací a pro konstruktéry pultů znamená oříšek podat jim je tak, aby je nezahltily nebo aby jejich dešifrování nevyžadovalo až příliš mnoho času.

K uvedeným informacím patří i poloha lodi ve vztahu k zemskému povrchu. Displeje v dnešních vesmírných plavidlech umějí daný údaj zobrazit na vyžádání, přehledně a velmi přesně – což si samozřejmě žádá jistou úroveň výpočetní techniky, která ovšem v začátcích dobývání kosmu nebyla k dispozici. A jak Američané, tak Sověti došli víceméně k témuž řešení: implementovat do přístrojové desky globus, z nějž by se dala poloha lodi nad povrchem okamžitě odečíst. 

Ovšem zatímco v USA se stal prvním a posledním případem použití fyzického globusu program Mercury, na sovětské straně se jeho derniéra konala po neuvěřitelných čtyřech dekádách služby, a to dokonce na několika typech strojů!

Čistá mechanika

Jednalo se o přístroj oficiálně označovaný jako INK čili Indikator navigacionnyj kosmičeskij, ale známý pod lidovým pojmenováním Globus. Jeho historie se začala psát v roce 1959, kdy v konstrukční kanceláři OKB-1 vznikala vesmírná loď 3KA, jež měla do kosmu vynést první lidi. Zárodek palubní desky vyvinuli přímo v OKB-1, nicméně k vývoji byli přizváni také pracovníci laboratoře č. 47 Leteckého výzkumného institutu Michaila Gromova. Vedl ji velmi talentovaný inženýr Sergej Darevskij, který se svým týmem dotáhl přístrojový panel do podoby, v níž poté posloužil při letech Vostoků.

Jejich práce byla natolik zdařilá, že se z laboratoře 47 stala v roce 1967 Speciální kancelář pro experimentální konstrukce, takže v rámci institutu získala značnou autonomii. Sériová výroba IMP, jak se přístroj nejprve označoval, byla svěřena podniku Techpribor se sídlem v tehdejším Leningradu. 

Globus se přitom postupně inovoval: Například již od druhé pilotované mise Vostok 2 v srpnu 1961 ukazovala přidaná stupnice aktuální zeměpisnou délku a šířku. Zařízení se používalo i v lodích Voschod, v přístrojových pultech civilních i vojenských stanic Saljut a uplatnit se mělo také v plavidlech TKS z konstrukční kanceláře Vladimira Čelomeje. Vrcholnými iteracemi však prošlo již pod označením INK u Sojuzů, kde se využívalo od pilotované premiéry lodi 7K-OK v roce 1967 až do posledního startu Sojuzu-TM v roce 2002. Neuvěřitelná kariéra pro zdánlivě archaický přístroj!

Pohled pod pokličku

Elektromechanickému zařízení vévodil globus a na první pohled neměl jinou funkci než ukazovat místo zemského povrchu, nad nímž se kosmická loď nachází. Pokud bychom ovšem nahlédli „pod pokličku“, zjistili bychom, že se jednalo o poměrně komplikovaný mechanismus, který toho dokázal mnohem víc.

INK fungoval ve dvou módech. V prvním z nich, nazývaném „mestopoloženie“ neboli „poloha“, ukazoval záměrný kříž pozici plavidla nad zemským povrchem. Po přepnutí do módu „mesto posadki“ čili „místo přistání“ se pak rozsvítila světelná kontrolka, načež se globus přetočil a kříž ukazoval místo dosednutí v případě, že by se v daném okamžiku zažehl brzdicí motor. 

Na rozdíl od amerického protějšku, který měl záměrný kříž pevně spřažený se značkou lokality přistání, umožňoval INK zavedení úhlu – tedy segmentu zemského povrchu – mezi aktuální polohou a místem dosednutí. Uvedené bylo výhodné pro případ, že by dráha lodi neodpovídala původním předpokladům.

Otáčení kolem dvou os

INK zobrazený na těchto stránkách představuje typ využívaný v Sojuzech a jeho vnější podoba se od roku 1967 do roku 2002 měnila jen minimálně: Měl sedm ukazatelů, jednu kontrolku a osm ovládacích prvků. Na první pohled bylo nejnápadnější okénko s malým globusem, který ukazoval polohu lodi nad zemským povrchem a při přepnutí do módu „přistání“ pak místo, kde se měla návratová kabina dotknout země.

Na okénku byl nakreslený nehybný záměrný kříž a otáčel se samotný globus. Skládal se ze dvou polokoulí spojených na rovníku kovovým pásem, který zůstával rovněž nehybný. Globus se otáčel kolem dvou os: Pomocí té klasické zemské se napodobovala přirozená rotace planety s kompletní otočkou v trvání 23 hodin, 35 minut a 52 sekund, zatímco otáčením kolem druhé osy se imitovala trajektorie lodi. Z výroby byl přitom globus vždy nastavený na pevný sklon dráhy k rovníku, a pokud mělo být plavidlo navedeno na dráhu s jinou inklinací, musel se vyrobit specifický INK s dotyčným úhlem. 

Vodní plochy měly na globusu modrou barvu a souš podle nadmořské výšky žlutou, světle hnědou a tmavě hnědou. Měřítko vyobrazení činilo 1 : 100 000 000 a maximální odchylka, s jakou bylo možné odečítat polohu, dosahovala 100 km v běžném módu a 150 km po přepnutí do režimu „místo přistání“. Pokud by poté kosmonauti vrátili zařízení zpět do módu „poloha“ bez jakékoliv korekce, zvýšila by se přípustná odchylka na 200 km.

Maximálně 999,9 obletu

K přepínání režimů sloužil otočný ovladač se třemi polohami: MP – místo přistání, Z – aktuální poloha a Otkl. – vypnuto. Po přepnutí do režimu „místo přistání“ se globus pootočil ve směru dráhy lodi o stanovený úhel, který se musel do systému předem vložit pomocí ovladače „ugol posadki“ neboli „úhel přistání“. Jeho hodnotu pak indikovalo okénko s otočným ciferníkem. Ovladač „vitki“ umístěný o něco výš fungoval jako pomyslný odometr počítající oblety Země, s tím že bylo možné nastavit jejich počet podle aktuálního stavu s přesností na jednu desetinu a maximum činilo 999,9.

Ještě výš se nacházel kombinovaný ovladač a ukazatel „period“ čili „perioda“. Šlo o dobu, za jakou Sojuz oblétne Zemi, přičemž její zadání bylo nutné, aby se otáčení globusu synchronizovalo se skutečností. V případě změny výšky dráhy se potom musela nová hodnota do přístroje zanést.

Vnější část ovladače kosmonaut namířil zobáčkem na údaj, který potřeboval upravit, a otáčením vnitřního ovladače změnu provedl – to vše mechanicky. Perioda se dala nastavit v rozmezí 86,85–96,85 minuty. Ještě podotkněme, že INK fungoval správně pouze u kruhových trajektorií, takže například u příletu k orbitální stanici po eliptické dráze neukazoval přesnou polohu lodi.

Kdy bude světlo a kdy tma

Páskový ukazatel přímo nad okénkem s globusem udával aktuální zeměpisnou délku, zatímco jeho protějšek vlevo určoval zeměpisnou šířku. Oba byly spřaženy s mechanismem globusu a umožňovaly rychle odečíst přibližné koordináty. Jemnost stupnice dosahovala v obou případech 2°, přičemž levý ukazatel byl modrý v oblasti severních šířek a žlutý v oblasti těch jižních.

Dolní ukazatel „svet–těň“ neboli „světlo–stín“ kosmonautům sděloval, kdy mohou očekávat vstup do zemského stínu, respektive vylétnutí do orbitálního dne. Vnitřní stupnice kupodivu nevyjadřovala časové jednotky či stupně, nýbrž procenta výše zmíněné periody. I tento přístroj bylo nutné nastavit ručně nebo do něj údaje zadat před startem. Škála od 20 do 0 nakreslená na sklíčku pak odpovídala minutám, a posádka tak měla dobrý přehled, jak dlouho ještě orbitální den či noc potrvá.

Otočným ovladačem vlevo se zadávala délka orbitální noci na dráze, na níž se loď zrovna nacházela; a ovladačem vpravo se pro změnu nastavovalo, za jak dlouho plavidlo vstoupí do stínu, případně ho opustí.

Poslední a asi nejdůležitější prvek se nacházel napravo od indikátoru světla a stínu. Dvěma soustřednými otočnými ovladači se totiž nastavovala počáteční poloha globusu: Větší spodní ovladač jím otáčel okolo zemské osy, zatímco ten vnitřní podél předpokládané dráhy letu.

Dodnes fascinující

Přestože INK představoval velmi precizní a chytře vymyšlený mechanismus, zadávání koordinát nebylo nijak automatizované. Zatímco od Apolla dál měli Američané možnost vkládat data do navigačního systému lodi dálkově ze Země, u INK museli vše ručně provést kosmonauti, eventuálně technici připravující kabinu ke startu. 

Nejprve se Globus vypnul, načež se nastavila předpokládaná poloha v okamžiku navedení na oběžnou dráhu, dále perioda, světlo a stín a vynulovalo se počítadlo oběhů. Po odhození třetího stupně rakety pak posádka přístroj zapnula. 

Stejným způsobem se prováděla korekce či vkládání dat na orbitě, s tím že se INK zapnul v přesně vypočtený okamžik průletu nad místem, které bylo nastavené na globusu. Daný postup se využíval zejména při oživování Sojuzu před odletem od stanice.

Kvůli zřejmě největšímu nešvaru, tedy neschopnosti přesně fungovat na jiných než kruhových dráhách, přitom kosmonauti opakovaně požadovali odstranění Globusu z palubní desky. Přístroj však na svém místě zůstal. Argument zněl, že v případě ztráty spojení s řídicím střediskem by šlo o jediný prostředek k navigaci pro přistání.

V roce 2002 se však INK nakonec odebral na zasloužený odpočinek a štafetu převzalo digitální zobrazení mapy zemského povrchu, které je mnohem přehlednější a výrazně snižuje mentální zátěž posádek. Přesto klasický Globus nepřestává fanoušky kosmonautiky fascinovat: Občas je totiž přitažlivá i pouhá hrst ozubených koleček, čtyři relé, pár diod, jeden tranzistor a několik metrů drátu… 

Z původní šachové sady – jedné z nejcennějších na světě – se do současnosti dochovalo pouze šestnáct figur (zbytek se ztratil během francouzské revoluce), které nabízejí fascinující pohled do světa středověkého umění. Všechny jsou vyřezány ze slonoviny a některé dosahují až 15 centimetrů na výšku. Na několika z nich se zachovaly zbytky červené barvy, které naznačují jejich někdejší barevné rozlišení.

Postavy lidí jsou oblečeny a vyzbrojeny v normanském stylu, který spojuje evropské, arabské i byzantské umělecké vlivy. Stejně jako ve staré variantě šachu zvané šatrandž střelce nahrazují sloni a věže zase válečné vozy. 

Zvláštní pozornost poutá i podoba královských figurek (které váží až jeden kilogram): obě jsou zasazeny do malé stavby s oblouky a pavilonem, kde služebníci právě odhrnují závěs a odhalují panovníka – gesto inspirované vrcholem byzantské dvorské ceremonie.

Dar pro císaře?

Podle tradice patřily šachy franckému králi a císaři Karlu Velikému. Existují přitom hned dvě verze příběhu, jak k nim tento panovník přišel. Podle té nejznámější mu je daroval bagdádský chalífa Hárún ar-Rašíd, sám vášnivý hráč této hry. Ten na začátku 9. století poslal k velkému evropskému panovníkovi poselství s hodnotnými dary – mimo jiné živým asijským slonem Abulem-Abbasem. Této legendě snad odpovídá i to, že jsou figurky vyrobeny z exotické slonoviny a objevují se mezi nimi i orientální motivy (jako zmínění chobotnatci nebo válečné vozy).

Proti se staví fakt, že písemné prameny vypočítávající chalífovy dary luxusní šachovou sadu nezmiňují. Druhá verze příběhu vypráví o tom, že Karel Veliký dostal hru darem od byzantské císařovny Ireny. Tomu by nasvědčovalo i zmíněné zpracování královských figur. Stejně jako v prvním případě však pro tuto verzi chybí jakékoliv relevantní historické důkazy.

Hlavní argument proti připsání těchto cenných historických artefaktů Karlu Velikému však přináší moderní věda. Šachová sada totiž vznikla až více než čtvrt tisíciletí po smrti velkého císaře, někdy na konci 11. století. Podle ruského šachisty a badatele Jurije Averbacha navíc figurky zachycují skutečný vojenský konflikt mezi byzantským císařem Alexiem I. Komnenem a normandským vojevůdcem Robertem Quiscardem, jenž se snažil dosadit na konstantinopolský trůn dříve sesazeného panovníka Michaela Ducu. 

Jako místo vzniku šachů se potom uvádí Salerno, asi 70 kilometrů jižně od Neapole, které bylo v 11. století hlavním sídlem normandských vévodů Apulie a Kalábrie na jihu Apeninského poloostrova.

Ztraceno za revoluce

Zůstává tedy otázkou, pro koho byly skvostné slonovinové šachy vytvořeny. Jako první se nabízí již zmíněný Norman Robert Quiscard, jehož vojsko snad mají figury znázorňovat. Jiní badatelé navrhují jako jejich majitele papeže Řehoře VII., případně francouzské krále Filipa II. či Filipa III.

Ať je tomu jakkoliv, nejpozději ve 13. století se šachy objevily v pokladnici opatství Saint-Denis nedaleko Paříže a inventář z roku 1598 uvádí, že se jedná o celkem 30 kamenů. Právě zde se také pravděpodobně zrodila legenda o tom, že šlo o majetek Karla Velikého. Během Velké francouzské revoluce roku 1789 byl církevní majetek zkonfiskován a celá sada se přesunula do národní knihovny v hlavním městě. Během tohoto procesu se však 14 ztratilo. Zbytek je dosud k vidění v knihovním muzeu. 

Na internetu se lze dočíst, že co se velikosti týče, jsou naše oči už od narození plně vyvinuté a dál nerostou. Ve skutečnosti však bulvy obzvlášť v prvních dvou letech života procházejí rapidním růstem, na nějž posléze navazuje další rozvoj v pubertě: Oči se zvětšují a kolem dvacátého roku měří asi 23–24 milimetrů. Zhruba do čtyřicátých narozenin pak zůstává zrak relativně stabilní, ale po překročení uvedené věkové hranice obvykle čočka zvolna ztrácí elasticitu a ke slovu se dostávají brýle.

Některým lidem mohou oči hodně vysychat, jiní naopak nadměrně slzí. S přibývajícím věkem pak roste i riziko očních vad, proto je důležité nezanedbávat prevenci a pravidelně navštěvovat očního lékaře. 

26. dubna roku 1986 v 1 hodinu 23 minut došlo na 4. reaktorovém bloku jaderné elektrárny Černobyl v bývalém Sovětském svazu k těžké havárii reaktoru se závažnými radiačními důsledky. Těsně po havárii zemřelo 31 osob (zaměstnanců elektrárny nebo hasičů), přes 140 lidí bylo zraněno a více než 100 000 evakuováno. Skutečný rozsah havárie byl zveřejněn až po několika dnech. Od roku 1986 znají slovo Černobyl lidé na celém světě.

Nepovedený experiment

V noci z 25. na 26. dubna 1986 všichni v budoucnu zodpovědní za jadernou katastrofu v Černobylu spokojeně spali. Ministři Majorec a Štěrbina, prezident Akademie věd SSSR A. P. Alexandrov, předseda státního atomového dozoru E. V. Kulov a dokonce i ředitel černobylské elektrárny V. P. Brjuchanov a hlavní inženýr elektrárny N. M. Fomin. Spala Pripjať, spala Moskva. 

Vše začalo den před havárií, kdy bylo zahájeno plánované odstavení 4. bloku elektrárny. Před odstavením měl být proveden celkem běžný experiment. Měl ověřit, jestli bude elektrický generátor (poháněný turbínou) po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny schopen při svém setrvačném doběhu ještě zhruba 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídicí pult. Plánovaný průběh experimentu zněl: Snížení výkonu na 25–30 % (700–1 000 MW tepelných), což je nejnižší výkon, při kterém je povolen provoz tohoto typu reaktoru. Dále odstavení první ze dvou turbín, následné odpojení havarijního chlazení (aby nezačalo působit během testu) a nakonec přerušení přívodu páry.

25. dubna

1:00 – Experiment byl pojímán jednoznačně jako elektrotechnická záležitost, proto jej začali řídit elektrotechnici, nikoliv specialisté na jaderné reaktory. V jednu hodinu po půlnoci začalo snižování výkonu v reaktoru.

13:05 – Nejprve byl snížen výkon reaktoru na polovinu a byl odstaven první turbogenerátor. Krátce poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu. 

14:00 – Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu – blíží se svátky (1. máj), továrny potřebují dohnat plány. Test je tedy odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy. Odklad způsobil, že pokračování v experimentu prováděla nová směna, která na něj nebyla připravena. 

16:00 – Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znali celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.

23:10 – Odpolední směna pokračuje opět ve snižování výkonu. Tým elektroinženýrů je unaven. 

26.dubna

0:00 – Dochází k vystřídání odpolední a noční směny. Směna Alexandra Akimova nastoupila v 0:00, to zbývá hodinu a 25 minut do výbuchu. V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali. Připomeňme, kdo byl v té době v řídícím sále čtvrtého bloku:

• Anatolij Djatlov – provozní zástupce hlavního inženýra (Fomina)
• Alexandr Akimov – náčelník směny
• Leonid Toptunov – starší inženýr řízení reaktoru, zodpovědný za regulační tyče
• Boris Stoljarčuk – starší inženýr řízení bloku
• Igor Keršenbaum – starší inženýr řízení turbín
• Jurij Tregub – náčelník směny bloku
• Razim Davletajev – zástupce náčelníka turbínového cechu 4. bloku
• a další: Petr Palamarčuk, Sergej Gazin, Gennadij Petrovič Metlenko, stážisté Viktor Proskurjakov a Alexandr Kudrjavcev

V elektrárně se nachází i A. Juvčenko – jeden z mála lidí, který byl v blízkosti výbuchu a přežil. Žije dodnes a je jedním z hlavních svědků oné děsivé noci.

Operátoři Akimov a Toptunov jsou ve sporu s hlavním inženýrem Djatlovem o tom, jaký výkon je ještě bezpečný pro začátek testu. Grafitový reaktor je při nízkém výkonu velmi nestabilní, to však Akimov ani Toptunov neví.

0:31:37 – Akimov Djatlova upozorňuje: „Anatolii Stěpanoviči, hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW. Výkon klesá příliš rychle.“ „Jediné, co tady nefunguje, je ten váš naprosto neschopný personál,“ křikl neústupný a k zaměstnancům hrubý Djatlov a rozhodl se provést test při 200 MW přesto, že směrnice uvádí 700–1 000 MW. „Reaktory chyby nedělají, jenom lidé,“ řekl Djatlov.

0:38:26 – V průběhu přípravy testu mají operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Chybou Toptunova nastal prudký pokles výkonu reaktoru až na 30 MW tepelných, tzn. prakticky zastavení štěpné reakce (nestabilní stav). V tu chvíli měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Dostali jej totiž do značně nestabilního stavu mimo oblast povoleného provozu. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila. Reaktor se úplně zastavil, výkon 0 W. Djatlov nařídil vytáhnout všechny regulační tyče z reaktoru (osudná chyba).

Toptunov: „Měli bychom reaktor odstavit. Tak mě to učili ve škole.” Akimov souhlasí.

0:42:07 – Pod nátlakem zástupce hlavního inženýra se však pokračovalo dále. Djatlov trval na pokračování v testu. Operátoři pokračovali – měli strach z propuštění, přitom se dopustili několika závažných chyb. Při 30 MW tepelných experiment nejde provádět. Aby zvýšili výkon, nechali na příkaz Djatlova vysunout regulační tyče (schopné zastavit v nouzi reaktor) výše, než dovolují předpisy. 

Operátor Uskov při vyšetřování doslova řekl: „Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění směrnic – to bychom se do nich doslova zamotali.“ Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybouchnout.

Djatlov vystřídal Toptunova u řídícího pultu Borisem Stoljarčukem. Během pěti minut výkon vzroste na 200 MW.

1:22:30 – Operátor Leonid Toptunov si nechává vypsat počítačem stav reaktoru a zjišťuje, že počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá necelé polovině povolené hodnoty. Po tomto zjištění měli operátoři okamžitě odstavit reaktor – ještě to stále bylo možné. Rozhodli se však pokračovat dále.

1:23:04 – Test začíná. Poslední osudové chyby se operátoři dopustili tím, že zablokovali havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Následně uzavřeli přívod páry – turbína byla odpojena a experiment začal. Reaktor dál běžel na výkonu 200 MW tepelných, podstatně se však snížil průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak. Reaktor byl ve stavu, kdy se s rostoucím množstvím páry zvyšovalo množství neutronů v aktivní zóně. Tlak páry začal zvedat 350kg uzávěry palivových tyčí.

1:23:40 – Teď se už katastrofa neodvratně blížila. Výkon v reaktoru rychle roste. Každou sekundu se zdvojnásobuje. „Musíme spustit AZ-5, abychom snížili výkon“, křikl Akimov. „Spouštím havarijní ochranu,“ odpověděl Toptunov a natáhl ruku k červenému tlačítku AZ-5. 

Po stisknutí tlačítka se do aktivní zóny reaktoru začaly zasouvat všechny regulační tyče, které se do té doby nacházely v prostoru nad reaktorem a také tyče havarijní ochrany. Ty však byly téměř všechny úplně vytaženy z aktivní zóny a jejich účinek byl proto příliš pomalý na to, co se v reaktoru dělo. Nejprve do zóny pronikly pokovené konce tyčí, které reakci v reaktoru urychlí kvůli odvodnění kanálů systému řízení a ochrany. Špičky tyčí vnikly do reaktoru, ve kterém se už chladící voda měnila v páru a rychlost reakce rostla. Výsledkem toho byl nárůst teploty aktivní zóny. Ke správnému účinku tyčí nedošlo. Některé tyče se ani zasunout nemohly, protože dráha pro jejich zasunutí byla zdeformovaná teplem. Toptunov, Djatlov, Akimov, Stoljarčuk jsou zmateni. Ze strany centrálního sálu jsou slyšet různé údery.

1:23:44 – Poté došlo po sobě ke dvěma mohutným výbuchům. Reaktor byl přetlakován tak, že pára odsunula horní betonovou desku reaktoru o váze 1 000 tun. Do reaktoru vnikl vzduch a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem vznikl vodík, který vzápětí explodoval a rozmetal do okolí palivo a 700 tun radioaktivního hořícího grafitu, což způsobilo požár.

Akimov, ani Djatlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Posílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně na velínu vykřikuje: „Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.“ Akimov a Djatlov neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. V šoku nedokážou pochopit situaci – jsou přesvědčeni, že se nic neděje.

Pět minut po explozi přichází první telefonát. Hasiči dostávají zprávu, že došlo k explozi mezi 3. a 4. reaktorem a že hoří střecha reaktorového sálu.

Přesně před 40 lety proběhl jeden z nejděsivějších telefonních rozhovorů 20. století.
Valentina Karpenková, dipečerka hasičů kyjevské oblasti, volá dispečerovi 2. vojenského hasičského oddílu v Černobylu Vitaliji Galuzovi.
I díky seriálu HBO Černobyl zná ten hovor celý svět... pic.twitter.com/oJpIYSjwNH

— Vojtěch Gibiš (@GibisVB) April 25, 2026

2:20:00 – Požár se podařilo na 4. bloku lokalizovat. Hasiči se vrhli do boje s ohněm, aby se nerozšířil na další bloky. Mezi tím z rozbitého a rozžhaveného reaktoru unikla radioaktivita. Za deset dnů uniklo od okamžiku výbuchu okolo 4 % radioaktivity. 

5:10:00 – O tři hodiny později byl požár za cenu životů hasičů uhašen. Exploze vyzářila asi 300 sievertů (na běžný snímek plic potřebujeme asi 0,035 sievertu). Vzniklý radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, kterou přeletěl a vrátil se zpět do místa svého vzniku, ale ještě ve stejný den havárie změnil vítr směr a vál přes Polsko přibližně směrem na tehdejší Československo a na Rakousko. „Vlna“ se odrazila od Alp a přešla naše území ještě jednou, směrem na Polsko. Druhá velká vlna zasáhla Bulharsko. Situaci ukazuje mapa v příloze

27. dubna

7:00:00 – K Černobylu přijíždí generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda, která nechává ve 14:00 evakuovat přilehlé město Pripjať.  Helikoptéry svrhují na reaktor 800 tun dolomitu, karbit boričitý, 2 400 tun olova a 1 800 tun písku a jílu.

28. dubna

Krátce po osmé hodině večerní středoevropského času se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět. Bylo vyhlášeno 30kilometrové zakázané pásmo.

1. května 

V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá.

2. května 

Požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem. Tento nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1 000 rublů.

4. května 

Do země pod reaktorem jsou vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.

5. května 

Evakuace Pripjati trvala týden. Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity – téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku.

V období pozdní křídy, zhruba před 100 až 72 miliony let, se v oceánech mohly pohybovat obří chobotnice dorůstající délky až 19 metrů. To je velikost srovnatelná s největšími mořskými predátory té doby – včetně mosasaurů nebo pozdějšího megalodona.

Krakeni z pozdní křídy

Tyto dávné druhy, pojmenované Nanaimoteuthis jeletzkyi a Nanaimoteuthis haggarti, patřily mezi hlubinné chobotnice s ploutvemi na hlavě (připomínají ušní boltce) a blanitou výplní mezi rameny, díky níž působily téměř jako podvodní „létající“ tvorové. Zejména druh Nanaimoteuthis haggarti mohl dosahovat skutečně kolosálních rozměrů – přes 18 metrů, tedy více než dnešní krakatice obrovské.

Na rozdíl od většiny obratlovců chobotnice špatně fosilizují – jejich měkká těla rychle podléhají rozkladu. Paleontologům se ale dochovaly jejich zobáky (čelisti), které jsou dostatečně tvrdé, a právě ty umožnily vědcům odhalit, jak velcí tito tvorové skutečně byli.

Výzkumníci analyzovali 15 dobře zachovaných fosilií z Japonska a Kanady a dalších 12 objevili pomocí takzvané „digitální fosilní těžby“ – kdy vrstvy horniny procházeli pomocí rentgenů a umělé inteligence, která dokázala odhalit i skryté struktury. Velikost těla pak odhadli podobně jako u megalodona – porovnáním poměru velikosti zobáku k tělu u dnešních chobotnic.

Zajímavé je i jejich evoluční zařazení. Zatímco dříve byli tito tvorové považováni za příbuzné vampýrovek (Vampyromorpha), nová analýza je řadí mezi zástupce skupiny hlubinných chobotnic Cirrata. Fosilie druhu N. jeletzkyi navíc posouvají výskyt chobotnic o zhruba 5 milionů let a ploutvových forem dokonce o 15 milionů let hlouběji do minulosti.

Drtivý skus vrcholových predátorů

Opotřebení zobáků ukázalo, že tyto dávné chobotnice drtily tvrdé části kořisti – například schránky nebo jiné pevné struktury. Některé zobáky byly natolik obroušené, že přišly až o desetinu své délky. To naznačuje dlouhodobé a intenzivní používání při lovu.

Podle paleontologů to znamená, že nešlo o druhořadé lovce, ale mohlo jít o vrcholové predátory, kteří stáli na špičce tehdejšího potravního řetězce – možná jako rovnocenní soupeři velkých mořských plazů a žraloků.

Ještě zajímavější je jiný detail: některé fosilie byly více opotřebované jen na jedné straně. To podle vědců naznačuje tzv. lateralitu – „praváctví“ či „leváctví“, která souvisí s vyspělým mozkem a komplexním chováním. Jinými slovy, už tehdejší chobotnice mohly být překvapivě inteligentní.

Evoluční závody

Neméně zajímavý je širší evoluční kontext. Mořští obratlovci postupně ztratili těžké brnění a hlavonožci omezili nebo úplně přišli o své pevné schránky. Obě skupiny tím získaly na rychlosti, velikosti i lovecké efektivitě.

Jde o příklad tzv. konvergentní evoluce – různé organismy dospěly ke stejnému „řešení“: stát se velkým, rychlým a inteligentním predátorem. Chobotnice si tak vyvinuly tělesnou stavbu, která jim umožnila konkurovat i velkým obratlovcům.

Přesto zůstává řada otázek. Odhady velikosti vycházejí pouze ze zobáků, a někteří vědci proto považují hodnoty kolem 18 metrů za spíše extrémní. Není také jasné, jak přesně vypadal jejich jídelníček – zda lovily velké amonity, ryby, nebo dokonce menší mořské plazy.

Představa souboje těchto obřích chobotnic s tvory jako megalodon je sice časově nemožná, ale dobře ilustruje jejich schopnosti. Je dokonce možné, že představovaly krátkou éru, kdy se mezi vrcholové predátory oceánů prosadili bezobratlí. Objev tak do značné míry mění pohled na evoluci mořských ekosystémů a ukazuje, že bezobratlí mohli konkurovat obratlovcům a že inteligence i obří rozměry se v historii života vyvinuly nezávisle vícekrát.

Zvláštní slovo „šarivari“ pochází z latinského carivarium (hluk, rámus), z něhož je odvozený také český výraz „kravál“. Nelibozvučný randál totiž představoval nezbytný doplněk tohoto starého rituálu, jehož první doklady pocházejí už ze středověku. Podstata šarivari tkvěla v určitém všeobecně sdíleném přesvědčení, že společnost má právo trestat zlořády, které oficiální zákony ponechávají bez povšimnutí. Hlavní oblastí výskytu těchto nepravostí byly mezilidské vztahy, v první řadě vztahy mezi muži a ženami. 

Šarivari si bralo na mušku to, co bylo zdravým selským rozumem považováno za nepřístojné, pro společnost škodlivé. K nejčastěji odsuzovaným zlořádům patřilo držení manžela pod pantoflem, ve vyhrocených případech dokonce jeho bití manželkou, dále nevěra, ať z té či oné strany, nebo nerovný sňatek (společensky a zvláště věkově). 

Avšak nemuselo vždy nutně jít jen o oblast mezilidských vztahů, šarivari se někdy provozovalo také k veřejnému zostuzení neoblíbených úředníků, jakými byli například výběrčí daní, zvlášť pokud nějakým způsobem překročili své kompetence. Rituál se v raném novověku objevoval prakticky po celé Evropě, ale nejen tam, spolu s příchodem osadníků do Nového světa se rozšířil i na americký kontinent.

Potupný trest

Jak vlastně šarivari v reálu vypadalo? Jeho konkrétní podoby byly v závislosti na místě a čase různé, ale jak už všechny jeho uvedené názvy napovídají, tuto lidovou poťouchlost vždy doprovázelo vytváření co největšího rámusu. A to ne ledajakého, musela to být „hudba“, která bude uším ladit co nejméně. 

Za tímto účelem bylo možné použít cokoli: tlouklo se na pokličky, hrnce, pánve, k tomu se někdy přidalo zběsilé pískání píšťal a rachocení bubnů, vždy s cílem vytvořit co nejnevábnější, uši trhající zvuk. Takováto převrácená „serenáda“ pak zněla přímo před domem provinilce, aby každý věděl, odkud vítr vane.

U výstražného upozornění hlukem však zdaleka nezůstalo. Dotčený člověk se musel většinou osobně veřejného zesměšnění zúčastnit. To mohlo mít různé podoby, ale obvykle byla jeho ústředním bodem jízda na zvířeti, nejčastěji oslu. Aby byla potměšilost úplná, býval na něj mnohdy posazen opačně, čelem k jeho pozadí, a jeho ocas musel uchopit jako opratě. 

Někdy se místo živého osla použila tyč nebo kůl, na který si nešťastník obkročmo sedl a předstíral jízdu. To symbolicky odráželo zvrácenou povahu samotného přečinu, který se stavěl proti přirozenému řádu, tak jak jej společnost vnímala.

Ne vždy byl figurantem hříšník sám, někdy ho nahradil soused či příslušník venkovské omladiny, provozování šarivari totiž bylo většinou v režii místní mládeže. Někdy se v průvodu používaly též umělé figuríny se zvýrazněnými rysy dotyčného jedince. V některých oblastech se zase namísto potupných jízd zakládal oheň, v němž se tato figura veřejně spálila. 

Třetím bodem šarivari pak bylo zinscenované soudní přelíčení. Při něm se formou veřejného představení herecky znázornilo konkrétní odsuzované chování, po němž následovalo samotné vynesení verdiktu. Proces obvykle ukončilo „výkupné“, jež takto odsouzená osoba vyplatila posměváčkům – mohlo jít o symbolickou částku, za kterou do sebe „pořadatelé“ v hospodě kopli něco pro lepší náladu, ale i o povážlivější sumu.

Karneval naruby

Šarivari coby veřejný rituál mělo v první řadě fungovat jako drastický způsob sociální prevence – veřejné zostuzení jednoho provinilce mělo od stejných skutků předem odradit další příslušníky komunity. Tím se měl zajistit obecný pořádek, v němž se budou všichni držet v hranicích jasně daných společenských rolí.

Udržení řádu, daných pravidel a „správné“ hierarchie namísto chaosu, nepořádku a špatností všeho druhu bylo podstatou a účelem šarivari. S ohledem na to je zajímavé jeho srovnání s masopustními veselicemi a karnevaly, s nimiž po formální stránce vykazovalo mnohé vnější podobnosti (rozpustilý průvod, přestrojování se). Ve své podstatě však šlo o věc protichůdnou. Zatímco šarivari na zachování řádu lpělo, během masopustu bylo možné dělat to, co jinak dovolené nebylo, tedy společenský řád (na krátkou, omezenou dobu) beztrestně překročit. 

Je zajímavé, jak hluboko do novověku tento rituál přetrval. V anglicky mluvících zemích bylo například možné se s ním setkat ještě ve 20. století. Tím, co přežilo nejdéle, byla jeho zvuková složka – výstražné rámusení zůstalo většinou i poté, co vymizely posměšné průvody, pálení figurín a ponořování do vody. 

Střed naší Mléčné dráhy představuje velmi husté a dynamické prostředí. Supermasivní černou díru Sagittarius A* (Sgr A*) obklopují hvězdy, plyn a prach, které se pohybují pod vlivem extrémních gravitačních sil. Astronomové tam v posledních letech objevili několik kompaktních oblaků plynu, jejichž původ ale zůstával nejasný.

Patří k nim i mračna ionizovaného horkého plynu označovaná jako G1, G2 a G2t, která mají hmotnost několika Zemí. Výpočty ukazují, že pád jednoho takového shluku zhruba o hmotnosti Země každých deset let by dodal dostatek materiálu k udržení současné aktivity Sgr A*. Pochopení vzniku těchto shluků je zásadní pro pochopení toho, jak se supermasivní černá díra „krmí“.

Mračna v srdci Galaxie

Stefan Gillessen z německého Institutu Maxe Plancka pro mimozemskou fyziku s početným týmem kolegů detailně analyzoval zmíněná mračna G1, G2 a G2t. Zjistili, že se pohybují po prakticky totožných dráhách a že velmi pravděpodobně mají společný původ. Nakonec se jim povedlo vystopovat i jejich zdroj, masivní kontaktní dvojhvězdu IRS 16SW.

Tato dvojhvězda se nachází v disku mladých hvězd obíhajících kolem Sgr A* ve směru hodinových ručiček. Podle hydrodynamických simulací mohou taková mračna vznikat tam, kde se hvězdné větry vanoucí z dvojhvězdy srážejí s okolním prostředím a vytvářejí rázovou vlnu.

Plyn se v místě hromadí, stlačuje se a vytváří shluky, které putují směrem k supermasivní černé díře. Výsledky analýz, které uveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics, naznačují, že supermasivní černou díru v centru galaxii mohou zásobovat hmotou hvězdné vichry blízkých masivních hvězd. Zdá se, že vývoj hvězd těsně souvisí s růstem černých děr v jejich blízkosti.

Když německé stíhací síly vstoupily v září 1939 do války, měly ve výzbroji především Messerschmitty Bf 109 verzí D a E. Pohled do kokpitu těchto strojů ukazuje, na jak málo navigačních přístrojů se pilot mohl spoléhat: měl k dispozici magnetický kompas, hodiny, rychloměr, výškoměr, vysílačku a schránku na mapy. Nosil také náramkové hodinky a zápěstní kompas.

S touto výbavou byla navigace možná vlastně jen podle mapy, kompasu a především vlastního zraku. V úzkém kokpitu (oproti rozměrnějším bombardérům) nezbývalo místo pro výpočtovou navigaci, chybělo vybavení pro kreslení a aritmetické práce s trojúhelníkem nebo kursovou kalkulačkou či dokonce pro radionavigaci.

Úzkostný přízemní let

Pro vizuální určení polohy je však nezbytná dobrá viditelnost, a proto vyžaduje přiměřené počasí, aby pilot mohl porovnat krajinu s mapou nebo svými znalostmi o operační oblasti. K určení své pozice musel letec sledovat kurs letounu, rychlost a čas. Že to vyžadovalo hodně cviku a zkušeností, je vidět i z tehdejších výukových materiálů, jako byla učebnice letecké navigace nebo příručka pro létání bez vidu.

V učebních materiálech se adepti letectví dočetli: „Všude tam, kde se naskytne příležitost, je třeba použít vizuální navigaci pro zvýšení sebejistoty pilota a celkové přesnosti navigace. Její provedení by však v žádném případě nemělo vést k úzkostlivému ‚přilepení se‘ k terénu. Cvičení vizuální navigace vyžaduje důkladnou znalost symbolů používaných v mapách, způsobu, jakým zobrazují krajinu, stejně jako rychlé rozpoznání terénních prvků. Bezpečnost letu v nízkých letových hladinách a rychlost, s jakou pilot dokáže určovat dráhu letu a polohu, jsou uměním, jež vyžaduje dlouhé učení, dobrý zrak a bystrost. Nezbytným předpokladem je podrobné studium mapy s cílem vtisknout si mapový obraz do paměti a mít jej stále na mysli.“

Piloti se proto před každou misí nejprve seznamovali s operačním prostorem, a to především prostřednictvím map. Museli si zapamatovat terénní prvky v okolí trasy letu, jako jsou řeky, jezera, lesy, hory, osady, silnice či železnice.

Rámcová a malá orientace

Míra viditelnosti objektů závisí na ročním období, počasí, denní době a nadmořské výšce. Studium mapy se tedy členilo na takzvanou rámcovou orientaci s hlavními orientačními body a detailní orientaci. Luftwaffe měla různé mapy rozdělené podle měřítka v závislosti na jejich zamýšleném použití. Pro let v nízkých hladinách sloužila měřítka mezi 1:5 000 a 1:100 000. K vizuální navigaci na trase ve středních výškách se používaly mapy v měřítku až do 1:500 000. 

Větší měřítka se používala jen při výpočtové, rádiové a astronomické navigaci. Wehrmacht byl na blitzkrieg dobře připraven, protože si obstaral i dostatek zahraničních map. Spolu s kompasem se tak mohl pilot pustit do vizuálního určování polohy.

Stejná situace s orientací podle vidu nastávala i během misí, když skončil vzdušný boj s nepřítelem. Kde leží fronta? Kde se nachází shromaždiště? Kterým směrem zamířit k domovské základně nebo nejbližšímu vlastnímu letišti? Piloty ovšem při výcviku učili rychle se zorientovat.

Obecně vždy za určení správného směru zodpovídal velitel roje nebo dvojice. Pokud letka zůstávala delší dobu na jedné základně, seznámila se postupně s okolním terénem a vizuální navigace pak byla snazší než při plnění úkolů za neustálých přesunů na nová letiště, například během bleskové války.

Dobrodružství nad tundrou

Stíhací eso Walter Schuck ve svých pamětech barvitě popsal navigaci na severu SSSR, kde působila jeho eskadra JG 5: „Najít cestu nad pustou tundrou bez dnešních moderních navigačních prostředků bylo více než dobrodružné. Nebyly tam téměř žádné domy ani osady, jen několik silnic a žádné železnice, podle kterých byste mohli určit svou polohu. Nehostinné krajině dominuje převážně bezlesá tundra a celá divočina je tvořena jezery, bažinami, vřesovišti, kopci a horami.

V klimatických podmínkách panujících v zimě byla největším problémem orientace: ledové bouře, extrémní mrazy, hustá mlha a polární noc nám dost ztěžovaly život na zemi; ve vzduchu nás povětrnostní podmínky často dostávaly do značných potíží, někdy jsme se dokonce ocitli v bezvýchodné situaci. Přesto jsme se po nějaké době dokázali seznámit s krajinou tím způsobem, že jsme se orientovali podle různě tvarovaných kopců, jezer nebo skal. Kromě toho byla dobře patrná také frontová linie – díky kráterům po výbuších dělostřeleckých granátů.“

Nejistý kompas poblíž pólu

K orientaci mohlo letcům na severu SSSR posloužit i pobřeží nebo silnice z Petsama do Ura-Guba. Pokud nic z toho nespatřili, museli piloti stíhaček navigovat pomocí kompasu. Walter Schuck vzpomínal: „To bylo nutné v případě, když se od moře náhle přivalila přízemní mlha, což se v této oblasti s proměnlivým počasím stávalo poměrně často. Střelce kompasu jsme ale tady v blízkosti pólu nevěřili, a už vůbec ne nad železnorudnými doly. Paralelně s naším letištěm se táhl dlouhý kopec, a když se cestou zpět vynořil z mlhy, ulevilo se nám tolik, že jsme mu říkali Spásná hora“.

Podobné podmínky panovaly v Africe. Letecké boje se tam však většinou odehrávaly nedaleko moře, takže piloti se orientovali podle pobřeží a několika měst či osad. Fronta byla snadno rozpoznatelná díky kouři a prachu. Stejně tak ovšem rozvířená obrovská mračna prachu prozradila startující letadla. Při delších přeletech se někdy jako „průvodci“ využívaly bitevní nebo noční stíhací letouny, které disponovaly rozsáhlejším navigačním vybavením i zařízením pro přistávání „naslepo“.

Vyvážená růžice

Jako standardní kompas se do Bf 109 D a E instaloval zpočátku FK 5 a později FK 38 od firem Ludolph a Askania. Jednalo se o magnetická zařízení, v nichž se vertikální růžice otáčela v tlumicí kapalině. Díky svému zakřivení vypadal kompas jako lupa, přičemž luminiscenční barva číslic a znaků umožňovala snadnou čitelnost i za špatných světelných podmínek.

Kompasovou růžici dělily paprsky po pěti stupních. Aby nereagovala na náklony letounu v zatáčkách příliš divoce, brzdila ji zmíněná kapalina. Ocelové díly a elektrické kabely v přístrojové desce ovšem způsobovaly vychýlení střelky, proto bylo nutné kompas takzvaně kompenzovat pomocí magnetických tyčinek.

Tehdy používané radiostanice FuG 7 ještě nezvládaly rádiové určování směru, ale pouze hlasové spojení s jinými letadly nebo s pozemní stanicí. Rádiové vyhledání směru umožnilo až na konci léta 1940 další přídavné zařízení s automatickou směrovou signalizací. Ke zřízení takzvané naváděcí služby pro stíhací piloty došlo nejprve při pobřeží Lamanšského průlivu.

Rádiové vyhledávání směru

Mezi Brestem a Fécampem se objevily mobilní krátkovlnné rádiové zaměřovače Telefunken FuPeil A 70d „Hütte I“, které na požádání určovaly polohu stíhaček. V případě nouze letoun vydával nepřetržitý tón, který zaměřovače zachytily, a informace o jeho poloze obdržela již zalarmovaná záchranná služba. 

Od podzimu 1940 se u Bf 109 F zaváděl elektrický kompasový systém firmy Patin, který se standardně montoval rovněž do letounů Fw 190. Mateřský kompas (Mutterkompass) PFK/m (Fl 23331) se skrýval v trupu, což značně omezovalo způsobování odchylek motorem a vybavením pilotní kabiny. Do té se naopak na přístrojovou desku umisťoval takzvaný dceřiný kompas (Tochterkompass) PFK/f2 (Fl 23334) s 360° růžicí a symbolem letadla jako indikátorem. 

S tímto systémem mohl pilot nastavit kurs, kterým chtěl letět, na rýhovaném vnějším prstenci dceřiného kompasu. Odpovídající počet stupňů pak byl nahoře pod značkou pevného kursového ukazatele. Pokud zůstával symbol letadla zarovnán s jeho podélnou osou, respektive směřoval na kompasu vzhůru, letěl stíhač zvoleným kursem. 

Kompas systému Patin dostávaly v různých verzích všechny německé stíhačky až do konce války. V polovině roku 1942 došlo k další významné změně, kdy méně spolehlivou FuG VII nahradila souprava FuG 16 Z. Zařízení se instalovalo do Bf 109 (od verze G-4) a do Fw 190 (od varianty A-4) a bylo rozpoznatelné podle T-antény, jejíž drát vedoucí od kabiny k ocasu doplnilo ukotvení k trupu.

Dálkové ovládání v kokpitu

Protože většina stíhaček nesla rádiové vybavení v trupu a nebylo možné je obsluhovat přímo, měli piloti v kokpitu dálkové ovládání, pomocí kterého se prováděla synchronizace frekvencí. K dispozici byl také přepínač provozních frekvencí. Díky rádiu FuG 16 Z mohli piloti komunikovat hlasem s jinými letouny i s pozemními stanicemi až do vzdálenosti 300 km. Další vybavení umožňovalo také lety s naváděním přístrojů na vysílač. 

Patřilo k nim záměrné zařízení pro let k cíli (ZVG 16), smyčková anténa (PR 16) na hřbetě (Bf 109) nebo na spodku trupu (Fw 190), rádiový navigační indikátor AFN 2 v přístrojové desce a přepínač z komunikačního spojení na let k cíli. Indikátor AFN 2 měl dva ukazatele – svislý dával pilotovi informaci, zda směřuje k vysílači, zatímco vodorovný udával přibližnou vzdálenost. Při přeletu nad vysílačem se rozsvítila kontrolka.

Poslední vývojový stupeň představovala radiostanice FuG 16 ZY zaváděná od léta 1943. Mohla sloužit pro radiotelefonii, telegrafii (Morseova abeceda), navádění a měření vzdálenosti z pozemní stanice k letadlu (metoda Y). Postup fungoval na typickém principu odpovídače. Pozemní stanice vysílala kmitočet, který zachytil přístroj FuG 16 ZY v letadle. Po modulaci byla frekvence odeslána zpět a pozemní stanice ji porovnala s fází vysílané frekvence. Tento fázový posun se použil k výpočtu vzdálenosti v kilometrech.

Za špatného počasí

Jelikož pozemní stanice měla k dispozici zaměřovač, dala se určit přesná poloha letadla spolu s naměřenou vzdáleností. Záměna s jinými letouny nebyla možná, neboť v režimu odpovídače reagovalo pouze vlastní letadlo. Dotyčný stíhač pak mohl být nasměrován na nepřátelskou bombardovací formaci například prostřednictvím radiotelefonie.

Letouny vybavené FuG 16 ZY se dají zvenčí rozpoznat podle prutové vysílací antény pod křídlem, známé také jako mečová nebo Moranova. Pro příjem se používala T-anténa na trupu. Pozemní stanice „Wotan III“ se zase skládala ze stereometrického dálkoměru pro měření vzdálenosti „Y-linie“ a minimálně jednoho VKV směrového radiolokátoru „Heinrich“ nebo „Tornado“. 

Navádění stíhačů se provádělo tak, že se současně měřila vzdálenost a směr vedoucího letounu pomocí měřicích tónů pravidelně vysílaných z pozemní stanice. Poloha se pak zobrazovala na vyhodnocovacích tabulkách v řídicích střediscích. Na východní frontě chyběla potřebná infrastruktura, což znamenalo, že sloupkové antény na letounech byly často demontovány. 

Poslední navigační pomůckou zavedenou před koncem války se v roce 1944 stal přístroj Patin-Jäger Kurssteuerung KS 12b-1. Tento zjednodušený autopilot umožňoval stíhacím pilotům letět v kursu i za špatného počasí. Pro kontrolu sloužil stávající kompas systému Patin, ovšem s dceřiným kompasem větší konstrukce. Požadovaný směr letu se nastavoval přepínačem na řídicí páce a zobrazoval se na dceřiném kompasu.

Kontrola kursu se pak zapnula pomocí spojovacího přepínače a dále udržovala kurs nezávisle. Navzdory všem technickým pomůckám museli stíhací piloti stále zvládat vizuální navigaci, zejména v chaotickém závěru války, kdy se síť radiomajáků již rozpadala. 

V samém srdci Ugandy leží místo, které na první pohled působí jako lákavá přírodní atrakce. Ve skutečnosti by se ale mohlo stát ohniskem smrtící epidemie. Takzvaná Hroznýší jeskyně je domovem kolonií kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) – netopýrů, kteří fungují jako přirozený rezervoár viru marburg.

Smrtící virus ukrytý v jeskyni

Tento virus, blízce příbuzný známější ebole, vyvolává hemoragickou (krvácivou) horečku s velmi vysokou úmrtností, která může dosahovat až 87 %. Proti nákaze zatím neexistuje široce dostupná vakcína ani cílená léčba.

Na člověka se virus může přenést kontaktem s tělesnými tekutinami nakažených osob nebo při návštěvě jeskyní a dolů, kde tito netopýři žijí. O to překvapivější je nedávné zjištění vědců: navzdory dobře známému riziku do jeskyně pravidelně vstupují desítky lidí – často zcela bez ochrany.

Nečekaný objev z kamer

Původním cílem výzkumu přitom vůbec nebylo sledovat lidské chování. Vědci u vstupu do jeskyně nainstalovali šest solárně napájených kamer, aby monitorovali pohyb velkých šelem, jako jsou levharti nebo hyeny. Během několika měsíců, od února do června 2025, tak nasbírali téměř 9 000 hodin záznamu.

Když ale data analyzovali, objevili něco mnohem znepokojivějšího. Kamery zachytily nejen pestrou škálu zvířat, ale také 214 lidí, kteří jeskyni navštívili. Byli mezi nimi turisté i školní skupiny dětí. Zarážející je, že pouze jediný člověk měl nasazenou ochranu.

Současně bylo zaznamenáno více než 14 druhů zvířat, včetně levhartů lovících netopýry nebo opic, které je sbíraly ze země. Vzniká tak komplexní „ekosystém kontaktů“, kde se virus může potenciálně šířit mezi různými druhy včetně člověka.

Ideální podmínky pro vznik epidemie

Záznamy poskytují unikátní pohled na to, jak by mohla vzniknout nová epidemie. Nejde jen o přítomnost viru v přírodě, ale o kombinaci faktorů: chování zvířat, pohyb lidí a jejich nedostatečná ochrana. Situaci navíc zhoršuje fyzický stav jeskyně. Část jejího stropu se zřítila, takže netopýři často sedí nízko na stěnách nebo dokonce leží na zemi. To znamená, že se k nim lidé i zvířata mohou snadno přiblížit – a tím dramaticky roste riziko přenosu viru.

Přitom nejde o neznámé nebezpečí. U vstupu do jeskyně jsou umístěny varovné cedule a v minulosti už došlo k nákaze turistů – v letech 2007 a 2008 se zde infikovaly dvě osoby, z nichž jedna zemřela.

I když vědci přímo netestovali, zda během sledování došlo k přenosu viru, jejich záběry představují silný důkaz o tom, jak snadno mohou vzniknout podmínky pro takzvaný zoonotický přenos – tedy přeskok viru ze zvířat na člověka.

Zvlášť významné je zachycení tzv. „predátorské gildy“ – skupiny různých živočichů, kteří loví stejného hostitele (v tomto případě netopýry). Takové propojení vytváří hustou síť kontaktů, která může fungovat jako most pro šíření patogenů napříč druhy.

Vědci proto navrhují konkrétní opatření. Doporučují například pravidelné testování krve u zvířat, která jeskyni navštěvují, stejně jako u ochránců přírody pracujících v oblasti. Turisté by podle nich měli mít povinné ochranné vybavení, pokud chtějí lokalitu navštívit.

Celý případ ukazuje, jak tenká je hranice mezi divokou přírodou a lidskou společností – a jak snadno ji můžeme překročit. Jeskyně v Ugandě tak není jen přírodní zajímavostí, ale i varováním: epidemie často nezačínají dramaticky, ale nenápadně – třeba jednou návštěvou jeskyně bez náležité ochrany.