Archeologové ve Španělsku objevili fragment bronzového poháru starého přibližně 1 900 let. Na první pohled nenápadný předmět však odhalil fascinující spojení mezi Pyrenejským poloostrovem a severní hranicí Římské říše v Británii. Pohár totiž nese vyobrazení Hadriánova valu a několika římských pevností. Podle vědců šlo pravděpodobně o osobní památku římského vojáka, který na této vzdálené hranici sloužil.

Artefakt z dávné minulosti

Takzvaný „Berlanga Cup“ byl nalezen ve městě Berlanga de Duero ve středním Španělsku, tedy asi 2 000 kilometrů od Hadriánova valu. Nádoba má polokulovitý tvar, měří zhruba 11 centimetrů na šířku a něco přes 8 centimetrů na výšku. Zdobí ji barevný smalt a latinský nápis, který zmiňuje čtyři pevnosti nacházející se na východní části valu.

Pohár představuje zmenšenou verzi tzv. „trully“ – běžné římské nádobky používané k pití. Nejde však o obyčejný výrobek: kombinace bronzu a drahých smaltů naznačuje, že byl vyroben na zakázku a následně personalizován. To z něj činí spíše luxusní suvenýr než masově produkovaný předmět.

Na povrchu poháru jsou stylizovaně zobrazeny čtyři pevnosti: Cilurnum, Onno, Vindobala a Condercom (dnes známé pod moderními názvy v Anglii). Každá pevnost je znázorněna pomocí jednoduchých geometrických tvarů – čtverců a půlkruhů, které pravděpodobně symbolizují věže či brány. Pod nimi se nacházejí dekorativní pásy s barevným smaltem v odstínech červené, zelené, tyrkysové a tmavě modré.

Zajímavé je, že podobné poháry byly nalezeny už dříve, ale tento je unikátní tím, že odkazuje právě na východní úsek Hadriánova valu.

Odkud pohár pochází?

Analýza materiálu ukázala, že pohár byl vyroben z bronzu s vysokým podílem olova, které pravděpodobně pochází ze severní Anglie. To naznačuje, že vznikl přímo v oblasti Hadriánova valu někdy mezi lety 124 a 199 n. l. – tedy v době, kdy byl val aktivně využíván jako obranná linie římské říše. Jak se tento artefakt dostal až do Španělska, ale zůstává nezodpovězenou otázkou.

Místo nálezu odpovídá oblasti, kde v římské době existovala osada zvaná Valeranica. Archeologické výzkumy zde odhalily pozůstatky venkovské vily a další římské artefakty. Vědci se domnívají, že pohár mohl patřit vojákovi z pomocné jednotky Cohors I Celtiberorum – oddílu složeného z obyvatel Hispánie.

Tato jednotka byla podle historických záznamů nasazena právě u Hadriánova valu. Je tedy pravděpodobné, že si některý z jejích příslušníků po skončení služby odvezl pohár domů jako vzpomínku na léta strávená na vzdálené hranici říše.

Existuje několik možných vysvětlení, jak voják k poháru přišel. Mohl si jej koupit jako památku na službu, nebo jej získat jako odměnu za statečnost či zásluhy. V obou případech však šlo o osobní předmět s emocionální hodnotou.

Městští ptáci se bojí lidí – to není nic překvapivého. Nová vědecká studie ale odhaluje zvláštní a dosud nevysvětlený jev: ptáci ve městech reagují odlišně na muže a ženy. Konkrétně se ukazuje, že ženy v nich vyvolávají větší obezřetnost. Výzkumníci přitom otevřeně přiznávají, že důvod tohoto chování zatím neznají.

Dámy na distanc

Terénní pozorování ukázala, že muži se mohou k ptákům přiblížit zhruba o jeden metr blíž než ženy. Tento rozdíl se přitom projevil bez ohledu na oblečení, výšku postavy nebo způsob, jakým se člověk k ptákům přibližoval. To naznačuje, že ptáci dokážou nějakým způsobem rozlišovat pohlaví člověka – otázkou však zůstává, jakým mechanismem.

Studie, publikovaná ve vědeckém časopisu People and Nature, sledovala chování ptáků v městských oblastech pěti evropských zemí – v Česku, Polsku, Německu, Španělsku a Francii, a zahrnovala celkem 37 druhů, od těch velmi plachých, jako jsou straky, až po druhy, které si na přítomnost lidí více zvykly, například holuby. Pozorování ukázalo, že silnější reakce na ženy byla konzistentní napříč všemi sledovanými druhy.

Jak ptáci rozeznají muže a ženy?

Vědci zatím pracují pouze s hypotézami. Jednou z možností je, že ptáci reagují na chemické signály, například pachy nebo feromony. Jinou variantou je, že využívají vizuální podněty, jako je tvar těla nebo způsob pohybu. Přesné vysvětlení ale zatím chybí a bude vyžadovat další výzkum.

Zajímavé je, že schopnost rozlišovat mezi muži a ženami byla pozorována i u jiných živočichů. Například laboratorní krysy vykazují vyšší stres, když s nimi manipulují muži než ženy. To naznačuje, že podobná citlivost na lidské pohlaví nemusí být v živočišné říši ničím výjimečným.

Ačkoli vědci zatím nedokážou vysvětlit příčinu zvláštního chování městských ptáků, výsledky zdůrazňují jejich pozoruhodné schopnosti. Ukazuje se, že dokážou velmi jemně vyhodnocovat své okolí a reagovat na detaily, které nám mohou unikat. Jejich chování tak odhaluje komplexní vnímání světa, které je mnohem sofistikovanější, než bychom možná čekali.

Jedním z předpokladů úspěchu německé ofenzivy bylo překvapení a zmatek, který vznikne v řadách obránců. Kromě toho měli záškodníci zajistit strategicky důležité mosty přes řeku Mázu. Operace dostala krycí název Greif, což v překladu znamená gryf (bájný tvor se lvím trupem a orlí hlavou, pařáty a křídly). Němci pro tuto pomocnou ofenzivu zformovali zvláštní samostatnou brigádu Panzerbrigade 150.

Jednotka měla mít původně v sestavě dvě tankové roty vybavené dohromady 20 tanky Sherman, tři tankové průzkumné roty s americkými obrněnými vozidly o celkovém počtu asi třiceti kusů, dvě protitankové roty a tři prapory motorizované pěchoty s americkými nákladními automobily. Brigádu doplňovala ještě rota pro zvláštní úkoly, protiletadlová rota, zpravodajská rota a štáb. Na plných stavech by měla 150. tanková brigáda asi 3 300 mužů.

Skorzenyho potíže

Budování jednotky vůbec neprobíhalo snadno. Místo plánovaných dvaceti shermanů dostal velitel brigády pouze dva, které byly ve velmi špatném stavu, a nepodařilo se je zprovoznit. Také spojeneckých džípů, nákladních automobilů nebo třeba ručních zbraní měly německé výstrojní sklady jen velmi málo. Němci si museli vypomoci zamaskováním vlastní techniky. 

Několik tanků PzKpfw V Panther se tak podle Skorzenyho slov změnilo v něco, co by mohlo „z dálky a v šeru snad zmýlit mladé nepřátele“. Co se americké techniky týče, disponovala brigáda pouze čtyřmi průzkumnými vozidly, 30 džípy a 15 nákladními automobily. Ještě větší překvapení Skorzenyho čekalo, když došlo na nábor dobrovolníků do nově se rodící jednotky. Ti měli mít zkušenosti z boje zblízka a mluvit plynně anglicky.

Vrchní velení Wehrmachtu rozeslalo v říjnu k podřízeným jednotkám rozkaz zjistit množství mužů, kteří odpovídají této specifikaci. Skorzenyho to vyděsilo, protože logicky předpokládal, že se tato informace dostane také do rukou nepřátelské rozvědky. To se nakonec také stalo, ale nadřízení nevzali SS-Obersturmbannführerovy námitky v potaz a rozhodli, že není třeba Hitlera s takovou maličkostí obtěžovat.

Další překážku představovala velmi nízká jazyková úroveň dobrovolníků. Podle Skorzenyho pamětí prý dorazilo 600 vojáků, z nichž jen 20 mluvilo anglicky plynně a 40 průměrně. Dalších 150 mužů se dokázalo jakž takž dorozumět a 200 mluvilo velmi lámaně. Zbytek, tedy necelých 200 vojáků, pak dokázalo říci pouze „ano“ a „ne“. Nejschopnější angličtináře (většinu z nich tvořili bývalí námořníci) proto Němci sloučili do jedné roty, která měla za úkol pronikat v amerických uniformách za nepřátelskou linii a tam šířit dezinformace a zmatek.

Zbylé vojáky posílila rota speciální jednotky SS-Jagdverband Mitte, dvě roty parašutistů, rota tankových granátníků a dvě roty pěšáků Luftwaffe. Od dalších různých jednotek získal Skorzeny osádky obrněných i nákladních vozidel. Nakonec dosáhla brigáda síly 2 500 mužů, z nichž 500 patřilo k Waffen-SS, 800 k Luftwaffe a zbytek k pozemnímu vojsku. Dodnes není jednoznačně rozhodnuto, nakolik bojová akce v nepřátelských uniformách odpovídá haagské konvenci z roku 1907. Některé části brigády totiž používaly tuto taktiku jen při přibližování, a nikoliv při samotném boji.

Podle prvotních plánů měla 150. tanková brigáda postupovat na čele německého útoku a usnadňovat ostatním jednotkám postup. Její tři bojové skupiny by pak nezávisle na sobě obsadily určené mosty přes Mázu.

Nedostatek kořistního vybavení i anglicky mluvících mužů však nakonec Skorzenyho donutily postupovat ve druhém sledu. V prvních dnech jednotka uvázla v obrovské dopravní zácpě, která vznikla v okolí Losheimu.

Vzhůru do akce

Časový plán celé ardenské ofenzivy se začal brzy zpožďovat, a tak hned druhého dne večer Skorzeny nadřízeným navrhl, aby 150. tanková brigáda operovala jako běžná armádní jednotka. Velení 6. tankové armády souhlasilo a dalo brigádě za úkol postupovat koordinovaně s 1. tankovou divizí Leibstandarte SS Adolf Hitler. Otto Skorzeny měl nyní zkoncentrovat své síly a pak zaútočit směrem na Malmédy, čímž by pomohl zajistit pravé křídlo německé ofenzivy.

Již 17. prosince vstoupili nepozorovaně do města němečtí průzkumníci, kteří hlásili, že spojenecké obranné pozice nestojí za řeč. Cestu měly blokovat jen zátarasy a menší jednotky. Američané však mezitím přisunuli větší množství pěchoty. Dvacátého prosince odpoledne navíc padl jeden z německých vojáků do zajetí a při výslechu prozradil, že se na další ráno chystá silný útok.

Američané se náležitě připravili a Skorzenyho pravé křídlo odrazili prakticky pouze silnou dělostřeleckou přehradnou palbou. Na levém křídle se postup zpočátku dařil, ale kolem půl jedenácté dopoledne se zvedla mlha a obránci měli najednou Němce před sebou jako na stříbrném podnose. Křížová palba podpořená i v tomto sektoru silnou dělostřelbou nakonec donutila 150. tankovou brigádu ustoupit. Otto Skorzeny později vzpomínal, že mu chyběly především těžké zbraně.

Na Štědrý den prý sice dostal baterii osmi granátometů, s těmi ale přišlo pouhých dvacet granátů. Brigáda zůstala v první linii až do 28. prosince 1944, ale žádného většího úspěchu nedosáhla, byť dokázala alespoň držet frontu proti vzrůstajícímu spojeneckému tlaku. Jednotka se nakonec stáhla do týlu a v průběhu ledna byla rozpuštěna. Zbylí příslušníci mužstva se pak vrátili ke svým mateřským útvarům.

V týlu nepřítele

Z několika desítek jazykově nejlépe vybavených mužů zformoval Otto Skorzeny velitelskou rotu, která poté operovala za nepřátelskou linií. Einheit Stielau pojmenovaná podle svého velitele se rozdělila do několika menších týmů o síle tří až šesti mužů. Ty pak nepozorovaně pronikaly frontou a šířily chaos. Němci například otáčeli směrové cedule, rozmisťovali značky varující před minovými poli a přerušovali telefonní linky.

Celkově vyslal Skorzeny do akce osm týmů, z nichž se pouze dva nevrátily zpět. Jeden z nich Američané zajali, když záškodníci nebyli schopni říci požadované heslo. Při výslechu pak jeden z nich prozradil, že úkolem 150. tankové brigády je mimo jiné zajmout generála Eisenhowera, čemuž mimochodem tento Němec sám věřil. Panika v řadách Američanů se pak ještě rozšířila.

Otto Skorzeny v rámci operace Greif opět prokázal, že je mistrem záškodnické činnosti. Pouhých 32 mužů v amerických uniformách na sebe vázalo po dlouhou dobu tisíce spojeneckých vojáků, přičemž pouze osm Němců se z akce nevrátilo. Hlavnímu cíli – dobytí mostů přes Mázu, se ale 150. tanková brigáda ani nepřiblížila, takže jako celek tato podpůrná operace ztroskotala. Tento bájný gryf svůj úkol nesplnil.

Už dlouho víme, že v naší Galaxii jsou velmi časté dvojhvězdy. Vědci si po celou tu dobu mysleli, že v takových systémech, kde na sebe navzájem gravitačně působí dvě hvězdy, vznikají planety obtížněji než v planetárních systémech s jedinou hvězdou, jako je Sluneční soustava.

Podle těchto představ by měly být cirkumbinární planety, tedy takové, které obíhají kolem obou hvězd dvojhvězdy současně, výjimkami. Slavné fiktivní světy, jako je Tatooine ze světa Hvězdných válek, by v takovém případě byly kosmickými kuriozitami a nikoliv něčím, s čím se běžně setkáváme.

Planety jako na běžícím pásu

Matthew Teasdale a Dimitris Stamatellos z Lancashirské univerzity jsou přesvědčeni, že je to spíš naopak. Využili pokročilé počítačové simulace a modelovali vývoj protoplanetárních disků kolem mladých dvojhvězd i s planetami. Výsledky simulací vzniku cirkumbinárních zveřejnil odborný časopis MNRAS. 

Simulace ukázaly, že vnitřní oblasti takových disků představují „zakázané zóny,“ v nichž silný vliv gravitace zabraňuje vzniku planet. „V blízkosti dvojhvězdy je prostředí v disku příliš nepřátelské pro vznik planet,“ líčí Taesdale. „Ale ve větší vzdálenosti od dvojhvězdy je to úplně jiné. Ve skutečnosti je tam ideální prostředí pro vznik planet.“

Badatelé zjistili, že disky kolem dvojhvězd mohou vytvářet více planet než disky osamocených hvězd, přičemž většina z nich by měli být plynní obři. Některé z planet v takových systémech mohou být gravitačními silami vymrštěny do okolního vesmíru, kde se z nich stanou potulné planety.

Rod Bubnů odvozoval své jméno od hradu Buben na Plzeňsku. U Plešnic nad řekou Mží bychom jeho rozvaliny nalezli dodnes, přestože zpustl už v 16. století. Tou dobou už ale páni z Bubna sídlili na druhé straně naší země, v okolí Orlických hor.

Jan Varlich z Bubna spatřil světlo světa roku 1570. Nedisponoval žádným oslnivým majetkem, zato se mu dostalo dobrého vzdělání, které mu později umožnilo sehrát roli ambiciózního diplomata. Nejdřív se ale musel osvědčit se zbraní v ruce na válečném poli.

Turkobijec a rebel

Šlechtic, v jehož erbu bychom nalezli buben na pozadí modrého pole, si v mládí počínal statečně v dlouho trvající válce s Osmanskou říší. O tom, jak dobře si vedl, svědčí fakt, že jeho vojenská hodnost poměrně strmě stoupala. Podle dostupných informací však netoužil po válečné slávě za každou cenu. Snad by dal přednost péči o panství a rodině, kdyby osud nerozhodl jinak. Manželky mu ale umíraly, takže rodinné štěstí nekvetlo.

A politická situace? Ta se vyvíjela v rozporu s jeho přáními. Šlo totiž o evangelíka, a když se pomyslné vahadlo začalo převažovat na katolickou stranu a svoboda vyznání byla ohrožena, protestantský šlechtic nemohl jen tak nečinně přihlížet s rukama v klíně. Když se čeští stavové rozhodli otevřeně vystoupit proti vládnoucím Habsburkům, Jan z Bubna byl při tom jako jeden z mužů v čele stavovského vojska. Pravděpodobně byl osobně přítomen i slavné defenestraci na Pražském hradě v roce 1618, i když sám zřejmě bezprostředně nikoho z okna nehodil. Převratné časy ho každopádně vynesly až na vrchol tehdejší moci: honosil se hodností generální vachmistr stavovského vojska.

Z titulu své funkce musel strážit bezpečnost a veřejný pořádek, starat se o výcvik vojáků, ale také o to, aby dostávali žold a podobně. Taková práce nebyla z nejvděčnějších. Vždyť kdyby čeští stavové se svou vzpourou uspěli, sláva by připadla jiným generálům – těm, kteří svými rozkazy rozhodli bitvy. Kdyby ovšem stavové prohráli, Jan z Bubna by byl mezi těmi, na které by dopadl hněv Habsburků, což se také nakonec stalo. Ale nepředbíhejme...

Vítězství...

Jan se sice možná víc než velení při bitvách věnoval praktickým záležitostem v týlu, které udržovaly vojsko v chodu. Nebylo to však vinou jeho neschopnosti nebo tím, že by mu chyběly vlastnosti stratéga. Naopak. Měl z vojenských šarvátek s Turky možná víc zkušeností než mnozí z těch, kteří stavovským vojskům veleli, což se několikrát ukázalo. 

Stávalo se, že zkušený a prozíravý padesátník včas varoval před neuváženými rozhodnutími. Marně. Snad jej ostatní přehlíželi, snad se neozval dost hlasitě, snad měl méně ambicí než jiní důstojníci. Rozhodující slovo Jan většinou neměl – dost možná ke škodě stavů. Vždyť když mu byla svěřena samostatná vojenská akce, počínal si nadmíru obratně.

Příkladem může být jeho nejslavnější vojenský počin, k němuž došlo během babího léta roku 1619. Tehdy stál před stavovskými silami úkol dobýt Bechyni – dobře opevněné město, v jehož zámku dlela posádka věrná císařským. Nešlo o jednoduchý úkol a v sázce bylo mnoho životů. Jan ale vsadil spíš na dobrý plán než na bezohlednou riskantní zteč. 

Získal si informátora, který mu ukázal slabé místo nepřátelské obrany. Pod pláštíkem tmy se jeho muži dostali přes řeku k okénku, jehož mříž nebyla fatální překážkou, a poté vnikli do zámku docela nečekaně a zastihli obránce zcela nepřipravené. Nepřítel se rozprchl, mnoho protivníků bylo zajato. Velký úspěch beze ztrát!

...i prohra

Dobytí Bechyně však válku rozhodnout nemohlo. Schylovalo se k osudné bitvě na Bílé hoře a je jisté, že muži, jimž velel Jan z Bubna, se jí účastnili. Historici se však rozcházejí v detailech. Jaký počet jezdců vlastně tento aristokrat na Bílou horu vyslal? Kolik z nich padlo? A hlavně: Byl sám bitvě přítomen? Dlouho převažoval názor, že ano. Janovo hrdinství se dokonce vyzdvihovalo v pracích historiků i v literatuře. Ale bylo tomu tak?

Osobní přítomnost nejvyšších velitelů v nejnebezpečnějších bitvách nebyla nijak obvyklá. Naopak. Řada dnešních odborníků, jako například Ladislav Miček, je toho názoru, že Jan setrvával během osudného poledne poměrně daleko od bitevní vřavy v Praze v blízkosti panovníka. Jisté je, že společně s takzvaným „zimním králem“ Fridrichem Falckým po prohrané bitvě narychlo prchal ze země do bezpečí ve Slezsku a následně do Holandska. Nastala dlouhá doba exilu.

S osudem poraženého emigranta se však Jan rozhodně smířit nehodlal. Začala naopak nejdůležitější etapa jeho života – stal se jedním z těch, kteří se pokoušeli přepsat dějiny Evropy. Když neuspěl jako voják, zkusil to coby diplomat.

Nová naděje

Zůstávat v bezpečném Holandsku? Ne! Jan z Bubna riskoval a vydal se do země, kde mu hrozilo zatčení a poprava. Nebezpečí nedbal. Pod velením hraběte Mansfelda se podílel na průniku protestantských armád do Slezska a na Moravu. Doufal, že krajané se budou k jeho vojskům přidávat, a verboval nové posily i na území Čech. Zřejmě se odvážil i přímo do Prahy! Jeho úspěch však nezávisel jen na něm, ale na tom, jak se bude vyvíjet celé vojenské tažení. To mu nakonec přineslo jen další velké zklamání. Protestantské síly musely ustoupit.

Agilní šlechtic však ve svém úsilí zvrátit poměry v českých zemích nepolevil. Dal se do služeb švédského krále a připojil se ke vpádu Sasů do Čech. Na podzim 1631 obsadil Louny. Do vlasti se s vojsky vracela řada emigrantů, kterým svítala naděje na lepší časy. Místní však rabování cizáků viděli pravděpodobně zcela opačně, neboť válka jim přinášela především strádání. 

Jan z Bubna byl v poměrně kontroverzní situaci. Počínal si jako vlastenec, který bojoval za víru svých předků, současně však do své milované vlasti přinášel v řadách cizích vojsk pláč, bezpráví a smrt. To vše si musel omlouvat ve jménu vyššího národního a náboženského zájmu.

Šance na vítězství tu ale rozhodně byla. Ve hře totiž bylo přeběhnutí Albrechta z Valdštejna na druhou stranu tehdy už celoevropského konfliktu zvaného třicetiletá válka. Že by se tajná diplomacie ukázala jako prostředek, který překoná sílu zbraní? Jan nechyběl mezi vyjednavači, kteří se s Valdštejnem osobně sešli a jednali v přísném utajení o možnosti, že by pán z Frýdlantu se svým vojskem zradil habsburského císaře. 

Valdštejn budil dojem, že se k tomu skutečně chystá, a Jan věřil, že jeho diplomatické úsilí bude brzy korunováno úspěchem. Osobně se vydal za švédským králem Gustavem Adolfem s dobrými zprávami, a ten nabyl dojmu, že pán z Bubna je opravdu ten pravý muž, který by mohl Valdštejna získat. Tím by mohla být děsivá a vleklá válka konečně rozhodnuta.

Krach vyjednávání

Gustav Adolf si Jana z Bubna coby prostředníka v této delikátní věci nevybral vůbec náhodou. Kromě diplomatických schopností měl český šlechtic ještě jednu přednost. S Valdštejnem se znal už z dob, kdy jako mladý muž válčil proti Turkům. V Uhrách tehdy bojoval i Valdštejn a o víc než deset let starší Jan mu snad tehdy byl čímsi jako rádcem či učitelem. Valdštejn si jej každopádně vážil. Komu jinému by měl naslouchat a kdo jiný by jej měl přesvědčit, aby se nejen slovy, ale i skutky odhodlal k odvážnému kroku a ke hře vabank?

Ostřílený diplomat se vydal za Valdštejnem s velkorysým plánem. Jménem švédského panovníka a českých pánů v emigraci mu nabízel korunu českého krále. K setkání došlo uprostřed noci přímo v srdci Albrechtova panství – na jičínském zámku. Valdštejn však na lákavý návrh nepřistoupil a dalo by se říci, že hrál na obě strany, což bylo vlastně logické. Zradou mohl získat korunu, ale také ztratit majetek. Vždyť vracející se čeští páni by se jistě dožadovali svých konfiskovaných panství, z nichž mnohá uchvátil právě Valdštejn.

Nezbývalo než zkoušet jednat dál. Jan z Bubna měl o motivaci postaráno a jeho situace byla jednoznačnější než Valdštejnova. Kdyby jeho mise nakonec přece jen byla úspěšná, nejen že by se do českých zemí mohla vrátit náboženská tolerance, ale také on sám by se dostal zpět ke svým ztraceným majetkům. Ideje i osobní zájmy mu tedy velely nepolevit v úsilí.

Znovu za Valdštejnem vyrazil, tentokrát do Slezska. Jan, který už překročil šedesátku, musel trávit celé dny na cestách, křižovat Evropu a doufat, že jeho útrapy přinesou ovoce. Jenže se stále víc ukazovalo, že Valdštejn Švédy i české exulanty lidově řečeno tahal za nos. Budil v nich naděje, které se ukazovaly jako falešné. Od slov bylo k činům dál než z exilu do Čech.

Trpký konec

Zklamaný Jan už po svých zkušenostech dvojakému Valdštejnovi nevěřil. Připadal si obelhán a další setkání s vévodou frýdlantským už se odehrála bez jeho přítomnosti. Skutečné úmysly Albrechta z Valdštejna přitom zůstanou navždy tajemstvím. Dříve, než se mohly definitivně vyjevit, došlo v Chebu k jeho vraždě. Spolu s nevyzpytatelným generalissimem zemřely i poslední naděje starého aristokrata na obrat evropských událostí. Jeho dlouholeté horečné úsilí padlo vniveč a Čechy směřovaly ke katolicismu.

Na svou tvrz v Borovnici se už odvážný a inteligentní šlechtic, jemuž ubývaly síly, nevrátil. Odešel z tohoto světa zklamán přibližně rok po Valdštejnovi v saské emigraci a byl pochován ve svém exilovém domově – ve městě Halle.

Jan z Bubna málem obrátil běh dějin – kdyby jeho úsilí vyšlo, do Čech by se mohli vrátit pobělohorští emigranti, protestantství by nebylo potlačeno a českým zemím by nevládli Habsburkové. Mapa střední Evropy by se patrně zcela překreslila. Celá další staletí by vypadala podstatně jinak a dost možná by se lidstvo vyhnulo i některým dalším válkám. Leč – sen Jana z Bubna zašel na nevypočitatelnost Albrechta z Valdštejna a ze snů mnoha českých šlechticů a intelektuálů zbyly jen trosky.

Africký kontinent se možná rozpadne dříve, než si vědci donedávna mysleli. Nový výzkum, publikovaný v časopisu Nature Communications, naznačuje, že trhlina v zemské kůře ve východní Africe je už jen několik milionů let od okamžiku, kdy kontinent rozdělí na dvě části – a mezi nimi vznikne zcela nový oceán.

Oblast, která se nachází na východě Afriky, je podle vědců „připravena“ oddělit se mnohem rychleji, než se dříve předpokládalo.

Trhající se Afrika

Klíčovým místem je tzv. Turkanský rift, zhruba 500 kilometrů dlouhá oblast táhnoucí se napříč Keňou a Etiopií. Jde o součást rozsáhlého Východoafrického riftového systému, kde se setkávají tři tektonické desky – arabská, nubijská a somálská. Druhé dvě desky jmenované se se v této oblasti postupně vzdalují rychlostí okolo 8 až 9 milimetrů ročně, což je proces, který v dlouhodobém horizontu povede k rozdělení kontinentu.

Tyto geologické síly mají navíc i překvapivý vedlejší efekt: právě oblast Turkanského riftu je jedním z nejbohatších nalezišť fosilií dávných předků člověka, včetně například slavného „chlapce z Turkany“. Dynamika zemské kůry tak přímo souvisí i s našimi vlastními evolučními dějinami.

Nová studie Christiana Rowana z Kolumbijské univerzity a jeho spolupracovníků přináší zásadní zjištění: zemská kůra v oblasti riftu je mnohem tenčí, než se dříve myslelo. V samotném středu riftu má tloušťku jen asi 13 kilometrů, zatímco v okolních oblastech přesahuje 35 kilometrů.

Menší tloušťka je podle vědců důkazem procesu při kterém se střed riftu postupně ztenčuje a oslabuje, zatímco okraje jsou taženy od sebe. Kontinent se tak v tomto místě už aktivně „natahuje“ a připravuje na rozdělení.

Výzkumný tým kombinoval terénní pozorování s pokročilou metodou zvanou seismická reflexe ve vysokém rozlišení. Ta funguje podobně jako ultrazvuk: vědci vysílají do země zvukové vlny a analyzují jejich odrazy, aby zjistili, jak vypadá struktura pod povrchem.

Díky této metodě se ukázalo nejen to, že je kůra tenčí, ale také že oblast byla v minulosti vystavena dalším epizodám trhání. Ty pravděpodobně kůru ještě více oslabily a urychlily současný proces. Výsledky tak zpochybňují některé tradiční představy o tom, jak se kontinenty rozpadají.

Bod zlomu na dohled

Podle vědců se rift nyní nachází na jakémsi „kritickém prahu“. To znamená, že systém je velmi blízko fázi, kdy se změny začnou dít rychleji a nevratně povedou k oddělení pevniny.

Je ale důležité dodat, že nejde o proces, který by lidé mohli pozorovat během svého života. Rift se začal formovat už před zhruba 45 miliony let a jeho úplné rozdělení bude trvat ještě několik milionů let. Pro nás je to nepředstavitelně dlouhá doba – pro planetu Zemi však jen krátký okamžik.
Až se proces dokončí, vznikne mezi dvěma částmi Afriky nový oceán. Dnešní pevnina se promění v oddělené kontinenty a krajina východní Afriky se dramaticky změní.

Výzkum geologů a geofyziků z Kolumbijské univerzity nám tak opět připomíná, že Země není statická. Pod našima nohama se neustále odehrávají pomalé, ale zásadní změny, které v dlouhém časovém horizontu přetvářejí podobu celé planety.

Obezitu obvykle vnímáme jako výsledek „energetického přebytku“, kdy příjem energie z potravy převládá nad jejím výdejem při fyzických aktivitách. Do sklonů k tloustnutí však významně promlouvají také dědičné dispozice. O těch máme stále jen neúplnou představu. O některých genech vědci vůbec netušili, že hrají v metabolismu významnější úlohu. Právě tyto objevy mohou otevřít cestu ke zcela novým lékům na zdravé hubnutí.

Úspěchy s myšmi

Medicínskému boji s obezitou dnes vládnou injekce semaglutidu distribuovaného pod názvem Wegovy či tirzepatidu dodávaného na trh pod komerčním názvem Zepbound. Léky z této skupiny napodobují účinky hormonu GLP-1 i některých dalších látek regulujících v lidském organismu příjem potravy. Pacienti se s jejich pomocí do roka zbaví až 20 % tělesné hmotnosti.

Navzdory velké oblibě nejsou semaglutid ani tirzepatid všelékem. Někomu nezabírají, a u dalších pacientů mají tak silné nežádoucí vedlejší účinky, že lidé léčbu vzdají. A po skončení léčebné kúry se shozené kilogramy často velmi rychle vracejí. To je důvod, proč vědci nepřestávají hledat nové prostředky proti obezitě založené na zcela jiných principech. Významnou roli sehrává výzkum na poli genetiky.

Tým vědců vedený Atanem Grossem z Weizmannova ústavu pro vědu v izraelském Rechovotu narazil na jeden z genetických regulátorů tělesné hmotnosti čirou náhodou, když zkoumal u laboratorních myší funkce genu MTCH2. Zvířata, kterým Gross a spol. vyřadili metodami genového inženýrství gen z činnosti, získala několik „superschopností“. Vynikala fyzickou zdatností, úspěšně vzdorovala silným stresům a díky zvýšené intenzitě metabolismu odolávala obezitě.

Detailnější pohled do organismu myší postrádajících gen MTCH2 odhalil nejen razantní úbytek tukové tkáně, ale také zvýšené množství svalových vláken. Srdce myší díky tomu výrazně zesílilo a podávalo lepší výkon při zásobování těla krví. Nárůst svalové hmoty se promítl do celkové úrovně metabolismu, protože ve svalových vláknech běží látková výměna vysokým tempem a spotřebovává se v nich mnohem více energie než v tukové tkáni. Svaly také spotřebují větší objemy kyslíku.

Nadějný Mitch

Protein Mitch produkovaný podle instrukcí genu MTCH2 sehrává zásadní úlohu při splývání mitochondrií do rozvětvené sítě. Když v buňce chybí, rozpadá se mitochondriální porce špaget na jednotlivé bochníčkovité organely a v těch klesá účinnost produkce energie. Buňky se ocitají ve stavu energetické nouze. Pro zdravý organismus to není kdovíjaká výhra, ale tělu postiženému obezitou může být nedostatek energie ku prospěchu, protože nabudí mobilizaci energetických rezerv tukové tkáně a zabrání dalšímu ukládání tuku.

Vědci zjistili, že buňky postrádající protein Mitch spalují zvýšeným tempem živiny, jako jsou cukry, tuky a bílkoviny, a v daném čase jich spotřebují více než buňky, ve kterých je tento protein přítomen. Ztráta Mitche změní buňkám „chutě“. Zatímco buňky s proteinem dávají přednost cukrům a bílkovinám rozloženým na aminokyseliny, buňky, jimž Mitch chybí, upřednostňují jako palivo pro výrobu energie tuk.

„Zjistili jsme, že odstranění Mitche vede k výraznému poklesu tuků v buňkách,“ vysvětluje Gross. „Zároveň jsme zaznamenali nárůst ve využívání tuku k produkci energie. Tuk se v buňkách zvýšenou měrou odbourává a používá jako palivo. Jinými slovy, prokázali jsme, že Mitch určuje osud tuku v lidských buňkách.“

V souladu s výsledky těchto pozorování je již dříve zjištěný fakt, že obézní lidé mají v těle zvýšenou produkci proteinu Mitch. To vědce přivedlo k podezření, že se Mitch podílí také na vzniku tukových buněk, kdy tzv. progenitorové buňky začnou ve svém nitru hromadit tuk a vyzrávají ve specializované buňky tukové tkáně. Podezření se plně potvrdilo v dalších experimentech.

„Když jsme z progenitorových buněk odstranili protein Mitch, zjistili jsme, že tam zavládnou podmínky, jež nesvědčí syntéze nových tuků,“ vysvětluje Gross. „Tuky jsou potřeba k tvorbě buněčných membrán, a snížení produkce tuků proto brání buňkám v růstu, vývoji a dosažení bodu, kdy je možná jejich proměna na tukové buňky. Proces akumulace tuku vyžaduje velké množství dostupné energie, ale v buňkách bez Mitche je energie nedostatek. V důsledku toho je potlačen vznik nových tukových buněk a zároveň i akumulace tuku v těle.“

Jak překonat stagnaci

Mnoho lidí se odhodlaně pustí do hubnutí. Cvičí, drží dietu a dokud vidí výsledky svého snažení, nemají s motivací problém. Jenže pak přijde období, kdy už snaha nepřináší tak zřejmý efekt, a hrozí deziluze a rezignace. Přitom zpomalení metabolismu a stagnace v hubnutí jsou zákonitým důsledkem změn, kterými organismus reaguje na omezený přísun živin a zvýšený výdej energie. Této stagnaci se nevyhnou ani pacienti léčení semaglutidem nebo tirzepatidem. Krize často nastává v době, kdy řada obézních pacientů ještě zdaleka nedosáhla zdravé tělesné hmotnosti a k vítězství nad obezitou jim zbývá urazit dlouhou cestu.

„Obvykle se lidem zpočátku daří hubnout bez velkých potíží, ale jakmile shodí část nadbytečných kilogramů, hubnutí se zastaví, protože se metabolismus přizpůsobil úbytku energie,“ vysvětluje Kim Ravnskjaerová z Univerzity jižního Dánska. Se svým týmem narazila při výzkumu metabolismu v játrech na gen, který řídí produkci energie v organismu během půstu a významně tak přispívá ke stagnaci v hubnutí.

Gen označovaný jako PLVAP nikdo z významnější účasti na řízení metabolismu nepodezíral. Vědci o něm věděli, že významně promlouvá do funkce endotelových buněk vystýlajících vnitřek cév. Byla známa jeho aktivita v jaterních buňkách, ale tam ho výzkumníci studovali především v souvislosti s onemocněním fibrózou, při němž játra ztrácejí metabolicky aktivní tkáň a ta je nahrazována pasivním vazivem.

Sacharidy, nebo tuk?

Během půstu ubývá v organismu cukrů, a játra proto přesedlají na spalování mastných kyselin z tuků. Pokud je ale gen PLVAP vyřazen z činnosti, pokračuje spalování úzkoprofilových sacharidů, zatímco metabolismus tuků se z jater přesouvá do svalů. Látková přeměna proto neubírá na tempu, i když zvíře přijímá s potravou omezené množství kalorií. To umožní prolomit stagnaci v hubnutí a zvířata se dál zbavují tukové tkáně.

Za velmi důležité považuje Kim Ravnskjaerová, že myši s vyblokovaným genem PLVAP nevykazovaly žádné zdravotní problémy. Znamená to, že takové hubnutí je zdravé a nedochází při něm k poškozování organismu.

„Pokud bychom dostali pod kontrolu spalování cukru a tuku v játrech, mohli bychom zvýšit účinnost léků na hubnutí a na cukrovku,“ předestírá perspektivy praktického využití objevu Kim Ravnskjaerová. „Jestliže dokážeme vyvinout lék, který by pomáhal udržovat spalování tuků nebo cukrů na obvyklé vysoké úrovni i během léčby, jež má za následek úbytek tukové tkáně, pomohlo by to lidem na cestě ke zdravé tělesné hmotnosti překonat kritické období, kdy hubnutí stagnuje.“

Látka, která by zajistila průlom stagnace hubnutí, by se stala vítaným doplňkem i pro léčbu tirzepatidem či semaglutidem. Ravnskjaerová ale připomíná starou pravdu, že od slibných výsledků experimentů na myších vede k uvedení léku na trh dlouhá a notně nejistá cesta. Poměry v lidském organismu bývají nejednou tak odlišné, že léky zabírající myším na člověka nepůsobí nebo vyvolávají nepřijatelně závažné vedlejší účinky.

Léky místo diety?

Spolehlivým, byť nepříliš oblíbeným receptem na zhubnutí je zdravý životní styl – vhodná kombinace jídelníčku a cvičení. Ostatně i léčba semaglutidem či tirzepatidem přináší plný efekt jen v kombinaci se správnou životosprávou. Někteří silně obézní lidé by ale museli změnit své stravovací návyky tak drasticky, že by to zřejmě nevydrželi. Stejně tak je pro některé lidi neúnosné cvičení o potřebné délce a intenzitě.

Platí to například pro pacienty s klouby poničenými těžkou artrózou. Vědci proto studují reakci organismu na zdravou dietu a fyzickou námahu a hledají geny, které se přitom výrazně aktivují, nebo naopak ustávají v činnosti. Pokud by se povedlo navodit podobný stav uměle, např. lékem, dovolilo by to pacientům zhubnout bez extrémního cvičení nebo drastických změn ve stravě.

Výzkumníci z australské Flindersovy univerzity vedení Damienem Keatingem se zaměřili na gen RCAN1. Také oni začali tím, že vyřadili laboratorním myším gen z činnosti metodami genového inženýrství. Tato zvířata netloustla, ani když je vědci krmili potravou s vysokým obsahem tuku. Absence genu RCAN1 a hlavně bílkoviny, která se podle něj v buňkách vyrábí, výrazně posílila přeměnu „nezdravého“ bílého tuku, jenž je rezervoárem energie, na zdravý hnědý tuk, který naopak energii spaluje.

Účinek blokády genu se projevil především v době, kdy myši odpočívaly. Nyní Keating se svými spolupracovníky zjišťuje, zda by potlačení aktivity genu RCAN1 působilo podobně i na člověka. Neobešlo by se to bez rizika, protože jednou z úloh genu je chránit buňky před stresovými podněty schopnými vyvolat neurodegenerativní onemocnění, jako je Alzheimerova choroba.

„Vyvinuli jsme řadu molekul zacílených na protein, který se podle tohoto genu v buňkách syntetizuje. Nyní v testech zjišťujeme, zda by se daly využít jako nové léky proti obezitě,“ říká Keating. „Zajistily by intenzivnější spalování tuků během odpočinku. To znamená, že tělo by ukládalo méně tuku, aniž by člověk musel omezit příjem potravy nebo více cvičit.“

Podobný výzkum běží po celém světě na mnoha frontách. Od objevů genů regulujících metabolismus k lékům proti obezitě však vede dlouhá cesta. V organismu laboratorních zvířat nebo v lidských buňkách pěstovaných v laboratorních podmínkách není problém vyřadit gen z činnosti a zjistit, jaká role mu v regulaci metabolismu náleží. Dá se k tomu využít technologie CRISPR, která dovoluje přesně zacílený zásah do genomu. Pro člověka by však bylo vyblokování genu v těle nebezpečné.

Geny často plní hned několik funkcí a metabolismus tuků, produkce energie či ukládání tuků mohou představovat jen část jejich „pracovní náplně“. Po vyblokování genu by tak hrozilo široké spektrum nežádoucích vedlejších účinků. Přesto mohou objevy genetiků významně přispět k vývoji nových léků proti obezitě. Když vědci odhalí mechanismy, jimiž tělo metabolismus reguluje, mohou následně pátrat po molekulách, které specificky posílí, nebo naopak zabrzdí vybraný proces. 

Na první pohled to může znít úsměvně, ale vyvinout spolehlivě fungující toaletu pro vesmírné mise patří k překvapivě složitým technickým výzvám. Prostředí mimo Zemi – zejména mikrogravitace, extrémní teploty a vakuum – totiž zásadně mění chování tekutin a významně komplikuje důkladné testování ještě před startem.

Velký úspěch s malou komplikací

Mise Artemis II byla z technologického i symbolického hlediska velkým úspěchem: čtyřčlenná posádka urazila během 10 dnů více než milion kilometrů, obletěla Měsíc a bezpečně se vrátila na Zemi. Přesto se během letu objevil nečekaný problém – nefungoval správně odvod moči z toalety.

Paradoxně přitom samotná toaleta fungovala dobře. Moderní systém nazývaný Universal Waste Management System představuje obrovský pokrok oproti dobám programu Apollo, kdy astronauti používali jen jednoduché sáčky. 

Nová toaleta v kosmické lodi Orion spacecraft je uzavřená, vyrobená z 3D tištěného titanu a nabízí i základní komfort, jako je soukromí nebo možnost vykonávat potřebu „najednou“. To u starších vesmírných systémů nebylo běžné. Během letů programu Apollo bylo například nutné obě potřeby (močení a defekaci) řešit odděleně a poněkud nekomfortně (viz Jak to dělal Armstrong?).

Splachování v mikrogravitaci

Potíže se objevily v systému odvádění moči. Takzvaná ventilační trubice se zhruba v polovině mise pravděpodobně ucpala. Příčinou mohlo být zamrzání moči nebo usazeniny z chemických přísad – přesná příčina komplikací je stále předmětem vyšetřování.

Tento zdánlivě drobný problém ale otevírá zásadní otázku: proč je vlastně tak těžké „spláchnout“ ve vesmíru? Na Zemi jsme zvyklí, že kapaliny jednoduše tečou díky gravitaci dolů. Ve vesmíru ale nic takového neplatí. V prostředí mikrogravitace se tekutiny pohybují nepředvídatelně – místo gravitace začnou dominovat jiné síly, například povrchové napětí nebo tvar potrubí.

To znamená, že moč se nemusí pohybovat směrem, který konstruktéři očekávají. Navíc přidání vzduchu, který by měl tekutinu „postrčit“, může vytvářet bubliny ulpívající na stěnách potrubí a způsobující ucpání. Situaci dále komplikují extrémní teploty a vakuum. Ve vesmíru může během krátké chvíle docházet k přechodům mezi extrémním horkem a mrazem. To zvyšuje riziko, že kapaliny v potrubí zamrznou nebo se budou chovat nepředvídatelně.

I když vědci dokážou tyto podmínky částečně simulovat v laboratořích na Zemi, nikdy nejde o dokonalý test. Skutečné chování systému se tak často ukáže až během letu. Systém UWMS byl před samotnou misí Artemis II testován také na ISS, ale ne v plně „lunární“ konfiguraci. Během testů na ISS se řešila hlavně ergonomie, spolehlivost, proudění vzduchu a částečně i práce s odpadem.

Prototyp, který obstál

Toaleta na palubě Orionu byla prototypem. Na rozdíl od systému na ISS, který recykluje moč na pitnou vodu, Orion odpad jednoduše vypouští do vesmíru. Astronauti tak mohou z okénka pozorovat drobné ledové částice, jak mizí v prostoru.

Navzdory problémům se ale ukázalo, že systém fungoval překvapivě dobře. Jediná výraznější závada během náročné mise dlouhé stovky tisíc kilometrů je spíše důkazem úspěchu než selhání.

Získaná data nyní pomohou vylepšit budoucí verze systému. Možná řešení zahrnují například přidání ohřívače, úpravu proudění vzduchu nebo změny v konstrukci potrubí. Jde o relativně malé úpravy, které ale mohou výrazně zvýšit spolehlivost. Ostatně, právě to bylo i jedním z důležitých úkolů mise Artemis II – test kosmické lodi v reálných podmínkách.

Celý příběh tak ukazuje, že i zdánlivě banální věci – jako je toaleta – se ve vesmíru mění v komplexní inženýrské problémy. A zároveň připomíná, že každý krok směrem k dlouhodobým misím, třeba zpět na Měsíc nebo jednou na Mars, vyžaduje zvládnutí i těch nejzákladnějších lidských potřeb.

Kniha Tovje vdává dcery začíná jako úsměvné dílko, ve kterém se řeší, zda prodat krávu a jak přesvědčit tvrdohlavou manželku o své pravdě. V pozadí příběhu se však nenápadně stupňuje nepřátelství ruské komunity, které vrcholí vyhnáním Židů z celé oblasti.

Začněme od Abrahama

Příběh židovského národa jako by byl jedinou dlouhou poutí. Patriarcha Abraham přivedl Hebrejce do „země zaslíbené“. Z ní pak někteří odešli do Egypta, odkud jejich potomky znovu vyvedl Mojžíš. Odvěká cesta však neskončila ani za Saula, Davida a Šalamouna. Po smrti moudrého krále byl navíc jednolitý stát roztržen a obě části se vydaly vstříc vlastnímu tragickému konci. Severní Izrael postupně ovládli Asyřané, zatímco Judsko se dostalo pod jho Babylonu.

Tyto události odsoudily Židy k životu v diaspoře, tedy vyhnanství mimo mateřské území. Stav bezdomoví ještě potvrdilo vyrabování a rozbití Jeruzalémského chrámu římskými vojáky v roce 70 n. l. Pro národ bez vlasti se jednalo o tragédii zcela apokalyptických rozměrů.

Dvě ruce jediného těla

Už v prvních staletích našeho letopočtu proto najdeme židovské osídlení na Krymu, ve Středomoří, Malé Asii či střední Evropě. Židé přitom stále drželi při sobě, ctili předky, jediného Boha a slavili svátky. Přesto se však stalo to, co se stát muselo. Lidé, kteří žili v různých zemích, různých klimatech a různých podmínkách se navzájem vzdálili a jejich vývoj se vydal odlišnými směry. Tak vznikly dvě svébytné kulturní a náboženské tradice, Aškenázové a Sefardi.

Sefardi žili především na Pyrenejském poloostrově či jinde ve Středomoří. Většinou šlo o území ovládaná Araby, později i Turky – ale pod muslimskými vládci se jim dýchalo mnohem lépe, než by se mohlo zdát. Aškenázské komunity bychom na druhou stranu našly v Německu a Francii a později až k Baltu a Dněpru.

Rasa nepřátelská Bohu

První zásadní komplikaci pro život Aškenázů přineslo vyhlášení první křížové výpravy v roce 1095 papežem Urbanem II. (pontifikát 1088–1099). Dobový kronikář vkládá křižákům do úst slova: „Chceme jít bojovat proti nepřátelům Boha na Východě, ale máme před očima Židy, rasu nepřátelštější Bohu než jakákoliv jiná (...)“  Tím boží bojovníci vlastně říkají, že se pro trochu toho vraždění nemusí plahočit tak daleko, když se mohou snadno realizovat na synech vyvoleného národa.

Početné zástupy židovských utečenců se tedy vydaly hlouběji na východ. Odcházely především do Polska a na Litvu, kde jim místní vládci nabídli možnost usadit se. Židé tu získali privilegia, která určovala jejich právní postavení téměř až do 18. století, byť i zde docházelo k různým nenávistným excesům. Polsko a přilehlé oblasti se však postupně staly zásadním centrem jejich diaspory a zůstali jimi až do nacistické genocidy.

Pomoc proti „parazitům“

Zásadní předěl přineslo takzvané trojí dělení Polska (1772–1795), kdy se mnoho polských Židů dostalo pod ruskou nadvládu. Ruská carevna Kateřina II. (vládla 1762–1796) proto zřídila takzvané pásmo osídlení a Židé se nesměli usazovat na východně od linie Riga–Rostov na Donu. Důvodem takto radikálního kroku byly pravděpodobně obavy místních kupců z nenadálé konkurence a stížnosti na „parazity“, kteří neobdělávají půdu, ale chtějí se sytit jejími plody. Tato hranice zůstala platná až do roku 1917.

Car Mikuláš I. (vládl 1825–1855) chtěl židovské obyvatelstvo integrovat do „normální“ společnosti, ovšem s tím, že by se kvůli tomu mělo zříct své „škodlivé“ věrouky. Židům tedy například bylo dovoleno sloužit v armádě, ale jejich služba trvala 25 let.

Ke skutečnému zlepšení situace došlo až za Alexandra II. (vládl 1855–1881). Jeho vláda přinesla velké množství reforem, které předpokládaly postupnou emancipaci. Dokonce bylo možné opustit zmiňované pásmo, i když jen za přesně vymezených podmínek. Právě v tomto období se Židé začali více zapojovat do života společnosti, jejich rostoucí emancipace však živila i pod povrchem sílící antijudaistické nálady.

Zavraždili báťušku cara!

Ty pak velice záhy získaly jasný směr. Dne 1. března roku 1881 byl na cara spáchán atentát skupinou Narodnaja volja. V ní byla i Židovka Gesja Gelfmanová, jejímž úkolem bylo zabezpečovat přístřeší pro další členy skupiny. Její původ však využil tisk. 

Panovníkova smrt byla prezentována jako výsledek zlovolného židovského spiknutí a spontánní násilnosti, které následovaly, daly vzniknout slovu pogrom. Mimochodem, dalším židovským carovrahem měl být i Ignacy Hryniewiecki. Ten atentát skutečně spáchal, nebyl však Žid.

Za Alexandra III. (1881–1894) byly protižidovské násilnosti téměř na denním pořádku a historik Simon Dubnow se dokonce domnívá, že je mohla organizovat státní moc. Zajímavé je, že strůjcem těchto dramat byly malé, třeba jen desetičlenné skupiny, které vždy přijely do nějaké vísky, rozpoutaly masakr a poté ji zase opustily. Místní obyvatelé přitom nezůstávali jen pasivními diváky, neboť se chutě obohacovali při rabování židovských obchodů. Všem bylo jasné, že si za to lakomí Židé mohou sami a že jde jen o spravedlivou odplatu.

Ačkoliv je britský tank Mark VI většinou v literatuře uváděn jako samostatný typ, ve skutečnosti šlo o vrchol vývoje celé řady lehkých obrněnců. Ten započal již v roce 1928, kdy vznikl tančík Carden-Loyd VIII: kompaktní stroj s dvojčlennou osádkou a kulometem v otočné věži, jehož hmotnost činila 3,2 tuny.

O několik let později na konstrukci navázal typ Light Tank Mark I, který zavedl odpružení typu Horstmann. Po důkladných testech přišel vylepšený design Mark II následovaný typy Mark III a Mark IV. Každá další verze přinesla větší či menší úpravy – za všechny jmenujme lepší chlazení motoru, odlehčenou kostru korby či použití cementovaného pancíře. Koncepčně se ale jednalo o stále stejné dvojmístné stroje, u nichž se musel velitel věnovat také obsluze hlavní zbraně. 

Více místa pro rádio

Větší průlom nastal až v roce 1935, kdy továrna Vickers-Armstrong představila lehký tank Mark V. Ten přebíral základní konstrukci svých předchůdců, nově ale disponoval dvojmístnou věží s prostorem pro střelce. Užitečnou novinkou byla také radiostanice, která nahradila do té doby používané praporky a ruční signály. Dosavadní výzbroj dvojice kulometů puškové ráže navíc ustoupila zbrani Vickers kalibru 12,7mm. O rok později továrna dodala další vývojový stupeň s označením Mark VI. 

Konstrukce nové verze zachovávala podobné uspořádání jako její předchůdci, takže řidič seděl v levé části přídě a v pravé se nacházel motorový prostor. Velitel a střelec měli stanoviště ve věži zvětšené kvůli výhodnějšímu umístění rádia. Pro lepší přehled o okolí měl velitel k dispozici věžičku s průzory.

Výzbroj tanku zůstala stejná jako u Mark V, tedy jeden 12,7mm kulomet Vickers doplněný spřaženým kulometem puškové ráže. Palebnou výzbroj doplňovaly dva vrhače dýmovnic po straně věže a pancíř měl oproti předchozím modelům zesílenou tloušťku na maximálních 14 mm na čele korby a věže.

O pohon se staral benzinový šestiválec Meadows, s nímž Mark VI dosahoval rychlosti až 56 km/h na silnici a dojezdu asi 200 km. Podvozek typu Horstmann sestával ze čtyř pojezdových kol na dvou kyvných vozících, které doplňovalo vpředu umístěné hnací kolo a jedna vratná kladka. Toto uspořádání nabízelo poměrně komfortní jízdu, kvůli krátkému podvozku se ale vozidlo v terénu silně kymácelo a znemožňovalo tak přesnou střelbu za pohybu. 

Postupný vývoj

Jelikož šlo v podstatě o pouhé vylepšení předchozích typů, neviděli představitelé Královského tankového sboru důvod ke zkouškám prototypů a tank putoval rovnou do výroby. Sériová produkce Mark VI se rozjela v roce 1936; původně ji zajišťovala jen továrna Vickers-Armstrong, koncem 30. let se ale zapojily i další společnosti.

Britská armáda objednala čtyři série o několika desítkách kusů, které podrobila důkladným testům. Ty zahrnovaly i náročné terénní zkoušky v egyptské poušti. Z těchto sérií stojí za zmínku také tank se sériovým číslem T1667, u nějž podnik Vickers-Armstrong pokusně instaloval zvětšenou věž se 40mm kanonem 2-pounder. Daný kus v roce 1938 prošel armádními zkouškami, ani přes výrazné zvýšení palebné síly se ale do výroby nedostal. 

V dalších letech továrna design i nadále vyvíjela. Ještě v roce 1936 začala z linek sjíždět vylepšená verze Mark VIA, která v zájmu snížení výrobních nákladů zavedla osmibokou věž a šestibokou velitelskou věžičku. Viditelným rozdílem bylo také přemístění vratké kladky podvozku ze zadního kyvného vozíku na bok trupu. Výkon motoru zůstal stejný, nově se však do tanku montoval mírně vylepšený agregát Meadows ESTB.

V roce 1937 následovalo vozidlo Mark VIB s modernější radiostanicí, pancířem zesíleným na 16 mm a lafetou na věži pro lehký kulomet Bren. Se zhruba 1 000 vyrobenými kusy mělo jít o vůbec nejpočetnější variantu.

Třiadevadesát kusů Mark VIB bylo dokončeno v subverzi určené speciálně pro službu v Indii. Tyto stroje se od zbytku série lišily vylepšenou ventilací a nahrazením velitelské věžičky otočným periskopem. Těsně před vypuknutím války pak došlo k poslední významné modifikaci designu, když padlo rozhodnutí nahradit vodou chlazené kulomety Vickers. Primární zbraní se tak nově stal vzduchem chlazený kulomet Besa Mk.I kalibru 15 mm, jenž vznikl úpravou původně československého ZB-60. 

Kulomet používal munici 15×104mm a dokázal na vzdálenost 100 m probít až 29 mm silný plochý pancíř. Sekundární výzbroj tvořil spřažený kulomet Besa ráže 7,92 mm; i v tomto případě šlo o převzatý čs. design, jmenovitě těžký kulomet vz. 37. Uvedeným způsobem přezbrojené stroje dostaly označení Mark VIC a mimo jiné získaly i zmíněný otočný periskop, původně navržený pro „indické“ tanky.

Vickers-Armstrong Mark VIC

• Osádka: 3 muži
• Délka: 4 m
• Šířka: 2,1 m
• Výška: 2,2 m
• Hmotnost: 5,2 t
• Motor: benzinový šestiválec Meadows EsTB (66 kW)
• Max. rychlost na silnici: 56 km/h
• Pancéřování: 4–16 mm
• Výzbroj: 1× 15mm kulomet BEsa (400 nábojů), 1× 7,92mm spřažený kulomet (2 500 nábojů)

U tankistů i průzkumníků

Než se zaměříme na organizaci strojů Mark VI na bojišti, je třeba krátce pojednat o tehdejší britské obrněné doktríně. Ta dělila tanky na lehké, křižníkové a pěchotní, kdy každý druh měl na bojišti svou vlastní roli. Lehkým obrněncům náležely primárně průzkumné a strážní úkoly, což z nich činilo faktickou náhradu jezdectva. Tyto stroje měly operovat na křídlech či v předvoji mateřské formace, zjišťovat dispozice protivníka a poskytnout včasné varování před nepřátelskými útoky. Neméně důležitou roli hrály lehké tanky v britských koloniích, kde střežily důležité objekty a komunikace, případně potlačovaly lokální povstání. 

Z organizačního hlediska se s tanky Mark VI setkáme nejčastěji ve dvou typech formací – v lehkých obrněných brigádách a v obrněných průzkumných plucích. První zmíněné útvary působily v řadách obrněných divizí, jež dle řádů z roku 1940 sestávaly každá ze tří pluků. Pluk tvořily tři eskadrony, přičemž dvě disponovaly lehkými tanky a třetí používala tanky křižníkové. Samotné eskadrony se skládaly ze 4–5 čet po třech strojích, které doplňovala velitelská sekce.

Obrněné průzkumné pluky se naopak přidělovaly k pěším divizím, pro které rekognoskovaly terén v předvoji či na křídlech mateřské formace. Oproti lehkým obrněným brigádám tady Mark VI působily po boku pásových vozidel Scout Carrier neboli průzkumné verze slavného víceúčelového typu Universal Carrier. Jeden jízdní pluk čítal celkem 28 lehkých obrněnců, 44 scout carrierů a 489 mužů rozdělených mezi tři bojové eskadrony, jednu štábní eskadronu a plukovní velitelský odřad. Bojové eskadrony tvořil velitelský odřad, dvě tankové čety a čtyři čety se scout carriery.

Tvrdý střet s realitou

Ač nesl Mark VI jen lehkou výzbroj, jeho nízká cena a výrobní jednoduchost z něj v předvečer druhé světové války učinily vůbec nejpočetnější obrněnec v britském inventáři. Když pak do Francie na podzim 1939 dorazil Britský expediční sbor (BEF), tvořilo jeho součást i sedm průzkumných obrněných pluků. Po německé invazi do Francie v květnu 1940 následně dorazila na frontu i 1. obrněná divize se svou lehkou obrněnou brigádou. Další desítky Mark VI sloužily napříč různými formacemi v roli spojovacích či velitelských vozidel. Již první střety s Wehrmachtem ovšem ukázaly, že Mark VI i jiné britské lehké tanky jsou na moderním bojišti téměř bezcenné. Velkorážné kulomety Mark VI nedokázaly na bojovou vzdálenost vyřadit ani ty nejlehčí panzery, zatímco tenký pancíř je činil zranitelné vůči prakticky všem protitankovým zbraním nepřítele. 

Jak navíc naznačuje výňatek z kroniky 5. královského inniskillingského dragounského gardového pluku, nešlo o jediný problém Mark VI: „Eskadrona A postupovala vpřed, jejich takzvané protitankové kulomety ale neměly na německé tanky prakticky žádný účinek. Eskadrona musela ustoupit a ztratila několik obrněnců i s osádkami… Mark VIB byl nejen lehce pancéřován, ale měl tak špatné odpružení, že při jízdě terénem nenabízel ani výhodu rychlosti...“

Krví zaplacená zkušenost

Ztráty mluví za vše – do pádu Francie odepsalo britské ministerstvo války oficiálně 340 kusů Mark VI, některé zdroje ale hovoří až o 415 strojích. Většinu z tohoto počtu tvoří tanky zanechané ve Francii po evakuaci britských jednotek z Dunkerku a dalších přístavů. Němci využili malý počet kořistních strojů pro výcvikové účely pod označením leichte PzKpfw Mk. VIB 735(e) a Mk. VIC 736(e). Německý konstruktér Alfred Becker pak nejméně 12 vozidel přestavěl na 105mm samohybné houfnice Geschützwagen Mk.VI(e).

Ačkoliv Mark VI utrpěl ve Francii vážné ztráty, stále zůstával nejpočetnějším obrněncem v britském inventáři. Vzhledem k nedostatku těžších typů tak mnohé jednotky musely vzít zavděk alespoň lehkými tanky. Mark VI měla k dispozici také velká část jednotek domobrany, kde sloužily primárně pro hlídkování podél pobřeží v očekávání německého vylodění. 

Prozatímní nedostupnost těžších typů rovněž znamenala, že Mark VI prošel i dalšími boji, zejména na severoafrickém válčišti. Tam se vozidlu tváří v tvář italské armádě zpočátku dařilo, neboť protivník měl v oblasti jen kulometné tančíky a obrněné automobily. Když ale Mussoliniho režim do Afriky dopravil lépe vyzbrojené typy (například střední M13/40 se 47mm kanonem), začaly ztráty britských lehkých tanků rychle narůstat. 

Jmenovat můžeme například boje u Sidi Barrani v září 1940, kde 3. pluk králových husarů ztratil celou jednu eskadronu tanků Mark VI. Stroje při útoku na italské pozice zapadly v solném močálu a jeden po druhém je vyřadila italská protitanková děla.

Starý tank v nové válce

Kromě severní Afriky se vozidla Mark VI objevila i jinde: v Řecku je nasadil 4. královnin vlastní husarský pluk, který utrpěl vážné ztráty při snaze zastavit postupující německé tanky a většinu přeživších strojů musel opustit během evakuace z Řecka.

Podobný osud čekal i tanky, nasazené na Krétě. Jedna eskadrona z řad 3. králova vlastního husarského pluku putovala až do jihovýchodní Asie s úmyslem posílit obranu Singapuru, po pádu města ale zamířila na Jávu. Tam se britští tankisté zúčastnili několika střetů s Japonci a po kapitulaci obránců ostrova museli zbývající vozidla sami zničit. 

Úspěchů typ Mark VI dosáhl jen tehdy, pokud čelil slabě vyzbrojenému nepříteli. To se stalo například v Iráku, kde tyto stroje na jaře 1941 pomohly potlačit protibritské povstání a doprovázely obrněné kolony. V červnu téhož roku se pak tanky zapojily i do invaze do Sýrie, držené silami vichistické Francie, a využily své mobility pro rychlé zajištění území. Šlo přitom o jedno z posledních bojových vystoupení Mark VI; výroba se zastavila již v roce 1940 po dokončení 1 682 kusů všech verzí a od půlky roku 1941 začal být typ ve službě nahrazován americkými lehkými tanky M3 Stuart.

Zbývající kusy Mark VI následně dosloužily v zázemí, kde plnily výcvikové a strážní úkoly. Jednalo se o tečku za kariérou stroje, který byl plodem zastaralé doktríny a vycházel ze špatných předpokladů. I z toho důvodu nelze než konstatovat, že v moderní mechanizované válce Mark VI nedosáhl prakticky žádných úspěchů.