Květnovou noc proťal řev a výstřely z pušek. Dům farmáře a podporovatele otrokářství Jamese P. Doyla na východě Kansasu obklopila skupina osmi po zuby ozbrojených mužů. Jejich vůdce – známý abolicionista John Brown – poté donutil nešťastníka a jeho dva syny vyjít ven, kde je spolu se svými příznivci nemilosrdně zavraždili. 

Poté se celá skupina vydala za svým dalším cílem, Allenem Wilkinsonem, kterého radikální bojovníci za svobodu navzdory prosbám jeho nemocné manželky vyvlekli z obydlí, ubodali a nechali ležet u cesty. Poslední obětí se té noci stal jistý William Sherman, kterého ozbrojenci podrobili ostrému výslechu ohledně jeho činnosti a názorů, a když je jeho odpovědi neuspokojily, zabili ho a jeho tělo vhodili do potoka. Psal se rok 1856 a John Brown právě vyrazil na svou krvavou válečnou stezku proti otroctví.

Musíme dělat víc!

Amerika okolo poloviny 19. století byla tvrdé místo. Zatímco v srdci Evropy sepisoval František Palacký svoje Dějiny národu českého a malá Barunka navštěvovala s babičkou paní kněžnu, za oceánem panovaly trochu jiné poměry. Obrovité Spojené státy obývali vedle původních indiánských obyvatel přistěhovalci z různých částí světa – a ne všichni dobrovolně. Na americkém jihu dosud vládlo otrokářství a více než tři miliony černochů musely často za nelidských podmínek dřít na své pány. 

Stále sílící abolicionistické hnutí se střetávalo s mocnou plantážnickou lobby a obě strany nasazovaly k potření svých protivníků nemalé prostředky. V obrovské, stále ještě řídce osídlené zemi, v níž bylo vlastnictví střelné zbraně normou, navíc často platilo spíše právo silnějšího než zákony.

A v tomto světě vyrůstal i malý John Brown (1800 až 1859). Jeho otec Owen – koželužník a zapálený evangelikální křesťan – otrokářství nenáviděl. Účastnil se besed za jeho zrušení a jeho dům sloužil jako úkryt v rámci takzvané „podzemní železnice“ – sítě útočišť, kterými prchali černoši z jihu na sever USA a do Kanady. Když ale malý John ve svých dvanácti letech viděl, jak jistý farmář brutálně bije svého malého otroka lopatou, rozhodl se, že je třeba dělat mnohem víc.

Před Bohem a svědky...

O několik let později se John Brown osamostatnil a vyzkoušel různá pole působnosti. Podnikal v koželužství, choval koně a ovce, pracoval v bance, spekuloval s cennými papíry a živil se jako zeměměřič. V některých chvílích života byl velmi zámožný, ale několikrát také zbankrotoval a musel začínat od nuly. Krátce studoval na kazatele, ale oční vada mu zabránila vzdělání dokončit – celý život však zůstal zapáleným křesťanem výrazně ovlivněným puritánskou výchovou. Nepil alkohol ani kávu, nekouřil, zato vytrvale studoval Bibli a historické knihy. Se dvěma manželkami zplodil celkem 20 dětí, ale mnoho z nich se dospělosti nedožilo.

Navzdory pestrému pracovnímu i osobnímu životu však své poselství viděl jinde, jeho vlastními slovy: „Před Bohem a před svědky zasvěcuji svůj život zničení otroctví!“

A rozhodně nemělo zůstat jen u slov. V roce 1825 v městečku Richmond v Pensylvánii postavil velkou farmu s koželužnou, jejíž součástí byla i prostorná místnost sloužící k ukrývání otroků na útěku. Odtud Brown na svém voze sloužícím k převozu kůží pašoval uprchlíky dál na sever. Navíc obchody šly dobře, a tak abolicionista brzy zakoupil po cestě i další nemovitosti, které sloužily podobnému účelu. A nešlo o malý podnik – podle moderních historiků pomohl touto cestou za deset let provézt do Kanady na 2 500 lidí.

Později se přestěhoval do Ohia a potom do Springfieldu v Massachusetts, kde v zásadě provozoval podobnou praxi – podnikání, z jehož zisků financoval budování podzemní sítě úkrytů a podporu různých abolicionistických aktivit. Peníze posílal také černošským organizacím, které se snažily pomoci bývalým otrokům se založením vlastního hospodářství či podniku. S tím, jak abolicionistické hnutí sílilo, ale přibývaly i konflikty, které měly stále násilnější charakter. 

První krev

Zcela zásadním momentem boje proti otrokářství i života Johna Browna se stal oficiální vznik státu Kansas v roce 1854. Jeho obyvatelé měli ve volbách rozhodnout, jak se postaví k otázce vlastnění jiných lidí, a obě strany se připravovaly na osudové střetnutí. Do Kansasu mířili podporovatelé znepřátelených táborů, aby zajistili vítězství otrokářství nebo svobody. A do nového státu vyrazil také Brown s rodinou – o tom, jakou volební kampaň očekávali, svědčí i to, že vůz, v němž do nového domova cestovali, byl doslova nacpán zbraněmi a municí.

Na přelomu roku 1855 a 1856 pak v kansaském pohraničí probíhala téměř regulérní občanská válka. Jezdci ze sousedního Missouri podporující otrokářství podnikali rychlé výpady, při nichž napadali domy abolicionistů a vyhrožovali jim i jejich rodinám. V květnu pak situace vygradovala vypálením hotelu Free State a zničením dvou novinových redakcí podporujících „svobodný Kansas“. 

Událost Johna Browna rozlítila natolik, že se rozhodl vzít věci do svých rukou. Spolu se svými čtyřmi syny a několika dalšími příznivci podnikli již zmíněný nájezd na domy význačných podporovatelů otrokářství, jejich majitele chladnokrevně povraždili a jejich těla posekali mačetami.

Krvácející Kansas

Masakr i jeho provedení vyvolaly zděšení. „Zpráva o hrůzné události se rychle rozšířila po celém území a přinesla s sebou záchvěv hrůzy, jaký lidé, jinak na zabíjení zvyklí, dosud nepocítili.“ Okamžitě se také ozvalo volání po odvetě. Za Brownem vyrazila trestná výprava tří desítek podporovatelů otrokářství vedených právníkem a spisovatelem Henrym Clayem Patem. Válečné štěstí se k nim však rychle obrátilo zády.

Devět abolicionistů je za úsvitu 2. června překvapilo a z lovce se stala kořist. Po tříhodinové přestřelce, známé jako bitva u Black Jacku, Pate a asi 20 jeho mužů (zbylí uprchli) složilo zbraně. „Brown s pouhými osmi příznivci přepadl Henryho Patea, který měl k dispozici pětadvacet dobře vyzbrojených a vycvičených mužů. V tomto střetu si tak dobře zvolil postavení a tak rozhodně zaútočil na protivníka, že ten nemohl ani utéct, ani bojovat, a byl proto donucen vzdát se, byť měl skoro trojnásobnou přesilu,“ popsal střetnutí novinář a spisovatel Frederick Douglass.

Boje a přestřelky však pokračovaly. V srpnu překročilo z Missouri hranici Kansasu na 300 jezdců vedených generálem Johnem Reidem. Jejich cílem bylo potlačit abolicionistické síly, a především dopadnout Johna Browna. K hlavnímu střetnutí došlo u Osawatomie – odpůrci otrokářství se zde opevnili a v nastalé přestřelce zabili až 20 útočníků a dvakrát tolik zranili. Přesila ale tentokrát byla příliš velká. Takže se Brown a jeho přeživší spolubojovníci následně stáhli do lesa a město nechali napospas nepříteli.

Situace ale už zašla moc daleko. Během několika měsíců zahynuly desítky lidí na obou stranách, a nový guvernér Kansasu John Geary se proto pokusil uklidnit situaci vyhlášením amnestie a výzvou oběma stranám, aby se vzdaly dalšího násilí. Situace se sice znatelně zklidnila, ale zcela zabránit dalším nepokojům se nepodařilo. Jedním z těch, kdo se s novým příměřím smířit nehodlali, byl i John Brown.

Velké povstání otroků

Během bojů v Kansasu projevil fanatický abolicionista obrovskou odvahu i velitelské schopnosti, avšak zaplatil vysokou cenu, když mu nepřátelé zabili několik synů. Stal se však symbolem – zatímco na svobodomyslném severu byl oslavován jako neohrožený bojovník za svobodu, na jihu jej měli za fanatického šílence a podlého teroristu. Jeho největší kousek však měl teprve přijít.

Brown se už dlouho zabýval vyvoláním velkého povstání otroků, které by otřáslo tímto systémem v jeho samých základech. Plán byl jednoduchý – on sám s dobře ozbrojenou skupinou přívrženců obsadí město Harpers Ferry v západní Virginii, kde se také nacházela tvorána na zbraně a zbrojnice. Tento úspěch měl motivovat otroky z okolních farem i různé Brownovy podporovatele na severu, aby se k rebelii připojili. Poté by se početná skupina vzbouřenců stáhla do Apalačského pohoří, odkud by podnikala pravidelné nájezdy na pozice otrokářů, vnášela do jejich řad strach a postupně osvobozovala další a další černochy.

V letech 1857 a 1858 objížděl Brown příznivce abolicionistů na severu USA a v Kanadě, vysvětloval své představy a snažil se získat peníze a zbraně. Vše poněkud komplikovalo, že musel jednat tajně, neboť příprava podobné akce pochopitelně nesměla uniknout na veřejnost.

Řada vlivných osobností, které jej dříve podporovaly, také zaujala zdrženlivé stanovisko – přece jen ozbrojená rebelie spojená s krveprolitím byla něco jiného než pašování uprchlých otroků přes hranice. Zároveň střízlivější osobnosti upozorňovaly, že se jedná o sebevražednou misi, která nakonec může celé věci spíše uškodit a obrátit veřejné mínění proti abolicionismu.

Konec nadějí

Přesto se nakonec podařilo shromáždit poměrně slušnou sumu peněz i dost zbraní k provedení první fáze akce. Brown dokonce nechal vyrobit 1 000 kopí, kterými měli být vyzbrojeni osvobození otroci, kteří neuměli střílet. Horší to bylo s dobrovolníky, těch se nakonec přihlásily pouhé dvě desítky. Nikdo ale nepochyboval, že po prvních úspěších se jejich řady rozrostou. 

A zprvu se zdálo, že se plán může zdařit. Po dlouhých přípravách přitáhl Brown 16. října 1859 se svými muži do Harpers Ferry a bez obtíží město obsadil. Poté zaslal do okolí výzvu k velkému povstání otroků – očekávaná odpověď ale nepřišla. Navíc povstalci dostali méně času, než kolik potřebovali. Již o dva dny později na místo dorazila americká námořní pěchota. Když abolicionisté odmítli kapitulovat, strhla se krátká bitva, při níž většina Brownových mužů padla nebo byla zajata. On sám utrpěl zranění hlavy, byl zatčen a vyslechl si obvinění z velezrady, vraždy a spiknutí.

Následující soudní proces ve Virginii byl nepochybně jednou z nejsledovanějších a nejemotivnějších událostí, jaké Amerika do té doby zažila. Zatímco zastánci otrokářství jásali a volali po krvi, množily se též žádosti o milost a osvobození. Skupina Brownových příznivců dokonce infiltrovala vězení, v němž se nacházel, a nabídla mu možnost útěku – již téměř šedesátiletý muž však tuto možnost odmítl. Naopak, celý proces využil k prezentaci svých myšlenek. Ochotně hovořil s novináři, diskutoval s politiky a odpůrci, kteří jej navštívili v cele, a rozesílal dopisy na všechny strany.

„Je mi líto nebohých otroků, kterým nikdo nepomůže. Proto jsem zde – nikoliv proto, abych dal průchod nějaké osobní nevraživosti, odplatě či záštiplné povaze. Jde o můj soucit s utlačovanými a pokořenými, kteří jsou lidmi stejně jako vy a v očích božích mají tutéž hodnotu,“ hájil se v projevu před porotou.

Duch kráčí dál

Navzdory všemu však o rozsudku nemohlo být pochyb. Soud jej jako vůbec prvního Američana v historii shledal vinným z velezrady a odsoudil ho k oběšení. Dostal možnost naposledy povečeřet se svou ženou, sepsal závěť a odepsal na poslední dopisy. Dopoledne 2. prosince 1859 jej eskorta převezla na popraviště v Charles Townu, kde byl oběšen. Jeho poslední slova zněla zlověstně a bývají často připomínána jako proroctví blížící se občanské války: „Zločiny této provinilé země mohou být očištěny pouze krví...“

Samotná poprava představovala nevídaný spektákl. Úřady se obávaly násilností a pokusu o útěk, proto Brownovu cestu pod šibenici střežilo na 2 000 vojáků – jeden z novinářů poznamenal, že Charles Town do té doby tolik uniformovaných lidí nespatřil. Kapely vyhrávaly, prodávalo se občerstvení a suvenýry. Objevily se také osobnosti, které se měly výrazně zapsat do dějin USA – například vrah Abrahama Lincolna John Boots nebo významní konfederační generálové Robert Lee a Thomas „Stonewall“ Jackson.

Jasně se tak ukázalo hluboké rozdělení země. Zatímco jih jásal nad smrtí svého „největšího nepřítele“, psaly se oslavné články, a lidé dokonce skoupili na kusy rozřezanou oprátku, na níž byl Brown oběšen, na severu panovala pochmurná nálada. V Bostonu byly staženy vlajky na půl žerdi, v Albany vystřelila stovka děl čestnou salvu. Po celé zemi zněly kostelní zvony, pořádala se shromáždění a finanční sbírky na podporu jeho vdovy. Vydávaly se také psané Brownovy projevy a již krátce po jeho smrti vznikly i první životopisy.

Jeho mučednická smrt tak nakonec boji proti otrokářství pomohla více, než pravděpodobně on sám čekal. Jak napsaly v den popravy jedny noviny v Massachusetts: „Teď budeme proti otroctví bojovat ještě tisíckrát více než kdy předtím.“ 

V noci z 14. na 15. dubna 1912 stál Frederick Fleet vysoko v koši na stěžni Titanicu a upřeně sledoval temnou hladinu severního Atlantiku. Moře bylo klidné, téměř zlověstně tiché. Právě tehdy zahlédl v dálce cosi nejasného – „černou masu“ vystupující nad hladinu. Byl to ledovec. A slavná zaoceánská loď mířila přímo na něj.

Námořník Fleet nezaváhal. Okamžitě zazvonil na lodní zvon – třikrát, což byl signál pro varování před ledovcem a ihned zatelefonoval na můstek. Do strážního koše byla zavedená přímá telefonní linka, která sloužila právě k rychlému hlášení hrozeb, aby mohla posádka na můstku reagovat bez prodlení.

Osudové škrábnutí

Jeho varování „Ledovec přímo před námi!“ se stalo jednou z nejznámějších vět v dějinách námořních katastrof. Posádka na můstku reagovala rychle a začala loď stáčet. Zpočátku se zdálo, že se zaoceánský parník nejhoršímu vyhne, jak dnes již víme, nestalo se tak. Námořník Fleet sledoval, jak bok lodi těsně míjí ledovec. Dokonce viděl, jak se po palubě sypou úlomky ledu. Náraz se zdál mírný – spíše škrábnutí než tvrdý náraz. Vypadalo to, že Titanic měl štěstí.

Ve skutečnosti ale došlo k fatálnímu poškození trupu pod hladinou. Voda začala pronikat do několika oddílů najednou. „Myslel jsem, že jsme to jen tak tak zvládli,“ vypověděl později Fleet. Ve skutečnosti ale bylo jasné, že loď je odsouzena k zániku.

Cesta sirotka na palubu největší lodi světa

Frederick Fleet se narodil roku 1887 v Liverpoolu a jeho dětství nebylo jednoduché. Nikdy nepoznal otce a matka ho opustila. Vyrůstal v pěstounské péči a už ve 12 letech nastoupil na výcvikovou loď. Právě tam začala jeho námořnická kariéra.

Postupně se vypracoval z pomocníka na plnohodnotného námořníka. Zkušenosti sbíral mimo jiné na lodi Oceanic, kde si osvojil roli hlídače – člověka, který musí mít neustále oči na stopkách. V roce 1912 nastoupil na Titanic, tehdy největší a nejluxusnější loď světa, vybavenou bazény, lázněmi i tělocvičnou. Nikdo netušil, že její první plavba bude zároveň poslední.

Práce hlídače nebyla jednoduchá. Fleet a jeho kolegové trávili dvouhodinové směny ve výšce asi 27 metrů nad palubou, kde sledovali obzor. Té osudné noci nastoupil Fleet službu v deset večer spolu s kolegou Reginaldem Leem. Byli upozorněni, že v oblasti se nachází velké množství ledu – některé lodě, například SS Californian, dokonce zastavily a čekaly až se rozední.

Šlo se katastrofě vyhnout?

Osudný ledovec Fleet zpozoroval krátce před koncem směny. A přestože reagoval okamžitě, srážce se vyhnout nepodařilo. Vzdálenost už byla příliš krátká a obří Titanic nedokázal změnit směr dostatečně rychle.

Po tragédii, při níž zahynulo asi 1500 lidí, se rozběhla vyšetřování v Británii i USA. Jednou z klíčových otázek bylo, zda bylo možné katastrofě zabránit.

Fleet během výpovědi uvedl zásadní detail: hlídači neměli k dispozici dalekohledy, přestože je standardně měli mít. Ačkoliv o ně žádali, zůstaly zamčené ve skříňce, k níž měl klíč důstojník, který byl před vyplutím přeřazen a klíč nevrátil.

Podle Fleeta mohly dalekohledy znamenat rozdíl – ledovec by možná spatřili dříve a loď by stihla manévrovat. Dodnes se ale vedou spory, zda by to skutečně stačilo. Někteří viní kapitána, jiní poukazují na kombinaci faktorů – rychlost, podmínky na moři i konstrukci lodi.

Celoživotní břímě

Frederick Fleet katastrofu přežil. Pomáhal s evakuací a byl pověřen velením jednoho ze záchranných člunů, ve kterém byla i známá přeživší Molly Brownová. Druhý den ráno je zachránila loď Carpathia.

Přesto ho události té noci nikdy neopustily. Dva měsíce po potopení Titanicu se vydal na moře na Olympicu, sesterské lodi Titanicu. Brzy však zjistil, že členové posádky, kteří přežili katastrofu, byli ostatními námořníky vnímáni odlišně. Byli pro ně ponurou připomínkou neštěstí, které si vyžádalo 1 500 obětí.

Na konci léta proto Fleet opustil společnost White Star Line. Následující dvě desetiletí plul s jinými společnostmi a po odchodu z námořní služby v roce 1936 pracoval jako stavitel lodí a pobřežní strážmistr. Během této doby se také oženil a dočkal se i dcery. Konec jeho života byl však tragický. Zemřel zapomenutý a pohřbený v neoznačeném hrobě. Až v roce 1993 mu společnost Titanic Historical Society zaplatila náhrobní kámen, který označuje jeho hrob v Southamptonu.

Těsně po Velkém třesku byl vesmír velmi horký, jakmile však dostatečně vychladl, oddělilo se záření od látky. Vznikaly první atomy, nicméně nezářily, takže se v kosmu dlouho nevyskytovaly žádné světelné zdroje a příznačně se mluví o tzv. temném období. 

Teprve asi 100–200 milionů let po Velkém třesku začala některá mezihvězdná mračna gravitačně kolabovat, načež se formovaly první protohvězdy a z nich stálice. Tuto prvotní generaci označujeme jako hvězdy populace III, do současnosti ovšem žádné nepřetrvaly.

Oproti svým dnešním protějškům byly chemicky velmi chudé, tvořil je pouze vodík a helium. I díky tomu však mohly být výrazně hmotnější, žily bouřlivě a krátce a vybuchovaly jako supernovy. Sehrály tak velmi důležitou roli v obohacení kosmu o chemické prvky těžší než helium, jež se staly součástí dnešních generací stálic.

Navíc svou svítivostí zejména v ultrafialové oblasti spektra ionizovaly okolní vodík a vesmír přešel z neutrálního stavu do ionizovaného. První hvězdy tedy plnily významnou úlohu v období tzv. reionizace kosmu 400–800 milionů let po Velkém třesku. Jen díky nim následně vznikaly galaxie a v nich stálice s planetami.

V létě roku 2023 narazili mořští biologové na něco, co vypadalo jako rekvizita ze sci-fi filmu: záhadnou zlatou hroudu ležící více než tři kilometry pod hladinou oceánu u pobřeží Aljašky. Objekt okamžitě vzbudil pozornost – nejen svým neobvyklým vzhledem, ale i tím, že nikdo nedokázal říct, co to vlastně je. Spekulace sahaly od podivného vajíčka až po dosud neznámou formu života.

Nečekaný objev během expedice

K objevu došlo během mise výzkumné lodi Okeanos Explorer, kterou provozuje americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA). Vědci zkoumali podmořskou horu v Aljašském zálivu pomocí dálkově ovládaných ponorek, když se na obrazovce náhle objevila podivná zlatá „hrouda“. Byla přichycená ke skále mezi běžně vypadajícími mořskými houbami.

Při bližším pohledu si výzkumníci všimli, že má tvar kopule s průměrem zhruba deset centimetrů a malou trhlinu u základny. Jeden z nich ji dokonce přirovnal k „žlutému klobouku“. Přestože bylo zřejmé, že jde o něco biologického, přesná identita zůstávala záhadou.

Vzorek byl odebrán a odeslán k podrobné analýze do Národního přírodovědného muzea. Na řešení se podílel tým odborníků z různých oborů – od morfologie přes genetiku až po bioinformatiku. Jak popsal biolog Allen Collins, šlo o „komplexní záhadu“, kterou nebylo možné rozluštit jedním jednoduchým postupem.

Tajemství z hlubokého moře

Klíčovou roli sehrála genetická analýza a detailní studium struktury objektu. Vědci zjistili, že záhadná „zlatá hrouda“ je tvořena vláknitým materiálem obsahujícím tzv. spirocysty – žahavé buňky typické výhradně pro žahavce, skupinu mořských bezobratlých, kam patří například medúzy či sasanky.

Rozhodující důkaz přineslo sekvenování DNA. Analýza ukázala, že získaný genetický materiál se výrazně shoduje s hlubokomořskými sasankami. Ještě přesnější srovnání mitochondriální DNA odhalilo téměř dokonalou shodu s druhem Relicanthus daphneae. Tajemná zlatá koule tudíž nebyla ani vejcem, ani novým organismem, ale strukturou, vytvořenou sasankou.

zdroj videa: NOAA Ocean Exploration, CC BY 4.0

Záhadou nicméně zůstával neobvyklý vzhled sasanky. I tuto část příběhu ale dokázali biologové rozluštit. Sasanky se přichycují k podkladu pomocí lepkavé látky, kterou samy produkují. Tato „kotva“ se nachází na spodní straně těla, takže ji běžně nevidíme.

Zlatá koule představuje právě tuto přichycovací strukturu, která se postupně vrství – jak sasanka roste, ukládá další a další vrstvy materiálu. Výsledkem je kompaktní, kupolovitý útvar, jaký vědci objevili na dně oceánu.

Druh Relicanthus daphneae byl sice objeven už v 70. letech, ale vědecky popsán byl až v roce 2006. Tyto sasanky žijí v extrémních hloubkách, často v blízkosti hydrotermálních průduchů, a jejich chapadla mohou dosahovat délky až dvou metrů.

Vědcům z Texas A&M University se podařilo vyvinout nosní sprej, který u stárnoucích myší zlepšil paměťové funkce a zároveň snížil zánět v mozku. Přestože jde zatím o experiment na zvířatech, tým věří, že by se podobný přístup mohl v budoucnu uplatnit i u lidí jako jednoduchá a neinvazivní alternativa k dnešním léčbám.

Protizánětlivé bubliny

Klíčem k terapii je potlačení tzv. neuroinflammagingu – chronického zánětu v mozku, který se s věkem hromadí a souvisí s úbytkem kognitivních funkcí i onemocněními, jako je Alzheimerova choroba.

Sprej obsahuje extracelulární vezikuly (EVs), mikroskopické „bubliny“ z lidských kmenových buněk naplněné proteiny a genetickými instrukcemi. Ty fungují jako doručovací systém, který po aplikaci nosem dopraví účinné molekuly přímo do mozku bez nutnosti invazivních zákroků.

Naděje pro léčbu demence

V experimentu dostaly 18měsíční myši (zhruba odpovídající lidem mezi 50 a 70 lety) dvě dávky spreje. Léčená zvířata si vedla lépe v testech paměti a vykazovala nižší zánět v hipokampu. 

Klíčovou roli hrají mikroRNA uvnitř vezikul, které regulují genovou aktivitu, tlumí zánětlivé signály a „resetují“ imunitní buňky mozku – mikroglie. Zároveň se zlepšuje funkce mitochondrií, takže neurony znovu získávají energii a vitalitu.

Výsledky naznačují nový způsob, jak zpomalit procesy vedoucí k demenci – jen v USA by do roku 2060 mohlo přibývat až milion nových případů ročně. Podobné terapie se už zkoumají i u mrtvice nebo poranění mozku.

Klíčovým krokem ale zůstávají klinické studie na lidech. Pokud se účinnost potvrdí, mohl by se v budoucnu objevit jednoduchý nosní sprej, který by nahradil dlouhodobou medikaci i invazivní zákroky.

Bitva o Alamo byla zásadní událostí Texaské revoluce, fakticky stála za „vznikem“ státu Texas coby nedílné součásti USA. Že to tenkrát obránci projeli na celé čáře? Navzdory proklamovanému nacionálnímu patosu o velké oběti statečných hrdinů to vlastně ani jinak dopadnout nemohlo.

V amerických hodinách občanské nauky nezaznívá celá řada faktů, které nabízejí alternativní pohled na celou Texaskou revoluci a bitvu o Alamo. Například chybějí informace, že američtí osadníci, kteří zamířili do jižních teritorií, vstupovali na území Mexika vědomě. A předtím přislíbili, že když jim bude pronajata mexická půda, budou hrát podle pravidel této země. 

Otrokáři v neotrokářském státu

V zásadě to znamenalo dvě věci: stát se katolíky, a také přijmout mexické státní občanství. Kolonisté ale ani na jedno z pravidel nedbali. Naopak se cítili velmi dotčeni, že jim bylo bráněno vytvářet protestantské kongregace. 

A nebo: odmítali se stát řádnými Mexičany a pak se ohrazovali, když jim byla upírána účast v mexických volbách, případně když jim nebyla umožněna volba v těch amerických. Zkrátka: přišli sice na území cizího státu, ale nechovali se tu zrovna jako na návštěvě.

Jedním ze zlatých pravidel Mexika bylo, že zapovídalo otroctví. Vzhledem k historickým zkušenostem se španělskou okupací se tomu nemůžeme moc divit. Američtí kolonisté ale s sebou otroky přivedli. Doufali, že na jejich dřině vybudují prosperující byznys tabákových a bavlníkových plantáží – tak jako v jiných regionech Států. Mexiko ale otrokářství považovalo za nekřesťanské a barbarské, a tak se snažilo o nápravu. K nelibosti příchozích Američanů. 

Podobně Mexičanům vadil zjevný rasismus Američanů, se kterým pohlíželi na indiány, mestice, kreoly a další míšence jako na druhořadé obyvatele. Snědší pleť a geneticky pestrou minulost měl přitom skoro každý Mexičan, a tak podobné pokusy o útlak od cizinců nepřijímali s nadšením.

Dělo vám nevrátíme!

Předehrou k Texaské revoluci byla v zásadě úplná malichernost, kterou kronikáři popisují jako slavnou bitvu u Gonzales. Mexičané si „naběhli“ přesně podle úsloví pro dobrotu na žebrotu. V roce 1831 totiž americkým osadníkům v okolí Gonzales zapůjčili zbraně, aby se mohli úspěšněji bránit proti nájezdům Komančů. V rámci výpomoci jim nabídli i jedno šestiliberní dělo. A když po čtyřech letech hrozba pominula, vyžádali si zapůjčenou výzbroj zpět. Američané to ale vnímali jako snahu o odzbrojení a Mexičany jako utlačitele. Atmosféra houstla. Když se plukovník Domingo de Ugartechea vydal se stovkou mužů dělo vyzvednout, shlukli se kolem zastaralého kanonu „revolucionáři“. Vztyčili na něm americkou vlajku a volali: „Jestli jej chcete, musíte si ho vzít.“ A tak se i stalo. 

Zajištění jednoho kousku artilerie ale americké osadníky neskutečně popudilo, a  tak zaútočili na ležení mexického oddílu. De Ugartechea, vida, že proti přesile nic nezmůže, zavelel k ústupu. Tím začala pro Američany revoluce. Mexiko celou událost vnímalo mnohem povrchněji, jako jednu z dalších provokací. A projevenou aroganci chtěli náležitě potrestat. Kam se ale viníci poděli? V Gonzales už k vidění nejsou. Tisícovka amerických dobrovolníků se totiž rozprchla, oficiálně se zdůvodněním, že se vrací domů pro proviant a munici. Což také dobře vysvětluje, proč se v Alamu nacházely jen necelé dvě stovky obránců.

V nepevné pevnosti

Volba Alama jako klíčového opevněného bodu také nepatřila k nejšťastnějším. Nebyla to žádná promyšlená fortifikace, jen misijní stanice, později lehce přestavěná tak, aby odolala nájezdům indiánů. Nepočítalo se s tím, že by snad někdy měla odolat dělostřelbě, leda tak šípům. Nejednalo se o nějaké odlehlé izolované orlí hnízdo a snadno ubránitelnou pozici.

Ze San Antonia, kam dorazil mexický generál Antonio López de Santa Anna, to sem byl jen kousek. A generálových 1 800 ostřílených vojáků s sebou mělo i děla. Bylo zřejmé, na které straně stojí výhoda.

Antonio López de Santa Anna se rozhodl zabránit nevyhnutelnému masakru a žádal vydání pevnosti bez boje. Po dlouhém vyčkávání, které si vyžádal velitel amerických sil William Travis, mu odpovědí byly jen peprné nadávky. Santa Anna se rozhodl, že obránce spíš přivede k rozumu hlad a žízeň, a tak nechal uzavřít celý perimetr. Vyčkával.

Kdo velí?

Bitva o Alamo tedy nebyla kontinuál­ním zápasem, vřavou zuřící třináct dní v kuse. Počínaje 23. únorem 1836 až do časného rána 6. března se vlastně nedělo vůbec nic. Tedy skoro. Většina z dobrovolníků doufala, že jim přijde na pomoc texaská armáda Sama Houstona. Za zdmi pevnosti bylo dusno. Travis přenechal velení „obrany“ Jamesi Neillovi, který nebyl mezi lidmi zrovna populární. Těsně před obléháním Neill odjel, aby se postaral se o svou nemocnou rodinu. A tak se ke slovu dostal plukovník Travis, který ale nebyl považován za právě zkušeného vojáka.

Došlo k roztržce a jeho následnému sesazení. Obrany se tak oficiálně ujal traper James Bowie. Ten své zvolení ale slavil alkoholem tak mocně, že ani nebyl schopen vydávat rozkazy. Po dvou dnech bylo rozhodnuto, že se Bowie a Travis budou o velení dělit – první si vezme na starost dobrovolníky, druhý regulérní armádu. Ano, velení obránců rozhodně nebylo jednotné a jednomyslné.

Zajatce nebrat

Z obležené pevnosti se podařilo uniknout poslovi, který se okamžitě vydal za generálem Samem Houstonem s akutní žádostí o zásoby a posily. Ten jich ale sám neměl nazbyt. Zvlášť poté, co se přibližně 350 mužů postavilo proti jeho rozkazu a vyrazili pevnůstce Alamo na pomoc. K místu nikdy nedorazili, mexické oddíly je nepřipravené zmasakrovaly po pár desítkách mil cesty.

O půl šesté ráno dne 6. března došla generálu Santa Anna trpělivost. Pochopil, že Američané hrají o čas, a tak dávají vůdci rebelů Samu Houstonovi prostor k vyzbrojení rebelů. Když předchozí pokusy o domluvu selhaly, nařídil Santa Anna útok. Obránci pevnosti dokázali v zoufalé situaci vyřadit z boje třetinu všech Mexičanů, ale poté, co padl Travis i Bowie, do čtyřiceti minut boj skončil. Mexický generál ušetřil jen ženy a děti, nikoho z mužů uvnitř pevnosti na milost nevzal.

I když Santa Anna pevnost dobyl, vítězství mu přišlo draho. Američané v celém Coahuila y Tejas už měli jasno, na kterou stranu patří. Prohráli sice ještě dvě bitvy v otevřeném poli, ale když 21. dubna 1836 nečekaně zaútočí na tábořící mexickou armádu u San Jacinta, která si už byla jistá svým vítězstvím, rovnováha se nečekaně vychýlí. Tu noc padne 700 mexických vojáků, 208 jich je raněno a 730 zajato. Texaské vojsko přitom mělo jenom devět ztrát na životech a 30 zraněných. Mezi zajatými je i generál Santa Anna, který se rozhodne podepsat příměří a vzdát se nároků na Texas. 

Sam Houston se tehdy stane pro celý národ oslavovaným hrdinou a všichni budou vzpomínat na obránce Alama, kteří svou obětí zásadní měrou přispěli k vítězství. To, že šance na jejich přežití byly minimální a nikdo jim vlastně nehodlal pomoci, se už ale většinou nedočteme. Byli jen oběťmi na oltáři Texaské revoluce. 

Ambiciózní projekt DESI (Dark Energy Spectroscopic Instrument) dosáhl zásadního milníku: dokončil plánované pozorování pro dosud nejdetailnější trojrozměrnou mapu vesmíru. Během pěti let vědci zaznamenali více než 47 milionů galaxií a kvasarů – tedy extrémně vzdálených a jasných objektů poháněných supermasivními černými dírami. Výsledkem je vůbec největší a nejpřesnější 3D mapa kosmu, jaká kdy vznikla.

Přístroj DESI, umístěný na čtyřmetrovém teleskopu Nicholase Mayalla v areálu Národní observatoře Kitt Peak v Arizoně, využívá 5 000 optických vláken, která každých zhruba 20 minut „zaměřují“ nové body na obloze. Každý zachycený foton přitom může cestovat miliardy let, než doputuje k Zemi. Právě tato schopnost umožňuje vědcům nahlížet hluboko do minulosti vesmíru.

Na prahu nových objevů

Hlavním cílem projektu je pochopit temnou energii – záhadnou složku vesmíru, která tvoří asi 70 % jeho obsahu a způsobuje, že se rozpínání vesmíru zrychluje. Díky detailní mapě mohou vědci porovnávat rozložení galaxií v různých epochách a sledovat, jak se struktura vesmíru vyvíjela během posledních 11 miliard let.

Dosavadní analýza dat z prvních tří let přinesla jedno překvapení: temná energie možná není konstantní, jak se dlouho předpokládalo, ale mohla by se v čase měnit. Pokud se tato teze potvrdí i v kompletních datech, znamenalo by to zásadní změnu v našem chápání vesmíru – včetně předpovědí jeho budoucího osudu.

Data, která nemají obdoby

DESI není dílem jediné instituce, ale rozsáhlé mezinárodní spolupráce. Na projektu se podílí více než 900 vědců z více než 70 institucí z celého světa. Projekt koordinuje americká národní laboratoř Lawrence Berkeley, přičemž financování zajišťuje ministerstvo energetiky USA.

Během pětiletého průzkumu shromáždil DESI šestkrát více kosmologických dat než všechny předchozí projekty dohromady. Původní plán počítal se 34 miliony objektů, nicméně podařilo se zaznamenat 47 milionů galaxií a kvasarů a 20 milionů hvězd.

Vědci nyní začínají zpracovávat kompletní dataset. První výsledky týkající se temné energie z celého pětiletého pozorování se očekávají kolem roku 2027. Už nyní však probíhá detailní analýza dřívějších dat, která přináší nové poznatky o struktuře a vývoji vesmíru.

Mise pokračuje

Ačkoli byl původní plán splněn, projekt zdaleka nekončí. Díky výbornému výkonu přístroje a novým vědeckým otázkám bude DESI pokračovat v pozorování až do roku 2028. Mapa vesmíru se tak rozšíří asi o 20 % a pokryje i obtížněji pozorovatelné oblasti, například blízko roviny Mléčné dráhy nebo směrem k jižní obloze.

Zároveň se vědci zaměří na slabší a vzdálenější galaxie, zejména tzv. červeně zářící galaxie (luminous red galaxies), které umožní vytvořit ještě hustší a detailnější obraz kosmické struktury.

DESI ale nebude zkoumat jen temnou energii. Data poslouží i ke studiu temné hmoty – neviditelné složky vesmíru, která tvoří většinu jeho hmotnosti. Vědci se zaměří například na trpasličí galaxie a hvězdné proudy, tedy pozůstatky galaxií roztrhaných gravitační silou Mléčné dráhy. Právě tyto struktury mohou odhalit, jak je temná hmota rozložena a jak ovlivňuje vývoj galaxií.

Americká doktrína stíhačů tanků vznikla jako přímá reakce na šokující úspěchy německé bleskové války v roce 1940, které odhalily slabiny statické obrany a tradičních protitankových prostředků. Pod vedením generálů Lesleyho McNaira a George Marshalla proto začala US Army budovat specializované, vysoce mobilní jednotky vybavené samohybnými děly, schopné rychle reagovat na průlomy obrněných svazků a ničit je koncentrovanou palbou.

Image

Čtěte také

Úderná pěst strýčka Sama: Vývoj, první typy a organizace jednotek amerických stíhačů tanků za druhé světové války

Nová koncepce, shrnutá v doktríně „Seek, Strike, Destroy“ (Najdi, udeř, znič!), kladla důraz na aktivní vyhledávání nepřítele, manévr a koordinované nasazení větších celků. Současně probíhal vývoj vhodné techniky – od provizorních konstrukcí až po specializované stroje jako M10, M18 či M36 – a formování organizační struktury i výcviku těchto jednotek, které měly představovat klíčový nástroj americké protitankové obrany.

Bolavý střet s realitou

Na křest ohněm čekaly stíhače tanků až do listopadu 1942, kdy byl 601. prapor nasazen v severní Africe. Útvar šel do boje ještě ve staré sestavě kombinující vozidla M3 GMC a M6 GMC. Mezi prosincem 1942 a lednem 1943 následně do Afriky dorazilo dalších šest praporů, z nichž dva (776. a 805.) již disponovaly vozidly M10. Hned při prvních střetech s německými obrněnci se ale ukázalo, že doktrína Seek, Strike, Destroy se prakticky nedodržuje. Důvodů bylo několik v čele s faktem, že v dané fázi bojů se vojska Osy nacházela převážně v defenzivě. 

Místo hromadných obrněných útoků tak Američané čelili menším formacím tanků podporovaných dělostřelectvem a pěchotou. Pozice stíhačů tanků se často stávaly cílem silné nepřátelské palby, proti níž kvůli slabému pancíři či shora otevřeným nástavbám nemohly obstát. Problém tkvěl i v přístupu polních velitelů, kteří stíhače tanků rozmělňovali na jednotlivé roty či čety a ty následně přidělovali pěším útvarům trpícím nedostatkem protitankové výzbroje.

V kombinaci s nezkušenými osádkami tak americké stíhače tanků při střetech s Afrikakorpsem tahaly za kratší konec provazu. Příkladem může být nešťastná bitva v průsmyku Kasserine v únoru 1942, kdy úvodní úder dvou německých tankových divizí smetl jak americkou 1. obrněnou divizi, tak i k ní přidělenou rotu ze stavu 701. praporu stíhačů tanků. Úvodní úspěch přišel až na přelomu března a dubna 1943 u El Guettaru, kde mohl 601. prapor vůbec poprvé operovat jako celistvá jednotka a využít svou plnou palebnou sílu.

Když tam 23. března na pozice americké 1. pěší divize udeřila německá 10. tanková divize, dokázal prapor zničit 30 z 57 nasazených panzerů. Osádky se držely doktríny, manévrovaly do výhodných pozic, maximálně využívaly terénních nerovností a po každých několika ranách měnily palposty. I přes veškerou snahu a úctyhodné skóre nicméně útvar v boji přišel o 24 z celkových 36 polopásů. Jak se navíc později ukázalo, představoval El Guettar jedinou bitvu celého afrického tažení, kde byl manuál FM 18-5 dodržen. 

Udělat cestu tankům

Stejné problémy na americké stíhače tanků čekaly i v Itálii, kde hornatý terén zamezoval hromadnému nasazení obrněné techniky a lovci panzerů se tak ocitli prakticky bez práce. O to častěji vozidla sloužila v rolích, na které původní taktické manuály nemyslely. Nejčastěji stíhače tanků působily jako útočná děla, kde jejich vysoká přesnost a účinná munice přišla vhod při ničení německých bunkrů a palpostů. Tím čistily cestu tankovým formacím, které díky tomu mohly podporovat postupující pěchotu. Tento způsob využití se nakonec natolik rozmohl, že některé prapory stíhačů působily výlučně jako přímá palebná podpora. 

Nové způsoby nasazení ale těžko mohly vyvážit nespokojenost v řadách velení US Army. Analýza zkušeností z Afriky a Itálie ukázala, že původní doktrína víceméně pozbyla smysl a je třeba přijít s důkladnou reformou. Generál McNair proto navrhl snížit počet formovaných praporů z plánovaných 220 na 106. Z tohoto počtu 35 nemělo nikdy opustit USA a později je čekalo buď rozpuštění, nebo reorganizace na tankové či dělostřelecké útvary. Téměř polovina zbylých praporů pak měla stíhače tanků nahradit polopásovými transportéry a taženými protitankovými kanony.

Přichází změny

Ruku v ruce s reformami šla i změna doktríny a organizace. Podle nových řádů schválených v lednu 1943 přišly prapory stíhačů o protileteckou sekci a část podpůrných odřadů, zatímco bezpečnostní sekce se sloučila s velitelskou četou. Po této „odtučňovací kúře“ prapor čítal 673 mužů, tedy o více než 200 méně než původně. Počet strojů nicméně zůstal beze změny.

Po dlouhých diskusích a téměř rok trvajících sporech mezi ministerstvem války, Střediskem stíhačů tanků a velením amerických ozbrojených sil pak v červenci 1944 přišly na řadu i změny v doktríně stíhačů tanků. Místo mobility měly nově osádky klást důraz na kamufláž a ochranu před nepřátelskou palbou, což mělo kompenzovat horší balistickou ochranu obrněnců. Zcela zmizely instrukce ohledně častých změn střeleckých pozic – nově měla vozidla co možná nejdéle vést palbu z jednoho místa.

Manuál rovněž vůbec poprvé připouštěl nasazení stíhačů tanků v sekundárních úlohách a umožňoval rozdělení praporů na menší jednotky, pokud si to žádala situace na bojišti – třeba pokud nepřítel nasazoval tanky v menších formacích rozprostřených napříč frontou). 

Ve službách pěchoty

Mezitím se spojenecká vojska vylodila v Normandii. Invaze se účastnilo 30 praporů stíhačů tanků, celkem jich pak mělo v Evropě do konce války sloužit 56. Americké velení věřilo, že palebná síla vozidel M10 a M18 bude stačit proti všem německým typům tanků, z taktického hlediska se očekávaly hromadné nepřátelské tankové protiútoky. Jak se však rychle ukázalo, ani jedna úvaha nebyla správná.

Proti čelním pancířům obávaných pantherů a tigerů byly 76mm kanony překvapivě málo účinné a americké osádky tak musely spoléhat na palbu z boku či zezadu. Právě tato nevýhoda v palebné síle vedla k zavádění M36 s 90mm kanonem.

Rozsáhlé protiútoky panzerů se také ve větší míře neuskutečnily, takže stíhače tanků se v terénu lemovaném hustými živými ploty stále častěji vracely k roli útočných děl přidělovaných pěším útvarům. Vozidla obvykle postupovala společně s pěchotou a následně přímou palbou likvidovala polní opevnění. V řadě případů stíhače tanků spolupracovaly i s návodčími, kteří působili v řadách pěchoty a rádiem řídili palbu. Tato činnost ale přivedla vozidla na dostřel protitankových prostředků německé pěchoty, přičemž stíhače nevyhnutelně utrpěly vyšší ztráty než lépe chráněné tanky. Daný způsob nasazení rovněž tříštil síly praporů až do té míry, že nad nimi velitelé ztráceli kontrolu. 

Úspěch v Ardenách

Výše uvedené ale neznamená, že by snad stíhače v Evropě nebojovaly proti tankům. V letech 1944–1945 došlo hned k několika střetnutím, kde lovci panzerů čelili úderům svého originálního nepřítele. Jedním z nejzářnějších příkladů je bitva u Arracourtu v září 1944, kde elementy americké 4. obrněné divize čelily protiútoku dvou německých tankových brigád. 

Ve stavu divize působila i rota čtyř stíhačů M18 GMC ze stavu 704. praporu, která využila husté ranní mlhy a u vesnice Réchicourt-la-Petite zaujala výhodné pozice za terénní vlnou ležící na křídle postupujících německých tanků. Když se pak z mlhy vynořila masa pantherů, zahájily hellcaty palbu na krátkou vzdálenost. Následovala zběsilá přestřelka, při níž americké osádky zlikvidovaly nejméně 15 panzerů při vlastní ztrátě tří hellcatů. 

Další příležitost „zastřílet si“ dostaly stíhače tanků v prosinci 1944 během Hitlerovy protiofenzivy v Ardenách. V jejím čele stály klíny Panzerwaffe a paradoxně tak nastaly podmínky nejbližší původní doktríně stíhačů. Ty ovšem v té době působily rozprostřené mezi jednotlivé frontové útvary a nemohly Němcům čelit v dostatečných počtech.

I přes tuto nevýhodu si však připsaly několik důležitých úspěchů. Známé jsou v tomto ohledu boje o Elsenborský hřeben na severním křídle ofenzivy, kde průlomu čelily dvě americké pěší divize podporované elementy několika praporů stíhačů tanků. 

Tamní terén pokrývaly husté lesy a řada roztroušených vesniček. To americkým obráncům nabízelo přehršel míst pro palebné přepady na krátkou vzdálenost. Jedna rota stíhačů M10 GMC ze stavu 644. praporu si u Elsenbornu během deseti dní připsala 17 vyřazených tanků nepřítele za cenu ztráty dvou strojů.

U Saint-Vith a Bastogne pak dílčí jednotky tří dalších praporů výrazně přispěly k odražení německého náporu. U druhého zmíněného města na sebe upozornil 705. prapor, jehož vozidla M18 zpevňovala linie slavné 101. výsadkové divize. Celkem si američtí lovci panzerů během ardenské ofenzivy nárokovali nejméně 306 zničených nepřátelských tanků.

Skládání účtů

Tyto dílčí úspěchy ovšem nemohly zakrýt fakt, že stíhače stále více ztrácely smysl existence. V posledních měsících války již byla střetnutí s německými obrněnci spíše vzácností a stíhače proto plnily hlavně roli útočných děl. K tomu se ovšem výrazně lépe hodily klasické tanky se svou lepší pancéřovou ochranou. Novější verze M4 Sherman navíc nesly stejný 76mm kanon jako stíhače M10 a M18, které tím přišly o výhodu palebné síly. Tu si udržela jen vozidla M36 a stala se tak hlavním „šelmobijcem“ schopným na dlouhou vzdálenost ničit i obávané tigery a panthery. V únoru 1945 však na frontu dorazily první tanky M26 Pershing, jež kombinovaly stejnou 90mm zbraň s nesrovnatelně lepší pancéřovou ochranou.

V této situaci již stíhače tanků neměly co nabídnout. Přesně k tomuto závěru došla po konci bojů v Evropě i speciální komise US Army, která měla vyhodnotit působení stíhačů během celého světového konfliktu. Celkem 49 zkoumaných praporů si podle statistik v průměru připsalo zničení 34 obrněných vozidel, 17 děl a 16 bunkrů, jeden z praporů si dokonce nárokoval 105 vyřazených německých tanků. Poměr k vlastním ztrátám se tak udává zhruba 2,5:1. Zároveň ale komise uznala, že doktrínu Seek, Strike, Destroy se až na světlé výjimky nepodařilo uvést v realitu a největších úspěchů stíhače dosáhly v situaci, kdy se manuálu FM 18-5 vůbec nedržely. 

Na základě těchto poznatků posléze padlo rozhodnutí prapory stíhačů tanků rozpustit. Samohybná děla měla do budoucna působit v řadách pěších divizí, zatímco tankové divize měly přejmout část taktických postupů. Pomyslným posledním mohykánem se stal 656. prapor deaktivovaný v listopadu 1946. Již o rok dříve se také definitivně uzavřely brány Střediska stíhačů tanků. Ačkoliv se řada praporů později dočkala reaktivace a reorganizace na tankové formace, koncepci stíhačů tanků definitivně odzvonilo.

Na sociálních sítích se v posledních měsících šíří zvláštní trend. Mladí Američané, zejména z generace Z, experimentují s principy tradiční čínské medicíny a žertem říkají, že „se stávají Číňany“. V internetovém slangu se tomuto fenoménu začalo říkat „Chinamaxxing“ – tedy vědomé přebírání prvků čínské kultury, od wellness rutin až po popkulturu.

Impulzem může být i obyčejná věc, například pití vody. TikToková tvůrkyně Sherry Zhu, 23letá Američanka čínského původu, ve virálním videu vysvětluje, že pití ledové vody je podle čínské tradice zdravotně nevhodné. Pokud chce někdo „opravdu být čínský“, měl by podle ní pít vodu teplou. „Opravdu mám pocit, že se mi po pití teplé vody mnohem lépe tráví jídlo,“ vysvětluje v rozhovoru pro časopis GQ.

Všichni jsme Číňané

Tradiční čínská medicína, jejíž kořeny sahají podle některých výkladů až pět tisíc let do minulosti, stojí na holistickém pohledu na člověka. Neřeší pouze symptomy, ale také jejich vztah k psychice, životnímu stylu a energetické rovnováze organismu. 

Na TikToku se proto šíří jednoduché tipy inspirované tímto přístupem: udržovat nohy v teple, pít čaje z kustovnice, jujuby a zázvoru nebo se pravidelně hýbat, aby tělem mohla proudit životní energie. Tvůrci tyto rady často podávají s nadsázkou – například jako „rady od čínské velké sestry“ nebo „čínskou wellness rutinu“.

Trend rychle převzali i neasijští influenceři. Někteří dokumentují svůj „první den jako Číňan“, kdy si připravují jídla jako rýžovou kaši congee nebo vařená jablka, která mají podle tradiční medicíny podporovat trávení. Jedna influencerka to komentovala slovy: „Zdá se, že jsme najednou všichni Číňané.“

Zájem o čínské wellness praktiky souvisí s širším fenoménem Chinamaxxingu – rostoucí fascinací čínskou kulturou mezi mladými Američany. Paradoxně ji částečně vyvolalo geopolitické napětí. Po ekonomických konfliktech mezi USA a Čínou v roce 2025, spojených s obchodní válkou a spory o technologie, začali někteří mladí Američané reagovat opačně: větším zájmem o čínskou kulturu.

Na sociálních sítích se objevila videa streamerů cestujících do Číny a popularitu získaly i čínské produkty, například figurky Labubu nebo videohra Black Myth: Wukong. Podle odborníka na mezinárodní vztahy Shaoyu Yuana to souvisí s nedůvěrou vůči americkým institucím: „Když Američané ztrácejí důvěru ve vlastní instituce, média nebo politické elity, jsou ochotnější hledat nové referenční body.“

Nedůvěra v americké zdravotnictví

Rostoucí popularita tradiční čínské medicíny souvisí také s proměnou debaty o zdravotnictví v USA. Důvěra veřejnosti v americký zdravotní systém klesá a stále větší prostor získávají alternativní přístupy ke zdraví. Americký ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy Jr. například opakovaně zpochybňuje vakcíny a některé postupy konvenční medicíny, zatímco propaguje „přírodní“ léčebné metody.

Takové postoje posilují rozsáhlý wellness průmysl, který často přebírá léčebné postupy z jiných kultur. V tomto kontextu může tradiční čínská medicína působit méně exoticky než dříve.

Podle zakladatelky wellness značky Elix Lulu Ge se k ní obracejí zejména lidé s chronickými obtížemi, například s dlouhým covidem nebo autoimunitními chorobami. „Čínská medicína funguje nejlépe právě u chronických stavů, kde zasahuje několik zdravotních systémů najednou,“ vysvětluje. Výzkumy naznačují, že některé její metody mohou pomáhat při prevenci či léčbě chronických nemocí, nejde však o univerzální lék.

Meme globalizace

Popularita tradiční čínské medicíny je zároveň součástí širšího kulturního vlivu Číny. Peking ji dlouhodobě podporuje jako součást své „měkké síly“. V roce 2016 například vláda prezidenta Si Ťin-pchinga vyzvala k aktivní propagaci tradiční čínské medicíny ve světě. Do roku 2022 dosáhl globální trh s tradiční čínskou medicínou hodnoty přibližně 400 miliard dolarů.

Ve Spojených státech se některé její prvky dostaly do mainstreamu kolem roku 2021. Na sociálních sítích se tehdy rozšířily například masáže obličeje kameny gua sha, akupunktura jako pomoc při dlouhém covidu nebo trend „mapování obličeje“, kdy lidé podle vzhledu pleti interpretovali zdravotní potíže. Někdy však tyto trendy nabíraly až absurdní podobu – například když uživatelé žádali umělou inteligenci, aby fungovala jako lékař tradiční čínské medicíny.

Celý trend se odehrává v době, kdy se na internetu rychle prolínají různé kultury. Jeden komentátor na síti X to shrnul s nadsázkou: Američané už nejsou jen „Chinamaxxing“, ale spíš „globalismmaxxing“ – tedy hledají inspiraci po celém světě.

Ať už jde o čínské bylinné čaje, portorickou hudbu nebo ramadán, globalizace se dnes často odehrává prostřednictvím krátkých videí, memů a sdílených wellness rutin. Za nimi se ale skrývá vážnější otázka: jak si v digitálním světě znovu najít vztah k tělu, zdraví a kultuře.

Zhruba mezi lety 3500 až 2500 před naším letopočtem žili na Kavkaze lidé kura-arakské kultury doby bronzové, pojmenované podle zdejších řek Kura a Araks. Sídlili spíše v malých zemědělských komunitách, velmi odlišných od městských států, které se zhruba ve stejné době rozvíjely v Mezopotámii.

Biomolekuární archeolog Maxime Rageot z Bonnské univerzity a jeho spolupracovníci provedli technologické, morfologické a biomolekulární analýzy 52 keramických nádob pocházející právě z této kultury, které byly objeveny na lokalitě Qaraçinar v dnešním Ázerbájdžánu. Zkoumané nádoby pocházejí z let 2800 až 2600 před naším letopočtem.

Jídelníček kura-arakské kultury 

Badatelé díky tomu prozkoumali jídelníček a kulinářské praktiky tehdejších lidí. Nalezli výjimečně dobře zachovalé stopy přípravy a konzumace ovoce, nápojů z hroznů (pravděpodobně včetně vína), rostlinných olejů a vosků, pryskyřice jehličnanů nebo třeba mléčných produktů. Rageot s kolegy také našli známky tepelných úprav, které odpovídají opakovanému vaření ve stejných nádobách.

Výsledky analýz, které uveřejnil vědecký časopis PNAS, ukazují, že kuchyně na jihu Kavkazu v době bronzové byla velice pestrá a lidé k přípravě jídel používali velké množství přísad. Zásadní význam měly mléčné výrobky, ovoce a nápoje založené na vinných hroznech.

Mléko jako základ jídelníčku

Jedním z nejvýznamnějších zjištění je důležitá role mléčných produktů. Nešlo jen o konzumaci čerstvého mléka, ale také o jeho další zpracování – například na sýry či jiné sekundární produkty. To naznačuje poměrně pokročilé znalosti potravinářských postupů.

Vedle mléka hrály významnou roli i tuky z přežvýkavců, což ukazuje na intenzivní využívání hospodářských zvířat nejen pro maso, ale i pro širší spektrum potravin.

Ovoce nejen jako surovina

Zajímavý pohled přináší výzkum i na konzumaci hroznů a nápojů z nich vyrobených. Zdá se, že lidé kura-arakské kultury pili víno – někdy dokonce ochucené pryskyřicí z jehličnanů, což připomíná například dnešní řeckou retsinu. Na rozdíl od Mezopotámie ale víno nebylo luxusním nápojem vyhrazeným elitám. V prostředí kura-arakské kultury šlo spíše o běžně dostupný produkt, možná dokonce vyráběný i z planých hroznů.

Hrozny a další ovoce se nepoužívaly jen k výrobě nápojů. Objevují se i v nádobách určených k vaření a skladování, což naznačuje širší využití: mohly sloužit k dochucování jídel, jejich sladění nebo dokonce k podpoře chemických procesů – například při výrobě sýrů.

Pryskyřice z jehličnanů pak pravděpodobně plnila dvojí funkci: nejen jako aromatická přísada, ale i jako konzervační prostředek.

Překvapivým objevem je také přítomnost prosa v keramice. Tato plodina byla v dané době typická spíše pro Střední Asii, a její výskyt na Kavkaze naznačuje existenci dálkových kontaktů a výměnných sítí. I tyto relativně malé komunity tak zřejmě byly součástí širšího propojeného světa.

Kuchyně jako součást identity

Výzkum navíc ukázal, že různé typy keramiky měly specifické funkce. Jednodušší, jednobarevné nádoby sloužily především k vaření, zatímco charakteristické červeno-černé leštěné nádoby byly využívány spíše ke konzumaci – například mléčných produktů nebo nápojů z ovoce a hroznů.

Celkový obraz ukazuje, že kuchyně nebyla jen otázkou přežití, ale i důležitou součástí kulturní identity. Právě sdílené kulinární zvyky mohly hrát roli při šíření kura-arakské kultury napříč rozsáhlým územím.