Jen co Isidor Zahradník jménem Národního výboru oznámil davům u sochy sv. Václava vznik samostatného Československa, odebral se na pražské nádraží Františka Josefa, dnešní hlavní, kde z titulu železničního referenta NV přikázal odeslat po železničních telegrafních linkách všem stanicím telegram o prohlášení československého státu.

Díky tomu se ještě téhož dne odpoledne dostala tato zpráva i do nejodlehlejších koutů zemí Koruny české – věc téměř nepředstavitelná v době, kdy neexistoval rozhlas. Nechtěnou zásluhu na tom měl právě končící státní útvar, Rakousko-Uhersko, za jehož existence byla v průběhu druhé poloviny 19. století vybudována v českých zemích nejhustší železniční síť v celé monarchii o délce tratí 9 384 km, což představovalo 42 % železniční sítě v Předlitavsku při 22 % rozlohy. Železnice jednoznačně vládla dopravě až do padesátých let minulého století.

Dědictví monarchie

Převážnou část hlavních tratí provozovaly c. k. Rakouské státní dráhy, které vznikly v letech 1882–1909 zestátněním soukromých železničních společností. Pouze na severu a západě Čech ještě operovaly dvě soukromé společnosti – Buštěhradská a Ústecko-teplická dráha, ve Slezsku pak na krátkém úseku Košicko-bohumínská dráha, které však do začátku roku 1923 přešly pod hlavičku Československých státních drah. V průběhu dvacátých a třicátých let 20. století pak stát převzal do svého vlastnictví i převážnou většinu soukromých místních drah.

K dědictví, které nově vzniklé Československé státní dráhy převzaly od Rakouských státních drah a zestátněných soukromých společností, patřily kromě tratí také železniční stanice s jejich technickým vybavením. 

Pomineme-li provozní zařízení stanic a lokomotivních dep, jako vodárny, remízy, skladiště a další, srdce každé stanice představovala výpravní budova. Její funkce byla od počátku železnic dvojí: poskytovat prostory pro služby cestujícím (veřejná část) a pro úkony související s řízením dopravy, komerčními a administrativními činnostmi železnice (služební část). Samozřejmostí bylo několik služebních bytů pro přednostu stanice, staniční úředníky a někdy i zřízence.

Výpravní budovy 

Uspořádání veřejné části výpravních budov se během druhé poloviny 19. století ustálilo do standardní podoby. Ze vstupní haly cestující po zakoupení jízdenek procházeli do čekáren, případně přímo na nástupiště.

Čekárny se dělily podle vozových tříd, u většiny železničních společností tří. Jen v nejmenších stanicích byla pouze jediná čekárna 3. třídy, čekárny 1. a 2. třídy bývaly často společné. 

Kromě čekáren mohli cestující ve větších stanicích trávit čas při čekání na vlak v nádraží restauraci, opět rozdělené pro cestující různých vozových tříd. Pro zvlášť významné cestující – vysoce postavené panstvo, dnešní terminologií VIP – se v některých stanicích zřizovaly oddělené, pohodlně zařízené čekárny, velká nádraží musela mít zvláštní dvorní čekárny se samostatným vchodem pro příležitostné cesty císaře a příslušníků jeho rodiny.

Na sklonku 19. století se na našich nádražích začaly objevovat takzvané dělnické čekárny; přetrvaly až do prvních let po druhé světové válce, ale po únoru 1948 nemohly politicky obstát a byly přeměněny k jiným účelům.

Provoz ve stanici a na přilehlých traťových úsecích řídil výpravčí z dopravní kanceláře, ústřední místnosti služební části výpravní budovy. K jejímu původnímu vybavení – hodinám a telegrafnímu přístroji – přibývaly postupně přístroje neustále zdokonalovaných zabezpečovacích a sdělovacích zařízení. Obsluha jízdenkové pokladny měla k dispozici zásobníky kartonových jízdenek a strojky pro jejich označování.

Vrkání v kanceláři

Zhruba v takovém stavu převzala výpravní budovy po roce 1918 československá železniční správa. Zatímco v uspořádání veřejné části výpravních budov nebylo zpočátku třeba provádět významnější úpravy, jiná byla situace ve vybavení dopravních kanceláří. Každá soukromá železniční společnost do zestátnění používala vlastní systémy řízení a zabezpečení provozu a státním drahám se do roku 1918 nepodařilo tyto systémy sjednotit. To byl hlavní úkol, před nímž stála mladá československá železniční správa. Staré mechanické zabezpečovací zařízení zahraniční výroby různých typů proto postupně nahrazovala jednotným elektromechanickým zařízením domácí výroby, významnou úlohu v řízení provozu dostal telefon.

Pokud jde o veřejnou část výpravních budov, s rozvojem cestování po železnici poklesl po první světové válce význam čekáren a restauračních místností a stále více cestujících využívalo pro krátkodobý pobyt před odjezdem vlaků vstupní halu, přilehlé chodby a zastřešená nástupiště.

Zesílil také tlak veřejnosti na oddělení kuřáků a nekuřáků. Na sporadické pokusy rakouských železnic navázalo Ministerstvo železnic ČSR v roce 1923 radikálním zákazem kouření ve všech čekárnách mimo ty, které sloužily současně i jako restaurační místnosti. Další novinkou byly oddělené čekárny pro matky s dětmi a pro školní mládež; první takovou čekárnu zřídily ČSD roku 1930 v nové výpravní budově v Rokycanech.

Už letos v září by měla NASA vyslat do vesmíru jednu z nejambicióznějších observatoří současnosti – vesmírný dalekohled Nancy Grace Romanové. Mise, která je na poměry velkých kosmických projektů nezvykle v předstihu, a dokonce s nižším než plánovaným rozpočtem, má ambici zásadně proměnit naše chápání vesmíru. Cílem je vytvořit dosud nejpodrobnější mapu kosmu a odpovědět na otázky, které trápí astrofyziky už desítky let.

Vesmírný superdalekohled

Dalekohled Romanové navazuje na odkaz legendárního Hubbleova vesmírného dalekohledu, jeho schopnosti ale posouvá o několik řádů dál. Přestože má zrcadlo stejné velikosti, jeho zorné pole je nesrovnatelně širší. Výsledkem je výkon, který bere dech: to, co by Hubble zpracovával dva tisíce let, má dalekohled Nancy Romanové zvládnout zhruba za rok.

Jednotlivé snímky budou natolik rozsáhlé a detailní, že je dnes nelze zobrazit v plném rozlišení na žádném existujícím displeji. Nový dalekohled tak nabídne skutečně „panoramatický“ pohled na vesmír.

Ambiciózní mise a technologie budoucnosti

Stejně ambiciózní jsou i jeho cíle. Během své pětileté hlavní mise by mohl objevit desítky tisíc nových exoplanet, miliardy galaxií a desítky miliard hvězd.

Hlavní vědecký přínos mise ale neleží jen v počtech. Dalekohled Nancy Romanové se zaměří na zásadní kosmologické problémy: temnou hmotu, která drží galaxie pohromadě a temnou energii, jež urychluje rozpínání vesmíru.

Pozorováním rozložení galaxií napříč kosmickou historií pomůže zpřesnit model vývoje vesmíru – a možná odhalit, že naše současné teorie jsou nedostatečné.

Dalekohled navíc nebude pracovat izolovaně. Jeho data doplní další špičkové projekty, jako například evropský Euclid nebo chilská Observatoř Very C. Rubinové. Společně mají vytvořit komplexní obraz struktury a vývoje vesmíru.

Jedním z nejzajímavějších přístrojů dalekohledu Nancy Romanové je revoluční koronograf, který dokáže odstínit světlo hvězd a umožní přímé pozorování jejich planet. Tato technologie bude klíčová pro misi Habitable Worlds Observatory, s plánovaným startem po roce 2040, jež má pátrat po planetách podobných Zemi.

Observatoř nad propastí

Zajímavý je i příběh financování celé mise. V době, kdy NASA zápasila s vývojem teleskopu Jamese Webba, získala od americké zpravodajské agentury dva nevyužité širokoúhlé teleskopy, které se staly základem dalekohledu Nancy Romanové. Jejich úprava ale nebyla jednoduchá a projekt se dlouhodobě pohyboval pod přísným rozpočtovým stropem, který vázal financování na plnění konkrétních milníků.

Tento přístup se paradoxně nakonec ukázal jako výhoda: NASA mohla postupně snižovat technologická rizika bez obav z náhlých škrtů, což přispělo k plynulému vývoji.

Ani tak se ale mise nevyhnula politickým tlakům. Ještě loni jí hrozilo výrazné omezení financování ze strany Bílého domu, které však americký Kongres nakonec neprosadil a projekt zachoval.

Bleskový úspěch německé invaze do západní Evropy na jaře 1940 znamenal šok nejen pro Spojence, ale také pro vojenské stratégy napříč světem. Do značné míry statická doktrína francouzské armády, jejíž velitelé očekávali vleklou zákopovou válku po vzoru prvního světového konfliktu, nedokázala čelit rychlým a iniciativním úderům tanků podporovaných bitevními letouny.

Panzery pronikaly obranou ve slabých místech, obcházely opěrné body a následně vnášely chaos do týlu. Početně silné, ale málo flexibilní protitankové útvary obránců tomuto vedení války nedokázaly čelit a utrpěly drtivé ztráty.

Rychlost, nebo palebná síla?

Dění v Evropě sledovali se znepokojením také zástupci ozbrojených sil Spojených států. Ty v té době disponovaly relativně nepočetnou a slabě vyzbrojenou armádou, přičemž vývoj obrněné techniky stál dlouhou dobu mimo zájem tamních armádních představitelů.

V oblasti protitankové obrany pak US Army zaostávala jak počtem a kvalitou výzbroje, tak i doktrínou. Ta spoléhala primárně na hloubkovou defenzivu tvořenou taženými kanony, nicméně právě německá lekce uštědřená Francii odhalila značné slabiny této taktiky. Po roce 1940 proto začaly v řadách amerických důstojníků sílit hlasy volající po zásadní reformě. 

Klíčovou osobou se stal generálmajor Lesley McNair, jenž od července 1940 zastával funkci náčelníka štábu vrchního velitelství pozemních sil. Jeho snaha změnit přístup k boji s nepřátelskými obrněnci našla zastání u generála George Marshalla, toho času náčelníka amerického generálního štábu. Právě on v dubnu 1941 přijal názor, že nejlépe mohou koncentrovaným úderům obrněné techniky čelit samohybná děla soustředěná do protitankových skupin. Tyto formace měly operovat na úrovni sborů a armád a dle Marshallova názoru je měla tvořit vozidla s co nejvyšší mobilitou a palebnou silou. 

V létě 1941 pak Marshall vydal rozkaz ke zřízení tří protitankových skupin sestávajících ze tří motorizovaných praporů s taženými kanony, průzkumné čety a podpůrných odřadů. Jejich potenciál měla ověřit dvojice velkých polních cvičení během roku 1941, kde tyto skupiny čelily hromadným útokům tanků.

Výsledky byly nanejvýš rozporuplné – ačkoliv obrněné svazky utrpěly vysoké simulované ztráty, o naprostou většinu z nich se postaraly organické protitankové útvary pěších divizí. Případné úspěchy mobilních protitankových skupin připadaly na vrub spíše nezkušenosti tankistů než samotné účinnosti koncepce. I přes tyto námitky však ministerstvo války dalo konceptu zelenou a v srpnu 1941 došlo k přejmenování protitankových praporů na prapory stíhačů tanků (v angličtině tank destroyer). 

První organizace

Dne 27. listopadu 1941 nařídilo ministerstvo války zformovat 55 praporů stíhačů tanků, jež by působily v přímé podřízenosti generálního štábu. Již existující protitankové prapory pak měly projít přezbrojením a reorganizací. Z doktrinálního hlediska však bylo nejvýznamnější nařízení k založení Střediska stíhačů tanků, které mělo poskytovat centralizovaný výcvik a patřičným způsobem rozvíjet doktrínu nasazení této nové zbraně. Do čela organizace se postavil podplukovník Andrew Bruce, záhy povýšený na brigádního generála. 

Bruceovi lidé nezaháleli: již 18. prosince 1941 vznikly první návrhy organizačních tabulek a v červnu 1942 byl standardizován takzvaný těžký prapor. Ten sestával ze tří rot stíhačů tanků, z toho jedné lehké s 37mm kanony a dvou těžkých se zbraněmi kalibru 75 mm. Každá rota čítala dvě sekce po dvou vozidlech, sekci s protileteckými zbraněmi a bezpečnostní odřad 12 pěšáků. 

Průzkumnou roli plnila výzvědná rota tvořená trojicí čet, z toho jednou ženijní. V čele praporu pak stála velitelská rota, jež slučovala štábní sekci, zásobovací odřad a tři podpůrné čety (spojovací, transportní a opravárenskou). Celkem měl mít jeden prapor k dispozici 36 samohybek, 18 protiletadlových kanonů a 842 mužů. 

První revize této organizace nicméně přišla už před úvodním kontaktem s nepřítelem. Zkušenosti z Evropy ukazovaly, že protitankové zbraně ráže 37 mm jsou již zastaralé a nemohou čelit nejmodernějším typům panzerů. Ještě během roku 1942 proto padlo rozhodnutí nahradit je kanony většího kalibru. První prapory stíhačů tanků nicméně do severní Afriky vyrazily ještě ve staré sestavě a na novou přešly až později.

Taktické poučky

Základem pro doktrínu stíhačů tanků se záhy stal polní manuál FM 18-5, který vyšel v červnu 1942. Klíčová teze spočívala v tom, že stíhače nemají pouze vyčkávat na nepřátelský útok, nýbrž protivníka aktivně vyhledávat a plnit tak roli mobilní protitankové zálohy. Filozofii nové složky shrnovalo motto Seek, Strike, Destroy (vyhledej, udeř, znič). Útvary stíhačů tanků měly dle FM 18-5 působit v podřízenosti velitelů sborů a armád, kteří by je nasazovali v kritický okamžik bitvy jako celistvé formace. 

Co se taktiky týče, měla mít činnost stíhačů tanků na bojišti několik fází. Základem byl důkladný průzkum s úkolem zjistit dispozice nepřítele a směr postupu jeho obrněných jednotek. Podle těchto informací měly následně stíhače obsadit palebná postavení vybraná tak, aby se z nich dalo střílet do boků či týlu protivníkových obrněnců.

Pozice měly umožnit vozidlům vzájemnou podporu, samotnou palbu měli střelci vést na krátkou vzdálenost a s maximální pravděpodobností zásahu první ranou. Po třech až čtyřech výstřelech se osádky měly přesunout na jinou pozici a vyhnout se tak odvetné palbě. V případě, že by se podařilo nepřítele donutit k ústupu, měly stíhače tanků převzít iniciativu a protivníka pronásledovat. 

Pod vlivem hlášení z Evropy vznikla popsaná doktrína na představě, že americké jednotky budou čelit koncentrovaným úderům tankových formací. Manuál FM 18-5 také kladl důraz na spolupráci stíhačů tanků s pěchotou, která měla vozidla chránit před nepřátelskými pěšáky; tuto roli v rámci praporů plnila zmíněná bezpečnostní sekce vyzbrojená lehkými kulomety.

Potřeba odpovídající výzbroje

Zatímco se pracovalo na doktríně, probíhal vývoj adekvátní výzbroje. V dané době totiž americká armáda žádným vhodným vozidlem nedisponovala. Ve snaze poskytnout jednotkám použitelné stroje co možná nejdříve proto padlo rozhodnutí vyvinout prozatímní design. Tím prvním se již v roce 1941 stalo samohybné dělo M3 GMC, které vzniklo instalací 75mm kanonu M1897 na korbu polopásového transportéru M3. Výsledné vozidlo vážilo lehce přes devět tun, jeho osádku tvořilo pět mužů a výzbroj mu se základní protipancéřovou municí umožňovala překonat asi 70 mm pancíře na vzdálenost necelých 500 m.

Druhým provizorním designem se stal kolový stíhač tanků M6 GMC (známý i jako M6 Fargo). Šlo o konstrukci ještě jednodušší: čtyřkolový nákladní vůz Dodge WC52 s 37mm kanonem připevněným na korbu. Výsledek byl levný, mobilní a lehký, s výjimkou malého pancéřového štítu děla ale postrádal jakoukoliv balistickou ochranu. S fargem se proto počítalo především pro výcvikové účely, nedostatek vhodnějších vozidel ale nakonec donutil špičky US Army vyslat tento typ i na frontu. 

Intenzivně se však pracovalo i na stvoření „plnokrevného“ vozidla, které se mělo do budoucna stát primární americkou protitankovou zbraní. Brigádní generál Bruce se snažil zrealizovat vizi „ideálního“ stroje, jež by disponoval vysokou rychlostí, 76mm kanonem a především plně otočnou, shora otevřenou, věží. Tento pro stíhače tanků nezvyklý prvek měl zajistit potřebnou fl exibilitu a vynikající výhled veliteli, a to i za cenu vyšší výrobní složitosti a zranitelnosti osádky.

Od polopásu...

Bruceův „superstíhač“ ale nešlo vytvořit přes noc a armáda nechtěla čekat. Již v listopadu 1941 proto vznikla specifikace na vývoj třetího prozatímního vozidla na podvozku středního tanku M4 Sherman. Výsledkem se v květnu 1942 stal model M10 GMC (neoficiálně známý také jako Wolverine); jednalo se o 29 t vážící stroj s pětičlennou osádkou, ručně poháněnou otočnou věží a 76,2mm kanonem s dlouhou hlavní.

Právě M10 se stal prvním „pravým“ americkým stíhačem tanků, a to i přes fakt, že brigádní generál Bruce proti jeho zavedení ostře brojil; považoval jej totiž za příliš pomalý a neohrabaný. Zástupci výzbrojní komise si ale prosadili svou a v září 1942 se rozjela sériová výroba. Do budoucna měl M10 nahradit všechny polopásy M3 GMC, v severní Africe však oba typy sloužily společně. 

Stíhač tanků podle představ brigádního generála Bruce nakonec nabral reálné kontury až v dubnu 1943, kdy továrna General Motors předala první tři prototypy modelu T70 GMC. O rok později pak byl typ standardizován jako M18 GMC (Hellcat). 

S výkonným hvězdicovým motorem a váhou sotva 18 tun šlo o velmi hbité a obratné vozidlo s vynikajícím poměrem hmotnosti a výkonu. Sériové hellcaty dosahovaly na silnici rychlosti 89 km/h, což z nich činilo bezkonkurenčně nejrychlejší pásová vozidla celé války. Výzbroj tvořil tankový kanon M1 ráže 76 mm, jenž dokázal na vzdálenost zhruba 500 m probít až 110mm pancíř. Daní za tyto kvality byla velmi slabá ochrana tvořená pláty o maximální tloušťce 25,4 mm.

... k 90mm kanonům

Starší M10 GMC ale neřekl své poslední slovo. Již v roce 1942 se totiž objevil návrh na stíhač tanků ozbrojený upraveným protileteckým 90mm kanonem M3. Šlo o reakci na příchod těžkého tanku PzKpfw VI Tiger, který na dlouhé a střední vzdálenosti snadno odolával projektilům ráže 76 mm.

Zmíněný 90mm kanon tak měl být zabudován do věže stíhače tanků M10, což vyústilo v model T71 GMC. Ten byl v létě 1944 standardizován pod označením M36 GMC, lze se však setkat i s neoficiálními označeními M36 Jackson nebo M36 Slugger. Hlavní zbraň nového vozidla dokázala na vzdálenost 100 m probít až 188 mm pancíře, což z M36 činilo nejlépe vyzbrojený americký stíhač tanků. 

Právě na případu M36 se projevily mezery v uvažování brigádního generála Bruce. Ten proti tomuto stroji od začátku brojil, neboť jej považoval za příliš pomalý. Z toho důvodu stále upřednostňoval výše zmíněný M18.

Právě Bruceovy tvrdohlavé protesty a jeho přehnaná fixace na rychlost zapříčinily, že M36 se k frontovým jednotkám dostal až na podzim roku 1944, a prapory stíhačů tanků si tak v úvodních měsících bojů v západní Evropě musely vystačit s hůře vyzbrojenými stroji.

Toskánsko je proslulé uměním a historií, která sahá hluboko do minulosti, malebnou krajinou se všudypřítomnými cypřiši a vinicemi. Pod bohatým krajem se všemi jeho starobylými památkami a poklady se ale nachází něco, co čekal jen málokdo – podzemní vulkanické monstrum, které by teoreticky mohlo celé Toskánsko v budoucnosti zničit. 

Pokud jde o sopky a projevy vulkanismu, je Toskánsko na povrchu vlastně dost nudné. Proto bylo pro vědce, které vedl Matteo Lupi z Ženevské univerzity UNIGE, překvapením, když narazili na ohromný rezervoár magmatu. Ten se nachází se 8 až 15 kilometrů pod povrchem a Lupi s kolegy odhadují, že ho tvoří více než 5 tisíc kilometrů krychlových taveného magmatu a částečně tavených hornin.

Žhavé magma pod Toskánskem

Uvedený objem magmatu a zhruba odpovídá horním magmatickým komorám slavného supervulkánu Yellowstone. Na rozdíl od Severní Ameriky se však na západním pobřeží Itálie nenacházejí žádné vulkanické jevy, které by prozrazovaly přítomnost této spící bestie.

„Věděli jsme, že tato oblast, která se táhne přes Toskánsko od severu k jihu, je do určité míry geotermálně aktivní,“ prozrazuje Lupi. „Neuvědomovali jsme si ale, že pár kilometrů pod povrchem obsahuje tolik magmatu, že je to srovnatelné s objemem supervulkanických systémů, jako je Yellowstone.“ Podrobnosti objevu popisuje odborný časopis Communications Earth & Environment. 

Podle Lupiho jsou tyto výsledky důležité jak pro základní geologický výzkum, tak i pro praktické aplikace, jako je určení míst, kde se vyskytují geotermální rezervoáry nebo třeba ložiska hornin bohatých na lithium a prvky vzácných zemin, které se používají například v bateriích pro elektromobily a technologiích pro zelenou energetiku.

Hlavním městem a mocenským centrem Velké Moravy byl podle některých badatelů bájný Veligrad neboli Velehrad. Právě tam měla sídlit knížata Rastislav a Svatopluk, a údajně se v něm nacházela i hlavní arcibiskupská rezidence s hrobem svatého Metoděje. Z dobových pramenů ovšem není známá jeho přesná poloha ani žádný bližší popis města. Dodnes tak mezi archeology a historiky panují spory o lokalizaci tohoto místa.

Jako první se nabízí stejnojmenná jihomoravská obec Velehrad. Tamní barokní stavba s přilehlými budovami cisterciánského kláštera totiž stojí na románských základech. Archeologické výzkumy dokládají, že oblast byla skutečně osídlena již v dobách Velké Moravy, ale o žádné větší centrum se zřejmě nejednalo. 

Nejčastěji pak bývá zmiňováno Staré Město u Uherského Hradiště a Valy u Mikulčic. Na obou místech došlo k objevu významných nálezů z období Velkomoravské říše, a lze tedy předpokládat, že hlavní centrum stávalo někde v těchto lokalitách.

Z hradiště na hradiště

Autor několika publikací a článků o Velké Moravě Jan Galatík pak přišel s teorií, že Veligrad stál na vrchu Náklo u Ratíškovic. Galatík vycházel z písemných pramenů arabských kupců, které byly dle něj historiky špatně interpretovány. Svou hypotézu podpořil i leteckými snímky, jež na vrcholu odhalily siluety dávných staveb. Jedna z nich o rozměrech 80x40 metrů dokonce připomíná obrovský chrám. To vedlo autora k domněnce, že šlo o „Velký Moravský chrám“, kde byl pohřben arcibiskup Metoděj. V Galatíkových publikacích je ale řada nepřesností a smyšlených údajů, a většina historiků i archeologů proto jeho závěry zpochybňuje.

Je také možné, že žádné „oficiální“ hlavní město Velké Moravy neexistovalo a kníže vládl „ze sedla“, což znamená, že se svou družinou pravidelně pendloval mezi hradišti. Tento způsob používali již merovejští králové (dynastie vládnoucí ve Franské říši v letech 481–751) a jeho výhodou bylo, že panovník měl přehled o jednotlivých částech své říše. Příslušné hradiště muselo vždy zajistit dostatečné množství zásob pro obživu knížecí družiny, a když ho vladař se svými družiníky „vyjedl“, táhl zase dál.

Vývoj humanoidních robotů se posouvá mílovými kroky – a tentokrát to platí doslova. Čínské technologické firmy oznámily, že jejich dvounozí roboti dokážou běžet rychlostí až 10 metrů za sekundu. To je tempo, které se ještě donedávna zdálo vyhrazené pouze elitním lidským sprinterům.

Elitní robosprinteři

Robot H1 od společnosti Unitree Robotics byl nedávno zachycen při běhu na atletické dráze, kde dosáhl rychlosti přes 10 metrů za sekundu. Tím se dostává na úroveň průměrné rychlosti legendárního sprintera Usaina Bolta během jeho rekordního běhu na 100 metrů v roce 2009. Bolt tehdy sice dosáhl maximální rychlosti přes 12 metrů za sekundu, ale průměrná rychlost jeho výkonu činila zhruba 10,44 m/s – tedy hodnotu, které se dnes roboti začínají přibližovat.

Firma sice připouští možné drobné nepřesnosti v měření, přesto je výsledek považován za zásadní milník ve vývoji humanoidních robotů a zároveň o nový rekord v kategorii humanoidních robotů. Ukazuje totiž, že stroje se dokážou pohybovat stále přirozeněji a rychleji, a to i v náročném prostředí, jakým je běh po dvou nohách.

Evoluce v přímém přenosu

Ještě před několika lety přitom vypadala situace úplně jinak. Jeden z tehdejších rekordmanů, robot Star1, dosahoval rychlosti kolem 13 kilometrů za hodinu. Naproti tomu současný model H1 zvládá až 35 km/h. Dramatický nárůst výkonu během krátké doby dokonale ilustruje, jak rychle se robotické technologie vyvíjejí.

Schopnost robotů běžet rychlostí srovnatelnou s lidskými atlety je dalším krokem k tomu, aby se humanoidní stroje mohly efektivně pohybovat v reálném světě – například při záchranných operacích, v průmyslu nebo v logistice. Zároveň ale vyvolává otázky, kam až může tento vývoj zajít.

To, co bylo ještě nedávno doménou špičkových sportovců, se postupně stává dosažitelným i pro stroje. A pokud bude současné tempo vývoje pokračovat, nemusí být daleko doba, kdy roboti překonají i ty nejlepší lidské výkony.

SPHEREx (Spectro-Photometer for the History of the Universe, Epoch of Reionization, and Ices Explorer) je americká infračervená vesmírná observatoř, která pozoruje celou oblohu, aby proměřila blízce infračervené spektrum přibližně 450 milionů galaxií. Jak je ale v podobných případech obvyklé, má na programu i jiná zajímavá pozorování.

Jedním z dalších primárních cílů mise SPHEREx je mapovat led v mezihvězdném prostoru. Observatoř nedávno zmapovala v doposud nevídaném detailu mezihvězdný led v oblasti Mléčné dráhy, jejíž velikost je přes 600 světelných let. Led se pochopitelně nenalézá na hvězdách, ale uvnitř ohromných molekulárních mračen kosmického prachu a plynu, z nich se rodí nové hvězdy.

Zmapování mezihvězdných ledovců

Jednou ze „superschopností“ infradalekohledu SPHEREx je rozeznávání různých typů ledů ve vesmírů. Pozorováním spektra záření z molekulárních mračen lze určit, zda jde o led z vody, oxidu uhličitého nebo třeba oxidu uhelnatého.

Joseph Hora z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics s týmem spolupracovníků věří, že tyto ohromné spousty ledu, které se ve skutečnosti nacházejí na povrchu drobných částic prachu, představují nejčastější způsob vzniku a největší zásoby vody ve vesmíru. Tímto způsobem nejspíš vznikla i voda, kterou máme na Zemi v oceánech. Výsledky mapování mezihvězdného ledu nedávno uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal. 

„Tyto masy ledu jsou jako mezihvězdné ledovce,“ vysvětluje Phil Korngut, specialista na přístroje SPHEREx z Caltechu. „Mohou poskytnout záplavu vody pro planety, které v dané oblasti vesmíru vznikají v nových planetárních systémech. Je fascinující, že se díváme na mapu materiálu, který může v budoucnu napršet na nové světy, kde by případně mohl být nějaký život.“

Mezinárodní tým vědců učinil překvapivý objev: v přirozeně mumifikovaných ostatcích z Bolívie identifikoval bakterii Streptococcus pyogenes, původce spály. 

Tento nález je výjimečný tím, že mumie pochází z období před příchodem Evropanů do Ameriky – konkrétně z let 1283 až 1383. Výzkum tak naznačuje, že spála byla na americkém kontinentu přítomna dávno před koloniální érou, což výrazně mění dosavadní představy o šíření této nemoci.

Nemoc, která se vrací

Spála je vysoce nakažlivé bakteriální onemocnění, které v minulosti patřilo k hlavním příčinám úmrtí dětí. Díky antibiotikům a lepší hygieně byla ve 20. století téměř vymýcena, v posledních letech se však znovu objevuje v důsledku nových bakteriálních kmenů.

Streptococcus pyogenes přitom nezpůsobuje jen spálu – může vést i k relativně běžným infekcím, jako je angína, ale i k život ohrožujícím stavům, například k vzácné nekrotizující fasciitidě nebo syndromu toxického šoku.

Vědci z italského výzkumného centra Eurac Research původně tento patogen vůbec nehledali. Při genetických analýzách mumií totiž běžně zkoumají nejen lidskou DNA, ale i genetický materiál mikroorganismů, které se v ostatcích zachovaly. Právě při analýze zubu mladého muže indiánského původu narazili na stopy různých bakterií – a mezi nimi i na Streptococcus pyogenes.

Mumie pravděpodobně pocházela z pohřební věže zvané chullpa, typické pro oblast bolivijské náhorní plošiny Altiplano. Suché a chladné podmínky této oblasti přispěly k mimořádně dobrému zachování DNA.

Genetická „skládačka“ starověké bakterie

Aby vědci mohli dávnou bakterii detailně prozkoumat, rozhodli se rekonstruovat její genom. Použili k tomu metodu (de novo assembly), která umožňuje sestavit genetickou informaci „od nuly“, bez použití moderního referenčního genomu.

Tento přístup lze přirovnat ke skládání puzzle bez předlohy – výzkumníci tak nejsou ovlivněni současnými znalostmi a mohou objevit i genetické varianty, které dnes už neexistují. V případě bolivijské mumie se to vyplatilo: podařilo se sestavit téměř kompletní genom bakterie.

Analýza ukázala, že dávný kmen Streptococcus pyogenes již nesl řadu genů spojených s patogenitou – tedy schopností vyvolat onemocnění. I když neobsahoval všechny znaky dnešních kmenů, byl zjevně schopen způsobovat nemoci už ve středověkých populacích Jižní Ameriky.

Další překvapení přišlo při porovnání s jinými genetickými databázemi. Vědci našli stopy této bakterie i v evropských vzorcích starých asi 4 000 let a příbuzné druhy také v ostatcích afrických goril starých zhruba 200 let. Genetické analýzy navíc naznačují, že hlavní linie dnešních kmenů Streptococcus pyogenes se začaly rozdělovat už před přibližně 5 000 lety. To odpovídá době, kdy lidé začali žít usedleji a ve větších komunitách – což mohlo výrazně usnadnit šíření i evoluci patogenů.

Objev ukazuje, že spála a její původce mají mnohem delší a složitější historii, než se dosud předpokládalo. Lepší pochopení evoluce této bakterie může vědcům pomoci předvídat její budoucí vývoj a lépe reagovat na její návrat v moderní populaci.

Co kdyby klíč ke zdravějšímu metabolismu neležel v tom, co jíte, ale také kdy to jíte? Nový výzkum naznačuje, že ideální snídaně by měla být nejen vydatná, ale také bohatá na vlákninu nebo bílkoviny. A co je ještě důležitější: měla by tvořit největší jídlo dne.

Studie publikovaná v odborném časopise British Journal of Nutrition sledovala skupinu 19 lidí, kteří po dobu několika týdnů jedli podle přesně stanoveného režimu. Všichni účastníci měli společné to, že většinu denních kalorií přijímali ráno a večer jedli jen lehce – tedy přesný opak běžného stravování v západních zemích.

Výsledky ukázaly, že jak strava bohatá na bílkoviny, tak i ta s vysokým obsahem vlákniny přinášejí zdravotní benefity. Každá však trochu jiným způsobem.

Jídlo podle biologických hodin

Za těmito výsledky stojí koncept zvaný chronovýživa – věda o tom, jak načasování jídel ovlivňuje naše zdraví. Lidské tělo totiž funguje podle cirkadiánního rytmu, tedy vnitřních biologických hodin, které řídí spánek, hormony i metabolismus.

Ráno je organismus nastavený na příjem a zpracování energie. Schopnost regulovat hladinu cukru v krvi je v této části dne nejvyšší. Naopak večer tělo zpomaluje – stoupá hladina hormonu melatoninu, který připravuje organismus na spánek. Ten zároveň omezuje produkci inzulinu a zhoršuje schopnost buněk vstřebávat glukózu. Stejné jídlo snědené ráno a večer tak může mít zcela odlišný dopad na vaše zdraví. 

Studie opakovaně ukazují, že lidé, kteří jedí nejvíce kalorií ráno a méně večer, hubnou efektivněji, mají lepší hladinu cukru v krvi i nižší riziko metabolických onemocnění.

Bílkoviny vs. vláknina

Zajímavou otázkou ale zůstává: co by měla ideální snídaně obsahovat? V experimentu byli účastníci vystaveni dvěma typům diet. Jedna byla bohatá na bílkoviny (například vejce, maso či mléčné výrobky), druhá na vlákninu (celozrnné produkty, luštěniny, ovoce a zelenina). Obě diety měly podobné rozložení kalorií během dne – nejvíce ráno, nejméně večer.

Výsledky ukázaly jasný rozdíl: bílkoviny vedly k vyššímu pocitu sytosti. Lidé měli menší hlad a méně chutí během dne. Vláknina vedla k většímu úbytku hmotnosti a výrazně zlepšila složení střevního mikrobiomu.

Účastníci na vlákninové dietě zhubli více než ti na dietě bohaté na bílkoviny. Navíc se u nich zvýšila rozmanitost střevních bakterií – faktor, který je spojován s lepším metabolismem, nižší rizikem vzniku zánětu, a dokonce i ochranou před některými nemocemi.

V čem tkví kouzlo vlákniny?

Vláknina funguje v těle trochu jinak než bílkoviny. Nejenže podporuje trávení, ale také „krmí“ prospěšné bakterie ve střevech. Ty pak produkují látky (například mastné kyseliny s krátkým řetězcem), které mají protizánětlivé účinky, podporují zdraví srdce a mohou chránit před rakovinou tlustého střeva.

Moderní strava však často obsahuje vlákniny málo – většina lidí nedosahuje doporučeného denního příjmu kolem 30 gramů. Právě snídaně přitom nabízí ideální příležitost, jak tento deficit dohnat.