Pobyt ve tmě se stal v poslední době módní záležitostí. Jeho zastánci tvrdí, že jde o terapeutickou cestu k sebepoznání, zklidnění, utřídění myšlenek a nalezení nového náhledu na život. Většina těch, kteří zmíněnou zkušenost podstoupili, skutečně hovoří o pozitivním přínosu a pochvalují si zajímavý a příjemný zážitek. Jejich názor by patrně byl o poznání odlišnější, kdyby uplynulou dobu trávili nejen ve tmě, ale také sto metrů pod zemí a při teplotě jen pár stupňů nad bodem mrazu.

Právě takové podmínky sám sobě v roce 1962 nastolil tehdy třiadvacetiletý rodák z jihofrancouzského Nice, když se rozhodl zjistit, jak funguje lidský organismus odpojený téměř od veškerých vjemů a přírodních cyklů. Chronobiologie, tedy věda o biorytmech, byla tehdy ještě v plenkách a vědci zatím netušili takřka nic o tom, jak fungují biologické „hodiny“. Svým odvážným experimentem Michel Siffre doslova překopal dosavadní zjištění – jak se totiž ukázalo, lidské tělo má své vlastní vnitřní hodiny, podle všeho nezávislé na rytmu Slunce a střídání dne a noci.

„Říkali, že jsem blázen“

Na dno alpské ledovcové jeskyně Scarasson, do hloubky 130 metrů pod povrchem, se po tříhodinovém sestupu dostal 16. července 1962 se záměrem strávit zde celé dva měsíce.

Původně měl přitom jiné plány: coby vystudovaný geolog zamýšlel zkoumat zdejší ledovec. To mělo zahrnovat rovněž dvoutýdenní pobyt v podzemí, jeho délku ale nakonec více než zčtyřnásobil a k bádání o ledovci připojil další úkol: získat co nejvíce poznatků o tom, jak bude jeho organismus na nezvyklé podmínky reagovat. Sám si sehnal finanční prostředky a celý experiment zorganizoval; později však v rozhovoru pro časopis New Scientist připustil, že jeho vědečtí kolegové jej tehdy považovali za blázna.

S sebou si vzal jen naprosto nezbytné vybavení nutné k přežití. Zcela záměrně nechal doma hodinky či jiné časoměrné zařízení, ostatně ani by na něj neviděl, neboť „tam dole“ panovala neprostupná tma. Teplota se pohybovala kolem nuly, vlhkost dosahovala 98 %. „Měl jsem neustále mokré nohy a moje tělesná teplota klesla až na 34 °C,“ líčil později Siffre. Prostřednictvím telefonu udržoval spojení se svým týmem na povrchu a dával jim informace o tom, kdy vstává a kdy se ukládá ke spánku, navíc zaznamenával svůj puls.

Zpomalený čas

Ze začátku se Siffre pokoušel o nastavení alespoň přibližné rutiny, veškerá snaha o dodržení pravidelných intervalů mezi spánkem a bděním však záhy vzala za své. Bez možnosti objektivního měření nebyl schopen zjistit, kolik času uplynulo, i když se pokoušel „počítat“ dny. Ukázalo se to jako zhola nemožné – jeho vnitřní hodiny šly pomaleji než ve skutečnosti. 

„Do jeskyně jsem sestoupil 16. července a plánoval jsem dokončit experiment 14. září,“ vzpomínal. „Když mi můj tým na povrchu oznámil, že konečně nastal ten den, myslel jsem si, že je teprve 20. srpna. Domníval jsem se, že mám před sebou ještě měsíc pobytu v jeskyni.“ 

Když se dostal na povrch, podle vlastních slov si připadal jako „pološílená, rozhozená loutka“. Během psychologických testů, které při pobytu ve tmě absolvoval, dostal za úkol počítat do sto dvaceti. Trvalo mu to pět minut, což odpovídalo 2,5krát pomalejšímu vnitřnímu času než času vnějšímu.

„Můj psychologický čas se stlačil na polovinu.“ Zatímco ve skutečnosti uplynulo 48 hodin, Siffre měl pocit, že má za sebou pouze jeden den. Změnu pocítil i na svém vlastním cirkadiánním rytmu, lépe řečeno na jeho absenci. Jeho tělo, osvobozené od reálného vědomí času, si vytvořilo vlastní režim a nový rytmus: zůstával 36 hodin vzhůru a následně dvanáct hodin spal. Někdy, když měl dojem, že si jde pouze zdřímnout, prospal ve skutečnosti několik hodin, aniž by si toho byl vědom. Nakonec se jeho vnitřní hodiny natolik rozhodily, že konzumoval snídani kolem sedmé hodiny večerní a šel spát pozdě k ránu.

Vojáci i kosmonauti

Třebaže jeho výzkum čelil i kritice, mimo jiné za přílišnou senzacechtivost a hazardování nejen s vlastním životem, ale také ze strany jeskyňářů, kteří se obávali o narušení křehkého podzemního ekosystému, Michelu Siffreovi se každopádně podařilo přitáhnout pozornost vědecké komunity z celého světa. Povšimly si ho dokonce státní instituce – francouzská i americká vláda si uvědomily, že poznatky z oboru lidské chronobiologie mohou být přínosné při misích, kde se vojáci dostávají do nestandardních podmínek. Načasování bylo příhodné: v 60. letech probíhala studená válka a francouzská armáda právě zahájila program jaderných ponorek.

Obrátila se proto na Siffreho, aby jí pomohl zjistit, jak délka spánkového cyklu ovlivňuje výkon za bdělého stavu. O třetinu delší spánek totiž za optimálních podmínek může vést ke zdvojnásobení aktivity během dne, a to bez stresu a únavy.

Zájem o Siffreova zjištění přišel i ze zámoří. Z pochopitelných důvodů jej oslovila NASA, která dokonce financovala jeho další výzkumy, a také například rumunsko-americký biolog Franz Halberg. Ten již ve 40. letech začal se studiem chronobiologie na Minnesotské univerzitě a založil zde specializovanou laboratoř. Ovšem mezi zájemci o nové poznatky nechyběl třeba ani sovětský kosmonaut Jurij Gagarin, jenž se právě v roce 1961 stal prvním člověkem ve vesmíru.

Více aktivity, více snů

Dva roky po své jeskynní premiéře zorganizoval Siffre další experiment. Dolů do hlubin jeskyně však tentokrát nesestoupil on, nýbrž jeho přítel Antoine Senni, zatímco Siffre na povrchu sbíral další poznatky. Senni strávil v podzemí 122 dní, tedy zhruba čtyři měsíce. Siffre v průběhu té doby zjistil, že existuje souvislost mezi časem, kdy je člověk vzhůru, a množstvím snů následující noci – jinými slovy délkou REM fáze během spánkového cyklu. Zjednodušeně se dá říct, že na každých deset minut denní aktivity navíc získá člověk jednu minutu spánku REM. Kromě toho Siffre zjistil, že čím více člověk sní, tím kratší je jeho reakční doba během následující fáze bdění.

V reakci na tento objev se francouzská armáda snažila najít léky uměle zvyšující množství času stráveného sněním s nadějí, že u vojáků vyvolají bdělou fázi trvající třicet i více hodin.

Den a půl bdění

V roce 1972, kdy uplynulo deset let od prvního experimentu, se Siffre rozhodl pro další pobyt v temnotě. „Zajímal jsem se o studium vlivu stárnutí na psychologický čas. Měl jsem v plánu každých deset nebo patnáct let provést experiment, abych zjistil, zda došlo k nějakým změnám v tom, jak můj mozek vnímá čas,“ líčil později v rozhovoru pro časopis Cabinet. V texaské Půlnoční jeskyni se tentokrát rozhodl setrvat celých šest měsíců, aby se pokusil zjistit, zda se u něj časem vyvine osmačtyřicetihodinový cyklus.

Ukázalo se však, že jeho organismus se řídí značně nevyzpytatelnými pravidly. Nedokázal rozlišit, jestli spal dvě nebo osmnáct hodin, nejčastěji ale zůstával vzhůru den a půl, načež usínal na dvanáct hodin. Ve srovnání s prvním experimentem z roku 1962 však měl tentokrát k dispozici o něco lepší servis – teplota v jeskyni se udržovala na konstantních jednadvaceti stupních a dostával stejnou stravu jako posádka mise Apolla XVI., tedy kuřecí sendviče a dehydrovaná vejce se slaninou. 

Před zhruba 1 500 lety nebyla společnost na Korejském poloostrově jen kulturně bohatá, ale také překvapivě krutá. Nová genetická studie odhaluje, že v období tzv. Tří království existovala praxe lidských obětí, která zasahovala celé rodiny. Tito lidé byli zabíjeni a pohřbíváni spolu s místní elitou, aby jí sloužili i po smrti. Výzkum tak přináší znepokojivý pohled na společnost království Silla, kde se rituální násilí zřejmě stalo institucionalizovanou součástí moci.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Choongwon Jeong z Národní univerzity v Soulu, analyzoval 78 koster z pohřebního komplexu Imdang-Joyeong na jihovýchodě dnešní Jižní Koreje. Tyto hrobky pocházejí ze 4. až 6. století, tedy z doby, kdy na poloostrově soupeřila tři mocenská centra – Kogurjo, Pekče a Silla. 

Už historické prameny naznačovaly existenci rituálu zvaného sunjang, při němž byli služebníci obětováni spolu s tehdejší elitou. Nová studie však poprvé přináší přímé genetické důkazy, které tuto praxi potvrzují a rozšiřují.

Rodinné pohřby

Analýza DNA odhalila překvapivě hustou síť příbuzenských vztahů. Vědci identifikovali desítky dvojic blízkých příbuzných – rodiče a děti, sourozence i širší rodinné vazby. Zdá se, že lidé byli často pohřbíváni společně se svými nejbližšími. Tento zvyk ale nebyl jen otázkou pietního aktu – v některých případech šlo o společnou smrt.

Zvlášť znepokojivé jsou nálezy, kdy byli rodiče a jejich děti obětováni společně v jednom hrobě. To potvrzuje, že rituál sunjang mohl zasahovat celé domácnosti, nikoli jen jednotlivce.

Obětní kasta a svatby mezi příbuznými

Jedním z nejzásadnějších zjištění studie je existence skupiny lidí, kterou lze označit jako „obětní kastu“. Genetická data naznačují, že některé rodiny byly k obětem určeny po generace. Role oběti tak nebyla náhoda, ale pravděpodobně dědičný status.

Tento objev otevírá otázky o povaze tehdejší společnosti: šlo o formu otroctví? Existovala rigidní sociální hierarchie bez možnosti úniku? A jak hluboko byla zakořeněná institucionální násilí?

Dalším překvapivým výsledkem je vysoká míra příbuzenských sňatků. Vědci identifikovali jedince, jejichž rodiče byli blízce příbuzní, včetně případů sňatků mezi bratranci a sestřenicemi. Tento jev se přitom nevyskytoval jen u elit, ale i u obětovaných lidí. To naznačuje, že takové sňatky byly v tehdejší společnosti běžné a kulturně přijatelné – a to napříč sociálními vrstvami.

Společnost orientovaná na ženy

Z genetických dat se podařilo rekonstruovat 13 rodokmenů, které ukazují na zajímavý rys: příbuzenské vazby byly často sledovány přes ženskou linii. To je v kontrastu s mnoha jinými starověkými společnostmi, kde dominovala linie mužská. Tento „matrilineární“ prvek naznačuje, že ženy a jejich potomci hráli v sociální struktuře důležitější roli, než se dříve předpokládalo.

Studie představuje první rozsáhlou analýzu genomu z období Tří království a zásadně mění naše chápání tehdejší společnosti. Ukazuje komplexní a někdy temnou realitu – kombinaci silných rodinných vazeb, sociální nerovnosti a rituálního násilí.

Zároveň otevírá dveře dalším výzkumům. Archeogenetika může v budoucnu odhalit ještě více o tom, jak lidé v dávné východní Asii žili, milovali – a umírali.

Vztah k „němým tvářím“ zcela jasně definovala již bible. Stojí zde, že Bůh stvořil člověka a potom lidem požehnal a řekl jim, aby panovali nad vším živým. Středověký teolog Tomáš Akvinský (1225–1274) dokonce tvrdil, že jediným argumentem proti krutosti na zvířatech je skutečnost, že by podobné chování mohlo vést k násilí i na lidech. Jinak ale prohlašoval, že je správné ostatní tvory zabíjet, protože pro ně samotné život nemá smysl.

Barvář cítí krev

• psi

Nejlepšímu příteli člověka byla vždy věnována mimořádná pozornost a v celých lidských dějinách bychom nenašli jiné zvíře, které sehrálo tak klíčovou úlohu. Pokusy o křížení psů sice sahají až do starověku, ale tehdejší plemenitba se ani náznakem neblížila úrovni, jaké dosáhla právě ve středověku. 

V tomto ohledu je velmi přínosná práce hraběte Gastona z Foix (1331–1391) Kniha o lovu, která vznikla někdy mezi léty 1387−1389 a mimo jiné představuje i nejoblíbenější psí rasy. Jednoznačně prý vedli barváři, kteří své jméno získali díky schopnosti dohledávat raněnou kořist, která v myslivecké hantýrce „barvila“, čili krvácela. Dobové zbraně totiž zvíře většinou jen zranily a bylo potřeba ho najít a dorazit.

Dalším oblíbeným plemenem byli chrti, které bychom našli ve všech myslitelných variantách. Své zastoupení však měli i vlkodavové a jelení psi. Samotný pán z Foix ovšem preferoval mastify, na kterých si cenil jejich odolnosti a nebezpečnosti spojené s milou povahou a přirozenou příchylností k dětem. Psi byli na šlechtických dvorech považováni za luxus, který si ani zdaleka nemohl dovolit každý. Jejich cena někdy stoupala až do závratných výšek, a byli proto častým královským darem.

Společník v boji i na cestách

• koně

Skutečnou hybnou silou dějin byli především koně. Patřili sice k základním dopravním prostředkům, ale kromě užitkové hodnoty měli cenu i reprezentativní. V našem prostoru byli velmi ceněni zejména ti ze Sedmihradska, kteří se podle zprávy rytíře Bertranda de la Brocquiére v Uhrách prodávali za několikanásobek ceny jiných ořů. V jiném prameni se pak setkáváme s koněm jménem Erdel, což svědčí o jeho původu (Erdély bylo označením pro Sedmihradsko). Dokument navíc dokládá citovou vazbu majitele k jeho zvířeti, neboť velmi želí jeho skonu. 

Poptávka po sedmihradských koních časem začala převažovat nabídku, a tak zdejší vévoda Petr roku 1499 zakázal jejich vývoz. V dokumentu specifikuje, že se nesmí vyvážet „gradarius“ (lehčí jezdecký typ) v hodnotě nad šest zlatých. Tresty byly velice přísné. Kdo by zákaz porušil, měl přijít o veškerý majetek. 

Koně se samozřejmě také kradli. Často mizeli z pastvin, ale někdy si zloději dovolili proniknout až do stájí, za což hrozil trest smrti dokonce i šlechticům. Například v roce 1408 byla odsouzena ke ztrátě hrdla také jedna urozená vdova, a to za ukrývání zloděje 42 koní. K chytání lupičů pak napomáhal fakt, že pokud se o zvíře nikdo nepřihlásil, mohl si jej přemožitel pachatele po stanovené době nechat. I z tohoto důvodu se kradená zvířata prodávala hluboko pod cenou, protože bylo nutné se jich především rychle zbavit. Za krádež se však považovalo i koně najít a neodevzdat.

„S Adamem zuostali“

• prasata

Opak postní ryby tvořilo tučné vepřové. Prasata patřila k velmi přizpůsobivým zvířatům, přežívala i v náročnější klimatických podmínkách a bylo poměrně snadné je uživit. Také se rychle množila a již za dva až tři roky mohla jít na porážku. Na podzim se pak svině vyháněly na pastvu s cílem, aby se co nejvíce nakrmily žaludy a bukvicemi a před zimou hodně přibraly. Zima totiž byla časem zabijaček.

Vztah našich předků ke zvířatům byl velmi pragmatický. Nechybělo v něm však i jisté uznání. Například židovský právník, lékař a polyhistor Pavel Pražský (1413–1471) ve své Správovně píše: „Domácí hovada jsú: vuol, kráva, vepř, svině, ovce, beran, koza, pes, kočka, kohút, slepice, ti jsú hned s Adamem zuostali.“ Tím má pravděpodobně na mysli to, že jmenovaní čtvernožci s člověkem byli hned od jeho stvoření a ten je potřeboval pro samotné přežití.

Saturn patří mezi nejpůsobivější objekty na noční obloze – jeho prstence fascinují astronomy už čtyři století. Tento plynný obr je ale mnohem víc než jen estetický zázrak. V průměru měří zhruba jedenáctkrát více než Země, otáčí se extrémně rychle (den trvá na něm jen asi 10 hodin) a obklopuje ho obrovské magnetické pole, které sahá miliony kilometrů do okolního vesmíru. Právě na tento obří ochranný „štít“ se nyní zaměřili vědci z univerzity v britském Lancasteru.

Neviditelná ochrana

Každá planeta s magnetickým polem má kolem sebe magnetosféru – jakousi obří bublinu, která ji chrání před proudem nabitých částic ze Slunce, známým jako sluneční vítr. Bez této ochrany by například Země přišla o atmosféru a život, jak ho známe, by nemohl existovat.

Dlouho se předpokládalo, že magnetosféry všech planet fungují víceméně stejně jako ta zemská. Nová studie založená na datech sondy Cassini ale ukazuje, že minimálně u Saturnu to neplatí. Jeho magnetické prostředí se chová výrazně odlišně – a to zásadním způsobem.

Slabá místa v magnetickém poli

Magnetosféra není dokonalý štít. V oblasti pólů existují tzv. „magnetosférické štěrbiny“ – trychtýřovitá místa, kudy mohou částice ze slunečního větru pronikat do atmosféry. Na Zemi se tyto oblasti nacházejí poměrně předvídatelně: vždy zhruba na místě, kde je na daném poledníku pravé poledne – tedy tam, kde je Slunce nejvýš na obloze.

Je to logický důsledek rovnováhy mezi tlakem slunečního větru a tlakem zemského magnetického pole. U Saturnu však tato jednoduchá rovnováha neplatí.

Analýza dat z let 2004–2010 ukázala, že magnetosférická „Achillova pata“ Saturnu se nenachází tam, kde by ji vědci čekali. Místo „poledne“ je posunutá směrem k „odpoledni“ – typicky mezi 13. a 15. hodinou místního času, někdy dokonce až k večeru.

Hlavním důvodem je extrémně rychlá rotace planety. Saturn se otáčí více než dvakrát rychleji než Země, a navíc jeho magnetosféra obsahuje velké množství ionizovaného materiálu, který pochází z gejzírů měsíce Encelada. Tyto faktory způsobují, že rotační síly převažují nad vlivem slunečního větru. Magnetosféra je tak „strhávána“ rotací planety a její struktura se deformuje.

Psunuté polární záře

Poloha těchto „slabých míst“ má přímý vliv na to, kde dochází k tzv. magnetické rekonexi – procesu, při němž se magnetické siločáry přeskupují a uvolňují obrovské množství energie. Právě tento jev stojí za vznikem polárních září. Na Saturnu tak díky posunuté struktuře magnetosféry vznikají polární záře na jiných místech, než by odpovídalo pozemskému modelu. 

Zjištění potvrzuje dlouho diskutovanou hypotézu: rychle rotující plynní obři, jako je Saturn, fungují v úplně jiném magnetosférickém režimu než menší a pomalejší planety typu Země. Znamená to, že naše dosavadní představy o magnetických polích planet nejsou zcela univerzální.

Ačkoli mise sondy Cassini skončila už v roce 2017, její data stále přinášejí nové poznatky. Saturn tak zůstává nejen symbolem krásy sluneční soustavy, ale i zdrojem vědeckých překvapení, která nutí přehodnocovat základní principy fungování planet.

Americké vzdušné síly už za druhé světové války začaly provádět přestavby lehkých bombardérů na takzvané gunshipy. Jednalo se o různé polní úpravy v podobě přídavných velkorážních zbraní montovaných v přídi či na bocích trupu dvoumotorových bombardérů B-25 Mitchel nebo A-20 Boston. I poměrně rozměrné stroje často slétaly až těsně k zemi a „zametaly“ nádraží, křižovatky a další cíle palbou kulometů Browning M2 ráže 12.7 mm. Tato koncepce se velmi osvědčila a později vznikaly další podobně užívané typy.

Společnost General Electric již v roce 1960 zahájila z vlastní iniciativy konstrukci šestihlavňového rotačního 7,62mm kulometu. Jeho princip vycházel z gatlingu používaného americkou armádou už v 19. století. Oproti němu již neměl manuální, ale elektrický pohon svazku otáčejících se hlavní. Nový model získal neuvěřitelnou kadenci 6 000 ran/min, avšak v praxi se užívaly menší hodnoty, nejčastěji 2 000–4 000, díky čemuž klesla obří spotřeba munice.

Zkouška ohněm

Velení USAF podepsalo objednávku na stavbu prototypu nesoucího označení M134 Minigun. I když zbraň rozhodně nebyla malá, vysloužila si své jméno pro podobnost s velkým rotačním kanonem M61 Vulcan. V prosinci 1962 vývojáři úspěšně projekt završili a začaly střelecké testy na zemi, o rok později i ve vzduchu. 

Na letecké základně Eglin Air Force Base vznikla vestavba do bočního okna legendárního transportního Douglasu C-47 Skytrain, známějšího spíše pod civilním označením Dakota. Při testech kroužila v bočním náklonu nad cílem a zasypávala jej krupobitím střel. Vše vypadalo velmi slibně, a tak prototyp zamířil do Vietnamu, kde se v prosinci 1964 zapojil do bojů. Jeho akce dostaly poetické krycí označení Dech kouzelného draka. 

Rotačí miniguny se ukázaly jako velmi účinné a velení amerického letectva zadalo objednávku pro masovou produkci. Varianta dvoumotoráku nesla označení AC-47D, nesla tři rotační kulomety napevno umístněné do levých bočních oken a mířící do stejného prostoru, k tomu pak obrovskou zásobu munice. Tato sada za minutu vypálila až 18 000 střel, které pokryly plochu velikosti fotbalového hřiště, přičemž projektily dopadaly asi 30 cm od sebe.

Američané v jihovýchodní Asii hojně užívali novou aeromobilní taktiku, při které vojáky do týlu nepřítele transportují vrtulníky. Díky tomu získali výhodu okamžiku překvapení a vydatnou palebnou podporu ze vzduchu. Neocenitelnou roli sehrály Belly UH-1, používané jako průzkumný, bitevní a hlavně přepravní stroj, jež unesly sedm pasažérů či 1 360 kg nákladu.

V konfliktu se zvlášť dobře uplatnily bítevní varianty vybavené kulomety a raketami, zejména ve dvojici specializovaných strojů dle taktiky lovec a zabiják. Šlo o lehčí průzkumný stroj, který níže nad zemí vyhledával nepřítele a těžce vyzbrojený, který na něj reagoval. Oba běžně nesly dva boční střelce v demontovaných dveřních otvorech.

Zbraně pro vrtulníky

Hojně se užívaly jak starší kulomety Browning M37C ráže 7,62 mm, tak modernější M60 stejného kalibru, který se nacházel v otočné věžičce. Mnohem většího rozšíření se ale dočkaly ručně ovládané zbraně v bočních dveřích, oknech nebo na záďových rampách u určitých typů. Na vrtulnících se užíval i M2 ráže 12,7 mm, existovala i jeho speciální letecká verze M3 s vyšší rychlostí palby, která dosahovala 1 200 ran/min. 

Nově zaváděný rotační minigun ale přinášel obrovský nárůst palebné síly helikoptér. Jako první se začaly montovat do univerzálního Bell UH-1. O ciálně nesl označení Iroquois, mnohem známější se stal pod přezdívkou Huey. Nejdříve však šlo jen o různé polní úpravy, které vznikaly v poli.

Nejčastěji se zbraně objevovaly v bočních střeleckých postech na otočných konzolích. Užívaly se ale i pevné závěsy, ve kterých směřovaly dopředu, a pilot s nimi mířil a pálil stejně jako ve stíhačce pohybem celého stroje. Další rozšířenou instalaci představovala podtrupová věžička.

Nejrozšířenější gunship

Veškeré tyto improvizované instalace zohlednil výrobce vrtulníků v sériově produkované variantě UH-1P, zkonstruované výhradně pro nasazení v jihovýchodní Asii. Ty nesly dva raketové podvěsy typu XM157 nebo XM158 a dva miniguny v bočních palpostech. Ovládal je buď přímo střelec, nebo šly napevno zafixovat pro palbu ve směru letu. Jednalo se o mimořádně účinný gunship. 

Patrně jako první je dostala 20. Special Operations Squadron, známější spíše jako Green Hornets (Zelení sršni). K první bojové ztrátě došlo 14. března 1970, kdy jeden UH-1P zasáhla palba ze země. Jeho pilot zahynul, ale boční střelec John  Thorburn se zraněním přežil a o svém zážitku později složil protiválečnou píseň Uncommon Valor: A Vietnam Story. O pět dnů později šel po zásahu od protiletadlové obrany další stroj 20. perutě, osádka tentokrát zahynula. 

Práce palubních střelců z minigunů byla velmi náročná a někteří se dokonce museli naučit pilotovat, na což vzpomínal Roger Paulmeno: „Jednou se mě pilot zeptal, jestli vím, co se stane, když to koupí. Když jsem odpověděl, že ne, řekl, že s touhle věcí budu muset přistát. Zaradoval jsem se, začal mu vyprávět, že jsem vždy chtěl umět létat. On ale najednou zařval: Dostal jsem to, vezmi řízení! Popadl jsem páky vedoucí z podlahy, vrtulník zareagoval a začal stoupat. Pilot se na mne zazubil a řekl, že jen kecal.“

Scéna z hororu

Dělové čluny vznikaly i na základě dalších typů vrtulníků. Miniguny běžně nosívaly i mohutné dvourotorové CH-47 Chinook nebo Sikorsky CH-53 Sea Stallion. Ty se staly nedílnou součástí každé větší výsadkové nebo záchranné operace v týlu nepřítele. Zatímco klasické transportní stroje přepravovaly výsadek, helikoptéry s rotačními kulomety doslova přeoraly místa nepřátelského odporu.

Jeden z letců v pamětech uváděl, jak takové místo vypadalo: „Ponořili jsme se do vrstvy oblačnosti a doufali, že vylétneme na správném místě. Spolu s bočním střelcem jsme vyhlíželi ven a spatřili palbou přeoraný perimetr a přistávací zónu. To, co jsme uviděli, mi připomínalo scénu z nějakého hororu. Ze zvířených cárů mraků se vynořily obrysy mrtvých těl, která ležela, kam až jsem dohlédl. Rotorový vír pomalu vyčistil okolí, odhaluje příšernou podívanou. Přímo mezi nohama jsem přes bublinu plexiskla spatřil žluťáska, kterému chyběla půlka hlavy. Kousek opodál ležela groteskně zkroucená mrtvola dalšího bojovníka Vietkongu.“

Strůjce děsivé podívané se montovaly i do lehkých průzkumných Bell OH-58. V letech 1968–1973 nakoupila americká armáda 2 200 těchto vrtulníků, přičemž mnoho z nich ve Vietnamu sloužilo k ozbrojeným průzkumům. Lehká bitevní verze OH-58D Kiowa Warrior nesla také právě minigun.

Bitevní cobra

Američané brzy pochopili, že by se hodil specializovaný bitevní vrtulník. Ten by účinněji chránil ty transportní a poskytoval i přímou leteckou podporu vlastní pěchotě na zemi. První prototyp Bellu AH-1 Cobra vzlétl 7. září 1965. Měl jeden motor a osádku tvořil pilot a operátor/střelec. Seděli v pancéřovaném kokpitu se stupňovitým tandemovým uspořádáním. Pilot se nacházel na zadním sedadle, zatímco střelec zaujímal přední pozici, ze které měl lepší výhled na cíl. Stroj disponoval „podbradkem“ s hlavňovou výzbrojí a na koncích krátkých křídel pak měl neřízené rakety. 

První kusy putovaly na testování do Vietnamu už o dva roky později a mimořádně se osvědčily. Do boje nastoupily nejdříve stroje varianty AH-1G, které měly otočnou příďovou věžičku pro jeden minigun. Ty další už nesly věžičky, do nichž bylo možné zabudovat buď dva kulomety, dva granátomety nebo jeden kus od každé zbraně. Cobry kryly výsadkové vrtulníky, ale operovaly i samostatně podobně jako bitevní letouny.

Během celé války ve Vietnamu společnost General Electric dodala okolo 10 000 kusů, které používalo jak letectvo, tak i další složky ozbrojených sil. Jejich produkce běžela ještě po celá 70. léta a provozovalo je skoro 40 zemí. Koncem 80. let v jejich repasi a další výrobě pokračovala firma Dillon Aero. Tyto nové miniguny nesou například i české vrtulníky Mi-171Š. Používá je samozřejmě USAF, námořnictvo a „mariňáci“ na moderních vrtulnících. Nasazení se dočkaly jak v Afghánistánu, tak v Iráku a dalších konfliktech na začátku tohoto století. 

Během poslední doby ledové, kdy velkou část severní polokoule pokrývaly ledovce, čelili naši dávní předkové extrémním podmínkám. Aby přežili, museli se přizpůsobit – a jedním z klíčových kroků bylo zdokonalení oblečení. Nešlo jen o jednoduché zahalení do kožešin, ale o stále sofistikovanější výrobu oděvů s využitím nástrojů, jako byly kostěné jehly, šňůry nebo dřevěné pomůcky.

Právě tyto technologické inovace sehrály zásadní roli v lidské evoluci: umožnily našemu druhu osídlit různorodá prostředí a přežít i v chladných oblastech, kde by bez ochrany proti zimě neměl šanci.

Zapomenutý poklad z jeskyně

Archeologické důkazy o takových technologiích jsou však vzácné. Většina nástrojů i samotných oděvů byla vyrobena z organických materiálů, které se špatně zachovávají. O to cennější je nález z jeskyně Cougar Mountain Cave v americkém Oregonu, kde archeologové už v 50. letech objevili soubor unikátních artefaktů.

Nález zahrnoval desítky předmětů – mimo jiné vláknité materiály, dřevěné nástroje i zvířecí kůže. Přesto zůstaly tyto artefakty po desetiletí prakticky bez detailního výzkumu. Až moderní analýzy vedené týmem Richarda Rosencrance přinesly nové poznatky díky pokročilým metodám datování a zkoumání materiálů.

Nejstarší důkaz šitého oděvu

Nejvýznamnějším objevem je malý fragment zpracované losí kůže, označený jako CMC21-1. Tento nenápadný kousek představuje vůbec nejstarší známý důkaz šitého oblečení – je starý přibližně 12 600 let.

Kůže je složena z několika částí, které byly pečlivě sešity dohromady. Použitá šňůra má charakteristické zkroucení a byla zajištěna uzlem, aby se nevytahovala. Taková konstrukce ukazuje na překvapivě pokročilé technické dovednosti tehdejších lidí.

Podle vědců mohl být tento kus oděvu navíc zdoben – například okrem, který se v pravěku často používal k vyjádření identity nebo společenské příslušnosti. Přímý důkaz barvení sice chybí, ale jde o pravděpodobnou interpretaci na základě jiných nálezů.

Technologie, která změnila svět

Vývoj šitého oblečení je přitom oblast, která bývá v rámci studia lidské evoluce často přehlížena. Důvod je prostý: organické materiály se dochovávají jen výjimečně, a proto máme jen minimum přímých důkazů. Jak upozorňují odborníci, právě tato „neviditelná“ část kulturní evoluce mohla mít zásadní vliv na přežití a rozšíření člověka. Bez kvalitního oblečení by totiž nebylo možné osídlit chladné oblasti planety.

Objev z Oregonu tak představuje víc než jen zajímavý archeologický nález. Je to důkaz, že už před více než 12 tisíci lety lidé ovládali techniky, které jim umožnily čelit extrémním podmínkám – a tím zásadně ovlivnily směr lidských dějin.

Studie publikovaná v časopise Science Advances tak připomíná, že i zdánlivě obyčejné věci, jako je oblečení, mohou hrát klíčovou roli v příběhu lidského přežití.

Obchod s volně žijícími zvířaty není jen otázkou ochrany přírody – podle nové studie může zásadně zvyšovat i riziko přenosu nemocí mezi zvířaty a lidmi. Tyto praktiky, ať už legální či nelegální, se přitom týkají přibližně čtvrtiny všech druhů savců.

Výzkum publikovaný minulý týden v prestižním časopise Science ukazuje, že druhy zapojené do tohoto obchodu sdílejí s člověkem výrazně více patogenů než ty, které zůstávají mimo něj. A to v době, kdy si svět stále připomíná pandemii covidu-19, která znovu otevřela otázku zoonóz – tedy nemocí přenosných ze zvířat na člověka.

Nebezpečná hra s ohněm

Tým vedený bioložkou Cleo Bertelsmeierovou z Univerzity v Lausanne analyzoval čtyřicet let dat o legálním i nelegálním obchodování s divokými zvířaty a propojil je s databázemi vztahů mezi hostiteli a patogeny. Výsledek je znepokojivý: savci zapojení do obchodu mají o 50 % vyšší pravděpodobnost, že sdílejí s lidmi alespoň jeden virus, bakterii, houbu nebo parazita.

Riziko se navíc dále zvyšuje v případě nelegálního obchodu nebo při prodeji živých zvířat, například jako exotických domácích mazlíčků. Právě tehdy dochází k nejintenzivnějšímu kontaktu mezi lidmi a potenciálně infekčními organismy.

Jedním z nejvýraznějších zjištění studie je role času. Čím déle je daný druh součástí obchodních řetězců, tím více patogenů sdílí s lidmi. V průměru platí, že každých deset let na trhu znamená jeden další sdílený patogen. Tento efekt ukazuje, že nejde jen o samotnou existenci obchodu, ale o kumulaci kontaktů v čase – čím více interakcí mezi lidmi a zvířaty, tím větší prostor pro přenos nemocí.

Studie se zaměřila na volně žijící savce, tedy druhy, které nebyly domestikovány – na rozdíl od psů, koček nebo hospodářských zvířat. Patří sem jak zvířata odchycená ve volné přírodě, tak jedinci chovaní v zajetí, například pro kožešiny.

Do této kategorie spadají i stále populárnější „exotická“ zvířata, jako jsou fenci (Vulpes zerda), afričtí trpasličí ježci (Atelerix albiventris), vakoveverky létavé (Petaurus breviceps) nebo kočky bengálské (Prionailurus bengalensis), jejichž oblibu výrazně podporují sociální sítě. Výzkum přitom zahrnoval nejen obchod se živými zvířaty, ale i s produkty jako jsou kožešiny, kůže, šupiny nebo rohy.

Důležité je, že samotné používání těchto produktů (například nošení kožešiny) nepředstavuje přímé riziko nákazy. Klíčový problém se odehrává na začátku celého řetězce – při lovu, manipulaci a transportu zvířat, kde dochází k přímému kontaktu a potenciálnímu přenosu patogenů.

Ekologie a veřejné zdraví

Obchod s divokými zvířaty má podle vědců hned několik závažných dopadů. Kromě rizika šíření nemocí přispívá také k úbytku druhů v důsledku nadměrného lovu a k biologickým invazím, kdy uniklá nebo vypuštěná zvířata narušují místní ekosystémy.

Přenos patogenů přitom není jen teoretickou hrozbou. Vedle covidu-19 připomínají vědci například epidemii opičích neštovic v USA v roce 2003, která byla spojena s prodejem nakažených zvířat jako domácích mazlíčků.

Současná mezinárodní dohoda CITES reguluje obchod s ohroženými druhy především z hlediska jejich ochrany před vyhynutím. Nová studie však ukazuje, že by bylo potřeba více zohlednit i zdravotní rizika.

Autoři proto zdůrazňují nutnost posílit biologický monitoring obchodovaných zvířat i jejich produktů a zároveň omezit samotný objem obchodu. Právě množství kontaktů mezi lidmi a divokými zvířaty totiž hraje klíčovou roli v tom, zda vzniknou nové infekční choroby.

Výzkum Cleo Bertelsmeierové tak jasně ukazuje, že rozhodnutí, která činíme jako spotřebitelé, mohou mít nepřímý, ale zásadní dopad nejen na přírodu, ale i na globální veřejné zdraví.

Jak by mohlo vypadat skutečně rychlé nabíjení? Vědci nyní posunuli tuto představu na zcela novou úroveň: vytvořili experimentální kvantovou baterii, která se nabije milionkrát rychleji, než se vybije. A to navíc bezdrátově – pomocí laseru. Tento průlom představuje první skutečný důkaz, že koncept kvantových baterií, dosud spíše teoretický, může fungovat i v praxi.

Od teorie k prvnímu prototypu

Na vývoji kvantové baterie se podílel mezinárodní tým vědců z Austrálie, včetně odborníků z Australské kosmické agentury, organizace CSIRO, RMIT University a University of Melbourne. Společně vytvořili vůbec první funkční prototyp kvantové baterie, který dokáže projít celým cyklem – tedy nabít se, uchovat energii a následně ji uvolnit.

Nabíjení probíhá pomocí laseru a trvá pouhé femtosekundy (tedy biliardtinu sekundy). Energie se však v baterii udrží jen po dobu nanosekund – což je sice stále extrémně krátká doba, ale přesto milionkrát delší než samotné nabíjení. Pro lepší představu: je to, jako by se mobil nabíjel půl hodiny a vydržel fungovat více než sto let. Nebo jako baterie, která vydrží 11 dní, ale dobije se za jedinou sekundu.

Navzdory působivým číslům má současný prototyp zásadní omezení: jeho kapacita je extrémně malá. Uchovává energii o velikosti několika miliard elektronvoltů, což zní impozantně, ale ve skutečnosti jde o zanedbatelné množství. Baterie zatím nedokáže napájet žádné praktické zařízení. Přesto jde o zásadní důkaz, že princip funguje, a otevírá cestu k dalšímu vývoji.

Významné je také to, že systém pracuje při pokojové teplotě – na rozdíl od mnoha jiných kvantových technologií, které ke svému fungování potřebují extrémní chlazení na teploty blízké absolutní nule.

Jak fungují kvantové baterie

Na rozdíl od běžných baterií, které ukládají energii pomocí chemických reakcí, kvantové baterie využívají principy kvantové mechaniky – například superpozici nebo kvantové provázání.

Klíčovým mechanismem je tzv. „superabsorpce“. Při ní systém absorbuje energii (například světlo z laseru) v jediném kolektivním procesu, což dramaticky zrychluje nabíjení. Zjednodušeně řečeno: místo postupného „plnění“ energie dochází k jakémusi hromadnému nasycení systému, které je mnohem efektivnější.

Jednou z nejzajímavějších vlastností kvantových baterií je jejich chování v závislosti na velikosti. U běžných baterií platí, že čím větší zařízení, tím déle se nabíjí. Kvantové baterie se ale chovají přesně opačně. Díky tzv. kolektivním efektům se větší kvantové systémy nabíjejí rychleji než ty menší. Více „kvantových článků“ znamená vyšší efektivitu nabíjení – což je vlastnost, která by mohla zásadně změnit budoucí energetické technologie.

Dlouhá cesta před námi

Potenciální aplikace kvantových baterií jsou mimořádně široké. V blízké budoucnosti by mohly najít využití především v oblasti kvantových počítačů, kde by poskytovaly rychlé a efektivní ukládání energie.

Do budoucna si vědci představují i radikálnější scénáře:

• drony dobíjené laserem přímo za letu
• elektromobily, které by se nabíjely rychleji než dnes trvá tankování
• mobilní zařízení s téměř okamžitým nabíjením

Přes veškerý optimismus je současná technologie stále velmi vzdálená praktickému využití. Největší výzvou je prodloužit dobu, po kterou baterie dokáže energii uchovat. Právě krátká „životnost“ uložené energie je dnes hlavní překážkou praktického využití.

Vědci však zdůrazňují, že jde o zásadní krok vpřed. Poprvé se podařilo experimentálně potvrdit, že kvantová baterie může fungovat jako plnohodnotný energetický systém, respektive, že dokáže projít kompletním cyklem. Pokud se podaří překonat současná omezení, mohly by kvantové baterie jednou zásadně proměnit způsob, jakým ukládáme a využíváme energii – a otevřít dveře k technologiím, které dnes patří spíše do světa sci-fi než reality.

Kromě oficiálních státních peněz byla vytištěna také spousta takzvaných „nouzovek“. Tisíce druhů nouzových papírových peněz k náhradě chybějících drobných si nechal tisknout kdekterý obchodník a kdekteré město po celé monarchii. Objevily se dokonce papírové peníze úročené, které měly doslova každý den jinou hodnotu! Taková situace snad nemá v dějinách obdoby. 

Platba trhanými bankovkami

Když František Josef I. nastupoval v památném revolučním roce 1848 ke své neobyčejně dlouhé vládě, v Rakousku obíhaly převážně bankovky Privilegované rakouské národní banky ve Vídni (peníze 4. a 5. emise, částečně též zbytek emisí z let 1811–1813). Základem byla emise z roku 1841 s nominálními hodnotami 5, 10, 50, 100 a 1 000 zlatých, kterou následující emise v roce 1847 doplnila jinými vzory hodnot 5, 10 a 100 zlatých. Je dobré si uvědomit, že kupní cena zlatého byla přibližně dnešních 100 Kč, takže i nejnižší papírový nominál představoval poměrně vysokou částku.

Z toho plyne, že drobné byly výhradně kovové mince, z nichž byla řada stříbrných. Revoluční události, které se na Evropu přiřítily v roce 1848, vedly k tomu, že vzhledem k celkové politické a hospodářské nejistotě se lidé kovových peněz neradi zbavovali a hromadili si jich doma velké zásoby. Peněžní oběh tím začal být vážně narušován. Před rokem 1848 zažívalo hospodářství několik let poklidného vývoje, což se ale rychle změnilo již po několika měsících revolučních událostí. Politický rozvrat rychle následoval rozvrat hospodářský. Ten se projevil i ve vydávání a používání papírových peněz.

Prvním pokusem vlády řešit alespoň částečně situaci s nedostatkem nižších kovových nominálů bylo už v květnu 1848 vydání jedno a dvouzlatkových bankovek. Nominál jednoho zlatého byl však stejně dosti vysoký a lidé si poradili po svém: zlatkové bankovky se trhaly na čtvrtiny a vesele se jimi platilo, přestože se úřady vehementně snažily tuto „svépomoc“ zakazovat a stíhat. Zlatý se tou dobou dělil na šedesát krejcarů, takže polovina zlatkové bankovky platila třicet krejcarů, čtvrtina pak patnáct.

Pokladniční poukázky na potlačení revoluce

Další velký problém, před kterým rakouský stát stál, byl nedostatek financí na potlačování revoluce a současně na probíhající válku se sardinským králem Karlem Albertem. Řešení se zdálo jednoduché – vytisknout papírové peníze. V první etapě to byly úročitelné pokladniční poukázky, jichž bylo vydáno za 20 milionů zlatých. Tyto poukázky byly úročeny pěti procenty ročně, ale přes slušný úrok se je lidé zdráhali používat. Vláda nakonec zahrnula tyto poukázky do krytí emisní banky, která za ně vydala bankovky, které už s důvěrou občanů problém neměly. Emisní banka sice jednala v rozporu se svým statutem, ale účelu bylo ve státním zájmu dosaženo.

Neznamenalo to ovšem, že vydávání pokladničních poukázek ustalo – právě naopak. Tři měsíce po pětiprocentních poukázkách byly vydány tříprocentní poukázky a každé tři až čtyři měsíce se emise opakovaly až do ledna 1850. Vzhledem k tomu, že poukázky platily vždy jen několik měsíců (maximálně jeden rok) a byly úročené, byla na zadní straně vytištěna tabulka, kde byly uvedeny všechny dny, kdy byla poukázka v platnosti včetně uvedení hodnoty, jakou ten který den představovala.

Takže například stozlatková poukázka vydaná prvního ledna 1849 úročená třemi procenty byla každý den o půl krejcaru dražší. Desátého ledna byla tedy o 5 krejcarů dražší a konečně 31. prosince 1849 již stála 103 zlaté.

Poukázky byly samozřejmě z oběhu zase brzy stahovány. Přestože jich bylo vydáváno mnoho, jsou zejména jejich vyšší nominály sběratelsky velice cenné a řada nominálů se nezachovala vůbec. Vláda, která s hrůzou sledovala, jak v prvních měsících politického neklidu mizí kovový poklad emisní banky, nakonec přistoupila k nucenému oběhu poukázek. Další zajímavostí týkající se pokladničních poukázek byly zcela neobvyklé nominální hodnoty první emise – byly totiž 30, 60, 90, 300, 600 a 900 zlatých. 

Protože byl nedostatek drobných hrozivý, vydal Císařsko-královský mincovní úřad už v roce 1849 tzv. mincovní poukázky (papírové) v hodnotách 6 a 10 krejcarů. Ke zvýšení důvěry bylo slíbeno poukázky zase z oběhu stahovat, přičemž se to dělo postupně tak, že se vylosovala jedna série, která pak byla vyměňována za mince. Poslední poukázky byly staženy z oběhu až v roce 1856.

Peníze z nouze

Veškerá vládní opatření však stejně potřebám hospodářství nestačila, a tak zejména léta 1848–1849 znamenala do té doby naprosto nevídaný rozvoj nouzových papírových peněz, svým rozsahem nikdy nepřekonaný. Těchto peněz zanedlouho obíhalo několik tisíc druhů a vydávaly je zejména obce, panství, městské úřady a dokonce i jednotliví obchodníci a řemeslníci. Zakazování nouzovek se míjelo účinkem zejména z toho důvodu, že by se bez nich asi hospodářský život zastavil. Panovala situace, kdy nebylo čím platit menší obnosy.

Tématice nouzových papírových peněz se pochopitelně věnovala celá řada sběratelů i badatelů a každá nová práce vydaná na toto téma uvádí nové, dosud neznámé nouzovky z revolučních let i krátce po nich. Jen pro ilustraci uveďme, že ještě v roce 1977 se počet těchto nouzovek odhadoval asi na 1400 druhů, ale poslední publikace na toto téma uvádějí již kolem 4 000 druhů.

Přišly další emise papírových peněz, které nevydával stát. Šlo o takzvané peníze „revoluční“. V italských Benátkách se tiskly téměř tři roky papírové peníze s názvem „Moneta patriottica“ (Vlastenecké peníze), které ovšem nezněly na rakouské zlaté, ale liry.

V Uhrách, které také povstaly proti rakouské centrální vládě, se tiskly od března 1848 až do konce roku takzvané „košutovky“, což byly také nevládní a tudíž i nepovolené peníze. Nominály byly vydávány od 15 krejcarů do 100 forintů. Své jméno košutovky získaly tím, že uherským ministrem financí byl v revolučních měsících Lajos Kossuth, který se stal vůdčí osobností maďarského odboje proti Rakousku.

Od ledna 1849 byly po potlačení revoluce košutovky stahovány z oběhu a na krytí výdajů byly s nuceným oběhem vydávány takzvané Poukázky na zemské příjmy Uher. Lajos Kossuth mezitím emigroval do USA, kde organizoval tisk jiných uherských papírových peněz s cílem financovat dosažení samostatnosti Uher.

V samém srdci galaxie Markarian 501 se skrývá překvapení: místo jedné supermasivní černé díry se zde nachází hned dvě. Tento mimořádný objev přinesl mezinárodní tým astronomů vedený Silke Britzenovou z Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii.

Díky dlouhodobým rádiovým pozorováním se vědcům poprvé podařilo zachytit přímý důkaz dvojice supermasivních černých děr, které obíhají velmi blízko sebe – a pravděpodobně se nacházejí v poslední fázi před splynutím. Takové systémy byly dosud spíše teoretickou představou než pozorovanou realitou. Až nyní máme jasný důkaz, že skutečně existují a že je lze přímo detekovat.

Jak vznikají obří černé díry

Podle současného stavu poznání, téměř každá velká galaxie hostí ve svém středu supermasivní černou díru – objekt o hmotnosti milionů až miliard Sluncí. Zůstává však záhadou, jak tyto kolosy dosahují tak extrémních rozměrů. Samotné požírání okolního plynu by totiž bylo příliš pomalé a nevysvětluje extrémní hmotnosti těchto objektů.

Za mnohem pravděpodobnější scénář vědci považují srážky galaxií. Ty jsou ve vesmíru běžné, a když se dvě galaxie spojí, jejich centrální černé díry se postupně přibližují, začnou kolem sebe obíhat a nakonec splynou v jediný objekt. Právě tato závěrečná fáze – těsné obíhání před splynutím – ale nebyla až dosud spolehlivě pozorovaná.

Dvojitý výtrysk

Zlom přinesla detailní studie galaxie Markarian 501 v souhvězdí Herkula. Astronomové analyzovali vysoce přesná rádiová data sbíraná po dobu 23 let. Výsledkem bylo překvapení: místo jednoho výtrysku částic (tzv. jetu), který je pro černé díry typický, objevili hned dva.

Jeden z těchto jetů míří přímo k Zemi, a proto je velmi jasný a známý už dlouho. Druhý je natočen jiným směrem, což ztěžovalo jeho odhalení. Právě existence dvou jetů však naznačuje přítomnost dvou černých děr – každá totiž produkuje vlastní proud částic.

Tanec dvou gigantů

Další analýza ukázala, že tento systém není statický. Naopak – oba jety se pohybují a vykazují pravidelné změny. Druhý jet zdánlivě vychází z oblasti za větší černou dírou a pohybuje se kolem ní proti směru hodinových ručiček. Tento dynamický obraz lze podle vědců vysvětlit pouze tak, že dvě černé díry obíhají kolem společného těžiště. Jejich oběžná rovina se navíc kývá, což vytváří dojem neustále se měnícího systému.

Zvlášť pozoruhodný byl jeden okamžik v červnu 2022, kdy se záření z tohoto systému jevilo jako tzv. Einsteinův prstenec. Ten vzniká díky gravitačnímu čočkování, kdy hmota jedné černé díry zakřiví světlo z objektu za ní. V tomto případě šlo pravděpodobně o ideální zarovnání obou černých děr vůči Zemi.

Z dat se podařilo určit i základní parametry systému. Černé díry obíhají kolem sebe s periodou přibližně 121 dní. Jejich vzájemná vzdálenost odpovídá zhruba 250 až 540 vzdálenostem mezi Zemí a Sluncem – což je na kosmické poměry extrémně málo.

Každá z nich má hmotnost stovek milionů až miliardy sluncí. Takto těsné uspořádání naznačuje, že se systém rychle vyvíjí směrem ke splynutí. Podle odhadů by k němu mohlo dojít už za pouhých 100 let – což je v astronomickém měřítku téměř okamžik.

Odpočítávání kosmického finále

Přímé pozorování samotných černých děr zatím možné není – ani nejmodernější teleskopy, jako Event Horizon Telescope, nedokážou dvě tak blízké černé díry rozlišit jako oddělené objekty.

Existuje však jiný způsob, jak tento proces sledovat: gravitační vlny. Jak se černé díry přibližují, vyzařují vlnění časoprostoru o velmi nízkých frekvencích. Ty by mohly zachytit pulsarové sítě PTA (Pulsar Timing Array), které sledují jemné odchylky v signálech vzdálených pulsarů. Právě podobné systémy jsou dnes považovány za hlavní zdroj nedávno objeveného pozadí gravitačních vln. Markarian 501 se tak stává jedním z nejlepších kandidátů, kde by bylo možné tento jev spojit s konkrétní dvojicí černých děr.

Pokud se detekce podaří, vědci by mohli vůbec poprvé sledovat, jak se frekvence gravitačních vln postupně zvyšuje – přesně tak, jak se dva kosmičtí obři spirálovitě přibližují ke své finální srážce. Taková příležitost by znamenala unikátní pohled na jeden z nejdramatičtějších procesů ve vesmíru.