Když Němci v březnu 1939 okupovali zbytky republiky, rozpustili i naše vojenské letectvo. Pro jeho příslušníky nastala těžká volba co dál. Někteří odešli do zahraničního odboje, další hledali uplatnění na zemi v civilní protektorátní sféře. 

Málo se ví, že část z nich mohla létat dál. Všechny letecké továrny přešly pod německou správu včetně pražské Avie. Název tohoto našeho výrobce letadel se po okupaci změnil na Avia AG für Flugzeugindustrie, Prag-Letnian. Od poloviny roku 1941 se hlavním zde produkovaným typem stalo Arado Ar 96, moderní celokovový cvičný letoun, vhodný pro přechod nových pilotů na opravdové stíhačky.

Testy pro Luftwaffe

Mnoho čs. letců ve firmě našlo uplatnění, někteří jako pomocní zalétávací piloti pro testování letadel vyrobených a opravených v protektorátních závodech pro Luftwaffe. Němci si o jejich spolehlivosti nedělali iluze, ale tímto způsobem se hlavně snažili odvrátil případné sabotáže českých dělníků.

Oprávněnost nedůvěry se potvrdila třeba 11. října 1944, kdy využil velkého amerického náletu a zmatku při vyhlašování poplachu na letišti Praha-Čakovice pilot Josef Kužela. Všiml si odstaveného Ar 96 B a spolu s mechanikem Jiřím Matičkou konali. Bleskově odstartovali a v přízemní výšce, aby na sebe neupoutali pozornost stíhačů, zamířili na východ. V houstnoucím šeru ale zavadili o špičky stromů v Hostýnských vrších a havarovali. Kužela zahynul, Matička utrpěl těžká zranění.

Němci okamžitě vydali zákaz letů pro všechny české zaměstnance, nouze je ale donutila ho v lednu 1945 odvolat. Tou dobou už začala třetí říše pociťovat citelný nedostatek strategických surovin, proto se objevila snaha nahradit u nebojových typů co nejvíce nedostatkového materiálu dřevem a plátnem. Tak vznikl i projekt Ar 396, vycházející právě z velmi rozšířeného Ar 96 B. Konstruktéři použili kov pouze na část trupu s kabinou, většinu konstrukce tvořilo dřevo, tvary se maximálně zjednodušily, aby se usnadnila hromadná výroba.

Úsporné arado disponovalo jedním 7,92mm kulometem MG 17. Mateřská firma Arado předala projekt do protektorátní Avie, která do osvobození vyrobila 12 těchto strojů.

Kraus a Janča na startu

Když vypuklo Pražské povstání, měli se všichni příslušníci vzdušných sil, kteří zůstali v protektorátu, urychleně dostavit na nejbližší letiště a pomáhat při jeho obsazení a případně také zachránit tamní techniku. Tuto výzvu vydal plukovník Josef Hanuš, štábní důstojník předválečného čs. letectva. Mnozí uposlechli. Kbely zůstávaly v rukou okupantů až do noci 8.–9. května, ale ti odtud nijak významně do bojů nezasahovali. Obsadit se ale podařilo letňanskou a čakovickou základnu. 

Na tovární startovací a přistávací ploše Avie v Čakovicích sloužili zalétávací piloti Antonín Kraus a František Janča, oba ve 30. letech ve službách čs. vojenských vzdušných sil. V Čakovicích nalezli a zabavili dvoumístné cvičné Arado Ar 396, ale neví se, zdali se 7,92mm kulometem MG 17, který se do typu běžně montoval. Jednalo se o stroj výrobního čísla 460042 s kódem RT+WL.

Kraus a Janča patrně nedohlédli na mechaniky, kteří štětcem od ruky narychlo přemalovali německé trámové kříže a svastiku čs. výsostnými znaky, ale amatérsky, modrým klínem směrem dolů, jako by nikdy v životě neviděli označení užívané za republiky.

Poprvé a naposledy

Na ploše panoval velký spěch a barva ještě ani nestačila zaschnout, když se arado 5. května 1945 těsně před 16.00 vzneslo do vzduchu. Znaky se tudíž mírně roztekly. Prakticky žádné zdroje nezmiňují, který z dvojice pilotoval a kdo měl na klíně balíky s letáky. Ty informovaly Pražany o povstání a vyzývaly k mobilizaci a odporu proti okupantům. Dochoval se ale deník Františka Janči, ve kterém má tuto akci uvedenou. To by naznačovalo, že pilotoval on, jde ale o spekulaci.

Arado přelétlo nad centrem Prahy a pokračovalo nad Smíchov, přitom osádka rozhodila propagandistické materiály a snažila se shora lépe určit rozmístění německých vojsk ve městě. Podle některých zdrojů se vzdušný průzkumník také stal cílem protiletadlové palby ze země. Pro Pražany dole na barikádách šlo o určitou morální vzpruhu, neboť se jednalo o první let stroje s československými výsostnými znaky po dlouhých létech okupace.

Za pár desítek minut se stroj vrátil do Čakovic a podruhé už neodstartoval. Proč během povstání nelétal dál, zůstává nejasné. Stejně tak tajemné jsou i jeho další osudy

Jedno Ar 396 několik let po válce vystavovalo znovuotevřené Národní technické muzeum a některé zdroje tvrdí, že šlo právě o onen povstalecký stroj. Jeho stopa se ale ztrácí počátkem 50. let. Mnohem déle, snad až do poloviny následujícího desetiletí, stálo další arado téhož typu na dvoře mladoboleslavské průmyslovky jako výuková pomůcka pro mechaniky. I ono ale nakonec skončilo na šrotišti. 

O Avicennově pětisvazkovém Kánonu medicíny se odborníci vyjadřují s obdivem i tisíc let po jeho vydání. Monumentální dílo se označuje za nejslavnější lékařskou knihu historie či bibli medicíny, přestože se perský filozof a lékař nevyhnul omylům – kupříkladu věřil, že se srdce skládá ze tří komor namísto dvou, a dokonce zcela chybně vyloučil spojitost mezi srdečními stahy a tepem.

V jiných směrech měl ovšem naprostou pravdu: Stovky let před tím, než moderní věda prokázala existenci mikroorganismů, například předpokládal, že se může nákaza šířit skrz tekutiny a vzduch prostřednictvím miniaturních tvorů. Doporučoval proto pít převařenou vodu a dodržovat karanténu.

Kdo vyléčí sultána?

Syn perského výběrčího daní Avicenna, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná, už od mládí prokazoval jistou výjimečnost. V deseti letech údajně zpaměti recitoval celý Korán a medicínu začal provozovat jako 16letý samouk poté, co snadno zvládl studium logiky – přičemž údajně předčil i svého učitele.

Dveře k vysněné kariéře mu otevřela shoda okolností: Když onemocněl bucharský sultán Nuh II., dokázal jej Avicenna jako jediný z povolaných lékařů uzdravit. Panovník mu z vděčnosti zpřístupnil svou rozsáhlou knihovnu, a mladík se tak dostal k překladům starověkých spisů významných lékařů, jakož i dalších osobností z mnoha oblastí vědeckého poznání.

Prakticky veškerý volný čas trávil studiem, a to i po nocích, kdy udržoval tělo a mysl svěží pomocí vína. Hroznový mok si ostatně velice oblíbil, a dokonce jej doporučoval coby prostředek pro čištění ran. Pravděpodobně mu ovšem holdoval víc, než bylo záhodno, a nešlo o jediný jeho nešvar. Avicennův životopisec kupříkladu uvádí: „Mistr oplýval silami, avšak tou nejvlivnější, která převládala mezi jeho chtíči, byla síla sexuální. Častokrát se jí zaměstnával, což zanechalo stopy na jeho zdraví.“

Plodný myslitel

Lékařství nepředstavovalo jediný obor, jemuž Avicenna zasvětil svůj mimořádně plodný život. Věnoval se filozofii, matematice, botanice i astronomii a působil coby správce i dvorní lékař hned několika vladařů. V dochované autobiografii zmiňuje, že si dokázal své myšlenky zapisovat při jízdě na koni během vojenských tažení, ve vězení, v úkrytech nebo i po divokých nocích plných alkoholu. Jednotlivé zdroje se rozcházejí v definitivním počtu spisů, jež vytvořil, nicméně s největší pravděpodobností jich byly řádově stovky. Nejvýznamnějšími a nejvlivnějšími se přitom staly dvě monumentální encyklopedie – jedna věnovaná obecně vědě a druhá lékařství.

Kánon medicíny shrnul veškeré tehdejší poznatky z oboru, tedy především odkaz Avicennových starořeckých předchůdců Hippokrata, Galena a Dioscorida a dále předních arabských lékařů či filozofů. 

Dílo zahrnuje pět knih, z nichž ta první se zabývá obecnými principy teoretického a praktického léčitelství, zmiňuje starověkou teorii tělesných šťáv a temperamentů a podrobně líčí lidskou anatomii i fyziologii. Druhá tvoří soupis asi 760 známých léků a podává návod k jejich uchovávání i užívání. Třetí líčí jednotlivé nemoci, včetně jejich příčin, příznaků, diagnózy a léčby. Čtvrtá je tematicky podobná a zaměřuje se na chorobné stavy postihující celé tělo, například horečku či vyrážky, ale i na poranění, nebo dokonce obezitu. Pátá kniha pak opět přibližuje různé druhy léčiv.

Po boku emíra

Kromě Kánonu medicíny vytvořil Avicenna ještě asi čtyřicet dalších spisů s tímtéž zaměřením: Za povšimnutí stojí například Lékařská báseň, v níž shrnul poznatky do veršů, aby studentům sloužily coby mnemotechnická pomůcka. Další díla, s jejichž sepisováním začal coby 21letý, pak pokrývala témata a otázky z matematiky, geometrie, astronomie, fyziky, ale i hudby či poezie. A patrně by jich vzniklo mnohem víc nebýt nepříznivé politické situace, která nadaného učence často nutila ke změně působiště.

Avicenna se sice narodil nedaleko Buchary v současném Uzbekistánu, ale kvůli aktivní účasti v řadě státnických a náboženských sporů nakonec našel roku 1022 útočiště v dnešním íránském Isfahánu. Tam ho s otevřenou náručí přijal emír Ala ad-Dawla a následný pobyt na jeho dvoře představoval podle historiků nejstabilnější období Avicennova života. Působil jako emírův rádce i nejbližší důvěrník a doprovázel jej na řadu vojenských výprav.

Osm klystýrů denně

V bezpečí a daleko od politických intrik své domoviny mohl například pořádat pravidelná páteční setkání s diskusemi na libovolná témata nebo zpřesnit astronomické tabulky, na nichž pracoval. Dlouho před érou velkých objevů Koperníka či Galilea dospěl hned k několika správným závěrům: Mimo jiné soudil, že se Venuše nachází blíž ke Slunci než Země nebo že rychlost světla musí být konečná.

Právě v ad-Dawlových službách však 57letého lékaře zastihla smrt, když v roce 1037 nedokázal sám sebe vyléčit z těžké koliky. Na zažívací potíže údajně trpěl celý život a nepomohla mu ani aplikace až osmi klystýrů denně. Jeho stav zkomplikoval i fakt, že mu asistent – ať už záměrně, či nikoliv – upravil dávku a přidal do léčivé směsi více než dvojnásobné množství účinné látky.

Avicenna skonal ve městě Hamadán, kde se také dodnes nachází jeho hrobka. V polovině minulého století přitom prošla rekonstrukcí a přestavbou na impozantní mauzoleum, k němuž přibylo ještě muzeum a knihovna schraňující na osm tisíc svazků. 

Bůh existuje

Světonázor jednoho z nejvýznamnějších islámských filozofů zásadně ovlivnilo náboženství, a do centra všeho tedy stavěl boha coby stvořitele či „první příčinu“ – nezbytnou bytost, z níž vychází deset inteligencí, nad kterými vládne ještě neměnná podstata.

Předložil také argument pro boží existenci, který pak současný historik filozofie Peter Adamson označil za jeden z nejvlivnějších ve středověku: Avicenna mimo jiné tvrdil, že boží existence představuje nutnou podmínku pro existenci všeho ostatního. Bůh jakožto entita přitom nemůže zůstat jen myšlenkou, protože pak by nebyl dokonalý – jinými slovy by vznikl prostor pro jinou entitu, jež by byla logicky kompletnější.

V trvale zastíněných oblastech na jižním pólu Měsíce by se měla nacházet zmrzlá voda, která představuje kriticky významný zdroj pro případnou trvalou přítomnost lidí na Měsíci. Víme, že tam ta voda je, není ale jasné v jakém množství.

Pro další fáze dobývání Měsíce bude nutné mít k dispozici přesnější údaje, abychom mohli přejít od obecných odhadů k prospektorství a lunární těžbě. Právě takové informace by měla přinést mise Oasis-1, kterou navrhuje společnost Blue Origin. Veřejnosti ji představili na nedávné Konferenci lunárních a planetárních věd.

Mise lunárních prospektorů

Misi Oasis-1 by měla tvořit dvojice malých satelitů (SmallSat), které vypustí robotický lander společnosti Blue Origin MK1. Satelity vstoupí na vysoce eliptickou a nízkou polární oběžnou dráhu, přičemž nejnižší bod této orbity se přitom bude nacházet přímo nad lunárním jižním pólem. Taková blízkost je nezbytná kvůli sběru dat.

Každý ze satelitů ponese na palubě trojici přístrojů, které budou zkoumat povrch luny. Jedním z nich by měl být Hybrid Gamma-Ray and Neutron Spectrometer (GRNS), jehož úkolem je hledat vodu. Je to v současnosti jediná metoda, s níž je možné určit množství vody do hloubky okolo jednoho metru.

Satelity budou mít k dispozici také magnetometr, s nímž budou mapovat magnetické anomálie v lunární kůře s přesností na 15 až 30 kilometrů. Třetím přístrojem je speciální spektrometr (multispectral pushbroom spectrometer), s nímž je možné pátrat po velice žádaném heliu-3 s přesností na méně než pět metrů.

Z vesnice La Victoria jsme do městečka Catemaco dorazili po dlouhé cestě džunglí, už padla tma. Najednou jsem pod lampou spatřil lidi: Stáli tam všichni v černém, drželi se za ruce a tvořili pentagram. „Okultisti,“ hlesl taxikář a ukázal hlavou směrem k nim. „A vy na to věříte?“ zeptal jsem se. „Já? Ne,“ odpověděl a mně se ulevilo. Ne že bych mu chtěl upírat nárok na nějakou tu bizarní víru, jimž se v Mexiku a v Latinské Americe tolik daří. Šlo zkrátka o prostý pocit bezpečí.

Řidič pohladil figurku, která se mu houpala pod zpětným zrcátkem. „Já věřím v Ježíše. Zjevil se mi, když jsem umíral. Měl jsem bouračku. Bylo to hodně zlý. A když už jsem myslel, že to nepřežiju, najednou tam byl. Obrovský, na bílém koni, uprostřed záře. Promluvil ke mně. A já jsem teď tady. V něho věřím. Víte, tady se děje spousta věcí,“ pokračoval taxikář, „některým se tu na jezeře zjevuje žena v bílých šatech. I v La Victorii byli lidé, kteří se upsali ďáblovi.“

Celý tento region je úzce spjatý s mysticismem, jenž má kořeny až u původních obyvatel – Olméků. Poté je vystřídali Mexikové, známí spíš jako Aztéci, kteří přinesli své hluboké znalosti o léčivých rostlinách a jejich síle. A do toho se vylodili Španělé s afrokubánskými a afrohaitskými otroky, což znamenalo příliv santeríe, v níž se pojí tradice afrických Jorubů s katolictvím. Není tedy divu, že dnes v oblasti narazíte na pestrou směsici náboženství a kultů. Ve 20. století pak zájem o Catemaco ohromně vzrostl.

Obyčejné město?

Městečko na mě nepůsobilo kdovíjak přívětivě ani zajímavě – jevilo se coby pouhá spleť podobně vypadajících uliček. Teprve v centru kolem hlavního tržiště jsem objevil pár ezoterických obchodů, odkud na mě shlížely sochy personifikované smrti Santa Muerte i luciferů v mnoha barvách a velikostech. Nebylo to nic, co bych neznal ze zbytku Mexika. Procházel jsem dál ulicemi a díval se, jestli někde nenarazím na dům skutečného mága, kde bych se mohl blíž zeptat na všechny ty pověry a historky.

Na pobřežní promenádě u jezera jsem se dal do řeči s prodavačem výletů po okolí. Nabízel mi vyjížďku loďkou k místu, kde se jistému rybáři zjevila Panna Marie, do džungle k hlavám Olméků a pak ještě dál, kde šamani provádějí rituální očisty v potní chýši. A nakonec uhodil hřebíček na hlavičku: „Taky tě můžu seznámit s vrchním čarodějem.“

Během rozhovoru jsem pochopil, že Brujo Mayor neboli „vrchní čaroděj“ není nějaký šéf místních okultistů, ale spíš titul, kterým se tady pyšní víc lidí. Souhlasil jsem a po chvíli jsme dorazili k nízkému domku s letitou verandou. Jako by na nás už čekal, vyšel nám naproti zhruba dvacetiletý mladík a představil se jako Hijo de Nahual.

Jako z hororu

„Jen pojď dál,“ řekl a nechal mě vejít do skromného obývacího pokoje hned za vstupními dveřmi. Od prvního kroku na mě padla tíseň. Ze stěn cenily zuby vycpané zakrslé šelmy jako z hororu, dál v místnosti jsem zahlédl amulety a náboženské předměty všeho druhu. Zbytek přitom vypadal jako v kterékoliv jiné domácnosti. Na gauči seděla malá holčička a dívala se na pohádky, zatímco zpovzdálí na ni dohlížela stará paní a nedůvěřivě si mě prohlížela.

Nahual mi pokynul, abych pokračoval do dveří vedoucích z obýváku. V další místnosti pak zapálil svíčku a prostor s rudě vymalovanými stěnami se zbarvil do krvava. V rohu jsem rozeznal snad padesát figurín Santa Muerte, luciferů a démonů, to vše doplněné bezpočtem pentagramů, amuletů a zvířecích i lidských lebek. V rohu stál masivní dřevěný stůl, Hijo de Nahual za něj usedl a vyzval mě, abych se posadil naproti. Působilo to tísnivě, i když jsem se snažil zachovat si svou evropskou racionalitu a nepoddávat se nějaké „duchařině“.

„Věříš v některou z těch figur?“ zeptal se mě. Rozhodl jsem se odpovědět popravdě, ale tak, abych nikoho neurazil. „Znám je, ale nemůžu říct, že bych byl zrovna věřící.“ Nakonec jsem dodal, že jsem novinář, ale mladík jen mávl rukou. „To je v pořádku,“ uklidnil mě. „Tak co tě trápí?“

Pětistovka pro satana

Vykoktal jsem tedy to, co mě doopravdy nejvíc tížilo – že se chystám po letech zpátky do Česka a možná už napořád. Třeba by se mi hodila nějaká očista nebo rituál, který by mi v nové životní etapě přinesl štěstí. Pokýval hlavou. „Chceš zařídit, abys byl ve své zemi šťastný a úspěšný? To můžeme,“ pohlédl na mě s vážným výrazem, „tady umíme všechno. Umíme léčit nemoci, zařídit lásku, odehnat ty, kteří ti škodí. Už je nikdy neuvidíš. Chceš to? Taky můžu přivolat peníze,“ pokračoval. „Stačí říct, uděláme pakt s ďáblem a druhý den budeš bohatý.“

„A co taková magie vyžaduje na oplátku?“ neubránil jsem se zvědavosti. „Ďábel má rád různé věci. Má rád šakaly,“ ukázal na vycpané zvíře, které nás celou dobu pozorovalo ze stěny, „má rád zlato, talismany – šakalí tesáky!“ A vysypal na stůl zuby šakalů zdobené stříbrem.

„Děkuju, ale já asi vážně nic z toho nepotřebuju,“ obrátil jsem. Po slovech o paktu s ďáblem jsem si přál jediné – zmizet. To místo mi nedělalo dobře a můj protějšek taky ne. „Opravdu jsem se přišel spíš zeptat na pár věcí ohledně těch tradic,“ couval jsem.

„A co takhle očista na míru?“ ptal se dál, načež mi pokynul a vzal mě do jiné místnosti, která doslova zářila. Byla vymalovaná na bílo a osvětlovaly ji plamínky svíček. Odevšad na nás shlíželi andělé, jezdci na koních a svatí. „Tady provádíme bílou magii. Můžu ti udělat očistu bílou magií, jestli chceš,“ lákal mě. Opravdu jsem toho měl dost, takže jsem odmítl, včetně nabídky na slevu. „Dobře,“ řekl nakonec. „Stejně tě ale budu muset požádat o pět set pesos za konzultaci. Jako oběť ďáblovi.“ Podal jsem mu požadovaný obnos, v přepočtu asi šest set korun, a rychle jsem dodal: „V pořádku. To je pro ďábla.“

Za vším hledej závist

Vracel jsem se nazdařbůh zpátky do města a cestou jsem se zastavil na jídlo. Haciano Cruz, jednonohý prodavač, nabízel místní vyhlášenou pochoutku – šneky tegogolos, žijící výhradně na kamenech v laguně Catemaco. Naložil mi jich plný kelímek, i s krevetami a salsou, načež řekl: „Bílou magii používají šamani, černou čarodějové. A pak jsou tu nahualové. To je úplně jiná věc – nahual se proměňuje v prase, ptáka, koně, psa, ve spoustu věcí…“

„A pak škodí,“ doplnil jsem. Vzpomněl jsem si totiž na příběh, který mi vyprávěla jistá dívka. Údajně jednoho nahuala osobně znala. Žil u nich na ulici a proměňoval se v supa, pohyboval se po okolí a různě škodil. Pak se prý sousedi jednoho dne domluvili a zabili ho.

Prodavač mě poučoval: „Když si třeba budeš přát, aby někomu jinému nešly obchody, nahual to zařídí. Vezme hlínu z hrobu a nasype ji tomu člověku ke krámku.“ Zeptal jsem se: „Tohle všechno kvůli závisti?“ A Haciano skoro vykřikl: „Přesně! Ale když budeš naopak chtít, aby se tobě dařilo, musíš mít aloe a k ní dáš sedm česneků, podkovu a sedm barevných stuh.“

Den se přehoupl přes poledne a bylo načase začít pracovat na tom, kvůli čemu jsem skutečně přijel – na černé mši. O pár dní dřív se ke mně dostala videopozvánka, která ovšem působila, jako by lákala na divadelní představení nebo do cirkusu. Hlavními protagonisty byli tři muži a jedna žena, všichni v pestrých hábitech a s čarodějnickými proprietami, takže připomínali spíš postavy z fantasy filmu než někoho, kdo bude v noci vzývat satana. Video nabízelo rychlé střihy, dramatické scény, a dokonce záběry z dronů. A na konci také informaci, kdy a kde se bude mše konat.

Kam se vydat?

Byl jsem z toho zase v rozpacích. Neměla by být černá mše neveřejná a odehrávat se na neznámém místě? Neměla by být pozvánka zabalená v pergamenu a napsána krví? Neměly by mě očekávat tajemné postavy, a ne pár kašparů v barevných hábitech? Bylo mi jasné, že jde o turistickou past a určitě budou chtít jenom peníze.

Do začátku mše zbývaly necelé dvě hodiny, ale soumrak už padal. Pořád jsem ještě nevyřešil, jak se na místo dostat, protože – kam přesně? Koupil jsem si plechovku piva a zadíval se na jezero tonoucí v šeru. V dálce na břehu jsem zahlédl mihotavé tečky žlutého světla, snad ohně. Byl jsem si skoro jistý, že označují místo, kde se noční akce uskuteční. Co jiného by se tam taky v tenhle den dělo?

Vyrazil jsem do noci, po prašné cestě okolo jezera, aniž bych věděl, jestli tam vůbec dokážu dojít. Měl jsem ale štěstí: Potkal jsem partu stejně zmatených kluků, kteří se vydali za mší z hlavního města a teď zoufale sháněli někoho místního, kdo by jim ukázal cestu. Nebyl jsem v tom sám! Po chvilce vyptávání se ukázalo, že jsme dorazili na nesprávnou akci, ale místní nás nasměrovali ke mši dál u jezera. Kluci měli auto a nevadilo jim, že naskočím na prázdné sedadlo. Konečně jsme jeli správným směrem.

Tak trochu párty

Na konci cesty, která připomínala tankodrom, jsme konečně spatřili dům ozářený neony, před ním zaparkovaná auta i hemžící se hlouček lidí. Vlastně to byla rozlehlá vila se zahradou, jakou v Mexiku nevlastní jen tak někdo. Snadno by se dalo uvěřit, že jsme se dostali na nějakou soukromou rave párty, kde se brzo začne šňupat a hromadně souložit…

Záhy jsem v hloučku rozeznal ženu z pozvánky, s milou tváří a ve vyšívaných šatech. I moji společníci se zdáli v rozpacích a nevěděli, co dělat. Sličná čarodějka nás ovšem pozdravila – nikoliv záhrobním hlasem a v jinotajích, ale jako bychom skutečně dorazili jen na obyčejnou párty. „Vítejte, hezký večer. Zatím si udělejte pohodlí,“ vybídla nás a dodala: „Jsme rádi, že jste přišli.“

Na dvoře vily, uprostřed rozlehlého travnatého prostranství, zářil na zemi pentagram ze zelených LED světel a v každém cípu stála obří socha Santa Muerte. Dvůr pak uzavírala nízká budova s terasou, na níž byly rozmístěné menší sošky „svaté smrti“ a luciferů, svíčky i lidské lebky.

Influenceři na scéně

Šlo o ideální místo pro záběry. Jedna influencerka tam lezla po kolenou a natáčel ji u toho chlápek s telefonem na ručním stativu. Čas od času se k divadlu přidali i lidé se světly, stabilizátory a v mikinách s logy rozličných kanálů z YouTube. Byly tam minimálně dva nebo tři profesionální štáby a k tomu spousta jednotlivců s profi vybavením. Čarodějové ochotně spolupracovali: S vážnými tvářemi hleděli do kamer, vztahovali k nim ruce v mohutných gestech, různě se natáčeli a pózovali. Přesně věděli, o jaké výrazy mají kameramani zájem, a taky jim je dopřávali.

Div jsem nevyprsknul smíchy. Byla to prostě jedna velká maškaráda! Vyšel jsem z toho cirkusu ven a přímo před nosem mi zaparkoval minibus: Postupně z něj vystoupila celá skupina důchodců o holích a s průvodcem, kteří se na tu šarádu taky přijeli podívat. To už na mě bylo moc. Catemaco si u mě vysloužilo nálepku bizarního podniku vyšinutých individuí, jež chtějí hlavně upoutat pozornost a těžit z lidské naivity.

Velkolepá podívaná

Z reproduktorů se nesla podmanivá tajemná hudba, čarodějové se přesunuli k molu na břehu, a dokonce nastoupili na připravenou zdobenou bárku, aby byl dojem z jejich příjezdu ještě velkolepější. Na divadle by tu scénu nezpracovali lépe. Přihlížejících teď bylo asi padesát a shlukli se na vyvýšenině před domem, odkud se scházelo k jezeru. Zazněla ohlušující rána a kvarteto čarodějů vystoupilo v záři reflektorů na molo, kde už plály pochodně. 

„Vítejte na černé mši,“ zvolal do mikrofonu patrně ten nejdůležitější z nich, který měl na rozdíl od ostatních na sobě zlatý hábit. „Sešli jsme se mezi čtyřmi elementy – vodou, zemí, ohněm a větrem. Společně provedeme rituální očistu od zlých vlivů a pomodlíme se za dobrou energii pro rok, který přichází.“

Člověk by čekal, že se to na černé mši bude hemžit zlou energií, kletbami, zaříkáváním… K nám však proudily veskrze samé pozitivní vzkazy: o tom, že je potřeba ctít matku přírodu a starat se o ni, vyhýbat se negativním vlivům a jít vstříc těm kladným, že si lidé zaslouží zdraví, spokojenost a dobro. Nebylo tam nic, s čím bych mohl nesouhlasit – snad s výjimkou oné prazvláštní garderoby.

Všechno zlé pryč!

Po úvodních slovech hlavní mág oznámil, že začnou s rituální očistou: „Je to dobrovolné, zúčastnit se může, kdo bude chtít. Napřed ale ať přistoupí sedm lidí – sedm těch, kteří si myslí, že potřebují pomoc nejvíc. Dejte prosím přednost starším nebo vážně nemocným.“ 

V ten okamžik se ve mně něco pohnulo. Viděl jsem, jak se lidé ženou, aby dostali tu možnost. Důchodci z autobusu klopýtali o holích a za nimi následovaly další postavy, často shrbené. Tři čarodějové a jedna čarodějka si brali příchozí postupně do péče a nechali je spálit list papíru, na který předtím dotyční napsali svá přání. Promlouvali k nim a prováděli očistu vajíčkem, což v těchhle končinách představuje poměrně známou praktiku. Věří se totiž, že na sebe vajíčko dokáže navázat negativní emoce, a tak s ním čaroděj přejíždí kolem těla a odříkává modlitbu.

„Odteď zůstane všechno negativní tady,“ sliboval čaroděj jednomu z dobrovolníků, když vhodil papír s jeho přáním do ohně. „Ať to pocítíš ve svém srdci. Osvoboď se! Protože jediný, kdo o tobě bude od této chvíle rozhodovat, jsi ty sám. Nikdo jiný. Jsi volný. Ať se tak stane, amen.“ 

Po prvních sedmi zájemcích o očistu pak mohli přistoupit další. Lidé různého věku, muži i ženy, scházeli dolů, aby našli spásu u místních zaříkávačů. Každý se svými těžkostmi, bolestmi, každý prožívající svá osobní dramata, na něž sám nestačí.

Krvavé finále

U mola na jezeře se mezitím rozhořela vatra. A najednou jsem uviděl přicházet hlavní hvězdu noci: Vstříc osudu se neochotně sunul rohatý kozel. Ze všech sil se snažil vzdorovat a zarážel kopyta do prachu cesty, ale neměl šanci – na oprátce ho dovlekli až k vodě. Jeden z čarodějů nesl v ruce černou dýku s ozdobnou střenkou. Blížilo se velké finále. 

„Ještě jednou opakujeme,“ zvolal mág k davu, „tohle je zcela soukromá aktivita a záleží jen na vás, jestli se jí chcete zúčastnit. To, co se tady bude dít, může být pro někoho drastické. Takže pokud se na to necítíte, raději ustupte dál.“

Kdosi zapálil pentagramy obalené vatou napuštěnou lihem a žár byl tak silný, že mě zatlačil skoro do vody. Skupina okultistů vpředu se chopila kozla: Dva ho chytili za zadní nohy, další za rohy a jeden z čarodějů mu přeťal krční tepnu. Pokoušel se oddělit hlavu od těla, zvíře se cukalo, ale hlava ne a ne povolit. Bylo vidět, že oběť i muž s dýkou jsou na pokraji sil. Nakonec se mu přece jen podařilo rohatou hlavu uříznout a vítězoslavně ji zvedl do výšky. Jiný čaroděj mezitím nechal temnou krev stékat do rituální misky a teď ji rovněž zdvihl nad hlavu – načež se z ní dlouze napil a nabídl ji lidem v předních řadách.

Je libo srdce?

Jeden z katů rozpáral hruď mrtvého zvířete dýkou a vyřízl z ní srdce. Poté předstoupil před dav, sám se do krvavého kusu masa zakousl a opět jej nabídl ostatním. Ženy i muži přistupovali, aby si do srdce kousli, a někteří ve snaze utrhnout kus syrového masa ze všech sil napínali čelisti. Přiblížil jsem se s fotoaparátem k pohozené zvířecí mrtvole, abych zvěčnil její rozervaný hrudník. „Chceš ho ještě víc otevřít?“ nabízel mi jeden z přihlížejících čarodějů. „To je dobrý, díky,“ odpověděl jsem.

Došlo na závěrečné loučení. Pohnutí účastníci černé mše obestoupili čaroděje, tiskli jim ruce a děkovali. Oni jim opláceli úsměvem a přáním všeho dobrého. Nešlo mi to do hlavy: Ti lidé se k nám po celou dobu chovali nesmírně pohostinně. Uspořádali mši, při níž léčili – nebo alespoň dělali, že léčí – nemocné a utrápené. Modlili se, abychom měli v životě štěstí, obětovali zvíře. Proč to všechno? Snad aby přilákali víc budoucích klientů pro svou praxi? Anebo tomu skutečně věří?

Po oné noci v Catemacu jsem si uvědomil, že za celou tou show s grandiózními efekty se přece jen skrývá pevný a léty ověřený základ – víra každého z nás. Ať už jde o víru v sebe sama, ve vyšší síly, v kletbu, v uzdravení, či koneckonců v opravdovost tehdejšího nočního představení. Záleží na každém z nás, čemu se rozhodne věřit a co k sobě přivolá…

Na první pohled to zní překvapivě: lidé žijící ve vysokých nadmořských výškách – například v Andách nebo Himálaji – mají dlouhodobě nižší výskyt diabetu. Vědci si této souvislosti všimli už dříve, ale chybělo jasné vysvětlení. V roce 2023 vědci objevili něco podobného u myší. Vystavení prostředí s nižším obsahem kyslíku vedlo u hlodavců k poklesu hladiny glukózy v krvi. Ani v tomto případě ale nebylo zřejmé, jak to funguje.

Nová studie, kterou uveřejnil vědecký časopis Cell Metabolism, nyní přináší možné vysvětlení: podle Ishy Jainové z Kalifornské univerzity v San Franciscu může být klíčem prostředí s nízkým obsahem kyslíku a nečekaná role červených krvinek.

Červené krvinky jsou známé především tím, že přenášejí kyslík pomocí hemoglobinu. Nový výzkum ale ukazuje, že mají i další, překvapivou funkci: mohou aktivně pomáhat regulovat hladinu glukózy v krvi. V prostředí s nízkým obsahem kyslíku totiž červené krvinky začnou ve větší míře „nasávat“ glukózu z krve. Tu následně přeměňují na molekulu, která pomáhá hemoglobinu uvolňovat kyslík do tkání efektivněji. Tělo si tak pomáhá dvojím způsobem – zlepšuje zásobení kyslíkem a zároveň snižuje hladinu krevního cukru.

Myši na horách

Aby vědci tuto hypotézu otestovali, vystavili myši prostředí s nízkým obsahem kyslíku (pouze 8 %, což odpovídá vysokým nadmořským výškám). Kontrolní skupina dýchala běžný vzduch s 21 % kyslíku.

Po uplynutí několika týdnů dostaly myši obou skupin injekce glukózy a vědci průběžně sledovali, jak se v jejich krvi u nich mění hladina glukózy. Ukázalo se, že u myší v simulovaném vysokohorském prostředí se po vpíchnutí glukózy objevil v porovnání s myšmi v normálním prostředí jen malý peak glukózy a její hladina se rychle vrátila na původní úroveň. Pozoruhodné bylo, že tento příznivý vliv vydržel ještě celé týdny poté, co se myši vrátily do normálního prostředí.

Vědci zjistili, že v myších vystavených prostředí s nízkým obsahem kyslíku dochází k intenzivní přeměně glukózy mechanismem glykolýzy na látku 2,3-bisfosfoglycerát, která se váže na hemoglobin a ovlivňuje transport kyslíku červenými krvinkami. Za podmínek s nedostatkem kyslíku tělo potřebuje větší množství této látky a spotřebuje tím více glukózy. V budoucnu bychom to mohli využít při léčbě nebo i prevenci diabetu.

Od evolučního triku k léčbě budoucnosti

Z širšího pohledu dává tento mechanismus smysl. V prostředí s nedostatkem kyslíku se tělo snaží maximalizovat jeho využití – a zároveň optimalizuje metabolismus. Organismus reaguje zvýšenou produkcí hormonu erytropoetinu, který stimuluje tvorbu červených krvinek v kostní dřeni. Více krvinek znamená lepší transport kyslíku – a podle nové studie také vyšší schopnost odstraňovat glukózu z krve. Právě tento princip využívají i vrcholoví sportovci, kteří trénují ve vysokých nadmořských výškách, aby zlepšili okysličení tkání a výkonnost.

Objev otevírá zajímavé možnosti pro budoucí medicínu. Vědci například testovali experimentální látku HypoxyStat, která napodobuje účinky hypoxie tím, že ovlivňuje vazbu kyslíku na hemoglobin. Myšlenka je jednoduchá: pokud by šlo „oklamat“ tělo, aby se chovalo jako ve vysoké nadmořské výšce, mohlo by to zvýšit aktivitu červených krvinek a tím snížit hladinu cukru v krvi.

Zatím je však výzkum v rané fázi a případné využití u lidí je ještě vzdálené. Přesto jde o zásadní posun v uvažování: místo zaměření na inzulin nebo svaly se pozornost obrací k červeným krvinkám jako aktivním hráčům v regulaci metabolismu.

Významným mezníkem se stalo zavedení Všeobecného občanského zákoníku v roce 1811, který v oblasti rodinného práva vymezil všechny povinné kroky k uzavření manželství, stanovil překážky sňatku a definoval státem uznatelné příčiny rozvodu od stolu a lože. Především nahlížel na manželství jako na společenskou smlouvu, ve které mají obě strany (manžel a manželka) jasně vymezené role.

Ovšem důležitou roli dál hrál také toleranční patent Josefa II. z roku 1781, jenž otevřel dveře uzavírání smíšených sňatků mezi katolíky a evangelíky. Katolická církev však takové svazky nepodporovala a obrat nastal až hluboko ve 20. století, když omezovala nekatolickou stranu podpisem takzvaného reversu o katolické výchově všech dětí. Stát tuto praxi mlčky trpěl, ač k tomu nebyl prakticky žádný právní důvod.

Přípravy v rukách církve

Kromě židovského obyvatelstva měli všichni snoubenci až do zavedení civilního sňatku povinnost uzavírat manželství za asistence katolického kněze a v kostele. Snoubenci se museli podrobovat snoubeneckým zkouškám, tedy rozhovoru s knězem o účelech manželství a manželských povinnostech, prokázat základní znalosti katechismu a vyzpovídat se.

Možná nás to překvapí, ale náboženské znalosti byly už tehdy mnohdy chabé. Třebaže velká část populace absolvovala v dětství školní docházku, z katechismu si obvykle vybavili pouze základní modlitby. Občas se na faře vyskytl i vzdělanější farník, to pak bylo pro kněze povzbuzení, a dokonce příležitostí pro delší a zábavnější rozpravu. Kněz mu pokládal různé náboženské otázky a nechával si je vysvětlovat – konečně proč by si tuto kratochvíli nedopřál? Vždyť se častěji setkával s nevzdělanci než vzdělanými, jak situaci komentoval Emanuel Doležal, který pro ostatní faráře sepsal manuál pro přípravu snoubenců.

Svatba se konala v místě bydliště nevěsty. Pokud snoubenci pocházeli z různých farností, prokazoval se ženich zpovědní cedulkou i zkouškou z náboženství ze své domovské farnosti. Když k tomu připočítáme ještě povolení k sňatku, nebo dokonce dispenze (překážkou bylo nejčastěji blízké příbuzenství), shromažďoval kněz na faře tlustou úřední složku plnou písemností skoro pro každé snoubence! 

Jakmile kněz uzavřel složku, měl z úředního hlediska přípravu na sňatek splněnou. Nyní stál před mnohem těžším úkolem: poučit budoucí manžele o manželských povinnostech buď samostatně, nebo v rámci zpovědi. Základ svátosti manželství spočíval v několika bodech: muž je hlavou rodiny, žena jej následuje, sňatkem zakládají společnou domácnost, která je jim od nynějška svatým místem. Muž živí a zaopatřuje rodinu, žena je ve všem poslušná a je na ní, jak se zhostí role hospodyně a jestli bude jejich společné hospodaření – v živnosti, na statku či jinde prosperovat.

Na bedra ženy byla jednoznačně vložena zodpovědnost za hladký průběh všech činností. Muž se měl ke své ženě chovat vlídně, trpělivě a s úctou, shovívavě ji upozorňovat na chyby a přivádět na „správnou cestu“. Žena se neměla stát nikdy bleskosvodem jeho hněvu, vášní a agresivity. 

„Ženský úděl“

Ve skutečnosti se ale po ženě požadovalo, aby uměla efektivně tlumit manželovy „přirozené“ vášně. Nevěstě se mělo připomenout, že má být svému muži ve všem podřízená, má mu pomáhat a ve všem mu vyhovět. Lásku muže bylo třeba živit velkorysým odpouštěním. Křikem, hádkami nebo nedej Bůh hlasitým komentováním událostí žena u muže ničeho dosahovat nesměla! Tím by do rodiny vnesla hněv a oslabila náklonnost manžela. Manželka měla zkrátka volit takové cesty, aby vždy dosáhla domácího štěstí. Když později docházelo ke konfliktům, jež se dostaly až k faráři, jeho otázka zněla: „Nezavdala jste náhodou sama příčinu mužova chování?“

A děti? Ty byly chápány jako základní účel manželství. Odmítání dětí, či dokonce aktivní bránění početí bylo bráno jako těžký hřích. Výmluvy na již mnohočetnou rodinu, na „zlé časy“ nebo na skrovnou živnost neobstály, soudila církev. Toto téma se ovšem stávalo častěji předmětem diskuse u zpovědi manželů než při prvních rozhovorech se snoubenci. Před svatbou měl kněz pouze stručně poučit o šestém přikázání apelem na zachování zdrženlivosti. Sami kněží ale věděli, že mnoho nezmohou, praxe byla v tomto ohledu značně vzdálená katechismu. 

Když se kněz dostatečně seznámil se snoubenci a příbuznými, vyhlásil ohlášky. Přípravy na svatbu šly do finále, ale ohlášky mohly znamenat také velké komplikace. Fungovaly totiž tak trochu jako pojistka zodpovědného konání. Nezřídka se stávalo, že si po ohláškách na faru přišla stěžovat „předchozí“ nevěsta – žena, která tvrdila, že jí dotyčný slíbil manželství nebo že s ním má nemanželské dítě. Takovou nepříjemnost musel farář samozřejmě nějak řešit. V krajním případě mohlo dojít k zastavení ohlášek a odložení sňatku, dokud se záležitost nevyřeší, buď vyvrácením takového nařčení, nebo vyrovnáním pohledávek přesně stanovenou finanční kompenzací, což se stvrzovalo písemně.

Když už to dál nešlo

A jak vypadala praxe? Fungující manželství se podobala přesnému hodinovému strojku – každý věděl, kde je jeho místo. Mohly bychom nalézt řadu šťastných manželství a takových, která byla uzavřena na základě vzájemné náklonnosti. Na druhou stranu vášnivé city se příliš nenosily – dobový pohled na manželství charakterizuje hlavně střídmost a vědomí povinností. 

Devatenácté století je stoletím velkých změn, které zasáhly i instituci manželství. V druhé polovině století skončila řada manželských sporů rozchodem nebo rozvodem, a to i na venkově. Konkrétní čísla k dispozici nemáme, ale jisté je, že manželské neshody hluboce poznamenávaly jak samotné manžele, tak celou farnost. Důvodem k rozchodu manželů byly většinou alkoholismus muže a s tím spojený nedostatek peněz na základní obživu, nevěra a domácí násilí. Muselo jít o závažné porušení manželských povinností, protože z ekonomického i společenského hlediska byl rozvod nevýhodný. Znamenal osamění, chudobu a stigmatizaci. 

Až do vzniku Československa navíc platilo, že rozvedení nemohli uzavřít nový sňatek, byly totiž církevním či civilním soudem rozvedeni „od stolu a lože“, přičemž manželství zůstalo v platnosti. Rozvedení manželů mohlo být dokonce stanoveno pouze na určitou dobu, třeba na několik let, a manželé se pak měli opět sestěhovat do jedné domácnosti.

Katolická fara fungovala jako zprostředkovatel i instituce, která dohlíží na „správné chování“ svých oveček. Farář byl totiž ze zákona i z titulu duchovního povinen rozhádané manžele smiřovat a snažit se tak zabránit rozkolům. Řada farářů se snažila skutečně pomáhat, a to zejména ženám s dětmi, na které situace dopadala nejtíživěji. Mohlo by se zdát, že tíha manželských sporů dopadala častěji na ženy, ale o rozvod požádal například i Josef Němec, manžel Boženy Němcové. Jejich spor ovšem ukončila předčasná smrt spisovatelky.

Manželské novoty

„Dlouhé“ 19. století provázela v Evropě řada převratných změn, jež se nevyhnuly ani starobylé instituci manželství. Svou roli sehrála postupující sekularizace, tedy rozchod katolické církve a státu a slábnutí vlivu náboženství na životy lidí, celková modernizace společnosti i postupující ženská emancipace.

V roce 1868 byla v Čechách zavedena možnost uzavřít civilní sňatek. Jedním z prvních, kdo tuto možnost využil, byl Vojtěch Náprstek, který uzavřel ryze civilní sňatek s Josefou Křížkovou 25. února 1875 na Staroměstské radnici v Praze. Byla to první vlaštovka, ale směřování společnosti do 20. století se už nedalo zastavit.

Britské expediční síly vyslané v roce 1939 na evropský kontinent vlastnily okolo 90 obrněnců Matilda I s kulometnou výzbrojí a zhruba dvě desítky tanků Matilda II. Během bojů ve Francii na jaře 1940 se ale starší z typů projevil jako zcela neefektivní. Jeho kulomet nedokázal nepřátelským tankům ublížit a jako fatální problém se projevovala i nízká rychlost.

Ve Francii a v Africe

Daleko lepší dojmy zanechala Matilda II, která značně zapůsobila i na protivníka, protože její silné pancéřování se ukázalo naprosto imunní vůči všem protitankovým zbraním Wehrmachtu. Jediný nástroj, který si mohl s matildou poradit, představoval protiletadlový kanon ráže 88 mm. Právě zkušenosti z Francie pak Němce přiměly urychlit projekt těžkého tanku, z něhož se poté stal legendární Tiger.

Image

Čtěte také

Jak se zrodila obrněná královna pouště? Vývoj a verze britského pěchotního tanku Matilda

Zanedlouho se matildy objevily na bojišti, které je mělo nejvíce proslavit, jelikož britská armáda je vyslala do severní Afriky. Tam se pro změnu naučili respektu k nim Italové, protože ani jejich kanony nemohly pancíř matildy prorazit.

Dne 9. prosince 1940 začala operace Compass – britská ofenziva v Západní poušti. Ráno v 7.15, po předchozí dělostřelecké přípravě, zaútočila indická 11. pěší brigáda podporovaná 7. královským tankovým plukem na italský opevněný tábor Nibeiwa, držený skupinou Malleti čítající 4 100 mužů. Uskupení sice disponovalo mimo jiné i středními tanky M11/39, ale ty se nemohly britským obrněncům rovnat a byly zlikvidovány. Po hodině bojů odpor Italů ustal.

Smrtící flaky

Matilda si získala přezdívku „Královna pouště“ a britští vojáci si ji navzdory nízké rychlosti a stále méně hodnotné výzbroji skutečně oblíbili. Kanon kalibru 40 mm už sice proti středním tankům Afrikakorpsu nestačil, ale nadále platilo, že pancéřování matildy nabízí opravdu excelentní ochranu. Žádný tankový kanon Wehrmachtu jej nedokázal probít a hrozbu zpočátku představovaly pouze „Flaky“ ráže 88 mm, ty se však Němci naučili rychle proti britským obrněncům účinně nasazovat.

Během operace Battleaxe od 15. do 17.  června 1941 přišli Britové o 64 svých matild především právě kvůli „osmaosmdesátkám“. Jednalo se dokonce o totální ztráty: na rozdíl od německých jednotek neměla 8. armáda žádný použitelný systém pro vyzvedávání poškozených vozidel z bojiště nebo jejich opravu v prostoru fronty.

Situace se pro britské tankisty ještě zhoršila poté, co se na africkém bojišti objevily nové německé protitankové kanony ráží 50 mm (PaK 38) a 75 mm (PaK 40), avšak matildy si stále uchovávaly bojovou hodnotu. Jejich odolnost několikrát sehrála důležitou úlohu, například během operace Crusader, jež v prosinci 1941 ukončila obležení Tobruku. 

Ztráty ale postupně rostly, takže během bitvy u El Alameinu v říjnu 1942 se již v první linii nacházelo jen málo matild, jež rychle nahrazoval typ Valentine. Odminovací obrněnce Scorpion se nicméně uplatňovaly až do konce severoafrického tažení. Bylo jich vskutku potřeba, protože pro spojenecké obrněnce představovaly miny velké nebezpečí a na africkém bojišti je vojska Osy hojně využívala.

Ve službách dalších armád

Tanky Matilda II používaly i jednotky dalších zemí britského impéria, a sice Kanady, Nového Zélandu a především Austrálie. Armáda posledně jmenovaného státu získala přes 400 kusů, z nichž část úspěšně nasazovala proti Japoncům v jihovýchodní Asii až do závěru války. Také vyvinula několik účelových modifikací. 

Největšího zahraničního provozovatele ovšem představoval Sovětský svaz, který dostal 918 exemplářů. První matildy obdržel už v říjnu 1941 a s nimi dorazili také britští instruktoři, kteří zahájili urychlený výcvik sovětských tankistů. Na konci listopadu 1941 bylo zformováno šest praporů s obrněnci Matilda II a Valentine, jež posílily obranu Moskvy. Dle některých zdrojů mohla na britské typy připadat více než třetina všech tanků, které zastavily německý postup na sovětské hlavní město. 

Stalinovi tankisté si ale matildy příliš neoblíbili, neboť se ukázalo, že v nízkých teplotách a na sněhu si nevedou dobře. Vadila i malá palebná síla 40mm kanonů, a tudíž nejméně jedna Matilda II pokusně obdržela 76,2mm kanon ZIS-5 z tanku KV-1. Rudá armáda nadále britské tanky získávala a užívala, avšak v roce 1944 už provozovala zřejmě jen několik kusů. Obrněnce Matilda II sloužily i pod vlajkou s hákovým křížem, neboť Němci je ukořistili nejprve ve Francii a poté v severní Africe a na Krétě. Obrněnce získaly oficiální označení Infanterie PzKpfw Mk II 748(e) a zasáhly i do bojů v poušti, kde ovšem trochu zmátly vojáky obou stran. 

Britové vyřadili své Matildy II z aktivní služby ještě před koncem války, ale v Austrálii tato vozidla vydržela u záložníků až do roku 1955. Ještě během války o nezávislost v roce 1948 čelili Izraelci tankům Matilda II egyptské armády, z nichž jeden se dosud nachází v izraelském muzeu coby kuriózní připomínka kariéry vozidla, které navzdory svým slabinám dokázalo v kritických chvílích odvést cenné služby.

Conditum paradoxum

• Byzantská říše

Nápoj, který se popíjel v Byzantské říši, ohromoval podmanivě kořeněnou chutí a vyvolával stavy podobné euforii. A někdy také lehké otravy a vleklé žaludeční potíže, protože surovina pro jeho výrobu – klasické víno, už byla decentně v rozběhu sekundárního kvašení. A všechny ty dochucující příměsi měly vlastně jen zastřít, že původní nápoj má to nejlepší za sebou.

Místní tomuto likéru říkali konditon, Řekové a Římani pak Conditum nebo prostě jen Piperatum, tedy „kořeněné“. Dle latinské kulinářské knihy zvané Apicius jste se uvnitř  lahve kromě vína a vody mohli setkat s medem, pepřem, vavřínovými listy, datlovými semínky a fíky. 

Tato směsná a luhovaná tekutá pochoutka se zrodila někdy ve 3. století př. n. l., když se ve Středomoří začal rodit „kult vína“ jako ušlechtilého nápoje. Do Byzance ovšem dorazilo často ve stavu ne zrovna lichotivém. Nazývali jej paradoxum, protože bylo chuti a efektu překvapivého. Buď jste se z něj nezřízeně opili (protože kvasilo), nebo již bylo kyselé. Lidé z Byzance moc nechápali, co na takovém víně jejich sousedé mají, a aby jej nemuseli vylít, dochutili si jej do pitného stavu po svém…

Pulque

• Střední a Jižní Amerika

Když kolem vás neroste nic moc jiného než pichlavé agáve, začnete nejspíš přemýšlet nad tím, jak je zužitkovat. K jídlu moc nejsou, topit se s nimi také nedá. A protože do časů objevu destilace a vzniku tequily ještě pár století zbývá, musíte se spokojit s tzv. pulque.  Fermentovaný nápoj vznikal kvašením šťáv agáve.

Mexikové, především pak mlsní Toltékové, brzy přišli s pár užitečnými tipy, jak dosáhnout optimální produkce. Všimli si, že nejvíc šťávy dávají dvanáct let po sobě seřezávané rostliny. Do nich se pak v třináctém roce vydlabe zářez, ve kterém se samovolně hromadí aguamiel čili „medová voda“. A tu chodili poctivě dva až pět měsíců po mističkách sbírat.

Z kvalitní rostliny získáte každý den až pět litrů tekutiny, která v horkém klimatu brzy začne kvasit. Rychleji než burčák, takže musíte průběžně upíjet. Obsah alkoholu přitom kolísá mezi dvěma až šesti procenty. Každá agáve vám tak teoreticky garantuje alkoholický ekvivalent deseti piv denně – zdarma, po několik měsíců. Mexiko ještě nikdy nevypadalo útulněji…

Posca

• starý Řím

Tuctový římský občan, který nikdy nesloužil v armádě, hleděl na letité vysloužilce z legií s krajní nedůvěrou. Drsné útrapy a roky, kdy ve všech končinách známého světa bojovali proti barbarům, na nich jistě zanechaly následky. Třeba to, že teď ze všeho nejradši popíjejí posca – nápoj tak nechutný, že by jej člověk bez vojenské minulosti nevzal do úst. Šlo o víno, které se během procesu kvašení poněkud zvrhlo a zoctovatělo. Má se vyhodit? Vojáci jej proto běžně fasovali k proviantu.

V zásadě to byl vinný ocet, který si veteráni lehce ředili vodou a dochucovali vyluhovaným koriandrem. K pití to moc nebylo a ztuhlé brady vojenskou minulostí zocelených pijáků posca to potvrzovaly.

Jednou z mála předností tohoto nápoje byl fakt, že více už se zkazit nemohl. A jako velmi levné osvěžující pití (s decentním obsahem alkoholu) si brzy získal oblibu všech nižších společenských vrstev: dělníků, otroků i kriminálníků. Prostě kyselé pití pro opravdu drsné chlapy.

V severním Peru, v oblasti Aucallama nedaleko města Huaral, stojí stavba, která posouvá hranice minimalistického bydlení. Místní obyvatel Fabio Moreno zde vybudoval plně funkční dům o šířce pouhých 63 centimetrů. Přesto nejde jen o kuriozitu, ale o reálný obytný prostor se vším, co moderní domácnost potřebuje.

Minimalismus dovedený do extrému

Trend malých a úsporných domů je ve světě stále populárnější – lidé hledají dostupnější, ekologičtější a jednodušší způsoby bydlení. Moreno však tento koncept posunul na samotnou hranici možného. Jeho dům není jen malý, ale extrémně úzký, což klade mimořádné nároky na design, ergonomii i praktické využití každého centimetru.

Cílem projektu nebylo vytvořit rekord, ale také předat myšlenku: kvalita života nemusí záviset na velikosti prostoru, ale na tom, jak jej dokážeme využít.

Bydlení na šířku ramen

Na první pohled může dům působit spíše jako umělecká instalace než jako skutečné obydlí. Uvnitř se však nachází překvapivě kompletní vybavení: koupelna, kuchyň, jídelní kout, ložnice, pracovna i prostor pro praní. Nechybí ani chodba a dvě schodiště propojující dvě patra.

Každý prvek interiéru je navržen s maximální efektivitou – nábytek je úzký, často multifunkční, a pohyb v prostoru vyžaduje jistou dávku obratnosti. Přesto dům splňuje základní standardy pohodlného života.

Dům se nachází přímo naproti hlavnímu náměstí v Aucallamě a rychle se stal lokální atrakcí. Díky své výrazné barevnosti a neobvyklým proporcím láká návštěvníky z blízkého i vzdálenějšího okolí.

Prohlídka interiéru má však svá omezení – kvůli extrémně úzkému prostoru je prakticky nemožné, aby se uvnitř pohybovalo více lidí najednou. Návštěva tak připomíná spíše individuální průchod než klasickou prohlídku.

Zápis do slavné knihy

Fabio Moreno již podal žádost o zápis do Guinnessovy knihy rekordů jako majitel nejužšího domu na světě. Proces schvalování ale vyžaduje důkladné ověření, včetně přesných měření a technické dokumentace, takže potvrzení může ještě nějakou dobu trvat.

Moreno je však přesvědčený, že jeho stavba splňuje všechna kritéria. Pokud bude rekord oficiálně uznán, Aucallama se může stát novým bodem na mapě světových architektonických kuriozit – a důkazem, že i na prostoru menším než šířka dveří lze vytvořit plnohodnotný domov.