Představte si svět před více než půl miliardou let. Mělká moře prvohor zaplňují podivní tvorové a mezi nimi se objevují první obratlovci – naši nejstarší známí předci. A jak ukazuje výzkum publikovaný v časopise Nature, tito dávní živočichové se na svět možná dívali ne dvěma, ale hned čtyřmi očima.

Fosilie z kolébky kambrické exploze

Oblast kolem čínského Kchun-mingu je paleontologickou pokladnicí: sedimenty z raného kambria zde uchovaly fosilie staré asi 518 milionů let v mimořádné kvalitě. Právě zde objevili vědci S'-chang Čang (Sihang Zhang) a Pchej-jün Cchung (Peiyun Cong) zástupce dvou druhů tzv. myllokunmingidů – nejstarších známých primitivních obratlovců.

Na jejich hlavách se dochovaly čtyři tmavé skvrny: dvě větší po stranách a dvě menší nahoře mezi nimi. Zatímco postranní útvary byly považovány za oči, horní dvojice byla dříve vykládána jako čichové váčky. To však neodpovídalo tehdejším poznatkům – raní obratlovci měli mít jen jedinou nosní štěrbinu.

Rozhodující důkaz přinesla elektronová mikroskopie. V horních „skvrnách“ vědci objevili melanosomy – mikroskopické struktury obsahující melanin. Ten nejen určuje barvu očí, ale především pohlcuje světlo a umožňuje tvorbu obrazu.

Tak starý fosilizovaný melanin dosud věda neznala; předchozí nálezy byly mladší o více než 200 milionů let. Navíc se podařilo zachytit i otisk čočky. Vše tedy nasvědčuje tomu, že šlo o plně funkční oči – stavbou i způsobem vytváření obrazu velmi podobné těm lidským.

Širší zorné pole v nebezpečném světě

Podle autorů studie měli tito prapředci dvě větší oči po stranách hlavy a dvě menší nahoře. Takové uspořádání jim pravděpodobně poskytovalo širší zorné pole – výhodu v době kambrické exploze, kdy se ekosystémy rychle komplikovaly a predátoři představovali stále větší hrozbu. Raní obratlovci zřejmě stáli nízko v potravním řetězci a schopnost vnímat okolí téměř „panoramaticky“ mohla rozhodovat o jejich přežití. Čtyři oči znamenaly více informací o dění kolem – a větší šanci uniknout útoku.

V průběhu evoluce se však ekologická role našich předků změnila. Z filtrátorů se stali aktivní lovci a tlak prostředí se proměnil. Druhá, horní dvojice očí postupně ztratila svou zobrazovací funkci a přeměnila se v neuroendokrinní orgán – dnešní šišinku (epifýzu). Ta se nachází hluboko v lidském mozku a produkuje hormon melatonin, jenž reguluje spánkový cyklus. Obraz už netvoří, ale zůstává tichou připomínkou dávné éry, kdy naši předci sledovali svět pomocí čtyř očí.

Přepisování evolučního příběhu

Objev podle odborníků významně zpřesňuje naše představy o rané evoluci obratlovců. Naznačuje, že mladé ekosystémy Země byly plné experimentů, z nichž některé dnes přežívají jen jako skryté relikty v našem těle.

Myšlenka, že před půl miliardou let plavali v oceánech tvorové s páteří a čtyřma očima, může znít téměř fantasticky. Přesto právě z nich nakonec vzešla linie vedoucí až k člověku. A hluboko v našem mozku si stále neseme stopu po dávném pohledu na svět, který se od toho našeho diametrálně lišil.

Image

Čtěte také

Trnoploutvá Fanjingshania je naším nejstarším příbuzným s čelistmi

Představa noční oblohy plné hvězd, jak ji znaly generace před námi, se brzy může stát minulostí. Na stole amerického regulačního úřadu FCC totiž leží dva návrhy, které by mohly zásadně proměnit vzhled oblohy nad našimi hlavami. A nejde o drobné změny – podle astronomů by mohlo jít o jednu z největších technologických intervencí do přirozeného prostředí planety vůbec.

Proti plánům se ostře staví přední světové instituce jako Královská astronomická společnost (RAS), Evropská jižní observatoř (ESO) nebo Mezinárodní astronomická unie (IAU). Jejich varování je jasné: pokud budou návrhy schváleny, noční obloha, jak ji známe, může být nenávratně zničena.

Datová centra ve vesmíru

Společnost SpaceX přišla s návrhem, který zní téměř neuvěřitelně – vypustit na nízkou oběžnou dráhu Země až jeden milion satelitů. To je řádově více než původně plánované desítky tisíc pro komunikační síť Starlink. Proč tak dramatické navýšení?

Odpověď souvisí s rychlým rozvojem umělé inteligence. Satelity by podle návrhu měly fungovat jako orbitální datová centra, tedy jakési „vesmírné serverovny“. V kontextu snah Elona Muska propojit SpaceX s AI firmou xAI to dává strategický smysl – ale přináší to i zásadní vedlejší dopady. I kdyby byly satelity opatřeny speciálními tmavými povrchy, které mají snížit jejich odrazivost, tisíce z nich by byly kdykoli viditelné pouhým okem.

Pro astronomii to představuje vážný problém. Například observatoře jako Very Large Telescope od ESO odhadují, že by mohly přijít až o 10 % dat kvůli stopám satelitů na snímcích. A nejde jen o čísla – tyto „ztracené“ záběry mohou obsahovat klíčové jevy, jako jsou výbuchy supernov nebo průlety nebezpečných asteroidů.

Zrcadla na obloze

Ještě radikálnější plán přichází od méně známé firmy Reflect Orbital. Ta chce vypustit přibližně 50 000 satelitů vybavených zrcadly, která by odrážela sluneční světlo zpět na Zemi – i během noci.

Cílem je poskytovat „světlo na objednávku“, například pro komerční účely. Každý takový paprsek by byl podle odhadů čtyřikrát jasnější než úplněk. Jenže světlo se v atmosféře rozptyluje, a výsledný efekt by tak nebyl omezen jen na cílové oblasti. Výsledkem by bylo dramatické zvýšení světelného znečištění po celém světě.

Podle výpočtů RAS by se jas celé noční oblohy mohl zvýšit třikrát až čtyřikrát oproti přirozenému stavu. 

Dopady na přírodu i lidské zdraví

Ztráta temné oblohy není jen problém astronomů. Biologové dlouhodobě upozorňují, že umělé osvětlení v noci narušuje celé ekosystémy. Ovlivňuje migraci ptáků, chování hmyzu i reprodukční cykly mnoha druhů.

A dopady se nevyhýbají ani lidem. Výzkumy ukazují, že kvalitní spánek ve tmě má zásadní význam pro zdraví. Nadměrné noční osvětlení může narušovat cirkadiánní rytmy a zvyšovat riziko různých zdravotních problémů.

„Tyto návrhy by měly nejen katastrofální dopad na vědu astronomie, ale také by omezily právo každého člověka na noční oblohu. To je nepřijatelné. Hvězdy nad námi jsou cennou součástí našeho lidského dědictví – rozmístění více než jednoho milionu mimořádně jasných satelitů by to zcela zničilo a trvale poznamenalo přirozenou krajinu. Doufáme, že FCC tyto plány jednoznačně zamítne,“ apeluje zástupce RAS Robert Massey.

Nejistá budoucnost

Rozhodnutí nyní leží na amerických regulátorech. A právě zde naráží mezinárodní vědecká komunita na své limity – organizace jako RAS nebo ESO nemají přímý vliv na americké úřady. IAU sice v USA působí, ale její dosavadní snahy o regulaci nebyly příliš úspěšné.

Určitou naději může představovat ekonomická realita. Provoz datových center ve vesmíru je zatím nevyzkoušený a extrémně nákladný. Stejně tak není jasné, zda bude skutečně existovat poptávka po „denním světle na objednávku“.

Budoucnost noční oblohy tak zůstává otevřená. Jisté ale je, že nejde jen o technický nebo ekonomický problém – jde o otázku, jakou podobu světa chceme předat dalším generacím.

V Evropě v posledních letech stále častěji vídáme sytě oranžové východy slunce a oblohu zbarvenou žlutavým oparem. Zvláště v jižních částech Evropy se pak objevují rezavé šmouhy na listech rostlin, silnicích i automobilech. Původcem této zvláštní podívané je saharský prach, který uletí tisíce kilometrů přes Středozemní moře, aby pak spadl v Evropě.

Jak upozorňuje Hossein Hashemi ze švédské Univerzity v Lundu na platformě The Conversation, pro Evropu není saharský prach jen vizuální kuriozitou. Výrazně zhoršuje kvalitu ovzduší, protože zvyšuje koncentrace jemných částic označovaných jako PM10. Tyto mikroskopické částice pronikají hluboko do plic a mohou vyvolávat astma, zhoršovat srdeční onemocnění a celkově zatěžovat organismus.

Modelové studie naznačují, že například ve Španělsku a Itálii může saharský prach přispívat až k 44 % úmrtí spojených se znečištěním PM10. To ukazuje, že jde o významný, i když často přehlížený zdravotní faktor.

Na Sahaře se práší

Sahara přitom není jen největší pouští světa – pomineme-li polární oblasti – je také zdrojem více než poloviny veškerého prachu v atmosféře. Většina saharského prachu sice míří na západ přes Atlantik, ale část pravidelně putuje i na sever do Evropy, zejména mezi únorem a červnem. V posledních letech byly zaznamenány epizody, kdy prach zahalil nejen Pyrenejský poloostrov, ale dostal se až nad Severní moře či Skandinávii.

Vztah mezi klimatickou změnou a množstvím prachu je přitom složitý. Na jedné straně rostoucí teploty vysušují půdu a podporují desertifikaci, což usnadňuje uvolňování jemných částic. V extrémních scénářích oteplení by se množství prachu ze Sahary mohlo do konce století zvýšit až o 40–60 %.

Na druhé straně ale hraje roli i vítr. Některé typy prachových bouří v posledních dvaceti letech naopak zeslábly nebo se vyskytují méně často. Důvodem je například částečné „zazelenání“ oblasti Sahelu na okraji Sahary, ale také celkové slábnutí přízemních větrů a změny ve velkoplošných klimatických systémech.

Saharský prach ovlivňuje nejen lidské zdraví. Když se například usadí na sněhu v Alpách, zhorší jeho schopnost odrážet sluneční záření, čímž urychluje tání. Další problémy se objevují v energetice a dopravě. Saharský prach snižuje účinnost solárních panelů, zhoršuje viditelnost a může narušovat leteckou i silniční dopravu. Jde tedy o fenomén s reálnými ekonomickými dopady.

Globální problém bez hranic

Řešení tohoto problému musí probíhat jak v místě vzniku, tak v oblastech, které jsou prachem zasaženy. Na Sahaře a v jejím okolí je klíčové chránit půdu před erozí. Nadměrná pastva, přehrazování řek nebo opouštění krajiny mohou zvyšovat množství prachu uvolňovaného do ovzduší.

Důležitou roli hraje obnova vegetace, udržování vodních toků a ochrana tzv. biokrusty – tenké vrstvy mikroorganismů, mechů a bakterií, která stabilizuje povrch půdy a funguje jako přirozený štít proti erozi.

V Evropě se mezitím rozvíjejí systémy včasného varování, které dokážou předpovědět příchod prachových epizod až 15 dní dopředu. Díky tomu mohou úřady varovat citlivé skupiny obyvatel, aby omezily pobyt venku. Pomáhají i opatření jako lepší ventilace budov nebo rozšiřování zelených ploch ve městech.

Saharský prach je ukázkovým příkladem problému, který nezná hranice. To znamená, že jeho řešení vyžaduje mezinárodní spolupráci – od správy vodních zdrojů až po koordinaci zdravotních opatření. Do budoucna bude „prachový pás“ Sahary důležitým indikátorem stavu planety. To, zda se oranžové nebe stane běžnou součástí evropské reality, bude záviset také na tom, jak vážně budou vlády v Evropě i Africe tento sdílený problém brát – a jak rychle začnou jednat.

Posádka mise Artemis II úspěšně zvládla oblet Měsíce a po průletu za jeho odvrácenou stranou znovu navázala spojení s řídicím střediskem. Během přibližně čtyřicetiminutového výpadku komunikace se kosmická loď Orion ocitla mimo dosah přímého signálu ze Země. Právě během průletu kolem odvrácené strany Měsíce se astronauté dostali do největší vzdálenosti od Země – přes 400 tisíc kilometrů – čímž překonali rekord mise Apolla 13.

Během obletu Měsíce měli astronauté jedinečnou příležitost pozorovat dynamické dění na jeho povrchu. Zaznamenali celkem čtyři záblesky vzniklé dopady meteoritů – krátké světelné jevy, které vznikají při nárazu kosmických těles do měsíčního povrchu. Všechny tyto události posádka pozorovala na přivrácené straně Měsíce, poblíž rovníku nebo jižně od něj.

Kromě toho posádka pozorovala i dva meteory přímo ve vesmíru. Tyto jevy připomínají, že i zdánlivě klidné prostředí kolem Měsíce je ve skutečnosti plné neustálé aktivity.

Zatmění z jiné perspektivy a podivuhodné iluze

Jedním z vrcholů mise bylo pozorování úplného zatmění Slunce z unikátní perspektivy kosmické lodi Orion. Zatímco na Zemi trvá úplná fáze zatmění jen několik minut, astronauté měli možnost sledovat tento jev téměř celou hodinu.

Z jejich pohledu Měsíc postupně zakryl Slunce a vytvořil dramatickou podívanou, při níž vynikla sluneční koróna – vnější atmosféra Slunce. Po určité době se Slunce opět „vynořilo“ zpoza měsíčního okraje, což astronautům umožnilo sledovat jakýsi kosmický „východ Slunce“. Na rozdíl od pozorování ze Země se Měsíc z oken Orionu jevil mnohem větší, což změnilo celý vizuální dojem zatmění.

Zvláštní roli v pozorování sehrálo světlo odražené od Země, které do jisté míry osvětluje povrch Měsíce. V kombinaci s temnotou během zatmění vznikaly podle astronautů téměř surrealistické scenérie. Posádka zároveň přiznala, že tyto vizuální efekty bylo velmi obtížné zachytit na kameru či fotoaparát, které nedokážou plně vystihnout kontrasty a jemné detaily pozorované lidským okem.

Podle astronauta Victora Glovera, se Měsíc před nimi jevil jako temná koule na pozadí šedavého prostoru přecházejícího do hluboké černi vesmíru. Díky odraženému světlu Země však bylo možné rozeznat velkou část jeho povrchu, což vytvářelo nezvyklý a obtížně zprostředkovatelný vizuální efekt.

Podívaná v kosmickém divadle

Během zatmění se astronautům otevřel pohled i na další objekty vesmíru. Na obrazovkách byla vidět jasně blikající tečka, kterou vědci identifikovali jako planetu Venuši – jeden z nejjasnějších objektů noční oblohy.

Díky absenci slunečního světla mohli astronauté současně pozorovat hvězdy, planety i jemnou záři sluneční koróny, což vytvořilo mimořádně bohatý a komplexní vizuální zážitek, jaký ze Země nelze zažít.

Mise Artemis II nepřináší jen technologický pokrok, ale i nové poznatky a pohledy na vesmír. Od pozorování dopadů meteoritů přes studium zatmění až po unikátní vizuální jevy – každý okamžik této mise ukazuje, jak odlišně může vesmír vypadat z perspektivy člověka mimo Zemi. Primárně je ale mise Artemis II misí testovací, která má ověřit schopnosti nové kosmické lodi Orion dopravovat lidskou posádku na Měsíc a později možná i dál.

Vzdělaná, noblesní, skromná a nenápadná. Taková byla československá historicky první „první dáma“. Když ji někdo tituloval „milostpaní“ či později „paní prezidentová“, bránila se, že je jen Masaryková. Nepotrpěla si ani na nějaké „ruku líbám“ či přehnané projevy úcty. Na svého muže měla ale od začátku manželství zásadní vliv. Díky svému zdravotnímu stavu si funkci první dámy příliš neužila a téměř ji nemohla zastávat. Přestože se na veřejnosti ukazovala spíše výjimečně – například na sokolském sletu v roce 1920, kde se jí dostalo nadšených ovací – lid si jí vážil, miloval ji a ctil.

Lásky před Charlottou

Tomáš Masaryk (1850–1937) moc velké zkušenosti se ženami neměl. Svou první lásku prožil v osmnácti letech, když se bezhlavě zamiloval do Antonie, příbuzné své brněnské bytné, a dokonce si ji chtěl vzít! Pak se ale dozvěděl, že ho chce dívka „uhnat“, a rázem bylo po lásce. Dost ho to ale vykolejilo, a kromě nedůvěry a opatrnosti vůči ženám mu to přineslo také poučení do budoucna, že do žádného vztahu už tak neuváženě nesmí spadnout.

Něžné city choval chvíli i k Irmě Herbertové, sestře svého přítele a spolužáka z gymnázia i vídeňské univerzity, po němž pak pojmenoval svého prvního syna. Významnou roli v jeho životě hrála také Zdeňka Šemberová, dcera univerzitního profesora a velkého vlastence Aloise Vojtěcha Šembery, který později podobně jako Masaryk zpochybnil pravost Rukopisů. Ve Zdeňce viděl Tomáš pouze přítelkyni a netajil se tím, že má v plánu zůstat svobodný a věnovat se filozofii. O devět let starší intelektuálka ale toužila po něčem jiném a měla zcela odlišné představy o budoucnosti.

Situaci Zdeňka Šemberová plně pochopila, když začala od Masaryka dostávat dopisy z Lipska, v nichž pěl ódy na jistou slečnu Garrigueovou. Bláhově prý dokonce psal, že by si přál, aby byly s Charlottou přítelkyně. Jak naivní! 

Pobyt Masarykovi tehdy zaplatil Rudolf Schlesinger, generální rada Anglo-rakouské banky, jehož syna Tomáš ve Vídni doučoval. Bankéř poslal oba mládence nejdříve do Florencie a pak na studia do Lipska. Tam se ubytovali v rodinném penzionu paní Göringové. A právě tady mladý Masaryk v roce 1877 potkal ženu svého srdce, Američanku Charlottu Garrigueovou (1850–1923). Ta nebyla v Lipsku, které hrálo důležitou roli i v životě jejího otce, poprvé. Před lety tu studovala hudbu, chtěla se stát koncertní pianistkou.

Mladá milovnice umění

Charlotta, doma zvaná Charlie, pocházela na rozdíl od Tomáše z finančně zajištěných poměrů. Přišla na svět do harmonické rodiny v Brooklynu, v té době ještě samostatném přístavním městě poblíž New Yorku. Svá dětská a dívčí léta už prožila na jednom newyorském předměstí, kde se novým domovem rozrůstající se rodiny stal velký bílý dům s rozsáhlou zahradou. Byla hodné a klidné děvčátko často se oddávající snění. Toužila po vzdělání, milovala literaturu, výtvarné umění, a zejména hudbu. Díky otcově vyprávění o Lipsku si oblíbila hudbu Johanna Sebastiana Bacha, což nemohla pochopit její starší, rovněž muzikální sestra, která dávala přednost valčíkům.

V sedmnácti letech se rozhodla, že se bude hudbě věnovat profesionálně. Odjela do Lipska studovat na tamní věhlasnou konzervatoř. Její otec tu měl mnoho přátel mezi podnikateli, profesory i hudebníky. Bydlela podobně jako kdysi otec v penzionu u Göringových, kde navázala krásné přátelství s jejich dcerou Hedvikou. Na konzervatoři měla výborného učitele a denně několik hodin pilně cvičila. Byla si vědoma, že měla začít mnohem dříve, v útlém dětství. O to byla pilnější a usilovně doháněla zpoždění. Jenže to přehnala a stihl ji podobný osud jako kdysi Roberta Schumanna. Pochroumala si ruku. Ne nějak výrazně, zato trvale. Na svůj sen o kariéře pianistky mohla zapomenout. 

A tak se dvacetiletá Charlotta spolu s otcem, který se pro ni do Lipska vypravil, vrátila do Ameriky, aby tam vyučovala hudbu a dále studovala, dokonce i matematiku.

Osudové setkání

S Göringovými, kteří si mezitím postavili nový penzion, ale zůstávala v písemném kontaktu, Hedvika ji o všech novinkách pravidelně informovala a zvala ji zpět do Lipska. Zmiňovala se v superlativech také o mladém doktoru filozofie, který se u nich na podzim 1876 i s bankéřovým synem ubytoval. V červnu 1877 se Charlotta rozhodla, že Lipsko, kde strávila tři nezapomenutelné roky svého života, znovu navštíví. Měla už stejně jako Masaryk téměř dvacet sedm let. Tedy žádná mladice to rozhodně nebyla. Také ona byla Göringovými, kteří se přestěhovali do nového penzionu, netrpělivě očekávána. Masaryk, kterému o ní vyprávěli, sledoval prý její příjezd za záclonou.

Představeni byli hned druhý den a brzy zjistili, jak je jim spolu dobře, jak si spolu rozumějí a kolik mají společných zájmů. Spolu s Göringovými navštěvovali divadla, koncerty, jezdili na výlety. Brzy Masaryk Charlottu požádal o ruku. Souhlasila, i když ne okamžitě. Moc dobře si uvědomovala, že to bude ona, kdo se bude muset rozloučit se svou původní rodinou i přáteli, a že bude muset opustit svou vlast. V Lipsku se před svědky zasnoubili 10. srpna 1877. Jak se později Masaryk nechal slyšet, od prvního momentu prý věděl, že Charlotta je pro něj ta pravá.

Drama s dobrým koncem

I když prý snoubence napadlo, že by se vzali hned v Lipsku, Charlottini rodiče, zejména otec, byli rozhodně proti. Vůbec se jim to nelíbilo. Chtěli ženicha, s nímž se dcera znala sotva pár týdnů, osobně poznat. Když se tedy Charlotta v září do New Yorku vrátila, snažil se pan Garrigue své dceři její plány pádnými argumenty rozmluvit. Bez valného úspěchu.

Uplynulo téměř půl roku, když Charlotta všechny pořádně vyděsila. Koně vozu, v němž se svými příbuznými jela, se náhle splašili, a i když se tragédii podařilo odvrátit, Charlotta z velkého leknutí náhle ochrnula. Její otec ihned telegrafoval do Vídně, aby Masaryk okamžitě přijel. Ten sedl v Hamburku na loď a spěchal do New Yorku. Než přijel, byla už Charlotta naštěstí v pořádku.

Nebývalá žádost

Masaryk se ale po příjezdu rozhodl a rovnou požádal Garriguovy o Charlottinu ruku. Co mohl nabídnout? Vůbec nic. Jako začínající univerzitní profesor ne­mohl Charlottě zajistit žádnou extra budoucnost. Naopak! Požádal tchána o peníze na tři roky dopředu. Šokovaný Rudolph Garrigue, který také začínal od nuly a ke svému bohatství se dopracoval bez cizí pomoci, nehorázný požadavek nejprve odmítl. Něco takového nebylo v Americe obvyklé! 

Pak se ale přemohl, dal mladým do začátku tři tisíce říšských marek a zaplatil lístky na cestu do Evropy. A co víc, ještě nejméně deset let posílal dceři jakousi apanáž, tedy i v době, kdy už Masaryk působil jako řádný profesor v Praze a měl by být soběstačný. Pan Garrigue se nikdy nesmířil s tím, že se dcera vdala za muže sice akademicky vzdělaného, ale bez majetku. Ti dva si prostě nesedli. A není se co divit...

Svatba se konala v New Yorku 15. března 1878. Osudové datum. Tento den v roce 1915 zemřel Masarykovým starší syn Herbert. A co se stalo 15. března 1939, všichni víme. Tomáš Masaryk si po sňatku přidává ke svému jménu i rodné příjmení své ženy. Stal se z něj Tomáš Garrigue Masaryk (nebyl to ale žádný americký zvyk, jak se někdy mylně uvádí).

Návrat do Evropy

Po týdnu se novomanželé vydali na cestu do Evropy. Přistáli v Le Havru a přes Ham­burk se zastavili v Lipsku, místě svého seznámení. Krátkou přestávku si udělali také v Praze, která Charlottu naprosto okouzlila. Zato Vídeň, kde bydleli v prvních letech, jí příliš k srdci nepřirostla. Tady se Masarykovým narodily dvě nejstarší děti – dcera Alice (1879) a syn Herbert (1880). Zbývající potomci – Jan (1886), Eleonor (1890) a Olga (1891) – přišli na svět už v Praze.

Všechny čtyři děti, které se dožily dospělosti, čekal pozoruhodné osudy. Téměř neznámá je jen dcera Eleonor, která zemřela jako čtyřměsíční miminko v červenci 1890. Říkali jí Hanička, proto bývala někdy zaměňována s Annou Masarykovou, dcerou Herberta Masaryka.

Charlotta byla skutečně výjimečná žena. Ačkoli pocházela z movité rodiny, dokázala se přizpůsobit relativně chudým poměrům svého muže. Česky se začala učit už ve Vídni a v Praze si jazyk neustále zdokonalovala, i když prý při řeči nepoužívala rody. Milovala českou literaturu i hudbu. V Praze se zapojila do řady ženských spolků, bojovala za zrovnoprávnění žen. V tomto směru výrazně ovlivňovala názory svého muže. Stala se i aktivní členkou Amerického klubu dam, který založil Vojta Náprstek, a do české společnosti zapadla a brzy byla brána jako Češka.

Po narození syna Herberta se nervově zhroutila a zdravotní problémy ji od té doby už neustále provázely, i když se s nimi snažila bojovat. Depresemi trpěly ostatně všechny Masarykovy děti. Bylo to dědictví Charlottiny americké rodiny.

Chatrné zdraví

Nejhůř na tom byla Charlotta v době první světové války, kdy manžel, kterému hrozilo vězení, s nejmladší dcerou Olgou emigroval a na tyfus zemřel milovaný syn Herbert. Čelila policejní šikaně a finanční nouzi. Léčila se i na psychiatrii v sanatoriu na Veleslavíně, dokonce byla zbavena svéprávnosti, nejspíš účelově, což ji zachránilo od jistého vězení, kterému neunikla nejstarší dcera Alice. Po skončení války už byla jen svým stínem. Tolik chtěla svému muži pomáhat, být mu zase oporou jako dříve! Síly ji však opouštěly…

V posledních letech střídavě pobývala v sanatoriu a na zámku v Lánech, který prezident s rodinou dostal jako své reprezentační sídlo. Na funkci první dámy připravovala svou dceru Alici. Zemřela na mozkovou mrtvici v roce 1923 a pohřbena byla na lánském hřbitově. 

Rodina první dámy

Rodokmen obou Charlottiných rodičů byl pestrý a sahal do dávné minulosti. Předkové otce – Garriguo­vé – pocházeli z francouzské Provence a již na počátku reformace se přihlásili k hugenotům. Když bylo náboženství zakázáno, víry se nevzdali a raději zemi opustili. Žili v Německu, ale nakonec trvale zakotvili v Dánsku. Stali se bohatými majiteli velké flotily, která obchodovala s Orientem.

Dlouhá léta se jim dařilo, ale pak došlo k hlubokému úpadku firmy a rodina se ocitla ve finančních nesnázích. V té době přišel v Kodani na svět Charlottin otec Rudolph Garrigue (1822 až 1891) už jako syn zchudlého velkoobchodníka, který svému nadanému synkovi ani nemohl umožnit vyšší vzdělání. Ten se tedy vyučil knihkupcem a získal místo u prestižní firmy Brockhaus v Lipsku. Ta pohledného mladíka v roce 1845 poslala do Ameriky na průzkum knižního trhu. Úkol skvěle splnil, do Lipska se sice vrátil, ale byl už rozhodnut, že se do Ameriky vydá znovu a trvale se tu usadí.

V Chicagu byl totiž pozván do rodiny Whitingů, kde se zamiloval do jejich dcery Charlotty Lydie (1823–1891). I její dávní předkové pocházeli z Evropy, ale ona se narodila už jako plnohodnotná Američanka. Dva roky po zásnubách se s ní Rudolph oženil a založil si v New Yorku vlastní knihkupectví. Brzy je však přenechal svému švagrovi a stal se spoluzakladatelem a později prezidentem požární pojišťovny Germania, která jeho zásluhou nebývale prosperovala a stala se jednou z největších svého druhu na světě.

U severozápadního pobřeží ostrova Vanua Levu v soustroví Fidži, u místa zvaného Culasawani, se nachází zvláštní ostrůvek obklopený porosty mangrovů. Jeho rozloha je jen okolo tří tisíc metrů čtverečních, o to zajímavější je ale jeho původ. Prakticky celý se skládá z ohromného množství schránek mlžů, které jsou promíchané s úlomky keramiky.

Ostrůvek objevil profesor geografie a ředitel výzkumného centra Sustainability Research Centre Patrick Nunn se svými kolegy v roce 2017. Následný průzkum pomocí radiokarbonového datování ukázal, že nejstarší vrstvy pocházejí přibližně z období kolem roku 760 n. l. 

Ostrov z odpadků

Vědci se domnívají, že tento ostrůvek je vlastně umělého původu a představuje vlastně odpad ze zpracování značného množství mlžů. Mají-li pravdu, znamená to, že ostrov nejspíš vznikl postupně, možná v průběhu celých staletí, když si obyvatelé Vanua Levu pochutnávali na škeblích. Jde tak vlastně o ostrov vytvořený z odpadků, jen v tomto případě jde o zcela přírodní materiál s příměsí keramiky. Podle alternativního a méně pravděpodobného výkladu mohl vzniknut navršením velkými vlnami nebo tsunami.

Ostrovy z odpadků bývají pro archeology zlatým dolem, protože ukrývají mnoho rozmanitých stop z dlouhého období lidské přítomnosti. Podrobnosti výzkumu ostrova u pobřeží Vanua Levu zveřejnil odborný časopis Geoarchaeology.

Objevený ostrůvek rovněž ukazuje, jak významný zdroj potravy byly a stále jsou mořské plody pro obyvatele ostrovů v Pacifiku. V některých dnešních komunitách ostrovanů představují jedlé druhy mlžů až okolo 15 procent stravy. Vědci také ocenili pomoc krabů, kteří vyhrabávají materiál z hloubky 30 až 50 centimetrů, čímž jim usnadnili odběr vzorků.

Naše oči produkují tři druhy slz: V první řadě se jedná o bazální roztok, který pomáhá udržovat bulvu zdravou a funkční. Dále jde o slzy reflexní, jimiž se oko brání nečistotám včetně prachu nebo třeba pylů. Třetí kategorii pak představují tzv. emoční slzy, a zde se již situace komplikuje.

Vyplavují se totiž při silném citovém prožitku a jejich chemické složení neodpovídá tekutině pro pomyslnou údržbu, nýbrž odráží danou emoci.

Emoční slzy tedy obsahují například stresové hormony, opioidní peptidy, minerály či proteiny – a dá se proto říct, že jejich pomocí tělo vyvažuje chemickou nerovnováhu, kterou rozjitřené city vyvolaly. Zatímco tedy v některých případech zmíněné slzy zmírňují stres, v jiných naopak umocňují katarzi.

Slzy jako neverbální jazyk emocí

Zajímavé je, že emoční slzy podle současného poznání produkují pouze lidé. To naznačuje, že jejich funkce přesahuje pouhou fyziologii. Nejde jen o „údržbu oka“ – jde o komunikaci.

Moderní neurověda ukazuje, že když vidíme někoho plakat, aktivují se v našem mozku oblasti spojené s empatií a porozuměním. Slzy tak fungují jako silný a univerzální signál, který ostatním sděluje: „děje se něco důležitého“. Výzkumy sledující aktivitu mozku ukazují, že lidé reagují na samotnou přítomnost slz, i když neznají příběh, který za nimi stojí.

Uplakaná evoluce

Z evolučního hlediska je emoční pláč zvláštní. Nepomáhá přežít v přímém smyslu – nezlepšuje zrak ani nechrání před nebezpečím. Proč se tedy vůbec vyvinul?

Podle vědců je klíč v jeho sociální funkci. Slzy fungují jako signál zranitelnosti a potřeby, který zvyšuje ochotu ostatních pomoci, posiluje sociální vazby a snižuje vnímanou hrozbu.

Experimenty naznačují, že lidé vnímají plačící jedince jako bezbrannější, ale zároveň bližší a důvěryhodnější. A právě to vede k větší ochotě nabídnout podporu. Slzy tak působí jako jakési „sociální lepidlo“, které drží lidské skupiny pohromadě.

Tento efekt navíc není omezený na jednu kulturu. Výzkumy napříč různými zeměmi ukazují, že lidé reagují na slzy podobně bez ohledu na původ, pláč vyvolává empatii i u cizích osob, zvyšuje pocit sdílení a blízkosti. Slzy tedy představují jeden z mála skutečně univerzálních lidských jazyků.

Kořeny emočního pláče sahají pravděpodobně do raného dětství. Lidská miminka jsou bezmocná a jejich pláč slouží k přivolání péče. Tento mechanismus se během evoluce neztratil – jen se proměnil. Dospělí už sice nejsou fyzicky závislí na ostatních, ale sociální závislost přetrvává. Emoční slzy tak zůstávají nástrojem, jak si říct o podporu, byť mnohem subtilnějším způsobem.

Slzy také ovlivňují naše vztahy. Emoční pláč může zmírňovat konflikty, zvyšovat šanci na smíření, ovlivňovat vyjednávání i mezilidské vztahy. Slzy totiž „odzbrojují“ – snižují vnímanou agresivitu a posilují ochotu druhých reagovat spíše pomocí než útokem.

Opravdu pláč ulevuje?

Rozšířená představa, že pláč automaticky přináší úlevu, je pravdivá jen částečně. Výzkum ukazuje, že bezprostředně po pláči se nálada často nezlepší, úleva přichází spíše později a klíčovou roli hraje reakce okolí.

Pláč navíc spouští uvolňování látek jako oxytocin nebo endorfiny, které podporují pocit blízkosti a regulaci emocí. Proto se zpětně může zdát jako „očistný“, i když je v danou chvíli nepříjemný.

Možná nejzajímavější je, že pláč nesouvisí jen se smutkem. Lidé pláčou i od radosti, z úžasu, při úlevě a někdy také při silném estetickém zážitku. Tyto „slzy štěstí“ ukazují, že nejde o jednoduchý ukazatel negativních emocí. Spíše signalizují intenzitu prožitku – momenty, kdy emoce překročí běžnou hranici.

Co o slzách stále nevíme?

Navzdory pokroku zůstává emoční pláč částečně záhadou. Už od dob Charlese Darwina se vědci snaží pochopit, proč vlastně existuje – a definitivní odpověď zatím nemáme.

Jedno je ale jasné: slzy nejsou jen důsledkem emocí, ale jejich součástí. Pomáhají nám sdílet prožitek, signalizovat potřebu a navazovat spojení s ostatními. A právě v tom spočívá jejich nejhlubší význam – dělají nás lidmi.
 

V meziválečném období rozvíjela britská konstrukční škola zkušenosti z Velké války, a proto počítala s tím, že obrněnce budou nadále především podporovat pěchotu. Na to nepotřebovaly vysokou rychlost, jelikož s nimi koneckonců museli držet krok infanteristé. Generálové si však uvědomili též potřebu rychlejších tanků, které by zajistily průzkum a útočné akce nezávisle na pomalé pěchotě. Tato idea částečně připomínala kavalerii, popřípadě činnost křižníků na hladině, a tudíž se tento druh vozidel začal označovat jako jezdecké či křižníkové tanky. V těchto dvou liniích tedy vznikaly typy, které kladly důraz na úplně odlišné vlastnosti, což nutně vedlo k zásadním.

Nepovedená jednička

Koncepce britských pěchotních a křižníkových vozidel se začala rodit na přelomu 20. a 30. let a konkrétní specifikace tanku první jmenované kategorie byly vytvořeny v roce 1935. Generál Percy Hobart, inspektor tankových vojsk, tehdy navrhl dvě možnosti. První představovala malý a levný design, který by nesl jen kulomet, zatímco druhá znamenala těžší konstrukci s kanonem.

Generál Hugh Elles, jenž odpovídal za vyzbrojování armády, dal přednost první možnosti a nechal sestavit konkrétní specifikace pod označením A11. Budoucí vozidlo pak dostalo bojové jméno Matilda, jež vymyslel konstruktér John Carden z firmy Vickers-Armstrong. Ta zahájila stavbu prototypu, jehož testy začaly v září 1936. 

Šlo o kompaktní 11tunový obrněnec s dvoučlennou osádkou. V korbě seděl řidič, zatímco velitel/střelec měl hlavu a ramena natěsnána ve věži, která nesla kulomet Vickers. Standardně se jednalo o zbraň ráže .303 British (7,7×56 mm), část sériových strojů však dostala verzi kalibru .50 British (12,7×81 mm). O pohon se staral benzinový osmiválec Ford, jenž zajišťoval rychlost 13 km/h, což se pro podporu pěchoty pokládalo za dostatečné. 

Hlavní výhodu vozidla, přijatého do armády v roce 1937 pod názvem Tank, Infantry, Mark I, tvořil pancíř o tloušťce až 60 mm. Vzhledem k malým rozměrům a nízké rychlosti šlo spíše o jakési pohyblivé kulometné hnízdo, jež mělo podporovat vojáky útočící na statické obranné linie protivníka.

V generálním štábu ale sílily pochybnosti o smyslu takové koncepce, takže následovala redukce původních plánů sériové výroby a vzniklo tak jen 140 kusů. Už v září 1936 začaly práce na zcela odlišném designu pěchotního tanku, který odpovídal druhé možnosti generála Hobarta a měl nést kanon. Větším rozměrům odpovídalo též navržené jméno: A12 Matilda Senior. 

Obrněnec se dvěma motory

Základní úkol chystaného obrněnce měla představovat ochrana pěšáků před nepřátelskými tanky. Tentokrát se počítalo s hmotností 27 tun a čtyř
člennou osádkou, protože stroj měl obdržet trojmístnou věž se 40mm kanonem (ve své době patřil k nejlepším protitankovým zbraním na světě) a kulometem Vickers. Vážný nedostatek, který se měl později neblaze projevit, ale znamenal fakt, že se pro kanon dodávaly jen protipancéřové průbojné střely, kdežto trhavé či tříštivé granáty nikoli. (A i kdyby existovaly, vzhledem k malé ráži by nejspíš stejně měly nedostatečné účinky.)

Ve věži vlevo od kanonu seděl střelec a za ním velitel, na pravé straně měl místo nabíječ a řidič seděl v čele korby. Tu chránilo pancéřování z válcované a lité oceli o max. tloušťce 78 mm, díky čemuž šlo o jeden z nejodolnějších tanků na světě, ale to se zákonitě projevilo v hmotnosti. Vyvstal problém pohonu, jelikož Britové tehdy neměli adekvátně výkonný motor. 

Zvolili proto podobné řešení jako u tanku Whippet z první světové války, který poháněly dva motory. Do zádi nového pěchotního obrněnce tedy zastavěli dva šestiválcové diesely od firmy AEC. Šlo o motory téhož typu, který se uplatňoval i ve slavných londýnských dvoupatrových autobusech. Dva agregáty zákonitě znamenaly vyšší složitost údržby a riziko poruchy, byť malou výhodu představoval fakt, že se tank mohl pohybovat i pouze s jedním. 

Každopádně opět šlo o relativně pomalý obrněnec, což dokázaly zkoušky prototypu Matilda Senior, jež začaly v dubnu 1938. V červnu téhož roku se dostavila první zakázka na sériovou produkci pro firmu Vulcan Foundry a následovaly další, které dostávalo také pět jiných podniků. Celkem vzniklo 2 987 exemplářů, z nichž první armáda získala na jaře 1939 pod názvem Tank, Infantry, Mark II. Běžně se mu říkalo i Matilda II a po ukončení provozu předchozího typu zkrátka jen Matilda.

Verze s kulometem z Brna

Zde je třeba zdůraznit zřejmě trochu matoucí fakt, že Matilda II představovala druhý typ pěchotního tanku a jako takový nesla označení Mark II, ale v rámci produkce se pak objevilo několik variant, které se také odlišovaly římskými čísly za slovem Mark. Jednalo se o různé verze typu Matilda II, zatímco třetí pěchotní tank (Tank, Infantry, Mark III) reprezentoval úplně nový typ Valentine. První sériová podoba typu Matilda II se proto označovala i jako Matilda II Mark I a vztahuje se k ní výše uvedený popis.

V roce 1940 se přešlo na dodávky podoby Mark II, u které na místo kulometu Vickers přišla BESA ráže 7,92×57 mm, tedy licenčně vyráběný kulomet ZB-53 ze Zbrojovky Brno. Kromě toho probíhalo hledání výkonnější pohonné jednotky a začaly zkoušky verze s dvojicí motorů Leyland, ač oproti dieselům AEC šlo o nárůst jen několika koní. Přesto tento přechod proběhl a začala se vyrábět verze Mark III.

Díky změně uložení motoru se zrodila varianta Mark IV a následně se úprav dočkala též převodovka, jejíž nový standard získala vozidla Mark V. Jednotlivé verze lze zvnějšku většinou odlišit jen obtížně, k čemuž ještě přispívá skutečnost, že byla část Matild II starších verzí přestavěna na novější standardy. 

Kromě popsaného vylepšování se zrodila též modifikace, která odpovídala na výše zmíněný problém s absencí tříštivých či trhavých granátů pro 40mm kanon. Část vozidel Mark III a Mark IV totiž vznikla ve verzích Mark IIICS a Mark IVCS, kde zkratka CS (Close Support) odkazuje k jinému typu primární zbraně. V upravené věži byla umístěna 76mm houfnice QF 3-inch, která sloužila pro přímou i nepřímou palbu tříštivo-trhavými, případně kouřovými granáty. Osvědčila se zejména proti bunkrům. Ještě lze dodat, že od roku 1941 se na věže vozidel Matilda II různých verzí montovaly lafety Parrish-Lakeman, ze kterých se s pomocí kulometů BREN vedla protiletadlová palba.

Ženijní přestavby

Tanky Matilda se také staly předmětem několika speciálních přestaveb. Už u prvního typu proběhly pokusy s ženijním využitím, protože na prototypu byl testován pluh k vyorávání min. Armáda pak objednala 14 kusů, ovšem zkoušky ukázaly, že jde o málo efektivní zařízení, a vzhledem k brzkému vyřazení těchto vozidel nikdy nedošlo na nasazení v boji. 

Podstatně lépe si vedla odminovací zařízení pro tank Matilda II, na němž byly nejprve zkoušeny tlakové systémy řady AMRA (Anti-Mine Roller Attachment), vlastně rámy, jež se připojovaly k čelu tanku a nesly čtyři velké kovové válce. Vzniklo kolem 140 sériových kusů, v praxi se však zřejmě neuplatnily, protože se přešlo k účinnějšímu cepovému principu – a během africké kampaně byly úspěšně nasazeny stroje Matilda Scorpion.

Odminovací zařízení tvořil válec, který se nalézal na rámu na čele tanku a k němuž byly připojeny řetězy se závažími. O otáčení válce se staral osmiválcový motor Ford ve schránce na pravé straně vozidla, v níž pracoval (evidentně značně nepohodlně) i operátor. U pozdější varianty Matilda Scorpion Mark II se naštěstí mohl přesunout dovnitř vozidla. 

Abraham du Toit poté vyvinul nový odminovací obrněnec Matilda Baron, který ve finální variantě Mark III již neměl věž – místo ní se objevila chráněná nástavba pro obsluhu. Vzniklo 60 sériových kusů, na jejich bojové nasazení však nedošlo. V praxi se neuplatnila ani vozidla Matilda CDL (Canal Defence Light) osazená speciální válcovou věží s výkonným světlometem pro oslňování nepřátel.

Pro montáž této věže sloužila podoba Matilda Crane s rámovým jeřábem. Výčet modifikací zakončuje vozidlo Matilda II Black Prince s dálkovým rádiovým ovládáním, jež se zkoušelo coby cvičný terč či nástroj pro hledání průchodů v minových polích.

Všechny klasické alergické nemoci se zdají být na vzestupu, ale žádná se nerozmohla tak dramaticky rychle jako alergie na pyl, která je zažitá pod pojmem „senná rýma“. Lékaři antického Řecka popsali astma a alergii na potraviny a Římané zaznamenali alergii na koně, ale žádné zprávy o senné rýmě od nich nemáme.

Ještě před dvěma sty lety byla senná rýma neznámá a pečlivý výzkum historiků medicíny prokázal, že tomu tak nebylo proto, že by ji lidé ignorovali nebo si ji pletli s nachlazením. Naproti tomu dnes každý ví, co to senná rýma je, protože během pylové sezony kýchá a smrká mnoho lidí.

Alergická reakce

Imunitní systém zdravého člověka vytváří množství protilátek proti nebezpečným vetřelcům napadajícím organismus. Alergikův imunitní systém však tvoří protilátky, konkrétně typ imunoglobulin E (IgE), i proti jinak neškodným látkám, kterých si organismus zdravého jedince ani nevšimne. Ovšem citlivá imunita alergika začne po opakovaném kontaktu s alergenem, jak se těmto látkám vyvolávajícím alergii říká, tvořit právě IgE protilátky.

Ty kolují v krvi do té doby, než naleznou žírné buňky (takzvané heparinocyty), hojně rozeseté ve sliznicích dýchacích cest a zažívacího traktu. Žírné buňky za normálních okolností slouží k obraně proti parazitům. U alergiků se na ně ale navěsí IgE protilátky. Odtud pak číhají na „svůj“ alergen, který okamžitě zachytí citlivými radary. To je signál pro uvolnění histaminu a dalších mediátorů z nitra žírné buňky – a právě histamin přímo způsobuje nejčastější příznaky alergie: otok sliznic, svědění a kýchání.

Spásné řešení?

Histamin je jednou z nejdůležitějších chemických látek, které se při alergických reakcích uvolňují. Většina pacientů s pylovou alergií proto velmi dobře reaguje na léčbu pomocí antihistaminik. Jedná se o látky, které působí na velmi jednoduchém principu: Vážou se na stejný receptor jako histamin, ale nijak zde neúčinkují. Na obsazené receptory se pak již histamin nemůže navázat a vyvolat alergickou reakci.

Bohužel to funguje i naopak – tam, kde se již histamin usadil, se nemohou navázat antihistaminika, a tak je velice důležité použít je ještě předtím, než dojde k setkání s alergenem. Antihistaminikum sice může účinkovat i tehdy, užije-li se až při prvních příznacích, jako je kýchání nebo svědění, ale výsledek nebude takový, jako kdyby alergik lék užil před kontaktem s alergenem.

Pozor na vedlejší účinky

Starší typy antihistaminik (Dithiaden, Fenistil, Tavegyl) se vážou na několik odlišných druhů receptorů, nikoli jen na ty vyhrazené histaminu. Má to za následek některé nežádoucí vedlejší účinky, k nimž patří ospalost a zhoršená koordinace. Tyto účinky samy o sobě nejsou důvodem k obavám, ale při některých činnostech, jako je práce se stroji nebo řízení vozidel, mohou být nebezpečné. Antihistaminikum také může zesílit účinky alkoholu.

Slabší vedlejší účinky včetně ospalosti velmi často po určité době zmizí, ale příznivé účinky léčiva zůstanou. Proto stojí za to v užívání pokračovat i tehdy, vyskytnou-li se zpočátku některé obtíže. Mnohým lidem působí problémy jen některá antihistaminika, zatímco jiná nikoli. Proto je potřeba v případě potíží vyzkoušet několik druhů, aby se zjistilo, který je pro konkrétní osobu nejvhodnější.

V poslední době se podařilo odstranit problém ospalosti vývojem nových druhů antihistaminik (Claritine, Flonidan, Zyrtec, Zaditen), které jsou označovány jako netlumící. Jejich výhoda tkví v tom, že účinkují cíleně pouze na histaminové receptory.

Drobná zrnka

Číslem jedna mezi jarními alergeny je jednoznačně pyl. Jde o malé vejčité samčí buňky sloužící k rozmnožování rostlin. Obvykle jsou menší, než je průměr lidského vlasu, měří pouze od 10 do 40 mikronů. Pyly barevně kvetoucích rostlin, například růží, jsou velká voskovitá zrna. Z rostliny na rostlinu je přenáší včely a další hmyz, a alergie proto většinou nevyvolávají.

Naopak pyly mnoha stromů, trav a plevelů jsou lehké, takže je snadno unáší vítr a stávají se příčinou alergických reakcí. Každá rostlina má období kvetení, které se v různých letech příliš neliší. Do jisté míry ho může ovlivňovat jen počasí v daném roce. Množství pylu v ovzduší je také výrazně ovlivněno počasím. V naší republice začíná pylová sezona již během února olší a lískou a trvá až do října. Čím severněji a čím vyšší poloha, tím je vegetace opožděnější a pylová sezona se tak posouvá někdy i o měsíc.

Nenechte se pylem zaskočit

Pyly patří k alergenům, kterým se vyhýbá nejhůře. Pro úspěšné snížení kontaktu s nimi je potřeba znát některá fakta. Teplý vzduch, který stoupá v letních dnech od země vzhůru, přináší pyl do vyšších vrstev atmosféry. Když se po západu slunce ochladí, klesá pyl opět k zemi jako jakási neviditelná „pylová sprcha“.

Ve venkovských oblastech pyl klesá poměrně rychle a dosahuje země mezi osmou a desátou hodinou večer. Nad rozpálenou městskou dlažbou a budovami se pyl snáší pomaleji. Většina pylu dosáhne země mezi půlnocí a druhou hodinou ranní.

Pyl se z různých rostlin uvolňuje v různou denní dobu. Například u trav k tomu dochází zhruba od půl osmé ráno. Pokud je však vlhko, začnou pylová zrna opouštět rostlinu až po odpaření vody. Bohužel některé druhy trávy vyčkávají s uvolněním pylu na odpoledne, takže se alergeny dostávají do vzduchu prakticky po celý den.

Všechny rostliny uvolňují více pylu v teplých slunečných dnech a méně v deštivém počasí. Pokud vstáváte k ranní procházce nebo k běhání v šest hodin ráno, můžete se do půl osmé bezpečně vrátit. Bez obav je také možné si vyjít v brzkém podvečeru, kdy trávy již přestaly pylová zrna uvolňovat a dosud nenastal pokles pylu z vyšších vrstev atmosféry.

Ani nedýchat

V místnosti tři metry vysoké se pyl usadí během čtyř minut, pokud je zde zcela klidný vzduch. Jestliže zavřete dveře, okna, zabráníte průvanu a budete sedět v klidu, měli byste mít možnost dýchat vzduch v místnosti bez pylových alergenů.

Množství většiny pylů ve vzduchu ve městě a na venkově se příliš neliší. Vyšší patra výškových budov mohou patřit k nejhorším místům, protože pyly v teplém vzduchu stoupají.

Během pylové sezony je potřeba sušit veškeré prádlo uvnitř. Pyly přenáší i domácí zvířata na své srsti. Takže před příchodem domů je potřeba je vykartáčovat – tuto činnost by však samozřejmě neměl vykonávat přímo alergik. Důležité je vyčlenit si oblečení pouze pro domácí použití a venkovní oděv po návratu domů hned vysvléknout a umýt nebo opláchnout i vlasy.

Při potížích stojí za zvážení i zakoupení kvalitní čističky vzduchu, která zabraňuje tomu, abyste vdechovali poletující nečistoty. Účinné je přes den proti prachu zakrývat postel a křesla pokrývkou. Večer je třeba ji opatrně složit a vyprat. Tím se odstraní vrstva pylu, který se přes den na nábytku usadí, aniž by se rozvířil. Dodržíte-li tato jednoduchá pravidla, je možné, že sice nezmizí všechny potíže, ale alergik se bude cítit lépe.

Boj s alergeny

Prevence vzniku alergické reakce v podstatě neexistuje. Jistou ochranu poskytuje správná stimulace imunitního systému v útlém dětském věku. Děti by proto neměly být vychovávány v dokonalé sterilní čistotě. Sterilní prostředí vede k nedostatečné stimulaci imunitního systému a ten pak může na zcela normální podněty začít reagovat přecitlivěle – alergickou reakcí. Děti samozřejmě nemají žít ve špíně, ale nic se nesmí přehánět.

Pokud se přehnaná reakce imunitního systému u člověka projeví, je třeba ji řešit. Neléčená alergie může vést asi ve třetině případů až k propuknutí astmatu, pokud se alergie rozšíří dále do horních a dolních cest dýchacích. Člověk s neléčenou alergií se časem stane citlivým na stále více alergenů a reakce těla na alergeny budou vážnější. Imunitní systém se sennou rýmou oslabuje, a proto začne reagovat na další alergeny. Velmi často jde s pylovou alergií ruku v ruce i citlivost na roztoče.

Tělo v šoku

Alergická reakce může postihnout celé tělo. Takovému silnému působení alergenu se říká anafylaktický šok. Postiženy mohou být všechny tkáně, ale efekt alergické reakce je nejviditelnější na stěně cév. Ty se rozšíří, zvýší svoji propustnost a krev tak prosakuje mimo cévy. Srdce sice pracuje, ale najednou nemá co pumpovat a krevní oběh selže.

Anafylaktický šok se začne projevovat velmi rychle – přibližně do 30 minut po kontaktu s alergenem. Prvním příznakem je svědění celého těla nebo kopřivka, případně celkový otok podkoží způsobený únikem tekutiny z vlásečnic. Posléze se přidají obtíže s dýcháním, polykáním, zarudlý obličej, rychlý pulz, úzkost a dezorientace. Alergika mohou postihnout křečovité bolesti břicha, pomočení nebo průjem, a dokonce i závratě, mdloby a bezvědomí v důsledku náhlého poklesu tlaku.

Lékem první volby je injekční adrenalin, následuje inhalační podávání rychle působících léků k rozšíření dýchacích cest. Na řadu přichází i podání antihistaminik a nakonec hormonálních léků – kortikosteroidů. Pokud po kontaktu s alergenem začnete pociťovat příznaky anafylaxe, měli byste si co nejrychleji zavolat rychlou záchrannou službu. Antihistaminika umí alergické reakce tlumit, ale na zvládnutí anafylaktického šoku nejsou dostatečně silná. Pokud však není po ruce nic lepšího, mohou alespoň trochu pomoci. 

Veliká noc, Červené svátky, Svátky mazance, jinak též Velikonoce představují nejvýznamnější křesťanský svátek roku. U nás jsou spjaty především s řadou lidových tradic, mezi které patří příprava tradičního pečiva. Dnes už si Velikonoce nedovedeme představit bez nadýchaného beránka, mazance s mandlemi nebo kynutých jidášů s medem. 

Křesťanská symbolika

Od středověku církev světí při slavnosti Božího hodu přinesené pokrmy, dnes nejčastěji piškotového beránka, mazanec a vejce. Sám výraz mazanec je doložen už ve středověkých pramenech a s ním i slovo mazanečník pro pekaře, který takový velikonoční koláč pekl. Mazanec si dodnes uchoval význam obřadního velikonočního pečiva, před pečením se v něm vykrajuje znamení kříže. Někde se po okraji zdobil pletencem, řetízkem mandlí symbolizujícím Kristovu trnovou korunu nebo do středu zapíchnutou větvičkou. Na východní Moravě a ve Slezsku se do velikonočních bochníků, nazývaných plecovník, babůvka či svěceník, zapéká uzené maso.

Beránek se vžil na konci 19. století, zprvu zejména v městských domácnostech. Pekl se v litinových nebo keramických formách a nahrazoval starý zvyk pojídat skutečného beránka na Boží hod velikonoční.

Dalším velikonočním pečivem byly jidáše, jež se podle krajových zvyklostí pekly v různých tvarech. Mohly mít tvar placky, která se před pečením zdobila nožem nebo vpichy dřevěným hřebenem, závitnice, preclíku, ale také provázku stáčeného z válečků těsta, jenž připomínal provaz, na němž se údajně oběsil biblický Jidáš.