Při pohledu na interaktivní mapu archeologických nalezišť podél pobřeží skotské oblasti Caithness to vypadá, jako by na ni neopatrné dítě vysypalo hrnek lesních jahod. Téměř všude svítí červené body a mnohde vytvářejí shluky. Ke zbytkům dávno zaniklého světa náležejí asi pět tisíc let staré menhiry, mohyly, kamenné kruhy a aleje, okolo nichž o dva tisíce let později vyrostly vesnice s kamennými domy zapuštěnými do země.

A nedaleko – o něco mladší a jako důkaz přirozeného historického vývoje – se rozkládají často už jen nezřetelné základy masivních věží s kruhovým půdorysem, tzv. brochů.

Život tam běžel nepřetržitě od neolitu a nová náboženství pohltila pohrobky svých prastarých předchůdců. Co se však nemění, je základní materiál, z nějž byla zmíněná historie vystavěna. Protože je oblast velmi chudá na dřevo, museli si dávní obyvatelé vystačit s materiálem, který je tam po ruce prakticky všude: a sice s vápencem a prachovcem.

Uvedené měkké horniny vytvořilo před 390 miliony let devonské jezero a ke stavění se hodí naprosto výtečně – dají se totiž snadno štípat na dlouhé rovné desky. Díky okolní půdě, na skotské poměry úrodné, i díky moři bohatému na ryby žil v regionu bezpočet rodinných klanů. Na území Caithness, jehož rozloha zhruba odpovídá okresu Břeclav, se dosud podařilo nalézt na dvě stě kamenných věží. Jde o nejvyšší číslo v celém Skotsku. 

Rodí se broch

Pro projekt, pod jehož křídly se má zrodit novodobý broch o výšce 16,5 metru, tudíž asi neexistuje lepší místo. Stavba vyroste zhruba dva kilometry severně od obce Latheron, nedaleko jednoho z „hroznů“ naleziště Wag o’ Forse, jež zahrnuje vesnici, hrobky i brochy. S nápadem přišla před patnácti lety skupina zdejších milovníků historie a koncem loňského roku dostali požehnání od místního parlamentu. Kromě očividného přínosu pro experimentální archeologii a poznání dějin slyšeli politici také na „zvýšení zaměstnanosti při budování návštěvnického centra, které do oblasti přitáhne víc turistů“.

Jisté výhrady měli ochránci zvířat, kteří se báli, že stavba naruší páření opeřených dravců dřemlíků, podobných sokolům. Nakonec je však uklidnilo, že většinu práce neobstará těžká technika, nýbrž ruce a manuální kladky. Výběr pozemku trval dva roky a předcházela mu návštěva tří desítek potenciálních lokací. Nakonec však jeden místní nadšenec věnoval sdružení kilometr čtvereční půdy – dost na to, aby mohla vzniknout nejen věž samotná, ale také přilehlé centrum.

Dvě stě dní

Kámen by se měl těžit přímo na místě, což zásadně zredukuje náklady. Výstavba podobné věže si vyžádá přes dva tisíce tun materiálu a stavitelé si rozsah úkolu dobře uvědomují. Autor nápadu Ian Maclain je povoláním kameník a v předchozím zaměstnání procestoval jako zeměměřič Orknejské ostrovy i Shetlandy. Narazil tam na téměř neporušené brochy, které ho uchvátily, a po návratu tedy začal s jejich experimentální rekonstrukcí.

Před patnácti lety pak ve Spittal Quarrry vytvořil miniaturní verzi brochu, na níž si ověřil použitelné techniky. „Jednalo se o gigantický projekt kdysi dávno, stejně jako dnes,“ vysvětluje. „Spočítali jsme, že výstavba třináctimetrového brochu vyžadovala tři týmy stavitelů, kteří na úkolu pracovali dvě stě dní.“

K práci svých dávných předchůdců chová Ian respekt. Nicméně na rozdíl od akademických historiků, kteří o díle předků mluví vždy v superlativech, má určité výhrady. „Některé brochy jsou postavené opravdu mistrovsky. Ale byly to rodinné projekty, a ne každá rodina měla zkušeného stavitele – což je na mnohých stavbách poznat.“

Domy, nebo pevnosti?

O tom, kdo a proč brochy postavil, vedli badatelé diskusi téměř dvě stě let. Jednalo se o domy, nebo o pevnosti? Ovládal je náčelník, nebo celá komunita? Jelikož brochy postrádají střílny i ochozy a prakticky nenabízejí žádný výhled, byla první otázka vyřešena poměrně spolehlivě: Spíš než o klasickou pevnost, jež by odolala dlouhému obléhání, šlo o bezpečné útočiště, kam se v případě nepřátelského nájezdu mohli lidé stáhnout a do spodního patra nahnat cenný dobytek. 

Zároveň dle jedné z teorií představovaly brochy jakési komunitní centrum, které v rovné míře využívali všichni členové klanu. Vedle útočiště se totiž jednalo také o skladiště a středobod výroby. V brochu Clachtoll se podařilo nalézt na čtyřicet železných zemědělských nástrojů a rovněž kulatá kamenná závaží, jež měla napínat vlnu na tkalcovském stavu. Přímo v zachovalém orknejském brochu Gerness lze potom dodnes obdivovat kamennou formu, v níž se odlévaly železné ingoty ve tvaru sekery.

Honosná sídla

Postupem času však převládla teorie, podle níž sloužily brochy především jako reprezentativní sídla náčelníků a jejich rodin a samotné věže symbolizovaly klanovou identitu. Vykopávky na Orknejích ukázaly, že výrobky používané přímo v brochu byly kvalitnější než předměty nalezené v okolních příbytcích. Kamenné věže vznikaly zhruba od roku 400 př. n. l. a především pak v období mezi roky 100 př. n. l. a 200 n. l. – tedy přibližně v době, kdy byla po invazi Římanů ustavena provincie Britannia.

Nálezy římské keramiky, skla, jantarových ozdob z Baltu a zbytků amfor s vínem a olejem ve věžích zřejmě neznamenají náhodu a je pravděpodobné, že brochy navštěvovali obchodníci z jihu. Výměnou za luxusní zboží si pak nejspíš odváželi ceněné kožešiny a kravské usně.

Právě znalost práce s kovy pak mohla obyvatelům věží zajišťovat dobrou obživu. Ačkoliv se železo nebo cín těžily i ve Skotsku, většina kovů putovala na sever z Walesu nebo z kontinentální Evropy. A místní řemeslníci z nich potom odlévali šperky nebo kuli zbraně.

V permanentní válce

Přísná hierarchie byla zřejmě nezbytná už kvůli obraně. Tamní kmeny doby železné zastřešují odborníci termínem „Kaledonci“ a pravděpodobně se staly předstupněm zrození národa Piktů. Jednotlivé rodinné klany se jen volně organizovaly do větších kmenových celků a ty se možná občas spojovaly do početnějších konfederací – jako například při odporu vůči postupujícím římským vojskům. V roce 84 dokázali Kaledonci proti legiím generála Agricoly shromáždit na třicet tisíc mužů.

Jinak však nejspíš žili v rozdrobených komunitách, a to ve stavu permanentní války s řadou tradičních rivalů v sousedství. Přímé písemné doklady neexistují, ale život plný nájezdů a obrany můžeme odvodit třeba z básní tzv. Ulsterského cyklu. Ten vznikl zhruba v 7. století v Irsku a zaznamenává ještě starší pověsti.

V básních vystupuje hrdina Cúchulainn, česky známý jako Kukulín, k jehož chrabrým činům patřilo mimo jiné „tažení za býkem z Cuailnge“. Odvozování životního stylu od Irů přitom není nijak nepatřičné: Právě irští „Scoti“ ve 4. století obsadili sever ostrova a smísili se s původními Kaledonci a Pikty, čímž byl položen základ dnešní skotské identity.

Nová atrakce

Pokud se podaří projekt novodobého brochu dotáhnout do konce, stane se jednou z nových atrakcí Skotska. S návštěvníky se počítá od samého začátku stavby a podle Maclaina by mělo místo připomínat francouzský hrad Guédelon, který vzniká od roku 1997 výhradně tradičními technikami. Turisté tam mohou zhlédnout sídlo odpovídající 13. století, jež se rodí pod rukama řemeslníků v dobových šatech, a doslova si tak na historii sáhnout. Nový broch by měl nabídnout podobný zážitek, včetně reenactorů v kostýmech.

„Chtěli jsme zachytit rozmanitost prvků, které se vyskytují u brochů po celém Skotsku. Návrh tedy nepředstavuje přesnou kopii žádné konkrétní stavby, ale spíš jakýsi spletenec prvků zvolených z řady důvodů – ať už kvůli konstrukční robustnosti, bezpečnosti a ochraně zdraví, nebo prostě proto, že byly zajímavé,“ vysvětlil Maclain. 

Otázka, co je život, lidstvo přitahovala od nepaměti, a i když jsme dnes jejímu zodpovězení blíže než kdykoli v minulosti, desítky definic, které nebývají vždy kompatibilní, naznačují, že jsme ještě daleko. Podobně palčivá byla i záležitost samotného vzniku života, jež se navíc netýká jen biologie, ale přesahuje i do filozofie či náboženství.

Zatímco o tom, jak a kde život na Zemi před více než třemi miliardami let začal, můžeme poučeně spekulovat, ale definitivní odpověď dost možná nikdy nedostaneme, o tom, jak vznikl naprosto každý pozemský organismus v současnosti není sporu: vše živé pochází z živého. Každá buňka vznikla dělením jiné buňky a každý tvor má svého rodiče. 

Avšak ještě před necelými dvěma sty lety situace zdaleka tak jednoznačná nebyla a stále existovali vlivní zastánci dnes již mrtvé teorie samoplození, za níž udělaly definitivní tečku až slavné pokusy Louise Pasteura.

Hadi z bláta zrození

Podle teorie (spontánního) samoplození není ke vzniku živé bytosti nezbytně nutný rodič nebo nějaký jiný živý materiál, jako vejce či semeno, ale může (spontánně) vzniknout i z hmoty neživé. Jedná se o velmi dávnou představu. Už ve starých čínských a indických textech se například objevují informace o zrození mšic z bambusu a na babylonských hliněných tabulkách se mluví o vzniku červů z bahna.

Do západního myšlení ale představu samoplození zavedli až Řekové a nejvýznamnější roli v tomto ohledu nepřekvapivě sehrál Aristoteles (384–322 př. n. l.), který ve svých biologických dílech myšlenku rozebral detailněji než kdokoli před ním a dával ji do souvislosti s konceptem životního tepla. Hovořil například o objevování se ryb v nových tůních, měkkýšů vzniklých v bahně a písku nebo o červech zrozených ve starém sněhu (ve skutečnosti šlo zřejmě o dílo řas).

Stejně jako mnohé jiné Aristotelovy myšlenky si i ty, které se týkaly samoplození, zachovaly ohromný vliv a s počátkem novověku dál formovaly evropské nahlížení na živé tvory. Nepromítaly se navíc jen do úvah přírodozpytců. Se samoplozením se setkáme i v díle Williama Shakespeara (1564–1616), který v Antoniovi a Kleopatře básní o hadech a krokodýlech líhnoucích se z bláta na březích Nilu. 

Ne každý ale s teorií samoplození souhlasil. Pochybnosti měl zřejmě například objevitel krevního oběhu William Harvey (1578–1657), který ve své knize Exercitationes de Generatione Animalium vyjádřil slavnou myšlenku, že vše živé pochází z vajíčka (omne vivum ex ovo), byť samozřejmě záleží na tom, odkud se to vajíčko vzalo.

O mase a mouchách

Těžký úder teorii samoplození zasadily důmyslné pokusy italského lékaře, přírodozpytce a básníka Francesca Rediho (1626–1697). Ten se v roce 1668 rozhodl ověřit zažitou představu, že v mase ponechaném svému osudu časem spontánně vzniknou larvy much. Sám se však domníval, že nic takového se neděje a že zdrojem larev jsou mouchy, které se předtím dostaly do kontaktu s masem. Vzal proto šest nádob, do nichž vložil maso. Dvě z nich ponechal otevřené, a zachoval tak přístup k masu zcela beze změny, další dvě překryl jemnou gázou, takže k masu mohl vzduch, ale mouchy nikoli, a zbylé neprodyšně uzavřel.

Výsledky experimentu mu daly stoprocentně za pravdu. Zatímco na mase v prvních dvou otevřených nádobách se muší larvy objevily, na zbylých čtyřech nikoli (vylíhly se však na gáze, přes kterou mouchy kazící se maso cítily a na niž nakladly vajíčka). Redi tak dospěl k přesvědčení, že larvy vznikají výhradně z vajíček nakladených do masa mouchami, nikoli spontánně, a údajně při té příležitosti prohlásil, že vše živé pochází z živého (omne vivum ex vivo).

Pro tento výrok svědčila i dříve nemyslitelná pozorování, která umožnil souběžně probíhající vývoj mikroskopu. Ten totiž lidskému oku často neviditelná vajíčka konečně dovolil přímo pozorovat.

Pokusy s vývarem

Zatímco víra ve spontánní vznik složitějších organismů postupně ochabovala, objev mikroorganismů, umožněný zmíněným vynálezem mikroskopu, dal zastáncům samoplození do ruky další zbraň. Ačkoliv o možnosti spontánního vzniku složitějších organismů, jako například zmíněných žab zrozených z bláta, po Rediho pokusech uvažoval už jen málokdo, s mikroby to bylo jiné. Proč by alespoň tito miniaturní tvorové nemohli vznikat sami od sebe?

Zdánlivou podporu pro tuto představu nabídl ve zprávě publikované roku 1745 anglický přírodovědec a katolický kněz John Needham (1713–1781). Ten provedl řadu pokusů, při kterých krátce zahřál vývar obsahující rostlinnou či živočišnou hmotu, aby usmrtil přítomné mikroorganismy, a poté nádobu s vývarem uzavřel. Když ji po několika dnech zkontroloval, zjistil, že se kapalina zakalila kvůli přítomným mikrobům a že jediná kapka obsahuje nespočet drobných organismů. Byl přesvědčený, že musely vzniknout spontánně.

S Needhamovými závěry ale nesouhlasil italský katolický kněz a přírodovědec Lazzaro Spallanzani (1729–1799). Sám proto provedl stovky podobných pokusů se zahříváním vývaru. Opět experimentoval jak s rostlinnými, tak živočišnými tkáněmi, a testoval, co se stane, když nechá nádobu otevřenou, nebo zavřenou. Výsledky byly s těmi Needhamovými v jasném rozporu. Obsah uzavřených lahví, který se předtím nechal dostatečně prohřát, se nezakalil. Jinak řečeno, žádné známky samoplození nebyly patrné. Jakmile ale nádoby otevřel a vývar se dostal do kontaktu se vzduchem, po určité době se zakalil. To naznačovalo, že se do něj mikroorganismy dostaly ze vzduchu.

Needham se přirozeně bránil a tvrdil, že Spallanzani obsah zahříval příliš dlouho, což zapříčinilo zničení takzvané životní síly, jejíž přítomnost měla být pro spontánní vznik mikroorganismů nepostradatelná. Otázkou také zůstávalo, jestli stejně důležitý není i přístup samotného vzduchu.

Přestože Spallanzani názory některých badatelů ovlivnit mohl, zastánce samoplození nepřesvědčil, a že mezi nimi byla krom Needhama i další slavná jména, například francouzský přírodovědec George Louis Leclerc (1707–1788), později známý jako hrabě de Buffon. Debata o existenci spontánního samoplození proto probíhala dál.

Konec dohadů

Definitivní hřebíček do rakve samoplození zatloukl v polovině 19. století věhlasný francouzský chemik a biolog Louis Pasteur (1822–1895), který se v té době zabýval studiem kvasných procesů, za něž byly, jak věřil, zodpovědné mikroskopické organismy. Jedním z důvodů, proč se Pasteur do slavného pokusu, který vyvrátil možnost spontánního vzniku, byť těch nejjednodušších tvorů, pustil, byly názory francouzského přírodovědce a energického zastánce teorie samoplození Félixe Archimèdea Poucheta (1800–1872). Dalším důvodem byla cena, kterou v roce 1859 vypsala Francouzská akademie věd s cílem definitivně prokázat, nebo vyvrátit teorii spontánního vzniku organismů.

Klíčovým prvkem Pasteurových experimentů, které probíhaly v letech 1860 až 1861, byly speciálně navržené skleněné nádoby s dlouhým, úzkým a zakřiveným hrdlem. Do nich vědec umístil masný bujón, který nechal projít varem, aby ho sterilizoval, a čekal, co se stane.

Tvar hrdla hrál důležitou roli. Zajišťoval totiž, aby dovnitř nemohly proniknout žádné mikroorganismy vznášející se ve vzduchu – zůstaly zachycené v hrdle, které ale zároveň bylo průchozí, takže dovnitř mohl volně proudit vzduch. Vyřešila se tak opakující se námitka, že k tomu, aby samoplození proběhlo, je vzduch nezbytný.

Výsledky byly jednoznačné. Pokud se použily lahve se speciálním hrdlem, vývar se nezakalil. Žádné mikroorganismy v něm tedy spontánně nevznikaly. Jakmile ale Pasteur hrdlo odstranil a umožnil neomezený kontakt kapaliny se vzduchem, mikrobi se zanedlouho objevili. Nebylo pochyb, že se do nádoby museli dostat ze vzduchu.

Teorie samoplození tak byla jednou pro vždy a na všech úrovních, od největších organismů po nejmenší, vyvrácena a Pasteur od Francouzské akademie věd za svůj důkaz v neprospěch samoplození získal v roce 1862 Alhumbertovu cenu. 

Koňské řehtání je jedním z nejcharakterističtějších zvuků v celé živočišné říši. Na první poslech jde o jednoduchý projev, který je ale ve skutečnosti překvapivě složitý. Vědci jej přirovnávají k hudebnímu výkonu: kůň totiž dokáže současně „zpívat“ i „pískat“.

Jedinečný koňský zvuk vzniká kombinací dvou typů tónů – hlubokých a vysokých. Je to, jako kdyby se spojilo bručení s pískáním do jednoho jediného hlasového projevu. Právě tato kombinace dává řehtání jeho nezaměnitelný charakter.

Dvě frekvence, jeden hlas

Nová studie publikovaná v odborném časopise Current Biology ukazuje, že řehtání vzniká pomocí dvou různých mechanismů v hrtanu. První složka zvuku má nízkou frekvenci kolem 200 hertzů. Vzniká vibrací hlasivek – tedy stejným způsobem, jakým lidé vytvářejí hlas při zpěvu nebo mluvení.

Druhá složka je naopak vysokofrekvenční, přesahuje 1 000 hertzů, a vzniká jakýmsi „pískáním“ přímo v hrtanu. Kůň tedy dokáže v jednom okamžiku produkovat dva odlišné zvuky.

Podle obecného pravidla platí, že čím větší zvíře, tím hlubší zvuky vydává. Velcí savci mají větší hrtan a produkují proto nižší frekvence. Naopak malá zvířata, jako třeba myši, vydávají vysoké pískavé tóny. Koně ale toto pravidlo částečně porušují. Jsou velcí, přesto dokážou vytvářet i vysoké frekvence – a navíc současně s těmi nízkými. Podle vědců jde o unikátní schopnost, která u jiných druhů nebyla pozorována.

Proč si koně vyvinuli tak složitý způsob komunikace? Odpověď může souviset s emocemi a sociálním chováním. Výzkum Élodie Brieferové z Kodaňské univerzity naznačuje, že každá z frekvencí nese jiný typ informace. Kombinací obou složek mohou koně v jediném zvuku sdělit více – například svou náladu, míru vzrušení nebo vztah k ostatním jedincům. Jde tedy o jakýsi „akustický balíček informací“, který jim umožňuje efektivnější komunikaci ve stádu.

Objev otevírá dveře dalšímu studiu hlasových projevů nejen u koní, ale i u příbuzných druhů. Vědci očekávají, že by mohl inspirovat širší výzkum toho, jak zvířata kombinují různé zvukové mechanismy k předávání informací. Koňské řehtání tak už není jen obyčejným zvukem z pastvin, ale i fascinující ukázkou toho, jak sofistikovaná může být komunikace ve zvířecí říši.

Astronomie zažívá zlatou éru objevů: počet známých exoplanet už překročil hranici šesti tisíc a stále utěšeně roste. S každým novým objevem se ukazuje, že planetární soustavy mohou mít velmi rozmanité podoby – často zcela odlišné od té naší. Klíčem k pochopení toho, jak tyto systémy vznikají, je ale něco mnohem náročnějšího: přímo sledovat planety ve fázi jejich zrodu.

Právě to se nyní podařilo, když astronomové objevili ne jednu, ale rovnou dvě mladé planety formující se kolem hvězdy nápadně podobné našemu Slunci.

Onou stálicí je WISPIT 2, vzdálená asi 437 světelných let. Podle vědců má zhruba stejnou hmotnost jako Slunce, je ale velmi mladá – pouhých 5 milionů let. To znamená, že ještě ani nezačala stabilně spalovat vodík ve svém jádře. Nachází se tedy ve fázi, kdy kolem ní stále vznikají planety.

Plynní obři u mladičké hvězdy

První planeta, WISPIT 2-b, byla objevena už v loňském roce. Jde o plynného obra asi pětkrát hmotnějšího než Jupiter, který obíhá ve vzdálenosti přibližně 57 astronomických jednotek (AU) od mateřské hvězdy.

Stejný výzkumný tým, který vedla Chloe Lawlorová z irské Univerzity v Galwayi, nedávno pozoroval systém WISPIT 2 znovu dalekohledem Very Large Telescope (VLT). Podařilo se jim v tomto systému objevit druhou exoplanetu, označenou jako WISPIT 2c.

Ta má podle odhadů má 8 až 12 hmotností Jupiteru a nachází se mnohem blíže ke hvězdě, asi ve vzdálenosti 14 AU (pro srovnání: Uran obíhá Slunce ve vzdálenosti 19 AU). Obě planety se nacházejí v mezerách v protoplanetárním disku – tedy v prstencové struktuře plynu a prachu, ze které planety vznikají.

K potvrzení existence WISPIT 2c tým využil přístroj SPHERE (Spectro-Polarimetric High-contrast Exoplanet REsearch). Poté vědci zapojili přístroj GRAVITY+ na VLTI, který potvrdil, že se skutečně jedná o exoplanetu. „Pro naši studii bylo klíčové využití nedávného vylepšení přístroje GRAVITY+, bez kterého bychom nebyli schopni tak jasně detekovat planetu tak blízko její hvězdy,“ vysvětluje Guillaume Bourdarot, spoluautor studie a výzkumník z Institutu Maxe Plancka pro mimozemskou fyziku v německém Garchingu.

„WISPIT 2 nám poskytuje dosud nejlepší pohled do naší vlastní minulosti,“ přibližuje Chloe Lawlorová, doktorandka na irské Univerzitě v Galway a hlavní autorka studie, která nedávno vyšla v časopise The Astrophysical Journal Letters.

WISPIT 2 je teprve druhým známým planetárním systémem, v němž obíhají minimálně dvě potvrzené exoplanety ve stadiu zrodu. První objevenou soustavou s nejméně dvěma vznikajícími exoplanetami byla soustava PDS 70. Dlouho byla jako jediná svého druhu modelovou soustavou pro studium vzniku exoplanet. Na rozdíl od PDS 70 má však WISPIT 2 velmi rozsáhlý disk pro formování planet s charakteristickými mezerami a prstenci. Soustava WISPIT 2 tak představuje příjemnou změnu, která podstatně rozšiřuje naše možnosti při výzkumu systémů na počátku své existence. 

Kromě mezer, ve kterých byly objeveny exoplanety, se v disku WISPIT 2 nachází i další menší mezera dále od hvězdy. „Máme podezření, že tuto mezeru vytváří třetí planeta,“ říká Lawlorová, „pravděpodobně o hmotnosti Saturnu, protože mezera je mnohem užší a mělčí“. Vědci doufají, že s připravovaným dalekohledem ELT (Extremely Large Telescope) bude možné i tuto exoplanetu přímo zachytit.

Změny prostředí, k nimž dochází v důsledku globálního oteplování, ovlivňují mikroorganismy, které v tomto prostředí žijí. Podle výzkumu, který v těchto dnech uveřejnil vědecký časopis Nature Microbiology, mohou takové změny zhoršovat už tak dost nepříznivou situaci kolem rezistencí vůči antibiotikům.

Dianne Newmanová z Caltechu v kalifornské Pasadeně a její spolupracovníci prozkoumali pět různých databází sekvencí genomů půdních mikroorganismů, pocházejících z rozmanitých prostředí na Zemi, které postihlo v posledních letech sucho. Zjistili, že během suchého období mikroorganismy produkují v půdě více antibiotik.

Sucho a antibiotika

Jak Newmanová uvádí pro platformu Live Science, tuto situaci pozorovali stále dokola, ať šlo o louky, lese, mokřady, Spojené státy, Čínu nebo třeba Švýcarsko. V experimentu vědci potvrdili, že mikroorganismy musí během suchého období čelit vyšší koncentraci antibiotik v půdě. To lépe zvládají organismy, které mají k dispozici geny pro rezistenci vůči antibiotikům.

Když se badatelé podívali zpět do databází sekvencí půdních mikroorganismů a zaměřili se právě na geny odolnosti vůči antibiotikům, ukázalo se, že v obdobích sucha, se v genomu mikrobů vyskytuje více genů pro rezistenci vůči antibiotikům. S jejich pomocí se brání proti zvýšené intenzitě „antibiotických útoků“ od svých sousedů v půdě.

Svá pozoruhodná zjištění vědci ověřovali dokonce i na domácí půdě v kampusu Caltechu v Pasadeně. Odebrali zde půdní vzorky, přidali do nich čtyři různá antibiotika, polovinu z těchto vzorků vysušili a sledovali, co se bude dít. 

Stejně jako v případě sekvencí ze studovaných databází z celého světa, i v jejich kampusu se ve vzorcích vystavených suchu objevilo více mikrobů odolných vůči antibiotikům. Zdá se, že si rezistenci vůči antibiotikům mžeme přičíst k problémům způsobeným změnou klimatu.

Nový vědecký objev výrazně posunuje naše chápání vztahu mezi člověkem a psem. Analýza nejstarší dosud nalezené psí DNA naznačuje, že psi byli našimi společníky už před téměř 16 000 lety. To je zhruba o 5 000 let dříve, než se dosud předpokládalo. Výsledky dvou studií publikovaných v prestižním časopise Nature tak přepisují dosavadní představy o domestikaci psa.

Přestože dnes psi patří mezi nejběžnější domácí zvířata a jsou pevnou součástí lidských životů, jejich původ zůstává překvapivě nejasný. Vědci se dlouhodobě snaží zjistit, kdy a jak přesně se psi oddělili od svých předků – vlků.

Potomci vlků

Podle genetických analýz jsou psi pravděpodobně výsledkem křížení dvou různých populací šedých vlků. Přesné určení okamžiku, kdy se jejich vývojové linie rozešly, je ale složité. Jedním z důvodů je fakt, že kosterní pozůstatky raných psů a vlků se od sebe jen obtížně rozlišují. Proto se vědci zaměřili na analýzu starověké DNA získané z archeologických nálezů. Právě genetická data totiž umožňují sledovat evoluci mnohem přesněji než samotné kosti.

Nejstarší známá psí DNA byla objevena v úlomku lebky nalezeném v oblasti Pınarbaşı na území dnešního Turecka. Patřila mladé samici staré zhruba několik měsíců, která žila přibližně před 15 800 lety, tedy na konci poslední doby ledové. Toto štěně pravděpodobně vypadalo spíše jako malý vlk než jako dnešní pes. Ještě donedávna přitom nejstarší známý genetický důkaz existence psa pocházel z období před 10 900 lety.

Další důležité nálezy pocházejí z jihozápadní Anglie, kde byly objeveny pozůstatky psů staré asi 14 300 let. Ty ukazují, že psi se po Evropě rozšířili mnohem dříve, než se předpokládalo.

Hlídači i mazlíčci

Vědci zatím nedokážou přesně určit, jakou roli psi v životě pravěkých lidí hráli. Je však pravděpodobné, že nebyli jen pasivními společníky. Jejich chov byl totiž energeticky náročný, což naznačuje, že museli mít pro člověka konkrétní přínos.

Mohli pomáhat při lovu, hlídat tábořiště nebo plnit jiné praktické funkce. Zároveň ale existují náznaky, že mezi lidmi a psy už tehdy existovalo silné pouto. Například nálezy štěňat pohřbených nad lidskými hroby naznačují emocionální vztah. Je také pravděpodobné, že si s nimi hrály děti – podobně jako dnes.

Psi a zemědělská revoluce

Druhá studie se zaměřila na genetickou analýzu více než 200 vzorků psů a vlků z různých částí Evropy. Díky tomu vědci mohli sledovat, jak se psi na kontinentu vyvíjeli. Zhruba před 10 000 lety dorazili do Evropy první zemědělci z jihozápadní Asie. Tento proces, známý jako neolitická revoluce, vedl k výraznému mísení lidských populací.

Zajímavé ale je, že u psů k podobnému genetickému promíchání ve stejnou dobu nedošlo. Zdá se, že lovci a sběrači, kteří v Evropě žili před příchodem zemědělců, už své psy měli. Nově příchozí zemědělci si tyto psy zřejmě osvojili a začlenili do svých komunit, místo aby přivedli vlastní.

Navzdory těmto pokrokům zůstává mezi psy a vlky stále výrazná genetická propast. Vědcům se dosud nepodařilo najít jednoznačný „chybějící článek“, který by přesně vysvětlil proces domestikace. Výzkum tak pokračuje dál. Každý nový objev ale potvrzuje jednu zásadní věc – vztah mezi člověkem a psem je mnohem starší a hlubší, než jsme si ještě nedávno mysleli.

V prvních měsících roku 1945 postupovala Rudá armáda pozvolna slovenským územím. Plány na průlom německé fronty směrem na Moravu se zrodily již v únoru, ale tehdy ještě šlo o předčasné úvahy. Němci totiž provedli 17. února protiúder elitní 1. tankovou divizí Leibstandarte SS Adolf Hitler a dalšími jednotkami s cílem zlikvidovat sovětské předmostí na řece Hron. Stalinovu armádu neočekávaný vývoj situace zaskočil, musela se stáhnout zpět za řeku a přešla na celý měsíc do obrany. 

Teprve když došlo k obnově ofenzivního postupu na Vídeň, nastal vhodný okamžik provést úder i na jihozápadním Slovensku směrem k Moravě. Hlavní tíhu bojů měly nést jednotky 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Malinovského s cílem dobýt Brno a odtud pokračovat na Vyškov, Prostějov a Olomouc. Ze severu by útočil 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka, jehož úkol zněl osvobodit Ostravu a postupovat dál do nitra Moravy. Německé jednotky by se tak v uvedeném prostoru ocitly v obklíčení.

Zákopníci, nástup!

Na protektorátním území se tehdy nacházely jednotky skupiny armád Střed (Mitte) v čele s polním maršálem Ferdinandem Schörnerem. Samotnou Moravu bránila 1. tanková armáda generála Waltera Nehringa, jež disponovala zhruba 400 000 vojáky. Provozovala však jen 120 panzerů a samochodek a také nemohla počítat se silnější leteckou podporou vzhledem k velké opotřebovanosti Luftwaffe.

Nacisté na hrozbu bojů na moravském území reagovali koncem roku 1944, kdy zde zahájili výstavbu polních opevnění. Nejprve je budovali váleční zajatci a maďarští vojáci, ale počátkem roku 1945 rovněž zmobilizované domácí obyvatelstvo. Okupanti nutili ve venkovských oblastech kopat zákopy všechny práceschopné muže a výjimku dostali jen ti, kteří pracovali ve válečném průmyslu.

V lednu stavělo kryty, zátarasy a sítě zákopů celkem 40 000 osob a jejich počet nadále rostl. Tehdy se začala obranná postavení budovat také v okolí Brna, přičemž Němci se snažili zajistit dobrou pracovní morálku zvýšenými příděly potravin, cigaret i alkoholu. Moravané ovšem práci sabotovali, jak jen mohli. Simulovali nemoci a pracovní úrazy, jiní z práce rovnou utíkali. V případě dopadení je však čekalo umístění do zvláštních pracovních táborů, některé dokonce nacisté exemplárně odsoudili k smrti. Celkem 30 000 těchto dělníků v březnu 1945 vystřídali chlapci narození v letech 1927–1928.

Jak překročit Moravu?

K přípravě úderu vyčlenil 2. ukrajinský front přes 350 000 vojáků a 7 860 děl a minometů. Maršál Malinovskij mohl také počítat s podporou více než 600 strojů 5. letecké armády. Sověti vyrazili do útoku nad ránem 25. března 1945. Úderný klín tvořily jednotky 7. gardové a 53. armády, kterým se brzy podařilo prolomit pozice protivníka. 

Do průrvy se pak dostali muži 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny generálporučíka Issy Plijeva, jejíž sestavu tvořily tanky společně s jezdectvem. Dostala za úkol proniknout rychlým postupem od Hronu až po Brno, přičemž silně bráněné nepřátelské body měla obcházet. Právě Plijevova skupina by tak podle plánu obsadila moravskou metropoli jako první a udržela ji až do příchodu 53. armády.

Naděje sovětského velení byly značné – počítalo se s tím, že první jednotky Rudé armády proniknou k Brnu už 8. dubna. Postup zpočátku skutečně probíhal rychle a 4. dubna došlo k osvobození Bratislavy, odkud krátce předtím uprchl do Rakouska slovenský prezident Jozef Tiso.

Sověti dorazili o tři dny později ke břehům řeky Moravy v prostoru Lanžhotu a Hodonína. Jenže rozvodněný tok tvořil přírodní překážku, jejíž zdolání se ukázalo jako velký problém. Záplavové území se v jarním období zvětšilo až na osm kilometrů široké pásmo a voda mimo vlastní říční koryto dosahovala místy hloubky 1,2 metru. Němci navíc rozvodněnou řeku „přiživovali“ cíleným vypouštěním Vranovské přehrady, zničili všechny mosty a zaminovali železniční náspy.

Krvavý Lanžhot

Za této situace někteří velitelé kozáckých jednotek protestovali proti plánovanému nasazení jízdy. Argumentovali, že v tak obtížném terénu se úspěch kavalerie těžko dostaví. Velení však jejich argumenty ignorovalo a Morava tím pádem zažila poslední klasické útoky mužů na koních s tasenými šavlemi.

Wehrmacht mezi Lanžhotem a Hodonínem nasadil jednotky 711. pěší divize generálporučíka Josefa Reicherta a kromě toho 45. divize lidových granátníků generálporučíka Ericha Reutera. Bitva o Lanžhot začala sovětskými vzdušnými útoky a v noci na 7. duben se kozákům podařilo obsadit trosky železničního mostu přes Moravu. Ženisté tam vybudovali improvizovanou dřevěnou lávku, vojáci přešli na druhý břeh a po vytvoření předmostí postupovali směrem k Lanžhotu. Na těžce zkoušené městečko dopadaly 8. a 9. dubna nepřetržitě pumy a dělostřelecké granáty.

Obránci hájili každý metr půdy, ale přesto se kozákům z 13. gardové jezdecké divize podařilo s velkým ztrátami překonat zaplavený lužní les a proniknout k výšinám nalevo od městečka. Jejich koně se však celé dny pohybovali v chladné vodě, proto jich okolo 2 000 boje o Lanžhot nepřežilo. Ženisté mezitím postavili několik dalších improvizovaných mostů přes řeku a na druhý břeh se tak dostala i technika. Kozáci z Plijevovy skupiny podnikli odvážně první zteč na obec, ale palba obránců je odrazila.

V průběhu 11. dubna došlo k novému útoku za podpory obrněnců a dělostřelby, která trvala 12 hodin. Sověti poté v boji muže proti muži vytlačili Němce ze zákopů kolem městečka a vtrhli do ulic.

Tigery na scéně

Mimořádně tvrdé pouliční boje pokračovaly dům od domu a všeobecný chaos ještě zvyšoval zdivočelý dobytek, který pobíhal mezi bojujícími vojáky obou stran. Plijevovým mužům se postupně podařilo ovládnout střed obce a situace se vyvíjela nadějně, když vtom dorazilo několik königstigerů (PzKpfw Tiger Ausf. B) patřících 503. praporu těžkých tanků, jemuž velel kapitán Ernst-Nordewin von Diest-Koerber.

Protiakce těchto téměř 70tunových obrů vybavených 88mm kanony Sověty velice zaskočila, a než se vzpamatovali, stála desítka jejich strojů v plamenech. Kozáci však jednoho nebo dva (údaje se v různých zdrojích liší) z těžkých tanků zničili a Němci nakonec na další obranu rezignovali.

Po setmění se jejich těžké panzery stáhly směrem na Ladnou a ustoupili rovněž pěšáci společně s pancéřovými granátníky. V noci na 12. dubna celý Lanžhot obsadila Rudá armáda. Z 924 tamních domů boje část zničily a většinu silně poškodily. Zahynulo přitom 56 civilistů, 55 utrpělo těžká a 203  lehká zranění. Ztráty Rudé armády se dodnes nepodařilo přesně zmapovat, ale někteří autoři hovoří až o 1 500 mrtvých.

„Přípravné“ bombardování

Po dobytí klíčového uzlu německé obrany nápor Rudé armády pokračoval a v průběhu 12. dubna osvobodila Hodonín. Nyní se jasně ukázalo, že časový harmonogram bratislavsko-brněnské operace byl nereálný, protože samotné Brno se dosud nacházelo daleko od fronty. První nálet sovětských strojů startujících z letiště u slovenské Galanty však město postihl už 8. dubna, kdy se k němu měly podle prvotních předpokladů blížit jednotky Rudé armády. Panovalo pěkné počasí, mnoho Brňanů vyrazilo ven a v parku na Kolišti se procházelo plno mladých žen s kočárky. 

Krátce po třetí hodině odpolední se ozval hukot motorů 18 Douglasů A-20G Boston patřících do sestavy 218. bombardovací divize 5. letecké armády. Jelikož však nikdo nevyhlásil poplach, Brňané jim nevěnovali pozornost. V šoku pak už jen mohli pozorovat, jak z nebe padají 20kg a 50kg bomby, které způsobily mezi civilisty hotový masakr. Bomby se nevyhnuly ani dvěma nemocnicím, kam byli převáženi první ranění. 

Druhý sovětský nálet proběhl 12. dubna a postihl centrum včetně náměstí Svobody. Měl ještě horší následky. Tramvaj na Joštově třídě dostala přímý zásah a počet obětí v ulicích města přesáhl 200. Nyní již v Brně ustal veškerý veřejný život, 13. dubna skončilo školní vyučování a lidé s napětím čekali, co přinesou následující dny. 

Pro středověkého člověka mohl být kterýkoli okamžik tím posledním, a tak není divu, že ho ledacos děsilo. Jedním z mimořádně strašidelných míst byl les, který představoval potenciálně nebezpečný prostor, kde ve stínech číhali démoni a na svou příležitost čekala temná stvoření ovládaná samotným ďáblem.

Tanec nad mrtvolou

Satan na sebe nejčastěji bral podobu hada či draka, což zmiňuje již biblické Zjevení svatého Jana: „Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, (…).“ Poražení tohoto mytického zvířete v přeneseném smyslu znamenalo přemožení zla, a proto se okřídlená bestie stala atributem celé řady světců.

Podstatně později se pak cokoli, co mohlo souviset s tímto stvořením, stávalo oblíbenou součástí kabinetů kuriozit. Domněle pravé dračí zuby však zpravidla patřily žralokům, vejce pštrosům a části těl preparovaným rejnokům či krokodýlům. Nicméně se zdá, že mnohem více se lidé báli jiných zjevení, k nimž měli blíže. Pro běžného vesničana byl totiž sám ďábel přece jen trochu vysoká šarže. Proto vnímali jako větší hrozbu například mrtvé, kteří se vracejí zpět do života.

Podobnému chování měly zamezit rituály. Nebožtíka bylo především nutné pořádně zmást, aby nenašel cestu zpátky. Z toho důvodu vynášeli staří Slované mrtvolu otvorem, který následně zacelili. K ohlídání zesnulého sloužily i některé zdánlivě křesťanské rituály, jako třeba bdění u mrtvoly. To prý navíc někdy provázelo i veselí spojené s tancem, což místní faráře příliš netěšilo.

Mrtvý pastýř 

I na našem území byla nalezena řada koster, které nesly známky posmrtné manipulace se zjevným cílem zabránit mrtvému v návratu mezi živé. Ještě zajímavější jsou zprávy písemné. Například benediktinský opat Jan Neplach (1322–1371) se ve své kronice zmiňuje o pastýři, který i po smrti sužoval lidi v celém okolí: „(…) ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: ‚Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil před psy.‘ A když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto, když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo.“

Další případ následoval jen o několik let později: „Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako z živého tvora. (…)“

Zdánlivě živý nebožtík

U obou svědectví uvedl autor mnoho přesných detailů a navíc psal o událostech, které sice sám neprožil, ale jež se udály za jeho života. Není tedy vyloučené, že nejde jen o projev zjitřené fantazie, i když i ta jistě hrála svou nezastupitelnou úlohu.

Svou roli v kauze možná sehrálo i působení sněti plynaté. Ta způsobuje rychle probíhající infekci měkkých tkání vyvolanou takzvanými histotoxickými druhy klostridií, které se vyskytují v zažívacím ústrojí člověka i zvířat. Jejich spory jsou navíc vysoce odolné vůči vnějším vlivům a vydrží i desítky let.

Působením těchto toxinů tak tělo zůstává zdánlivě nedotčené, zevnitř se však mění na jasně rudou kapalinu a metan. Ten mohl po probití kůlem prudce uniknout, a to dokonce i s nějakými zvukovými efekty. Natlakované tělo se rovněž mohlo posadit a díky svému obsahu i „krvácet čerstvou krví“.

Drákulův pokračovatel

K „vztyčení“ nebožtíků v hrobě ovšem docházelo i proto, že chudí byli často volně házeni do jam, a když došlo k posunu spodních vrstev, byli ti horní zdánlivě posazeni či přímo vyvrženi z hrobu. Z toho pak vznikaly legendy o proklatcích, které posvěcená země odmítala přijmout. Psychiatr Vladimír Vondráček ve starším titulu Fantastické a magické z hlediska moderní psychiatrie zase hledal vysvětlení vampyrismu v psychické nemoci a popisoval případy pacientů, kteří měli potřebu sát krev.

S tím souvisí i takzvaný Renfieldův syndrom pojmenovaný podle R. M. Renfielda, literární postavy z románu Brama Stokera Drákula. Porucha vzniká nejčastěji tak, že pacient je ve zranitelném dětském věku zanechán s neošetřeným poraněním. V období puberty si pak krev spojuje s libými pocity a aktivně ji vyhledává. K formování podoby moderního upíra však pravděpodobně přispěly nemoci jako tuberkulóza, pelagra či porfýrie, která zároveň formovala i představu o vlkodlacích.

Jiný kraj, jiný „dlak“

Podle legend je vlkodlak člověk schopný proměnit se ve vlka, což je ovšem charakteristika platná pouze pro naše prostředí. V jiných oblastech světa se totiž postižený mění ve zvíře, které budí hrůzu právě tam. V Indii se metamorfuje v tygra a v Africe ve lva, nebo dokonce hyenu.

Nejstarší zmínka o vlkodlacích ve slovanském prostředí je v díle Slovo o pluku Igorově z konce 12. století, kde tento osud postihl knížete Všeslava, jenž proměněn běhal z Kyjeva do Tmutarakaně. V české oblasti pak podobný popis nalézáme v Alexandreidě ze 14. století.

Podle pověstí se vlkodlaci rodili nohama napřed, s plodovou blanou na hlavě či s ústy plnými zubů. Další variantou je, že byl takto postižen vždy sedmý syn či že šlo o trest pro ženu, která si čárami chtěla ulevit při porodu. Ve své lidské podobě nebyl prý lykantrop k rozeznání od ostatních lidí, ale jakmile se změnil v šelmu, začal sužovat okolí.

Z minulosti jsou známa i jistá davová šílenství, přičemž nejtěžší epidemie vypukla v roce 1598 v pohoří Jura. Nemocní tehdy táhli krajem, hlasitě štěkali a napadali děti. Obětem prý vysávali krev a jedli jejich maso. V našem prostředí přináší zajímavé svědectví Čarovné posílání vlků na dobytek za Viléma z Rožmberka, které mluví o pastýřích údajně nadaných schopností šelmy ovládat.

Karkulka i tři prasátka

Část kořenů hrůzy z vlků není těžké odhalit. Velké šelmy kdysi působily značné škody na domácích zvířatech, lovné zvěři i na lidech, a tak byly nemilosrdně loveny. Dlouhodobé konflikty však zanechaly v lidské kolektivní paměti hlubokou stopu, a tak bychom v našem prostředí jen stěží hledali starou památku, v níž by byl vlk zmiňován v pozitivním významu. Pozůstatky se dochovaly i v lidovém vyprávění, které dnes známe z pohádek O Karkulce, O třech prasátkách, O kůzlátkách a mnohých dalších.

Význam tohoto zvířete jasně naznačuje už to, jak často se objevuje v místních názvech. Například Vlčnov, Vlčice, Vlkov nebo Vlčí hora. Název Přestavlky prý dokonce vznikl z toho, že zde žilo „přes sta vlků“. Dalším důležitým aspektem, který formoval představu o vlkodlacích, je obava z vlastní bestiality.

Strašidelná polednice

Rejdištěm lykantropů byl především hluboký les. Jakmile tedy křesťan zaslechl hlas zvonu, mohl si volně vydechnout. Kovový zvuk totiž hlásal, že je nablízku kostel (či alespoň kaplička) a v něm dobří lidé. Přesto mohlo i zvonění vzbudit obavy, protože existovala celá řada démonů vázaných na poledne, půlnoc a soumrak. Tyto časy totiž zásadním způsobem dělily den, a byly tudíž považovány za magické.

Po celé Evropě byl rozšířen daemon meridianus, u nás známý jako polednice, u jiných Slovanů pak jako poludnica, południowka, přezpołnica či připolnica. Ta bývá nejčastěji zpodobňována jako ošklivá žena, někdy ovšem i jako krásná panna v bílém plášti. Výraz je poprvé zaznamenán mezi českými glosami v latinském slovníku Mater verborum z 9. století, další zmínka pochází od Bartoloměje z Chlumce (1320–1370) známého jako Klaret.

Nicméně zdá se, že tato mátoha caparty původně nekradla. Strašení její existencí snad mělo vést k tomu, aby se na poli nepracovalo přes poledne, což skutečně bylo zdraví nebezpečné. Pozdější přílepek k vyprávění pak měl děti nahnat včas ke stolu. A právě s ratolestmi souvisí ještě jeden zásadní rys společný jak pro polednici, tak pro klekánici, která chodila večer. Dvanáct i šest hodin jsou totiž časy, kdy bývají malé děti již unavené, a bylo třeba je umravnit pomocí strašení.

To však neznamená, že si středověké přízraky zaslouží jen lehké pousmání. Naši předkové žili v každodenní hrůze z vnějšího světa, což církev rozšířila o děs z vlastní hříšnosti. Obojí bylo samozřejmě ideální živnou půdou pro rozličné přízraky a bestie, což ze středověku dělá skutečný věk strachu. 

Mezi nejvýraznější rysy naší planety, pokud bychom ji sledovali zvenčí, patří její rotace. Země se otáčí, a právě tento pohyb určuje délku dne – základní rytmus života na našem světě. Rotuje také Měsíc, stejně jako zbylé planety a jejich průvodci, ale rovněž Slunce a všechny další hvězdy. Dokonce i galaxie se otáčejí: Například stálice Mléčné dráhy obíhají kolem jejího středu s periodou milionů let. Kosmicky vzato se tedy zdá, že se točí všechno.

V případě černých děr ovšem uvedený prostý fakt nabývá až bizarních rozměrů. U nich patří rotace k nejdůležitějším rysům: Ovlivňuje totiž způsob, jakým pohlcují hmotu, i to, jak dokážou formovat samotnou strukturu galaxií.

Tajemství momentu hybnosti

Klíč k pochopení rotujících černých děr představuje moment hybnosti. Jedná se o příbuzného lineární hybnosti, kterou známe z každodenní zkušenosti, pouze se týká rotujících objektů. Nejjednodušeji si ho lze představit jako setrvačnost v otáčení – neboli jak obtížné je točící se těleso zastavit. Čím rychleji a čím hmotnější objekt rotuje, tím větší má setrvačnost a tím těžší je jeho otáčení zpomalit.

Moment hybnosti se navíc zachovává, a jestliže tedy na rotující těleso nepůsobí žádná vnější síla, bude se točit věčně. Pokud se ho pokusíme zpomalit či zrychlit, přenese se část momentu hybnosti mezi ním a námi tak, aby celkový součet zůstal zachován. Na momentu hybnosti se podílí rychlost otáčení, hmotnost a velikost objektu. Známý příklad nabízejí krasobruslaři: Roztáhnou ruce, aby se roztočili, a když pak připaží, jejich rotace se dramaticky zrychlí. Jde o projev zákona zachování momentu hybnosti.

Od hvězdy k černé díře

Uvedené platí obdobně pro hvězdy. Ty balancují na hranici mezi explozí v důsledku tlaku záření a zhroucením dovnitř vlivem gravitace. Jakmile však masivní stálice vyčerpá své palivo, popsaná rovnováha se naruší a jádro zkolabuje. Následný gigantický výbuch v podobě supernovy odhodí vnější vrstvy hvězdy, samotné jádro se přitom smrští a jeho rotace se zrychlí.

Pokud jeho hmotnost přesahuje trojnásobek hmotnosti Slunce, zhroutí se jádro o průměru desetitisíců kilometrů do černé díry o velikosti zhruba pouhých deseti kilometrů – a ta pak může rotovat až milionkrát rychleji než původní hvězda, klidně i s periodou sto otáček za sekundu. Přestože stálice zanikne, moment hybnosti se zachová. Proto představuje rotace černých děr zásadní parametr.

Tři rysy černých děr

Černou díru lze definovat třemi faktory: hmotností, momentem hybnosti a elektrickým nábojem. Poslední zmíněný je ve skutečnosti téměř vždy nulový, takže klíčové zůstávají první dva. Odtud plyne, že většina černých děr rotuje velmi rychle. Ačkoliv nemají pevný povrch, který by se mohl fyzicky otáčet, v souladu se zákonem zachování hybnosti musí rotace přetrvat. Uvedené platí jak pro hvězdné černé díry, tak pro ty supermasivní v centrech galaxií. A v některých případech se podařilo danou rotaci dokonce změřit.

Moment hybnosti černé díry nezmizí, ale může narůstat: Hmota „padající“ dovnitř přidává ke stávající rotaci svůj drobný příspěvek. Existuje však teoretický limit, kdy se černá díra otáčí rychlostí světla. I když jde o složitý matematický koncept, některé případy se tomu blíží. Kupříkladu u supermasivní černé díry v jádru galaxie NGC 1365 se podařilo změřit rotaci téměř v uvedeném limitu. Vědci k tomu využívají pozorování světla vyzářeného těsně před pádem hmoty pod horizont událostí.

Časoprostor jako med

Podle obecné teorie relativity Alberta Einsteina představuje časoprostor látku, kterou mohou hmotné objekty deformovat. Rotující hmota navíc tento „koberec“ strhává s sebou: Hovoříme o tzv. Lenseově–Thirringově efektu, častěji zmiňovaném jako strhávání časoprostoru. Nejsilnější je přitom těsně u horizontu událostí a s rostoucí vzdáleností slábne. Přirovnání k mixéru v míse s medem je přesné – med u metliček se točí s nimi, ale o pár centimetrů dál už téměř stojí.

Popsaný relativistický jev zásadně ovlivňuje hmotu těsně u černé díry. Materiál je vtahován rotujícím časoprostorem, zrychluje a čerpá energii z rotace černé díry. Vzniká tak silné magnetické pole, jehož linie vytvářejí dvojici vírů připomínajících tornáda. Uvedené struktury dokážou urychlit částice a vyvrhnout je pryč rychlostí blízkou světlu. Zmíněné paprsky se nazývají výtrysky neboli jety a u supermasivních černých děr mohou dosahovat délky statisíců světelných let.

Jaký mají původ?

Stále nevíme, jak přesně supermasivní černé díry vznikají. Mohou vzejít ze spojení mnoha menších černých děr a také růst postupným pohlcováním hmoty z formující se galaxie. Různé scénáře budou ovšem zanechávat v rotaci výsledného objektu odlišný „podpis“, přičemž astronomové doufají, že díky Vesmírnému dalekohledu Jamese Webba zvládnou měřit otáčení mladých supermasivních černých děr.

Jisté je, že se supermasivní černá díra vyvíjí spolu s mateřskou galaxií. Když gigantický oblak plynu zkolabuje a odstartuje hvězdotvorbu, existuje už v jeho středu obrovská otáčející se černá díra. Její případné výtrysky pak prorážejí okolní plyn, a dokonce ho mohou odmrštit pryč. Tímto způsobem ovlivňuje černá díra rychlost formování stálic, a tudíž i velikost a strukturu galaxie. Také v srdci Mléčné dráhy jedna sídlí a dost možná jí vděčíme za svou existenci – což samo o sobě znamená dostatečný důvod ke studiu zmíněných gigantů. 

Na severu Anglie se nedávno otevřelo fascinující okno do minulosti. Archeologové tu odkryli jeden z největších pokladů z doby železné v historii Británie – a všechno nasvědčuje tomu, že nejde jen o zapomenuté bohatství, ale o stopy tajemného pohřebního rituálu.

Poklad, který není pokladem

Celý příběh začal nenápadně: v roce 2021 narazil amatérský archeolog poblíž vesnice Melsonby na podivné kovové předměty. Brzy se ukázalo, že jde o něco mimořádného. Následný výzkum odhalil hned dva rozsáhlé depozity obsahující více než 950 artefaktů.

Nešlo přitom o obyčejné cennosti. Mezi nálezy byly železné obruče, kotel, zdobené nádoby na míchání vína i ceremoniální hroty kopí. Na první pohled by se mohlo zdát, že někdo kdysi ukryl svůj majetek. Jenže bližší pohled vypráví jiný příběh.

Mnohé předměty byly záměrně poškozené – ohnuté, rozbité nebo vystavené vysokým teplotám, které roztavily slitiny mědi a stříbra. To není náhoda. V době železné bylo běžné, že se cennosti ničily jako oběť bohům nebo zesnulým. Místo úkrytu pokladu tak možná archeologové stojí na místě dávného rituálu.

Zvláštní je, že na lokalitě nebyly nalezeny žádné lidské ostatky. To ale teorii pohřbu nevylučuje – spíš naopak. Archeologové se domnívají, že předměty mohly být součástí obřadu, při němž byly spáleny a poté uloženy odděleně od těla.

Takové rituály nebyly v Evropě té doby neobvyklé. Materiální svět se v nich symbolicky „obětoval“ spolu se zesnulým – jako by měl pokračovat v jiném životě.

Stopy keltské elity

Místo nálezu leží nedaleko opevněného sídla Stanwick, které bylo centrem kmene Brigantů. Právě oni patřili k nejmocnějším skupinám v tehdejší Británii.

Velikost a bohatství pokladu naznačují, že nepatřil jen tak někomu. Spíše šlo o elitu – možná dokonce o vládce nebo vládkyni. Radiokarbonové datování ukazuje na 1. století př. n. l., tedy dobu těsně před příchodem Římanů. Zdobení některých předmětů, například použití středomořského korálu, navíc dokazuje, že místní elity nebyly izolované. Naopak – byly součástí rozsáhlé sítě kontaktů sahajících hluboko do kontinentální Evropy.

Historické prameny zmiňují, že o několik generací později vládla Brigantům královna Cartimandua, známá jako spojenec Římanů. Někteří archeologové proto spekulují, že melsonbyský nález by mohl souviset s pohřbem některého z jejích předků.

Zajímavá je i možnost, že šlo o ženu. U Brigantů totiž mohla být moc děděna v ženské linii – což by z takového nálezu činilo vzácné svědectví o postavení žen v keltské společnosti.

Umění jako tichý vzdor

Jedním z nejpřekvapivějších objevů jsou kovové součástky ve tvaru písmene U. Ty byly identifikovány jako části čtyřkolových vozů – typů, které byly dosud známy výhradně z kontinentální Evropy. To naznačuje nejen technologickou vyspělost, ale i intenzivní kulturní výměnu. Britští Keltové nebyli izolovaní „barbaři“, jak je často líčili Římané, ale plnohodnotnou součástí tehdejší Evropy.

Výzdoba nalezených předmětů je typicky keltská – plná spirál a ornamentů. V některých případech je ale nápadně okázalá, téměř přehnaná. Podle jedné z teorií mohlo jít o formu kulturního vzdoru. V době, kdy se vliv Římská říše šířil Evropou, mohli místní umělci záměrně zdůrazňovat vlastní styl a identitu. Ornament se tak stává nejen ozdobou, ale i prohlášením: „Jsme jiní – a jsme na to hrdí.“

Melsonbyský nález není jen sbírkou starých předmětů. Je to příběh o moci, rituálech a identitě v době, kdy se starý svět začínal střetávat s novým. Možná nikdy nebudeme s jistotou vědět, komu poklad patřil ani proč byl uložen právě takto.

Nejpravděpodobnější vysvětlení – velkolepý pohřební rituál – nám ale nabízí vzácný pohled do myšlení dávných společností. A zároveň připomíná něco překvapivě aktuálního: že i v časech velkých změn lidé hledají způsoby, jak vyjádřit, kdo jsou – a odkud pocházejí.