NASA oznámila ambiciózní plán, který může zásadně změnit budoucnost kosmických letů: do roku 2028 chce vyslat k Marsu první meziplanetární sondu poháněnou jadernou energií. Pokud se to podaří, půjde o historický milník – dosud totiž žádná kosmická mise mimo Zemi nevyužila jaderný pohon jako hlavní zdroj pohybu.

Hlavním cílem není jen samotná cesta k rudé planetě, ale především demonstrace nové technologie. Jaderný pohon by mohl umožnit rychlejší a efektivnější lety do hlubokého vesmíru, kam se dnes dostáváme jen velmi omezeně.

Kosmická loď nové generace

Plánovaná kosmická loď ponese název Space Reactor-1 Freedom. Po příletu k Marsu má vypustit několik malých vrtulníků, které budou zkoumat jeho povrch. Tyto stroje budou vycházet z úspěšného modelu Ingenuity, který už prokázal, že létání v řídké marťanské atmosféře je možné.

Zajímavé je, že mise nemusí skončit u Marsu. Podle představitelů NASA existuje možnost, že sonda planetu pouze mine a bude pokračovat dál do hlubšího vesmíru. Konečný cíl mise tak zatím zůstává otevřený.

Dnešní kosmické lodě spoléhají především na chemické (kapalné) palivo. To je ale pro dlouhé meziplanetární lety neefektivní. Kosmická plavidla musí nést obrovské množství paliva, což omezuje možnosti mise.

Jaderný pohon proti tomu nabízí zásadní výhody:

• vyšší účinnost a rychlost
• menší potřebu paliva
• možnost delších a vzdálenějších misí

Díky tomu by bylo možné vysílat větší a komplexnější sondy například k Jupiteru, Saturnu nebo ještě dál.

Dnes se do vzdálených oblastí Sluneční soustavy dostaly pouze relativně malé sondy napájené solární energií nebo bateriemi, jako byly mise Voyager nebo Juno. Tyto přístroje ale mají omezený výkon a schopnosti. Jaderný pohon by mohl odstartovat novou éru průzkumu – umožnil by nejen rychlejší přesuny, ale i napájení náročnějších přístrojů a dlouhodobých misí na povrchu cizích těles.

Budoucnost kosmických letů?

O jaderném pohonu se v kosmonautice mluví už desítky let, dosud ale nikdy nebyl použit v reálné meziplanetární misi. NASA nyní tvrdí, že technologie je konečně dostatečně vyspělá. Na vývoji se podílí nejen samotná agentura, ale i další vládní instituce a soukromý sektor. Podle představitelů NASA jde spíše o „upgrade“ existujících technologií než o úplně nový koncept – klíčová bude jejich integrace do funkční kosmické lodi.

Přesto v souvislosti s jaderným pohonem vyvstává řada otázek. Jaký konkrétní typ jaderného pohonu bude použitý? Jaká raketa sondu vynese do vesmíru a jak budou řešeny bezpečnostní a regulační požadavky? V tuto chvíli je jisté pouze to, že projekt bude muset projít přísným schvalovacím procesem a využít spolehlivý nosič s ověřenou historií.

Mise Space Reactor-1 Freedom představuje víc než jen další výpravu k Marsu. Je to test technologie, která by mohla otevřít dveře k systematickému průzkumu vzdálených koutů Sluneční soustavy – a možná jednou i k mezihvězdným cestám. Pokud NASA uspěje, může rok 2028 vstoupit do historie jako začátek nové, jaderné éry kosmonautiky.

Jednotlivé keltské kmeny mezi sebou soupeřily, byly nejspíš politicky zcela autonomní a povědomí o kulturní sounáležitosti u nich nehrála podstatnou roli. Území, kde se keltská kultura prvotně rozvíjela a které můžeme označit za jádro keltských kmenů, se rozkládá od východní Francie až po Rakousko a část Čech.

Zdejší pozdně halštatská kultura, vyznačující se mimo jiné i bohatými hroby elit s množstvím dokladů o intenzivních kontaktech se Středomořím, v průběhu 5. století př. n. l. plynule přecházela v kulturu laténskou, kterou již připisujeme Keltům. V této době jsme též svědky významného rozšíření území s nositeli této kultury, a to severním, západním i východním směrem. 

Éra keltských válečníků

Keltové podle některých starověkých autorů, především Tita Livia (59 př. n l. – 17 n. l.), pronikali již od 6. století př. n. l. do severní Itálie, zcela zřetelně se ovšem keltská expanze, nejen jižním směrem, rýsuje od závěru 5. století. Kolem roku 400 př. n. l., zřejmě v důsledku zhoršených klimatických podmínek, které zasáhly nejcitelněji některé přelidněné oblasti na sever od Alp, nastal v jádru Kelty osídlené části Evropy zřetelný společenský kvas.

Podle archeologických pramenů, například proměny pohřebního ritu (konec pohřbů žehem a uložení v mohyle a začátek kostrového plochého hrobu) s postupným úbytkem bohatě vybavených knížecích hrobů a s přibývajícím množstvím pohřbů vojáků, procházely původní keltské společnosti změnami, které se také velmi zřetelně projevily ve výrazné tendenci k pohybu, přesunu celých kmenů či jejich částí a v šíření laténské kultury i do oblastí dříve jí nezasažených. 

Postupně tak přichází éra keltských válečníků a jejich četných střetů a tažení po celé Evropě, které neustále sílily a přetrvaly až do poloviny 3. století př. n. l. Z alpských průsmyků keltští válečníci znovu pronikali do Itálie a postupně se usazovali v severních úrodných oblastech země a v pádské nížině.

Další výrazné migrační proudy vedly už od 5. století př. n. l. do oblastí dnešního severního Španělska a Portugalska. Zhruba v téže době začali Keltové pronikat na Britské ostrovy, které osídlovaly po několik dalších staletí. V o něco mladším časovém horizontu Keltové rovněž postupně kolonizovali části Karpatské kotliny, a tak se ocitli v dosahu středomořských oblastí na jihu i východě. Jejich tažení často ničivě zasahovala do jihovýchodní Evropy včetně Řecka a také do Malé Asie. 

Bojovná bratrstva

Nejznámějším se stalo jejich tažení do Řecka, které v roce 279 př. n. l. dospělo až k Delfám s bohatými pokladnicemi Apollonova chrámového okrsku. Mohutná armáda o údajně 85 tisících bojovníků pronikla od Panonie do Řecka, kde se částečně rozdělila. Válečníci, jimž velel jistý Brennus (či Brennos) postupovali k Delfám, kde ovšem utrpěli porážku, samotný jejich velitel se při bitvě zranil a záhy zemřel či spáchal sebevraždu.

Pořád ještě početné zbytky armády se obrátily na severovýchod a podle Polybia se v nitru thráckého území, na východním svahu Balkánského pohoří, částečně usadily, a se souhlasem makedonského krále založily stát Tylis. Ten zničili Thrákové v roce 212 př. n. l. Další skupiny přešly dokonce na území Malé Asie, kde se usadily v hornaté krajině kolem dnešní Ankary, v oblasti, jež po nich uchovala označení Galatia.

Původ těchto útočných hord není vždy jednoznačně znám, v některých případech se mohlo jednat o větší vojsko složené z bojovníků konkrétního kmene, jindy je mohli tvořit příslušníci konkrétních rodin a rodů z nejrůznějších částí keltské Evropy, kteří se spojili pod autoritou význačného válečníka.

Válečná bratrstva hledající věčnou slávu a pozemskou kořist měla zřejmě také v keltském kulturním okruhu velkou tradici. Taková seskupení se pak přirozeně mohla stát jádrem nově vzniklého kmenového útvaru. 

Kariéra Francisca Franca se formovala od mládí v prostředí silné vojenské tradice, přestože jeho začátky nebyly nijak výjimečné a provázely je osobní i profesní překážky. Postupně se však prosadil během bojů v Maroku, kde díky schopnostem i tvrdosti rychle stoupal v armádní hierarchii.

Image

Čtěte také

Z mladého kadeta nejmladším generálem Evropy. Jak se vyvíjela kariéra budoucího diktátora Francisca Franca

Po vzniku druhé španělské republiky jeho kariéra na čas stagnovala, zároveň se ale stále více ideologicky vyhraňoval proti levici a aktivně zasahoval do politicko-vojenského dění. Díky potlačení povstání v roce 1934 a následným funkcím ve vedení armády získal významný vliv, který nakonec využil při přípravách vojenského převratu v roce 1936. Právě tehdy se zapojil do povstání nacionalistů, čímž vstoupil do klíčové fáze své kariéry, která zásadně ovlivnila průběh španělské občanské války.

Vůdce povstalců

Tři dny po začátku povstání španělských nacionalistů a vypuknutí občanské války zahynula při letecké havárii hlava rebelů generál José Sanjurjo a moc si rozdělili jednotliví velitelé armádních skupin. To přispělo ke zvýšení Frankova vlivu, který si hned získal podporu vojáků zvýšením žoldu. 

Stále před ním ale stál náročný úkol v podobě přepravy svých mužů na kontinent. K tomu využíval šest dostupných letadel, ale uvědomoval si, že je třeba rychlejší a efektivnější řešení. Nacionalistům se brzy podařilo naklonit si Itálii a Německo, které poskytly transportní stroje pro přesun vojsk z Afriky. Díky tomu se Franco ukázal jako velmi schopný vyjednavač, když získal podporu Mussoliniho a Hitlera, což významně zvýšilo jeho vliv.

Frankovi muži brzy obsadili Sevillu, z níž zahájili postup na Madrid. Již 21. září dosáhli Maquedy vzdálené necelých 100 km od španělské metropole. Následně Franco nařídil nepokračovat přímo, ale místo toho postupovat k pevnosti Alcazár v Toledu, kde osvobodil obklíčenou nacionalistickou posádku. Město sice nemělo žádnou vojenskou hodnotu, avšak jednalo se o sídlo hlavy katolické církve ve Španělsku. Kromě toho se zde nacházela pěchotní akademie, kterou Franco dříve navštěvoval a jeví se, že jeho rozhodnutí bylo dáno spíše emocemi nežli logikou.

Svým odklonem dal republikánům čas na posílení obrany hlavního města. Zároveň ale zvýšil svou auru ochránce křesťanských hodnot před barbarskými hordami, jak sám republikány vykresloval. Je tak možné, že se jednalo o jasně vypočítaný kalkul v rámci propagandy. 

Na Madrid!

Frankovo otálení poskytlo čas obráncům metropole. Kromě toho začalo republikány podporovat mnoho evropských i mimoevropských států. Jejich velení však jednalo roztříštěně a nejednotně. V pátek 4. září došlo k pádu jejich původní vlády, kterou nahradil kabinet Lidové fronty. Tu tvořili primárně komunisté a socialisté, kteří se příliš nedokázali shodnout na dalším postupu. Oproti tomu Franco přijal 1. října titul generalissima, tedy nejvyššího vojenského velitele a správce povstalci kontrolovaného území. Do následujícího léta zahynuli všichni významní velitelé, kteří zahajovali povstání, a existují spekulace, zda v některých případech nešlo o cílenou likvidaci.

Embargo na dodávky zbraní do Španělska bylo stále častěji porušováno. Frankovy síly podporovalo Německo, Itálie a Portugalsko. Pomoci republikánům chtěla francouzská levicová vláda. V důsledku protestů místní opozice i Velké Británie ale myšlenku opustila. Hlavním podporovatelem se tak stal Sovětský svaz, který si za svou pomoc nechával platit zlatem ze španělských zlatých rezerv.

Kromě toho na straně republiky bojovali interbrigadisté ze 17 zemí světa. Ti se významně podíleli i na obraně Madridu, který Franco oblehl 7. listopadu. Republikáni z toho důvodu přesunuli sídlo vlády do Valencie. O více než dva měsíce později, 15. ledna 1937, tlak opadl a metropoli se podařilo uhájit. O další útok na Madrid se nacionalisté pokusili v únoru, ale ani tentokrát neuspěli.

Logistik a diplomat

Franco se nikdy neprojevil jako strategický génius. Skvěle ale ovládal administrativní vedení a byl velmi schopným logistikem. Řada jeho rozhodnutí během občanské války je ale zpochybňována. Mezi nejvýznamnější patří právě ukončení pochodu přímo na Madrid, které významně ovlivnilo průběh celého konfliktu. Vždy působil jako velmi schopný diplomat a dokázal koordinovat spolupráci jednotek s německými a italskými spojenci. Jejich podpora ale spočívala primárně v dodávkách zbraní a instruktorů než v masovém nasazení vlastních sil.

Většina historiků se navíc shoduje, že nejenže Franco získal větší náklonnost zahraničních mocností, ale zároveň ji proti republikánům i lépe využíval. Kromě toho dokázal získat na svou stranu více než polovinu zajatců, které poté nasadil ve vlastních řadách.

Také mistrovsky využíval rozdělenosti španělské společnosti a snadno získával podporu v oblastech preferujících katolický konzervativismus. Mnoho krajů se k němu proto připojilo bez boje. Díky svým diplomatickým schopnostem navíc odradil Francii a Velkou Británii od pomoci republikánům. Ti měli problémy s doplňováním armády a rostoucí moc Sovětů znepokojovala zahraniční dobrovolníky.

Kromě toho jejich silně protináboženské postoje vedly řadu lidí ke starosvětskému Frankovi. Ten se opíral o konzervativní, nacionalistické hodnoty a v roce 1937 přijal 26 z původních 27 bodů fašistických falangistů z roku 1934, které se měly stát prozatímní doktrínou jeho režimu. Také obnovil původní monarchistickou hymnu La Marcha Real – Královský pochod. Proti tomu však protestovalo mnoho radikálních fašistů, kteří odsuzovali španělskou monarchii.

Jemným sítem

Po druhém neúspěšném pokusu o dobytí Madridu v únoru 1937 zvolil Franco pomalejší postup založený nikoli na složitých manévrech a taktických operacích, ale na dlouhodobém tlaku z pozice silnějšího. Některé zdroje dokonce uvádějí, že si přál pomalé a důkladné podrobení a vyčištění země od republikánů během války než rychlé, revoluční vítězství bez získání plné vojenské kontroly nad veškerým územím. To vedlo k několika střetům s Benitem Mussolinim. Jeho muži totiž nebyli součástí španělské armády a italský diktátor měl na vedení války odlišný pohled. Vyslal proto do válkou zmítané země jednotky určené k rychlému mobilnímu stylu boje. Italskému diktátorovi také caudillo nechtěl být příliš zavázán a zároveň si ani nepřál, aby významná španělská města okupoval kdokoli jiný než Španělé. Tyto názory měly často vliv na průběh války a později vedly i k rozporům s Němci.

Uprostřed první poloviny roku 1937 probíhaly intenzivní boje na severu země, během kterých nacionalisté získávali postupně navrch. Tím Franco kompenzoval své neúspěšné pokusy o dobytí Madridu či alespoň o jeho odříznutí od Valencie na východě země. 

Ve světě mezitím Společnost národů prosazovala „nevměšování“ ostatních zemí do konfliktu. Svou roli sehrál i papež. Ten odsoudil jak nacismus, tak i komunismus a výslovně upozornil na kruté pronásledování katolíků republikány. Koncem srpna poté v důsledku dalších masakrů uznal Franka za legitimního vládce Španělska. Republikáni navíc stále naráželi na vnitřní spory, které vyvrcholily v květnu 1937 povstáním anarchistů v republikánské Barceloně. Tato událost vedla k pádu vlády a její výměně uprostřed bojů.

Cesta k vítězství

V srpnu 1937 zahájili republikáni na severu ofenzivu, která dosáhla dílčích úspěchů, avšak již o dva měsíce později převzali iniciativu nacionalisté. Ti nepříteli uštědřili výrazně větší porážku a nakonec se celá severní fronta zhroutila. 

Frankova strategie trvalého tlaku se vyplácela. I přesto dosáhli republikáni na přelomu let 1937–1938 některých úspěchů. Například 21. prosince dobyli Teruel, který již 15. února opět ztratili. Vítězství se jasně přiklonilo na stranu frankistů, kteří ve svých rukou pomalu konsolidovali moc. V úterý 1. února 1938 ustanovil Franco v Burgosu novou polovojenskou vládu. Na počátku března utrpěla jeho vojska poslední významnou porážku v námořní bitvě u mysu Palos. Vítězství ale bylo tou dobou již jasně na jeho straně. 

V polovině měsíce postoupili nacionalisté k řece Ebro a následně rozdělili oblast ovládanou republikány na dvě části. Ti se pokusili jednat o míru, avšak Franco již požadoval bezpodmínečnou kapitulaci. I během těchto bojů se příležitostně objevoval jeho fanatismus vedoucí k řadě nelogických kroků. Často trval na znovudobytí oblastí, které dokázal získat nepřítel, a nelitoval těžkých ztrát kvůli bezvýznamným bodům na mapě.

Republikáni žádali Společnost národů o ukončení politiky nezasahování, ale neúspěšně. Koncem července 1938 začali příslušníci interbrigád opouštět zemi, což porážku ještě urychlilo. Po celou druhou polovinu roku 1938 tlačila Frankova vojska na pozice republikánů na Ebru. Ti se udatně bránili, avšak již neměli šanci na vítězství. Další těžkou ranou byla mnichovská dohoda, která znamenala jasný konec nadějí na vytvoření silné protifašistické koalice. Den před Vánoci zahájili frankisté rozsáhlou ofenzivu v Katalánsku a během dvou měsíců dokázali zlomit poslední odpor. V pondělí 27. února 1939 uznala Británie a Francie Frankovu vládu nad Španělskem.

Pánem Španělska

Koncem února 1939 zůstávalo jen několik izolovaných center odporu. Mezi nimi se nacházelo stále i hlavní město Madrid, které padlo až 27. března. O pět dní později válka skončila a Francisco Franco se stal nezpochybnitelným pánem země. Zvolil kompromisní polofašistický a polokonzervativní profil přijatelný pro širokou část obyvatelstva. Odpůrce neváhal krutě likvidovat a díky svým diplomatickým schopnostem získal uznání od formujících se sil Osy i od západních demokracií.

Frankova diktatura trvala až do roku 1975. Nejednalo se o klasický fašistický režim, ale spíše klerofašistický či nacionalisticko-konzervativní. Neexistovala možnost rozvodu a všechny sňatky musely být požehnány církví. Postavení žen bylo velmi špatné, závislé na otci či manželovi.

Během vlády se ale měnil i sám Franco, z asketického vojenského velitele v muže užívajícího si luxus a blahobyt. V průběhu druhé světové války neoplatil Němcům a Italům jejich pomoc a pouze na východní frontu vyslal dobrovolnickou divizi. Po válce se země dostala do izolace. V chudobě zůstala až do konce 50. let, kdy se její ekonomika zázračně nastartovala. 

I v následujících letech si režim zachoval autokratické prvky a nadále potlačoval ostatní národy Španělska. Období ekonomických úspěchů ukončila až ropná krize v roce 1973. Tou dobou byl již Franco starý a v nepříliš dobrém zdravotním stavu. To také přispělo k liberalizaci režimu během posledních dvou let jeho vlády. Zemřel 20. listopadu 1975. Následně se země podle jeho přání přetransformovala na království, avšak již jasně směřovala k demokratizaci a stala se konstituční monarchií, kterou je dodnes.

Roztomilé, zlobivé a zelené mládě dinosaura Dooly, celým jménem Dooly the Little Dinosaur je jednou z nejoblíbenějších a komerčně nejúspěšnějších postav jihokorejských komiksů a animovaných filmů. Dooly se dokonce oficiálně stala občankou Jižní Koreje. Teď se tato malá dinosauřice dočkala pocty i na poli vědy. 

Příběh objevu začal v roce 2023 na ostrově Aphae, kde paleontologové narazili na nenápadný fosilní blok. Na první pohled byly viditelné jen některé kosti končetin a obratle. To hlavní ale zůstávalo skryté uvnitř.

Teprve pokročilé rentgenové skenování (micro-CT) na Texaské univerzitě odhalilo skutečný poklad: kromě viditelných kostí se uvnitř nacházely i další části kostry včetně lebky. Nález lebky byl přitom klíčový, neboť právě tato část kostry poskytuje klíčové informace pro určení druhu. Bez této technologie by úplná preparace fosilie mohla trvat až deset let. Díky CT skenu ale vědci získali detailní digitální rekonstrukci fosilie během několika měsíců.

Roztomilý dinosaurus

Nový druh, který dostal vědecké jméno Doolysaurus huhmini, představuje první nově objevený dinosauří druh v Koreji za posledních 15 let. Druhové jméno „huhmini“ vzdává hold významnému korejskému paleontologovi Min Huhovi, rodové jméno pak odkazuje na komiksovou hrdinku Dooly.

Analýza ukázala, že nalezený jedinec byl asi dvouletý a byl stále ve vývoji. Velikostí připomínal dnešní krocany, přičemž dospělý jedinec mohl být zhruba dvakrát větší. Vědci se domnívají, že jeho tělo mohlo být pokryté jemnými „chloupky“ nebo vláknitými strukturami, což by mu dodávalo téměř roztomilý vzhled.

Doolysaurus podle vědců žil přibližně před 113 až 94 miliony let během období střední křídy. Patřil do skupiny zvané thescelosauridi – menších dvounohých dinosaurů, kteří se vyskytovali v Asii i Severní Americe.

Zajímavým vodítkem k jeho životnímu stylu byly tzv. gastrolity, tedy drobné kamínky nalezené v oblasti břicha. Dinosauři je polykali, aby jim pomáhaly rozmělnit potravu. Jejich přítomnost naznačuje, že doolysaurus byl všežravec – živil se rostlinami, hmyzem i drobnými živočichy. Právě tyto kamínky mimochodem vědce přiměly k detailnějšímu zkoumání fosilie. Jejich uspořádání totiž naznačovalo, že tělo nebylo před fosilizací zcela rozloženo – a mohlo tedy ukrývat více kostí.

Technologie mění paleontologii

Příběh doolysaura ukazuje, jak zásadně moderní technologie mění paleontologii. Micro-CT skenování umožňuje nahlédnout do nitra hornin bez jejich poškození a odhalit i velmi křehké struktury, které by jinak zůstaly skryté. Tato metoda je obzvlášť důležitá u malých dinosaurů a ptáků, jejichž kosti jsou jemné a snadno se poškodí při klasickém preparování.

Jižní Korea je známá bohatými nálezy dinosauřích stop, hnízd a vajec, ale skutečných kosterních fosilií je zde překvapivě málo. Objev doolysaura tak naznačuje, že mnoho dalších nálezů může být stále ukryto uvnitř hornin a čeká na své odhalení.

Vědci nyní plánují další výzkum na ostrově Aphae a v dalších oblastech. Doufají, že právě kombinace terénního výzkumu a moderního skenování přinese nové objevy – a možná i další „dinosauří překvapení“.

„Na obloze se objevilo děsivé znamení. Slunce po celý rok svítilo bez jasu jako měsíc a vypadalo jako při zatmění. (…) Od chvíle, kdy k tomu došlo, sužovaly lidi války, mor a vše, co s sebou nese smrt. Stalo se tak v desátém roce Justiniánovy vlády,“ napsal byzantský učenec Prokopios z Kaisareie (asi 500–565) ve svém spise Knihy o válkách. Desátý rok panování byzantského císaře Justiniána (527–565) spadá právě do roku 536.

Prokopios nebyl jediný, kdo po sobě zanechal svědectví o „smrti Slunce“. V korespondenci ji popsal také římský politik Cassiodorus (asi 485–585). Z dalších dobových dokumentů vyplývá, že Evropu, Blízký východ a značnou část Asie zahalila záhadná „mlha“ a způsobila soumrak na dlouhých 18 měsíců.

Utrpení nejen lidí

Současný medievalista z Harvardu Michael McCormick tvrdí, že nejstrašnější nebyl pro lidstvo rok 1349, kdy morová rána připravila o život polovinu obyvatel Evropy, ani rok 1918, kdy takzvaná španělská chřipka zabila 50–100 milionů převážně mladých osob. Za nejkritičtější považuje právě rok 536 a období, jež následovalo. Z jakých předpokladů McCormickova teorie vychází?

Příčiny „smrti Slunce“ odhalily moderní výzkumy v Grónsku a na Antarktidě. Z vrtů do nitra tamějších ledovců získali glaciologové vrstvičky ledu, jež se zformovaly v období kolem roku 536. Chemické analýzy v nich odhalily vysoké koncentrace síry pocházející ze sopečné erupce. Vulkán explodoval na severní polokouli, nejspíš na Islandu nebo na Aljašce. Do ovzduší vychrlil obrovská množství oxidu siřičitého, který pak v oblacích reagoval s vodou za vzniku kyseliny sírové, jejíž částečky se rozptýlily v atmosféře, vytvořily onu prapodivnou „mlhu“ a zastínily Slunce.

Následky této erupce ještě neodezněly, když v roce 540 vybuchl v dnešním Salvadoru vulkán Ilopango. Z jeho kráteru se vyvalilo více než 40 kilometrů kubických roztavené horniny. Bezprostřední účinky exploze těžce dopadly na civilizaci Mayů.

V kombinaci s erupcí z roku 536 měl výbuch sopky Ilopango mnohem rozsáhlejší důsledky. Aerosoly v atmosféře odrážely sluneční paprsky, a to vyvolalo prudký výkyv pozemského klimatu. Letní teploty poklesly o 1,5 až 2,5 °C a začala nejchladnější desetiletí za posledních 2 300 let. Vědci je označují jako pozdně antickou malou dobu ledovou. Tehdejší svědectví z Číny uvádějí, že tam běžně v letních měsících chumelilo.

Nedostatek slunečního svitu těžce dopadl na pozemskou flóru, takže na polích nebylo co sklízet. Irské kroniky z té doby například popisují opakované katastrofální neúrody obilí. Hlad nesužoval jen lidi. Podobně jako zemědělské plodiny na polích trpěla i vegetace ve volné přírodě, takže velcí býložravci neměli dostatek pastvy a hynuli. Šelmy a dravci tím přicházeli o kořist a stahovali se k lidským sídlům. Ptáci neměli dost sil na pravidelné tahy mezi hnízdišti a zimovišti. Kolabovaly i populace hmyzu včetně včel a čmeláků, přičemž úbytek těchto opylovačů měl za následek další ztráty na úrodě.

Justiniánský mor

V roce 541 přišla další pohroma, když v egyptském přístavu Pelusium propukl mor a rychle se šířil Středomořím. Nakažené krysy doputovaly na jaře roku 542 v podpalubí lodí s obilím do Konstantinopole a vyvolaly tam epidemii. O tamější zoufalé situaci svědčí jiný zápis Prokopia z Kaisareie: „Když byly všechny hroby naplněny mrtvými, vykopali velké jámy kolem města a kladli tam mrtvoly. Později už neudrželi krok s narůstajícím počtem umírajících, a tak strhli střechy věží v opevnění a házeli tam těla. Naplnili téměř všechny věže mrtvolami a znovu je zakryli střechami. Do města se odtud šířil děsivý zápach.“

Tato epidemie takzvaného justiniánského moru zahubila třetinu až polovinu obyvatel Byzantské říše. Nakolik se na propuknutí morové rány podepsala změna klimatu pozdně antické malé doby ledové, není jasné.

V chladnějším a sušším počasí ale panovaly pro přenos nákazy příznivější podmínky. Obyvatelstvo oslabené strádáním a podvýživou bylo k chorobě náchylnější a také průběh onemocnění byl ve vysílené populaci mnohem závažnější. Nedostatek potravin vedl k tomu, že se obilí dováželo ve velkém z oblastí, kde byla úroda o něco lepší, a nikdo se nestaral, jestli s těmito zásilkami hrozí i zavlečení nemoci. To se stalo osudným právě Konstantinopoli. Vyděšení lidé prchali z morem zasažených oblastí a nákazu dál roznášeli.

Všude neměla pozdně antická malá doba ledová tak ničivý dopad. V jižněji položených oblastech umožnilo ochlazení klimatu dokonce zvýšit produkci potravin. Příkladem je Arabský poloostrov, kde zavládla prosperita a obyvatelstva tam razantně přibývalo. Tato populační exploze položila základy následné arabské expanze, při které v 7. a 8. století muslimové ovládli rozsáhlá území od Pákistánu přes Blízký východ až po sever Afriky, v Evropě si podmanili drtivou většinu Pyrenejského poloostrova.

Podnět k imigraci

Krize, s níž se potýkala Byzantská říše, narušila politickou rovnováhu v celém regionu a vyvolala změny i daleko za jeho hranicemi. K vpádu do střední Evropy ji využili kočovní Avaři pocházející z asijských stepí. Germánské kmeny Langobardů se tlačily z oblasti na středním toku Dunaje na sever Itálie, a nakonec ovládly značnou část Apeninského poloostrova.

Zhruba ve stejné době došlo k velkému pohybu lidí, kteří sídlili v oblasti dnešní severovýchodní Ukrajiny a jižního Běloruska. Vytlačily původní germánské obyvatelstvo z oblastí na východě dnešního Německa, z Polska, Moravy nebo Chorvatska. Prokopios z Kaisareie líčil imigranty jako neobvykle vysoké, silné lidi s tmavou pletí a nazrzlými vlasy, kteří bydleli ve špinavých chatrčích, byli neustále umazaní od hlíny a putovali z místa na místo. Nazýval je Sklabenoi, my jim dnes říkáme Slované.

Následky „smrti Slunce“ se projevily i ve vzdálené Číně, kde docházelo v 6. století k povstáním rolníků a také vpádům kočovníků ze severu. O této kapitole čínských dějin se proto hovoří jako o „období těžkostí“. V Americe se ve stejné době dostává do velkých potíží civilizace Teotihuacánu. Její hlavní sídlo, které leželo zhruba 50 kilometrů severovýchodně od dnešního Mexico City, mělo na vrcholu svého rozkvětu možná i přes 100 000 obyvatel a patřilo k největším městům tehdejšího světa. Po roce 536 však Teotihuacán upadá, jeho nejdůležitější stavby jsou pobořeny a vypáleny.

Návrat prosperity

Výzkum ledovců ze švýcarských Alp prokázal, že v „temných časech“ raného středověku uvízla Evropa na celé století. Obrat k lepšímu nastal až kolem roku 640. Vrstvičky ledu vzniklé v této době obsahují silně zvýšené množství olova. Jeho částice se dostávaly do ovzduší při tavení rud, z nichž se získávalo stříbro. Se sněhovými vločkami padalo olovo na ledovce, které v silně ochlazeném klimatu nabývaly na mohutnosti. Výrazné navýšení produkce drahého kovu vypovídá o rostoucí potřebě nových mincí, a tedy o hospodářském oživení.

Vrstvičky ledu s ještě vyšším obsahem olova pocházejí z roku 660, kdy pokračující ekonomická konjunktura vedla k vyčerpání zdrojů zlata pro výrobu platidel a hlad po další měně bylo možné nasytit jen ještě vyšší produkcí stříbra. Ne náhodou právě v těchto časech vzniká velmi vlivná kasta kupců a obchodníků. Obsah olova v ledovcích signalizuje čilý obchod a hospodářskou prosperitu až do nástupu morové epidemie v roce 1349 známé jako černá smrt.

Zajímavá studie amerického historika Petera Peregrina publikovaná roku 2020 ve vědeckém časopise The Holocene ukazuje, že jak dopady sopečných erupcí na klima, tak i dopady klimatického výkyvu na společnost byly velmi různorodé. Někde průměrné teploty razantně poklesly, ale lidé se s tím vyrovnali bez významnějších potíží. Jinde naopak došlo k hlubokým společenským změnám i po slabším ochlazení. Záleželo zjevně na tom, jak zranitelné jednotlivé společnosti právě byly. Podobná série sopečných erupcí a klimatická změna může nastat kdykoli, a tak je namístě otázka, jak by asi obstálo ve zkoušce malou dobou ledovou současné lidstvo.

Představte si druh, kde samci vůbec neexistují – a přesto se úspěšně rozmnožuje už desítky tisíc let. Přesně takový případ představuje drobná sladkovodní rybka zvaná živorodka křížená (Poecilia formosa). Všechny jedince tohoto druhu tvoří samice, které rodí geneticky identické kopie samy sebe. A zatímco by se mohlo zdát, že jde o evoluční slepou uličku, opak je pravdou: tento druh prosperuje už zhruba 100 000 let.

Život bez sexu

Podle základních principů evoluce je pohlavní rozmnožování klíčem k dlouhodobému přežití druhů. Mísení genetické informace totiž zajišťuje rozmanitost, která pomáhá populacím odolávat nemocem a měnícím se podmínkám. Druhy, které se rozmnožují nepohlavně, by naopak měly postupně hromadit škodlivé mutace a nakonec vyhynout.

Živorodka křížená ale tuto teorii zjevně porušuje. Navzdory tomu, že se rozmnožuje nepohlavně, se jí daří přežívat mnohem déle, než by modely předpovídaly. Vědci přitom dlouho nechápali proč – podle odhadů by takový druh měl zaniknout už po zhruba 10 000 letech.

„Neposkvrněné početí“

Živorodky křížené sice samce ke svému životu formálně „potřebují“, ale jen velmi specifickým způsobem. Proces zvaný gynogeneze funguje tak, že samice se spáří se samcem jiného druhu, čímž se spustí vývoj vajíčka. Genetická informace samce se ale do potomstva vůbec nepropisuje.

Výsledkem jsou tedy opět pouze samice – a všechny jsou prakticky identickými kopiemi své matky. Tento způsob rozmnožování je u obratlovců extrémně vzácný, a ještě vzácnější je, když na něm druh závisí výhradně.

Tajemství přežití

Nová studie publikovaná v prestižním časopise Nature přináší překvapivou odpověď na dlouholetou záhadu. Ukazuje, že živorodky křížené mají schopnost odstraňovat a opravovat škodlivé genetické mutace, které by jinak jejich populaci postupně oslabovaly. Právě hromadění mutací je hlavním důvodem, proč jsou nepohlavní druhy považovány za evolučně nevýhodné. Živorodky křížené si ale zřejmě vyvinuly mechanismus, jak tento problém obejít – a tím si zajistily dlouhodobé přežití.

Původ tohoto zvláštního druhu sahá asi 100 000 let do minulosti. Živorodka křížená vznikla křížením dvou jiných druhů – samice živorodky mexické (Poecilia mexicana) a samce živorodky širokoploutvé (Poecilia latipinna). Zatímco většina takových mezidruhových spojení vede k neplodnému potomstvu, v tomto případě vznikl unikátní druh schopný klonování.

Od svého objevu v roce 1932 byla živorodka křížená prvním známým případem mezi obratlovci, který se dokáže rozmnožovat nepohlavně. Dnes známe i další podobné případy, například u varanů komodských nebo kladivounů, ale jen málokterý druh spoléhá na tento způsob výhradně.

Evoluční kouzlení

Objev schopnosti „genetické údržby“ u těchto ryb má širší význam. Naznačuje, že příroda může být mnohem flexibilnější, než si vědci dosud mysleli. Nepohlavní rozmnožování nemusí být nutně slepou uličkou – alespoň ne pro všechny organismy.

Živorodka křížená tak představuje fascinující výjimku z pravidla a zároveň připomínku, že evoluce si dokáže poradit i s těmi zdánlivě největšími omezeními.

PROBA-3 je vesmírná mise Evropské kosmické agentury ESA, která měla jako součást série PROBA demonstrovat nové kosmické technologie. Misi, kterou vynesla do vesmíru indická nosná raketa PSLV-XL 5. prosince 2024, tvoří dvě sondy, Coronagraph Spacecraft (CSC) a Occulter Spacecraft (OSC).

Úkolem těchto sond je letět ve výšce přes 60 tisíc kilometrů nad zemským povrchem ve velice přesně uspořádané formaci ve vzdálenosti 150 metrů od sebe tak, aby Occulter vybavený 1,4metrovým stínidlem vytvářel podle potřeby na dobu až šesti hodin zatmění Slunce pro koronograf CSC, který pak pozoruje Slunce svým dalekohledem. Vědci díky této choreografii mohou sledovat korónu mnohem déle než při běžném zatmění na Zemi, které trvá jen pár minut.

Drama se šťastným koncem

Sondy se nejprve důkladně „připravily“ a od června 2025 posílaly snímky uměle vyvolaného zatmění. Během mise se ale něco zvrtlo. Zhruba před měsícem, 14. února 2026, došlo na sondě Coronograph k sérii událostí, která vyústila do ztráty orientace sondy. V důsledku toho se solární panely odvrátily od Slunce a sondě došla elektřina. Sonda Coronograph poté vstoupila do nouzového módu, odmlčela se a dál putovala po zemské orbitě.

Zlom nastal až po několika týdnech, kdy si operátoři všimli, že při jejím otáčení občas dopadá na solární panely malé množství slunečního světla. Právě tato drobná energetická „injekce“ umožnila úspěšné obnovení spojení. Jak uvedl šéf ESA Josef Aschbacher, šlo téměř o zázrak. K celé situaci přispěla i druhá družice, která svého „ztraceného partnera“ sledovala a poskytovala operátorům důležité informace o jeho pohybu.

V současnosti je už solární panel správně nasměrován ke Slunci, takže se baterie znovu dobíjejí. Vědce nyní čeká klíčová fáze testování, během níž postupně zapnou přístroje a zjistí, jaké škody družice utrpěla. První reakce jsou optimistické – návrat signálu z koronografu znamená, že mise má reálnou šanci pokračovat.

Po vyhlášení nezávislosti v roce 1776 a následných bojích s Brity zasedal americký Kongres postupně na osmi místech. Proto v národě stále silněji rezonovala touha po stabilním politickém centru. Roku 1790 tak George Washington zvolil oblast na břehu řeky Potomac, kde mělo srdce americké politiky tlouct. Jednalo se převážně o močálovitou krajinu, kterou poskytly státy Maryland a Virginia, přičemž samostatnost nového celku následně vyjádřila zkratka D. C., tedy District of Columbia.

V následujícím roce dostal architekt Pierre Charles L’Enfant za úkol vypracovat plán budoucí aglomerace. Francouz navrhl velkorysý komplex s parky a elegantními budovami, stejně jako šachovnicovou síť ulic protkanou diagonálními třídami. Kolem roku 1800 již stál Bílý dům i budova Kongresu, který tudíž mohl začít v novém sídle zasedat. Katastrofu pro hlavní město znamenala tzv. druhá válka za nezávislost, kdy se britské jednotky roku 1814 Washingtonu zmocnily a zapálily právě i Bílý dům či Kapitol. Jejich rekonstrukci pak zkomplikovala ještě občanská válka, která skončila až v roce 1865.

Řím ve Spojených státech

Po oslavách stého výročí založení Washingtonu postupně vznikl tzv. Federální trojúhelník s úředními budovami či nádherné hlavní nádraží, svého času největší na světě. Ve městě přitom dodnes platí zákaz stavění výškových budov: Žádný dům nesmí přesáhnout Kapitol, jenž měří 88 metrů. Washington proto představuje jediné americké velkoměsto bez mrakodrapů.

Na návštěvu metropole byste si měli vyhradit alespoň tři dny. Čekají vás tam totiž nejen ikonické budovy, ale také řada bezkonkurenčních muzeí, krásných parků i sympatických čtvrtí s evropským nádechem. Většina turistů začíná u Kapitolu, kde sídlí dvoukomorový parlament: Budova dlouhá více než 200 metrů, jejíž inspirací se stal římský Pantheon i bazilika sv. Petra, je nejimpozantnější stavbou ve městě a symbolizuje centrum americké demokracie.

Prohlídka začíná v 55 metrů vysoké rotundě, kde zaujmou například vlysy zobrazující scény z americké historie. Z přilehlých sálů vás určitě ohromí Statuary Hall, se sochami významných Američanů. V jižní části lze navštívit zasedací sál Sněmovny reprezentantů a v té severní sál Senátu, zatímco z návštěvnické galerie si můžete zasedání obou komor dokonce vychutnat naživo. Vstupenky jsou zdarma a panuje o ně takový zájem, že se doporučuje objednat si je předem online.

Od Luthera po Trumpa

Východně od Kapitolu stojí budova Nejvyššího soudu a Knihovna Kongresu. První zmíněnou zkrášlují korintské sloupy, díky nimž připomíná řecký chrám. Centrum druhé instituce tvoří Budova Thomase Jeffersona, jehož osobní sbírka se pro ni stala základem. Dnes knihovna schraňuje přes 100 milionů svazků, miliony manuskriptů, grafik, map, atlasů či časopisů a tamní regály měří celkem asi 1 300 kilometrů. Dojem na vás udělá nádherná vstupní hala i rozlehlá čítárna, kde můžete posedět u jednoho z mahagonových stolů pod padesátimetrovou kupolí.

Minout byste samozřejmě neměli ani National Mall: Jedná se o čtyři kilometry dlouhý a půl kilometru široký park, původně zatravněný pás v centru města. Jeho západní část dnes zdobí historické památky, zatímco na východě směrem ke Kapitolu najdete muzea světového významu. Mall představuje také politické a kulturní shromaždiště. V roce 1963 se stal například dějištěm Pochodu na Washington, během nějž pronesl Martin Luther King Jr. svůj slavný projev, a v lednu 2009 tam zhruba dva miliony diváků přihlížely uvedení Baracka Obamy do úřadu.

Pocta velikánům

Mramorový památník Abrahama Lincolna z roku 1922 se inspiroval athénským Parthenonem a vypíná se na samotném západním konci Mallu. Vede k němu 58 schodů symbolizujících věk, v jakém prezident podlehl útoku atentátníka, zatímco 38 dórských sloupů podepírajících střechu odpovídá tehdejšímu počtu států federace. Pod impozantní šestimetrovou sochu sedícího státníka umístěnou uvnitř se podepsal americký tvůrce Daniel Chester French.

V blízkosti se pak nacházejí dva válečné památníky: Ten severní připomíná konflikt ve Vietnamu a na jeho černých mramorových deskách je vyryto 58 tisíc jmen padlých a nezvěstných. Jižní monument potom uctívá památku více než 37 tisíc Američanů, kteří mezi léty 1950 a 1953 zemřeli v korejské válce. Ani nedaleký mramorový památník Thomase Jeffersona, hlavního autora Deklarace nezávislosti a třetího prezidenta USA, nezapře inspiraci římským Pantheonem. Pochází z roku 1943 a uvnitř se tyčí politikova bronzová socha. 

Naprosto nepřehlédnutelný je potom Washingtonův monument zhruba ve třetině Mallu: Na výšku měří 169 metrů a podařilo se jej dokončit v roce 1885. Po dobu občanské války nicméně práce ustaly a jejich navázání lze dodnes zřetelně rozeznat podle rozdílných druhů použitého kamene. Výtah v útrobách obelisku vás vyveze na vyhlídkovou plošinu ve výšce 150 metrů, odkud budete mít celou metropoli jako na dlani.

Na skok do muzeí

Mezi Washingtonovým monumentem a Kapitolem se na Mallu nacházejí nejznamenitější muzea v zemi. Minout byste neměli například Národní muzeum americké historie, jež vás seznámí se sociálními, kulturními, vědeckými i technickými dějinami USA. Expozice zahrnují vše od garderoby prvních dam až po vývoj dopravních prostředků. Národní přírodovědné muzeum pak stejně jako mnoho dalších spadá pod Smithsonův institut, vstup je zdarma a spatříte tam na 120 milionů exponátů souvisejících s přírodními vědami – počínaje dinosaury a konče slavným diamantem Hope.

Milovníky moderního umění jistě zaujme Hirshhornovo muzeum, v jehož sbírkách figurují zhruba čtyři tisíce obrazů a dva tisíce soch. Národní galerie umění pak vystavuje na čtyřicet tisíc artefaktů, které vznikly mezi 13. a 21. stoletím. Spatříte tam tedy originály Botticelliho, Raffaela, Cézanna, Renoira i průkopníka abstrakce Jacksona Pollocka. Pozoruhodnou východní budovu instituce navrhl v roce 1978 americký architekt čínského původu Ieoh Ming Pei, mimo jiné autor skleněné pyramidy v pařížském Louvru.

Závan Evropy

Návštěva Washingtonu by samozřejmě nebyla úplná, kdybyste si neprohlédli Bílý dům: Až do jeho nitra však turisté od teroristických útoků z 11. září 2001 bohužel nesmějí. Na procházku pak můžete vyrazit do nedaleké čtvrti Georgetown, kde si budete připadat jako ve staré Anglii. Mozaika místního života je pestrá a příjemná, proto nepřekvapí, že jde o domov řady politických i kulturních prominentů. A najdou se tam i české stopy: Se svým manželem v místě přebývala sběratelka umění a mecenáška Meda Mládková, která později v Praze vybudovala Museum Kampa. K dalším známým obyvatelům Georgetownu patřila americká politička Madeleine Albrightová, jež se vždy hlásila ke svým českým kořenům.

Výlet do hlavního města USA můžete zakončit třeba na proslulém hřbitově Arlington, kde se na ploše asi 250 hektarů nachází na 400 tisíc hrobů. Snad všichni příchozí míří k věčnému ohni, planoucímu u prostých náhrobků dvou zavražděných bratrů – prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho a senátora Roberta Kennedyho. U hrobu neznámého vojína zas nepřetržitě stojí čestná stráž. A pokud by vám ani poté washingtonské zajímavosti nestačily, hned „za rohem“ se rozkládá nepřehlédnutelná budova Pentagonu… 

K povídání o budoucím směřování umělé inteligence jsme si pozvali dva experty z opačných konců spektra: Vývojáře a pionýry na daném poli zastupuje Kamil Malinka z Fakulty informačních technologií VUT, zatímco pohled byznysu a praktických aplikací přibližuje Tomáš Zavadil z firmy SAP.

Kam vývoj umělé inteligence aktuálně směřuje? Čeho bychom se mohli dočkat v dlouhodobějším horizontu?

Tomáš Zavadil: Budu se bavit hlavně o LLM neboli Large Language Models, tedy o velkých jazykových modelech. Ty se učí na datech z internetu, která jsme jim zprostředkovali, a snaží se z nich nějakým způsobem předvídat pokračování. Model dostane otázku a pokusí se predikovat odpověď. Je vlastně nehmotný, nemá faktickou zkušenost s reálným světem, má to jenom načtené.

Nabídnu analogii: Z pohledu evoluce se zvířata rozvíjela ve fyzickém prostředí a docházelo u nich k vývoji těla i mysli. Ale LLM představuje nehmotnou bytost, která nemá s hmotným světem zkušenost.

Existuje spousta faktorů, které se u ní musejí zlepšit, nejen zkušenost s reálným prostředím. Navíc nemá mozek, ve kterém se u živých tvorů odehrává spousta věcí. Typicky když jí řeknu, aby něco nedělala, pamatuje si moji instrukci jen do chvíle, než chat zavřu – a pak jako by všechno zapomněla a já vlastně musím začít od začátku. Je tedy potřeba, aby se tyto věci dál vyvíjely, aby vznikla schopnost automatického učení.

Kamil Malinka: Na tohle se díváme z trochu jiné úrovně. Existují dva pohledy: jeden takový střednědobý a potom ten, který řeší, co bude opravdu až za hodně dlouho. V tom střednědobém vidím daleko větší rozšíření možných aplikací, nástrojů, které aktuálně máme – ať už jde o generativní AI, nebo o samořiditelná auta. 

Krátkodobější kroky budou spíš o nějaké optimalizaci, zapojování agentů, propojení více AI dohromady, ať spolupracují.

Při masivním nasazování umělé inteligence narážíme na dvě věci, z nichž tou první je nedostatek energie. Pokud nedokážeme AI přimět, aby nám rychle vyvinula fúzní reaktor, pak podle mě velice rychle narazíme na limity jak hardwarové, tak energetické.

Druhý problém spočívá v datovém balastu. Data jsou klíčová, aby AI dobře fungovala, jenže za poslední dva roky se internet strašně zaplevelil texty a obrázky generovanými právě umělou inteligencí. Což ovšem znamená, že její nové generace se budou učit i na těchto syntetických datech. A otázka zní, jestli to nepovede spíš k určité degeneraci, protože už půjde jen o variace existujících dat. Pořád se však bavíme o velmi úzce zaměřené inteligenci.

A ta všeobecná?

Kamil Malinka: Ta by měla simulovat lidský mozek, ale k tomu je myslím ještě hodně daleko. Netvrdím, že když teď zapojujeme nejrůznější modely, že to není úžasné. Ale rozhodně nejsou schopné samostatného přemýšlení a zpracování informací. Definice všeobecné umělé inteligence zní, že není naprogramovaná a dokáže fungovat sama.

Dá se říct, kde vzniká onen předěl mezi specializovanou a všeobecnou AI? Kdy už se přestane jednat o pouhý hodně komplikovaný jazykový model a začne jít o něco s vlastním vědomím?

Kamil Malinka: Myslím, že technologicky je to úplně něco jiného. Pokud situaci strašně moc zjednoduším, tak LLM jsou v podstatě tři matice, které násobíte a ony vám vrátí vždy následující slovo, které má nejvyšší pravděpodobnost výskytu. Tam není nic, co by mělo samostatně přemýšlet. Architektura všeobecné AI bude patrně úplně jiná, ale na tomto poli nejsem expert. Hodně jde o filozofickou diskusi, jak inteligenci vlastně definovat – jestli algoritmus znamená přemýšlení, nebo ne.

Tomáš Zavadil: Je třeba si ujasnit, co od obecné umělé inteligence očekáváme. Čekáme nějakou naši konkurenci, nebo přítele, se kterým si budeme povídat a diskutovat?

A není to tak, že danou otázku ve skutečnosti nikdo neřeší a prostě „šlapeme“ do vývoje jazykových modelů a čekáme, co z toho nakonec vzejde?

Tomáš Zavadil: Přesně. My nehledáme umělou inteligenci samu o sobě, my hledáme, jak ji použít, jak by nám mohla zjednodušit život, jak by mohla některé úkony dělat sama. Jde samozřejmě o filozofickou otázku, ale věřím, že nehledáme nějakou novou bytost. Pro byznys je důležité vymyslet model s co nejširším použitím.

Kamil Malinka: Já se na to dívám trošku jinak. AI představuje takový chytlavý „buzz-word“ (módní slovo, pozn. red.), pracuje se na ní ovšem posledních osmdesát let a dostali jsme se od strojového učení k hlubokým neuronovým sítím. Obrovský skok schopností dnešních modelů nenastal jen díky nové architektuře, ale také evolucí hardwaru, na kterém dané modely běží.

Vědecká komunita tedy o vhodném uchopení umělé inteligence hodně mluví a určité kruhy se ptají, zda to celé vůbec děláme dobře a jestli spíš nesměřujeme do záhuby – což je však podle mě součástí diskuse o jakékoliv technologii, kterou vyvineme. Nicméně souhlasím, že teď řešíme především aplikace a že tu existuje obrovský byznysový potenciál.

Nečetli jste knihu Eliezera Yudkowského a Natea Soarese s názvem If Anyone Builds It, Everyone Dies, tedy „pokud to někdo postaví, všichni zemřeme“? Autoři se v ní možnou katastrofickou budoucností zabývají a hlavní premisa zní, že vyspělá umělá inteligence nebude nikdy pracovat ve prospěch lidstva…

KM: Knihu jsme nečetl, ale vyrostl jsem sledováním Terminátora a jeho AI Skynet. A kam až dokážu dohlédnout, tak bych řekl, že technologie uvedeným směrem nejde – riziko je spíš v tom, že se AI pokusí „dokonale“ splnit nějaký úkol.

V tuto chvíli funguje tak, že jí dáme úkol a řekneme „vyřeš ho efektivně“. Což samozřejmě samo o sobě není bez rizika. Zadáte jí třeba, aby optimalizovala výrobu sýra, a ona například zjistí, že ty plísně nejlépe porostou, když bude ve vzduchu méně kyslíku a víc CO2, tudíž způsobí na celé planetě změnu ovzduší. Zabije lidstvo, ale na druhou stranu dokáže maximalizovat produkci sýra – čili vlastně splnila úkol. Právě úzce zaměřená AI může být nebezpečná tím, že si neuvědomí vedlejší efekty.

Dají se tyto nezamýšlené vedlejší dopady kontrolovat?

Tomáš Zavadil: Ve společnosti SAP máme etické standardy a snažíme se bavit o tom, zda je AI relevantní a odpovědná. Probíhá diskuse, jak ji směrovat, aby nedošlo ke zmíněné výrobě sýra nebo k myšlenkovému experimentu s názvem „sponková apokalypsa“, který vytvořil filozof Nick Bostrom: AI v něm dostane za úkol vyrobit co nejlevněji co nejvíce sponek, což nakonec skončí tím, že přetvoří ve sponky celý vesmír. Ve skutečnosti ji tedy chceme umravnit tak, aby sloužila, i když vlastně neví, co a proč dělá.

Co si myslíte o použití umělé inteligence na poli vojenství? Například při prvních izraelských náletech během války v Gaze se cíle vybíraly pomocí nástrojů AI, které pracovaly mimo jiné s adresami podezřelých teroristů. Dokážete si představit, kam až by popsané aplikace mohly dorůst?

Kamil Malinka: Asi si to umíme jasně představit všichni. Armáda samozřejmě zatím tvrdí, že se na konečném rozhodnutí, kam a jak udeřit, vždycky podílí člověk – ale umělá inteligence se začne využívat ve velkém. Už teď existují civilní aplikace pro řízení dronů v rojích, kde jsou optimalizované letecké vlastnosti, a armáda po nich přirozeně sáhne.

Otázka zní, jak se podaří implementovat etická rozhodnutí. Evropa půjde určitě směrem k regulacím a lidské kontrole, ale některé režimy se tímtéž směrem vydat nemusejí. Spousta odborníků by tudíž nejraději volila cestu zákazů, nicméně zůstává otázkou, nakolik je to reálné.

Tomáš Zavadil: Zatím pořád ještě AI úkolujeme a rozhodnutí provádí člověk. Věřím, že nikdo nevloží kompletní rozhodování do jejích rukou, že se lidé budou obávat dát jí autonomii a nikdo nebude tak šílený, aby se do toho pustil.

Kamil Malinka: Já vidím jako problém už to, že třeba podklady vám zpracuje umělá inteligence. Výsledné rozhodnutí o jaderném úderu pak může udělat člověk, ale na základě čeho? Pokud mu AI poskytne nesprávná data, člověk se rozhodne špatně. V tom spočívá velké riziko.

Není možné, aby práci vojenské umělé inteligence kontrolovala jiná AI? Asi znáte román Neuromancer od Williama Gibsona z roku 1984, kdy se jedna část umělé inteligence vzbouří, zatímco druhá část se ji snaží opět uvěznit – a obě k tomu využívají lidi jako pěšáky na šachovnici. Ve své době šlo o revoluční myšlenku. Můžeme se k ní dopracovat?

Kamil Malinka: V podstatě se to už děje. Hodně se teď věnujeme deepfake videím, která zobrazují něco, co vygenerovala AI. Představte si, že můžu vyrobit klip na základě nějakého krátkého vzorku vašeho hovoru a potom udělat video, kde říkáte věci, které jste asi říkat nechtěl.

K odhalení podvodu jsou nejúčinnější detektory stavějící opět na AI, takže k onomu souboji dvou umělých inteligencí vlastně dochází už dnes. Ale jedna bude samozřejmě vždycky tahat za kratší konec – většinou ta obranná.

Tomáš Zavadil: Já bych jenom doplnil něco k deepfakům. Ty totiž mohou posloužit například ke spuštění nějaké platby v byznysu. My pak v těchto platbách hledáme vzorce a snažíme se, aby firma dokázala podobný útok detekovat. U nás jde většinou o textová data, ale samozřejmě začne být třeba nebezpečné, když vám někdo zavolá, představí se jako člověk, kterého znáte, a bude po vás chtít nějakou finanční transakci. My pracujeme na tom, aby takový útok neprošel.

Používají dnes hackeři umělou inteligenci ve velkém? Předpokládám, že k postavení domácí neurální sítě by člověk potřeboval spoustu výkonu i hardwaru. To asi není tak snadné zajistit, že?

Kamil Malinka: Od zveřejnění ChatuGPT 3.5, což znamenalo první velký průlom, vznikly v podstatě do měsíce malware programy kompletně generované umělou inteligencí. Potřeba silného hardwaru se dá obejít. Spoustu služeb koupíte s měsíčním předplatným za pár dolarů a můžete je využívat na cloudu. Vytvoření a trénování modelu AI stojí velké peníze, ale jeho samotné uplatnění je výrazně levnější. Na to vám stačí běžná grafika a cena útoku se ohromně snižuje. Hackeři takto vytvářejí phishingové útoky, což obranu ztěžuje, protože třeba podvodné e-maily jsou už psané dobrou češtinou.

Teď jsem viděl, že AI nasazují například i severokorejští agenti, kteří se vydávají za programátory z Evropy a snaží se nechat zaměstnat v amerických firmách. Příprava agenta tak, aby dokázal projít přijímacím řízením, dřív zabrala tři nebo čtyři roky, zatímco dnes jim stačí šest měsíců.

Můžeme tedy mluvit o demokratizaci ve využívání AI?

Kamil Malinka: Běžný smrtelník dnes může jít na Hugging Face, což je takové velké online tržiště, a stáhne si už hotový model, který někdo někde vyrobil. Jsou jich tam desetitisíce. Pokud se budeme bavit o nadnárodních scénářích, nějakých velkých mafiích, tak ty si vytvoří vlastní týmy, jež obratem vyvinou vlastní nástroje. Spousta vědeckých výsledků je veřejně dostupná, takže jim stačí vybírat ta nejúčinnější řešení. To se vlastně moc neliší od byznysu.

Tomáš Zavadil: Mluvili jsme o korejských hackerech. Oni se vydávají za Američany, a abyste se ubránili, musíte pracovat na prescreeningu a zjistit, jestli při interview dokážou mluvit vlastním hlasem, nebo ho nějak modulují. Musíte to umět detekovat, a tady vstupuje do hry AI.

Ve skutečnosti nejde o boj mezi jednou a druhou umělou inteligencí, protože jsou to vždycky jen nástroje, které používají lidé. Ale ve chvíli, kdy si hacker útok zjednoduší, musíte proti němu samozřejmě nástroje AI využít – a ty se neustále vyvíjejí. Když kdysi dávno někdo vymyslel meč, musel někdo jiný vymyslet štít. A umělá inteligence funguje podobně: Pokud má nástroje útočník, musí je mít i obránce.

Jaká je budoucnost AI, vezmeme-li v potaz, že se jednou spojí s kvantovými počítači?

Kamil Malinka: Už dnes existují návrhy kvantových hybridních neuronových sítí, které některé vrstvy výpočtů směrují na kvantový počítač, protože dokáže určité typy operací spočítat výrazně efektivněji. Takže koncepty a algoritmy máme, teď potřebujeme dostatečný výpočetní výkon. Navíc jde také o elektřinu: Spousta firem naráží na lokální nedostatek energie pro svá AI datacentra – prostě je nedokážou „nakrmit“ – takže některé dokonce zvažují stavbu své vlastní jaderné elektrárny.

Kdyby tedy bylo na mně, vrhnul bych veškerou sílu AI na zprovoznění fúzního reaktoru, protože elektřina je tím, co nás momentálně škrtí. Můžeme sice maličko ladit funkce modelů, ale jejich výkon nyní neodpovídá spotřebě.

Tomáš Zavadil: Jen bych dodal, že kromě energie musíme vyřešit i „continuous learning“, tedy systematické učení. Když dneska zadáte nějaký prompt a model vám tvrdošíjně něco vnucuje, vidíte, jak moc je neschopný vzít si zpětnou vazbu.

Uvedu příklad z byznysu: Přijde vám platba a AI agent ji spáruje s fakturou, ale udělá to špatně. Vy mu řeknete, že takhle to není. Jenže příště to může udělat znova. Máme sice jisté opravné nástroje, nicméně zatím nejde umělé inteligenci nějak vysvětlit obecný princip, aby pochopila nejen jeden konkrétní úkol, ale aby si do budoucna pamatovala, co se po ní obecně chce. Jakmile toho dosáhneme, bude práce s ní mnohem příjemnější. 

Dneska se jedná tak trochu o hračku, ale pomalu se dostáváme z fáze kladení dotazů a nějakých analýz k tomu, že umělá inteligence skutečně řeší úkoly. Půjde o velkou pomoc, protože každá práce sestává z určitých kroků, a pokud AI dokáže vyřešit ty nudné a mechanické, na nás zbudou ty zábavnější a hodnotné.

Během předminulého století dospělo obyvatelstvo českých zemí do slepé uličky nacionalismu. Zatímco jedni bojovali za svoji rovnoprávnost a české státní právo v rámci habsburské říše, druzí usilovně bránili svoje výsostné postavení a nemalá část z nich dokonce s obdivem pohlížela k mocnému a prosperujícímu sousedovi v podobě nedávno sjednoceného Německa.

Koncem 19. století se Češi nezpochybnitelným způsobem zařadili mezi vyspělé národy Evropy. Disponovali vynikajícími umělci všech možných zaměření, techniky, vynálezci, úspěšnými podnikateli i politickou reprezentací. Ruku v ruce s hospodářským a kulturním vzestupem českého etnika šlo volání po zavedení češtiny ve státních úřadech nebo po zřízení české univerzity. A právě posledně uvedená záležitost se stala mimořádně výbušným problémem.

Tanec mezi vejci

Z dnešního hlediska představuje vznik vysoké školy ryze pragmatickou záležitost, podmíněnou poptávkou mezi potenciálními studenty a ekonomickou situací. Z tohoto hlediska už v posledních dekádách 19. století nešlo české požadavky zpochybňovat. Situace působila o to podivněji, že se univerzit v habsburské říši dočkala nejen rozvinutá města jako Krakov, ale rovněž Černovice v periferní Bukovině. Od sedmdesátých let fungovalo celkem pět jazykově německých a dvě polské univerzity, zatímco česká neexistovala ani jediná.

Vyslyšením českých požadavků by ovšem Vídeň pobouřila domácí Němce, což si nemohla dovolit. Císař František Josef I. moderní nacionalismy odmítal (a zřejmě je ani nedokázal pochopit), musel je ovšem brát v potaz. Jediným hmatatelným výsledkem balancování mezi různorodými národními zájmy se až do rozpadu mocnářství stalo rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou, k čemuž došlo v roce 1882. 

Volání Čechů po nové univerzitě tím ale utichlo jen dočasně. Kupříkladu mladý profesor Tomáš Garrigue Masaryk s narážkou na české vysoké školství už o tři roky později prohlásil: „Kdo zná život škol vysokých, dá mně za pravdu, že máme-li míti jednu universitu, potřebujeme dvě.“ Tam, kde neexistovala vědecká konkurence, se totiž podle Masaryka rozmáhalo „neomylnictví a vědecké číňanství“. Tím spíš se volání po nové univerzitě ozývalo na Moravě, která podobnou instituci zcela postrádala. 

Hájení „svaté povinnosti“

Na Moravě se sice vztahy mezi oběma hlavními zemskými národy nevyhrotily tolik jako v Čechách, přesto měly do ideální shody daleko. Navzdory snahám některých dalších měst představovalo favorita v soupeření o pozici univerzitního sídla Brno, s nadsázkou přezdívané díky průmyslovému rozvoji „rakouský Manchester“ a díky své poloze „předměstí Vídně“. 

Brno si už od středověku udržovalo výrazně německý charakter a německy mluvící obyvatelstvo nad ním dokázalo udržovat kontrolu i během industrializace, již provázelo přistěhovalectví z venkova a rozrůstání českých předměstí. Dělo se tak nicméně za cenu rostoucího úsilí a s pocitem hrozící ztráty hegemonie. 

Z tohoto důvodu se také brněnští Němci obávali založení české univerzity. Příklady z řady menších moravských měst dokazovaly, že zakládání českých škol výrazně napomáhá k převzetí vlivu na chod obce. Držitelé univerzitních titulů navíc automaticky disponovali volebním právem (v té době omezeným společenským postavením a výší odváděných daní), takže mohli ovlivňovat komunální i širší politiku. Jak hlásal jeden článek z německého tisku, odpor vůči české univerzitě představoval pro moravské Němce „svatou povinnost“.  

Nepřátelské sjezdy

Nová vysoká škola se stala důležitým symbolem, který nezajímal jen vědce a školní experty, ale celou společnost. Kolem přelomu století se do univerzitního boje zapojily všechny vrstvy obyvatel od politických elit po dělníky. Probíhal s proměnlivou intenzitou, ale neustále ho provázel bezpočet článků, petic, lobbování a demonstrací. Vídeň se v této záležitosti několikrát projevila vstřícně, ovšem dokud nedošlo ke shodě mezi oběma zemskými národnostmi, měla spoutané ruce. 

Boj o brněnskou univerzitu si bohužel nevyžádal jen bezpočet marných diskuzí a stohy petic a článků, ale rovněž lidský život. Nadějné náznaky vzniku české univerzity ze strany vlády přispěly na konci září roku 1905 k organizaci dvou mohutných nacionálních demonstrací: Volkstagu, konaného v brněnském Německém domě, a Velkého sjezdu českého lidu, svolaného do Besedního domu.

Předznamenání nadcházejících událostí se nabízelo hned na brněnském nádraží, kde obě strany vítaly své početné podporovatele a hosty a kde docházelo k menším konfliktům. Fyzické potyčky přitom nenastávaly jen mezi příslušníky obou národnostních táborů, ale rovněž s policií. Z jedné strany zněly proslovy o nutnosti chránit moravský charakter Brna, z druhé výtky o křivdách a německé nekulturnosti. Besední ani Německý dům nedokázaly všechny účastníky pojmout, což přispělo k šíření nejrůznějších násilností v ulicích. 

Městské orgány sice s předstihem posílily policii a k udržování pořádku byli vysláni i městští zametači vyzbrojení holemi, jejich síly ale přestávaly postačovat. V sobotu 30. září napadl dav českých demonstrantů kočár zástupce primátora Rudolfa Maria Rohrera a politika zbil. Rohrer se ocitl doslova v ohrožení života, ale nejhoršímu zabránily policejní šavle. 

Krvavý křest

Situace se nezklidnila ani v neděli. Asi padesátitisícový český průvod pochodoval městem, aby se nakonec u německého Městského divadla utkal s policejními oddíly a dragouny s tasenými šavlemi. České i německé obchody se stávaly terčem vandalských útoků, plynové osvětlení nefungovalo a brněnskými ulicemi se rozléhaly výstřely. 

V pondělí 2. října 1905 už sice obě konkurenční akce oficiálně skončily, neblahé události ale měly teprve eskalovat. Pod vlivem zvěsti o chystaném vypálení Besedního domu vyrazily obrovské davy brněnských Čechů na jeho obranu. V tu chvíli bylo k udržení pořádku povoláno vojsko, konkrétně tři čety 49. pěšího pluku, jehož mužstvo tvořili rekruti z Dolních Rakous. Proti civilistům nastoupili s nasazenými bodáky a začali je brutálně rozhánět.

Kromě neznámého množství raněných měl tento zákrok za následek i smrt. Dvacetiletý truhlářský dělník František Pavlík zůstal v nastalém zmatku bezvládně ležet na zápraží Besedního domu. Byl probodnut bajonetem a svému zranění podlehl během převozu do nemocnice.  

Čekání na první republiku

Národnostní třenice bránily založení brněnské univerzity až do vzniku Československa. Výbušnost této otázky se jasně prokázala i koncem roku 1905 při jednáních o takzvaném Moravském vyrovnání.

Tento obdivuhodný kompromis mezi českými a německými politiky vyřešil mnohé, ale ožehavou otázku brněnské univerzity raději ponechal stranou. Nakonec vznikla až zákonem z 28. ledna 1919 a dostala do vínku jméno Masarykova. Zanedlouho se také připojením českých předměstí zrodilo „Velké Brno“ a tradiční nadvláda německých obyvatel v moravské metropoli skončila.