Ženy to v kosmonautice nikdy neměly jednoduché a jejich cesta ke hvězdám byla dlouho plná překážek, zmařených nadějí i promarněných příležitostí. Přesto se navzdory předsudkům i politickým hrám postupně prosazovaly.  Jejich příběh naštěstí neskončil ani po neúspěšných pokusech v 60. letech minulého století.

Ženy na obzoru

V roce 1974 se vedení kosmického programu SSSR ujal Valentin Gluško, někdejší spolupracovník Sergeje Koroljova a současně jeho rival. Některé jeho myšlenky byly relativně progresivní, včetně žen v posádkách, dlouho je však nedokázal prosadit – až v roce 1978 dostal do ruky pádný argument: Ve Spojených státech se totiž právě odehrál nový nábor do oddílu astronautů a jeho členkami se nově staly i ženy.

Bylo jasné, že pokud chce Sovětský svaz držet krok, bude muset s ženami také počítat. Rozjelo se proto hledání vhodných kandidátek v řadách konstrukční kanceláře Energija, ale též v odděleních Akademie věd, ministerstva leteckého průmyslu a dalších.

V roce 1979 se odehrával výběr i medicínské prověrky kandidátek a v létě roku 1980 se pak do všeobecné přípravy zařadilo osm žen: Světlana Savická, Galina Amelkinová, Jelena Dobrokvašinová, Tamara Zacharovová, Larisa Požarská, Natalija Kulešovová, Irina Proninová a Irina Latyševová. 

Rozdělily se přitom do různých oddílů podle své kvalifikace. Tehdy již totiž neexistoval jednotný oddíl jako na počátku 60. let. Dílčí organizace, například právě Energija, měly své vlastní oddíly a jejich členové procházeli vše­obecnou přípravou společně s ostatními. Nicméně v mezidobí mezi touto přípravou a jmenováním do posádky se jejich výcvik odehrával v režii dané organizace.

Čistě ženská posádka?

O politické naléhavosti vyslání další ženy do vesmíru svědčila rychlost, s jakou byly novopečené kosmonautky čekatelky zařazovány do posádek. Už v prosinci 1981 se Savická a Proninová začlenily do hlavního, respektive záložního týmu druhé návštěvnické expedice na stanici Saljut 7 a 19. srpna následujícího roku pokořila Savická na palubě Sojuzu T-7 hranici atmosféry jako teprve druhá žena v historii.

Jenže na obzoru už se rýsovala další hrozba pro sovětskou prestiž. Vědělo se, že se schyluje k výstupu první Američanky do volného prostoru. A ani uvedené prvenství nehodlali funkcionáři svým rivalům přenechat.

V červenci 1984 proto na oběžnou dráhu opět zamířila Savická, aby provedla první ženskou EVA. Gluško však následně pojal myšlenku, že by nebylo od věci vyslat do vesmíru posádku tvořenou výlučně ženami. Nakonec se mu podařilo zajistit nutnou podporu vyšších míst a v prosinci 1984 začal výcvik Savické, Dobrokvašinové a Jekatěriny Ivanovové, jež do oddílu přišla o rok dřív v březnu. Předpokládalo se přitom, že v první polovině listopadu 1985 stráví zmíněná trojice dva týdny na Saljutu 7 v roli návštěvnické posádky EP-4-1.

Jedna smůla za druhou

Výcvik se nicméně neobešel bez zaškobrtnutí. Například zkouška urychleného opuštění návratové kabiny na hladině se rozhodně neodehrála podle předpokladů. Dle norem se měla posádka dostat ven do 42 sekund po otevření příklopu. Propočty garantovaly, že se kabina udrží na hladině právě po uvedenou dobu. Pro mužské týmy to neznamenalo problém, a dokonce ani smíšené skupiny neměly se splněním limitu závažnější potíže. Ale čistě ženské posádce se do něj nedařilo vejít – bylo to jednoduše nad jejich síly.

Alexej Leonov, zástupce velitele Střediska výcviku kosmonautů, poté napsal zdrcující resumé a vynesl v něm jednoznačný verdikt: Let čistě ženské posádky není z výše uvedených důvodů možný, v sestavě musí figurovat alespoň jeden muž. Savická a její kolegyně následně zareagovaly stížností samotnému Gluškovi, z jehož hlavy idea výhradně ženského týmu vzešla.

Generální konstruktér nelenil, přijel do střediska a za zavřenými dveřmi vedl velmi ostrý rozhovor s tamním velitelem generálem Georgijem Beregovým. Vyplynulo z něj, že má jeho instituce za úkol připravovat kosmonauty, nikoliv se vměšovat do otázek nominací k letům. Výcvik trojice žen tak pokračoval dál, jenže pak přišel 11. únor 1985.

Toho dne ztratilo řídící středisko v důsledku vážné technické závady spojení se Saljutem v bezpilotním režimu. Začalo tedy horečné hledání řešení, které se nakonec našlo v podobě riskantní mise dvou zkušených kosmonautů. Ti měli za úkol se s neovladatelnou stanicí spojit a „přivést ji k rozumu“ – což se sice podařilo, ale harmonogram letů se musel razantně změnit.

Posádka Savické tak měla startovat až v březnu 1986, aby mohla triumfálně oslavit MDŽ ve vesmíru. Jenže na palubě Saljutu nečekaně onemocněl Vladimir Vasjutin coby velitel dlouhodobé expedice EO-4-2 a po marných pokusech o jeho léčbu s vy­užitím zásoby palubních medikamentů padlo rozhodnutí o předčasném návratu na Zemi. Znamenalo to další převrácení harmonogramu vzhůru nohama a ženský let na Saljut 7 byl zrušen.

Svět na ně dál čeká

Ani tenkrát naděje nepohasla a Savická s Ivanovovou a Dobrokvašinovou pokračovaly ve výcviku pro let k nové stanici Mir. Opět však zaúřadoval osud: Savická na začátku roku 1986 otěhotněla a musela odejít na mateřskou dovolenou. Ivanovová se sice vlastní iniciativou dopracovala k certifikaci na pozici velitele Sojuzu řady TM, bylo ovšem jasné, že dvě ženy zcela bez zkušeností s kosmickým letem netvoří ideální volbu pro jakoukoliv misi. 

Gluškova autorita navíc v té době již klesala a priority vedení kosmického programu se pomalu stočily jinam. V květnu 1987 byl výcvik Ivanovové a Dobrokvašinové přerušen a šance na čistě ženskou misi se rozplynula. Obě dámy ještě nějakou dobu figurovaly v předběžných plánech coby členky smíšených posádek, ale skutečného letu se nikdy nedočkaly.

Jak vidno, cesta do vesmíru není pro ženy nijak jednoduchá a čistě ženskou posádku zatím stále vyhlížíme. Loni v dubnu sice odstartovala suborbitální mise NS-31 firmy Blue Origin, kdy se v kabině New Shepard podívalo těsně za hranici atmosféry výlučně dámské osazenstvo v čele s populární zpěvačkou Katy Perry. Jednalo se však o plně automatický let, do jehož průběhu neměly účastnice možnost zasahovat, a staly se tak pouhými turistkami. Na skutečně profesionální ženskou posádku si tudíž vesmír ještě nějakou dobu počká…

Hlavním lehkým kulometem ve službě Rudé armády během druhé světové války byl 7,62mm typ DP systému Vasilije A. Děgťareva z roku 1927, jednoduše DP-27. Měl zásobník na 47 nábojů puškové ráže a dvojnožku pro snadnou střelbu. Na jeho základě vznikly letecké a tankové varianty, které získaly pojmenování DA, respektive DT. Po válce však začala nová éra sovětských zbraní. 

Děgťarevův model fungoval na principu odběru prachových plynů z kanálku hlavně. Obecně se tento kulomet v bojových operacích většinou osvědčil, ale válka kladla nové požadavky a podmínky. Sovětští konstruktéři pracovali nejen na zdokonalení již používaných vzorů, ale také na vývoji nových. 

První zkušenosti

Již v roce 1942 se tak zrodila soutěž na vývoj nového ručního kulometu ráže 7,62 × 54 mm R. Požadavky na novou zbraň dosahovaly extrému. Musela být výkonná z hlediska palebné síly a zároveň lehká, pohodlná a dostatečně mobilní. Soutěže se zúčastnili slavní sovětští konstruktéři Vasilij Děgťarev a Sergej Simonov, poprvé však také Michail Kalašnikov. Systém, který vytvořil, nepracoval na tradičním principu odběru prachových plynů, přebíjel pomocí energie zpětného rázu hlavně s krátkým zdvihem, závěr byl uzamčen kyvnou pákou. 

Jeho zbraň mohla střílet pouze automaticky a se zásobováním zespodu sektorovým zásobníkem na 15 nábojů. Měla rukojeť pro přenášení a podle pravidel soutěže sklopnou pažbu. Celý systém vykazoval mnohem menší hmotnost než konkurenti, ovšem kvůli malé kapacitě zásobníku Kalašnikovova experimentální zbraň neprošla. Mladý konstruktér však v této soutěži získal zkušenosti, které se mu v budoucnu hodily. Podle výsledků testů nebyl žádný zkušební kus přijat do služby a zvláštní komise dospěla k závěru, že výkon dlouhého puškového náboje je pro ruční kulomet příliš velký.

Zkušenosti z války ukázaly, že největší hustota palby vzniká ve vzdálenosti do 300 metrů a výkon puškového náboje 7,62 × 54 mm R byl pro střelbu na takovou vzdálenost příliš velký. Ruční kulomet se měl nacházet v předních řadách pěších jednotek, kdykoli připraven podpořit své družstvo palbou, což znamenalo, že zbraň měla být lehká a kompaktní. Vyrobit takový model na dlouhý a výkonný puškový náboj však bylo téměř nemožné. Z tohoto důvodu po zkušenosti s německými karabinami vyvinuli sovětští puškaři B. Semin a N. Elizarov v roce 1943 speciální náboj 7,62 × 39 mm, jehož velikost a vlastnosti se nacházely mezi nábojem pistolovým a puškovým. 

V tandemu s AK-47

Nesporným úspěchem Michaila Kalašnikova bylo přijetí automatické pušky jeho systému – AK. Stalo se tak po válce, v roce 1949. Závěrečné boje prokázaly, že samopaly na pistolové střelivo kvůli účinnému dostřelu jen asi do 150 metrů neodpovídají zvýšeným požadavkům na osobní ruční zbraně a je třeba je nahradit.

Masovou zbraní vojáků na bojišti měly být nyní automatické pušky, určené pro lehké náboje středního balistického výkonu. Kromě útočných pušek však motorizovaná pěchota potřebovala podpůrnou zbraň, která by posílila palebnou sílu střeleckého družstva. Takovým se stal ruční kulomet. Zpočátku jím byl Děgťarev RPD, vyvinutý na konci války a přijatý do služby ve stejný čas jako AK. 

Bojové zkušenosti z lokálních válek a ozbrojených konfliktů, které se ve světě odehrály od konce druhé světové války, ale vedly vojenské specialisty k poznání, že jednotky na úrovni roty a praporu stále potřebují výkonnější palebnou podporu než lehký ruční kulomet. To si uvědomili i v Sovětském svazu, když do služby zavedli RP-46 a nadále provozovali i válečný nástupce maximu SG-43. Funkčnost a bojové úkoly obou typů byly v zásadě podobné, armáda však považovala za nehospodárné a nesprávné mít ve službě dva různé systémy, které plnily stejné úkoly. Vznikla tak myšlenka nahradit oba vzory jediným typem.

PK na scéně

V roce 1955 přijalo Hlavní dělostřelecké ředitelství Sovětského svazu (GRAU) požadavky na specifikaci nového kulometu ráže 7,62 mm pro roty a prapory všeobecného určení, který měl být komorován pro puškový náboj. Při polních zkouškách v roce 1958 úspěšně prošel prototyp Nikitin-Sokolov PN1, vyvinutý G. Nikitinem a Jurijem Sokolovem. Na základě výsledků zkoušek bylo v roce 1960 rozhodnuto vyrobit sérii automatů Nikitin-Sokolov pro služební zkoušky. Zbraň však měla některé nedostatky, přičemž jako hlavní se ukázalo špatné odolávání vodě a sněhu.

Aby armáda donutila Nikitina intenzivně pracovat na odstranění tohoto problému, rozhodlo se Hlavní ředitelství dělostřelectva a raket v roce 1958 obnovit soutěž. Za tímto účelem se do testování zapojil tým konstruktérů Iževského mechanického závodu, který vedl Kalašnikov.

Prototypy Kalašnikov a Nikitin-Sokolov prošly koncem roku 1960 testováním ve Středoasijském, Oděském a Baltickém vojenském okruhu a Ministerstvo obranného průmyslu dávalo přednost Kalašnikovově konstrukci. Kulomet PK dokázal dokonale odolávat vodě, ale byl také mnohem jednodušší na údržbu a výrobu, protože opět používal stejné nábojové pásy jako maxim a SG-43. V roce 1961 tak armáda přijala univerzální kulomet Kalašnikov pro munici 7,62 × 54 mm R, Nikitinova a Sokolovova konstrukce později posloužila pro vývoj těžkého NSV ráže 12,7 mm.

Staronová konstrukce

Nový PK využíval standardní náboj 7,62 × 54 mm R, který produkuje výrazně větší energii ve srovnání se středními náboji 7,62 × 39 mm a 5,45 × 39 mm, používanými ve východním bloku. Konstrukce závěru a nosiče je podobná AK-47 a dalším modernizovaným zbraním vzoru Kalašnikov, stejně jako rozborka. Závěr a nosič závorníku jsou však ve srovnání s AKM orientovány obráceně, přičemž píst a plynový systém se nacházejí pod hlavní.

Na rozdíl od AKM a RPK (lehký kulomet odvozený od AKM prodloužením hlavně a přidáním dvojnožky, vylepšené pažby a zásobníku na 40 nebo 75 ran) má automat řady PK otevřenou konstrukci závěru, která ve srovnání s uzavřenou zlepšuje odvod tepla při automatické střelbě a pomáhá předcházet nebezpečnému jevu, při němž se komora zahřeje natolik, že zbraň samočinně střílí až do vyčerpání nábojů. Konstrukce s otevřeným závěrem navíc mají lepší chlazení než s uzavřeným díky proudění vzduchu do komory a závěru, což je činí vhodnějšími pro plně automatické zbraně. Typ PK se dodává s několika výměnnými hlavněmi.

Podávací mechanismus se zásadně liší od ústrojí obdobných západních protějšků pro munici 7,62 × 51 mm NATO. Zbraň střílí ze zadní pozice, závěr se uzamyká a plynový píst je kloubově spojen s nosičem závěru. Jeho svislý chod usnadňuje montáž a demontáž při údržbě. Vyčnívající zadní část sestavy nosiče závorníku má spirálovité výřezy, které zajišťují otáčení závěru. Hlavní pružina se nachází v kluzném kanálu nosiče závorníku. V zadní části je namontován vytahovač nábojnic se západkou. Páka závěru, umístěná vpravo, není integrální součástí nosiče závěru a při výstřelu se nevrací. Systém má regulátor plynu se třemi pevnými polohami. Regulátor plynu otevírá příslušné otvory a mění tak množství expandujících hnacích plynů vypouštěných z plynového válce, čímž se mění množství energie přenášené na píst s dlouhým zdvihem.

Spolehlivý souputník

Sovětští vojáci přijali PK s nadšením, zbraň se snadno ovládala, byla spolehlivá a bezproblémová. Automatický systém pracoval na principu odběru prachových plynů. Plynová komora se nacházela pod hlavní a kulomet se nabíjel pásem. Hlaveň se dala rychle vyměnit, což zvyšovalo rychlost palby v boji. Závěr se uzamyká otáčením závěru pomocí dvou uzamykacích ok. Z kulometu lze střílet z dvojnožky a k dispozici byla i lafeta.

V roce 1969 proběhla modernizace a nový typ dostal označení PKM. Od svého předchůdce se lišil absencí hlavňových žeber, upraveným tlumičem plamene a mírně odlišnou konstrukcí pažby. Schránka s pásem na 100 nábojů se nacházela zavěšená pod kulometem. Krabice s 200 kusy munice se montovala vedle zbraně.

Modely PK a PKM prošly se ctí všemi válkami a ozbrojenými konflikty 20. století a všude se osvědčily jako spolehlivé, výkonné a účinné zbraně. Rozšířila se také varianta PKT (Tankový kulomet Kalašnikov), určená pro použití v obrněných jednotkách. Typ se používal také jako koaxiální, umístěný vedle tankového kanonu. Kromě tanků se objevil i na bojových vozidlech pěchoty, průzkumných obrněncích řady BRDM, kolových tranportérech a na další technice.

Tanková verze kulometu Kalašnikov se vyznačuje zvětšenou délkou hlavně, upraveným regulátorem plynu a elektrickou spouští. Poměrně často (například v České republice) se PKT používaly jako palubní zbraně ve vrtulnících řady Mi-8/17. Typy PKM se dál používají v různých variantách pro podporu pěšího družstva, stacionární těžké či protiletadlové kulomety i jako tankové, spřažené s kanonem. 

Síla tohoto příběhu přetrvala staletí a Thórovo kladivo je dodnes proslaveným symbolem výjimečně schopných válečníků, přestože má kratší rukojeť, než by mělo mít. To souvisí s mimořádně zajímavým procesem jeho stvoření, který známe stejně jako ostatní příběhy severské mytologie ze dvou sbírek zvaných Edda (jedna poetická, druhá prozaic­ká). Na rozdíl od slovanské mytologie mají proto germánští bohové štěstí, že si jejich příběhy můžeme dodnes vyprávět.

Pramen božských vlasů

Už k samotnému zrodu kladiva Mjölnir se váže pozoruhodný příběh. Kupodivu souvisí více s potměšilým bohem ohně, lsti a různých vylomenin Lokim než se samotným Thórem. Loki měl totiž rád drsné žertíky, a tak jedné noci, kdy věděl, že Thór je zrovna pryč z domu, ostříhal ve spánku vlasy jeho ženě Sif. Jelikož se jednalo o nádherné blonďaté lokny, jimiž se bohyně patřičně pyšnila, byla to pro ni krutá rána a za svou pohanu se mimořádně styděla. Dokonce se vyhýbala pohledu svého božského muže, když se vrátil domů, a i ten byl patřičně zděšen při pohledu na ohavný zločin, který na jeho ženě někdo spáchal. Thór sice nebyl velký myslitel, ale nebylo těžké si domyslet, kdo jediný v celém Ásgardu (světě severských bohů Ásů) mohl něco takového udělat.

Proto okamžitě udeřil na Lokiho, který se po krátkém vykrucování rychle přiznal, ale prosil Thóra za odpuštění. Prý svůj čin napraví tím, že Sif přinese dar, díky němuž bude krásnější než kdy dříve. Jen na to potřebuje pár dní.

Okamžitě vyrazil do Svartalfheimu, což byl svět podzemních trpaslíků, nejzručnějších kovářů všech světů mytického stromu Yggdrasilu. Tam prosil ty nejznámější a údajně nejlepší řemeslníky, syny Ivaldiho, aby mu vyrobili nejen zlaté vlasy pro Sif, ale také dary pro Ódina, boha moudrosti, a Freye, boha plodnosti a prosperity, aby si je naklonil, kdyby mu náhodou chtěl Thór pořád ještě spílat. Tak vzniklo slavné kopí Gungnir pro Ódina a loď Skidbladnir pro Freye.

Nejlepší z nejlepších

Jenže to celé pozoroval jiný trpaslík Brokk, který prohlásil, že se svým bratrem Sindrim umí stvořit ještě skvělejší předměty. Loki se mu vysmál a vsadil se s ním o hlavu, že to nezvládnou. Brokk se Sindrim se pustili do práce a vytvořili pro Freye zlatého kance Gullinburstiho a pro Ódina zlatý prsten Draupnir, z něhož každý týden skanulo osm dalších prstenů. 

Loki už tušil, že by mohl prohrát, a tak je celou dobu obtěžoval v podobě mouchy, aby jim práci překazil. A nejvíc se snažil třetí noc, kdy kovali právě pro Thóra kladivo Mjölnir. Tehdy kousl Loki-moucha Brokka tak silně do čela, až se mu vyřinula krev, takže na chvíli oslepl a musel zastavit práci. Proto vyrobil kladivo nechtěně s kratší rukojetí.

Přesto se oběma bratrům podařilo práci dokončit a předvést své zázračné předměty vedle těch předchozích tří jakési posuzovací „komisi“ složené z většiny Ásů (tedy bohů). Ti jednoznačně uznali všech šest artefaktů za skvělá a úžasná díla, ale nakonec se shodli na tom, že Mjölnir je díky své síle a údernosti nejen nejpozoruhodnější, ale hlavně nejužitečnější, protože v Thórových rukou jim zaručí bezpečí proti jakémukoliv útoku zvenčí. Nicméně i silák Thór si musel nasadit kouzelné rukavice a opasek síly, aby kladivo vůbec uzvedl a dokázal s ním bojovat.

Hrozba nepřátelům

Kladivo Mjölnir se od těch dob stalo zárukou bezpečí Ásgardu a každý případný útočník s tím musel počítat. Nejvíc se to projevilo v okamžiku, kdy byl Thór někde venku na cestách a kladivo s ním, takže Ásgard zůstal nebráněn. Jednou se stalo Ódinovi, že závodil s obrem Hrungnirem, protože mu chtěl dokázat, že jeho osminohý kůň Sleipnir je lepší než obrův Gullfaxi. 

Ódin sice závod vyhrál, ale Hrungnir vjel do bran Ásgardu těsně za ním, takže se poněkud nečekaně stal hostem Ásů. Ti ctili zákony pohostinství, proto mu nabídli jídlo i medovinu, ale obr se brzy strašně opil a začal šíleně běsnit. Všichni se děsili, že jim obr jejich Ásgard poničí, a tak strážce Heimdall přivolal Thóra mocným zatroubením do svého rohu.

Bůh se zakrátko vrátil a strašně se rozlítil, když uviděl hodujícího a řádícího Hrungnira. Okamžitě ho vyzval na souboj, ale obr se bránil: „Jsem Ódinův host a jsem beze zbraní. Zle bys poškodil svou pověst, kdyby ses takto do mě pustil. Doma mám svou palici a štít. Až si je vezmu, vyzývám tě na souboj.“ Na to mu Thór řekl: „Ještě nikdo nebyl tak hloupý, aby mě vyzval. Ale já se s tebou utkám, Hrungnire, na Utgardu, uprostřed mezi nebem a zemí.“

Při souboji pak hodně po­mohl Thórovi jeho oblíbený služebník či následovník (tehdy ještě nebyli panoši), mladík jménem Thialfe. Ten přiběhl k Hrungnirovi a posmíval se mu: „Jsi neopatrný, obře. Nevíš, jak mocný nepřítel se s tebou přišel utkat. Držíš před sebou štít, ale ten ti k ničemu nebude. Thór to ví. Stačí, aby se skrčil k zemi, a může na tebe pohodlně zaútočit přímo zpod tvých nohou.“ Hrungnir se vyděsil a hodil štít na zem, aby ho chránil zespodu. Pak uchopil obouručně svůj kamenný kyj a čekal. 

Vzápětí se objevil oslepující blesk a zaburácel hrom. Thór hodil své kladivo do nebe, Hrungnir zvedl kyj oběma rukama a mrštil jím proti kladivu, které se na něj z výšky řítilo. Kamenná palice se síle Mjölniru nemohla rovnat. Roztříštila se na kusy, jako by byla ze skla. Jeden kousek zasáhl Thóra do čela a ten se skácel, takže vypadal jako mrtvý. Mjölnir však pokračoval ve svém letu a rozdrtil obrovi jeho kamennou lebku. Hrungnir padl přes ležícího Thóra a jeho noha zůstala na Ásově krku. Nikdo z bohů nedokázal nohu odstranit, až Thóra osvobodil jeho syn Magni, který se narodil před pouhými 3 dny, ale už měl takovou sílu, že prostě popadl Hrungnirovo chodidlo a odhodil ho stranou.

Thór měl ze synka velkou radost a daroval mu nejen obrova skvělého koně Gullfaxiho, ale také jako jediný vedle Thóra mohl nosit Mjölnir, protože ho též uzvedl.

Ukradený artefakt

Jednoho rána se Thór probudil a zjistil, že mu jeho oblíbené kladivo někdo ukradl. Samozřejmě se patřičně rozzlobil a okamžitě udeřil na obvyklého podezřelého Lokiho, aby se přiznal. Jenže ten v tom byl tentokrát výjimečně nevinně, a tak se oba vydali za sličnou bohyní Freyou, aby jim půjčila svůj sokolí plášť, který jim pomůže ukradený Mjölnir vypátrat.

Ta si uvědomila nebezpečí, jaké Ásgardu bez kladiva hrozí, a okamžitě souhlasila. Plášť si oblékl lehčí a hbitější Loki, proměnil se v sokola a díky skvělému dravčímu zraku našel krále obrů Thryma, který kladivo ukradl a ukryl hluboko pod zem. Prohlásil, že ho vrátí jen tehdy, když dostane bohyni Freyu za manželku.

S tím se vrátil Loki do Ásgardu, ale Freya pochopitelně odkázala Thóra do patřičných míst: „Neměl jsi být tak neopatrný a přijít o své kladivo. Je to jen tvoje vina, že je pryč. Já si nikdy nevezmu obra, ani kdyby ti to pomohlo získat Mjölnir zpět.“

Bůh hromu v ženských šatech

A tak nakonec strážce Heimdall vymyslel lest, spočívající v tom, že se Thór přestrojí do Freyina roucha, zakryje si tvář a bude se vydávat za sličnou nevěstu. Tím by z obra vymámil kladivo a pak ho mohl za trest zabít. Co by se na tom mohlo nepodařit? Thór zprvu odmítl, protože měl strach, že se mu budou smát, ale nakonec mu nic jiného nezbylo.

Při svatební hostině se pak král obrů Thrym divil, proč má jeho nevěsta takový apetit a tolik toho sní. Na to mu Loki řekl: „Osm nocí se Freya postila a odmítala jíst, tak moc toužila stát se tvou nevěstou!“ To Thryma potěšilo a hned chtěl nevěstu políbit. Jenže jak nadzvedl závoj, sežehl ho Thór svým bleskovým pohledem, až král ztuhl a znovu se divil, proč má Freya tak bodavý pohled.

Opět přispěchal hbitý Loki a prohlásil: „Už osm nocí krásná Freya nespala, tak moc se těšila!“ Thryma to tak rozněžnilo, že přikázal okamžitě přinést kladivo a položit ho před nevěstu, aby splnil svůj slib. To už Thór samozřejmě nevydržel, odhodil závoj a popadl kladivo.

Jednou se rozmáchl kladivem a v jediném okamžiku prorazil Thrymovi lebku a povalil tucet jeho hostů. Znovu se rozpřáhl a v sále nezůstal stát žádný obr. Potřetí udeřil a tentokrát se střecha a stěny paláce zřítily, popadaly na všechny strany a mezi troskami zůstali naživu jen Thór a Loki.

„Haha!“ zasmál se Loki, „to se ti povedlo, krásná Freyo.“ Thór se na něj výhružně otočil a nařídil mu, ať je zticha a už o té pohaně nikdy nemluví! Bůh hromu v ságách pochopitelně kladivo užíval často a pravidelně při mnoha dalších příležitostech. Bude ho mít také bezpochyby v ruce, až přijde konec světa zvaný Ragnarök a on bude muset bojovat proti obrům a nestvůrám, které vylezou z jiných světů. 

Země se neustále otáčí – a většina z nás bere jako samozřejmost, že jeden den trvá přesně 24 hodin. Ve skutečnosti ale délka dne kolísá. Ovlivňuje ji gravitace Měsíce, procesy uvnitř planety, pohyby oceánů i atmosféry. Nový výzkum však ukazuje, že do této rovnice stále výrazněji vstupuje i klimatická změna – a její vliv je překvapivě silný.

Podle vědců se rotace Země zpomaluje tempem, jaké nemá obdoby minimálně za posledních 3,6 milionu let. Dny se tak postupně prodlužují, a to přibližně o 1,33 milisekundy (0,00133 sekundy) za století. Na první pohled zanedbatelná změna může mít v dlouhodobém horizontu i praktické důsledky, například pro přesnou navigaci ve vesmíru, která závisí na extrémně přesném měření času.

Oceánská brzda

Hlavním „viníkem“ tohoto zpomalování je zvyšování hladiny oceánů. Jak se vlivem globálních změn klimatu oteplování rozpouštějí ledovce a polární ledovce, voda se přesouvá z pólů směrem k rovníku. Tím se mění rozložení hmoty na planetě. Vědci tento jev přirovnávají ke krasobruslaři: když má ruce u těla, otáčí se rychleji, ale jakmile je roztáhne, jeho rotace se zpomalí. Podobně i Země zpomaluje, protože její „hmota“ se rozprostírá dál od rotační osy.

Zajímavé přitom je, že do konce tohoto století by mohl mít vliv klimatické změny na délku dne větší význam než gravitační působení Měsíce, které bylo dosud hlavním faktorem.

Pohled do hluboké minulosti

Aby vědci pochopili, jak se délka dne měnila v minulosti, analyzovali chemické složení fosilií. Z nich dokázali odvodit historické změny hladiny oceánů za posledních 3,6 milionu let. Následně tyto údaje propojili s modely rotace Země. Pomocí pokročilých metod, včetně pravděpodobnostních modelů a umělé inteligence, zjistili, že změny hladiny moří a délky dne spolu dlouhodobě úzce souvisejí. Jak se led na Zemi tvořil a tál, rotace planety se tomu přizpůsobovala.

Současnost se však z tohoto dlouhodobého trendu výrazně vymyká. Tempo prodlužování dne je dnes vyšší než kdykoli za miliony let. Pouze jednou v historii – zhruba před 2 miliony let – se změny přiblížily dnešní dynamice, ale ani tehdy nebyly tak rychlé. Nejnovější data ukazují, že zejména období mezi lety 2000 a 2020 představuje zcela mimořádnou fázi, kdy se hladina moří zvyšuje a rotace Země zpomaluje rychleji než kdykoli dříve.

Milisekundy, které mají význam

Ačkoli se může zdát, že milisekundy nemají žádný praktický dopad, opak je pravdou. Moderní technologie – od satelitní navigace po kosmické mise – vyžadují extrémně přesné časové údaje. I nepatrné změny v rotaci Země tak mohou komplikovat výpočty a vyžadovat neustálé zpřesňování modelů.

Zpomalení rotace planety je tak dalším méně viditelným, ale o to zajímavějším důsledkem klimatické změny. Ukazuje, že lidská činnost neovlivňuje jen počasí nebo ekosystémy, ale zasahuje i do základních fyzikálních vlastností celé planety.

Znáte ten nepříjemný pocit, když vycítíte, že vás někdo sleduje? Nový vědecký výzkum naznačuje, že podobnou schopnost mohou mít i ryby. Studie biologa Shuna Satoha z Kjótské univerzity ukazuje, že některé druhy ryb dokážou rozpoznat, kam je upřena pozornost jiného tvora – a že jim rozhodně není příjemné, když se někdo dívá přímo na ně nebo na jejich potomky.

Výsledky přinášejí neobvyklý pohled do rybí „mysli“ a naznačují, že jejich vnímání okolního světa může být mnohem komplexnější, než jsme si dosud mysleli.

Vnímám, tedy jsem

Vědci tuto schopnost označují jako schopnost rozpoznat, čemu druhý věnuje pozornost (attention attribution). Jde o dovednost rozpoznat nejen to, kdo je přítomen, ale i to, na co se daný jedinec soustředí. Dosud byla tato schopnost prokázána hlavně u primátů, některých domácích zvířat a ptáků.

Nový výzkum se proto zaměřil na otázku, zda něco podobného zvládají i ryby – skupina živočichů, u níž se složitější kognitivní schopnosti dlouho podceňovaly.

Experiment v africkém jezeře

Vědci provedli experiment v jezeře Tanganika ve východní Africe. Zaměřili se na druh zvaný tlamovec šupinkatý (Boulengerochromis microlepis), který je vůči lidem relativně klidný – není ani přehnaně plachý, ani agresivní.

Pomocí podvodních kamer badatelé sledovali chování dospělých jedinců, kteří hlídali svá vajíčka nebo čerstvě vylíhnutý potěr. Potápěč během experimentu měnil směr pohledu: někdy se díval přímo na rodiče, jindy na jejich potomky, nebo naopak úplně jinam. V některých případech se od hnízda dokonce zcela otočil zády.

Někdo se dívá

Analýza záznamů ukázala jasný vzorec: rodiče reagovali mnohem agresivněji, když potápěč upíral pohled na ně nebo na jejich potomstvo. Naopak pokud se díval jinam nebo byl otočen zády, jejich reakce byla výrazně mírnější. To naznačuje, že ryby nereagují jen na samotnou přítomnost člověka, ale dokážou vyhodnotit i směr jeho pozornosti. Jinými slovy – záleží jim na tom, kam se díváte.

Výsledky studie sice zatím nejsou definitivní, ale představují důležitý krok k pochopení kognitivních schopností ryb. Podle odborníků by podobná schopnost mohla být rozšířená i u dalších druhů. Zároveň však zůstává otevřená otázka, zda ryby skutečně „sledují pohled“ jako takový, nebo reagují na jiné vizuální podněty, například orientaci těla či pohyb očí.

Zkoumání toho, jak zvířata vnímají svět a co se odehrává v jejich mysli, patří mezi největší výzvy moderní biologie. Podobné experimenty ale pomáhají tyto záhady postupně odhalovat. Studie podle etoložky Gabrielle Davidsonové z Východoanglické univerzity v Norwichi naznačuje, že ryby nejsou jednoduché organismy reagující na podněty, ale že mohou mít překvapivě vyvinuté schopnosti vnímání a sociálního chování. Myslete na to, až půjdete kolem svého akvária.

Temná nebo také neaktivní kometa představuje kometární těleso, jež se na první pohled chová jako planetka – nevykazuje tedy aktivitu v podobě ohonu či komy – ale pochází z kometární populace a za určitých podmínek se může znovu aktivovat.

Nejčastěji jde o vlasatici, která vyčerpala nebo ztratila povrchové těkavé látky. Obvykle k tomu dochází při opakovaných blízkých průletech kolem Slunce, kdy se může na povrchu tělesa utvořit jakási izolační vrstva prachu a bránit dalšímu odpařování vodního ledu.

V některých případech může mít daná vrstva zřejmě charakter až několikametrové povrchové krusty, a kometární jádro tak připomíná velmi tmavou planetku. Její dráha však odpovídá spíš kometám, a bývá tedy velmi výstředná, což značí původ na periferiích Sluneční soustavy. Některé trajektorie pak odpovídají kometám z Jupiterovy rodiny.

Jiná tělesa, obíhající mezi dráhami Jupitera a Neptunu, mají vlastnosti temných komet a zdají se být hybridy na pomezí vlasatic a planetek. Označujeme je jako kentaury, přičemž nejznámější z nich – planetka 2060 Chiron – vykazuje v přísluní známky kometární aktivity. Mezi vyhaslé komety zřejmě patří planetka 3552 Don Quijote či těleso 107P Wilson–Harrington. A neaktivní kometární jádro nejspíš tvoří také planetka 3200 Phaeton neboli zdroj meteorického roje Geminid.

„Kdyby neexistovala zima, jaro by nebylo tak atraktivní,“ napsala básnířka Anne Bradstreetová a pozastavila se nad tím, že lidé sice oceňují první sluneční paprsky, ale na druhou stranu jsou také unavenější, malátnější a bez energie. „Květiny kvetou, venkovní teplota stoupá, lidé se zdají být šťastnější, ale také kupodivu unavenější než v zimě,“ dodala. Kromě umělců se jarní únavou samozřejmě zabývají také vědci a pokoušejí se přijít na kloub příčině tohoto běžného fenoménu. A v posledních letech zaznamenávají ve svých pozorováních průlom.

Alergie prohlubují deprese

Existují studie, které potvrzují, že pylová alergie (běžně nastupující v jarním období), kvůli které kýcháme, slzíme a smrkáme, souvisí se zhoršením nálady, nevrlostí a v krajním případě i depresí. Některé vědecké týmy dokonce našly souvislost mezi pylovým obdobím a prudkým nárůstem sebevražd v jarním období. Studie vedená odborníkem na psychiku a změny nálad Partamem Manalaiem z Marylandské univerzity v Baltimoru a zveřejněná v roce 2013 v časopise Bipolar Disorders potvrdila, že u lidí s bipolární poruchou a aktivní pylovou alergií se deprese výrazně zhoršují během vrcholného pylového období.

„Nepříjemnosti, které sezónní alergici zažívají – kýchání, rýma, ucpaný nos, svědění a slzení očí, bolest v krku – jsou samy o sobě dostatečným důvodem pro zhoršení deprese,“ vysvětlil Manalai. Neobjasnil však, jestli pro zhoršení příznaků deprese stačí „pouze“ vystavení se pylu a prohloubení závažnosti příznaků alergie, nebo zda za jarní únavou stojí ještě něco jiného. Do hlubšího vysvětlování se pustila seberozvojová a mindset koučka Linda Wasmerová Andrewsová.

„Do kolotoče nepříjemností, s nimiž se alergici musejí na jaře vypořádat, musíme přidat nárůst síly cytokinů, chemických poslů imunitního systému,“ říká Andrewsová. „Alergické záchvaty spouští uvolňování cytokinů podporujících zánět. Jak u lidí, tak u zvířat jsou vysoké hladiny cytokinů podporujících zánět spojené s něčím, co v koučinku nazýváme ‚nemocnost‘. Tu charakterizuje zvýšená potřeba spánku, snížená chuť k jídlu, pokles sexuální touhy, mizerná nálada a vyhledávání samoty.“ Zkrátka to, co popisujeme coby jarní únavu… nebo zhoršení příznaků deprese.

Aby byl začarovaný kruh kompletní, zuřící alergie v neposlední řadě také bortí zdravý spánkový cyklus. A nedostatek nebo nízká kvalita spánku jarní únavu ještě prohlubují.

Sezónní afektivní porucha

Déšť a plískanice většina populace popisuje jako „depresivní“. Studie z roku 2011 vedená univerzitním psychologem Theem A. Klimstrou a jeho týmem z Utrechtské univerzity v Belgii sledovala změny nálad studentů v reakci na měnící se povětrnostní podmínky. Členové skupiny přezdívané Summer Haters měli mnohem horší náladu, jakmile se venku oteplilo a vysvitlo slunce. Belgičtí vědci na základě tohoto pozorování dospěli k závěru, že by Summer Haters mohli být ohroženi stavem označovaným jako „reverzní sezónní afektivní porucha“ (rSAD).

„SAD je forma opakující se deprese, u níž příznaky začínají a končí každý rok přibližně ve stejnou dobu,“ vysvětluje Klimstra. „Obvykle začíná na podzim nebo v zimě a ustupuje na jaře. Ale asi u jednoho z deseti pacientů je tento vzorec obrácený a deprese se pravidelně objevuje na jaře nebo v létě.“ 

Mezi běžné příznaky reverzní SAD patří nespavost, podrážděnost, neklid, snížená chuť k jídlu a ztráta hmotnosti. Výzkumníci předpokládají, že tato forma deprese vzniká v reakci na venkovní vyšší teploty a vlhkost, protože přesunutí do chladnějších míst (místností, ale někdy třeba i zemí) přináší trpícím úlevu.

Nedostatek paprsků

Lidé trpící sezónní afektivní poruchou popisují, že se jim příznaky deprese znovu objevují během jara, eskalují v létě, zatímco v zimě se cítí daleko lépe a jsou šťastnější. Mezi typické symptomy tohoto fenoménu, který je mezi laiky často zaměňován s jarní únavou, patří přetrvávající špatná nálada, ztráta radosti ze života nebo zájmu o každodenní činnosti, podrážděnost, pocity zoufalství, viny a bezcennosti, ospalost během dne, chuť na sladké (organismus vyžaduje stálý přísun sacharidů, aby mohl vyrábět energii), přibírání na váze, potíže se soustředěním a ztráta chuti na sex.

Příčina sezónní afektivní poruchy není dodnes objasněna, vědci ale pracují s teorií, podle které za to všechno může nedostatek slunečního záření během zkrácených podzimních a zimních dnů. Odborníci z britského National Health Service vysvětlují, že hlavní hypotéza, se kterou v praxi pracují, říká: Nedostatek slunečních paprsků negativně ovlivňuje činnost hypotalamu, což má vliv na produkci melatoninu (u lidí se SAD se tvoří ve vyšších než normálních hladinách), produkci serotoninu (nedostatek slunečního záření snižuje hladiny serotoninu, což zhoršuje deprese) a cirkadiánní rytmy (probudíte–li se ráno do tmy, naruší to vaše biologické hodiny a zhorší to příznaky SAD).

„Jarní horečka“?

Zahraniční články popisují ještě jeden, trochu odlišný typ jarní únavy – tzv. jarní horečku. Vzletně ji nazývají „horečkou zamilovaných“, protože mají pocit, že souvisí s „kvetením a bujením jarních lásek“, jak to ostatně popisují básníci ve svých sbírkách po staletí. „Mezi příznaky jarní horečky, té nádherně amorfní nemoci všech zamilovaných, patří zarudlý obličej, zrychlený srdeční tep, ztráta chuti k jídlu, neklid, únava a tendence propadat nekonečnému snění,“ píše se tak trochu humorně v úvodech některých lifestylových článků.

Seriózní vědecká pojednání se proti tomuto popisu vymezují. „Nic takového jako jarní horečku v diagnostických kategoriích nenajdete,“ říká Michael Terman, ředitel Centra pro biologické rytmy a léčbu světlem na Kolumbijské univerzitě. „Je to jen matoucí název pro sezónní pokles nálady a energie vyvolaný právě skončenými zimními měsíci, kdy člověk nemohl čerpat energii ze slunečních paprsků,“ dodává.

Do zkoumání, jak sezónní změny ovlivňují naši náladu a chování, se pustili další vědci. Matthew Keller, postdoktorand z Virginia Institute for Psychiatric and Behavioral Genetics v Richmondu, sledoval skupinu pěti set Američanů a Kanaďanů a zjistil, že čím více času trávili venku za prosluněného jarního dne, tím lepší měli náladu. U několika subjektů se dobrá nálada postupem ročního období (nejvýrazněji v létě) a s rostoucí venkovní teplotou snižovala, v tomto případě ale šlo zřejmě o ony sporadické případy lidí trpících SAD, přičemž Keller potvrdil, že tyto subjekty měly nejlepší náladu „při dvaasedmdesáti stupních Fahrenheita, což je běžná pokojová teplota“.

Jak vyzrát na únavu?

Mgr. Markéta Obrovská z Institutu klinické a experimentální medicíny Ústavní lékárny v Praze napsala v roce 2015 pojednání „Jarní únava a detoxikace organismu“, v němž mimo jiné uvedla, že „každoročně v zimních měsících dochází ke zvýšenému výskytu infekčních onemocnění (především virového původu). Nedoléčené nemoci spolu s nedostatkem vitamínů, minerálů a stopových prvků vedou k pocitu celkové únavy organismu“. Podle jejího názoru za jarní únavu mohou právě „přechozené virózy“ a nedostatečná suplementace v zimním období. „Základem boje s jarní únavou je doplnění chybějících vitamínů a minerálů, posílení imunitního systému a adekvátní odpočinek,“ dodává.

Obrovská doporučuje jaro zahájit doplněním vitamínu C (nepostradatelný v posílení imunitního systému), vitamínu D (snižuje riziko vzniku virových a bakteriálních infekcí), bakteriálních lyzátů (podporují produkci specifických i nespecifických protilátek), betaglukanů (posilují antiinfekční imunitu), probiotik (produkují různé látky s antibakteriálními účinky) a extraktu z třapatky (imunitu podporuje prostřednictvím zvýšení počtu cirkulujících leukocytů). 

Podle odborníků z Brain Market nelze jarní únavu překonat „pouze“ suplementací vitamíny, minerály a stopovými prvky – důležité je pojmout to komplexně a vytvořit si plán zlepšení zdraví, energetické hladiny a emocionální pohody.

Světlo, voda, vzduch

Pravidlo č. 1 proti jarní únavě zní: Čerstvý vzduch po ránu zahání smutek. Kyslík zažene letargii a ranní sluneční paprsky dodávají dobrou náladu. „Jasné sluneční záření zpomaluje produkci ‚hormonu tmy‘ melatoninu a zvyšuje produkci ‚hormonu štěstí‘ serotoninu,“ radí odborníci na cirkadiánní cykly. Dalším živlem zahánějícím jarní únavu je voda. Střídání horké a studené sprchy je ideální pro ranní rozproudění krevního oběhu. Změna teploty příznivě působí na flexibilitu cév, imunitní systém, metabolismus, krevní oběh, srdce, regulaci tepla a také náladu.

Výživové poradkyně poukazují na to, že existuje důvod, proč se snídani říká nejdůležitější jídlo dne. „Ráno byste si na snídani měli vyčlenit dostatek času – bez ohledu na roční období. Vynecháváte–li snídani, neděláte tím svému tělu dobrou službu; metabolismus se nenastartuje a mozek, svaly a orgány postrádají energii na efektivní práci. Měli byste sníst alespoň kousek jídla nejpozději do dvou až tří hodin po probuzení.“ 

Základem vyvážené snídaně jsou sacharidy. Ráno je vhodné jíst například ovoce a celozrnné nebo vícezrnné pečivo. Potřebujete–li zůstat sytí až do oběda, měla by vaše snídaně obsahovat také bílkoviny, jejichž ideálním zdrojem jsou vejce, ořechy, tvaroh nebo semínka.

V neposlední řadě dodržujte pitný režim a hlídejte si dostatečnou hydrataci. „Dostatek tekutin je základ, protože voda zajišťuje fungování metabolických procesů, které dodají vašemu tělu energii, podpoří koncentraci a zabrání bolestem hlavy,“ radí nutriční terapeuti z Clevelandské kliniky. Příjemným bonusem pití čisté vody je, že „hlad je převlečená žízeň“, takže nedostanete hlad po snídani tak rychle.

Pobyt na světle dodá potřebný vitamín D, který posiluje imunitní systém. Dobrou zprávou je, že kvůli doplnění „déčka“ nemusíte na slunci trávit hodiny, stačí krátká procházka, v krajním případě dokonce i pobyt u otevřeného okna, kam dopadá světlo. Procházka po venku ale samozřejmě zlepšuje psychický stav – čas strávený v přírodě pomáhá vyčistit hlavu. 

Severní Amerika v období křídy byla zcela jiným světem než dnes. Místo pevniny se její velkou částí rozlévalo mělké vnitrozemské moře, které překypovalo životem. Obří ryby a mohutní mořští plazi zde soupeřili o postavení na vrcholu potravního řetězce. Nový fosilní nález nyní nabízí mimořádně vzácný důkaz přímého střetu těchto dávných predátorů.

Náhodný objev v muzejní zásuvce

Příběh začal nenápadně – v depozitáři chicagského Fieldova přírodovědného muzea. Paleontolog Christopher Brochu si při letmém prohlížení sbírek všiml fosilie čtyřmetrového plesiosaura rodu Polycotylus z alabamského souvrství Mooreville Chalk. Jeden z krčních obratlů skrýval překvapení: hluboko v kosti byl zaklíněný velký zub.

Na první pohled bylo jasné, že jde o stopu násilného útoku. Zub byl částečně rozdrcený a poškozený na špičce i u kořene – důsledek brutálního kousnutí i milionů let fosilizace.

Aby vědci zjistili, kdo za útokem stojí, využili počítačovou tomografii (CT). Ta umožnila nahlédnout dovnitř fosilie bez jejího poškození. Na základě detailního 3D modelu zubu se jim podařilo identifikovat pravděpodobného pachatele. Nebyl jím jiný mořský plaz, ale obří dravá kostnatá ryba rodu Xiphactinus.

Zjištění vědce překvapilo. Ukazuje totiž, že vztahy mezi predátory nebyly tak jednoznačné, jak se často předpokládá – ani vrcholoví lovci nebyli v bezpečí před útoky jiných velkých dravců.

Souboj titánů v křídovém moři

Zajímavé je, že Xiphactinus pravděpodobně neútočil s cílem plesiosaura sežrat. Několik známých fosilií naznačuje, že spíše polykal menší ryby vcelku. Spíše tedy šlo o souboj – možná o obranu, konkurenci nebo náhodný střet. Ať už byl důvod jakýkoli, kousnutí bylo smrtící. Ikonický dlouhý krk plesiosaurů byl totiž jejich slabinou. Vedly jím důležité orgány – cévy, nervy i dýchací cesty – které byly při útoku extrémně zranitelné.

Nález zapadá do širšího obrazu ekosystému souvrství Mooreville Chalk. Fosilie z této oblasti nesou četné stopy po útocích – od žraloků, jiných ryb i mořských plazů. Predátoři zde nepohrdli ničím: od menších mořských živočichů až po dinosaury, jejichž těla byla spláchnuta do moře.

Výsledkem je obraz neobyčejně dynamického a nebezpečného prostředí. Ani ti největší a nejmocnější tvorové zde neměli jistotu přežití. Křídová moře byla místem, kde i vrcholový predátor mohl během okamžiku skončit jako kořist.

Počátek ustavování hasičských sborů na území zemí Koruny české spadá do padesátých let 19. století. První profesionální placený hasičský sbor vznikl roku 1853 v Praze. Kvůli finanční náročnosti ovšem zřizování profesionálních sborů nebylo příliš častým jevem, druhý sbor tohoto druhu vznikl teprve o jedenáct let později v Brně.

Hasiči v českých zemích

Profesionální hasiči navíc nemuseli s koněspřežnými stříkačkami do vzdálených míst dorazit včas. Bylo tedy záhodno, aby vznikaly dobrovolné hasičské spolky, a to nejen ve velkých městech. Jejich zakládání měl ulehčit spis Dobrovolný sbor hasičů čili navedení, jak se v každém venkovském městě i v každé venkovské vsi s nepatrnými výlohami zříditi dá ochrana proti ohni neb ústav k hašení a hájení při požárech.

V roce 1854 vznikl první dobrovolný měšťanský hasičský sbor v Zákupech, podle jehož vzoru vznikaly další i v jiných městech, avšak žádný nebyl český. K pokusu o založení dobrovolného českého hasičského spolku došlo roku 1863 v Chrudimi, ale nezdařil se, stejně jako následující pokus ve Slaném. Úspěch přišel až o rok později.

Přičiněním Karla Krohna vznikl v květnu 1864 první ryze český sbor dobrovolných hasičů ve Velvarech. Jeho stanovy se pak staly předlohou pro obdobnou iniciativu v ostatních místech českých zemí.

Dobrovolní hasiči ve světě

Dobrovolné hasičství má své kořeny již ve starověku. První organizovaný hasičský sbor vznikl roku 6 n. l. v Římě jako tzv. Corps of Vigiles (městští strážci), jehož členové plnili funkci hasičů i noční stráže. Myšlenka dobrovolné ochrany před požáry se však výrazněji rozvinula až v novověku, zejména od 18. století. Například v Estonsku vznikl první dobrovolný hasičský tým již roku 1788 a v roce 1862 zde byla založena první oficiální dobrovolná hasičská organizace v rámci tehdejšího Ruského impéria.

Významným mezníkem v dějinách dobrovolného hasičství byl vznik Union Fire Company ve Filadelfii roku 1736, na jehož založení se podílel Benjamin Franklin. Tento sbor, někdy označovaný jako „Franklinova vědrařská brigáda“, vznikl jako reakce na potřebu efektivnější ochrany města před požáry a stal se první hasičskou organizací ve Filadelfii. Na rozdíl od starších modelů inspirovaných pojišťovacími spolky chránil celou komunitu, nikoli pouze své členy, čímž předznamenal moderní pojetí veřejné hasičské služby.

V průběhu 19. století se dobrovolné hasičské sbory začaly rychle šířit napříč Evropou i Amerikou, především v menších městech a na venkově, kde nebyly dostupné profesionální jednotky. Významným milníkem bylo založení dobrovolného sboru v argentinské čtvrti La Boca roku 1884, který se stal vzorem pro další organizace v regionu. Ve stejné době fungovala většina hasičských sborů v Severní Americe na dobrovolné bázi, přičemž profesionalizace začala postupně až ve větších městech.

Ve 20. století se dobrovolní hasiči stali nedílnou součástí systémů požární ochrany po celém světě. V mnoha zemích Evropy, jako je Německo, Rakousko či Polsko, tvoří dodnes páteř hasičských jednotek zejména v menších obcích. V některých státech, například v Chile nebo Peru, jsou hasiči dokonce výhradně či převážně dobrovolní. Postupně docházelo k jejich organizování do národních struktur, například ve Slovinsku (1949) či Argentině (1954).

V současnosti zůstává dobrovolné hasičství klíčovým prvkem ochrany obyvatelstva. V řadě zemí tvoří dobrovolníci většinu hasičských sil a jsou plně integrováni do moderních záchranných systémů. Vedle zásahové činnosti se podílejí také na prevenci, vzdělávání a pomoci při mimořádných událostech, čímž navazují na dlouhou tradici služby komunitě.

Po druhé světové válce vyřazovaly Spojené státy ze služby tisíce nepotřebných letounů. Jako ideální místo k jejich uskladnění bylo zvoleno letiště Davis-Monthan nedaleko arizonského Tucsonu, přičemž k tomuto účelu zde vznikla 4105. základna armádních vzdušných sil (Aircraft Storage). 

Od obrů po trpaslíky

Primárními důvody pro výběr tucsonské oblasti byla nízká vlhkost vzduchu a alkalická půda. Tyto podmínky umožňují skladovat letadla po neomezenou dobu s minimálním poškozením a korozí. Kromě toho je zdejší terén rovný a extrémně tvrdý, což umožňuje odstavit na poušti i ta nejtěžší letadla bez nutnosti budování betonových parkovacích ramp.

Od roku 1965 jsou zpracovávány letouny pro všechny složky ozbrojených sil USA, nejen pro letectvo. V současnosti zařízení provozuje 309. Aerospace Maintenance and Regeneration Group (AMARG), na ploše přes 1 000 ha je zde uskladněno kolem 3 200 letadel a 6 300 leteckých motorů. 

Nejedná se však pouze o vrakoviště – část strojů sice slouží coby zdroj součástek, jiné jsou však dobře zakonzervovány a udržovány, aby se v případě potřeby mohly vrátit do aktivní služby.

Kromě letadel pečuje AMARG také o 280 000 dalších položek, jako je speciální nářadí či testovací zařízení. Kromě desítek obřích strojů Lockheed C-5 Galaxy (57 kusů) či B-52 Stratofortress (94 strojů) zde našly své místo i stovky stíhaček F-15, F-16, F-4 Phantom, F-14 Tomcat, F/A-18 a dalších. Základna Davis-Monthan tak představuje největší letecký „hřbitov“ na světě.