Až přijde Ragnarök: Čeho se báli drsní Vikingové?

20.11.2022 - Olga Nivnická

Čeho se děsili obávaní Vikingové? Tak například dramatických změn klimatu, které zažívali na vlastní kůži. Ostatně – tři roky dlouhá zima měla přijít i před samým koncem světa

<p>Ragnarök možná představuje konec světa očima Islanďanů. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Ragnarök možná představuje konec světa očima Islanďanů. (foto: Shutterstock)


Reklama

Klimatická krize, environmentální žal… ryze současné termíny stačí poněkud zjednodušit a máme tu problém, který rozhodně nevyvstal až s 21. stoletím. Hrozili se ho už vikinští nájezdníci – a měli důvod!

Mezi světlem a tmou

Prvním důkazem o strachu Vikingů z prudké klimatické změny má být podle švédských vědců text na věhlasném Rökském kameni z 9. století. Toto první písemné dílo švédské literatury líčí s pomocí více než sedmi stovek run sto let staré bitvy, ale také přírodní jevy, které byly považovány za zlověstná znamení blížících se katastrof. Ačkoli text patrně nechal vyhotovit muž jménem Varin po smrti svého syna a na jeho počest, nemluví jen o svém žalu nad ztrátou potomka, ale také o úzkostech z podobné klimatické krize, jakou země prodělala v 6. století. Tu sice Varin nezažil, přetrvávala však ve vzpomínkách dalších generací. 

Co se tehdy stalo? Změnu podnebí patrně vyvolaly sopečné erupce. Protože se na polích neurodilo, nastal mezi lidem hladomor. Populace ve Skandinávii se prý ztenčila na polovinu! Líčení na Rökském kameni tak lze vnímat i jako odvěký boj na hranici mezi životem a smrtí, jako boj mezi světlem a temnotou, teplem a zimou. A právě dlouhé kruté zimy se Varin obával nejvíce. Tři roky trvající Fimbulwinter totiž v severské mytologii předznamenává příchod Ragnaröku, tedy konce světa, v němž padnou téměř všichni bohové a zem nakonec pohltí plameny.

Led a záplavy

S klimatickou krizí ostatně bojovali i Vikingové v Grónsku. Ona další doba ledová totiž skutečně přišla – byť o čtyři století později. Když Erik Rudý kolem roku 985 osídlil jižní Grónsko, možná nazval ostrov Zelenou zemí z propagačních důvodů, aby přilákal více nových osadníků. Nepopiratelně tu ale panovaly příjemnější teploty než v dobách, kdy se Vikingové z Grónska stahovali. Průměrná roční teplota se podle vědců pohybovala o dva až tři stupně výš než dnes. V 15. století se vše změnilo. Nástup malé doby ledové znamenal i nárůst ledovců. Stále tlustší ledový příkrov stlačoval půdu tak, že pobřežní oblasti doslova klesaly pod jeho tíhou. Masy mořského ledu zase vytlačovaly k pobřeží více a více vody. Kombinace obou faktorů způsobovala rozsáhlé záplavy podél pobřeží – tam, kde měli Vikingové své farmy, pole a pastviny. Mořská voda pohltila na 140 čtverečních kilometrů půdy.

Ochlazení ale nesvědčilo ani ostrovní flóře – a hospodářská zvířata tak přicházela o pastviny. Osadníky však paradoxně v 15. století ohrožovalo také stále sušší klima. I kvůli tomu rosto na pastvách méně trávy – což znamenalo i méně sena na zimu. Zvýšené množství ledu v moři zase ztěžovalo lov tuleňů a mrožů, ale také samotný přístup na ostrov a obchodování s cizinou. I dřevo na stavbu lodí, domů a k topení se muselo dovážet – a plavby víc a víc řídly. Izolovaná populace se nerozrůstala – a noví osadníci logicky nepřicházeli. Klimatická krize tak Vikingy z Grónska postupně úplně vyhnala – žít zde se zkrátka zásadně nevyplácelo.

Uchlácholit bohy

Podobnost klimatických změn s mytickým Ragnarökem nejspíš není náhodná. Přírodní katastrofy znamenaly pro Vikingy varovný signál. Jako Damoklův meč však nad nimi visely nejen kruté zimy. Ohnivý obr Surtr na samém konci finální bitvy Ragnaröku zabije boha Freye a zemi potom pohltí plameny. Tato vize má mnoho společného se sopečnou činností, kterou mohli vikinští osadníci běžně pozorovat na Islandu.

K tomuto ostrovu připluly vi­kinské lodě v roce 874. Zakotvili tu natrvalo především Norové. Křesťanství se ale podařilo vnutit místním osadníkům až na konci 10. století. Norský král Olaf Tryggvason ostatně přinutil ke konverzi poddané ze všech svých území. Jenže ještě zhruba půl století předtím Islanďané nenechávali nic náhodě a svůj životní prostor si chránili – pohanskými rituály. Směřovali je k bohům severského pantheonu a vše souviselo právě s vizí kolabujícího světa topícího se v plamenech.

Jeskyně Surtshellir se nachází na lávovém poli Hallmundarhaun. Jde o více než kilometr a půl dlouhý tunel přirozeně vytvořený v tuhnoucí lávě. Na šířku měří až patnáct metrů, maximální naměřená výška dosahuje deseti metrů. Erupce, která jí dala vzniknout, proběhla v dobách, kdy se Vikingové na Islandu teprve usazovali, a jistě se jim vryla do paměti. Když láva vychladla, objevili osadníci i jeskyni. V souladu s legendami se domnívali, že právě zde na čas pobýval ohnivý Surtr a že je nadále s místem nějakým způsobem spojen. A jako strůjce budoucí katastrofy si ho raději hodlali předcházet – co kdyby se jim podařilo ho uchlácholit.

V jeskyni proto z kamenů vybudovali nízkou zídku ve tvaru lodi a uvnitř poté rituálně upalovali zvířecí obětiny – kosti ovcí, koz, koní či prasat. Možná se tím skutečně pokoušeli zvrátit příchod obávaného Ragnaröku. A nemuseli se pokoušet jen uchlácholit Surtra. Zvířata mohou coby symbol plodnosti přírody souviset s bohem Freyem, Surtrovým protivníkem. A oběti pak měly Freye posílit, aby se dokázal obrovi postavit a porazit ho.

Křesťanství, nebo realita?

Podívejme se ale blíže na onen tajemný Ragnarök. V norské mytologii jde o sérii událostí, které zahrnují jak předznamenání budoucích tragédií v podobě tříleté zimy, tak velkou bitvu, jíž se účastní všichni živí i mrtví bohové a základní bytosti. Dá se říct, že tato severská apokalypsa obsáhne i téměř všechny živly. 

Na straně zla v ní bojuje obří vlk Fenrir, který jakoby ztělesňoval zemi sužovanou zemětřesením. To totiž roztrhne půdu podobně, jako když vlk zakousne do masa oběti svou smrtící čelist plnou ostrých zubů. Dále v ní vystupuje vodní had Jörmungarndr, nespoutaná síla mořských vln přinášejících povodně. Na konci pak Surtr podobný sopce máchnutím svého ohnivého meče zahalí zemi do plamenů.

TIP: Mezi Kristem a drakem: Stavkirke propojují vikingskou mytologii s křesťanstvím

Zda si tvůrci legend „přetvořili“ křesťanský Poslední soud, nebo šlo o přímou inspiraci zejména přírodními podmínkami na Islandu a klimatickými katastrofami zachycenými ve vzpomínkách předchozích generací, nelze přesně říci. Nejspíše to nelze ani přesně oddělit, vzhledem k tomu, že legendy v průběhu času doplňovaly další motivy. S přírodou se ale Vikingové potýkali velmi bolestně. A svůj boj s ní vyhrát nedokázali. 

Rökský kámen

Vědci se přesně neshodují na tom, proč nechal Varin onen text do kamene vytesat a kým byl. Podle některých teorií tím chtěl vzburcovat svůj lid k odplatě za synovu smrt. Podle jiných šlo o thula – vypravěče. Když jeho syn zemřel, obával se otec, že staré příběhy zaniknou s jeho smrtí. Existuje i varianta, v níž Varin syna obětoval sám – na výstrahu za to, že jeho vlastní snacha konvertovala ke křesťanství.

Badatelé z univerzit v Gothenburgu, Uppsale a Stockholmu si ale všímají hlavně líčení přírodních katastrof. Přiřadili je dokonce ke konkrétním událostem. První je extrémní vulkanická zima z roku 535, kterou zachytili i kronikáři z Konstantinopole. Druhým je nejsilnější známá sluneční erupce z roku 774, která zbarvila nebe do ruda a přinesla studené léto a extrémní neúrodu. V roce 810 pak přišlo téměř úplné zatmění Slunce, které nastalo jen krátce po rozednění. Sluneční kotouč jako by někdo „spolkl“. Jak se píše v Eddě: „Slunce se tmí, v moři zem tone, do hlubin padají hořící hvězdy, plameny celý svět pohlcují, sahá žár ohně k samému nebi.“ To bohužel do jisté míry rezonuje i v současné době. (foto: Wikimedia Commons, ArklandCC BY-SA 4.0)

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Florencie, kolébka renesance

Země: Itálie
Počet obyvatel: 366 tisíc
Vzdálenost z Prahy: 742 kilometrů (vzdušnou čarou); autem: 9 h 47 min (1 028 km)

Jméno metropole malebného Toskánska, založené římskými vojáky, znamená „Kvetoucí“. Největší rozkvět města nastal v období renesance, z nějž pochází i typická kupole nejikoničtější stavby Florencie: katedrály Santa Maria del Fiore. Stavba samotné budovy začala na konci 13. století, dokončení se však protáhlo. Nečekaným technickým problémem se ukázala výstavba obří kupole, s níž si dokázal poradit až Filippo Brunelleschi – kupole byla dokončena roku 1434. Florencií protéká řeka Arno, na níž stojí i jeden z nejslavnějších mostů světa, Ponte Vecchio. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Ropucha coloradská – její kůže a jed obsahují 5-MeO-DMT a bufotenin, halucinogenní tryptaminy. (foto: Wikimedia Commons, WildfeuerCC BY-SA 3.0 CZ)

Věda

Astrovan přepravující astronauty na start mise STS-135. (foto: NASA, Jim GrossmannCC BY 4.0)

Vesmír

Trosky Reichstagu jen pár dní po skončení bojů. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War MuseumsCC0)

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907