Mráz nevadil, sucho ano: Proč zmizeli Vikingové z Grónska?

29.07.2022 - Radomír Dohnal

Nejzazší kolonie Vikingů, potomků Erika Rudého, kteří se usadili v Grónsku, fungovala a prosperovala bezmála čtyři století. Pak ale zmizela z historie. Proč? Teorií je spousta a nová studie geologů vnáší další střípek poznání...


Reklama

Erik Thorvaldsson, na něhož islandské ságy pamatují spíš pod jménem Eiríkr rauði – tedy Erik Rudý, zjevně nebyl žádný dobrák. Přízvisko si vysloužil jak zrzavým vousem a vlasem, tak svou prudce vznětlivou povahu. Zůstávala za ním krev a mrtví. Nejprve v Norsku, kde se zapletl do podezření z vraždy, později sprovodil ze světa pár svých čeledínů. A nakonec ještě dva syny jakéhosi Thorgesta, které zahubil na Islandu. Poslední zmíněný počin z něj učinil štvance: po tři léta se nesměl pod trestem smrti k ostrovu ani přiblížit. Kam se vrtnout? Erik se rozhodl, že pro sebe objeví nový a lepší ostrov, kde budou platit jen jeho pravidla. 

Země na obzoru

Odpadlíků, kteří byli vyhoštěni a v izolaci bídně zhynuli, severská historie překypuje. Erik se od nich v mnohém lišil. Předně tím, že platil za skutečně vynikajícího mořeplavce. Takže podle nekonkrétních rad pamětníků a sto let starých náznaků skutečně dokázal objevit kus zledovatělé souše, zhruba 500 kilometrů severněji od Islandu. A pozor – nešlo jen o ostrov, ale hned celou zemi! Pravda, musel ještě dlouho hledat, než na jihozápadě oné pevniny konečně narazil na místo vhodné k trvalému zasídlení. Jenže v ten okamžik vyvstal problém. Těžko mohl kolonizovat ty objevené končiny sám. Potřeboval osadníky, spoustu osadníků.

Jeho nehezká reputace běsnivce, kterého tu a tam popadne vražedný amok, mu znemožňovala nalézt pro kolonizaci podporu u norských jarlů. Takže nakonec improvizoval a rozhodl se vylákat dobrovolníky z Islandu. Ten byl sice na seveřanská měřítka nehostinný, ale pořád asi lepší, než země, kterou Erik objevil. Jenže vyvrhel na to šel chytře a vylíčil svou pevninu jako fantastický, vlídný a úrodný ráj. Zelenou zemi – Grønland – Grónsko. Když to zkrátíme, roku 986 dorazilo do cíle po nejrůznějších peripetiích zhruba 280 lidí na čtrnácti lodích. Oproti slibům je čekalo zklamání. Nejspíš by s Erikem hned sami zatočili, kdyby se nemuseli v pustině postarat o zachování holé existence. 

Mrazivá pustina

Život v Grónsku totiž rozhodně neoplýval medem a strdím. Museli si tu vystačit s neúrodnou půdou, velmi krátkou vegetační sezónou a nenarazili ani na mnoho travnatých pastvin. I když v končinách kolem jihozápadní části ovlivňoval podnebí teplý Golfský proud, rozhodně to tu nevypadalo jako v Norsku nebo na Islandu. Osadníci se museli v mnohém přeorientovat. Adaptovat. Jen o zemědělské produkci by tu nepřežili. Proto začali lovit a ve velkém rybařit. Stavěli svá sídla odlišným způsobem, protože dřevo tu našli stěží na otop. Erikovi věrní mezitím lanařili další osadníky z Norska a Islandu, takže se nakonec vesnice v Grónsku utěšeně rozrůstaly. 

Vikingové, muži i ženy, byly vnitřně i navenek zoceleným národem, uměli se poprat s osudem. Což je asi ten hlavní důvod, proč drsné grónské podmínky – drsnější než na severu Norska nebo na Islandu – ustáli. A dokonce tu začali prosperovat. Původní osady se plnily mohutnými kamennými stavbami, stájemi pro dobytek, velkými spížemi a seníky. Vyrostly zde kostely, klášter a veškeré zázemí, které by na dva a půl až pět tisíc stálých obyvatel mohlo potřebovat. A tak to šlo dalších 400 let. O tom, jak přesně to ve vikingském Grónsku vypadalo, mnoho nevíme. Písemné památky přímo z osad Vestribyggd – Godthåb a Eystribyggd – Julianhåb se totiž nedochovaly. 

Z cizí pošty

O životě zde se dočteme ze zdrojů „z druhé ruky“. Třeba z dopisů, které se dochovaly na Islandu. Z nich například zjistíme, že jakýsi Thorstein Olafsson požádal 16. září 1408 krásnou Sigrid Bjornsdottir o ruku a spolu se vydali za štěstím právě do Grónska. Cestou je vítr zanesl daleko mimo kurz, ale příběh měl dobrý konec. Do cíle nakonec bezpečně dorazili, vzali se v grónském kostele a komunita je přijala mezi sebe. 

O tom, že jsou živi a zdrávi, pak referují dopisy jejich příbuzných z Islandu ještě v roce 1409 a 1424. Také se při listování cizí poštou z počátku 15. století dočteme o tom, že v Grónsku u Hvalsey alias Velrybí zátoky, upálili čarodějnici. Běžný proces, nic divokého. Dá se tedy usoudit, že v Zelené zemi bylo živo. Jenže tyto zmínky o prosperující a živé kolonii na nejvzdálenější výspě vikingského světa, rázem utichnly. A žádné další informace se už v psané historii, tradovaných ságách a legendách neobjevily. 

Mimořádná bída 

To, co činí zmíněné listy mimořádné je, že neobsahují žádné zmínky o potížích, problémech či komplikacích. Kdyby se v Grónsku nějaký zádrhel vyskytl, nejspíš by si to pisatelé nenechali pro sebe. „Dopis popisuje obyčejnou řádnou svatbu v normální komunitě,“ říká Ian Sterling, archeolog Univerzity ve Stirlingu a jeden z mnoha odborníků, kteří dodnes neskrývají úžas nad tím, co Vikingové v Grónsku dokázali. A současně bádají nad záhadou, proč tak náhle a znenadání veškeré zprávy o kolonii mizí. 

Teorií o tom, proč se Grønland tak náhle odmlčel, se mezi fakultami archeologie a historie vyrojila do dnešních dní spousta. Americký archeolog Thomas McGovern vykresluje jejich nejčastější podobu slovy: „Hloupí Seveřané se usadili mimo rámec své ekonomiky, v místě svého výskytu rozhodili životní prostředí a nakonec vymřeli, když se ochladilo.“ Něco na tom je. Objevná výprava Erika Rudého se totiž šťastně kryje s obdobím tzv. středověké teplé periody. Mezi lety 900 až 1300 si evropský svět užíval tak trochu jiného „globálního oteplení“, tedy cyklu vyšších teplot. 

Díky tomu se ke Grónsku v létě dalo i na vikingském drakkaru proplout bez rizika, které by přinášely plující ledovce. Oteplení způsobilo, že se i na dalekém severu podařilo nalézt cíp země bez trvale zamrzlé půdy, která se s trochou píle dala zúrodnit a využít k pastvě. Byla to shoda příznivých okolností, kterou kolem roku 1257 zakončila erupce indonéské sopky Lombok. Tu sice od Grónska dělí 12 500 kilometrů, ale šlo o nejsilnější erupci vulkánu za posledních sedm tisíc let. A tunami vyvrženého popílku ochladila sopka klima na celé planetě. Ovlivnila tím i kolonii a přiblížila ji zániku?

Spíš ne

Tady se hodí zmínit, že své životní prostředí si ke svému neprospěchu silně modifikovali sami osadníci. Volně se pasoucí krávy a ovce spásaly řídké porosty travin, což způsobovalo půdní erozi. Stavba domů i jejich vytápění si žádaly enormní množství dřeva. A o palivo tu byla velká nouze. Po pár generacích tu nejspíš nerostly žádné „velké“ stromy, se kterými by se daly vyspravovat lodě – jak pro dálkové plavby, tak pro lokální rybaření. Tím se snižoval kontakt se zbytkem světa, vázlo zásobování a snižovala se prosperita. V Evropě také výrazně poklesla hodnota mrožoviny, cenného vývozního artiklu grónské ekonomiky. 

Tento artikl potomkům Erika Rudého vydělával na dovoz luxusního zboží. Mohli si dopřávat medovinu a sušené ovoce, zdobit domy skleněnými vitrážemi, dovážet palivové i stavební dřevo. Osídlení na dálném severu zjevně nekolabovalo, ale postupně přicházelo o možnosti a varianty dalšího růstu a rozvoje. A jak to bylo s tou zimou? Dosud se mělo za to, že kolaps kolonie zapříčinila hlavně relativně rychlá proměna už tak dost chladného klimatu k mrazivým extrémům  – příchod malé doby ledové. To ale nyní zpochybňuje důsledně provedená studie badatelů z univerzit v Buffalo a Massachusetts. S tím, že kritický faktor – mráz, nahrazuje jiným nemilým jevem – suchem.

Úporné sucho

Na základě geologického a glaciologického rozboru ledovcových jáder se podařilo zmapovat průběh teplot v Grónsku za poslední dva tisíce let. Přičemž se ukázalo, že 10. století (doba, kdy se tu Vikingové usadili) nebylo o nic mrazivější, než 15. století, kdy Vikingové záhadně zmizeli. Co se za tu dobu ale změnilo, a je patrné z archeologického záznamu, podtrženého rozborem bakteriálních společenstev v půdě, bylo rozložení a celková vydatnost srážek. 

„Zjistili jsme, že teploty se v průběhu staletí v okolí severského osídlení téměř nezměnily, ale výrazně se proměnila dostupnost vody,“ shrnuje to paleoklimatolog Po-jang Čao. Sucho se propsalo do toho, kolik píce vycházelo ve vegetační sezóně na dobytek, i kolik sena se dalo nastřádat na zimu. Do toho, kolik zbylo na zimu paliva, a jak rychle se porost obnovoval. I do toho, kolik potravin a zásob se dalo v krátkém čase grónského léta vypěstovat.

Grónská zima přitom každý rok vystavovala stále totožný a nemilosrdný účet, který ale obyvatelé – byť už se na místní podmínky dobře adaptovali – nebyli schopni splácet. „Nikterak tím neshazujeme dosavadní závěry o síle místní zimy a mrazu, ani teorie o ekonomickém úpadku,“ dodává Čao. „Sucho bylo v Grónsku prostě jen dalším hřebíčkem do rakve osídlení, které už od svého počátku balancovalo na hraně přežití. A někdy na počátku 15. století došlo k situaci, jež se pro místní stala neúnosná.“ 

Zapomnění 

Za kolapsem kolonie mohla stát podstatná maličkost: to, že struktura severské společnosti vytvořila konflikt mezi krátkodobými zájmy těch, kdo jsou u moci, a dlouhodobými zájmy společnosti jako celku. V tak riskantním prostředí, jakým Grónsko nepochybně bylo, stačil jeden špatný vůdce, aby kolonie přestala fungovat. 

Obyvatelé přitom nutně nemuseli drasticky pomřít během jedné tuhé zimy. Nejspíš je nečekaly ani žádné kanibalské bojůvky. Podmínky prostředí, ovlivněné podnebím, se samy postupně postaraly o to, že si každá rodina mohla dovolit méně a méně potomků. Až po pár generacích nezůstala osadníků víc než jen hrstka. Příbuzenská blízkost jim mnohdy bránila v zakládání nových rodin. Stejně tak se omezovaly jejich zdroje obživy a ekonomické možnosti.

TIP: Kam zmizel postrach Evropy: Kdo stál za pádem obávaných Vikingů?

Kolonie nakonec nedokázala komunikovat se světem, protože už neměla dost námořníků na to, aby každou sezónu vypravila loď naloženou mrožovinou a kožešinami, jež by směnila za zboží. Změna to nebyla náhlá nebo drastická, ale pozvolná a konstantní. Nikdo z místních nepopisoval útrapy a mimořádné komplikace, protože tohle byl standard – normální situace. I když tedy máme rádi velké záhady, výrazné historické předěly a dramatická rozuzlení, Vikingové v Grónsku nejspíš dočista obyčejně vymřeli.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Svatojakubskou cestu spousta křesťanů dodnes absolvuje především z náboženských důvodů, s rostoucí popularitou se ale na cestu vydávají lidé různých náboženství a motivací. Od roku 1993 patří Camino de Santiago do seznamu světového dědictví UNESCO. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Experimenty s profesionálními běžci ukázaly, že při sprintu na 100 metrů jim kofein zrychlí čas v průměru o 0,14 sekundy. (foto: PixabayCC0)

Věda

K prachovým bouřím dochází na Marsu každoročně. Jednou zhruba za tři tamní roky, tedy 5,5 roku na Zemi, ovšem přijde opravdu masivní, tzv. globální bouře. (ilustrace: Getty Images)

Vesmír

Smrtící pasti číhající na archeology najdeme spíš ve filmech a počítačových hrách. (foto: Getty Images (Lucasfilm Ltd.)

Historie

Tento útvar známe i z našich lesů – pravděpodobně jde o hálku žlabatky dubové (Cynips quercusfolii) na listu dubu letního (Quercus robur). (foto: Shutterstock)

Příroda

Zhruba třetina všech dospělých uvádí některý z příznaků nespavosti a 6 až 10 % lidí trpí natolik závažnými symptomy, že splňují diagnostická kritéria pro poruchu spánku. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907